Německé uhelné barbarství pokračuje. Policie vyklízí starodávný les u Hambachu
Radek KubalaStovky policistů začaly vyklízet starodávný les u Hambachu, který už šest let okupuje několik desítek lidí bránících kácení lesa a rozšiřování nedalekého uhelného dolu. Německý stát asistuje uhelné korporaci při devastaci krajiny i klimatu.
Ničení starodávných památek vojáky Islámského státu v Palmýře, vypalování a ničení kostelů nebo kácení v Bělověžském národním parku polskou vládou. Všechny tyto devastační činnosti jsme si navykli nazývat barbarstvím. Podobného barbarství se již několik let dopouští německá energetická korporace RWE, která ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko kácí přes dvanáct tisíc let starý les, aby mohla rozšiřovat nejhlubší uhelný důl v Evropě Hambach.
Od roku 2012 je les u Hambachu jedním z klíčových míst pro německé klimatické hnutí. Les průběžně obývá několik desítek lidí, kteří žijí v improvizovaných příbytcích v korunách stromů a vždy od října do ledna, kdy nastane sezona kácení, se snaží bránit postupu těžebních strojů. V některých případech také pomocí sabotáží nebo přímé konfrontace s ochrankou RWE.
Přes úsilí velkých ekologických organizací i malých neformálních skupin aktivistů však RWE již vykácela čtyři tisíce hektarů lesa, který je domovem více než sto čtyřiceti živočišných druhů, z nichž některé patří mezi ohrožené. Zatímco v Berlíně pravidelně jedná uhelná komise, která má stanovit datum ukončení využívání uhlí v německé energetice, zahájila porýnská policie masivní operaci na vyklizení zbylých dvou set hektarů okupovaného lesa, aby uvolnila cestu dalšímu kácení.
Policisté již z lesa vyvedli několik desítek lidí, nejodvážnější zůstávají a staví barikády, případně se přivazují na místa, kde bude pro policii obtížné je sundat. Policie se ikonický les u Hambachu pokusila v minulosti vyklidit několikrát a úspěšná byla vždy až po několika dnech. Aktivisté se však vždy vrátili a již nyní ohlásili, že v případě úspěšného vyklizení budou les za dva týdny obsazovat znovu.
Mobilizace na obranu lesa
Do lesa u Hambachu se od středečního rána začali sjíždět aktivisté z celého Německa i zahraničí. Odpoledne se konal protestní průvod proti vyklízení z nedalekého města Morschenich k lesu. Němečtí aktivisté také vyzvali k solidárním akcím. Na konci října se má v místě zároveň konat hromadná akce občanské neposlušnosti pořádaná německým hnutím za klimatickou spravedlnost Ende Gelände. Organizace má za sebou již čtyři úspěšné masové akce, většinou se jich účastní tisíce lidí.
Po nedávném zbourání kostela svatého Lamberta v Immerathu tak německý stát opět asistuje uhelné korporaci v jejím devastujícím počínání, které kromě pozůstatků starodávného lesa ničí také celosvětové klima. Porýnská uhelná oblast, a důl Hambach zvláště, je totiž největším evropským zdrojem emisí uhlíku, které způsobují nevratné škody na klimatu. Boj za zachování lesa u Hambachu, který právě začal, je tak důležitým kláním o naši společnou budoucnost.
A to je přesně tragédie ekologického aktivismu - když je na výběr mezi globálním oteplováním potažmo produkcí CO2 a bojem proti jaderné energii - spolehlivě si vybere to druhé a klima s klidem obětuje.
Takhle s chutí obviním Greenpeace ze záchrany uhelného a ropného průmyslu — ale když nad tím přemýšlím, napadá mě, že za to možná přece jenom tak docela nemohou. Co když se ekoaktivisté nesoustředili na boj proti jaderné energetice z čiré hlouposti, ale z velké části proto, že v něm byli úspěšní? Co když byli celou dobu manipulováni kapitány průmyslu, kteří protestům proti jaderným elektrárnám ochotně ustupovali, radili vládám ustupovat a lobovali za ústupky v parlamentech, protože kdo by se například bránil možnosti postavit temelín poloviční za dvojnásobnou cenu, zatímco vůči akcím proti uhlí nebo ropě se bránili tvrdě a tlačili státy k tvrdým represím? To, že se ekoaktivisté soustředili na kampaň proti jádru, neznamená, že by uhlí a ropu úplně zanedbávali, konec konců v Česku se Greenpeace uvedlo blokádou bourání Libkovic kvůli hnědouhelnému dolu. Jen se to tak nějak seběhlo, že nad jádrem prakticky zvítězili, zatímco s uhlím a ropou nezmohli vůbec nic. Kdyby si zelené hnutí nikdy nepopletlo jaderný reaktor s jadernou bombou, neztrácelo čas kampaní proti jaderné energetice, od začátku vyhodnotilo skleníkový efekt jako zdaleka největší nebezpečí pro lidstvo a vystupovalo soustředěně proti spalování uhlíkatých paliv, mělo šanci omezit uhelný a ropný průmysl tak, jako se mu to povedlo s jaderným, nebo by bylo nemilosrdně rozdrceno?
Mimochodem, podle poslední zprávy se RWE uvolilo kácení lesa přerušit na několik týdnů, a vyčkat rozhodnutí soudu.
Nemůžeme-li však dost dobře chtít pro uvedené ekologickou politiku v Německu (s jeho prostředky, životní úrovní a uvědomělým a organizovaným veřejným míněním), jak vůbec můžeme chtít cokoliv třeba po Číně, Brazílii nebo Africe?
Jak se máme při vědomí takové argumentace dívat na minulé naléhání západu na reformy v zemích např. východní Evropy, vč. např. bývalé NDR (o Řecku ani nemluvě). Vždyť tam všude to po ne krátkou dobu vážněji poznamenalo životy množství lidí.
Ostatně, ono není namístě přeceňovat sociální ohled politiků a jejich respekt k veřejnému mínění. (Apropos, jaké je v předmětné věci?) Což státy nepřijímají nepopulární opatření? Třeba v případě důchodových reforem. Bude asi zapotřebí konstatovat, že vlády vesměs hájí zájmy velkých soukromých firem, a to i proti vůli a protestům lidí, včetně svých voličů.
Ano, i podle mého názoru je ta další těžba (hnědého!!) uhlí barbarství, a tak bohatý stát jako Německo (tím spíše v dobách víceméně plné zaměstnanosti) by musel být schopen ta ztracená místa v těžebním průmyslu nějak sociálně přijatelně kompenzovat.
Jenže ono to v praxi asi opravdu dost dobře nejde, prostě proto že "demokratický" stát nemá možnost, nemá pravomoc v daných regionech například místo těch těžebních monster zřídit nějakou ekologičtější produkci, která by těm lidem tam dala nové zaměstnání. A tak se nadále chrlí megatuny CO2 a popílku do ovzduší.
Produkce skleníkových plynů působí změny klimatu, které představují velkou a navíc těžko odhadnutelnou hrozbu globálního rozsahu. (Mimochodem, letos bylo v pražském Klementinu nejteplejší léto od začátku měření roku 1775.) Přesto bych jistou liknavost demokratických režimů v této věci ještě pochopil, zemí je mnoho a co jedna ušetří, druhá možná právě naopak. Co mě však naplňuje skepsí k politickým poměrům v demokraciích zvláště, je bezohledné lokální ničení ve vlastní zemi. Bytostného práva na zachování domova se lidé nedomohou, ať jsou chudí a neúspěšní, nebo bohatí a vlivní. Ať četli Válku s mloky, nebo ne, mohou se octnout v roli pana Povondry a hledět na předvoj masy poslušné Chiefu Salamandrovi.