Deník Referendum Svět

Tragické neštěstí zasáhlo přesně před týdnem do sporu o les, jenž poutá pozornost německé i zahraniční veřejnosti. Během vyklízení jednoho ze stromových domků, z nichž radikální ekologové brání společnosti RWE vykácet několik tisíc let starý prales, stojící v cestě těžbě hnědého uhlí, zemřel člověk.

Šlo o dokumentaristu, který dlouhodobě zápas o les sledoval. Při snaze přiblížit se k místu, kde příslušníci jednotky zvláštního nasazení právě zatýkali jednoho z odpůrců těžby, se zřítil z provazového mostku mezi dvěma stromy. Zraněním při převozu do nemocnice podlehl.

Poslední video, jež zemřelý novinář zavěsil na Twitter, zobrazuje policisty, jak se snaží sundat jednoho z obránců lesa ze stromu. Podle vlastních slov na sociálních sítích se snažil v osudný den získat lepší přístup k dění, protože policie bránila tisku zásah zaznamenávat.

Událost zasáhla takřka celou německou veřejnost, od příznivců obrany lesa až po vládnoucí politiky. Zástupci protestujících policii z neštěstí neobviňovali, odmítli hovořit o tom, kdo je za ně spíš zodpovědný, a vyzvali úřady k přerušení zásahu. Viditelně otřesený zemský ministr vnitra Herbert Reul, jinak zastánce tvrdého postupu, jim takřka do hodiny vyhověl – o pozastavení operace podle zpráv svědků žádali své nadřízené i řadoví policisté.

Všem bylo nicméně jasné, že pietní klid nepotrvá dlouho. Už ve čtvrtek Reul vyzval odpůrce kácení, aby les dobrovolně opustili. Jeho obránci zopakovali, že neodejdou. Ještě toho odpoledne – sotva čtyřiadvacet hodin od neštěstí – začala policie přistavovat ke zbývajícím obsazeným stromům vysokozdvižné plošiny a vyklízet barikády na příjezdových cestách.

Během víkendu pak policie zásahy naplno obnovila a s nedělí se v plné síle vrátili také protestující: víc než sedm tisíc lidí demonstrovalo proti kácení při okraji lesa a zhruba stovce z nich se přes policejní karanténu podařilo proniknout dovnitř a posílit obránce ve zbývajících stromových vesnicích. V neděli pak Reul obrátil definitivně a z tragédie nepřímo obvinil odpůrce kácení.

Angažovanému žurnalistovi, který se v lese snažil dokumentovat přešlapy policistů, už nikdo život nevrátí. Zachránit les, který se stal symbolem zápasu německé společnosti s vlastními uhelnými démony, však ještě možné je – kácet se má začít teprve čtrnáctého října. Ve sporu přitom nejde o málo a týká se také nás.

Les, který znamená klima
Les na pokraji Hambachu, největšího hnědouhelného dolu v Evropě, obsadili lidé ze sdružení AusgeCO2hlt na jaře 2012. Skutečnost, že země, jež v mezinárodním kontextu ráda sama sebe pojímá jako klimatického šampiona, je současně největším producentem nejšpinavějšího fosilního paliva v Evropě, tehdy prakticky ještě nebyla veřejným tématem. Požadavek obránců lesa – co nejrychlejší ukončení těžby a spalování uhlí – zněl většině veřejnosti jako radikální sen a pro politiky byl maximálně příčinou k pousmání.

„Hambašský les zůstane!“ Domy na stromech ve vesničce „Oaktown“.

Dnes je situace zcela jiná. Díky stále viditelnějším projevům extrémního počasí, jako bylo letošní „horké léto“, i pařížské konferenci v prosinci 2015 se z klimatické krize stalo veřejné téma číslo jedna. Ve stejném roce začaly také protestní akce Ende Gelände, masové blokády uhelné infrastruktury, jež pomohly dostat téma ukončení těžby uhlí na vrchol žebříčku nejžhavějších politických otázek.

Málokdo se v Německu ještě ptá, zda je konec uhlí nutný – debata se vede výhradně o tom, kdy má nastat – a většina veřejnosti nemá s uhelným průmyslem velkou trpělivost. Necelá polovina Němců chce se špinavým fosilním palivem skoncovat už do roku 2025, dohromady třiasedmdesát procent pak nejpozději do roku 2030. Pouhopouhých čtrnáct procent lidí chce těžbu a pálení uhlí ukončit později než v roce 2040 nebo nikdy.

Čtvrtá koalice Angely Merkelové tak na počátku letošního roku pod narůstajícím tlakem podnikla podivuhodný ústupový manévr. Na jedné straně ustoupila ohroženému uhelnému průmyslu a obětovala klimatické cíle pro rok 2020 – snížení emisí o 40 procent – jejichž splnění by si žádalo předčasné uzavření několika nejstarších uhelných elektráren. Současně pak ustanovila takzvanou „uhelnou komisi“, jež má během podzimu stanovit definitivní datum ukončení výroby elektřiny z uhlí ve vzdálenější budoucnosti a nastínit plán, jímž se k němu má dojít. Není divu, že velká část německé veřejnosti je s tímto postupem nespokojena.

Vykácený les v předpolí dolu Hambach. V pozadí elektrárna Neurath, již zásobuje uhlím.

Hambašský les se tak stal šest let po obsazení prvních stromů pomyslným bojištěm, na němž se koncentrují siločáry celého sporu o budoucnost německé energetické a klimatické politiky a probíhá klíčové měření sil. Korporace RWE dobře ví, že jí jde o přežití, a snaží se zřejmě vykácením lesa symbolicky prosadit svou a protiuhelné hnutí porazit, dokud komise ještě jedná. Úřady spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko, jež mají tradičně na mocnou společnost silné vazby, jí v tom vydatně asistují – s neobyčejně hloupým odůvodněním, že stromové domy nesplňují standardy protipožární bezpečnosti, a představují proto pro své obyvatele ohrožení.

Obránci lesa naopak žádají, aby se kácení odložilo, dokud uhelná komise nevynese svůj verdikt. Argumentují také tím, že pokud by rozhodnutí komise a program německého ústupu od uhlí měl odpovídat cílům, k nimž se země zavázala v rámci pařížské klimatické dohody, uhlí pod lesem již nebude potřeba a ke kácení tak není důvod.

Zástupci ekologických organizací v komisi současně hrozí, že začne-li se za těchto okolností po čtrnáctém říjnu kácet, z jednání demonstrativně odejdou. Hambašský les se tak z lokální kauzy stal politickým konfliktem podobného symbolického významu, jaký měl předloni boj amerických Siouxů proti stavbě ropovodu Dakota Acces. Jeho výsledek ovlivní směřování debaty o klimatu a energetice na mnoho let dopředu – nejen v Německu.

Jde i o naši budoucnost
Právě v době, kdy píšu tento text, vyklízí porýnská policie jednu z posledních stromových osad, obránci lesa poeticky přezdívané podle lesního království elfů z Tolkienova Pána prstenů „Lorien“. Obráncům se však současně podařilo znovu obsadit již vyklizený „Beechtown“, kde minulý týden zemřel novinář. Na místě je podle mých zpráv již také první skupina odpůrců uhlí z české republiky, kteří se snaží zabránit policejním vysokozdvižným plošinám v přístupu ke stromům.

Následující týdny budou zřejmě pro osud posledních stromových osad rozhodující – vzbouřenou německou veřejnost se však podaří uklidnit jen těžko. Odpor proti RWE a vládě roste každý den – v Berlíně se před centrálami společnosti, zastupitelstvím Severního Porýní-Vestfálska ve městě či zasedáním uhelné komise protestuje téměř denně. Vyklízení lesa je zejména pro uhelnou korporaci reputační katastrofou: uhelný průmysl se v její osobě dokonce i podle redaktora ekonomického týdeníku Euro Jana Brože „střelil do nohy. Možná i do hlavy.“ 

Připomíná aspekt, ilustrující výjimečnost situace: firma Gerken, jež policii donedávna půjčovala techniku pro výškové práce, se rozhodla své stroje navzdory smlouvě z lesa stáhnout. Nespokojenost roste i v řadách zasahujících policistů – policejní odbory označily zásah za „hrubou politickou chybu“, oficiální důvody pro vyklízení domů na stromech za nesmyslné a odsoudili skutečnost, že jsou policisté „nuceni chránit těžební aktivity RWE namísto zdraví a bezpečnosti občanů“. RWE pak k zastavení zásahu vyzývají dokonce již i někteří akcionáři.

K podpoře obránců lesa vyzývá také koalice „Ende Gelände“, jež od roku 2015 organizuje masové blokády těžby.

Do situace navíc v následujících týdnech promluví také další protestní akce: už na šestého října chystají ekologické organizace v okolí lesa demonstraci a připravují se také akce občanské neposlušnosti. Tisíce lidí se pak mají mezi pětadvacátým a devětadvacátým říjnem zapojit do letošní masové přímé akce „Ende Gelände“. Jejím cílem je buď vyklízení lesa dále narušit a zpomalit, nebo les znovu obsadit. Řešení sporu bude nakonec politické, jak se bude vyvíjet situace přímo na místě ale zásadně rozhodování úřadů – včetně německé uhelné komise – ovlivní.

Situace v Německu má navíc klíčový evropský přesah. Podaří-li se prosadit rychlý odchod od uhlí ve prospěch dalšího rozvoje obnovitelných zdrojů tam, bude se i u nás konec doby uhelné jevit jako uskutečnitelnější a oslabí také náš vlastní uhelný průmysl: Daniel Křetínský přece jen vydělává podstatnou část svého jmění bouráním saských vesnic a ničením lužické krajiny.

Není tedy divu, že podpora pro obránce „lesa, který znamená klima“, roste také v České republice, že se jej chystají bránit také čeští odpůrci uhlí, a na letošní Ende Gelände vypravují z Prahy dokonce zvláštní vlak. Ve sporu o Hambašský les jde totiž nakonec i o naši budoucnost.