Většina českých médií vytvořila francouzskému prezidentovi dosti pozitivní obraz. Vítězství nad rasismem Národní fronty Marine Le Pen, ambiciózní mladý politik plný elánu, naděje a nová krev pro Evropskou unii, romantický příběh s o dvacet let starší manželkou. Francie si zvolila liberální demokracii a zastavila vlnu kritiky Evropské unie. Skvělé.

Součástí tohoto obrazu je i novátorský charakter. Emmanuel Macron bývá prezentován jako čerstvý vítr a nositel nutné změny, v našich médiích logicky především ve vztahu k Evropské unii. Zajímavé potom je konfrontovat tuto prezentaci s vnímáním politiky současného prezidenta na francouzských univerzitách a v levicové části tamější společnosti.

Ta se totiž snaží jednotně mobilizovat proti prezidentovi, který se pro ni stal symbolem přestárlého neoliberálního režimu. Protesty se dotýkají především čtyř sfér aktuálního politického vývoje — reformy státních podniků (především drah), reformy universitního vzdělávání, zpřísnění imigrační politiky a tvrdé represe proti výspě francouzské alternativy ZAD.

Mantra efektivity a reformy na míru zaměstnavatelům

Ve všech těchto sférách Macron poměrně konzistentně naplňuje politickou ideologii neoliberalismu, přičemž se silně opírá o tradiční metodu policejní represe. Uvolnění trhu, volný prostor pro nadnárodní korporace, efektivita zaměstnavatelů na úkor zaměstnanců, oslabení role údajně ‚zkostnatělého‘ státu, to vše v kabátu sebevědomých řečí o stále vylepšovaném a oživovaném pokroku a národní jednotě.

Státní dráhy se Macron rozhodl zefektivnit částečnou privatizací, a především osekáním zaměstnaneckých výhod. Obrana státních drah SNCF, jejichž zaměstnanci vstoupili na výzvu odborů do stávky, se stala zástupně obranou celého veřejného sektoru. Odpor proti zhoršení podmínek zaměstnanců největšího a nejtradičnějšího francouzského státního zaměstnavatele je zároveň odporem proti prekérní situaci pošťáků či zdravotnického personálu nemocnic.

V případě reforem školství razí Macron rovněž efektivnost. Universitní vzdělávání již nemá sloužit jako otevřený prostor debatování se svou specifickou hierarchií, ale především jako příprava nových zaměstnanců na míru největších francouzských zaměstnavatelů. Pozitivního ohodnocení se dostane těm, kteří vystudují rychle, a ztíží se možnost změny zaměření — když si člověk vybere technické předměty k maturitě, bude pro něj složitější studovat na universitě humanitní obory.

Zásadním problémem pro studenty je ale devalvace rovnocennosti maturitního diplomu, který opravňuje k univerzitnímu studiu. Nově se bude rozlišovat mezi jednotlivými lycei, což ještě zhorší již dnes nízkou mobilitu — dostat se na univerzitu do Paříže bude pro studenty z menších měst ještě o něco těžší.

Není prostor pro alternativu

Snaha vysídlit stovky lidí okupujících již zhruba dva roky prostor plánovaného letiště poblíž Notre Dame des Landes zase ukazuje neschopnost akceptovat alternativu. Lidé, kteří nechodí do supermarketů, nepotřebují státní dokumenty, nedávají o sobě byrokratickému aparátu žádné údaje a žijí v komunitě na půdě, kterou samostatně obdělávají, se zkrátka zřejmě nehodí do oné představy moderní a zefektivněné Francie.

Takzvaní zadisté totiž nabourávají převažující hodnotový systém, nejsou vydíratelní vyřazením ze snu o kariérním vzestupu v rámci korporátního businessu, lepšího finančního ohodnocení, rozšíření majetku a nákupu luxusního zboží — ze značně autoritářské hierarchie tohoto snu se vymanili sami a dobrovolně. Naštěstí pro Macrona jsou však stále vydíratelní ozbrojenými složkami s obrněnými transportéry. Masivní nasazení těžkooděnců a ztráta ruky jednoho z protestujících obyvatel zóny po zásahu slzným granátem nejspíš také představuje onen čerstvý vítr.

Zpřísnění podmínek imigrace potom ztělesňuje pokrytectví velkoduchého humanismu Macronovy vlády v plné kráse. Zadržování lidí v horách na italsko-francouzských hranicích, které je nutí trávit kruté noci v horské zimě, ostře kontrastuje s pompézním přijetím v Elysejském paláci, kterého se dostalo Malijci Mamadouovi Gassamovi za to, že zachránil dítě.

Podobně se dá zhodnotit snaha zefektivnit azylové řízení nikoli zrychlením práce úřadů, ale zkrácením lhůt pro podání dokumentů již dnes silně prekarizovaných žadatelů o azyl. Tento postup ostatně společně s Amnesty International odsoudila i parlamentní levicová opozice, a dokonce i někteří poslanci Macronovy vlastní strany.

Policejní stát

Z tohoto úhlu pohledu již Macron vůbec nevypadá jako ‚cool‘ prezident-zachránce. Spíše člověk chápe mnohé francouzské deníky a satirické časopisy, které parodují jeho snahu stát se všemocným králem Slunce ve stylu Ludvíka XIV.

V rámci této snahy vytvořil francouzský prezident tým profíků, se kterými ‚maká‘ a řídí stát, jako by se jednalo o start-up, který nedávno založil. Pro rychlejší prosazení svých plánů se opřel o antiteroristický zákon zakotvující některé prvky výjimečného stavu, ukončeného v listopadu minulého roku. Podařilo se mu tak vytvořit z Francie policejní stát, ve kterém potkáváte zástupy těžkooděnců několikrát denně.

Ochrana proti terorismu je pak skutečně jen zástupným argumentem, policie je plně zaměstnána potíráním pouličních demonstrací a studentských stávek, značně nevyrovnaným bojem ve zmiňované ZAD či pacifikací protestujících proti vznikající podzemní skládce jaderného odpadu u východofrancouzského Bure.

Na průchod studentů do univerzitní knihovny dnes vedle hlídačů prohlížejících batohy a tašky dohlíží dvacet policejních dodávek. Vedení škol se pokrytecky snaží zablokovat studentské sociální hnutí uzavřením universitních budov a zrušením výuky dříve, než by budovy i výuku vzali mobilizovaní studenti a vyučující do vlastních rukou. Udržují však iluzi běžného stavu umožněním konání zkoušek, samozřejmě pod policejním dohledem.

Tam, kde studenti univerzitu přesto obsadí, pak obvykle vedení po nějaké době přizve na pomoc těžkooděnce, kteří již studenty z univerzitní půdy dostanou, jakkoli tím mizí poslední zdání nezávislosti vysokých škol.

Atmosféra nutnosti nastolení ‚pořádku‘ se pak projevuje i mimo dosah francouzského prezidenta. Krajní pravice totiž ráda bere pořádek do vlastních rukou. V Montpellier takto děkan jedné z fakult v noci osobně vpustil do okupované budovy fašistické existence, které studenty následně zmlátily, ovšem nevyhnaly. Na jiných místech se zase krajně pravicovým nositelům pořádku podařilo dostat do střetu se studenty a stávkujícími zaměstnanci a vyučujícími na vlastní pěst.

Větší integrace Evropské unie se neprosadí prázdnými hesly

Co je z českého pohledu možná nejvíce alarmující? Macron nepředstavuje onu vzývanou změnu ani ve vztahu k Evropské unii. Tou by mohla být snaha obrátit se k sociálním otázkám, například k řešení mzdové železné opony. Jejich akcentace by změnila ideové základy unie, oslovila širší vrstvy než jen bohaté liberály a měla skutečnou šanci přesvědčit současné odpůrce unie o výhodách mezinárodní spolupráce a solidarity. Macron však reprezentuje jen další náraz hlavou do zdi.

Jeho ‚reforma‘ Evropské unie spočívá leda ve větší energičnosti při prosazování starých ideálů uskrovnění se ve prospěch globálního finančnictví, které vzbudily takovou nechuť nejen v zemích střední a východní Evropy, ale třeba i v Itálii nebo Řecku, a tvrdohlavém zdůrazňování jejich domnělé nutnosti a nevyhnutelnosti. Nižší vrstvy obyvatelstva musí přeci pochopit jedinečnost Unie pro celospolečenský progres, když jim bude elitářským politickým vedením hlásána emotivněji.

Rétorické poplácávání po zádech provozované Macronem nebo Guyem Verhofstadtem však těžko vymaže stín politiky pro procento nejbohatších, jak francouzští demonstranti přezdívají agendě svého prezidenta. Větší integrace Evropské unie se neprosadí prázdnými hesly o obraně svobody a liberální demokracie, protože ne všichni si mohou dovolit je poslouchat.

Centristická ‚rozumnost‘ místo reálné politiky

Macronův silně pozitivní obraz v českých proevropských kruzích je založen na adopci hodnocení na ose dobro-zlo a přehlížení jeho reálné politiky. V tomto bipolárním vnímání jsou proevropští politici jako Macron a obecně mladí liberální reformátoři jako Trudeau jednoduše dobří a váže se na ně aura kvality, jejíž absence je pociťována u zlého protipólu — především Zemana a Babiše. Česká liberální média cílící na takzvanou pražskou kavárnu by nejraději rozdělila všechny politické i kulturní aktéry společnosti podle příslušnosti k temné či světlé straně světa.

Takové zjednodušení jde na ruku sebeprezentaci neoliberální elity, jíž je Macron čelním představitelem. V ní jsou reformy a návrhy zákonů představovány jako nutnost, nikoli jako politická volba. K tomu se přidává alibistické označení ‚centrista‘, které taktéž podporuje dojem, že kroky daného politika řídí rozum, a ne politické názory na ose pravice-levice.

Zastávání těchto ‚extrémů‘ je přece překonané, nejlepší je vzít si od každého trochu a zavádět prostě ta nutná a ‚správná‘ opatření. Strategie středu je obecně oblíbenou a vedle pravicově liberálních subjektů jako Macron či u nás TOP 09, které již nechtějí zůstávat na nestylové tradiční pravici, ji využívají i čistí populisté typu Babiše.

Z tohoto pohledu je třeba se vymanit. Politická rozhodnutí jsou vždy volbou, odrazem nějakého názoru či přístupu. I Macronovu politiku je nutné hodnotit podle reálných kroků, a nikoli atmosférou proevropského politika s balíkem údajně nutných reforem. Překrývající hodnocení atmosférou prosazují pochopitelně především lidé, kteří s Macronovými kroky souhlasí. Například od novinářů Respektu je to poněkud neférové přivlastňování si kódu jakési zdravé normálnosti ve prospěch podpory specifického politického směru, jakým je ekonomická pravice respektující liberální svobody.

Protesty nejsou pouhou negací

V tomto ohledu je zajímavé sledovat právě aktuální francouzské protesty. Ty totiž rozebírají jednotlivé kroky Macronovy vlády a kritizují dopady jeho rozhodnutí. Pro někoho je to možná krátkozrakost a lpění na detailech blokující potenciál velkých vizí, pro jiného však zase vítané prohlédnutí frází o dynamičnosti a Francii na cestě vpřed. Za stylovým ‚rozhoupáním stagnující ekonomiky‘ se skrývá zhoršení životních podmínek zaměstnanců drah, pošťáků či zdravotníků.

Jejich protesty můžou být sice obzvlášť v našem prostředí, kde je stávka téměř nepředstavitelnou metodou boje, odsuzovány jako přehnané, ale zůstávají plně legitimní. Snižování životní úrovně reálných lidí ve prospěch abstraktních hodnot výkonu státní ekonomiky a konkurenceschopnosti firem je totiž v dnešní Evropě, kde se hovoří o nenutnosti pracovat osm hodin denně, stále méně obhajitelné.

Na protestech je vidět, že velká část obyvatel Francie se nespokojí s ujištěním ‚zefektivníme azylové řízení/přijímání na vysoké školy‘ alias ‚učiníme, co je třeba‘, ale hledají reálný politický význam — v tomto případě ve zkratce ztížení pozice žadatelů o azyl/důraz na přizpůsobení universit pracovnímu trhu. Jsou si navíc lépe vědomi svého hlasu a vydíracího potenciálu a jejich politická angažovanost se neomezuje jen na vhození volebního lístku jednou za několik let. Snaží se formovat společnost každodenně, což u nás bývá často zesměšňováno.

Pro českou situaci může být ještě inspirativnější fakt, že velká část demonstrantů (rekrutovaná často z anarchistického hnutí) neadoptuje bipolární vidění, nesoustředí se na sestřelení „zlého“ Macrona. Mají své vize a snaží se na ně upozorňovat v kontextu aktuálních vládních opatření, nikoli toho, kdo je prosazuje. A právě představování alternativy, které napomáhá dekódování skutečné povahy prováděných politických rozhodnutí, je pro společnost nesmírně důležité. Alespoň pro takovou, která chce rovnostářsky poskytovat volbu životních podmínek a společenský hlas co nejvyššímu počtu lidí.