Propuštění Maninngové je skvělá zpráva, zaslouží si je

Barack Obama se na odchodu rozhodl prominout 28 let vězení whistleblowerce, jež stála za největšími odhaleními WikiLeaks do letošního roku. Řada lidí považuje Manningovou stále za zrádkyni. Petr Jedlička argumentuje, proč je tomu naopak.

Pj

Petr Jedlička

18.01.2017 11:48

Související

Osobně jsem to nečekal, neboť dosluhující americký prezident Barack Obama nikdy nevyjádřil pochopení pro čin Bradleyho Manninga, respektive Chelsea Manningové; jde však o skvělou zprávu: pro bulvár transsexuálka a pro všechny ostatní whistleblowerka, vojenská analytička, jež v roce 2010 vynesla slavnou nahrávku zabíjení Iráčanů americkou helikoptérou, a po ní 91 tisíc polních zpráv z Afghánistánu, 400 tisíc zpráv z Iráku, 250 tisíc kabelogramů z různých amerických ambasád a nakonec ještě profily 759 osob internovaných na Guantánamu, a která předala toto vše serveru WikiLeaks ke zveřejnění, se dostane po sedmi letech na svobodu.

Barack Obama se rozhodl zkrátit Chelsea Manningové na poslední chvíli trest, konkrétně prominout všech 28 zbývajících let, které si ještě měla odsedět. Manningová tak opustí vězení už letos 17. května.

Chelsea Manningová ještě jako Bradley Manning, vpravo pak s dívčí parukou. Repro archiv FoW/WmC/NA, Twiiter

Zejména v USA, ale i jinde ve světě má řada lidí Manningovou stále za obyčejnou zrádkyni. Ještě jako Bradley Manning se stala dobrovolně příslušnicí ozbrojených sil Spojených států, byla tudíž vojákem a od nich se očekává, že budou držet za každých okolností linii.

Manningová však sloužila v roce 2010 v armádním analytickém centru v Iráku. A viděla, jak vypadá – respektive nevypadá – změna přístupu k válce a k boji s terorismem obecně, jež měla přijít po zvolení právě Obamy v roce 2008, ve skutečnosti.

Z procesu, který byl s Manningovou později v roce 2013 veden s vyloučením veřejnosti, unikly nahrávky, na nichž obžalovaná popisuje svoji motivaci blíže: viděla, jak američtí vojáci přistupují k likvidaci nepřátel tu s posedlostí, jež bere jen minimální ohled na civilní oběti, tu se smíchem a lehkostí, jako by hráli počítačovou hru.

Viděla, jak se nadřízení, namísto vyhodnocování minulých chyb a tragédií, dále schovávají za poukaz na národní bezpečnost a utajované skutečnosti. A viděla také, jak pokřivená je praxe naplňování nových zahraničněpolitických koncepcí.

Jednou pak požádaly oddělení Manningové o pomoc irácké represivní složky, když chtěly dopadnout autory publikací s protivládním obsahem: ne teroristickým, ale prostě kritickým k vládě Núrího Málikího. Manningová splnila zadaný úkol, a pak si šla stěžovat nadřízenému, protože věděla, že irácká policie takové lidi po dopadení mučí. „Nech to plavat,“ řekl jí příslušný důstojník. Ona však nenechala.

Voják versus člověk
Každý voják je zároveň člověk, a Manningová měla navíc typickou americkou výchovu – to ono pověstné „Neptejte se, co mohou USA udělat pro vás, ptejte se, co můžete udělat vy pro ně“. Jako analytička věděla Manningová nejen, jaká je pravá tvář války, ale i povaha systému v mnoha zemích, jež platily za faktické satelity USA. A věřila v Obamou slíbenou změnu.

S přibývající zkušeností v Iráku tak došla postupně k rozhodnutí, že informace, které je třeba znát před debatou o žádoucím směřování této změny, prostě vynese... i kdyby jí to mělo stát život. V roce 2010 jí bylo 22 let.

Otázka pro každého, kdo chce soudit, zní: co je správnější: Nechat v sobě zvítězit vojáka se smyslem pro povinnost a chránit systém, nebo upřednostnit svobodného člověka-Američana, systém zradit a odhalit to, v čem je prohnilý, aby mohl být reformován?

Není pravdou, že Manningová všechno bez rozmyslu předala Assangovým WikiLeaks, jež mají po posledních volbách v USA poněkud pošramocenou pověst. A není ani pravdou, že nemyslela na informátory a další spolupracovníky Američanů, jejichž jména materiály obsahovaly.

Před WikiLeaks oslovila s nabídkou New York Times i Washington Post. Přestože nechtěla žádné peníze, neúspěšně. A z toho, co měla k dispozici, nezveřejnila – dle vlastních slov – zdaleka všechno.

Právě proto, že má stále v hlavě citlivé informace, které by mohly stát někoho život, nemohla se v posledních sedmi letech v internaci potkat s nikým, koho neznala před rokem 2010. Každý z jejich dopisů byl čten, každý z telefonátů (měla povolen jeden denně) zaznamenáván.

První balíky materiálů vynesla Manningová naprosto amatérsky vypálené na jednom CD-RW, na něž jednoduše fixou napsala Lady Gaga. Nepokusila se uprchnout ani na ekvádorskou ambasádu jako později Assange, ani do Ruska jako Snowden. Během soudního procesu se přiznala k vině v deseti z dvaadvaceti bodů obžaloby, uznána vinou byla pak v sedmnácti bodech a odsouzena na 35 let.

Autorovi tohoto textu se nepodařilo ani přes usilovné hledání objevit doklad, že by informace z materiálů, jež předala Manningová WikiLeaks, stály skutečně někoho život. Řada komentátorů mluví o smrti afghánských spolupracovníků USA, jež byli v leacích zmíněni. Brigádní generál Robert Carr, jenž řídil vyšetřování důsledků odhalení, však u soudu v roce 2013 vypověděl, že se nic takového neprokázalo.

Novinář Glenn Greenwald navíc později doložil tvrzení WikiLeaks, že před publikací materiálů nabídly právě WikiLeaks Pentagonu možnost navrhnout, které pasáže kvůli bezpečnosti zmíněných osob nepublikovat. Zástupci amerického ministerstva obrany však tuto nabídku nepřijali.

Důsledky odhalení

Podařilo se Manningové docílit toho, oč usilovala? Těžko jednoznačně říci. Za nejvýznamnější odhalení z afghánského balíku jsou považovány většinou informace o nezveřejněných případech zabíjení civilistů americkými, respektive aliančními vojáky (přes 170 osob), zprávy potvrzující existenci zvláštních oddílů s označením black unit, jež měly dle jmenného seznamu hledat a zabíjet teroristy, přičemž se jim promíjely vedlejší oběti, a informace o zkorumpovanosti afghánské vlády.

Z iráckých materiálů se mluví nejčastěji o americkém přehlížení zločinů typu mučení a zabíjení páchaných iráckými bezpečnostními složkami a obecně o pomoci Američanů iráckému režimu v udržování stability, byť i ve formě likvidace politických oponentů.

Obě války jsou přitom už dnes v úplně jiné fázi. Obtížně hodnotit, zda je lepší či horší, když jsou teď USA se zásahy a vojenskou podporou zdrženlivější, protože úplně zdrženlivé nejsou, a bezpečnostní hrozby jsou dnes obecně nepředvídatelnější, než byly před sedmi lety. Například alespoň plánování a vyhodnocování operací dronů se změnilo natolik, že civilních obětí ubývá.

Z Manningovou vynesených zpráv z ambasád měly pak největší dopad informace o obohacování se rodiny tuniského diktátora Bin Alího z veřejných peněz a o systematickém mučení oponentů režimem Husního Mubaraka v Egyptě – v obou případech pomohly dílčí měrou podnítit arabské jaro, v němž si vymohli nespokojení lidé změny režimů. Víme, jak vypadá situace v regionu v současnosti, za to však fakta vypuštěná Manningovou nemohou.

Za neméně závažná zjištění, jež přinesla, lze dále považovat například umanutost, s jakou se snažili přimět představitelé saúdskoarabského režimu USA k napadení Íránu, pokrytectví, s nímž ministerstvo zahraničí USA popíralo na veřejnosti vše neústavní na posledním převratu v Hondurasu, či urputnost, jakou prokazovali američtí diplomaté v Evropě v úsilí o otevření trhu geneticky modifikovaným plodinám a v boji proti absolutním zákazům používání kazetové munice. Zde jsme však v hodnocení případných důsledků úplně na vodě.

Manningová vynesla pak ještě zmiňované profily internovaných na Guantánamu. Díky tomu dnes můžeme dokázat, že drtivá většina z nich nebyli teroristé, a tato fakta používat proti těm, kdo obhajují budování nových internačních táborů podobného typu.

Manningová došla k závěru, že zvolení Baracka Obamy nestačí; že veřejnost potřebuje vědět, co se děje, aby mohla systém k žádoucí změně dotlačit. Foto archiv BMSN

Hluboká otevřená a celospolečenská debata o optimální zahraniční politice a podobě boje s terorismem, jíž doufala Manningová dle výpovědi u soudu svým činem docílit, se v USA skutečně vedla – vzpomeňme na éru protestního hnutí Occupy. A ovšem ano, vzešel z ní nakonec prezident Donald Trump.

Patří se ale uvědomit si, že mezi odhaleními Manningové a vítězstvím Trumpa dostal šanci ještě na jedno období Barack Obama – a že Hillary Clintonová nabídla jako alternativu jen výhled na větší angažovanost bushovského typu.

Podobný únik z Ruska?

Jak už zmíněno v úvodu, Chelsea Manningová je transsexuálka, žena narozená v mužském těle, jež si svou skutečnou identitu začala uvědomovat právě až po vstupu do armády. Navíc se u ní projevuje FAS a Aspergerův syndrom. Internaci v mužských vojenských věznicích proto logicky snášela špatně, a i když v poslední výměně dopisů s reportérem newyorských Timesů Charliem Savagem uváděla, že se nyní k ní chovají dozorci i spoluvězni na rozdíl od vazby slušně, vinou psychických problémů a odpírání důsledné hormonální kůry se pokusila opakovaně o sebevraždu.

Milost Baracka Obamy je tak i humanitární povahy. Zaručuje, že se Manningová kvůli nemožnosti stát se i tělesně ženou sama nezničí a že bude mít jako dnes devětadvacetiletý člověk šanci prožít ještě plnohodný život.

Především je ale zkrácení trestu Manningové od Obamy politický akt – uznání, že jádro činu Manningové bylo ve veřejném zájmu, že skutečnosti, jež odhalila, nebyly žádoucí podobou věcí a bylo správné je odhalit, aby mohly být napraveny. A že co Manningová učinila, učinila pro budoucnost USA v podobě, jíž se učí Američané od mala vzývat, tedy svobodné a ve všech ohledech vzorové země, a nikoliv pro peníze či v zájmu nepřátel USA.

Potěší vědět, že si popsané souvislosti uvědomuje i někdo na nejvyšších politických úrovních, a škoda jen, že se Obama rozhodl až na konci druhého funkčního období. Kdyby tak učinil, řekněme, v roce 2014, mohla být pozice USA ve světě úplně jiná a do Bílémho domu snad nemusel v současnosti usedat Donald Trump.

Každý, komu přijde milost pro Manningovou neadekvátní, nechť se zkusí prosím zamyslet: jak by pohlížel na člověka, který by vynesl balík podobného typu informací z ruské strany – a jak by taková odhalení prospěla veřejné debatě v České republice. Třeba uznání odvahy, oběti a záslužného jádra činu Manningové z oficiálních míst pomůže jednou někomu podobnému v Rusku nebo Číně, aby se odhodlal příklad Chelsea Manningové následovat.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Ivo Horák - Praha 3

Poznámka Středa, 18.Ledna 2017, 13:18:0

Rozhodování prezidenta Obamy nebylo v tomto případě snadné. Osobně si myslím, že Ch. Manningová vděčí za prominutí zbývajícího svého trestu zvolení D. Trumpa.
S článkem Petra Jedličky v zásadě souhlasím (oceňuji další případ lidsky hodnotného postupu končícího prezidenta).
Poslední dva odstavce článku jsou výjimkou. Rozhodně se nedomnívám, že by dřívější rozhodnutí ve prospěch Manningové jakkoliv snížilo šance D. Trumpa na zvolení, nýbrž spíše naopak. Propuštění Ch. M. po 7 letech (namísto extrémních 35) nemá podle mne pro kohokoliv v Rusku ani Číně jakoukoliv relevanci.

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Středa, 18.Ledna 2017, 14:04:38

Ono jde pane Horáku o to, jak bude ta milost v USA čtena... je jistě možné, že Obama prominul onu sazbu s přetuchou, že pokud tak neučiní on teď, učiní tak co nevidět Trump, a vylepší si tak image... ale zatím se o tom alespoň v pokrokářských kruzích debatuje v duchu, jaký popisuju. A pokud jde o Rusko a Čínu -- v Číně poprvdě nevím, ale v Rusku je velice početná část takzvaného internetového lidu, pro než je to, co udělal Manning, ryzí hrdinství... ono se dnes žije sice v bublinách, ale v některých místech se propojují. Já bych to nepodceňoval.

Ivo Horák - Praha 3

Vysvětlení mé glosy Středa, 18.Ledna 2017, 14:35:32

Pane Jedličko, pro Rusy je Manningová ryzí hrdinkou, protože zabojovala v a proti Americe. Kdyby šlo o nějakého Maningova v Rusku, byl by pro tamní internetový lid ryzím zrádcem (a mohl by také skončit, ovšemže ne přičiněním lidu, jako Litviněko).

Propuštění Manningové "díky Trumpovi", jsem mínil jinak. Zde si nejsem tak jistý, ale soudil jsem, že šlo o gesto motivované faktem, že v příštích čtyřech či spíše osmi letech by (žádoucí, ale nepopulární) rozhodnutí nebylo Trumpem asi učiněno. (Nynější Obamův krok mám tedy za určitou obdobu nedávných proekologických "záchranných" nařízení prezidenta.)

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Naděje na atraktivnější úlovek Středa, 18.Ledna 2017, 14:50:31

Německá média vidí důvod omilostnění M. jednoznačně: je to výhled na vydání Juliana Asange do USA. Ten sám se totiž před několika týdny nechal slyšet, že dostane-li M. milost, nechá se vydat do USA.

Od Assange si pak Američané slibují přiznání práce wikileaks pro Rusy, se všemi podrobnostmi.

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Středa, 18.Ledna 2017, 15:27:28

Jj, může to být i tak, bude zajímavé, jak se to dále vyvine.

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Středa, 18.Ledna 2017, 15:31:18

Dobré je nicméně připomenout, že USA Assange zatím vůbec z ničeho neobvinili, natož aby požádali o jeho vydání. Zatím jde tedy jen o Assageho gesto, pokud by opustil ambasádu, byl by ihned zadržen britskou policií a vydán ne do USA, ale do Švédska.

Filip Šimeček - Brno

pochybnost Středa, 18.Ledna 2017, 22:03:6

Nevidím v kroku Obamy moc prozíravosti. Spíše je to cesta do pekla dlážděna dobrými úmysly. Obamovi už sympatie k politickým vězňům moc nepomohou a jakmile mu skončí prezidentský úřad, absolutně už nebude mít na události vliv.

Gesto může na další politické vězně Západu zapůsobit tak, že se přestanou skrývat v zahraničí a na ambasádách, uvěří ve spravedlnost, vrátí se do USA - a tam je nová ultrapravicová administrativa zastřelí. Podstatná část voličů Trumpa by s tím neměla sebemenší problém.

Aleš Morbicer - Ostrava

Čtvrtek, 19.Ledna 2017, 09:56:59

Bojí se, že se bude smažit v pekle.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.