Francouzské volby jsou za námi. Již známe odpověď na otázku, položenou jedním internetovým meme — „Makronka nebo le Penne, kdo by vyhrál?“ Kromě toho, že prezidentské křeslo bude další čtyři roky zahřívat Emmanuel Macron, bychom si však měli uvědomovat, že prezidentskou volbu provází a následuje i zcela jiná skutečnost, vysoké politice zdánlivě vzdálená — divoké a masové protesty v ulicích.

Protesty napříč celou Francií čítající v řádech tisíce lidí jsou denní skutečností zhruba od srpna 2016 kvůli zákonu El Khomri (loi travail). Tisícové násilné protesty v Paříži ale probíhaly a probíhají i v důsledku nedávných voleb. Na prvního máje se protestovalo proti Marine Le Penové, v posledních dnech v reakci na zvolení Emmanuela Macrona. To je trochu matoucí — proč by titíž lidé demonstrovali proti oběma kandidátům druhého kola?

Odpověď na tuto otázku je složitější než sympatie k jednomu ze dvou kandidátů. Tisíce až desetitisíce lidí se vydaly protestovat do nebezpečných ulic, protože pro ně volby nenabízejí řešení. Nenacházejí kandidáta, který by měl jejich důvěru a který by zastupoval jejich zájmy. Důvěra v socialisty nemůže být nijak závratná, vezmeme—li v potaz obrat, který přišel se „socialistickým“ prezidentem Francoisem Hollandem v roce 2014. Přinesl liberalizování trhu, horší podmínky pracujících a několik podobných změn, v srpnu 2016 shrnutých v nechvalně známém zákonu El Khomri. V tomto prostředí mohl Benoît Hamon jen těžko doufat ve své vítězství.