Před osmi lety, když byl do úřadu prezidenta Spojených států uveden Barack Obama, byla ve vzduchu cítit naděje. Dobře se pamatuji na pocity, s nimiž jsem sledoval americkou kampaň, od Obamova startu v roli málo známého outsidera, krok za krokem v primárkách, se stále větším nadšením, až ke konečnému a opravdu slavnému vítězství. Bez silné, až nakažlivé naděje by něco takového asi nebylo možné.

Sám Obama, ještě jako senátor a uchazeč o prezidentské křeslo, k tomu přispěl tím, že napsal knihu jménem Smělost naděje (The Audacity of Hope). Ve svižně napsané knize, mísící osobní zážitky s obecnějšími úvahami, se představil Američanům a celému světu jako kandidát, a naděje se tak stala přímo součástí jeho prezidentské kampaně.

Co z této naděje zbylo a co z ní vzešlo? Často se opakuje tvrzení, že Obama přispěl k vítězství Donalda Trumpa nebo ho přímo způsobil. To je zřejmě zjednodušující: po osmi letech vlády jedné ze dvou amerických velkých stran se většinou konal přesun vlády do rukou druhé strany, takže vítězství republikánského kandidáta po osmi letech vlády demokratů se dá považovat spíš za něco přirozeného. I když je tento kandidát natolik kontroverzní jako Donald J. Trump.

Podstatnější, i když opět nikoli překvapivé je to, že Trumpův nástup může zcela zrušit výsledky, kterých Obamova exekutiva dosáhla, a obrátit směřování a priority státu. I to je v systému střídání dvou stran vlastně logické, jen se to tentokrát děje ve větší míře a jaksi brutálněji.

Jedním z prvních kroků Donalda Trumpa po nástupu do funkce bylo zahájení demontáže Obamovy reformy zdravotnictví, zřejmě jeho nejvýraznějšího — byť pro řadu Američanů kontroverzního — výsledku na poli domácí politiky, stejně jako povolení stavby ropovodů, které se Obama pokusil zastavit. Z webových stránek Bílého domu okamžitě po inauguraci zmizely také zmínky o změně klimatu, ochraně vodních zdrojů a občanských právech.

Jedná se o oblasti, které byly pro Obamovu vládu důležité až zásadní, které zdůrazňoval od počátku, na nichž postavil svou politickou agendu. To, že výsledky jeho vlády zruší opozice, samozřejmě nelze jako takové klást žádnému politikovi za vinu. K tíži by mu naopak mělo být přičteno to, co ze svých priorit v době vlády prosadit nedokázal nebo se o to ani nepokusil.