Den, kdy nás dohnal Západ

Trumpovo vítězství může znamenat nedozírnou globální katastrofu. Je produktem všeobecné nespravedlnosti globalizace, kterou desetiletí retušoval neoliberalismus všech podob. Kontrarevoluce vydala svůj dosud nejjedovatější plod.

Foto2

Petr Bittner

10.11.2016 08:00

Související

Situace je mimořádně vážná. Na vítězství Donalda Trumpa není nic pozitivního. Zvlášť pokud přihlédneme k fázi klimatické krize, je úspěch jejího dramatického popírače skutečnou globální katastrofou a všechny další analýzy před touhle nedozírnou tragédií blednou.

Přesto, než se demokratický svět pustí do boje v nově formulované alianci udržitelnosti, je třeba se zamyslet nad některými příčinami. A hledat musíme na několika místech...

Petr Jedlička našel v Trumpově triumfu takzvaný „brexit efekt“ – Trumpa poslaly do Bílého domu hlasy dělníků z upadajících průmyslových měst. Demografický rozbor ukazuje, že Trumpa zvolili běloši ve všech věkových kategoriích. Poměrně překvapivé však je, že kandidát nejvulgárnější misogynie zvítězil i u bílých žen. Afroameričané bez ohledu na gender volili poměrně přesvědčivě Clintonovou, k urnám jich však přišlo nečekaně málo. To můžeme označit za jeden z rozhodujících momentů její těsné porážky.

Mimořádných šest milionů hlasů „propadlo“ ve prospěch libertariánského kandidáta a zelené kandidátky. Podstatná část z nich se sem před druhým kolem zjevně přesunula ze zklamaného sandersovského hnutí. Nižší celková účast rovněž naznačuje, že mladým, které Bernie Sanders tolik nadchnul k angažovanosti, se prostě ve druhém kole bez idealistického kandidáta k volbám nechtělo. Rozhodly tak protestní hlasy starších generací.

Centristická víra, že demokratické síly mohou nejlépe čelit šovinistickým extremistům konsensuálním středovým kandidátem, tak končí Trumpem – tragédií a fraškou v jednom. Je dosud na nás, jak tenhle hybridní postmoderní žánr pojmenujeme…

„Bernie konsensus“
Primárky nabízely dva kandidáty, kteří kritizovali establišment. A hnutí, která se kolem nich formovala, naznačovala, že právě tahle osa bude nakonec zásadně míchat kartami. Vnitřní mechanismy Demokratické strany se ukázaly jako sofistikovanější a Demokraté nakonec toho svého „nezbedu“ včas odstřihli. Republikáni naproti tomu ve své strukturální krizi nedokázali uragán Trump ani zpomalit.

Finále tak nabídlo nám dobře známou centristickou mučírnu: kdo se nepřidá k Hillary, nemyslí to s demokracií upřímně a zaslouží si lynč. Už tak vynucenou volbu tedy příznivci „Hillary konsensu“ činili ještě vynucenější.

Levicových osobností zklamaných politikou Demokratické strany, které konsensus odmítly, bylo nakonec poměrně dost – nejzvučnějšími byli Slavoj Žižek nebo Susan Sarandonová. Tím rozhodujícím byl však zřejmě Julian Assange – jím zveřejňované e-maily byly v posledních týdnech asi nejhlučnějším tématem voleb a mohly mít největší vliv na nezvykle velký počet voličů, kteří se pro Trumpa rozhodli až v posledních dnech.

Z hlediska politologie je tak největším poraženým Demokratická strana, která se vědomě a systematicky zbavila autentického kandidáta ve víře, že dokáže jeho hnutí udržet na své straně.

Bernie Sanders rezonoval s kritikou establišmentu stejně jako Donald Trump, ale svoje revoluční naléhání vždy spojoval s pokrokovou a demokratickou agendou. Jsem přesvědčený, že by ve finále Trumpa porazil ze dvou důvodů: zaprvé by mu byl smysluplnějším soupeřem v průmyslových státech jako je Pensylvánie, Wisconsin a Michigan, jejichž zapomenutí duchové velkých továren nakonec volby rozhodli. Zadruhé bychom mohli s nadějí sledovat, jak liberální i progresivní síly bez vážnějších námitek budují stabilnější „Bernie konsensus“.

Následující roky ukážou, že Trump žádnou podstatnou změnu nepřináší – na rozdíl od Clintonové však přesvědčil lidi o tom, že po té změně touží s nimi. I proto nakonec přišlo víc lidí volit „proti Clintonové“ než „proti Trumpovi“...

Přihlédneme-li k fázi klimatické krize, je vítězství jejího dramatického popírače globální katastrofou před níž všechny další analýzy blednou. Repro youtube.com

Antielitářská vášeň byla zkrátka moc silná a byl to Bernie Sanders, kdo jí chtěl vtisknout podobu slučitelnou s moderní demokratickou společností. Demokraté místo něj postavili kandidátku elit, jejíž jméno je naopak synonymem starých časů. Hillary Clintonová byla skvělá, dělala všechno správně tak, jak se za ty roky poctivé politické praxe naučila. V lecčems se poučila i z porážky, kterou jí uštědřil Barack Obama. Co na tom, že ve starém světě by současná Hillary zřejmě uspěla.

Jenže nový svět se zjevně už nějaký čas formuje v podhoubí klimatizovaných startupů. Protože „průměrná mzda“ neznamená „mzdu toho prostředního“. A každé další heslo ekonomického newspeaku jako by zamlčovalo, že blahobyt je ve skutečnosti blahobytem stále menší části společenství.

Lidé nejsou takoví, jaké je chce ekonomie, Nejsou ale ani takoví, jak by si je představovali pokrokáři. A Trump byl první, kdo lidem obojí přestal klást za vinu. Vyslovil nahlas jejich frustrace a použil k tomu to horší z jejich slovníku.

Závodí se na druhou stranu
Tak dlouho jsme doháněli Západ, až dohnal on nás. Přehlédli jsme totiž, že se už delší dobu závodí na druhou stranu. Zatímco české politické vize se od listopadu utkávaly především o to, jakou cestou se přiblížíme mýtu prosperující západní demokracie, její domnělé nositele po celou tu dobu dohánělo něco úplně jiného: zamlčovaný zbytek společnosti, který za sebou kapitalistická prosperita zanechávala, a jehož existenci příběh vyprávěný elitami po celou tu dobu popíral a ještě častěji ideologicky usměrňoval do svědomí každého jednotlivce.

Není náhodou, že „brexit efekt“ stihnul jako první ty země, které v mytologii nekritických atlantistů přežívaly jako ty „nejliberálnější“. Margaret Thatcherová a Ronald Raegan se nenechali zpomalovat socialistickými brzdami, jako jsou odbory nebo sociální stát: první jmenovaná nechala na znamení dějinného vítězství neoliberalismu umřít protestující dělníky hlady, druhý jmenovaný navždy nahradil koncepci sociálního bydlení sítí federálních věznic.

Slavoj Žižek nemohl podpořit Hillary Clintonovou. Je to apoštol vlastní teorie. A podle ní clintonovský liberalismus zemřel již dávno dvojitou smrtí: jako tragédie při jedenáctém září 2001, a jako fraška při finančním krachu 2008. Apelovat na konsensus okolo kandidátky, která dvojí smrt vlastní ideologie odmítá, by z jeho pozice nedávalo smysl. Nemůže to tak jít donekonečna. Trump přeci není náhoda, ale další z produktů konzervativní kontrarevoluce, která stihla demokratický svět jako dějinný trest za černé svědomí liberála.

Můžeme si o tom myslet cokoli, můžeme to brát jako selhání v roli intelektuála. Pokud nicméně nebudeme dál živit naději, že reforma systému se nachází jedině nalevo od Clintonové, co nám zbývá?

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Aleš Morbicer - Ostrava

Čtvrtek, 10.Listopadu 2016, 12:35:34

Tak už se objevují první jména, která budou za Trumpovy vlády určovat americkou enviromentální politiku - Myron Ebell a Mike McKenna.
Ve zkratce přeloženo do češtiny -- je to v háji.

Aleš Morbicer - Ostrava

Čtvrtek, 10.Listopadu 2016, 12:36:3

http://a2larm.cz/2016/11/trump-ochromi-ochranu-zivotniho-prostredi/

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.