Jak prezident Macron přišel o ministra
Pauline BockRezignace Nicolase Hulota, ministra životního prostředí, je pro francouzského prezidenta těžká rána. Macron ještě může situaci zachránit, musí ale přejít od slov k činům.
Že se Nicolas Hulot, francouzský ministr životního prostředí, chystá rezignovat, minulý týden před jeho vystoupením v ranním rozhlasovém vysílání nikdo nevěděl. Dokonce to nevěděl ani on sám. Jak se ale diskuse vysílaná živě rozvíjela a točila se kolem selhání jeho vlády řešit klimatickou změnu, bylo čím dál víc jasné, že Hulot dospěl k rozhodnutí ve své funkci skončit.
„Už si dál nemůžu lhát. Nechci už v této vládě sloužit jako figurka, která má za úkol vzbudit iluzi, že tyto problémy řešíme,“ řekl rozhlasové stanici France Inter. Popsal, jak se ve vládě, která při řešení zásadních environmentálních problémů podnikala jen nedostatečné a marginální kroky, cítil nepatřičně, a prohlásil, že rezignuje.
Ten zatracený Macron - on by přece škrtnutím pera mohl před ekologickým zánikem zachránit celou planetu; a on to neučiní! Ten zrádce! Ten ničema!!
Tak se na tu věc teď ale podívejme poněkud blíže. Takže: dejme tomu že Macron skutečně nařídí radikální snižování průmyslových a automobilových emisí.
Jako první - samozřejmě - spustí pokřik průmysl. S tím že bude mít menší zisky. To by ještě tak nikoho - s výjimkou průmyslníků samotných - netrápilo.
Jenže: vzápětí spustí pokřik všichni automobilisté. Protože ti průmyslníci samozřejmě zvýší ceny svých automobilů, když na ně budou mít vyšší ekologické náklady.
Za další pak ale spustí pokřik všichni ti dělníci, které propustí všichni ti další průmyslníci, kteří taktéž budou muset nějakým způsobem kompenzovat zvýšené náklady.
Omezení průmyslových hnojiv? - Pokřik spustí všichni - francouzští - zemědělci, že teď budou mít menší výnosy (a tedy vyšší relativní náklady) než jejich zahraniční konkurenti. A - především spustí pokřik všichni francouzští spotřebitelé, že teď v supermarketu potraviny budou muset nakupovat dráže. A nejen potraviny, ale i všechny ostatní produkty, do kterých se ovšem promítnou zvýšené náklady na ekologickou produkci.
Takže je snadno možno zjistit, že ta moc jednoho jediného politika je fakticky naprosto mizivá - ve střetu se spojenou mocí všech těch napohled tak nepatrných a "nevinných" lidiček tam dole. Nás samých.
Právě tohle je fatální důsledek "čisté" demokracie, který se zcela dramaticky ukazuje v záležitostech ekologie: dokonce ani tváří v tvář ekologickému zániku lidstva jako takového tyto demokracie nejsou schopny přijmout rozhodná a jednoznačná opatření k záchraně.
Ti politici samotní: ti by neměli problém s tím tato opatření přijmout, ti mají ve své většině dost velký majetek, než aby se jich ty zvýšené náklady na ekologická opatření nějak dotkly. Je to ale právě a pouze ten "dolní lid", který jim to nikdy nedovolí. Protože by pak v supermarketu za svůj flák masa musel zaplatit o něco víc.