Západ se dnes vyvíjí působením dvou typů vzpoury. Stoupenci pokroku byli na obou stranách Atlantiku zatlačeni do role pozorovatelů, kterým nezbývá než nechápavě sledovat, co se to vlastně odehrává, a tento vývoj dostoupil vrcholu uvedením Donalda Trumpa do prezidentského úřadu.

První vzpoura se už všude rozebírala do omrzení. Donald Trump, Nigel Farage, Marine Le Penová a celá široká nacionalistická internacionála na sebe úspěšně dokázala strhnout pozornost a daří se jí přesvědčovat masy lidí, že národní státy, hranice nebo přináležitost ke společenství mají význam.

Nicméně je tu ještě druhá vzpoura — ta, která vzestup této nacionalistické internacionály způsobila, a přitom se jí podařilo zůstat bez povšimnutí: vzpoura globální vrchnostenské technokracie, jejímž jediným cílem je udržet se za každou cenu u vesla. Její projevy přitom dobře známe: strašení britským referendem, škrtací politika trojky (trio tvořené Evropskou komisí, Evropskou centrální bankou a Mezinárodním měnovým fondem — pozn. red.) v kontinentální Evropě, prohnilý propletenec Wall Streetu, Silicon Valley a amerického státního šmírovacího aparátu.

Neoliberální éra skončila na podzim roku 2008 výbuchem finančních derivátů. Spolu s ní vzaly za své iluze o finančním kapitalismu a fetišistické vzývání nespoutaných trhů, započaté Margaret Thatcherovou a Ronaldem Reaganem na konci sedmdesátých let. Tato ideologie zakrývala po několik desetiletí jako pláštík bezmezné panství finančního kapitálu. Začala nová etapa globalizace, v níž rozpočtové deficity Spojených států zajišťovaly odbyt výrobě ve zbytku světa. Zisky z ní pak putovaly zase pěkně zpátky na Wall Street — kruh se uzavřel.

Miliardy lidí ve „třetím“ světě se postupně vymaňovaly z chudoby. Miliony pracujících na západě mezitím postupně chudly a byly nuceny přijímat stále méně jistá zaměstnání. Jejich důchodové pojištění podlehlo privatizaci a pokud chtěli bydlet, museli si začít brát půjčky a hypotéky. Jakmile se tenhle stále méně stabilní kruh zhroutil, neoliberální pohádky shořely a pracující třídě Západu zůstaly jen dluhy. Pro panikařící globální establishment se stala příliš drahou zátěží.

Neoliberalismus Thatcherové a Reagana nás chtěl přesvědčit, že pokud všechno zprivatizujeme, vznikne spravedlivá a funkční společnost, nezatěžovaná zištnými zájmy poručnické byrokracie. Toto vyprávění však mělo pouze utajit před veřejností, co se ve skutečnosti děje: moc postupně uchvátily nikým nevolené byrokracie mezinárodních institucí jako Světová obchodní organizace, Evropská centrální banka nebo Severoamerická smlouva o volném obchodu, monstrózních korporací a ke krachu odsouzeného finančního sektoru.

Po událostech roku 2008 se stalo cosi mimořádného. Poprvé v moderní historii se vládnoucí vrstva ani nesnažila přesvědčit masy, že její způsob řízení společnosti je všeobecně prospěšný. Elitní funkcionáři, zděšení kolapsem finančních pyramid, neúprosným růstem nesplatitelných dluhů, hrozícím rozpadem eurozóny a čínskou politikou postavenou na neudržitelném půjčování peněz, se úplně vzdaly snahy někoho přesvědčit nebo reprezentovat. Místo toho začali umlčovat a trestat nespokojence.

V Británii čelili nezaměstnaní bezprecedentní šikaně. Trojka v eurozóně bezohledně nutila zadlužené státy snížit důchody či podporu v nezaměstnanosti těm nejchudším. Ve Spojených státech slibovaly obě strany drasticky seškrtat výdaje na sociální pojištění. Ani jedna z těchto politik nijak nepřispěla ke stabilizaci kapitalismu ani na národní, ani na globální úrovni. Proč je tedy strany vůbec prosazovaly?

Jejich cíl byl prostý: bezradná vládnoucí třída, která si již nedokázala získat podporu, si chtěla vynutit alespoň poslušnost. Britská vláda nutila nezaměstnané podepisovat prohlášení „stojí mi v cestě pouze ty překážky, které jsem si sám způsobil“. Trojka nutila řeckou či irskou vládu písemně „žádat“ o vydřidušské půjčky Evropskou centrální banku s vědomím toho, že prospějí jen bankéřům ve Frankfurtu a jejich vlastním občanům uškodí. Smyslem této politiky bylo udržet si moc skrze promyšlené, dávkované ponižování. V Americe tímto způsobem vládnoucí třída šlapala po obětech predátorských úvěrů či zkrachovalého zdravotnického systému.

Proti této vzpouře do kouta zahnaného establishmentu, který se nikoho neobtěžoval přesvědčovat o své prospěšnosti, postavil Donald Trump a jeho evropští spojenci svou vlastní, populistickou rebelii. Dokázali, že se je možné vládnoucí třídě postavit a zvítězit. Je to bohužel vítězství Pyrrhovo a vposledku se obrátí proti těm, kteří ho umožnili. Odpovědí na prohru neoliberalismu nemůže být ústup zpět za hranice národních států a štvaní „našich lidí“ proti „těm druhým“, od nichž nás mají oddělit vysoké zdi a elektrické ploty.

Odpověď může znamenat jedině pokrokový internacionalismus na obou stranách Atlantiku. Aby mohl uspět, nestačí hájit ušlechtilé ideály neposkvrněné mocí. Je třeba usilovat o moc na základě uvěřitelného vyprávění, které dá lidem v Evropě i Americe naději. Naději na důstojnou práci umožňující důstojný život, na dostupné bydlení, vzdělávání a zdravotnictví.

Jedině třetí vzpoura ve jménu „nového údělu“, podobného tomu Rooseveltovu, může lidem na Západě vrátit vládu nad jejich vlastními životy a nad jejich společenstvími.

Článek We need an alternative to Trump's nationalism. It isn't the status quo původně vyšel v The Guardian. Přeložil JOSEF PATOČKA.