Trumpovo vítězství, tvé jméno je neoliberalismus

George Monbiot popisuje čtyřicetiletou cestu neoliberalismu, na jejímž konci stojí Donald Trump coby jeho finální produkt. Co znamená „porazit neoliberalismus" dnes? Vzít si zpět své lidství.

Monbiot

George Monbiot

23.11.2016 08:00

Související

Události, jež vedly ke zvolení Donalda Trumpa prezidentem, začaly v Anglii roku 1975. Několik měsíců poté, co se stala předsedkyní Konzervativní strany, se Margaret Thatcherová účastnila jakési schůze. Na ní, jak praví legenda, se jí jeden z jejích kolegů jal vysvětlovat, co považuje za ústřední pilíře konzervatismu.

Thatcherová chňapla do své kabelky, vytáhla ohmatanou knihu a práskla s ní na stůl. „Tohle,“ prohlásila, „je to, čemu věříme.“ Tak začala politická revoluce, jež měla změnit celý svět. Tou knihou byla Ústava svobody od Friedricha Hayeka. Její vydání roku 1960 ohlašovalo proměnu poctivé, jakkoli extrémní filosofie, ve vyloženě zločinný podnik.

Ona filosofie se jmenovala neoliberalismus a prohlašovala soutěž za podstatu všech mezilidských vztahů. Působením trhu měla podle ní vzniknout přirozená hierarchie vítězů a poražených, systém účelnější a lepší než cokoliv, k čemu by mohl vést záměrná politika či plánování.

Cokoliv stálo trhu v cestě – daně, normy, činnost odborů či státní politika –, bylo prohlášeno za zpátečnické. Ničím neomezovaní podnikatelé měli stvořit dost bohatství, aby nakonec „prokapalo“ ke každému.

Tak alespoň zněla neoliberální nauka v počátku. V době, kdy začal Hayek sepisovat Ústavu svobody, byla už ovšem jím založená síť lobbistů a analytiků štědře dotována multimilionáři, kteří v jeho doktríně spatřovali prostředek k obraně vlastního majetku před demokracií.

Cokoliv, co bohatí dělají, je z podstaty dobré
Ne každý aspekt neoliberálního programu se jim však hodil do krámu a Hayek, jak se zdá, se rozhodl to napravit. Knihu odvozuje od nejužšího možného pojetí svobody, svobody jako nepřítomnosti donucování.

Odmítá takové nápady, jako je politická svoboda, univerzální práva, lidská rovnost či přerozdělování bohatství. Volá po absolutní svobodě od donucování – a tohle všechno jí podle něj stojí v cestě, protože to omezuje jednání bohatých a mocných. Naproti tomu demokracie podle něj „není základní, ani absolutní, hodnotou“. Svoboda si podle něj ve skutečnosti žádá zamezit většině, aby rozhodovala o směru, jímž se má politika a společnost ubírat.

Své stanovisko Hayek ospravedlňuje vášnivou oslavou bezbřehého bohatství. Ekonomická elita podle něj představuje filosofický a vědecký předvoj společnosti, vytvářející společenský pokrok vymýšlením nových způsobů, jak utratit své peníze. Jako by měl politický filosof mít svobodu k myšlení nemyslitelného, měli by mít ti nejbohatší svobodu k uskutečňování neuskutečnitelného – veřejný zájem ani veřejné mínění je nesmí omezovat.

Extrémně bohatí jsou „pionýři“, „experimentující s novými životními styly“, kteří razí cestu, po níž je zbytek společnosti následuje. Pokrok společnosti odvisí od svobody těchto „nezávislých“ vydělat, kolik peněz jen chtějí, a utratit je, jak jen si přejí. Vše, co je dobré a užitečné, tedy dle něj pochází z nerovnosti. Neměl by tudíž existovat žádný vztah mezi zásluhou a odměnou, žádný rozdíl mezi zaslouženým a nezaslouženým výdělkem, žádné omezení zisku.

Zděděné bohatství je pak prospěšnější než to vydělané: „zahálčiví boháči“, kteří nemusí své peníze získávat prací, se mohou oddat působení na poli „myšlení a úsudku, vkusu a přesvědčení“. I pokud se nám zdá, že bohatí plýtvají penězi na okázalé nesmysly, plní ve skutečnosti roli společenského předvoje. Cokoliv, co bohatí dělají, je z podstaty dobré.

Hayek otupil svůj odpor k monopolům a naopak zostřil nepřátelství vůči odborovým organizacím. Nekompromisně odsoudil progresivní zdanění a snahy státu zvýšit životní úroveň občanů. Trval na tom, že existuje „zdrcující argumentace proti všeobecné, bezplatné zdravotní péči pro všechny“, a odmítal ochranu přírodních zdrojů. Pro ty, kdo se této oblasti věnují, by proto nemělo být překvapením, že byl oceněn Nobelovou cenou za ekonomii.

V době, kdy Thatcherová tloukla jeho knihou o stůl, věnovala se již šíření Hayekovy doktríny na obou březích Atlantiku čilá síť think-tanků, lobbistů a akademiků. Hojně ji za tím účelem financovali někteří vůbec nejbohatší lidé a korporace na světě: najdeme tu jména DuPont, General Electric, Coors Brewing Company, Koch, Richard Mellon Scaife, Lawrence Fertig, William Volcker Fund, Earhart Foundation. Příjemci korporátních peněz využili mistrovsky poznatků z psychologie i lingvistiky a vymysleli argumentaci, s jejíž pomocí překovali Hayekovu ódu na elity ve věrohodný politický program.

Thatcherismus ani reaganismus nebyly ideologiemi v pravém slova smyslu, byly to jen dvě tváře neoliberalismu. Masivní daňové úlevy pro bohaté, rozdrcení odborů, výprodej a omezení výstavby sociálních bytů, deregulace, privatizace, podnikání a konkurence ve veřejných službách, to vše byly recepty předepsané Hayekem a jeho učedníky. Jejich skutečným triumfem ovšem nebylo ovládnutí pravice, nýbrž až kolonizace stran, jejichž politika kdysi představovala vše, čím Hayek pohrdal.

Může za to i on. Archiv DR


Bill Clinton ani Tony Blair sami žádný velký příběh neměli. Než aby s nějakým novým politickým vyprávěním přišli, vystačili si s lavírovaním – z někdejšího světonázoru svých stran si vybrali několik ingrediencí, smísili je s programem svých protivníků a tento podivný slepenec nazvali „třetí cestou“.

Hayekův vítěz na trůnu
Není překvapením, že rebelský třpyt sebevědomého neoliberalismu nakonec prokázal osudově větší přitažlivost nežli umírající hvězda sociální demokracie. Teprve tehdy, až se rozhojnila „partnerství veřejného a soukromého sektoru“ za Blaira, teprve až Clinton zlikvidoval Rooseveltovy regulace bankovního sektoru: teprve pak byl  Hayekův triumf nepopiratelný. Ani Barack Obama nepřinesl jiný velký příběh - jen „naději“. Přes jeho ušlechtilost si jej tak nakonec kolem prstu omotali ti, kdo dnes vlastní přesvědčovací prostředky.

Výsledkem, jak jsem varoval již v dubnu, je tížívá bezmoc a bezpráví. Lidé jsou zbaveni naděje i práva na skutečnou volbu. Vlády nejsou schopny vycházet vstříc potřebám veřejnosti. Vládnoucí ideologie jim brání usilovat o sociální spravedlnost, ba vůbec nějak podstatně měnit podmínky ve společnosti.

Politika ztrácí význam, který dřív v životech lidí měla. Diskuse je snížena na tlachání odcizených elit. Bezmocní se proto obracejí k zhoubné antipolitice, která zaměňuje fakta a argumenty za hesla, symboly a pocity. Mužem, který pohřbil naděje Hillary Clintonové na prezidentský úřad, nebyl Donald Trump. Byl jím její manžel.

Paradoxním důsledkem je, že vzpoura proti politické bezvýchodnosti neoliberalismu vynesla k moci právě takového člověka, jaké Hayek opěvoval. Trump není typickým neoliberálem – sám žádný ucelený program nemá. Je ale skvělým příkladem Hayekova „nezávislého“. Movitý dědic, jenž se odmítá řídit konvenční morálkou a razí svými ohavnými způsoby cestu, po níž jej další mohou následovat.

Neoliberálové z think-tanků se teď hemží jako vosy okolo nuly, prázdné nádoby, která jen čeká, až ji někdo, kdo ví, co chce, zaplní vlastním obsahem. Pravděpodobným výsledkem bude likvidace našich posledních nadějí, počínaje pařížskou dohodou o zmírnění globálního oteplování.

Světu vládnou ti, kdo umí vyprávět příběhy. Politika selhává proto, že nám schází velké vyprávění, jež by mohlo neoliberalismus nahradit. Klíčovým úkolem doby je nalézt nový příběh o tom, co znamená být v jednadvacátém století člověkem. Musí to být příběh, který bude právě tak přitažlivý pro mnohé z voličů Trumpa a UKIPu, jako pro voliče Hillary Clintonové, Bernieho Snaderse a Jeremyho Corbyna.

Někteří z nás už na něm určitou dobu pracují – a daří se nám rozpoznat, co by mělo být jeho počátkem. O moc víc toho zatím nemáme.

V jádru všeho ale musí být poznání vyplývající ze současné psychologie a neurologie, že lidské bytosti jsou ve srovnání s ostatními zvířaty především mimořádně společenské a výjimečně nesobecké. Podporou zištného sobectví, které nás nutí starat se jen o sebe, jde neoliberální ideologie proti určující součásti lidské přirozenosti.

Hayek nám říkal, kým jsme, a mýlil se. Naším prvním krokem by proto mělo být vzít si zpět své lidství.

Z anglického originálu Neoliberalism: the deep story that lies beneath Donald Trump’s triumph přeložil JOSEF PATOČKA.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jan Samohýl - Programátor, Praha

Středa, 23.Listopadu 2016, 09:56:5

Rád bych poprosil redakci, když už překládá (což je dobře), ať uvádí odkaz na originál. Můžu si ho sice najít, ale asi by to bylo vkusné.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.