Řešení Brexitu hledejme ve východní Evropě

Zveřejňujeme překlad textu politického ekonoma Zoltána Pogátsy. Skutečnou odpověď na problém Brexitu můžeme podle něj nalézt v analýze příčin, které nutí k odchodu občany východních zemí.

Napříč mnoha důvody, které vedly britské voliče k hlasování pro odchod z Evropské unie, panuje obecná shoda, že hlavním motivem byl odpor k imigraci.

V průběhu let předložili ekonomové četné studie dokládající, že migrace pracovníků ze zbytku EU je pro britskou ekonomiku přínosem. Takové posudky však příliš nefungují při uklidňování nezaměstnaných Britů, kteří vidí zaměstnané polské řidiče autobusů nebo hasiče z Litvy. Navíc není jisté, zda náhlý a prudký nárůst východoevropské pracovní migrace neměl přece jen škodlivé účinky v určitých segmentech trhu práce, zda netlačil dolů výši mezd a zda nevytvářel napětí v místních veřejných službách.

David Cameron i zastánci Brexitu reagovali na tyto obavy snahou omezit imigraci, potažmo přístup k sociální péči těm imigrantům, kteří již v Británii žijí. Takové kroky byly v podstatě opakem principů, kterých se v EU společně podařilo dosáhnout. Rozšíření této anti-imigrační vlny v debatě o Brexitu bude v budoucnu pravděpodobně skloňováno jako zásadní moment – a to nejen v historii evropské integrace, ale také v rámci dějin globalizace.

Bylo možné tomu předejít? Existovala alternativa? Ve skutečnosti je celá záležitost relativně novým tématem. Počátky lze vysledovat v etapě přijímání východních zemí v letech 2004 a 2007. To bylo Evropskou komisí považováno za příklad úspěchu. Tento proces byl zaměřen na tradičně základní principy „acquis communautaire“ v rámci jednotného trhu: volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a samozřejmě i práce. Co zjevně chybělo, byl ovšem rozměr, který stejně zásadním způsobem chybí i v samotné EU jako její zastřešující konstrukce: rozměr sociální.

Určování sociální politiky, zdanění, politiky mezd a podobných patří mezi výsadními práva států v EU. To umožnilo východoevropským vládám zavést variantu kapitalismu, který je založen na prosazování nízkých mezd, omezování práv odborů a na osekání sociálního státu na minimum.

Elity ve východní Evropě všeobecně přijímají, že jejich region nemá k takovému modelu žádnou reálnou alternativu, a to i přesto, že většinová populace zřejmě v alternativy věří. Až na několik výjimek je primární bilance porodů a úmrtí v celé oblasti spíše záporná, což odráží převládající pesimismus ohledně ekonomických vyhlídek.

Zatímco vlády a mezinárodní instituce mluví o sbližování životních úrovní napříč EU, mladí lidé, zejména vzdělaní a ovládající cizí jazyky, stále častěji státy opouští. Od přechodu ke kapitalismu a demokracii již uplynulo čtvrt století. Za stejnou dobu se podařilo vzkřísit Německo z celkového kolapsu k ekonomickému zázraku po 2. světové válce, Jižní Korea se za pětadvacet let proměnila ze země třetího světa na stát patřící k předním ekonomikám.

Východoevropané jsou již znaveni čekáním na Godota: nevěří tomu, že místní modely nízkých mezd, nyní navíc utápěné v korupci a slabé kapacitě států, vůbec někdy poskytnou potřebnou ekonomickou bezpečnost. Mladé generace ji ovšem nacházejí na Západě. Stejný princip, který přesunul špatně placená zaměstnání ze západu na východ, nyní naopak nutí jedince z Východu k cestě na Západ. Hledají zde smysluplné příležitosti.

Napříč mnoha důvody, které vedly britské voliče k hlasování pro odchod z Evropské unie, panuje obecná shoda, že hlavní byl odpor k imigraci. Foto qz.com

Bylo tedy možné tomu vůbec předejít? Zcela jistě to možné bylo, pokud by ovšem EU nebyla ve svém základě neoliberální projekt založený na volném obchodu a volném pohybu výrobních faktorů – pokud by tedy skutečně existovala „sociální Evropa“.

Připojené státy východní Evropy zakládaly standardy západoevropského sociálního státu skrze překotný závod ke dnu. Místo toho mohly zavést alespoň minimální podmínky pro sociální stát evropského střihu.

Východoevropané nyní vydělávají výrazně méně, než by jim jejich produktivita měla zaručit. Hlavními příčinami jsou absence mzdových vyjednávání, slabé kolektivní pokrytí problémových oblastí a takzvané „low trade union membership“. Jejich HDP na obyvatele by mohlo předčít některé jihoevropské ekonomiky poznamenané krizí, ale tato skutečnost se neodráží v jejich skutečné životní úrovni.

Nedostatek příjmů znamená také nedostatek poptávky pro podniky. A to se promítá do menšího počtu pracovních příležitostí oproti Západu. Sociální politika, zdravotnictví a školství jsou trestuhodně podfinancovány. Když si tedy západní Evropané stěžují na rozsáhlou imigraci, zřídka přitom také probírají, co se vlastně děje v těch vzdálených zemích, o kterých ostatně nic neví. Jejich cílem je snížení podmínek, které migraci podporují, nebo omezení volného pohybu pracovních sil. Neřeší ovšem to, co se tímto pohybem osob vyrovnává, tedy volný tok kapitálu ze západu na východ.

Skutečnou odpověď na problém Brexitu tak můžeme nalézt v analýze příčin, které nutí k odchodu občany východních zemí. Lidé se k emigraci neuchylují jen proto, že jinde mají prostě vyšší mzdy. Většinou za jejich rozhodnutím stojí i chabé vyhlídky v domácí ekonomice. To ony je ženou pryč.

Samozřejmě, východní Evropa zřejmě v blízké době nedosáhne západních mezd a úrovně sociální péče. Prošla již nicméně dostatečným vývojem na to, aby si mohla dovolit vyšší mzdy a lepší veřejné služby, než jaké dosud poskytovala.

Celoevropské normy o minimální mzdě, právech odborů, o kolektivním vyjednávání a veřejných službách by státům východní Evropy zaručily socioekonomické vyhlídky a udržitelný ekonomický model pro skutečné sbližování životní úrovně v EU. A také by výrazně snížily tlak na západní Evropu.

Trvale udržitelné řešení Brexitu tedy nalezneme na Východě.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.