Na loňské debatě v New Yorku se mě a Noama Chomského jeden člověk z publika ptal, jak bychom se zachovali v nadcházejícím volebním duelu mezi Donaldem Trumpem a Hillary Clintonovou. Já i Noam jsme odpověděli jednoznačně, že v rozhodujících státech by si měli tamní levicoví pokrokáři jednou rukou ucpat nos a druhou dát hlas Hillary Clintonové.

Podobně veřejnost pobízely všechny vůdčí postavy Francouzské levice před lety, v dubnu 2002, kdy v druhém kole prezidentských voleb proti sobě stáli Le Pen s Chiracem: „Ucpěte si nos a jděte volit Chiraca!“ zněl hlas levice jednotně.

Skutečně je Marine Le Penová méně nepřijatelnou možností, než byl její otec? Je Emmanuel Macron, z levicového hlediska, v něčem horší než byl v roce 2002 Jacques Chirac? Pokud nikoli, proč jsou dnes někteří vůdci levice neochotni Macrona jasně podpořit? To je mi skutečnou záhadou.

Pokrokově smýšlející francouzští voliči mají samozřejmě všechny důvody se na Macrona hněvat:

• Jeho snaha o deregulaci pracovního trhu uprostřed deflační krize byla ukázkou neoliberalismu ve stádiu pokročilého šílenství.
• Jeho stávající návrhy na reformu eurozóny hrají skvěle do karet plánům německého ministra financí Wolfganga Schäubleho proměnit Evropskou unii v nástroj permanentní, tvrdě neoliberální úsporné politiky, jež by Francii zbavila i posledních zbytků kontroly nad jejím rozpočtem („Chci aby i v Paříži vládla Trojka,“ slyšel jsem Schäubleho jednou prohlásit), výměnou za makroekonomicky bezvýznamné zřízení společného rozpočtu eurozóny.
• Jeho nedávno ohlášené záměry snížit zdanění nejbohatších a odebrat podporu místním samosprávám jej spolehlivě stavějí na špatnou stranu historie.