Ruská stopa ve volbách v USA je nesporná, jiné faktory byly však podstatnější

Analytický komentář Petra Jedličky: jednostranná a soustavná podpora Trumpově kampani z Ruska je fakt. Volby však spolurozhodovala i řada dalších věcí, z nichž většinu mohla ovlivnit sama Clintonová.

Pj

Petr Jedlička

11.01.2017 10:57

Související

S celým sporem nad obviněním ohledně ruského vměšování do amerických voleb se to má, přijde mi, překvapivě jednoduše: protože úplnou pravdu nezná nikdo krom amerických tajných služeb, které obvinění vznášejí, a pochopitelně ruských režimníků, záleží u nás všech ostatních převážně na pohledu na ony dva hlavní aktéry – na důvěryhodnost CIA, FBI, NSA a dalších amerických tajných služeb a na současný režim v Rusku obecně.

Vnímá-li někdo Putinovo Rusko z přesvědčení jako mocného, avšak podloudně jednajícího nebezpečného aktéra s supervelmocenskými či imperialistickými ambicemi, a považuje-li FBI, CIA a NSA za víceméně nezávislé úřady, jež slouží v USA především veřejnému zájmu, je i dnes přesvědčen, že za Trumpovo vítězství nese velký díl odpovědnosti právě Putin.

A je-li naopak někdo mínění, že se vliv, možnosti a záměry současného ruského režimu soustavně přeceňují, ba démonizují, a že veřejným proklamacím amerických tajných služeb není po snowdenovské aféře s lhaním ohledně rozsahu odposlouchávání či mystifikacích ohledně zbraní hromadného ničení v Iráku co věřit, zůstává i teď při názoru, že se na Putina hází vina, již nese převážně poražený establishment Demokratické strany USA, nebo že se tajné služby snaží předejít výměně kádrů, již slíbil Trump po nástupu do funkce provést i v jejich řadách.

Určité věcné podklady existují pro obě názorové pozice, a tak se nepatří zatracovat ani jednu z nich předem. Současně ovšem platí: i když se prozatím nedá z otevřených zdrojů věcně doložit, která ze stran má v dané kauze pravdu, je možné shrnout ostatní klíčové a již potvrzené skutečnosti a udělat si o ruské stopě v posledních amerických volbách alespoň rámcovou představu.

Nastupující americký prezident Donald Trump s ruskou vlajkou v pozadí. Repro z YouTube

Nováčkům v aktuálním sporu je na místě připomenout ještě jádro kauzy: americké tajné služby vydaly k tématu řadu závažných komentářů a jednu souhrnnou zprávu, jejíž závěry zdůrazňují dnes právě lidé s důvěrou v tyto služby, respektive s nedůvěrou v záměry Putinova režimu. Věcně lze tyto závěry shrnout do čtyř konstatování:

  1. ruský režim měl v amerických volbách jasně určeného favorita a záporáka (respektive záporačku) a dle příslušné preference působili nejen ruští diplomaté v USA, ale i státem placené hlásné trouby a internetoví trollové,
  2. útok na mailové účty prominentnů Demokratické strany, z nichž se pak během kampaně šířila špína na Clintonovou, provedli konkrétní hackeři z Ruska, z nichž některé využívala v minulosti ruská vojenská rozvědka GRU,
  3. ruská anglojazyčná média šířila obsah materiálů ukradených hackery ze všech nejsoustavněji, i když tak činila formou upozorňování na objevy webu WikiLeaks a několika dalších podobných, jimž měli hackeři materiály poskytnout,
  4. vše bylo součástí oficiální, respektive polooficiální kampaně Ruska, která předepisovala různý postup pro různé scénáře a byla nařízena z vládních míst, ba přímo od samotného prezidenta Putina.
Lidé skeptičtí k ruské roli v amerických volbách či skeptičtí k pravdomluvnosti tajných služeb obecně namítají, že body 1) a 3) odpovídají veřejně známým skutečnostem a nejsou v chování velmocí ničím zase tak výjimečným – Rusko podle nich podporovalo zcela logicky a v zásadě standardně kandidáta, jenž sliboval politiku bližší jeho zájmům.

K bodům 2) a 4) je přitom tímto druhým táborem uváděno, že zveřejněná část citované zprávy neobsahuje žádné důkazy, které by usvědčovaly přímo režim z organizace celé kampaně, respektive hackerských útoků, jež poznamenaly americkou předvolební kampaň, či jakéhokoliv dalšího podobného vměšování – že jde právě jen o konstatování amerických tajných služeb a buď v ně věříme, nebo ne.

Vedle skutečností okolo citované zprávy jsou tu však ještě skutečnosti druhé – řekněme – kontextuální povahy: reflexe znalců, kteří studovali obsah ukradených mailů publikovaný posléze WikiLeaks, postřehy soustavných pozorovatelů kampaně a závěry dosavadních povolebních analýz. A tyto skutečnosti umožňují nasvítit otázku ruského vlivu na americké volby přeci jen jednoznačněji.

Ruská práce s maily a rysy kampaně
Jak už bylo uvedeno výše, nemůžeme dnes s jistotou říci, zda všechny maily Clintonové, šéfa její kampaně a orgánů Demokratické strany, jež v průběhu roku 2016 zveřejnily WikiLeaks, ukradla v rámci systematické operace skutečně GRU, zda šlo o útok angažovaných na Rusku nezávislých hackerů nebo o akci lidí pracujících třeba za peníze nějaké soukromé osoby, například nějakého oligarchy. Lze však jednoznačně říci, jak bylo s obsahem těchto mailů nakládáno.

WikiLeaks, které materiál dostaly podle tvrzení jejich šéfredaktora Juliana Assange z ne-ruských rukou, zveřejňovaly maily v balících v kompletním znění, a to s jedno- až několikadenními rozestupy. K některým z balíků byl přitom připojen souhrn několika nejzajímavějších zjištění obsažených v daném balíku.

Příslušná zjištění zveřejnily vždy vzápětí desítky médií a různých serverů, několik ruských však v mimořádně zpracované formě a se zvláštní naléhavostí – jako převratnou Breaking News či jako titulní (headlinovou) zprávu. Nejagilnější byla v tomto stanice RT (dříve Russia Today), která má z ruských anglojazyčných médií největší dosah a u níž trůnily různé pikanterie z korespondence okolo Clintonové na titulce takřka každý den.

Co je však podstatnější: mailů, jež WikiLeaks v balících zveřejnily, byly desetitisíce. A tyto desetitisíce byly nezřídka psány jazykem, jemuž by nemohl byť i zkušený novinář bez dalšího porozumět .

Jak se přesvědčil i autor tohoto textu osobně, šéf kampaně Clintonové John Podesta, jakož i další představitelé Demokratické strany, používali například místo jmen často zkratky, místo celých vět psali jen torza nebo upřednostňovali zájmena v označování různých postav, které se v pavučině kolem Clintonových, strany a jejich donorů pohybovaly. Možná i několik set tisíc stran textu (mnoho mailů totiž mělo i přílohy) tak musel před publikací někdo velice zkušený projít, zanalyzovat a následně vybrat taková odhalení, která si nemohla dovolit média v USA ignorovat. A onen někdo znamená velký analytický tým.

Těžko říci, zda dostaly RT a přidružená média k dispozici štáb znalých analytiků z ruské rozvědky, zda jim materiál předpřipravila k publikaci přímo GRU nebo zda si konglomerát ruských státních a polostátních stanic sám experty zaplatil. WikiLeaks samotné ale takové kapacity nemají, a řada objevů se navíc rozšířila do světa právě až z RT, jež byla v analýze skutečně mimořádně rychlá, nikoliv ze souhrnů vydávaných Assangovým serverem k vybraným balíkům.

A pak je zde ještě skutečnost, která se týká náplně zveřejňovaných zpráv z mailů: zcela dominantním prvkem jednotlivých sdělení jsou různé pletichy, fauly, kontroverze a finanční vazby vrhající špatné světlo buď na vedení Demokratické strany, nebo na Hillary Clintonovou a jejího muže Billa osobně.

Zobrazí-li si zájemce řetězec zpráv RT věnovaných volbám v USA mezi 2. únorem a 8. listopadem 2016, získá velice přesvědčivý dojem cílené kampaně.

Uniklých mailů byla ohromná kvanta. Na jejich analýze musely pracovat týmy odborníků. Repro NA, Twitter

Patří se zdůraznit, že odhalené informace z ukradených mailů svědčí skutečně o neférovém přístupu vedení Demokratické strany k primárkám, jejichž formální náležitosti uzpůsobovalo tak, aby to více prospělo Clintonové než jejím soupeřům, o propojení mezi demokratickým establishmentem a médii, o četných finančních vazbách mezi nadací manželů Clintonových a blízkovýchodní honorací i o tom, že Hillary Clintonová měnila svoje názory v souladu s většinovým trendem. Američtí voliči mají právo tyto souvislosti znát.

Nicméně rozsah, rychlost a zvláště soustavnost a jednostrannost, s jakou RT a další servery pomáhaly Donaldu Trumpovi po celou předvolební kampaň podkládat jeho kampaňové motto o bezzásadovosti Clintonové a prohnilosti establishmentu, jehož je Clintonová představitelkou, jednoznačně dokládají, že ruská státní média se snažila přispět k takovému výsledku, jaký si přálo vedení státu, a to s ohromným, ba systematickým úsilím a jistě i velkými prostředky.

Proto je ruská stopa v loňských amerických volbách nesporná i bez ohledu na to, kdo maily skutečně ukradl, zda byli Assange a WikiLeaks jen nevědomky využiti, nebo uplaceni či jinak získáni, a jak bezelstné jsou dnes motivy amerických tajných služeb.

Podstatnější faktory
Jak už dnes všeobecně známo, porazil Donald Trump v listopadu Hillary Clintonovou velice těsně – stačilo, aby Clintonová získala v Michiganu, Pensylvánii a Wisconsinu o pár desítek tisíc hlasů z několika milionů odevzdaných více, a prezidentkou by byla ona. Z tohoto důvodu nelze vyloučit, že právě ruská stopa mohla být pomyslnou poslední kapkou do poháru, která o Trumpově vítězství skutečně dílčí měrou nakonec rozhodla.

Současně ale zcela jednoznačně platí: bylo tu i mnoho, skutečně mnoho jiných faktorů. Patří se zmínit alespoň ty nejvýznamnější.

Za prvé – a zcela v duchu nedávného komentáře Jiřího Hlavenky – témata jako názorová pružnost Hillary Clintonové, její blízký vztah s burzovní i zbrojařskou lobby a pozice v establishmentu nebyly nové, Ruskem nadnesené problémy. Objevila se už v roce 2008, kdy je využíval v primárkách Barack Obama. V poslední kampani na ně poukazoval také od počátku – tedy ještě před hlavní publikační sérií WikiLeaks – Bernie Sanders. Sám Trump ostatně oba politiky mnohokrát citoval.

Obří volební štáb Clitntonové věděl, jakou má jejich kandidátka pověst. Úzký okruh lidí kolem Clintonové věděl, co obsahují maily, které hackeři ukradli. Navíc nejméně od nečekané série vítězství Bernieho Sanderse v primárkách bylo zřejmé, že se preference amerického voličstva změnily – a že tradiční figury, sliby a výroky typické pro hlavní proud demokratů už k triumfu stačit nebudou.

Clintonová měla dost času se poučit. S výjimkou malé programové dohody se sandersovci v létě 2016 však neučinila nic a za viceprezidenta si zvolila Tima Kaina vhodného tak do klimatu devadesátých let.

Za druhé, Donald Trump neporazil jen Hillary Clintonovou, ale i tucet standardních a pár prvotřídních republikánských kandidátů. Při tom mu mailové úniky nijak nepomohly. Ani přesvědčení o úpadku západního světa, o přidušení politickou korektností či o zkáze přinášené přistěhovalci nešířil Trump během kampaně sám. Pouze působil jako ne-politik věrohodněji, jako podnikatel kompetentněji a jako bavič zábavněji. Čistě z řemeslného hlediska byla jeho kampaň mistrně amerikánská, Ruskem naprosto nedotčená.

Za třetí, zcela objektivně a tuze se změnil svět bílých pracujících a střední třídy, jejž Trump dovedl oslovit jazykem blízkým jejich vidění současnosti. Hillary Clintonová přitom nedokázala otázky jako důsledky mezinárodních obchodních dohod, pocit poklesu prestiže USA ve světě či absenci přesvědčení, že se budou mít Američané v příštích dekádách lépe než dnes, mnohokrát ani pojmenovat, natož nabídnout nějaké již dříve neslibované řešení.

A dále: zcela, zásadně a opět nezávisle na Rusku se od posledních voleb změnily formy komunikace přes internet i další média. Trump toho využil jak dravá ryba nového rybníka (zvláště úspěšně ovládl Twitter), Clintonová jen velmi konzervativně. Když se připočte neohulvátská kultura sociálních sítí a další jevy, o nichž zde psali už podrobněji Jevgenij Morozov či George Monbiot, vyrýsuje se už čtvrtý významný faktor.

Hlavní postava WikiLeaks Julian Assange tvrdí, že jeho web získal maily z ne-ruských zdrojů. Repro z vysílání RT

Za páté, zapůsobily také tradiční faktory plynoucí z kultury amerického politického systému: kyvadlově narostlá touha po změně po osmi letech vlády prezidenta z jedné strany, proměnlivý názor většiny v důležitých swing states, omezení plynoucí z dvoustupňového volebního uspořádání.

Pravdu má Donald Trump, když říká, že není fér mu předhazovat, že nevyhrál, když dostal v absolutním součtu o tři miliony méně hlasů než jeho úhlavní soupeřka. Kdyby se v USA volil prezident přímo a ne přes volitele, vedl by i Trump kampaň jinak. Neignoroval by přitom velké státy s předem už jistým vítězstvím demokratů, jako je Kalifornie nebo New York, a poměr hlasů by byl jiný.

Možná by takto vyhrála Hillary Clintonová, možná ne. I Clintonová se ale účastí na volbách dle dosavadních pravidel přihlásila k jejich respektování, a tak je dnes od ní pokrytecké vyčítat systému, že pomohl jejímu soupeři.

A konečně za šesté, je tu faktor Comey. Měl-li by být vybrán jen jeden rozhodující okamžik voleb 2016, bylo by jím s velkou pravděpodobností pověstné říjnové překvapení v podobě vystoupení ředitele FBI Jamese Comeyho jedenáct dní před volbami, při kterém Comey informoval nemístně okázalou formou Senát o nálezu dalších mailů Clintonové, jež se měly za ztracené, a o možnosti, že jeho úřad obnoví vyšetřování kandidátčiných pochybení z dob, kdy byla ministryní zahraničí.

Jen o několik dní později sice vystoupil Comey znovu s tím, že jeho agenti nenašli ani v nových mailech nic trestného, škoda však byla už učiněna. Jestliže Clintonová získala po poslední debatě prezidentských kandidátů navrch ve všech důležitých "swing states" s výjimkou Ohia, začala právě po Comeyho vystoupení – které jakoby dodávalo váhu veškeré Trumpově kritice soupeřky – s každým dalším dnem ztrácet. A odpovídající pokles obliby už nezvrátila.

Jako Ralph Nader
Možná se v budoucnu ukáže, že ruský režim tahal v proběhlých amerických volbách za ještě více nitek, než se dnes tuší. Čerstvě se mluví například o teorii, že Rusům pomáhali plánovat útoky sami Trumpovi lidé, nebo o možnosti, že ruští rozvědčíci sesbírali na Trumpa kompromateriály, s jejichž pomocí ho mají od počátku v hrsti.

Zatím však situace připomíná spíše fenomén Nader – jak zřejmě všichni Ameriky znalí pamatují, aktivistický právník Ralph Nader přijal pro volby v roce 2000 prezidentskou nominaci americké Strany zelených, a konkrétně na Floridě získal pak poměrně hodně hlasů od dřívějších voličů demokratů, které chyběly v posledku demokratickému kandidátovi Alu Gorovi.

Zrovna na Floridě se přitom lámal v roce 2000 výsledek celých voleb, a tak doposud mnozí míní, že to byl právě Nader, kdo se zasloužil o konečně vítězství George W. Bushe se všemi pozdějšími důsledky. Nic nepomáhá, že faktorů působilo daleko více a sám Gore udělal kupu mnohem závažnějších chyb.

Podobně v letošních volbách byl sice vliv ukradených mailů a popularizace toho nejšťavnatějšího z jejich obsahu ruskými zdroji nesporný, avšak ne dominantní a ani nejpodstatnější. Jinou otázkou už potom je, jakou faktickou politiku ve vztahu k Rusku bude Trump coby prezident prosazovat nebo zda zákonodárci nevyužijí nakonec právě ruskou stopu v posledních amerických volbách k Trumpovu předčasnému sesazení – k odvolání z funkce pomocí impeachmentu.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 11.Ledna 2017, 13:43:12

Zajímavá a kompetentní analýza. Jenom ohledně toho posledního bodu bych měl značné pochybnosti: impeachment je v americkém politickém systému opravdu naprosto výjimečné opatření; to by Trump musel být snad placeným ruským agentem a muselo by se to na něj profláknout, aby bylo možno tohoto nástroje proti němu použít. Že chová sympatie k Putinovi bylo známo už před volbami, a i s tím byl zvolen; pak je tedy možno říci, že Američané mají, co chtěli. A nemají důvod - či právo - si stěžovat.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.