Výprodej v levicovém vetešnictví

Proč chybí alternativa k jedinému politickému konfliktu dneška mezi elitářským liberalismem a konzervativní kontrarevolucí? Lze ještě stavět levicovou politiku na sociálním státu? A kam se poděla pravice? Odpovídá esej Petra Bittnera.

Foto2

Petr Bittner

02.10.2016 08:00

Související

Zakladatel hnutí DiEM25 Janis Varufakis představil v Budapešti plán přípravného výboru: vypracovat pětibodovou ústavu pro demokratickou Evropu, se kterou bude hnutí v prosinci konfrontovat kandidáty a kandidátky na francouzské prezidentství. Varufakisova (a nejen jeho) levice bude chtít konfrontovat globalizaci „třetí cestou“.

Já se budu ve své eseji věnovat otázkám, které v Budapešti zněly v pozadí všech debat, a které tvoří stále častěji i kostru politických diskusí u nás:

Proč nám chybí alternativa k jedinému politickému konfliktu dneška mezi elitářským liberalismem a konzervativní kontrarevolucí? Kdo si dnes přisvojuje tradičně levicové ideje? Jak se stalo, že jsou rovnostáři označováni za elitáře? A jaká je budoucnost sociálního státu v kapitalismu 21. století?

Brexit jako jediná alternativa
Politický konflikt uvnitř západního světa se dnes zužuje na střet dvou sil. Jak přesvědčivě popsali Anna Pospěch Durnová s Lukášem Likavčanem, není to konflikt elit proti lidu, ale konflikt dvou elit. Na jedné straně stojí liberálové – jejich jádrem jsou vzdělaní měšťané hájící skrze své politické přesvědčení práva jednotlivých kulturních identit (sexuálních, rasových, náboženských menšin, žen, důchodců, imigrantů). Pokud se dnes hovoří o tom, že „konflikt levice a pravice je překonaný“, není řeč o celém politickém spektru, ale jen o této jeho straně: rozdíl mezi liberální levicí a liberální pravicí se skutečně vytrácí.

Veliká část levice se dnes sbližuje s liberální pravicí prostě proto, že ta je kulturním hegemonem – přibývá tak antirasistických, ekologických, lidskoprávních a konečně i sociálních manifestací s liberálním rámováním.

Někdejší neoliberální pravičáci dnes své hegemonie využívají nikoli k tomu, aby jako elitní intelektuální třída potichu opustili samotnou potápějící se loď liberální demokracie, ale aby se pustili trouchnivějícího kormidla neoliberalismu bez přívlastků, kterým tuto loď dosud naváděli, a přechytli na kormidlo ekologicky, sociálně a kulturně spravedlivější liberální demokracie.

Probíhá tak jakási pozvolná kulturní revoluce bez výměny elit: aniž by museli opouštět své mocenské pozice, bez skrupulí si liberálové osvojují kulturně progresivní agendu, kterou dosud hájila především levice, zatímco oni veškerou sociální podmíněnost této agendy vesměs bohorovně ignorovali ve jménu „there is no alternative“ politiky uvnitř ekonomické základny. „Muselo se“ škrtat v kultuře, vzdělání i v sociální oblasti. A dnes mají být na vině kulturního, vzdělanostního a sociálního úpadku společnosti jeho první oběti.

Neoliberálové jako žokejové globalizace pomáhali v letech před krizí a po ní plodit svého nového politického nepřítele, proti kterému jim dnes přestávají stačit jejich osvědčené zbraně. Liberální pravice dnes připomíná mumifikovanou formu někdejší levice. Její prázdný, němý pohled na současné krize a její moralistický apel na schematicky poskládanou sadu klišé najednou připomínají mlácení prázdné slámy. Jejich nový soupeř, iracionální a frustrovaná třída, vedená ideology konzervativní kontrarevoluce (Orbánem, Le Penovou, Kaczinským, Zemanem, Johnsonem nebo Faragem), na jejich vzduchoprázdná hesla o demokracii neslyší.

Liberální demokracie ztrácí důvěru většiny a její dosavadní lodivodi se dožadují demokratické aliance progresivních sil, aniž by nabízeli vlastní sebereflexi a aniž by byli ochotni upustit od základních paradigmat ekonomického liberalismu, v jejichž mantinelech je přitom závod ke dnu nevyhnutelný.

Program frustrovaných naproti tomu neexistuje. Je jen vášní divergence, touhou opustit rychlý vlak globalizace. Jak v Budapešti připomněl maďarský politický ekonom Zoltán Pogátsa, třída frustrovaných nemluví jazykem politické reprezentace. Její frustrace vychází ze strachu z budoucnosti, kterou nejsou současné režimy schopny garantovat. „Pocit všeobecné nespravedlnosti“, jak jej nazval ve svém příspěvku Jakub Patočka, ve své komplexnosti přesahuje sociální otázku.

„Brexit si neodhlasovali staří. Odhlasovali si ho všichni, kdo si nejistou budoucnost spojují s projektem Evropské unie,“ tvrdí Pogátsa. Hlasovat pro setrvání Británie v EU se podle něj těmto lidem jevilo jako setrvání ve stávajícím marasmu bez budoucnosti. Nehlasovalo se pro složitou otázku společného trhu ani pro míru integrace – pouze se ozvala větší část britské společnosti, která by odpověděla „ne“ na jakoukoli otázku po budoucnosti země vůbec. Otázka Brexitu byla zkrátka pouze tou, která jim zrovna byla položena.

Ve světě absolutní svobody, který nemá alternativu, byl Brexit jedinou alternativou.

Ukřivděná levice
Takzvaná nová levice je novou především svou pozicí v novém politickém klimatu vytvořeném globalizací. „Novou“ nazýváme tu levici, která kritizuje na jedné straně dnešní „liberální revolucionáře“ za servilnost vůči ekonomickým nerovnostem, na druhé straně však kritizuje i „konzervativní kontrarevolucionáře“ za jejich antidemokratickou, anti-lidskoprávní, rasistickou, nacionalistickou, kulturně nespravedlivou a zpátečnickou agendu, jíž všichni tito „národní socialisté“ podmiňují sociální reformu.

Novou nazýváme tu levici, která se chce stát třetím pohybem v pasti současného konfliktu, alternativou k liberálně-konzervativnímu závodu k ekonomickému, kulturnímu a civilizačnímu dnu postmoderního fašismu.

Novou levici však štěpí několikerá nevyhnutelnost rozpadu všeho, co byla jakákoli levice dosud zvyklá považovat za oporu svého programu. Nová levice nemá hnutí, které by vybojovalo novou sociální spravedlnost, a zároveň nezná vítězný příběh, který by mohla byť jen sama sobě vyprávět:

Radikální sociální agenda, která spojuje pocit bezprostřední nespravedlnosti s globálním trhem, dnes patří konzervativním kontrarevolucionářům; kulturní příběh nové levice po nocích vykrádá, kuchá a ve statické, irelevantní a vyprázdněné formě mumifikuje liberální pravice. V levicovém vetešnictví probíhá totální výprodej.

Velkou říjnovou socialistickou revoluci vyobrazoval i avantgardní obraz Nová planeta Konstantina Yuona. Zachycuje hlavní vášeň revoluce: touhu po kolektivní modernitě. Ilustrace Konstantin Yuon

V letech, kdy čeští liberálové odmítali progresivní sociální politiku, strašili „řeckou cestou“, poučovali o nutnosti na okamžik pozastavit některé prvky demokracie a oprašovali pro české měšťáky zaprášenou sošku thatcherismu, byla to nová levice, kdo odmítal oddělovat kulturní svědomí národa s jeho sociálním zázemím. Tomáš Sedláček, který ještě loni častoval řecký národ obviněními z lenosti za použití povrchních biblických alegorií, dnes svému publiku přednáší o důsledcích automatizace práce a nepodmíněném základním příjmu, což ještě nedávno byly komunistické utopie lenivých salónních levičáků.

Dominantní vášní levice je tak dnes křivda. Možná oprávněná, ale určitě zbytečná a politicky impotentní.

Zrod nového nepřítele
Respekt, kulturní vlajková loď stejného miliardáře, který kromě píárkového havlismu sponzoroval také kampaň všech tří partají Nečasovy asociální vlády, teď s velkou pompou publikuje rozhovory se zástupci Platformy pro sociální bydlení. Prezentuje vyvrcholení jejich snah jako „takový malý brněnský zázrak“. To všechno se dočítáme v médiu, které místo aby brojilo proti ostudným praktikám na trhu s bydlením, soustavně varovalo před lidmi typu Martina Freunda jako před komunisty.

Nakladatelství Economia pomáhalo svou rétorikou vytvářet prostředí sociálního strádání a frustrace – Zdeněk Bakala se stal symbolem transferu manuální dřiny v ukradenou nadhodnotu, transferu budoucnosti celého regionu na účty několika manažerů. Budoucnost desetitisíců lidí se transformovala v abstraktní dividendu miliardáře, který pomalu opouští český trh. Podruhé s ním odchází i Václav Havel, který tak dokončil svůj posmrtný úkol: dělat branding třídní válce shora.

Pravicová média podporovala politiku, která šikanovala neúspěšné. Někteří novináři dnes svlékají svou kůži ekonomického liberalismu a přisvojují si postupně témata, s kterými tu levice bojovala proti fašizaci společnosti od samého začátku, v časech, kdy byli její intelektuálové zesměšňováni liberální elitou z antikomunistických pozic. Liberální kázání dnes ale nikdo neposlouchá, protože kulturní nenávist vůči lidskoprávními frázemi obehnaným mecenášům z Prahy trvá, stejně jako trvá i inherentní sociokulturní nespravedlnost, jíž jsou tito její vítězové nepotrestanými strůjci.

V obavách z fašizace mas dnes nedávní „škrtači“ stojí po boku levičáků, kteří tu stáli od začátku, mluví o potřebě spojit se proti společnému nepříteli, ale současně bez sebereflexe neváhají poučovat angažované radikály o tom, jaké symboly můžou používat.

Liberální pravice se podílela na tvorbě nového, obřího a nebezpečného tábora kulturního konfliktu, který se poprvé naplno manifestoval přímou volbou prezidenta. Právě při ní vyvrcholila i neschopnost „kulturně vyspělejších“ pochopit motivy a vášně rodícího se nepřítele.

Zemanovská epocha začala hrozit takovým obratem v kulturní hegemonii, který chce obrátit plavidlo dějin i v otázkách, na kterých se i ta nejradikálnější levice s městskými liberály shodne. Namísto fukuyamovského konce dějin ve smyslu nezastavitelného rozpínání liberální demokracie tak hrozí konec dějin úplný: ekologie, která je dnes hlavní globální výzvou, je stále sebevědomějším hnutím frustrovaných vnímána jako součást jednoho velikého nespravedlivého projektu liberálních elit.

Progresivní levici tedy hrozí, že její témata zvítězí v souboji o kulturní hegemonii, aniž by došlo k jakékoli výměně u kormidla, a tedy aniž by došlo k nutné reformě systému. Příběh liberalismu o individuální protestantské píli, formálních svobodách a zásluhovém blahobytu zůstává jedinou alternativou vůči hybridnímu konzervativnímu hnutí jakéhosi národního socialismu.

Západní demokratický svět se tak ocitá ve fatálním nebezpečí, neboť liberalismus, zůstane-li liberalismem hodnot na plášti stroje s názvem „business as usual“, vyčerpal svou důvěryhodnost nejpozději roku 2008.

Elitářské rovnostářství
Podle maďarského filozofa Gáspára Miklóse Tamáse nedokáže dnes levice být sama o sobě alternativou i proto, že dosud nedokázala zaznamenat a poctivě reflektovat 21. století, v němž nenávratně ztrácí něco, co bylo vždy její páteří, díky čemu mohla být opozičním příběhem: dělnickou třídu. Dělnické hnutí sice korodovalo v různé totalitní režimy, ale aspoň představovalo alternativu ke kapitalismu minulého století. Tváří v tvář kapitalismu platforem, uberizaci práce a všemu tříštění posledních zbytků tradičního vztahu mezi prací a kapitálem musí levice změnit některá ze svých nejstarších paradigmat. Dokud to neudělá, budou její živoucí poselství volně k rozebrání pro jednu či druhou stranu dominantního konfliktu.

Právě proto dochází dnes k paradoxu, v němž „egalitářské je elitářské“: tak jak si liberální elity přisvojují formálně egalitářskou rétoriku, stávají se i největší rovnostáři v očích konzervativní opozice de facto „elitáři“. Elitářský má být feminismus, boj za práva rasových, náboženských či sexuálních menšin, elitářská má být podpora uprchlíků, zkrátka jakákoli politika, která se explicitně nezastává „lidu“.

A co že je tím „lidem“? Bílý dělník, hlava tradiční rodiny, jehož století skončilo, přičemž v novém jako by ho čekala jen prohlubující se chudoba, nezaměstnanost a ztráta výsadního postavení v dělbě uznání. A už tu není ani ta levice 20. století, která by si dala jeho ostré rysy do erbu. Bílý dělník (a s ním každý, kdo sdílí resentiment po světě vyprávěném jeho optikou) tak zůstal osamocen. Hledá proto dnes takovou levici, která s ním vytáhne do boje proti všem, ve kterých vidí nové soky v boji o uznání: menšinám, uprchlíkům nebo vysokoškolákům, ze kterých „bůhvíco bude“.

Místo aby levice přetavila hnutí proti politice škrtů v alternativu pro všechny neprivilegované, stala se v očích dříve privilegovaných levicí nově privilegovaných.

Příběh nové levice může zvítězit, potřebuje však svou Stranu. Varufakisovo hnutí DiEM25 může být symbolem tohoto uvědomění. Foto mmaa.hu

Nejistá budoucnost sociálního státu
Levice se v novém století potřebuje etablovat skrze konkrétní politický projekt, který zahrnuje všechny bez rozdílu a zároveň reaguje na poslední proměny kapitalismu. Nepodmíněný základní příjem se – navzdory některým kritikám – podle mnohých může stát tímto spojovacím článkem.

Podle Janise Varufakise je však třeba zvítězit v boji o interpretaci nových vztahů mezi prací, státem a kapitálem. Je třeba změnit paradigma minulého století, ve kterém uvízly i evropské sociální demokracie – paradigma, ve kterém je hodnota soukromá a stát si její část přisvojuje pro sociální účely: „Rozdělejte si svůj iPhone,“ říká Varufakis, „žádná z jeho částí by nevznikla, nebýt státního grantu. Soukromá sféra by bez státu neexistovala, stejně jako by neexistoval stát bez soukromého podnikání. Jejich rozdělení je falešné. Pokud se zbavíme tohoto paradigmatu, můžeme začít uvažovat o hodnotě jako o produktu kolektivní práce. Nepodmíněný základní příjem se pak může stát dividendou z této práce.“

Změna tohoto paradigmatu je dost možná podmínkou pro to, aby se nová levice mohla stát strůjcem svébytného demokratického projektu pro 21. století. Staré paradigma totiž nemůže úspěšně konfrontovat dynamický vývoj v oblastech klíčových pro levici minulého století, způsobený automatizací práce a digitalizací služeb.

Jedna z nejzásadnějších otázek, kterou si progresivní, demokratické, levicové hnutí musí položit, tedy zní: Lze v 21. století stavět levicovou politiku na sociálním státu, nebo jde o neudržitelný projekt 20. století úzce spjatý s předchozími formami práce? Jinými slovy, „uberizuje-li se práce“, měla by se uberizovat i levicová teorie?

Unavená mise proti většímu zlu
Hnutí nové levice existuje a bude existovat, dokud bude schopné formulovat společnou sadu kategorických hodnot, která nebude upřednostňovat politiku identit před radikální sociální reformou demokratických ekonomik. Zároveň ale zoufale potřebuje napnout víc sil k celoevropské koordinaci progresivních iniciativ a společně pak stavět hmatatelnější kontury hnutí, které by mělo dost sil a sebevědomí na to, aby se těmto partikulárním hnutím stalo platformou.

Příběh nové levice může být vítězným příběhem naší epochy, příběhem snoubícím modernitu s udržitelností, rozvoj se spravedlností, pokrok s konzervací vzácného. Potřebuje však svou Stranu. DiEM25 může být symbolem tohoto uvědomění.

Čas, kdy jsme mohli všechny tyto otázky brát na lehkou váhu, se nachýlil ke konci. Nová levice může být jedinou alternativou k závodu ke dnu. Aby se tou alternativou stala, musí v první řadě zdola odmítnout vynucenou volbu současného dominantního politického konfliktu a začít poctivě stavět hnutí, které bude umět vyhrávat volby. Až pak se mohou jeho elity stát tvářemi reformy současného nespravedlivého politicko-ekonomického systému, který nás ve jménu svobody pro některé připravuje o udržitelnou budoucnost pro všechny, a slibuje jen neudržitelnou budoucnost nerovného boje o zlaté bunkry pro nevyhnutelné případy cyklických konců.

Bernie Sandersové nebudou donekonečna podporovat Hillary Clintonové v jejich stále unavenější misi proti většímu zlu. Protože to neznamená ukončit nesmyslný závod ke dnu, ale jen zpomalit nepřítele, který bude beztak lépe finišovat. Je to koneckonců jeho trať.

A co si myslíte vy? Diskuse (84 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Foto_znoj__b

Milan Znoj - Praha

Neděle, 2.Října 2016, 12:04:49

Dětská nemoc levičáctví - to jsem už někde četl. Nicméně, nová levice jako třetí pohyb v pasti a alternativa k postmodernímu fašismu, to je fakt dobrý.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

Neděle, 2.Října 2016, 12:32:40

To je klasická situace, na úspěšný nebo jinak populární koncept se nabalují lidé s různou agendou, až ho nakonec zcela rozmělní k nepoznání. Jediná obrana je ty koncepty chránit a trvat na tom, aby se nerozmělňovaly.

A společnosti se někdy chovají jako děti, prostě se musí znovu poučit, že tudy cesta nevede. Otázka je, jak při tom poučení zařídit, aby se společnost moc neporanila. Moje odpověď je demokracie, ale v tom původním významu a smyslu (obecněji, jde o "obranu v hloubce").

Ono bohužel ovšem ani ta liberální levice není v tomto případě bez viny. Pokusy nabalovat na demokracii liberalismus (a někdy dokonce volný trh) mohou totiž skončit odmítnutím demokracie samotné.

Chtěl jsem v tomto smyslu napsat větší polemiku Bohumilu Kartousovi na Britských Listech, ale ještě jsem se k tomu nedostal.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

vágní apely a reálné projekty Neděle, 2.Října 2016, 12:39:18

moderní levice nemusí imitovat ani elitářský neoliberalismus ani populisticky konzervativní postfašismus -a není nic levičáckého snít o anarchokapitalismu či vracet se ke stalinismu a "uberizovaná" teorie či ideologie, to je jako amébovitost Sociálních fór, silné v odporu slabé v konstrukci
Nestačí ani metafyzické mudrování o dobru a zlu či relativita polycentrismu pravdy. Moderní levici hledá sama sebe zejm. v zachycení civilizačního posunu od tradičního industrialismu k nové dělbě práce v Digi-Age. Pokrok nemže být jen sen ale použitelný projekt.
A k tomu musí přiřadit emancipující projekty nejen v politice ale také v ekonomice - hesla ve stylu "budeme na sebe hodní" a "zisk či peníze jsou špatné" nikam nevedou. A hegemonem se snadno stanou síly reakce. To se týká i společného evropského domu, kde vize DIEM jsou zatím dost vágní.

Tomáš Tožička - Praha

Pane Dolejši Neděle, 2.Října 2016, 12:53:25

Stěžujete si na nekonkrétnost, ale Vaše řeči jsou jako opsané z Honeckerovských projevů proti Perestrojce. :-)

Komentátor v Referendu si může fantazii dovolit, ale reálpolitik nevystačí jen s tím, že "takhle to nejde." A že si zrovna Vy stěžujete na to, že vize DIEM jsou vágní. No to je k popukání. Tak nám předveďte nějaké vize českých komunistů. Ale prosím Vás - jako vizi mi tu nepředkládejte zisky pašalíků v komunálů a v krajích, Mám na mysli skutečnou vizi.

Martin Profant - Praha 7

Tomášovi Tožičkovi Neděle, 2.Října 2016, 15:44:34

To od Tebe není hezké. Oni se po mnohaleté rekonvalescenci propracovali až k takhle náročné vizi jako jsou zisky pašalíků a na ně takhle zhurta. Vždy je to demotivující, měl bys je hezky pochválit, že už jsou tak daleko.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

poznání nedostatečnosti je vždy první krok Neděle, 2.Října 2016, 16:21:11

upozornit na problém s nekonkrétností oné "velké alternativy" je víc než na místě - tady snad nejde o to pinkant si mezi sebou kdo za to může víc ale uvědomit si to, že mlácení prázdné slámy je dáno právě tou atomizací nejen politiky ale i myšlení.
A že klíčové bude i schopnost zvládání ekonomiky, místo mrmlání na trh a rentabilitu. Nebo nasazovat na konkrétní výkon veřejné správy (včetně té regionální) jako fascinaci "mocí". Pokud bude levice jen estétsky moralizovat tak bude jen škálou nejednotných parciálních sdružení, byť s mesiášskými ambicemi.
Ano, např. ta DIEM se snaží - a ano, nestačí to když to nepřesvědčí lidi. Těm musí Evropa něco dát, jinak jí nechají padnout. Totéž platí o zvládání sociálně ekonomických problémů na národní úrovni. Konkrétnější návrhy dát na hromadu - nepodstatné vytřídit, na podstatných společně pracovat aby měly širší podporu, to je oč běží.
Jinak můžeme podobná levicová "lacrimosa" sepisovat dál a nic se nezmění...

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Kde vzít levicovou myšlenku, kterou liberálové neukradnou? Neděle, 2.Října 2016, 19:19:17

Petr Bittner myslím hledá pro levici silnou identitu, která by jí umožnila vymezit se stejně ostře proti liberálům jako proti "konzervativní kontrarevoluci". Zároveň by ale měla vytvořit stranu, která vyhraje volby zřejmě s programem, který je atraktivní pro většinu, ale nepřijatelný pro liberály, kteří by ho jinak ukradli.

Co by to tak mohlo být? Co lze levicovým pachem označkovat tak nesmazatelně, že to liberální zvíře zaručeně odmítne? Není to feminismus, není to sociální bydlení, není to podpora menšin či uprchlíků, není to dokonce ani nezávislý základní příjem.V minulosti to byla myšlenka revoluce, která nahradí parlamentní demokracii diktaturou proletariátu.

Demokracie je to jediné, na co si liberálové nedají sáhnout. Neukradnou nic, co by páchlo diktaturou.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

na odpor k dikatuře bych se nezlobil Neděle, 2.Října 2016, 20:11:14

samozřejmě že jde o modernizovanou identitu levice - ale pudy zvířete lze vidět spíš o toho postfašismu než u liberála., je dobré rozlišovat poltický liberalismus jako výraz svobodomyslnosti a ekonomický neoliberalismu elit
A hlavně nepomůže vymezování vůči druhým je třeba dodat vlastní alternativu (samozřejmě bez diktatury) ale i bez sektářského zápolení o pitomosti a pochopení že nikdo nemá patent na roli mesiáše

Foto_znoj__b

Milan Znoj - Praha

Jiří Kubička dal článku dobrou pointu, (i když pochybuji, že by s ní byl Petr Bittner spokojen). Neděle, 2.Října 2016, 23:35:43

Při výprodeji vetešnictví se ukázalo, že liberálové všechno rozkradli, jenom ta diktatura zůstala. Kdo o ní projeví zájem? Řekl bych, že nikdo, ani ten zlopověstný postfašismus. Nové levici zůstaly jen oči pro pláč?

Martin Profant - Praha 7

Milanovi Znojovi Pondělí, 3.Října 2016, 10:09:12

Ach, ten zúžený pohled liberála.
Nevidíš, že jsi sám ten program nové levice sám napsal formulací problému? Vydobýt na liberálech zpět to, co ukradli, a učinit z toho společné vlastnictví všech :-)

Foto_znoj__b

Milan Znoj - Praha

Martine, ty máš široké srdce, ale klameš tělem Pondělí, 3.Října 2016, 12:04:38

Teď jsem zmaten. Tak je to výprodej vetešnictví nebo národní podnik? Nějak se ti ta nová levice nebezpečně prolíná s tou starou. :)

Martin Profant - Praha 7

Milanovi Znojovi -- samozřejmě globální samosprávné vetešnictví Pondělí, 3.Října 2016, 13:24:17

No dovol, národní podnik!
To je stará levice -- zestátnění místo společného vlastnictví kooperujících svobodných lidí, a ještě ke všemu na identitárním (to je, panečku slovo: Zachovej nám panbůh Václava Bělohradskýho, proroka všeho antiidentitárního) půdorysu. Kosmopolitní podnik a nesmí být řízený jako firma. Jo, a musí být zakotvený v lokální rhizosféře. :-)
Když už to Bittnerové na sebe vzali, být nová levice, tak ať si to užijou.

P.s. Tohle už bez emotikonu. bojím se, že jsi s tou diktaturou příliš optimistický.
Těsně přes 42 % v referendu -- příiš málo na aklamativní stvrzení, příliš mnoho na revizi kurzu. Tudíž nezbývá, než tlačit na pilu, nejprve jemně, zrušit padesáti procentní kvórum, ale stejně se bude muset zklamanému lidu ukázat, jak rozhodně vůdce bojuje za jeho zájmy. Řekl bych, že tahle skluzavka k diktatuře je dost široká a namydlená -- dobře, můžeme té diktaruře říkat "autoritativní režim s porádními prvky".

Foto_znoj__b

Milan Znoj - Praha

Martine, Pondělí, 3.Října 2016, 15:25:32

s tou vetešnickou globálně lokalizovanou rhizosférou antiidentitárních mezisvětů jsi mě fakt dostal! Bohužel, nikoli s tou diktaturou. Že si ji dost přejí diváci, je pravda, ale každý diktátor dá raději přednost nějaké své demokracii.

Martin Profant - Praha 7

Milane, Pondělí, 3.Října 2016, 17:09:53

rád bych sdílel Tvoje přesvědčení. A věřím tomu, že každý diktátor in spé by dal raději přednost "své demokracii". Někdy se mu to povede, ale jak říká ta nejpoučnější kniha o politice, dobrý absolutistický vládce ví, že může sice přikázat i západ slunce, ale jen "když jsou vhodné podmínky". Někdy prostě tu "svou demokracii" už přikázat nemůže.
Tím nechci říct, že jsme v situaci Výmarské republiky po 14. září 1930, ale tu možnost skluzu bych nepodceňoval.

Aleš Morbicer - Ostrava

Pondělí, 3.Října 2016, 17:30:20

Tak když to není konflikt elit proti lidu, ale dvou elit proti sobě, je lid volný, ne?

A co je lepšího než lid za zády?
S lidem za zády se přece zapisuje do dějin, nic menšího.

No jo. Jenže lid si myslí, že nová levice podporuje přivandrovalce, ne naše lidi, nemakačenka, ne rodiny, které žijí z ruky do huby, neziskovkáře, kteří si užívají státní peníze jako ropná knížata, ekoteroristy, schopné všeho, nevolené elity, které,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,

Karamba.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Lid levici zradil, Pondělí, 3.Října 2016, 18:05:5

to se zdá na první pohled celkem jasné. Možná ale jen uposlechl někdejší výzvy B. Brechta a sám se rozpustil.

Lid už není a zůstali jen lidi. Co s nimi? Má z nich levice vytvořit nějaký nový, lepší lid?

Martin Profant - Praha 7

jiřímu Kubičkovi Pondělí, 3.Října 2016, 19:15:45

Ale ovšemže lid zůstal. A kdyby jeden ... A každej z těch lidů je celý národ.

Foto_znoj__b

Milan Znoj - Praha

Pondělí, 3.Října 2016, 19:24:50

Kde je politický řád, existuje podle mě rozdělení na vládnoucí a ovládané, tedy na lid a elity. Takže jde také o střet starých a nových elit mezi sebou. Klíčovou otázkou vskutku je, co dělá lid.
K tomu jen tři poznámky: 1) Výraz staré a nové elity má najednou „osudový význam“. Staré elity vzešly z kompromisní dohody mezi reformní levicí (sociální demokracie) a reformní pravicí (křesťanská demokracie) po druhé světové válce, kdy si řekly „nevermore“ a vybudovaly sociální stát a rozjely evropskou integraci. Nové elity vyrostly ze sterilních vod, k nimž to časem vedlo. Le Pen, Wilders, Hofer, AfD a spol. nastupují s tím, že tento kompromis rozbijou. A naši středoveropští bohatýři Kaczynští, Orbánové a Zemanové jim chutě sekundují. 2) S lidem za zády se vskutku dají dělat velké věci, ale ty špatně končí, demokracie při tom vždy bere za své, nemluvě o rovnosti, právech, svobodě a pod. 3) Jak dosáhnout toho, aby elity, ať staré nebo nové, nejednaly svévolně, ale responzivně, aby byly pod demokratickou kontrolou? To je oč tu běží. Právní stát je byrokracie, volby na to nestačí, a pluralitní soutěž stran je málo, zvláště když se ze stran stávají prázdné slupky.
Závěr: Třeba nová nová levice něco vymyslí, ale nemůže vystačit se slovním štrůdlem.

Martin Profant - Praha 7

Milanovi Znojovi Pondělí, 3.Října 2016, 20:07:45

Řekl bych spíše na elity a masy. Přeci jen se mi nechce vzdávat republikánské tradice, podle které lid zahrnuje ty i ony a je tvořen těmi, kteří jsou poddáni stejným zákonům.
Může to působit idealisticky, ony ty zákony byť stejné dopadají různě na pána a na kmána, ale bez takové regulativní koncepce lidu by bylo trochu absurdní mluvit o demokratické kontrole.

Jistě, není to týž lid jako ten, který lze mít za zády, tedy lid urfašismu, který vždy bez ohledu na to, jak velký faktický podíl má v populaci, představuje vždy celý národ výjma nepřátel lidu -- nemakačenků, židů, cikánů a prohnilých intelektuálů, plutokratů a lidu odcizených kosmopolitních elit, dále podle potřeby.

Závěr: Nová nová levice toho určitě vymyslí spoustu, ale když on je ten slovní štrůdl pro prohnilé intelektuály tak přitažlivý.

Foto_znoj__b

Milan Znoj - Praha

Pondělí, 3.Října 2016, 20:52:52

Ja ovšem vycházím z republikanismu, který římskou svobodu spatřuje v soupeření mezi senátem a tribuny. Republikanismus, který spoléhá na vládu zákona, je až moderní kontinentální verze. Myslím, že bez toho to nejde, takže se více méně shodneme.

Martin Profant - Praha 7

Ano, Niccolo :-) Úterý, 4.Října 2016, 09:16:22

Mám jen trochu potíž s rozdělením rolí. Ať to obracím, jak to obracím, tak mi pak vychází Babiš na místě Gaia Graccha.
A jak už postřehli kontinentální klasici -- od vynálezu kalhot působí retorická vystoupení chlapů v tógách trochu komicky.
Ale až na ty detaily se shodeme.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Levice kontra liberalismus Úterý, 4.Října 2016, 11:05:25

V rámci polemiky proti - dozajista polemickému - textu P. Bittnera padla jedna zřejmě klíčová věta: Jak zamezit (totiž z hlediska radikální levice) tomu, aby si levicová témata nepřivlastnili liberálové. "Liberálové všechno rozkradli. s výjimkou diktatury."

Tato poznámka byla ovšem míněna sarkasticky; jenže ono je v ní mnohem více pravdy (a závažnosti), než by se na první pohled mohlo zdát. A dokonce je v ní obsaženo samotné jádro celého ideového konfliktu. Podívejme se tedy na tuto záležitost poněkud blíže.

Především je nutno zaznamenat: ano, toto konstatování je přesné. Skutečně se zdá být snad centrální starostí či obavou Petra Bittnera, aby autentické levici její klasická témata neuzmula, nepřivlastnila si, vysloveně nepohltila frakce liberálů, a to dokonce ani liberálů levicově orientovaných.

Jak řečeno, tato obava se stala předmětem sarkastických poznámek ze strany kritiků autora. Ale - je tato obava skutečně zcela bez hlubších důvodů? Ztratil snad už P. Bittner jakoukoli soudnost, že se tak snadno vydává posměchu?

Podívejme se blíže a pozorněji, v čem vlastně spočívá ten zásadní rozdíl mezi levicí liberálně (občansky) orientovanou, a mezi tou levicí, která je - podle vlastního soudu - autentická respektive progresivní, a v každém případě je mnohem radikálnější nežli ta levice občansko-liberální.

Takže, centrální otázka: existuje vůbec nějaký racionální důvod pro to, obávat se, že se občansko-liberální levice zmocní témat levice radikálně-progresivistické?

Odpověď zní: ano, tato obava je naprosto odůvodněná a věcná, má své naprosto racionální důvody.

Jednou jedinou větou: autentická respektive radikální levice se naprosto právem musí obávat, že její klasická levicová témata budou levicí občansko-liberální absorbována, rozředěna, zbavena jejich původního radikálně emancipatorního impulzu.

Zkrátka: že frakce občanských liberálů, tím že si přisvojí levicová témata, se ve skutečnosti stane hrobařem autentické levice.

Tato obava naprosto a vůbec není neodůvodněná. Před časem jsem zde v souvislosti s ekologickými tématy vylíčil situaci jmenovitě z německého Bavorska, kde tamější klerikální a hluboce konzervativní CSU původně neměla pro stranu - tehdy velice radikálních - Zelených nic než slova posměchu a pohrdání; aby poté, když zjistila že tím ztrácí voličské hlasy, najednou sama "objevila" ekologii, do svého programu vepsala určitá ekologická témata, ovšem ve svém vlastním, konzervativním pojetí. A tím skutečně těmto ekologickým tématům velice úspěšně ulámala jejich hroty, zbavila je jejich radikalismu. Takže z celé ekologie v podání CSU zůstala jenom určitá umírněná ekologická opatření v rámci kapitalismu. Anebo jinak řečeno: kapitalismus zůstává nadále centrální prioritou, na ten se nesmí sahat, ekologie se smí provozovat, jenom když to nejde na úkor samotného "posvátného" kapitalismu.

A co platí ve vztahu ekologie ke klasickým stranám, to stejně tak platí i v obecném vztahu radikálně levicových témat a postojů k občansko-liberální levici.

Tato občansko-liberální levice se skutečně přihlašuje k určitým hodnotám a programům, které byly vždy doménou autentické levice; ale v tomto liberálním podání se z těchto kdysi progresivních, nosných a dějinotvorných témat stává naprosto bezzubý tygr, který už jenom v koutě své klece pasivně čeká na to, kolik mu jeho pán a strážce dopřeje jako jeho denní příděl.

Zkrátka - znovu a znovu se dostáváme k otázce systému; k otázce, zda se máme spokojit s dílčími reformami v rámci (kapitalistického) systému, anebo zda považujeme za nutné a nevyhnutelné změnit celý kapitalistický systém jako takový.

Není tady na místě otevírat toto specifické téma; v tuto chvíli postačí konstatování, že ta obava Petra Bittnera z rozředění autenticky levicových témat v systémově konformním přístupu liberální levice má skutečně své velice závažné oprávnění a odůvodnění.

Petrasek Milan - penzista

Moderní verze republikanismu stále trpí a Úterý, 4.Října 2016, 11:07:48

zůstává silně ovlivněna poznatkem elity, která svého času nebyla nadále ochotna vystát poměry ovládané strohou racionalitou a právní normou. To byla příčina úspěšnosti postmoderní teorie, napříč společností, kterou ve svých počátcích bylo možné chápat jako objasnění/osvěta osvícenství.
A ze které dnes zbyla žalostná fraška liberalismu, který nabízí občanovi (nejen elitám) jakéhokoliv zbarvení legalizované kořistnictví ve zprivatizovaném prostředí.
Na špici se nachází nejeden zlatý hoch mediálního kapitalismu se šibalským kukučem a kořistnickými instinkty, budící dojem odkojeného vlčicí.
Nejen elity vychází z poznatku, že kritická veřejnost a rozumná rozprava je dnes k nezaplacení, tedy nevýhodnou investicí ....bych defétisticky dodal.

Foto_znoj__b

Milan Znoj - Praha

Úterý, 4.Října 2016, 11:46:25

Panu Poláčkovi: Jak chcete chránit témata, aby je někdo nerozkradl? To zakážete o nich mluvit?
Panu Petraskovi: Mezi pokřikem Na barikády! a rozčarovaným defétismem malé domů je takřka nekonečně mnoho postojů k lidu i k elitám a je dobré naučit se mezi nimi rozlišovat.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 4.Října 2016, 12:30:52

Politická řešení problémů společnosti mají prostě své meze, které jsou stále zřetelnější.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Koho ztratila autentická levice? Úterý, 4.Října 2016, 12:36:24

Po vyjasnění toho bodu, že autentická levice se skutečně musí obávat ztráty svých vlastních klasických témat ve prospěch současného - umírněně levicového - občanského liberalismu, se teď můžeme věnovat hlavnímu tématu článku P. Bittnera - totiž otázce, proč tomu vlastně tak je. Proč současná autentická levice nemá prakticky žádná silná, nosná témata, pod jejichž praporem by bylo možno organizovat vytváření přesvědčivé alternativy vůči kapitalismu, ať liberálnímu, neolibrerálnímu či antiliberálnímu.

Petr Bittner jako důvod uvádí, že levice "ztratila bílého dělníka". To je bezpochyby holý sociologický fakt; ale ta základní chyba spočívá někde úplně jinde.

Levice totiž ztratila nejenom dělníka - ona především ztratila t v ů r č í h o č l o v ě k a. Ztratila člověka - třeba i ve své slabosti, podprivilegovanosti - silného, který je ochoten a připraven svým vlastním činem utvořit svůj vlastní nový, lepší svět. Současná levice po ztrátě dělnického proletariátu jako by už jenom zoufale běhala světem a hledala, kde by ještě mohla objevit nějaké další znevýhodněné a podprivilegované, kterých by se mohla ujmout jako jejich předvoj, koho by mohla zapsat do seznamů svých členů jako svou klientelu: příjemce sociální pomoci, genderově znevýhodněné, migranty... Přes všechnu mravní hodnotu této sociální angažovanosti současné levice: tohle všechno prostě není potenciál, s nímž by bylo možno účinně změnit tento svět. Tato levice se obrací už jenom na s l a b é h o člověka; ale naprosto ztratila člověka silného.

Připomeňme si: když svého času na scénu světových dějin vstoupilo křesťanství, pak sice také našlo své příznivce napřed především v řadách slabých, utlačovaných, chudých, neprivilegovaných - ale z těchto slabých učinilo silné tím, že před ně postavilo vizi o možnosti svým vlastním počinem, svým vlastním úsilím zlepšit špatný svět. A - na co se nesmí zapomínat - ačkoli toto hnutí na svém počátku našlo své příznivce především u těch "dolních" vrstev společnosti, potenciální se vztahovalo na všechny, neboť ve svém emacipatorním záběru mělo univerzální charakter. Dnes už ale křesťanství do značné míry ztratilo svůj původní potenciál oslovit silného, tvůrčího člověka, schopného tvořit nový, lepší svět. Dnešní křesťanství jako by oslovovalo člověka už jenom slabého - poskytuje útěchu, podává pomocnou ruku slabým a potřebným; ale už nepřichází s novými impulzy.

Levicové hnutí 19. a první poloviny 20. století - ano, i to se obracelo především na ty slabé-silné; na slabé svým sociálním postavením, ale silné svou připraveností k počinu, který změní svět. A stejně tak ale i toto napohled pouze dělnické hnutí mělo fakticky univerzální charakter - neboť slibovalo z pout dehumanizovaného kapitalismu osvobodit všechny, každého člověka, ne jenom ty "dole".

Současná levice ale ztratila tento svůj původní, univerzalistický charakter; a stejně jako pozdní křesťanství, i ona se omezuje už jenom na ty slabé, potřebné.

Levice ztratila člověka silného, tvůrčího, dějinotvorného - ale ztratila ho proto, že ona ztratila člověka vůbec.

Ta původní marxisticko-komunistická formule, že dělník = člověk, a že tedy zároveň s proletariátem je možno osvobodit a všestranně zhumanizovat celou společnost, tato formule ztratila svou platnost. Ukázalo se, že člověk je nakonec něco mnohem více, nežli pouhý proletář; ten marxisticko-komunistický univerzalismus se tedy ukázal být pouhou iluzí.

Základním problémem levice tedy není ten, že dělníků je m é n ě - základním problémem je neschopnost oslovit člověka vůbec. Člověka trpícího danými poměry - ale zároveň člověka silného, člověka kreativního, člověka schopného vzít svůj osud do svých vlastních rukou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 4.Října 2016, 12:41:40

Pane Znoji, nedokážu posoudit jestli jsem to byl já, kdo by se snad vyjádřil natolik naprosto nesrozumitelně: naprosto nejde o to "zakázat" o určitých tématech mluvit.

Jde o to - opakuji ještě jednou - že ta část levice která se sama považuje za "autentickou", musí mít zcela oprávněné obavy z toho, že její klasická témata budou převzata, a tím zároveň r o z m ě l n ě n a, svého původního emancipatorního impulzu zbavena tím, že si je přivlastní systémově konformní frakce občansko-liberální.

Proč tomu tak je - proč se současná levice této eroze svých nosných témat musí obávat - jsem mezitím rozebral v následujícím příspěvku.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 4.Října 2016, 13:04:55

Pane Poláčku, to je tím, že politici neznají jiná řešení, nežli něco zakázat nebo povolit. Zakázat-povolit, zakázat-povolit.... Konzervativní politici spíš zakázat, liberálové spíš povolit.
Jakmile někdo přijde s problémem, který se nedá vyřešit tím, že se něco zakáže nebo povolí, nechtějí o něm slyšet.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dva smrtelné hříchy liberální levice Úterý, 4.Října 2016, 13:05:47

Anebo z opačné strany nahlíženo: samozřejmě je samo o sobě vždy pozitivním a chvályhodným počinem, když v rámci liberalistické části politického spektra se vynoří určitý počet jedinců, kteří v sobě objeví sociální cítění a vůbec univerzálně humanistické hodnoty. A samozřejmě - buďme teď zcela konkrétní - je vždycky mnohem přijatelnější Angela Merkelová, která v rozhodujícím momentu dokáže opravdu důsledně a neochvějně jednat v intencích křesťanských přikázání, nežli ultrakonzervativní a reakční vláda současného Polska, která - ve jménu toho samého křesťanství - ve skutečnosti pouze ventiluje svůj nacionální egoismus a pohrdání jakýmkoli skutečně univerzálním humanismem.

O tom tedy není sporu. Ale - i tito poctivě humánně, sociálně a třeba i levicově smýšlející liberálové se stále dopouštějí dvou zcela zásadních myšlenkových omylů, které v očích autentické levice nemohou být ničím jiným nežli vysloveně smrtelným hříchem:

1. Víra v to, že sociální nespravedlnost kapitalismu je možno odstranit, anebo přinejmenším účinně zmírnit jenom nějakými dílčími sociálními opatřeními v rámci samého kapitalismu. Kapitalismus je ve skutečnosti zcela principiálně založen p r á v ě na sociální nerovnosti, neustále ji plodí a zároveň z ní žije - jakékoli snahy i ze strany sociálně smýšlejících liberálů tedy v konečném efektu jenom zakrývají inherentní rozpory kapitalismu, a tím zamezují jejich principiálnímu řešení.

2. Víra v to, že občansko-politická svoboda přináší svobodu skutečnou. Žádný liberál nikdy nedokáže pochopit centrální Marxovu tézi o odcizení za kapitalismu - kdy i osobně svobodný jedinec zůstává jako člověk nesvobodným, protože je mu odňata možnost reálně, ve svém vlastním autenticky lidském zájmu ovládat svůj vlastní svět.

Obojí dohromady: i ten nejsociálněji, nejlevicověji smýšlející liberál v očích autentické levice nakonec vždycky zůstane podporovatelem a udržovatelem společenského řádu, který je ve své nejhlubší podstatě nesvobodný a nehumánní.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Mezi barikádami a defétismem Úterý, 4.Října 2016, 13:21:39

"Mezi pokřikem Na barikády! a rozčarovaným defétismem malé domů je takřka nekonečně mnoho postojů" - dozajista, pane Znoji, je možno v tomto prostoru mezi těmito dvěma extrémy rozlišit ještě celou řadu různých odstínů.

Jenže - konec konců je to asi tak stejné, jak snažit se rozlišovat nuance mezi dvěma opačnými póly magnetu: pozitivním a negativním. Samozřejmě, i tady se intenzita toho či onoho principu mění podle toho, jak daleko či blízko jsme vzdáleni k tomu či onomu konci respektive pólu; ale nakonec se stejně nelze vyhnout faktu, že od středového bodu počínaje všechno inklinuje k pólu pozitivnímu, anebo k pólu negativnímu. A že tedy všechny pozice na oné linii mezi oběma póly jsou nakonec jenom - více či méně intenzivními - variantami onoho původního, principiálního protikladu působících sil.

Takže, i když zrovna nemusíme křičet "Na barikády!", musíme zastávat nutnost zásadní systémové změny - anebo naopak, i když třeba nemusíme propadnout ú p l n é m u defétismu, musíme stále železně setrvávat na tom, že žádné systémové změny nepřipustíme, a že nakonec vždycky zůstaneme konformní s právě daným systémem produkce, přivlastňování a moci.

Jediná pravá možnost vyhnout se tomuto protikladu mezi barikádami a mezi defétismem, tedy mezi prázdným hurárevolucionářstvím na straně jedné, a mezi pasivním konformismem na straně druhé, by byla schopnost onen "magnet" pochopit jako jeden jediný celek - kde tedy o b a póly mají svou funkci a své oprávnění, a že jde jenom o to oba tyto faktory či síly uvést do stavu vzájemné vyváženosti a funkční harmonie. Ale takovéhoto pohledu je v každém případě neschopná frakce liberální - neboť je právě základním rysem liberálů, že společnost odmítají pojímat jako "systém", nýbrž v ní vidí stále jenom určitou kvantitu autonomně jednajících individuí.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Zakázat - povolit Úterý, 4.Října 2016, 13:35:35

Ano, paní Hájková - někde tady je opravdu samotné jádro věci.

Celý ten střet mezi liberalismem a konzervatismem v politice není nakonec ničím jiným nežli střetem dvou dogmat. To jest: věci, problémy lidského žití a soužití se neřeší jako takové, v jejich vlastní jsoucnosti, v jejich mnohotvárnosti a mnohovýznamovosti, nýbrž všechno se redukuje jenom na ten naprosto bezduchý, lineární vztah: více liberalismu či více zákazů. Výsledkem jsou pak zákonitě pouhá pseudořešení.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 4.Října 2016, 16:41:50

Ještě musím napsat, že na stávající levici, respektive na různých subjektech hlásících se k levici, mi vadí, jak se navzájem osočují, jak se snaží jeden druhého shodit nebo aspoň na tom druhém najít nějaký chlup. Jejich odpor vůči sobě navzájem je mnohem větší než odpor vůči pravici. K čemu potom nějaká levice vůbec existuje?
To, co se vidí na fejsbuku, je někdy dost hrozné. Ani tady na Referendu to často není lepší.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

zdroje rozumnější diskuse? Úterý, 4.Října 2016, 17:02:13

osočování a vyprázdněnost - možná dvojí stránka téže věci. když není šance vést spor za něco, tak se vede spor proti sobě. A ve více kultivovaném milieu se pak obrací několikrát vymlácená sláma. Když by tu člověk udělal excerpta z diskuse tak nevím kde že je ta mapa podstatných linií vedoucích k nové budoucnosti. Pořád je to takové tekuté nic - přitom ta témata jsou (mechanismy integrace, změna struktury ekonomické moci, smysl a cíl redistribuce bohatství, proměna charakteru práce... ).

Petrasek Milan - penzista

Rozčarovaný nebo začarovaný defétismus Úterý, 4.Října 2016, 17:04:46

Preferuji spíše pojem začarovaný defétismus pane Znoji.
Učarovalo mi hledání znalost geneze a úskalí neoliberalismu, hledání upřesněné diagnózy jejího vzniku, za účelem koncepce platformy schopné narušení vládnoucího defétismu.
Tedy -
poznání do jaké míry a jakým způsobem učarovaly teze konzervativní revoluce společnosti - intelektuální elitě, politické levici,.......... a apatickému občanu.
poznání jaké mechanismy zapřičinily a nadále upevňují napříč společností zesklerotizované představy o bezmezné privatizaci jako procesu historického pokroku liberálního smýšlení.
poznání proč rozhoduje vědomí, že neexistuje reálný fakt, ale pouze pocit reality, ve které rozhoduje silné show a nikoliv silný argument.
Jak a kam dospěje postmoderní revize cenných hodnot sociálního kapitalismu má takřka nekonečně mnoho nejednoduchých otázek a je dobré se naučit mezi nimi rozlišovat .........bych s panem Znojem dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 5.Října 2016, 13:35:19

A to já bych zase řekl, pane Petrasku, že ty otázky (respektive odpovědi na ně) ohledně "revize cenných hodnot sociálního kapitalismu" jsou konec konců jenom tři. Na výběr stojí tyto možnosti:

- z jakýchsi blíže nevysvětlitelných důvodů (snad zásahem nějaké vyšší moci) dojde k celosvětovému návratu k "sociálnímu kapitalismu", a tento se bude nadále trvale udržovat, ve všeobecné harmonii a všeobjímající (havlovské) lásce

- neoliberální dravost se definitivně prosadí jako komerčně nejefektivnější způsob produkce, a tedy i charakteru společenských vztahů; v případě potřebnosti bude ad hoc vstupovat do koalice s reakčním ultrakonzervatismem orbánovského či s autoritářstvím putinovského typu

- i nadále bude pokračovat dějinný trend neustálého kolísání mezi oběma extrémy, aniž by se pro toto slepé potácení se "jednou sem, jednou tam" našlo nějaké opravdu systémové řešení.

A teď je možno začít se dohadovat o tom, která z těchto tří variant je nejpravděpodobnější.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Levičák levičákovi nepřítelem Středa, 5.Října 2016, 14:16:47

Máte dozajista pravdu, paní Hájková, že levice mnohdy sama sebe potírá mnohem nesmiřitelněji, nežli svého vlastního "třídního nepřítele". Pro mě samotného je to celoživotní zkušenost: pravidelně jsem vylučován ze všech levicových komunit, do kterých se odvážím vstoupit. A to vždy ze stejného důvodu: že se odvažuji - byť i z levicových pozic - kriticky přezkoumávat posvátná dogmata dané levicové frakce. Dotyční levičáci by mnohdy zcela evidentně byli mnohem raději, kdybych byl vyhraněným stoupencem pravice (a nezřídka se mě snaží právě do této pozice vytlačit) - představoval bych tak pro ně mnohem menší problém, byl bych pro ně čitelný, mohli by mě prostě "odfajfkovat" jako klasického protivníka, a víc by se mými myšlenkami nemuseli zabývat. Zatímco interní kritika, interní opozice - ta vždycky bolí nejvíc, ta je největší provokací, neboť se vždycky jeví být herezí. A hereze, to byl vždycky ten hřích ze všech největší.

Takto to tedy platí všeobecně; ale je tu přece jenom - u levice - určité specifikum. U pravice samozřejmě také existují vzájemné třenice - ale ty jsou spíše jen osobního, anebo nanejvýš taktického rázu, podstatně méně je to střetem o ideje, o základní principy.

Příčina je v tom: pravice nemá žádný skutečný program, žádnou dějinnou ideu, o kterou by se mohla přít. "Programem" pravice je v zásadě jediné: ať si každý dělá co chce. Liberalismus v oblasti politické, ekonomické, osobní. Takováto "idea" je ovšem natolik triviální, že zde opravdu není nic, o čem by bylo možno vést nějaké programové spory. Zatímco levice - ta stále ještě tak nějak udržuje a živí svou klasickou ideu, svůj věčný sen o lepším světě. A tady se pak ovšem okamžitě vynořuje celé bitevní pole o tom, jakým způsobem se k tomuto "lepšímu světu" vlastně dostat. Základním bodem střetu (kterého jsme zrovna tady svědky či účastníky) je: cestou reforem, anebo cestou systémové změny, revoluce. To však není jediným zdroje názorových konfliktů - neboť odpovědi záleží na celé řadě dalších faktorů, na tom jak budeme pojímat celou společnost, dějiny, člověka, dokonce i Boha, atd.atd.

Takže, z tohoto pohledu jsou ty názorové střety uvnitř levice jak zákonité, tak dokonce i svým způsobem pozitivní - neboť jak řečeno je to dokladem toho, že levice stále ještě má za co bojovat, stále ještě má o co se přít.

Druhá stránka věci je ovšem ta, kterou jsem zmínil úvodem: totiž že se většinou nejedná o konfrontaci, o výměnu skutečných myšlenek - nýbrž o holý střet dogmat. Kdy jedna frakce exkomunikuje tu druhou už jenom proto, že ta má jiný náhled na věc. Nehledají se řešení - každý chce jenom všemi prostředky protlačit tu svou vlastní, "jedině správnou" pravdu. Levice je vlastně svým nejzákladnějším principem integrativní, chce ve všeobecné harmonii propojit celou společnost - ale právě v těchto frakčních bojích prokazuje jen velice nepatrnou schopnost integračního postoje.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Témata k diskusi? Středa, 5.Října 2016, 14:49:7

Pan Dolejš navrhuje (jako témata o kterých by levice mohla smysluplně diskutovat): mechanismy integrace, změna struktury ekonomické moci, smysl a cíl redistribuce bohatství, proměna charakteru práce...

Ano - to jsou bezpochyby všechno témata, o kterých by levice měla se vší závažností a s veškerým úsilím diskutovat.

Jenže: levice prostě není vůbec tak daleko, aby na tyto otázky dokázala nalézt odpovědi; a tak se jim raději vyhýbá.

A všechno se zase láme (respektive zůstává vězet) na té otázce všech otázek, totiž otázce systému.

Co třeba taková "redistribuce bohatství"? Samozřejmě, o tom je v levicové komunitě tu a tam řeč. Například ten v poslední době natolik módní "nepodmíněný základní příjem". Jak se tady ale mohou na společné cestě dohodnout "systémoví" a "nesystémoví"?

Ti kdo kapitalismus nechápou jako komplexní a kompaktní systém, ti se samozřejmě mohou oddávat víře, že je možno tento kapitalismus zásadním způsobem zhumanizovat zavedením NZP. Pro ty ale, kdo kapitalismus chápou j a k o kapitalismus, je NZP nejen naprostý nonsens (kapitalismus nikdy autentický NZP nemůže ani připustit, ani strávit) - nýbrž pro tyto "sytémové" je NZP dokonce nebezpečná falešná idea, která jenom pomáhá živit iluzi o principiální reformovatelnosti kapitalismu.

"Změna struktury ekonomické moci"? - Nežli začneme nějaké struktury měnit, musíme se zase napřed dohodnout na tom, j a k é struktury vůbec máme na mysli, a jestli v ů b e c jsme schopni a ochotni ty základní struktury vidět a uznat.

Máme těmito "strukturami ekonomické moci" na mysli například jenom ten pouhý fakt, že jeden konkrétní oligarcha navrší větší ekonomickou (a s ní spojenou mediální i politickou) moc větší, než je v kraji zvykem? Anebo máme na mysli to, že zcela p r i n c i p i á l n ě nemá být připuštěn vznik žádných privilegovaných center (ekonomické) moci? A jestliže ne, jak toho dosáhnout, abychom zase neskončili u reálsocialistického rovnostářství, a s ním spojené totální stagnaci ekonomických aktivit?

Ano, to všechno jsou otázky, o kterých by se skutečně v rámci levice mělo zcela závažně diskutovat. Ale, zopakujme ještě jednou: dokud si levice jednou provždy nevyřeší zcela centrální otázku jsoucnosti či nejsoucnosti "systému", pak víceméně nebude o čem diskutovat. Neboť všechny pokusy o diskusi se okamžitě roztříští na přinejmenším tyto dvě základní názorové frakce.

Oto Novotný - politický analytik

Středa, 5.Října 2016, 16:20:12

A je vymalováno. Diferencované polohy mezi revolucí a defétismem jsou proklatě málo, lapkové liberálové čekají za rohem. A vodopád slov a nadějí se tříští o mystické slovo "systém".

Martin Profant - Praha 7

Otovi Středa, 5.Října 2016, 17:56:47

Díky bohu. Jen si představ, kdyby se ten vodopád mobilizačního žvanění o "buď a nebo" o něco neroztříštil do spousty pramínků, z nichž některé i zůrodňují. A je koneckonců hezké, sedět na teresa nad vodopádem, koukat se dolu na tu tříšt a vést řeči o systému, který je v ni možná skryt. Osvěžující po politické nebo teoretické práci.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

systém není nic přízračného Středa, 5.Října 2016, 18:37:42

člověk nemusí být systémový inženýr aby pochopil že systém je docela normálním věc a mystika je tu nadbytečná.- takže jsoucno či nejsoucno bych měl za vyřešené.
když vynechám mlhy nejsoucna a dám nohy na zem, tak uvidím, že vše na světě má svou strukturu - prvky a vztahy mezi nimi (systém), a ta se adaptuje na změny nebo proměňuje.
chci li systém transformovat (proměňovat) musí mí být jasno které ty prvky jsou systémotvorné, pro systém podstatné
Mikrokosmos, makrokosmos a samozřejmě i sociální systémy. A jsme zpátky u té ekonomické moci, jejich zájmech a s tím spojené redistribuce bohatství ale i kompetencí
tedy věcí naprosto praktických a mající svou zmapovatelnou historii - snít o homogenní společnosti kde není žádných privilegií lze - ale realita je v klíčových parametrech oligopolní až monopolní a to dokonce v různých společenských uspořádáních.
Tady je onen přechod od pouhé adaptace systému k transformaci. Hic Rhodos - tedy nikoliv výletní místo pro Klause se Zemanem, ale ono "jádro pudla".. .

Oto Novotný - politický analytik

To Jiří Čtvrtek, 6.Října 2016, 10:59:0

No, nechci to tady zatěžovat přílišným filosofováním...Na to jsou tu jiní.... . Ovšem jen tím, že si vynechal "mlhy nejsoucna", tedy "nevědění", tím můžeš objevit "systém" v jakémkoli okrsku bytí. Jeho hranice(dovnitř a ven) si určil dosahem momentálního vědění. Problém je jinde. S oním "nevěděním", tedy kde hranice "systému" začíná,, "systémoví inženýři" v okrscích bytí nazývaném tu fyzika, tu chemie, tu biologie jaksi počítají. Proto také ty jejich hranice neustále experimentálně prověřují, znovu-objevují. A to je demokracie. Ovšem naši "systémoví inženýři" v okrsku bytí, které obývá zvíře rodu homo sapiens, se neustále pachtí za stanovištěm Božího oka. Tedy za demokracii.

Petrasek Milan - penzista

Trivialita sociálního kapitalismu versus liberální demokracie Čtvrtek, 6.Října 2016, 14:20:38

Ano jde o otřepaný střet uvnitř komplexního a kompaktního systému, který romanticky založené idealisty inovátory nutí k zívání.
Avšak Idealisté s neduživým vztahem k romantice se dovedou nadchnout, a to nejen pestrostí hlavolanu, který tisíciletí marný pokus kultivace lidské dravosti nabízí.
Považují totiž pane Poláčku, každou minutu sociálního kapitalismu navíc za dar boží.
Mj. za dob sociálního kapitalismu vznikly v USA stovky státem subvencovaných hudebních síní, a talent tisíců hudebníků tak mohl zkultivovat dravost značné části občanstva.
A navíc - některé z hudebníků nebylo možné označit za triviální umělce, spíše za průkopníky třetí cesty. Trivium.........bych dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Drahé minuty sociálního státu Čtvrtek, 6.Října 2016, 14:44:12

Jde o to, pane Petrasku, že ty "minuty sociálního kapitalismu", které jsou Vám natolik drahé, jsou prostě velice profánně odměřovány na přesýpacích hodinách chodu dějin. A až se ten písek přesype z jedné poloviny do druhé - pak se to celé obrátí, a bude se to přesýpat zase směrem opačným. Je to prostě uzavřený systém, který ve svém vlastním samopohybu kolísá sem a tam. Tedy od sociálního státu ke státu neoliberálně-asociálnímu. A pokud my do tohoto systému nedodáme nějaký dodatečný energetický impuls, tak se s ním nic dalšího nestane - bude věčně a natrvalo oscilovat sem a tam. A přátelé sociálního státu budou muset vždycky znovu a znovu ronit slzy lítosti nad tím, jak v tom druhém, negativním poločase jim ten sociální stát ubývá - ale to bude také to jediné, co proti tomu budou moci dělat.

-------------------------------------------


A co se těch Spojených států a jejich sociálního státu týče: jen tak pro zajímavost, pane Petrasku, je Vám známo proč byly Spojené státy svého času natolik otřeseny japonským vyhlášením války, a proč například nedokázaly uhájit Filipíny? - Právě proto že prezident Roosevelt, v zájmu svého bezpochyby ušlechtilého New Dealu seškrtal - proti ostrým protestům generála McArthura - vojenské výdaje na minimum, ve prospěch výdajů sociálních a kulturních. Což pak ovšem mělo právě ten důsledek, že za tyto sociální a kulturní zisky a výdobytky Američané na druhé straně zaplatili desetitisíci lidskými životy, ztracenými právě proto, že neměli dostatečně silnou a vyzbrojenou armádu. Měli ovšem dostatek muzikantů.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Systém a totalita jsoucího Čtvrtek, 6.Října 2016, 15:15:26

Ohledně toho zcela profánního faktu, že pojem "systém" je univerzální pro všechny oblasti existujících věcí respektive entit, že je tedy hodnotově sám o sobě zcela neutrální, a že je zpozdilostí před jeho existencí zavírat oči jenom z jakýchsi ideologických důvodů, už všechno potřebné napsal pan Dolejš, takže nemám zapotřebí opakovat znovu to samé.

Jmenovitě na pana Novotného ovšem ten termín "systém" zcela očividně už celá léta působí krajně emotivně, asi tak jako rudý hadr na býka. Dobře; nahraďme pro tuto chvíli pojem "systém" pojmem poněkud jiným. I když - bohužel - také vlastně už ideologicky zatíženým.

Hegel při svých výkladech světa a jeho součástí, a tedy i světa lidského, používal důsledně termínu "totalita". A on ho používal ve smyslu naprosto pozitivním.

Pohleďme poněkud blíže, proč vlastně tento bez jakýchkoli pochyb velký filozof cítil potřebu tento pojem natolik intenzivně frekventovat.

Problém je totiž v tom: přirozené vědomí nedokáže vidět věci v souvislostech. Přirozené vědomí je celoživotně doslova "trénované" v tom, vidět pouze lokální a omezené souvislosti. Už pravěký lovec se tváří v tvář šavlozubému tygru nemohl zabývat složitými komplexními úvahami o zařazení a funkci tohoto tvora v rámci a průběhu evoluce; nýbrž se musel velice rychle a velice účelně rozhodnout, jaké řešení situace pro něj právě v tu danou chvíli bude nejoptimálnější.

A principiálně tomu s člověkem není podnes jiné: naprostá většina našich každodenních rozhodnutí a úsudků se pohybuje v této ohraničené a lineární rovině: je tu nějaká situace, a já musím nalézt pro mě optimální řešení.

Je to proto specifikem filozofického myšlení, že překračuje tuto omezenost bezprostředně daného, a že začíná věci pojímat, zkoumat a chápat v jejich komplexitě, v jejich souvztažnosti. Anebo, jinak řečeno, v jejich "totalitě".

Tato "totalita" neznamená nakonec nic jiného, než že jsme schopni danou věc uchopit v její ú p l n o s t i. A tedy - v její úplné, nezkrácené, neredukované pravdě. Toť vše.

Proti takovémuto pojetí skutečnosti a pravdivosti snad nikdo nemůže mít rozumné námitky. A teď si slovo "totalita" nahraďme termínem "systém" - a máme prakticky to samé. I tento "systém" je takovouto totalitou, to jest komplexem rozličných momentů, které jsou spolu spojeny a provázány j e d n í m profilujícím principem.

Dostal jsem v mezičase ohlas od jednoho čtenáře, který vyjádřil názor, že "oni (liberálové) také uznávají, že společnost je "systém", avšak systém natolik dynamicky multikauzální, že je možné jeho nepochybně existující proměny - "dráhu" pouze co nejpřesněji v určitém malém časoprostorovém segmentu popisovat, v delším segmentu je už předvídat moc nelze..."

Na to já jsem mu odpověděl, že právě proto že liberálové tento systém (kapitalismu respektive liberální demokracie) považují za multikauzální, otevřený a neurčitelný, je jednoznačným dokladem toho, že ho j a k o systém nechápou a nevidí. Protože jakýkoli systém je profilován jedním, zcela určitým principem - který pak limituje veškerý pohyb v jeho rámci. Žádný celek, žádný systém v tomto smyslu není otevřený ani multikauzální - v plném smyslu "multikauzálním" je až jenom v okamžiku své vlastní existenční krize, kdy už nedokáže plně určovat sám sebe, a rozpadá se na jednotlivé části.

Takže, tolik k pojmům "systém" a "totalita". Z gnozeologického, poznávacího hlediska jsou to naprosto progresivní, nezastupitelné pojmy; jenže ten základní problém jak řečeno je v tom, že takovýto pohled se vymyká běžné zkušenosti přirozeného vědomí. Toto vědomí je nutno vlastně "natrénovat", aby bylo schopno tento celek, tento systém vůbec spatřit.

Hegel, dokud byl ještě ředitelem gymnázia, pro své studenty vytvořil zcela speciální učební postupy a pomůcky, jak jim toto chápání celistvosti věcí přiblížit a umožnit. Kdyby současný člověk měl dokázat svůj vlastní svět (a tedy především sféru společnosti a politiky) chápat v tomto nezkráceném, úplném smyslu, pak by prvním předpokladem bylo skutečně to, tuto dovednost v dětech respektive žácích pěstovat a vyučovat nejpozději od druhého vzdělávacího stupně. Třeba v hodinách občanské výchovy - namísto prázdných líbivých frází o "demokracii".

Petrasek Milan - penzista

Ano jedni zívají a druzí roní slzy Čtvrtek, 6.Října 2016, 15:26:15

a všichni jsou maltou/tmelem jednou sociálního a jednou asociálního činžáku.
Civilizační pokrok nelze vyjádřit nejen počtem zmasakrovaných následkem nedostatku zbrojnošů na úkor muzikantů.
Civilizační pokrok lze vyjádřit i počtem uchráněných před kulturní pustinou na úkor zbrojnošů....bych si zažertoval.

Josef Poláček - Manuální pracovník

A ještě o demokracii Čtvrtek, 6.Října 2016, 15:27:47

Ostatně, když už jsme narazili na tu demokracii: ano, pane Novotný, jakákoli skutečně systémově fundovaná teorie společnosti musí nutně a nevyhnutelně jít za rámec demokracie.

Totiž za rámec té povrchní, naivní, nijakým způsobem nereflektované víry, že člověk se může stát reálným pánem svého vlastního světa jenom a pouze tím, že je mu čas od času milostivě povoleno udělat si na volebním lístku svých pár křížků.

Každá autentická kritika poměrů musí nevyhnutelně začít právě kritikou tohoto fetiše (občansko-liberální) demokracie, která znovu a znovu vytváří iluzi o vládě člověka nad věcmi jeho tam, kde ve skutečnosti on sám je ovládán a vláčen světem věcí.

Dokud se budeme utápět v iluzi, že náš svět dokážeme účinně změnit, zhumanizovat jenom škrtnutím pera - pak se nikdy nepohneme z místa.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 6.Října 2016, 15:29:28

Dozajista, pane Petrasku: jenže právě za tímto účelem je nutno ten náš dům zcela od základů přestavět. Jenom změnou nátěru fasády se tu opravdu mnoho nedokáže.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Čtvrtek, 6.Října 2016, 18:15:41

Naivní víra, že se člověk může stát reálným pánem svého světa ...tím, že je mu čas od času milostivě povoleno udělat si na volebním lístku svých pár křížků -- nemá nic společného s demokracií. Ani s tou liberální v nejupadlejším slova smyslu.

A už určitě nemá nic společného s tím, co napsal Ota Novotný.

Petrasek Milan - penzista

Ne zcela pane Profante - pokud jsem O.N. správně pochopil Čtvrtek, 6.Října 2016, 20:17:55

O.N.: Problém je jinde. S oním "nevěděním", kde hranice "systému" začíná naši okrskáři jaksi počítají a v meziokrskovém dialogu "nevědění" pomocí demokratických norem konzultují.
Ovšem naši "systémoví inženýři" v okrsku bytí, které obývá zvíře rodu homo sapiens, se neustále pachtí za stanovištěm Božího oka. Tedy za demokracii.
Pachtí se v okrsku metafyziky - tedy mimo demokratické prostředí.......pochopil jsem správně či ne?
A jestli ano tak bych si dovolil tvrdit, že paradigma doby v liberálním režimu určuje obsah demokratické diskuze všem okrskářům.
Poznání kterému se vyhýbat bývá demokracii naškodu ......... bych dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 7.Října 2016, 13:58:11

Pane Profante, abychom si mohli odpovědně zodpovědět otázku co vlastně patří či nepatří k demokracii, museli bychom si napřed ujasnit, c o vlastně ta demokracie vůbec je. Jaká je její podstata, jaký je její účel, jaké jsou její reálné možnosti. Jaký je v ní vztah mezi její ideou a její realitou. A ještě celou řadu zcela zásadních otázek by bylo zapotřebí si vyjasnit, aby - nejen levicové - diskuse přestaly být jenom neorganickým šermováním ad-hoc argumenty, jak to právě komu napadne. Ale to už bychom byli zase u systému - totiž u schopnosti systematického myšlení a uvažování vůbec.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Demokracie versus metafyzika Pátek, 7.Října 2016, 14:07:50

Pane Petrasku, celá ta záležitost je ještě - přinejmenším - o jednu rovinu složitější. Shodou okolností jsem se při výměně myšlenek s oním už dříve zmíněným čtenářem našich diskusí rozepsal právě i na toto téma. Takže, abych nemusel dvakrát vymýšlet totéž, sem obsah toho mého mailu zkopíruji:

Ten vztah jednotlivec - systém: ano, kolem toho se všechno točí, a celá věc je ještě o to složitější, že my tady ty "systémy" máme vlastně dva, za prvé ten klasický systém společensko-ekonomicko-politický, ale ještě za ním stojí systém další, hlubší, totiž systém samotného bytí, který je obecnější, univerzálnější, ale zároveň - jako už každého vyššího stupně obecnosti - je zároveň "vzdálenější" od toho konkrétně jednotlivého, v našem případě člověka.

Takže my tu máme hned tři roviny vztažností, mezi člověkem a mezi společenským systémem, mezi společenským systémem a mezi tím metasystémem bytí, a ještě mezi člověkem a tím metabytím, v této souvislosti bez zprostředkování přes ten systém společenský. A aby to všechno nebylo tak jednoduché, tak tu máme ve všech případech dáno působení nikoli pouze jednosměrné a nikoli pouze lineární, nýbrž působení vzájemné, oboustranné - a k tomu všemu ještě progresivní. To jest, není zde dán nějaký konstantní vztah mezi A a B, nýbrž oba elementy se samy vyvíjejí, tím vytvářejí pro svůj protějšek nové prostředí, respektive nový "feed-back", novou výzvu - a tím ho zase nutí (případně: motivují) k dalším vlastním změnám, respektive k dalšímu vlastnímu vývoji a rozvoji.

A je to právě tato komplexita a vzájemná provázanost a ten neustálý pohyb, co velice účinně brání tomu, nalézt zde nějaký archimédovský "pevný bod", na jehož základě by bylo možno pohnout světem.

Ta "vztažná soustava" pro řízení samopohybu: to je právě to, že aby byla na výši doby, pak by musela zahrnout všechny tři tyto sféry. Tohle už nemůže poskytnout křesťanství - to se principiálně pohybuje na té linii člověk - bytí (reprezentované Bohem); ale ten společenský moment je tu sice také tak nějak přítomen (jakožto mravní imperativ pomoci slabým a chudým) - ale jenom jako statický element, bez vlastního samopohybu. A taktéž ten vztah mezi člověkem a Bohem je právě jenom lineární, a navíc ještě stále v zásadě jednosměrný - odshora dolů.

Takže opravdu mnohé hovoří pro to, že tu "vztažnou soustavu" budeme muset dosti modernizovat, pokud se chceme dostat někam dál.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Přirozené vědomí a jeho svět Pátek, 7.Října 2016, 14:28:1

Pokusím se to celé vyjádřit poněkud jednodušeji. Všeho všudy máme tři úrovně obecnosti, od toho nejnižšího k nejvyššímu:

- individuum (občan)

- společnost (systém)

- struktury (určení) s metasystémovými parametry. Zkrátka, jedná se o faktory které mají ještě vyšší stupeň obecnosti nežli samotná společnost.

Ten problém je v tom: běžné, přirozené lidské vědomí pravidelně nedospěje ani k tomu druhému stupni obecnosti. Tedy k tomu, společnost chápat opravdu důsledně jako systém, to jest jako autonomní entitu.

Přirozené vědomí i tu druhou úroveň obecnosti tvrdošíjně převádí na tu rovinu první - to jest na jednání individua.

Přirozené vědomí vychází z faktu, že všechno se děje prostřednictvím jednání jednotlivců - a z toho vyvozuje, že tedy postačí změnit, ovlivnit jednání těchto jednotlivců, a tím je možno změnit principiálně všechno. Z toho pak vyplývá víra v demokracii.

Přirozené vědomí si nedokáže člověka opravdu důsledně uvědomit jako součást objektivně jsoucího světa. Už od druhé úrovně obecnosti sice stále bezprostředně jedná člověk - ale rozhodujícím aktérem už jsou tady objektivní faktory, síly, jejichž je jednotlivec pouze nositelem.

A tím spíše to pak platí pro úroveň třetí - ta je tak obecná, že pro ni ani nemáme vhodné a všeobecně srozumitelné označení. A tak nakonec musíme být vděčni, že alespoň ve sféře víry či teologie existuje pojem, kterým je možno si určité vlastnosti této "třetí sféry" představit: totiž Bůh.

Aleš Morbicer - Ostrava

Sobota, 8.Října 2016, 08:43:38

Musím se přiznat, že nemám tušení, o čem je v diskusi řeč.
Jediné, co dokáži nějak identifikovat, je pocit, že pan Novotný s Panem profantem vědí něco víc než ostatní, ale nechtějí to říct, jen na sebe významně pomrkávají.

Hm, některé věci holt nejsou pro každého...............

Petrasek Milan - penzista

Ano pane Poláčku, aktivity v rovině politologie,.,,,,,,,,,a filozofie Sobota, 8.Října 2016, 13:03:57

nelze vytvářet bez iluze opěrného bodu.
vaše velmi diferencovaná sonda do podloží/podvědomí přirozeného lidského "vědomí" sice prohlubuje orientaci v mělkosti kompetence lidského rozhodování, ale zároveň může působit i dekonstruktivně.
Nerealizovatelnost "pevného bodu", (kterou způsobuje komplexita a vzájemná provázanost a ten neustálý pohyb, co velice účinně brání tomu, nalézt zde nějaký archimédovský "pevný bod", na jehož základě by bylo možno pohnout světem) by měla být zbavena rezignativního nádechu, na kterém stavějí teologie svá království.
Uchránit se pozice skeptika neschopného skeptického postoje vůči vlastní skepsi...bych jako varování dodal.

Aleš Morbicer - Ostrava

Sobota, 8.Října 2016, 16:12:14

Mimochodem ono spojenectví v demokracii mezi liberály, konzervativci a sociálními demokraty, které po léta bylo tou skutečnou silou Západu, už neplatí?
Spojenectví, které ovšem bylo i vzájemným soupeřením.
Ve volbách se většinou utkávalo liberálně-konzervativní s liberálně-sociálním viděním světa. A často dost prudce a nevybíravě.
Nicméně spojovala je úcta k právnímu státu, nerevolučnost, svoboda slova a svobodná veřejná soutěž idejí a myšlenek, všeobecné volební právo a svvobodné volby, ve kterých poražení uznávají vítězství vítězů a vítězové respektují poražené jako právoplatnou opozici, v nejcivilizovanějších zemích se opozice dokonce dostává i do kontrolních orgánů moci.

Tahle mocenská konstalace vykazovala díky tomu spojujícímu v základech vysokou míru stability a díky zdravé vnitřní konkurenci zároveň i flexibilnost a životnost.
A byla i značně legitimní -- sociálnědemokratické, liberální a konzervativní strany pravidelně zcela převálcovávaly jakékoliv extrémismy, občané za nimi stáli.

Tohle už je vážně pryč?

Liberálové selhávají.
Konzervativci selhávají.
Stará levice je jenom slouha.
A ta nová má pravdu, která nikoho nezajímá.

Petrasek Milan - penzista

S hodnotami západní civilizace to je na pováženou pane Morbicere Sobota, 8.Října 2016, 18:21:33

Americká - a nejen ta - kolébka osvícenské demokracie a srdce svobodného západu nepřežila bez úhony své vítězství nad komunismem .
Asi nejen já sdílím vaše obavy, že poslední fází postmoderny se stane absolutní vypuzení morálky z politiky a návrat archaické formy násilí.
.................na otázku zda by byl schopen započnou válku s Čínou, odpovídá o širokou podporu usilující prezidentský kandidát Trump : "kdo ví?"

Josef Poláček - Manuální pracovník

Demokracie a pevný bod Neděle, 9.Října 2016, 11:03:18

Hegel by Vám možná řekl, pane Petrasku, že ten "pevný bod" rezultuje právě z toho neustálého pohybu a vzájemného střetávání se - napohled - nekonečně variabilních proměnných probíhajících procesů, v daném případě procesů společenských. Zkrátka, tam kde se jednotliví aktéři domnívají že své jednání utvářejí jenom na základě své vlastní autonomní vůle, tam za nimi stojí něco, co tu jejich vůli zasazuje do určitého konkrétního rámce, a tím ji predestinuje. Snad ne v každém jednotlivém případě - ale v rámci teorie velký čísel už ano.

Ale to je jen první část odpovědi. Ta vlastní odpověď se týče toho poměru mezi tou sférou autonomního jednání jednotlivců - a mezi tou sférou "teologie". A tady nám příliš nepomůže ani ten Hegel - neboť ani tento bezpochyby velkolepý myslitel se neubránil tomu, aby nakonec nesklouzl až příliš daleko k té teologii. A tuto systémovou závadu od něj zdědil i Marx, který ji reprodukoval v materialistickém kontextu. V obou případech zde skutečně došlo k nadměrné dominanci oněch "metastrukturálních" pravd nad spontaneitou individua, tedy samotného člověka.

Ano, je to opravdu extrémně složité: ten "pevný bod" nalézt přesně uprostřed mezi sférou bodů zdánlivě zcela autonomních, a mezi sférou určení sice obecných, ale až příliš fixních a tedy konec konců neživotných.

Ten "pevný bod", který zde máme na mysli, nemůže být ničím jiným nežli dialektickou jednotou "pevnosti" a nepevnosti": jeho obecné, nadčasové, transcendentální pravdy se musí neustále znovu rodit z bezprostřední spontaneity aktérů individuálních, a musí být touto pravdou bezprostředního žití znovu a znovu prověřovány na jejich platnost a životnost. Ale na straně druhé, ta spontánní jednání těch autonomních individuí jenom a tehdy dokáží vykročit za hranici profánní povrchnosti, když se někde ve výšinách nad jejich hlavami budou vznášet ty pravdy a dimenze nadčasové a nadindividuální.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Konsensus demokracie? Neděle, 9.Října 2016, 11:27:32

Pane Morbicere, není to naprosto nijak nové konstatování, že ten konsensus demokracie (respektive demokratů), na který se odvoláváte - že ten má konec konců jenom čistě formální charakter.

To znamená: tento konsensus demokratů se týká čistě jenom r e g u l í vzájemných střetů v soupeření o politickou moc. Jenže: tento konsensus nemá naprosto žádný o b s a h o v ý, substanciální charakter.

Pan Rychetník znovu a znovu používá příměr o fotbalovém zápase: že je zapotřebí dodržovat pravidla o tom, aby se hrálo "fér".

Ano - jenže to může platit jenom potud, pokud se předem principiálně shodneme na tom, že si chceme zahrát fotbal. A že tedy mezi námi neexistují žádné hlubší rozpory než ty, že kopeme za různé kluby.

V reálu to znamená: tento konsensus demokratických regulí může úspěšně fungovat jenom potud, pokud nám funguje všechno ostatní: kdy tedy ekonomika běží (a my soupeříme jenom o to jestli má být t r o c h u sociálnější či trochu méně regulovaná), jakož ani nejsou přítomny jiné zásadní konflikty. Zcela konkrétně: dokud běží kapitalismus a dokud se lidé mohou vyžívat v neustále expandujícím konzumu, pak není problém dodržovat ta pravidla hry.

Jenže: jakmile se nám ten konzum rozpadne, respektive přidají se další vitální problémy (jako například migrantská krize) - pak se velice rychle ukáže, že tato "demokratická pravidla" sama o sobě nic neřeší. Právě proto že jsou jenom čistě formální.

A ono se v takových situacích velice rychle vyjeví ještě jedno: že po pod tím povrchním zdáním fungující a férově řízené demokracie se ukrývá někdy až otřesně vysoký reakční potenciál. Kdy velké části společnosti náhle odhodí tu masku demokracie a demokratických regulí a demokratického konsensu, a nechají plně propuknout svému animalismu. Tedy: svému holému egoismu.

Demokraté pak začnou lomit ruce nad tímto regresivním vývojem, nad tímto "selháním" velký částí lidu: ale ve skutečnosti by se tito demokraté neměli příliš divit - byli to přece oni a právě oni, kteří pro člověka a společnost neudělali nic více, nežli že přinesli právě jenom ty zcela formální regule politického boje. Tady se naprosto a zákonitě vymstí to, že liberální demokracie nemá žádnou vlastní ideu - žádnou skutečně progresivní ideu, která by mohla nějakým pozitivním způsobem vstoupit do lidských myslí a vést je k mravnějším a humánnějším způsobům.

Ano, liberální demokracie přináší demokratismus a to je samo o sobě bezpochyby progresivním počinem; ale právě v takovýchto krizových situacích se ukazuje, jak velice mělký může být takovýto demokratismus založený pouze na "pravidlech hry".

Aleš Morbicer - Ostrava

Neděle, 9.Října 2016, 13:09:16

Nemyslím, že by to spojenectví bylo pouze formální a že by nešly najít hlubinné ideové spojitosti.

Martin Profant - Praha 7

Josefovi Poláčkovi Neděle, 9.Října 2016, 13:11:4

Vážený pane Poláčku

Omlouvám se za odpověď opožděnou, ale snad lépe pozdě něž nikdy.

Myslím, že není potřeba "odpovědně zodpovídat otázku", co přísluší demokracii, abychom mohli říct, co s ni nemá nic společného. Lze si představit demokracii bez volebních lístků, nelze si představit demokracii bez aktivní účasti občanů. A také, ono by se nám to "odpovědné zodpovídání" nepodařilo, budiž za to díky všem dobrým bohům. Demokracie je polemický pojem a můžeem ho probírat úpřimně a s ohledem k rozumným argumentům druhých, nikoliv však nestranně. K tomu bychom potřebovali tu Otovu perspektivu "Božího oka". A i jako ateista si ošklivým hřích bohorovnosti.

Nejedná se ani tak o schopnost systémového myšlení jako o potřebu pokory, nebo chcete-li soudnosti. To první je v s porovnání tím druhý, celkem snadné. Možná můžeme zobrazit společnost jako jeden systém, pro takovou domněnku existují četné dobré důvody. S jistotou ale víme, že seto zatím nikomu nepodařilo a že je pro náš stav lidského poznání mnohem produktivnější pracovat s konceptem totality, ve které prezentujeme několik vzájemně konfliktních systémů s autonomními pravidly. Navíc vznikají špatně řešitelné rozumové obtíže, pokud se pokoušíme takový systém myslet odděleně vůči lidskému individuu (vaše první a druhá úroveň).

Josef Poláček - Manuální pracovník

Hlubinné ideové spojitosti demokracie Pondělí, 10.Října 2016, 12:58:13

Tedy, jako naprosto bezprostřední spontánní odpověď nemohu jinak, pane Morbicere, nežli Vás vyzvat, abyste nějaké takové "hlubinné ideové spojitosti" liberálně demokratického uspořádání zcela konkrétně vyjmenoval.

Ale budiž; nechci Vás chytat za slovo. Nechci popírat, že i v té liberální demokracii může existovat určitý progresivnější faktor, nežli jaký zadává její samotný model.

Můžeme si dát příklad: i v tom formálním (tj. fakticky pouze na změnu vlastnických vztahů fixovaném) socialismu se stále ještě udržovala určitá hlubší idea progresivního humánního základu či cíle - jejíž existenci si mnozí dokázali uvědomit až právě v té chvíli, kdy ji pod náporem nového "demokratického" kapitalismu ztratili.

Ano, i ta liberální demokracie přináší něco, co má o sobě svou autonomní a autentickou hodnotu; zcela všeobecně by se tato hodnota dala nazvat "demokratismem". Demokratismem ve smyslu principiálního odmítnutí jakýchkoli snah ovládat či dokonce utlačovat druhého člověka, nerespektovat ho jako svébytnou a plnoprávnou bytost. Potud je tedy všechno v pořádku.

Jde o to: tímto nepochybným pozitivem zároveň idea liberální demokracie také končí. Není v ní naprosto nic víc. Jestliže o ní hovořím jako o "formální", pak v tom smyslu, že zůstává stát právě jenom u těch pověstných "občanských a lidských práv". A právo - to je principiálně ryze formální záležitost.

Formální - to neznamená nutně nereálný. Samozřejmě, že jsou situace, kdy právě tento bytostný formalismus práva (měřícího všem bez rozdílu stejně) je v kritické životní situaci tou poslední spásou.

To "formální" ale znamená, že liberální demokracie nedokáže jít nikam dále, nežli jenom za tyto paragrafy. Jednou větou je možno říci: liberální demokracie je natolik neschopná řešit bytostně lidské - a mezilidské - záležitosti, že se do této oblasti raději ani vůbec nepokouší vstoupit; a předem se omezuje právě jenom na ty paragrafy "občanských a lidských práv".

Liberální demokracie fakticky štěpí život jak společnosti, tak i člověka samotného na dvě zcela rozdílné sféry: na sféru soukromou a sféru občanskou. Jako by zde byly nějaké dvě zcela rozdílné bytosti, místo jednoho a téhož člověka který je člověkem a z á r o v e ň občanem, a který může být k v a l i t n í m občanem jenom a pouze tehdy když je kvalitním a charakterním č l o v ě k e m, tak jako by zde byla jakási schizofrenní rozštěpená osobnost, která je j e d n o u občanem, a j i n d y zase reálným člověkem.

Zkrátka jednou jedinou větou: liberální demokracii kladu za vinu, že nemá naprosto nic společného se samotným člověkem, a že na jeho místě vytváří fikci jakéhosi "odpovědného občana". Máme zde tedy jakéhosi hybrida, který ve své soukromé sféře je plně polapen svými iracionálními vášněmi, pudy, egoistickými zájmy (navíc multiplikovanými reálným kapitalismem) - ale ve sféře občansko-politické se náhle má chovat jako dokonalý demokrat.

Proto a proto hovořím o formalismu liberální demokracie: že v reálu člověka ponechává být omezeným egoistou, ale v politické rovině náhle vytváří fikci rozumného, racionálního, odpovědného demokrata.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Demokracie a aktivní účast občana Pondělí, 10.Října 2016, 13:27:58

No ano, pane Profante, musím přiznat že jsem Vaši odpověď přece jenom už poněkud postrádal. - To ovšem nemá být výtka; nemáme zde samozřejmě žádné fixní časové limity. Byl jsem na Váš názor na věc ale opravdu zvědav.

Takže, jak soudím, první Vaší tézí je ona zmínka o "aktivní účasti občanů". Jakožto základní podmínce - či snad základní přednosti - demokracie.

Ale - vlastně už tady nám vyvstává hned jeden problém, a to dosti zásadní. Ta aktivní účast občanů - má to tedy být v prvé řadě p ř e d n o s t demokracie; anebo ale její p o d m í n k a?

Pokud bychom se totiž přiklonili k tomu pojetí, že tato aktivní účast občanů je podmínkou demokracie, pak není možno vyhnout se otázce: a k d e vůbec na celém tomto světě (snad s výjimkou Švýcarska) máme skutečně takovouto demokracii? Kde by občan skutečně a reálně permanentně participoval na politickém životě, na utváření státní vůle? (Fakticky takovýto stav nemáme ani v tom Švýcarsku, navzdory jeho natolik populárním referendům; v nich se rozhoduje jenom o naprostém minimu veškerého přijatého zákonodárství.)

Když na dějinnou scénu vstoupil komunismus/socialismus, pak tak učinil právě s heslem naprosté a bezprostřední participace všech občanů na utváření státní moci. A i ten prohnilý "reálný socialismus" až do svého konce neustále křečovitě udržoval tuto fikci "socialistické demokracie" - když se lid, tento údajný suverén státní moci, už dávno stáhl do svého soukromí a nanejvýš pasivní resistence.

A ten systém či model liberální demokracie - je ten opravdu zase až tak principiálně odlišný? Totiž v onom právě popsaném smyslu, že formálně respektive ideálně je zde hlásána participace občanů na státní moci - ale ve skutečnosti se tato participace omezuje jenom na vymalování několika křížků na volebních lístcích vždy jednou za několik let? A když navíc - jako v právě aktuálně proběhlých volbách ve státě českém - celé dvě třetiny (!) oněch "aktivně se zúčastnících občanů" se vůbec nezúčastní, a zůstanou rovnou doma? Jestliže bychom tedy tu "aktivní účast občanů" opravdu postulovali jako p o d m í n k u demokracie, jako neopominutelnou conditio sine qua non - jak zde pak vůbec můžeme vážně hovořit o r e á l n é jsoucnosti demokracie?


Ta druhá základní myšlenka Vašeho posledního příspěvku se týče té otázky systému, totality a individua; k tomu zase až příště.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Pondělí, 10.Října 2016, 15:56:3

A jsem zase na začátku, u toho "buď a nebo".

Demokracie není ex definitio možná bez aktivní účasti občanů. Proto se v dějinách opravdu vyskytuje ve slušné podobě málokdy a politické teorie jsou plné "semidemokracií", "polyarchií" a další archií. Mám podezření, že ty archie jsou dovozeny spíše od archu papíru než od vládnoucího principu, protože v nich ten papír obvykle na dálku šustí.

Ve skutečnosti je ale mezi mezi pasivním stádem vedeným elitami technokraticky provozujícími moc a lidem, ve kterém každý jeden občan v sobě zabil burgois a stal se cele citoyen, škála reálných možností.

Na nedostatečnost reality se sluší nadávat, aby byla překonána k lepšímu -- v tomto smyslu nenechám na české demokracii niť suchou;
nadávat na ni, abychom zdůvodnili, že lidé jsou lidé a lepší to nebude a rozdíl mezi odporností reálně socialistického režimu a současnosti je jen marketinkový, abychom řekli, že je to vlastně jedno jestli Zerman a his boys, Sobotka nebo Piráti -- na to ještě nejsem dost starý a smířený, i když uznávám, že chápu, proč takovému pokušení občas podlehnout.

Oto Novotný - politický analytik

Pondělí, 10.Října 2016, 23:04:25

Při vší úctě ke karteziánskému nadšení pana Poláčka pro metafyziku, tedy filozofii pátrající po univerzálních "základech" pojišťujících poznání, tedy Rozum,, který se kryje s Bytím. Při vší úctě k jeho znalostem výjimečných postav tohoto nadšení.Tohle co karteziánec o rozumu říká:
"Tato "totalita" neznamená nakonec nic jiného, než že jsme schopni danou věc uchopit v její ú p l n o s t i. A tedy - v její úplné, nezkrácené, neredukované pravdě!. ", ,je mi líto, není rozumem bytostí patřících k rodu homo sapiens. Je mi to líto kvůli panu Poláčkovi, ne kvůli těm bytostem, tam bych řekl, "zaplaťpánbůh". Protože jestliže platí (ale já to nevím), že Bůh stvořil tyto bytosti, či vtiskl do přírody nějaký kód, a tím nasměroval evoluci k jejich stvoření, pak v tom kódu je zapracovaná jeho zdvořilá žádost "můžete chtít být vším, čím chcete být. jen ne mnou, tak si na mne prosím nehrajte."
Tím zároveň odpovídám na otázku pana Petráska: "Pachtí se v okrsku metafyziky - tedy mimo demokratické prostředí.......pochopil jsem správně či ne?"

Oto Novotný - politický analytik

slova klasika Pondělí, 10.Října 2016, 23:31:6

Sakra, zapomněl jsem na klasika. Nejsem sice marxista, to ani on nebyl, ale některé jeho myšlenky přímo miluji: "Společenský život je v podstatě praktický. Všechna mystéria. která svádějí teorii k mysticismu, jsou racionálně řešena lidskou praxí a chápáním této praxe."

Aleš Morbicer - Ostrava

Úterý, 11.Října 2016, 09:49:43

Proč chytat za slovo, pane Poláčku?
Samozřejmě že můžu nějaké hlubinné souvislosti ukázat.
Vždyť mnoho z nich určitě najdete i sám.
Jako první třeba křesťanství.
V roce 1911, kdy už všechny tři zmiňované směry za sebou měly mnohé, věřilo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v Ježíše Krista 93% lidí. A po celé Evropě to nebylo jiné.
.....
Hm, musím teď končit....

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 11.Října 2016, 10:54:32

Co má co křesťanství společného s "hlubinnými ideovými spojitostmi" liberální demokracie, pane Morbicere?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Marx a jeho praktická praxe Úterý, 11.Října 2016, 11:12:43

K uvedenému Marxovu výroku je možno přidat ještě jeden: "Kritérium pravdivosti je praxe."

Ten problém, pane Novotný, vězí v tomto: toto Marxovo pojetí reálné (především ekonomické) praxe jakožto posledního kritéria pravdivosti všech teorií mělo své zcela specifické kořeny a důvody - a bylo stejně tak zcela oprávněnou reakcí na ze řetězu utrženou spekulativní idealistickou filozofii jeho doby, jako je zároveň strašlivou ztrátou autentické filozofické substance, která byla nakonec tou příčinou, že marxismus sám ztratil schopnost poskytovat adekvátní analýzu společensko-dějinných procesů a trendů.

A není vůbec náhodou, že Karel Kosík (ač sám samozřejmě marxista) ve své "Dialektice konkrétního" zcela jednoznačně požaduje rehabilitaci právě - metafyzického myšlení! On si byl totiž - na rozdíl od marxistických dogmatiků - naprosto přesně vědom toho, že bez toho metafyzického zázemí nikdy není možno ty dějinně-společenské procesy pochopit, natož je pak cíleně ovlivňovat.

A ještě jednu věc je nutno připomenout: Marx sice tu (hegeliánskou) metafyziku zavrhl - ale na straně druhé, on mohl celý ten svůj koncept "historického materialismu" vybudovat právě a jenom díky té Hegelově metafyzice! Já už jsem v minulosti několikrát zmínil, že Marx by tuto svou výpůjčku, tuto odvislost své materialistické teorie dějin od té hegelovské "duchařiny" nepřiznal ani na skřipci; ale nedá se nic dělat, je tomu zrovna a právě tak. Dodnes mi zní v uších věta jednoho německého profesora filozofie, s její naprostou pregnantností: "Bez Hegela by Marx vůbec nebyl možný!"

Takže, buďme velice opatrní s tím, reprodukovat znovu ten Marxův krok - a vlastně klam - když celý svůj model dějin postavil na myšlenkové konstrukci vytvořené Hegelem, aby ho poté se vším všudy zapřel jako Petr Krista.

---------------------------------------------

Ten vztah mezi metafyzikou a reálnou praxí je ostatně docela dobře možno si přirovnat ke vztahu fyziky a teoretické matematiky: pokud pod fyzikou nechápeme více nežli jenom - víceméně viditelné - pohyby a vztahy pevných těles, pak se nám může zdát že se bez nějakých extrémně složitých matematických konstruktů můžeme obejít. - Jenže, jak je známo z moderní fyziky, je to právě vysoká matematika, která pro fyziku vytváří ten teoretický rámec, v němž fyzika teprve může provádět své nové objevy.

Petrasek Milan - penzista

Takže pane Novotný je doopravdy možné říci, že Úterý, 11.Října 2016, 11:47:8

nepraktický pan Poláček nevidí, že samo “náboženské cítění” je společenský produkt, a že abstraktní individuum, které analyzuje, ve skutečnosti přísluší určité formě společnosti.
V roli apoštola pana Poláčka bych dodal:
K mému pachtění za demokracií v reálném demokratickém režimu, nepatří ani tak lítost nad okrskem svedených mysticismem (touhou po úplnost), jako spíše mrzuté rozčarování způsobené okrskáři svobodného "bezbožného" ducha - věřícími že mohou chtít být vším, čím chtějí být .
Konjunkce mysticismu mají svá odůvodnění - dnes třeba je tím mythus zbožňovaného paradigma postmoderny.
Metafyzika je nedílnou součástí demokratické praxe právě proto, že akceptuje obnažuje původ snahy uchopit rozumem touhu po úplnosti/totalitě....bych coby věrozvěst praktického demokratického prostředí dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Občan jako citoyen a jako bourgeois Úterý, 11.Října 2016, 12:06:20

Jistě, pane Profante, dnes už nemůžeme být takoví optimisté jako Marx a doufat, že jenom aktem zespolečenštění produkčních prostředků, tedy odstraněním soukromého sektoru se jako mávnutím kouzelného proutku z každého člena státního společenství stane citoyen, tedy občan jako z učebnice demokracie kdykoli v prvé řadě hledící na zájmy státu, jakožto reprezentanta celku a "volonté générale". A realisticky musíme skutečně počítat s tím, že i do budoucna člověk už navždy zůstane ve svých primárních postojích a motivacích "bourgeois", tedy ten kdo hledí především na uspokojení svých vlastních, v prvé řadě materiálních zájmů a potřeb.

V tom se tedy můžeme shodnout. Jenže - jak sám píšete - mezi těmito dvěma extrémy respektive ideáltypy existuje ještě celá škála variant respektive mezistupňů. A teď se jedná právě o to jediné: jak dosáhnout toho, aby průměrný občánek se na té škále mezi omezeným egoismem a mezi odpovědným občanstvím posunul co možná nejvíce vzhůru.

Klasický liberálně-demokratický recept je, činit tak prostřednictvím osvěty. Výchovy, morálních apelů. Takováto představa, jak už jsem napsal minule, vychází ze zcela přirozeného lidského nazírání: společnost je přece utvářena jednotlivci, tito jednotlivci mohou jednat tak či onak, lépe nebo hůře - a tak se snažme je ovlivňovat směrem k tomu lepšímu.

Oproti tomu materialisticky (respektive systémově) fundovaný náhled nahlíží celou záležitost zásadně jinak. Tento náhled nezůstává stát u toho ryze empirického faktu, že jsou zde n ě j a k á individua - nýbrž se ptá, jaké jsou zcela konkrétní rámcové životní podmínky, kterými jsou tato individua f o r m o v á n a, ovlivňována ve svých zájmech, ve svých rozhodnutích, ve svých motivacích.
To je ostatně přesně ten ryze p r a k t i c k ý způsob pojímání společnosti, po kterém volá pan Novotný. Tady se skutečně klade otázka po reálné společenské praxi - ovšem, jaká je tato praxe, jaký je její konkrétní charakter, tak to je možno odvodit zase jenom prostřednictvím té (meta)analýzy celého komplexu společenského dění. Čili celého systému.

Takže ve skutečnosti fiktivním se nakonec ukazuje naopak ten zdánlivě přirozený náhled liberalisticko-demokratický: neboť ten pracuje nikoli s konkrétním člověkem vsazeným do zcela konkrétních rámcových podmínek své existence, nýbrž naopak pracuje s f i k c í jakéhosi "občana vůbec", který má prostě n ě j a k é zájmy, které bude více či méně r a c i o n á l n ě zastávat a prosazovat.

------------------------------------------------------------

Takže tolik obecně k tomu vztahu mezi pojmy a pozicemi občana jakožto "citoyen" a "bourgeois". Teď ale konkrétně, k našemu světu vezdejšímu.

Jak řečeno nejedná se nakonec o nic jiného nežli o to, "popostrčit" toho průměrného občánku poněkud výše na té vertikální linii mezi osobním egoismem a odpovědným občanstvím.

Asi se shodneme na tom, že to "odpovědné občanství" bude vyžadovat alespoň určitou základní míru idealismu. Tedy schopnosti a připravenosti zájmy celku chápat a přijmout jako zájmy své vlastní.

A teď si postavme otázku: jakoupak míru idealismu je asi reálně možno očekávat od člověka, který je celým svým p r a k t i c k ý m životem (ano, právě tady stojíme plně v té praxi, pane Novotný!) je polapen v procesech, motivacích a imperativech zcela reálného k a p i t a l i s m u?!... Jak je možno očekávat zrod ušlechtilého a odpovědného citoyena tam, kde každému příslušníku dané společnosti je v každém okamžiku jeho reálné existence dáváno na vědomí, že on je ve skutečnosti privátní bourgeois, tedy ten kdo musí v prvé řadě hledět na prosazení svých vlastních, ryze individuálních a povýtce egoistických zájmů?

Jestliže chceme toho odpovědného a uvědomělého občana-citoyena opravdu utvořit, získat (a ne jenom konstruovat jeho fikci prostřednictvím mravních apelů) - pak pro tento jeho vznik musíme napřed vytvořit zcela reálné podmínky. Zcela konkrétní podmínky jeho vlastní životní, materiální p r a x e - která by mu dennodenně dávala na vědomí, že jeho vlastní zájmy se s k u t e č n ě kryjí (alespoň v zásadě) se zájmy celku.

Jedině když ten "citoyen" bude postaven na reálnou základnu p o z i t i v n ě orientovaného bourgeoise, teprve poté se i ten - latentně egoistický - bourgeois začne chovat jako pravý citoyen.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 11.Října 2016, 12:19:4

Klobouk dolů, pane Petrasku - lépe by tu úlohu r a c i o n á l n í metafyziky v reálné společenské praxi nevystihl ani samotný Karel Kosík... ;-)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Indiviuum a systém Úterý, 11.Října 2016, 12:41:15

A teď bych se ještě vrátil k tomu druhému odstavci z Vašeho nedělního vstupu, pane Profante.

Tady se jedná - opět - především o ten základní vztah individuum - celek, respektive "systém". Klíčovou tady bude tato Vaše věta:

"Navíc vznikají špatně řešitelné rozumové obtíže, pokud se pokoušíme takový systém myslet odděleně vůči lidskému individuu (vaše první a druhá úroveň)."

Ano - přesně tady je vlastní kámen úrazu. (A vlastně vůbec všech "úrazů", ke kterým dochází v souvislosti se snahami adekvátním způsobem postihnout a vysvětlit dění v lidském světě.)

Krátce řečeno: v této záležitosti dochází zcela pravidelně ke dvěma naprosto zásadním teoreticko-metodologickým chybám.

a/ Buďto se veškeré společenské dění redukuje jenom a pouze na tu ryze individuální úroveň; anebo

b/ Do centra pozornosti se staví ten celek, ten systém - a zanedbává a přehlíží se autonomní postavení člověka právě jakožto individua.

Když se daná záležitost postaví takto přehledně, pak je skutečně nutno se divit, jakým ďáblem jsou vlastně štváni všichni ti teoretici a myslitelé, že znovu a znovu páchají buďto tu jednu, anebo tu druhou chybu: buďto nevidí a přehlížejí roli systému (to v naprosté většině), anebo ale podceňují úlohu individua, respektive individuality.

Vysvětlení této záhady je svým způsobem docela prosté: právě toto - totiž opravdu vyvážené zohlednění jak momentu individuality, tak momentu celku/systému v jednom jediném komplexním modelu je pro teorii společnosti to úplně nejtěžší. Právě to je to úskalí, na kterém se lámou snahy i těch největších myslitelů.

Jen tak pro ilustraci: dokázat spojit dohromady tu perspektivu individuální a tu systémovou, to je něco dosti podobného, jako dokázat vyřešit klíčový problém současné teoretické fyziky: totiž přemostit zásadní protiklad mezi teorií relativity a mezi modelem kvantové mechaniky.

Tento příměr opravdu není pouze nějak nahodilý či povrchní: v obou případech jsou zde dány dva navzájem zcela protichůdné výkladové modely, z nichž k a ž d ý má svou vlastní pravdu, a každý se zdá poskytovat dostatečné vysvětlení pro svůj předmět.

Jediný rozdíl je v tom, že ve fyzice je možno prostřednictvím exaktních výpočtů a experimentů dokázat, že o b a tyto modely mají svou reálnou platnost; takže - na rozdíl třeba od takového Einsteina - dnes už nikdo nezpochybňuje nutnost tyto dva modely spojit v jeden jediný komplexní (meta)model.
Zatímco ve společenských vědách takovéto možnosti exaktních a nezpochybnitelných dat nemáme; takže všechno záleží jenom na invenci a osobní odpovědnosti jednotlivých autorů, do jaké míry jsou schopni a vůbec ochotni zohlednit oba tyto protichůdné faktory.

S naprostou jistotou je ale možno konstatovat jedno: pokud (respektive dokud) se nám právě tohle nepodaří (tedy vytvořit nějaké opravdu komplexní pojetí společnosti, zahrnující v sobě jak tu individuální, tak tu systémovou rovinu) - do té doby nikdy nebudeme schopni společenské procesy pochopit v jejich úplnosti, a tedy v jejich realitě a pravdě.

Aleš Morbicer - Ostrava

Úterý, 11.Října 2016, 12:46:49

Nemám teď moc času, takže jen telegraficky, pane Poláčku.
"Hlubinné ideové spojitosti demokracie" jste z toho udělal až vy.
Já mluvil o spojitostech mezi liberálním,konzervatvním a sociálnědemokratickým světonázorem.
Z křesťanství každý z nich bezpochyby čerpá, i když každý z trochu jiné části. Liberálové vyzdvihují lidskou svobodu, konzervativci přirozený řád a zodpovědnost za své činy (která z té svobody vyplývá), socialisté bratrství a lásku k bližnímu.
To jsou všechno pilíře křesťanství...

Martin Profant - Praha 7

Středa, 12.Října 2016, 11:53:48

Vážený pane Poláčku,

nedá mi to a budu se opičit po Otovi Novotných a také ocituji jedno ze svých zamilovaných míst z Karla Marxe:

„Především je nutno se vyvarovat, aby tu ‚společnost‘ nebyla zase vůči individuu fixována jako abstrakce. Individuum je společenská bytost. Jeho životní projev — i když se třeba nejeví v bezprostřední formě společného, s druhými zároveň vykonávaného životního projevu — je proto projev a potvrzení společenského života.“

Individuum existuje jen jako společenské a jeho přírodní dimenze se se projevuje jen jako společenský utvářená, nemůže jinak. Včetně pokroucení a destrukcí, které to té "biologické dimenzi" přináší.

Jistě, plyne z toho, že nikdy "nebudeme schopni společenské procesy pochopit v jejich úplnosti, a tedy v jejich realitě a pravdě." -- vždy to bude jen z pozice trpící a proto jednající smrtelné bytosti.

Přesto tato dějinně situovaná, utvářená a proto také defermovaná společenskost individua podle mého názoru stačí jako založení způsobilosti lidí žít spolu ve slušné demokratické společnosti.

Při vší uctě ke snaze o systém, nějak pořád neumím zapomenout na Godelův teorem.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Liberální demokracie a její idea Středa, 12.Října 2016, 12:50:40

Ta původní otázka zněla, pane Morbicere, zda politický systém liberální demokracie má - při pohledu na současné šoviniscko-reakční a destruktivní tendence - vůbec ještě k dispozici nějaký všeobecně sdílený konsensus, na jehož základě by tento systém liberální demokracie bylo možno udržet.

Že určité p o l i t i c k é směry respektive součásti tohoto systému se odvolávají na určité vyšší ideje (navíc se společnými - křesťanskými - kořeny), v dané souvislosti sotva hraje roli. Má námitka byla ta, že tento systém jako t a k o v ý nemá žádnou spojující ideu, neboť je založen na čirém formalismu holé občanské rovnosti. Takovýto princip může být dostatečný v dobách blahobytu a vůbec relativně bezkonfliktního fungování; ale v dobách krizových se velice rychle ukazuje, že tento ryze formální princip neposkytuje žádnou reálnou základnu pro celospolečenský konsensus v opravdu pozitivním smyslu.

--------------------------------------------

A ostatně, s těmi "křesťanskými kořeny" v oněch třech vyjmenovaných případech bych byl velmi opatrný:

- ten liberalistický individualismus vedoucí nevyhnutelně k hypetrofovanému egocentrismu se jeví mít daleko spíše nekřesťanský, nežli křesťanský charakter

- konzervativní touha po řádu (odvolávající se na křesťanskou tradici) je ve skutečnosti naprostým popřením p r a v é h o Ježíše - Ježíše rebela, Ježíše který odmítl a popřel platnost starého, strnulého řádu

- a nakonec i ti současní socialisté, pokud jejich cílem není více nežli jenom vyšší míra rovnostářství v přerozdělování statků v (hyper)konzumní společnosti se stejně tak daleko spíše naprosto míjejí s pravým poselstvím Ježíše, nežli aby jeho základní ideu naplňovali.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 12.Října 2016, 13:29:30

Tak ten citát z Marxe je opravdu velice případný, pane Profante; a v těchto dvou větách je obsaženo vlastně celé jádro problému. - Musím přiznat, že si tento citát nedokážu vybavit; soudil bych ale, že pochází někdy z Marxova raného období, snad někdy z časů Ekonomicko-filozofických rukopisů?...

Ale k meritu věci se dostanu zase až někdy příště.

Martin Profant - Praha 7

Pro JP Středa, 12.Října 2016, 14:32:35

Jsou to, jak jste správně poznal, Ekonomicko-filosofické rukopisy:-)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jednotlivec a společnost Čtvrtek, 13.Října 2016, 13:35:34

No, tak alespoň něco. :-) Napřed jsem pomyslel na "Německou ideologii", ale na tu byla tato úvaha zase už přece jenom příliš vyzrálá a konkrétní; zatímco pozdější Marx se takovýmito obecně filozofickými úvahami už prakticky nezabýval.

Takže tedy ale k samotné věci. Připomeňme si znovu klíčovou větu z Marxe: „Především je nutno se vyvarovat, aby tu ‚společnost‘ nebyla zase vůči individuu fixována jako abstrakce. Individuum je společenská bytost. Jeho životní projev — i když se třeba nejeví v bezprostřední formě společného, s druhými zároveň vykonávaného životního projevu — je proto projev a potvrzení společenského života.“

Takže: jako první je možno konstatovat, že Marx se ukázal být velice prozíravým prorokem: naprosto přesně uhádl, v čem se skrývá základní nebezpečí. A - přesně k tomu nakonec také došlo. Totiž k tomu, že při všech pokusech instalovat socialistickou respektive komunistickou společnost se tato společnost vůči individuu "fixovala jako abstrakce".

To znamená: člověk tu přestal být živoucím člověkem, který takto může existovat jenom prostřednictvím své vlastní individuality - svou hodnotu, a dokonce svá práva měl jenom a potud, pokud byl součástí a nositelem "společnosti", která však sama o sobě měla jenom strnule dogmatický, tedy onen "abstraktní" charakter.

Bylo by tedy možno říci: ano, tak ten Marx to viděl zcela správně; a bylo to tedy chybou těch, kteří ten "reálný socialismus" zakládali a provozovali, že spáchali přesně tu chybu, před kterou je Marx varoval.

Ano, v této čistě bezprostřední rovině je to pravda; jenže, nedá se nic dělat: Marx si za toto zpervertování svých vlastních myšlenek mohl v plné míře sám.

A to sice proto, protože si tu velice komplikovanou rovnici o dvou neznámých přespříliš zjednodušil, aby mu z ní nakonec mohl vyjít ten krásný a bezrozporný výsledek o veskrze harmonické a pospolité komunistické společnosti. Kde "svobodný rozvoj individua je podmínkou pro svobodný rozvoj všech".

V čem spočívala ta Marxova chyba? - On sice viděl a věděl, že tu vedle společnosti existuje i něco takového jako individuum; jenže on jejich vzájemný vztah pojal jako a p r i o r i bezprostřední a bezrozporný. Kdy tedy člověk jakožto individuum je bez dalšího identický se společností jako takovou. Jestliže ještě u Aristotela je člověk "zoon politikon", tvor společenský, pak u Marxe už dochází k napohled nepatrnému, ve skutečnosti ale zásadnímu posunu: u Marxe je totiž člověk dokonce tvor p o s p o l i t ý. A to je skutečně velice zásadní rozdíl.

Je zásadní rozdíl mezi tím, jestliže si sice jsem vědom své vlastní zakotvenosti ve společnosti, ve společenském dění, a tedy i mé odpovědnosti vůči celku, nicméně stále ještě zůstávám v prvé řadě sám sebou, tedy jedinečnou a autonomní individualitou - a něco jiného je, když se apriori definuji a pociťuji jako neoddělitelná součást komunity, která je o sobě něco hodnotnějšího nežli já, a která má tedy vůči mně primární práva a nároky, kterým já musím podřídit veškeré mé zájmy a nároky osobní, individuální.

Dozajista: Marx toto své pojetí člověka jakožto bytosti primárně a apriori společenské opírá o jeden velice závažný a silný argument. Vlastně je to celý řetězec axiomů, ale ten - v dané souvislosti - centrální zní, že produkční činnost člověka má zásadně s p o l e č e n s k ý charakter. A protože podle Marxe je člověk jako takový definován respektive určován právě svou produkční činností (kterou nejen vytváří prostředky pro své vlastní přežití, ale zároveň i utváří sebe samého jako člověka), pak z toho modelu pak už zcela logicky vyplývá, že když má produkce apriori společenský charakter, pak tedy i samotný člověk je apriori společenskou bytostí.

Tato principiální společenskost lidské bytosti může podle Marxe být narušena jenom odpovídajícími deformacemi právě v té samotné produkci - jmenovitě za existence soukromého vlastnictví, především ve fázi kapitalistického produkčního způsobu. Pokud přijmeme všechny tyto Marxovy téze, pak už se opravdu jeví zcela logickým a samozřejmým, že tedy postačí překonat kapitalismus, zrušit soukromé vlastnictví, a ta původní bezrozporná identita mezi individuem a společností se přirozeným způsobem obnoví sama sebou.

Takže: kde se tady skrývá ta zásadní chyba? Na jedné straně je nutno uznat: ten Marxův argument se "společenským charakterem výroby" jakožto rozhodujícím faktorem pro společenskost člověka je velice silný a velice závažný. Ale - na straně druhé je tento argument naprosto typicky Marxův: duchaplný a invenční, ale - jenom naprosto jednostranně pojatý.

Krátce řečeno: ano, práce má skutečně vždy společenský charakter - ale na straně druhé má stejně tak ryze i n d i v i d u á l n í charakter, jako společenský. A dokonce má bezprostředně mnohem individuálnější, nežli společenský charakter.
Práce má společenský charakter svým zprostředkováním, svou nevyhnutelnou kooperací; ale na straně druhé je to vždy výhradně zcela konkrétní i n d i v i d u u m, které musí vynaložit svou vlastní osobní námahu, svou vlastní životní energii na to, aby tato práce byla provedena. A toto individuum vždy nutně zcela přirozeně hledí na to, aby tuto svou vlastní energii vynakládalo efektivně - tedy aby dosahovalo pokud možno nejvyšších efektů s vynaložením minima vlastní energie. Zatímco celospolečenský zájem je zcela opačný: aby to individuum vynakládalo co nejvíce energie/práce, a požadovalo za to pro sebe co nejméně efektů/mzdy, aby tím více zbylo pro společnost.

Takže: zcela zásadní chyba v Marxově pojetí člověka spočívá v tom, že on ten vztah individuum - celek nikdy nedokázal (či nebyl ochoten) pojmout jako vztah zásadně protikladný. Nedokázal ho nikdy - přes veškeré verbální hlásání dialektiky - pochopit tento vztah právě jako dialektický protiklad, který se nevyznačuje žádnou bezprostřední identitou a harmonií, nýbrž který je třeba teprve dialekticky z p r o s t ř e d k o v a t. A protože tento vztah neviděl jako dialektický protiklad, pak samozřejmě nemohl ničím přispět k tomu, tento protiklad vyřešit. Ve zmíněném smyslu pozitivního dialektického zprostředkování respektive syntézy.

Pak tedy bylo jenom zákonitým důsledkem, že všechny pokusy o socialismus skončily právě u té abstrakce hypetrofované "společenskosti" člověka, kdy glorifikovaná a mýtizovaná "společnost" se stala poklopem rakve umrtvujícím jakoukoli autentickou lidskou činnost a iniciativu.

Takže, připomeňme si v krátkosti základní body:

- Marx nemůže principiálně vyřešit problém vztahu mezi jednotlivcem a mezi společností

- tento vztah, tento konflikt, tento problém tu tedy nadále přetrvává, nevyřešený, otevřený a aktuální

- tento problém je možno vyřešit jedině tím, že se zohlední o b ě strany tohoto protikladu, to jest přizná se jim jejich autonomní existence a působnost - ale z á r o v e ň se obě spojí v jeden provázaný funkční celek, tím že se nalezne nosná základna pro jejich vzájemné zprostředkování a propojení.

K čemuž je ještě možno připojit: jak byl komunismus jednostranným preferováním toho momentu pospolitosti respektive společnosti, tak je model liberální demokracie zase jednostranným preferováním momentu individuality. Máme zde tedy dva modely, navzájem konkurenční, které však spojuje jedno: principiální neschopnost uchopit člověka v c e l é komplexitě jeho existence, tedy jak v jeho společenském charakteru, tak ale i v jeho výsostné individualitě.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 13.Října 2016, 13:56:4

Co se pak toho Gödela týče: nejsem si zcela jistý, do jaké míry je v daném případě relevantní.

Dozajista, svým způsobem je nakonec všechno nejisté, i samotná existence materiálního světa je principiálně nedokazatelný axióm, tím spíše pak existence společnosti jako svébytné (a vůči individuu v určitých aspektech určující) entity.

A jak věděl už Aristoteles, v otázkách materiální pravdy nám nakonec stejně nezbývá nic jiného, nežli čistě spolehnout se na kvalitu a zralost úsudku

- buďto všech

- nebo většiny

- anebo ale těch, kteří jsou dané věci nejvíce znalí.

Ano, my opravdu jen s velkými obtížemi můžeme v takovém natolik komplexním, mnohodimenzionálním a dynamickém útvaru jako je lidská společnost vytvářet - legitimně - nějaké apodiktické soudy a závěry.

Nicméně, jednu věc můžeme dovozovat s opravdu hodně vysokou jistotou: totiž to, že každá teorie, každý model společnosti jsou vadné, pokud v sobě neintegrují některý ze základních faktorů daného předmětu.

Konkrétně to znamená, jak bylo rozebráno v minulém vstupu, že je možno s opravdu vysokým stupněm odůvodněnosti marxistický model společnosti prohlásit za deficitní, neboť je v něm zcela opomenut nebo přinejmenším podreprezentován faktor autonomní lidské individuality; ale se stejně dobrými důvody je možno i model liberalistický prohlásit za stejně deficitní, neboť není schopen do svého modelu pojmout právě ten moment principiální společenskosti člověka.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 14.Října 2016, 12:40:15

Mimochodem, v souvislosti s těmito posledními rozbory daného tématu mě napadlo, že zrovna někde tady je ukryto zcela zásadní programové dilema celé levice. Pokusím se na toto téma napsat samostatný text. Pokud nebude přijat, umístím ho na svou vlastní homepage.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Člověk a svět Pátek, 14.Října 2016, 14:43:13

Snad nebude na škodu, výše řečené (které se nevyhnutelně vyznačovalo určitou mírou abstrakce respektive teorie) si ukázat ještě z poněkud jiného pohledu.

Připomeňme si ještě jednou základní téma: jde o to, zda máme společnost chápat jako "systém", tedy jako zcela určitý celek se zcela určitými vlastnostmi a faktory, anebo jakožto prostě průsečík aktivit všech jednotlivců, z kterých se tato společnost skládá.

Už jsme si řekli, že přirozené vědomí, tedy "obyčejný člověk" celou svou životní zkušeností směřuje k tomu náhledu, veškeré dění ve společnosti a tedy vůbec ve světě chápat jako výsledek jednání jednotlivců. Kteří jednají tak či onak, lépe nebo hůře - a které je tedy možno ovlivňovat, aby své chování sami změnili žádoucím způsobem.

Tento pohled, jakkoli je o sobě každému člověku přirozený, má jeden zcela zásadní deficit: člověk se takto nedokáže sám sebe uvědomit jako součást jsoucího světa.

Ten "svět" - ten pro něj zůstane vždycky jenom něčím vnějším; něčím co stojí mimo něj. Takovýto svět se sice samozřejmě znovu a znovu nějakým způsobem vměšuje do mých vlastních "vnitřních záležitostí", do mého světa osobního, ať už pozitivně nebo negativně. Ale - stále je to jenom něco, co je principiálně mimo mě samotného. Tento svět může vůči mně vystupovat třeba i jako dominantní, masivní, všudypřítomná moc - ale stále to nejsem já sám, nýbrž naopak jenom ten "zlý svět" okolo.

Co si toto přirozené vědomí nikdy nedokáže v plné míře uvědomit: neexistuje žádný svět mimo mě.

Neexistuje žádný svět, který by byl někde jinde, nežli v hlavách, myslích a duších jednotlivců.

Pozor: to naprosto nemá znamenat potvrzení toho původního náhledu přirozeného vědomí, že svět je utvářen jenom jednáním jednotlivců. Přesně naopak: znamená to, že - v daném smyslu - vůbec neexistuje jednotlivec mimo samotný svět, tedy mimo společnost a její dění.

Toto přirozené vědomí nanejvýš dojde k náhledu: "Já jsem svět" - v tom smyslu, že já mými vlastními akty utvářím tento svět. Ale toto přirozené vědomí nikdy nedospěje k poznání, že "Svět jsem já". Že tedy já jsem neoddělitelnou součástí tohoto světa, a že jaký je tento svět, takový budu nakonec i já sám. Že síly tohoto světa jsou zároveň ty síly, které utváří mě samotného. A jaké tyto síly světa budou, jaký budou mít charakter - takový charakter budu mít nakonec i já sám.

Samozřejmě, jako zcela konkrétní jednotlivec si mohu dokázat vybudovat určitou míru vlastní autonomie; můžu si dokázat vypracovat určitou schopnost rezistence vůči těm (negativním) silám toho vnějšího světa. Ale v celkovém měřítku platí: jaký je "svět", tedy jaký je profilující charakter dané společnosti, tak takovým bude ve svém nitru i průměrný příslušník této společnosti.

Tuto zásadní identitu jedince se světem si uvědomuje, tematizuje a zviditelňuje v í r a. Připomeňme si, co jsme si uvedli na počátku našich úvah o "systému": že existují v komplexu lidského žití celkem tři základní úrovně obecnosti: individuální, společenská a "metafyzická". Víra tedy představuje ten nejvyšší stupeň obecnosti; a víra je si plně vědoma této principiální identity člověka se světem. Neboť Bůh, jakožto tvůrce a zároveň ztělesnění tohoto světa, vytváří zcela konkrétní prostor pro člověka, pro způsob a cíl a účel jeho existence.

Právě toto je jedním ze základních pozitiv náboženství: že udržuje toto povědomí o principiální identitě mezi člověkem a světem. Nedostatkem tohoto pohledu je ovšem to, že je až příliš obecný; to jest, na jeho základě je sice možno koncipovat morální pravidla pro jednotlivce; ale není tu prostor pro chápání té střední roviny, totiž samotné společnosti.

Takže, k čemu směřují všechny tyto úvahy: jako si věřící uvědomují svou identitu s - "velkým", duchovním - světem, stejně tak je nevyhnutelně zapotřebí, aby si člověk/občan dokázal uvědomit svou primární identitu se společností. A tedy svou principiální odvislost od toho, jaký konkrétní charakter tato společnost má, jaké v ní působí síly a faktory, jaké má cíle a motivy pro své jednání.

A tady jsme tedy u toho - systému. "Systém" v daném kontextu neznamená nic jiného, než že je tu nějaký svět - totiž zcela konkrétní svět, se zcela konkrétním charakterem, a že my jsme součástí tohoto světa, a on je v nás. A je v nás takový, jaký je - buďto dobrý, anebo ale špatný.

A jestliže je špatný - pak my prostě nemáme šanci z něj uniknout. Právě proto, že je - všude v nás samých. My si tedy nesmíme namlouvat, že náš vlastní život může zůstat nedotčený, v pořádku, pokud ten okolní svět, tento "systém" bude mít negativní charakter. My se z té kontaminace systémem nikdy nemůžeme osvobodit.

A jestliže tedy máme - zcela konkrétně - dán svět kapitalismu, určovaný výhradně faktory a motivy zisku, kapitálové produkce a hypetrofovaného konzumu, pak je opravdu zpozdilostí si namlouvat, že nějaký lepší svět můžeme vybudovat jenom prostřednictvím volebních lístků a formálně demokratického politického zřízení. Ty síly "systému" jsou silnější než všechny volební urny; neboť jsou to tyto síly, které svou mocí předurčují jednání a motivace jak těch zvolených, tak ale i těch volících.

Aleš Morbicer - Ostrava

Sobota, 15.Října 2016, 08:39:2

Mnó, koukám, že jste liberální demokracii už jednoznačně a nekompromisně odepsal, pane Poláčku. Prázdná formalistická bublina ohlodaného individualismu, schopná fungovat leda za časů hojnosti -- a i v tom případě dost špatně................

Nu, já to nevidím tak černě.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 15.Října 2016, 12:59:45

Nic Vám nebrání, pane Morbicere, vhodit do arény pár závažných argumentů ve prospěch politického modelu liberální demokracie. Dozajista pozorně si ty argumenty vyslechneme.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Rovnice o třech neznámých Sobota, 15.Října 2016, 13:35:58

Uvedl jsem, že zásadní metodologickou Marxovou chybou bylo, že si si příliš zjednodušil celý ten složitý komplex lidského a společenského bytí, tuto "rovnici o dvou neznámých".

Ve skutečnosti je ale celá věc ještě složitější. Aby se ten výklad dané problematiky nestal až příliš nepřehledným, byl celý ten zmíněný komplex lidského bytí zkrácen jenom na dvě základní roviny: individuum versus celek. Přičemž, pod tímto "celkem" figurovalo vlastně všechno, všechny faktory a momenty, které vůči tomuto individuu vystupují jako "systémové", nebo prostě vůbec obecnější nežli je právě jeho vlastní "atomizovaná" existence.

Tato vyšší, nadindividuální úroveň se ale sama rozpadá ještě na dva další (prvo)činitele; takže ve skutečnosti zde máme rovnici nikoli pouze o dvou, nýbrž dokonce o třech(!) neznámých.

Vlastně už to bylo zmíněno v samotném úvodu těchto úvah: u těchto "třech neznámých" se jedná o

- rovinu individuální

- rovinu společenskou respektive "systémovou"

- rovinu metasystémovou respektive metafyzickou.

Proč je zapotřebí - ke zkompletování této linie úvah - ještě jednou zmínit tuto triádu?

Za prvé proto, aby se ukázalo, jak krajně je celá problematika složitá - a jak zcestné jsou všechny snahy si ji zjednodušit, vměstnat do jednoho jediného - monokauzálního - modelu.
Ale zároveň i proto, aby se tento napohled zcela nepřehledný a až vysloveně chaotický konglomerát různých faktorů utřídil - a tím se naznačily přece jenom určité možnosti, kde hledat pozitivní řešení.

To, co celou záležitost napřed tolik zkomplikuje, je to, že zde nejenom jsou dány a přítomny ty tři různé roviny - nýbrž především v tom, že mezi nimi neustále probíhají vzájemné i n t e r a k c e. Právě tenhle fakt vede k tomu, že zde máme ty tři "neznámé": tyto tři faktory totiž nejsou nějaké fixní, jasné a konstantní veličiny, nýbrž jsou to všechno proměnné, které jsou dnes takové a zítra zase mohou mít už zcela jiný charakter.

A právě proto že je to všechno natolik složité, tak se vždy znovu a znovu projevuje snaha si celý tento složitý a proměnlivý komplex zjednodušit.

K tomuto zjednodušení (které není ničím jiným nežli metodologickým redukcionismem) slouží dva nástroje:

- Buďto se tato trojčlenka zredukuje jenom na dva, nejlépe ale jenom na jeden jediný člen.

- Anebo, pokud už se uzná existence alespoň dvou členů z těchto tří, se jejich vzájemný vztah konstruuje jako principiálně j e d n o s m ě r n ý. To jest, jeden člen je vůči tomu druhému dominantní, určující. (Zcela typická je tu ta známá Marxova formule a formulace o působení "konec konců". Že tedy "materiální základna" - což je fakticky náš "systém" prý "konec konců" určuje "společenskou nadstavbu", čili sféru ducha - což je v naší rovnici ona úroveň nejvyšší.)

Takže, ještě jednou: máme zde komplex faktorů ve svém celku utvářejících lidskou existenci, lidské bytí - ale tyto tři základní faktory se nacházejí v neustálé interakci, v neustálém vzájemném ovlivňování, a tedy v neustálé proměně. Při pohledu na záležitost takto složitou by se opravdu snadno mohlo propadnout naprosté rezignaci: je zde možno objevit vůbec alespoň jeden jediný pevný bod, který by tomu chaosu mohl vtisknout nějakou pevnou strukturu, nějaký pořádek?

Musím zde opět s povděkem sáhnout po odezvě jednoho čtenáře, který přišel s myšlenkou "solidarity". A s tím, jak je tedy tato solidarita ve svém výsledném charakteru ovlivňována vzájemným působením té roviny společenské a té metafyzicko-duchovní.

Takže já sem znovu přenesu mou odpověď na jeho podnět:

"Co se týče toho "konfliktu solidarity": ten probíhá vlastně neustále, ale to je zase krajně komplikovaná záležitost, tento konflikt na jedné straně počíná už v samotném člověku, člověk je tvor egoistický - ale stejně tak i solidární respektive altruistický, a tato vnitřní rozpolcenost prochází prakticky každým člověkem, přinejmenším principiálně, jenže podle koordinátů Gaussovy křivky jsou tyto dvě vlastnosti rozloženy v celé populaci nerovnoměrně, od (téměř) úplného altruismu až k (téměř) úplnému egoismu, a ta většina kolísá někde kolem středu.

Jenže: jestliže to počíná u jednotlivce, pak tady máme právě ještě ty dvě další roviny, tu společenskou a tu metafyzicko-duchovní, a teď právě velice mnoho záleží jaký konkrétní charakter mají tyto dva faktory působení, jak řečeno u jednotlivce to rozdělení respektive rozmístění solidarity, solidárního cítění bude vždy konstantní, takže nakonec záleží právě na těch dvou "horních" rovinách, té společenské a té metafyzicko-duchovní, jestli se celá ta Gaussova křivka pohne více tím či oním směrem."

Takže: celý tento komplex humánní sféry je tedy ve svých vzájemných interakcích krajně složitý. Ale - jak se ukázalo - pokud svou pozornost fokusujeme na jeden určitý moment (jako je moment solidarity) - pak se ukáže, že zde přece jenom můžeme získat určitý "pevný bod", na jehož pozadí můžeme analyzovat a hodnotit charakter a kvalitu a směřování oněch tří "neznámých" jak jednotlivě, tak ale i v jejich komplexitě.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.