Francouzské volby jsou za námi. Již známe odpověď na otázku, položenou jedním internetovým meme — „Makronka nebo le Penne, kdo by vyhrál?“ Kromě toho, že prezidentské křeslo bude další čtyři roky zahřívat Emmanuel Macron, bychom si však měli uvědomovat, že prezidentskou volbu provází a následuje i zcela jiná skutečnost, vysoké politice zdánlivě vzdálená — divoké a masové protesty v ulicích.

Protesty napříč celou Francií čítající v řádech tisíce lidí jsou denní skutečností zhruba od srpna 2016 kvůli zákonu El Khomri (loi travail). Tisícové násilné protesty v Paříži ale probíhaly a probíhají i v důsledku nedávných voleb. Na prvního máje se protestovalo proti Marine Le Penové, v posledních dnech v reakci na zvolení Emmanuela Macrona. To je trochu matoucí — proč by titíž lidé demonstrovali proti oběma kandidátům druhého kola?

Odpověď na tuto otázku je složitější než sympatie k jednomu ze dvou kandidátů. Tisíce až desetitisíce lidí se vydaly protestovat do nebezpečných ulic, protože pro ně volby nenabízejí řešení. Nenacházejí kandidáta, který by měl jejich důvěru a který by zastupoval jejich zájmy. Důvěra v socialisty nemůže být nijak závratná, vezmeme—li v potaz obrat, který přišel se „socialistickým“ prezidentem Francoisem Hollandem v roce 2014. Přinesl liberalizování trhu, horší podmínky pracujících a několik podobných změn, v srpnu 2016 shrnutých v nechvalně známém zákonu El Khomri. V tomto prostředí mohl Benoît Hamon jen těžko doufat ve své vítězství.

O Macronovi se mluví jako o francouzském Kennedym. Proč s ním nejsou protestující spokojení? Navzdory tomu, na čem částečně stavěl svou kampaň, není Macron v politice úplný nováček. Již mezi lety 2004 a 2008 byl vládním ředitelem inspekce na ministerstvu financí a v roce 2014 se stal ministrem hospodářství výše zmíněné Hollandovy vlády. Téhož roku vydal takzvaný „Macron Law“, reformu zákoníku práce, která měla více deregulovat trh a omezit práva pracujících. Chtěla například zrušit zákaz práce v neděli, který je v západní Evropě běžným opatřením.

Právě kvůli tomuto zákonu vzniká o Macronovi další pochybnost. Z případu totiž vyplývá fakt, že má zkušenost s ne zcela demokratickou cestou provádění změn. Lidé stojící za Macron Law totiž měli pochybnosti, zda by takto radikální zásah vůbec mohl projít dolní komorou parlamentu, a proto využili článek 49-3 francouzské ústavy. Ten v praxi představuje kličku, která umožňuje dolní komoru úplně obejít.

Dále byl Macron, stále ještě jako člen vlády, i u zrodu „loi travail“ ze srpna 2016, který znamená prodloužení jak týdenní, tak denní pracovní doby, snížení platového ohodnocení přesčasů, zjednodušení podmínek vyhazovu, snížení počtu garantovaných nepracovních dnů, snížení vlivu odborů na pracovišti a zvýšení rozhodovacích pravomocí firem na úkor zaměstnanců. Spojíme—li si tuto osobní historii a jasné politické vyprofilování s faktem, že Macron je bývalý vysoce postavený zaměstnanec banky Rothschild & Cie a že jeho předvolební sliby zahrnují „revival loi travail“, větší výdaje na policejní sbor a 15 tisíc nových míst ve vězení, není pro nás najednou vůbec přitažlivým kandidátem. Proč ale nebyl přijatelným řešením Jean—Luc Mélenchon?

Změní něco volby?

Odpověď na tuto otázku nás vytahuje pryč z bezpečných vod zastupitelské demokracie a volebního systému. Hlasy, které v této souvislosti volají po systémové změně, znějí i ze samotné Francie. V situacích, které nastaly kolem posledních amerických prezidentských voleb a kolem těchto francouzských voleb, se totiž doposud teoretická kritika zastupitelské demokracie v rámci kapitalismu stává ožehavou skutečností. Oficiálně panuje občanská svoboda a legitimita vlád je odvozena od vůle lidí. Tato koncepce má ovšem několik much. Zkusím pojmenovat ty, které považuji za nejzávažnější a nejpříznačnější pro současnost.

Za prvé — teoreticky může kandidovat kdokoli, a lid si tudíž může jako svého kandidáta vybrat kohokoli ze svých řad. Ze zákonného hlediska skutečně stojí jedinci v cestě ke kandidatuře velmi málo překážek, jsou tu však další, strukturální. Ty ve výsledku činí jako téměř nutný předpoklad kandidatury dispozici značným kapitálem či napojení na mocenské struktury.

O volebním úspěchu v rámci liberálního kapitalismu rozhoduje „kampaň“ (čti: PR a marketing), která stojí nemalé peníze, a která je úplně stejným druhem reklamy jako ta na Perwoll, pouze prodává politika. Kampaň se odvozuje od programu, ale samozřejmě často cílí na emoce lidí a skládá se podle průzkumů z toho, co lidi prvoplánově přitahuje. To v praxi ovlivňuje samotný program a stává se první věcí, která brání možnosti radikální změny v rámci liberálního kapitalismu. Takto nastavená situace není rovná soutěž a straní jedincům, kteří nenabízejí skutečnou pozitivní změnu či pozitivní vývoj.

Dále, a z velké části jako důsledek prvního bodu, volby představují falešné dilema. Už před prvním kolem totiž v důsledku výše řečeného nemáme ve volební situaci k dispozici všechny možnosti, které by mohly z hypotetické diskuse se všemi občany státu vzejít. Naše volba tudíž není svobodná, ale ohraničená existujícím systémem, neboli v jeho prospěch.

Když se posléze dostaneme do situace, kdy si můžeme vybrat mezi dvěma kandidáty z oné úzké kasty movitých a mocných, kteří se dokázali dostat až do druhého kola, stále ještě by se mohlo zdát, že můžeme výrazně ovlivnit a změnit status quo. Alespoň oficiálně to tak má být, jakožto volící občané máme ovládat směřování států a volby jsou k tomu nástroj. Volíme však vždy pouze orgány, které mají samy o sobě omezené pravomoci, a co je klíčové, pouze v již existujícím systému. Radikální změna není volebně vůbec možná.

Tímto chci vyjádřit a nastínit možnost pochopení pro takzvanou „ungovernable generation“. Je pravda, že konkrétně Emmanuel Macron, sice nepatrně, ale přece, nabízí i určitá světýlka naděje pro levici, a že je „lepší volit zloděje než fašistu“. Tato problematika však zdaleka přesahuje rámec jedněch prezidentských voleb a možnost skutečné změny, která by řešila problémy současnosti, je kvůli výše zmíněným bodům mizivá a nereálná.

Evropa na své cestě historií dosáhla už značné úrovně emancipace, ale k ideálnímu stavu má daleko a palčivé problémy statu quo se ukazují být na celosvětové úrovni nebezpečnými. Ať už se jedná o stále nejistější podmínky pracujících, o prohlubující se propast mezi nejbohatšími a nejchudšími, o vykořisťování třetího světa, o stále ještě živý problém naci(onali)smu či o antropomorfní klimatické změny, které ničí život na planetě a v posledních letech dokonce ve značném měřítku i životy lidské.

Jsem rád za protestující na pařížských náměstích, protože ač si nedělám iluze, že by jejich snaha mohla v současnosti vést k něčemu jako revoluci, nejedná se o záležitost jednoho víkendu a pouhé reakce na výsledek voleb, ale minimálně rok probíhající sérii protestů v měřítku a intenzitě, o kterých se České republice může jen zdát. Ač je sporné, zda tyto nepokoje představují nějaké řešení, zcela jednoznačně představují symptom. Symptom aktuálnosti problémů současného stavu a symptom jejich narůstajícího uvědomování.

Nedívejme se proto na mladé Francouzky a Francouze zahalené v černém, kteří metají po příslušnících policejního sboru dlažební kostky a balonky s barvou, jen jako na násilníky. Vnímejme širší obrázek a uznejme, že v pojmenovávání problémů neselhávají a že pravidla, která jsme si stanovili, nejsou tak neměnná, jak se zdá.