Rekviem za smělou naději
Filip OutrataBarack Obama se před osmi lety stal prezidentem ve znamení smělé naděje. Je čas podívat se, co z ní zbylo, a jaký je vlastně vztah naděje a politiky.
Před osmi lety, když byl do úřadu prezidenta Spojených států uveden Barack Obama, byla ve vzduchu cítit naděje. Dobře se pamatuji na pocity, s nimiž jsem sledoval americkou kampaň, od Obamova startu v roli málo známého outsidera, krok za krokem v primárkách, se stále větším nadšením, až ke konečnému a opravdu slavnému vítězství. Bez silné, až nakažlivé naděje by něco takového asi nebylo možné.
Sám Obama, ještě jako senátor a uchazeč o prezidentské křeslo, k tomu přispěl tím, že napsal knihu jménem Smělost naděje (The Audacity of Hope). Ve svižně napsané knize, mísící osobní zážitky s obecnějšími úvahami, se představil Američanům a celému světu jako kandidát, a naděje se tak stala přímo součástí jeho prezidentské kampaně.
Co z této naděje zbylo a co z ní vzešlo? Často se opakuje tvrzení, že Obama přispěl k vítězství Donalda Trumpa nebo ho přímo způsobil. To je zřejmě zjednodušující: po osmi letech vlády jedné ze dvou amerických velkých stran se většinou konal přesun vlády do rukou druhé strany, takže vítězství republikánského kandidáta po osmi letech vlády demokratů se dá považovat spíš za něco přirozeného. I když je tento kandidát natolik kontroverzní jako Donald J. Trump.
Podstatnější, i když opět nikoli překvapivé je to, že Trumpův nástup může zcela zrušit výsledky, kterých Obamova exekutiva dosáhla, a obrátit směřování a priority státu. I to je v systému střídání dvou stran vlastně logické, jen se to tentokrát děje ve větší míře a jaksi brutálněji.
Jedním z prvních kroků Donalda Trumpa po nástupu do funkce bylo zahájení demontáže Obamovy reformy zdravotnictví, zřejmě jeho nejvýraznějšího — byť pro řadu Američanů kontroverzního — výsledku na poli domácí politiky, stejně jako povolení stavby ropovodů, které se Obama pokusil zastavit. Z webových stránek Bílého domu okamžitě po inauguraci zmizely také zmínky o změně klimatu, ochraně vodních zdrojů a občanských právech.
Jedná se o oblasti, které byly pro Obamovu vládu důležité až zásadní, které zdůrazňoval od počátku, na nichž postavil svou politickou agendu. To, že výsledky jeho vlády zruší opozice, samozřejmě nelze jako takové klást žádnému politikovi za vinu. K tíži by mu naopak mělo být přičteno to, co ze svých priorit v době vlády prosadit nedokázal nebo se o to ani nepokusil.
Lidé vždy mají sklon k tomu, objektivní společenské a dějinné procesy personalizovat. A jako Rusové mají celými staletími ve své mysli zakořeněnou víru v "dobrého cara", který svou moudrostí a dobrotivostí zlepší úděl širokého lidu, tak stejně tak Američané pěstují svou věčnou víru ve svého prezidenta. Že pro tentokrát přijde "ten pravý", a všechno dá konečně do pořádku.
Pokud dotyčný prezident má skutečně dobré úmysly (jako ja Barack Obama bezpochyby měl), pak se nevyhnutelně rozbijí na oněch zmíněných reáliích. V prvé řadě reálií politických (Obama měl proti sobě moc celého Kongresu), a hlavně reálií ekonomických - žádný prezident Spojených států prostě nemůže mít tu moc škrtnutím pera převrátit či eliminovat ten obrovský kolos - ovšemže kapitalistických - produkčních a obchodních vztahů, aktérů, struktur, institutů... A jestli si nějaký radikální levičák dělal iluze o tom, jak jeden Obama porazí kapitalismus, pak tím osvědčuje jenom svou vlastní bezbřehou politickou naivitu.
Ale - nelze zapomínat že Obama (respektive každý jiný pozitivně smýšlející prezident) narazil nejen na nepřekonatelné překážky institucionální, nýbrž i na hluboce zakořeněnou jmenovitě americkou mentalitu. Připomeňme si: dokonce i svou - podle evropských měřítek naprosto krotkou - Obama Care musel prosadit nejen proti ryze politickým odpůrcům, nýbrž i proti odporu téměř poloviny celé americké veřejnosti! Která to pojímala jako nepřípustný útok na její "svobodu".
Pokud je tedy z působení B. Obamy ve funkci amerického prezidenta možno vyzískat alespoň nějaké ponaučení, pak právě toto: přestaňme konečně spoléhat na nějakého kouzelného dědečka, který to všechno vyřídí za nás. Buďto dokážeme provést skutečně zásadní systémovou změnu - anebo všechno zůstane při starém.
IS není možno podporovat.
A neexistují žádné důvody, jak předchozí tvrzení změkčit.
Ačkoliv chápu, že situace zděděná po Bushovi juniorovi, který si o sobě myslel, že je Kladivo boží, byla katastrofální, a před Íránem ležela jako na dlani možnost realizace šíitského půlměsíce, svržení Asada sunnitským zfanatizovaným IS by bylo peklo na zemi.
Tady nemám pro Ameriku vedenou Obamou žádnou omluvu.
(že nedostali např. přenosné protiletadlové rakety je jiná věc)
Třeba demokratka Tulsi Gabbard, která se právě vrátila ze Sýrie, prohlásila, že musi skončit přímá (ano, přímá) i nepřímá (skrze SA, Katar atd.) americká podpora džihádu.
http://original.antiwar.com/Tulsi_Gabbard/2017/01/25/the-syrian-people-desperately-want-peace/
Ano, vyslal ji tam Trump a společně s jeho zeťem se (asi) bude o Blízký východ starat. Ten člověk bezpochyby dokáže překvapit.