Před osmi lety, když byl do úřadu prezidenta Spojených států uveden Barack Obama, byla ve vzduchu cítit naděje. Dobře se pamatuji na pocity, s nimiž jsem sledoval americkou kampaň, od Obamova startu v roli málo známého outsidera, krok za krokem v primárkách, se stále větším nadšením, až ke konečnému a opravdu slavnému vítězství. Bez silné, až nakažlivé naděje by něco takového asi nebylo možné.

Sám Obama, ještě jako senátor a uchazeč o prezidentské křeslo, k tomu přispěl tím, že napsal knihu jménem Smělost naděje (The Audacity of Hope). Ve svižně napsané knize, mísící osobní zážitky s obecnějšími úvahami, se představil Američanům a celému světu jako kandidát, a naděje se tak stala přímo součástí jeho prezidentské kampaně.

Co z této naděje zbylo a co z ní vzešlo? Často se opakuje tvrzení, že Obama přispěl k vítězství Donalda Trumpa nebo ho přímo způsobil. To je zřejmě zjednodušující: po osmi letech vlády jedné ze dvou amerických velkých stran se většinou konal přesun vlády do rukou druhé strany, takže vítězství republikánského kandidáta po osmi letech vlády demokratů se dá považovat spíš za něco přirozeného. I když je tento kandidát natolik kontroverzní jako Donald J. Trump.

Podstatnější, i když opět nikoli překvapivé je to, že Trumpův nástup může zcela zrušit výsledky, kterých Obamova exekutiva dosáhla, a obrátit směřování a priority státu. I to je v systému střídání dvou stran vlastně logické, jen se to tentokrát děje ve větší míře a jaksi brutálněji.

Jedním z prvních kroků Donalda Trumpa po nástupu do funkce bylo zahájení demontáže Obamovy reformy zdravotnictví, zřejmě jeho nejvýraznějšího — byť pro řadu Američanů kontroverzního — výsledku na poli domácí politiky, stejně jako povolení stavby ropovodů, které se Obama pokusil zastavit. Z webových stránek Bílého domu okamžitě po inauguraci zmizely také zmínky o změně klimatu, ochraně vodních zdrojů a občanských právech.

Jedná se o oblasti, které byly pro Obamovu vládu důležité až zásadní, které zdůrazňoval od počátku, na nichž postavil svou politickou agendu. To, že výsledky jeho vlády zruší opozice, samozřejmě nelze jako takové klást žádnému politikovi za vinu. K tíži by mu naopak mělo být přičteno to, co ze svých priorit v době vlády prosadit nedokázal nebo se o to ani nepokusil.

Nedostatek odvahy?

Nakolik oprávněná je kritika na adresu dnes již bývalého amerického prezidenta? Obamu z jedné strany dlouhodobě kritizují ti, kdo ho zpočátku podporovali a vkládali do něj naději na změnu, jako přední americký levicový intelektuál Cornel West. West vytýká Obamovi nedostatek odvahy konfrontovat se se systémem, čelit „zločincům z Wall Streetu“ a také neschopnost nebo neochotu dělat důležité kroky například v ochraně životů civilistů před drony nebo násilí ze strany policie vůči černošským protestujícím.

Tentýž článek Cornela Westa ale odhaluje i slabé stránky postoje dnešní (nejen) americké levice. Pod slovy o „nechutném zabíjení amerických občanů bez řádného procesu“ je skryt odkaz na zprávu o usmrcení Anwara al-Awlakiho, jednoho z předních kazatelů globálního džihádu, který byl zabit dronem v Jemenu v roce 2011. Ano, Awlaki byl americký občan a nestanul před řádným soudem. Na druhou stranu, byl to člověk, který Spojeným státům vyhlásil válku vedenou všemi prostředky a představoval nejen pro Američany obrovské riziko.

Bezpilotní letouny mají jistě na svědomí mnoho opravdu nevinných obětí. Radikální klerik a mozek teroristického džihádu mezi ně však nepatří. Člověk, který aktivně plánoval a organizoval zabíjení nevinných lidí může být těžko považován za nevinného. Zrovna v tomto případě se dá uvažovat o tom, že cílené zabití bez soudu má své opodstatnění. Podle Cornela Westa bylo toto zabíjení civilistů přijato bez protestů „neoliberály všech barev“. Pak je ale zřejmě neoliberály naprostá většina lidí mimo úzký okruh radikální levice.

↗

Dobře se pamatuji na pocity, s nimiž jsem sledoval americkou kampaň, od Obamova startu v roli málo známého outsidera, krok za krokem v primárkách, se stále větším nadšením. Foto javno.com

Obama musel takto radikální stoupence nutně zklamat, protože v roli prezidenta jednoduše nemohl naplnit jejich očekávání. Některými komentátory (například Janem Macháčkem v Lidových novinách) je dnes Obama chválen přesně za to, co je v očích Cornela Westa jedním z jeho největších selhání: pomohl zachránit globální kapitalismus. Dá se to označit spíš za nedostatek odvahy, nebo za uvážený postup, který měl zřejmě za následek dnešní ekonomický růst Spojených států? Je na místě natolik radikální pohled, který vše, co Obama v ekonomické oblasti udělal, považuje za špatné?

Trochu zvláštní je pohled na to, co všechno Obamova vláda stihla v posledních dnech či hodinách před svým odchodem. Od vyhlášení nových chráněných území přes propuštění Chelsey Manningové až po americké nevetování rezoluce Rady bezpečnosti OSN kritické k Izraeli a uvolnění peněz pro palestinskou samosprávu nebo na programy OSN o klimatické změně, což se stalo jen několik hodin před Trumpovou inaugurací. 

Proč Obama tyto kroky neučinil dříve? Aby se vyhnul případné kritice, v době vládnutí si užil klidu, a pak už byl jako bývalý prezident tak trochu z obliga? Je tento zvláštní postup důkazem jeho malé odvahy, neochoty jít do střetů? Jak se to slučuje s jeho vizí smělé naděje?

Naděje a politika

„To jenom člověk v dobách zlých může se živit sny a nadějemi,“ napsal Jaroslav Seifert. Slova českého básníka napsaná v době nacistické okupace platí obecně: v situaci pociťované jako tísnivá, ohrožující a zlá nabývá naděje zvláštní přitažlivosti, dokáže (namísto skutečné stravy) dodávat člověku sil. Naděje, která se vztahuje k budoucnosti a nemá nic hotového v rukou, získává v takových situacích velkou moc. Politici jsou vždy tak trochu obchodníky s nadějí.

Ve Spojených státech na konci éry G. W. Bushe měli mnozí pocit, že jejich země už hlouběji klesnout nemůže, cítili se ponížení, zadupaní do země. Mladý politik, který přichází s poselstvím o naději, to měl celkem snadné. Neocenitelnou pomocí pro Obamu samozřejmě bylo, že se stal prvním černošským prezidentem USA, což mělo obrovský symbolický význam a emocionální náboj. Ale samo o sobě to pochopitelně nemohlo přinést konkrétní zlepšení třeba životních podmínek afroamerické menšiny.

Pokud by toho, v co se doufá, bylo v dané chvíli dosaženo, nebyla by to už naděje. Politika naproti tomu znamená řešit konkrétní problémy v určitém vymezeném čase. Naděje a politika se proto nutně musejí z části míjet, politika ve svém reálném provedení nikdy nemůže naplnit naděje a očekávání, které s ní lidé spojovali. Mnohé z nich musí nutně zklamat a ze zklamání může vyrůst beznaděj, hněv a frustrace.

Byla Obamova vláda, jak píše Cornel West, „naší poslední šancí vymanit se z neoliberálního zakletí“? Byla tato šance, tato naděje vůbec reálná? Systém založený na hromadění majetku a zdrojů v rukou těch nejbohatších Obamova vláda neodstranila ani nezměnila. Asi nebylo opodstatněné očekávat, že se tak stane. Přesto se takové očekávání objevilo a o jeho síle nejlépe svědčí síla zklamání.

Politická naděje je dáma trochu vrtošivá. Ačkoli to mnohým bude znít jako těžko přijatelné, stejnou míru naděje a očekávání jako před osmi lety, včetně s tím spojených emocí, spojovali a spojují dnes zase jiní s Donaldem Trumpem. A se stejnou pravděpodobností se také dá očekávat, že budou zklamáni i ti, kteří teď v Trumpovi vidí zachránce, který přinese konec prohnilého světového pořádku.

Politika, a zřejmě i jakákoli jiná lidská činnost, se asi nedá stavět jen nebo především na naději, na očekáváních a emocích. Ale zároveň se bez nich neobejde, protože pak by už nemělo smysl se o cokoli snažit. Další nositel naděje se jistě objeví. Jaký bude a jaká bude jeho politická naděje, ale ještě nemůžeme vědět.