Brexit zákonitě vyvolal debatu o tom, zda a jak by se měla Evropská unie reformovat. Deník Politico shrnul výsledky prvního jednání otřesených zástupců zbylé sedmadvacítky lapidárně: trvá rozdělení podél starých linií. Ač se prakticky všichni shodnou s francouzským prezidentem Francoisem Hollandem, že „ze všeho nejhorší by bylo pokračování statu quo“, rozcházejí se v názoru, zda správným přístupem k Evropské unii má být prohloubení integrace, anebo naopak její rozvolnění.

Ve výjevu tak typickém pro současnou českou zahraniční politiku představitelé státu od premiéra Sobotky, přes ministra zahraničních věcí Zaorálka, až po státního tajemníka pro evropské záležitosti Prouzu, všichni tři sociální demokraté, deklarují cíl české politiky v současné evropské krizi slovy „chceme patřit do jádra Evropské unie“; současně ale praktickými kroky jejich vláda přímo proti tomuto cíli působí. Toho si samozřejmě v Evropě všímají, takže pokud se o České republice ještě vůbec někde mluví, pak jako o člence visegrádské skupiny, jež se obecně pokládá za zarytou odpůrkyni prohlubování integrace EU.

Deník Guardian svůj referát o začátku slovenského předsednictví Evropské unie ladí přesně v takovémto duchu. Text nazvaný Země východního bloku požadují méně centralizovanou Evropu je prošpikovaný citacemi různých analytiků a politiků z Polska, Slovenska a Maďarska. Cituje se například polský politolog Dariusz Kałan, podle nějž máme my ve střední Evropě především strach, že „Německo a Juncker využijí Brexit k urychlení evropské integrace, které Slovensko, Polsko, Maďarsko a Česká republika kladou hluboký odpor v obavě, že se ocitnou na okraji.“ Je štěstí, že Guardian necituje žádného Čecha, protože by to zřejmě musel být Jan Zahradil.

Ujasněme si, co chceme: zda Evropu, anebo postsovětský Orient

Čeští političtí představitelé nesli s nelibostí, že v reakci na Brexit německá kancléřka Angela Merkelová svolala do Berlína poradu zakládajících členů Evropské unie. Nelíbí se nám, že jsme zůstali stranou. Ale z hlediska zájmu Evropu integrovat to byl zákonitý krok. Už dříve jsme se totiž na okraj evropské integrace postavili se všemi ostatními visegrádskými zeměmi my sami svou politikou.

Evropská unie vznikala na ekonomických základech, ale primárně s politickou motivací. V nejhlubší rovině její základ tvoří soubor principů odvozených z evropského humanistického univerzalismu. Evropská unie se tomu sama jistě mnohokrát konkrétními kroky zpronevěřila, naposledy zvlášť okázale rozdrcením Řecka. Nelze vést vážný spor o tom, že v ní má stále převahu neoliberální ekonomická ortodoxie nad demokratickou politikou.

Nicméně tak tomu bylo a je i ve všech jednotlivých členských státech. Na rozdíl od nich je ale Evropská unie dostatečně rozlehlým prostorem a má dostatečnou váhu, aby mohla systémovou změnu typu nahrazení kapitalismu demokracií uvést v život a nezůstala přitom v ochromující izolaci.

Ač se tedy do procesu evropské integrace samozřejmě promítly zájmy finančního kapitálu, a posud mají převahu, její základní motiv je jiný — je krokem na cestě k transformaci lidstva v „přátelský všecelek“, řečeno kouzelným Masarykovým pojmem. Právě proto je tak příkladným příznivcem Evropské unie, již chce ovšem od základu reformovat, nejvýznamnější současný evropský disident Janis Varoufakis.

Po skončení studené války bylo deklarovaným cílem všech postkomunistických zemí vrátit se do Evropské unie. Slogan „Návrat do Evropy“ byl jedním z hesel polistopadové transformace a čistě geograficky pochopitelně postrádal smyslu. Ovšem byl míněn politicky: nositeli ideálu Evropy pro nás byla tehdejší dvanáctka — po rozšíření o Rakousko, Finsko a Švédsko, patnáctka — zavedených evropských demokracií.

Postkomunistické země se dočkaly po patnácti letech v roce 2004. K první osmičce posléze přibylo ještě Rumunsko, Bulharsko a Chorvatsko. Postsovětských zemí je nás tedy jedenáct: kromě uvedené trojice visegrádská čtverka, tři Pobaltské republiky a Slovinsko.

V Evropské unii se ovšem ne všechny postkomunistické země chovají tak, jako by se chtěly vrátit k ideálům, jejichž nositeli byly a jsou zavedené evropské demokracie, k nimž jsme se připojili. Patrně nikdo v Bruselu, Berlíně, Dublinu, Madridu či Paříži si nebude stěžovat na Estonsko či Slovinsko, jejichž příležitostná drobná zaváhání lze ještě zdůvodňovat jako transformační obtíže.

Naopak zcela oprávněně nejhorší pověst v Evropské unii od zkorumpovanou politickou elitou po desetiletí decimovaného Řecka převzala skupina dnes poměrně bizarních států, jež se označuje jako visegrádská. Její genezi tu velmi dobře před časem popsal Petr Pospíchal, který byl osobně přítomen i jejímu zakládání. Původním účelem samozřejmě bylo pomáhat si — tehdy ještě v trojici, neboť trvalo Československo — k úspěšné integraci do EU a NATO.

Tak jako spousta jiných dobrých úmyslů i to se tu ale časem zvrtlo. Jak to s lapidárností sobě vlastní ve svém textu Pospíchal shrnul: visegrádská skupina vznikala proto, aby zabránila vývoji, jehož jsme dnes svědky; tedy převaze nacionalistických populistů, kteří se v Evropské unii prezentují každému protivnou mentalitou černého pasažéra. Nezapomene se například, jak Polsko krátce poté, co si v EU vyjednalo olbřímí dotace a úlevy vyzbrojilo svou armádu nikoli evropskými, ale americkými letouny. Nejedná se ale pouze o takovéto jednotlivosti.

Je pozoruhodným paradoxem Brexitu, že právě z visegrádských zemí zaznívá nejhalasnější lkaní nad odchodem Britů, jež ovšem není motivováno zármutkem nad porážkou britských Evropanů, nýbrž nad ztrátou spojence v oslabování evropské integrace. Když předseda britských liberálních demokratů Nick Clegg ve své hvězdné hodince před volbami v roce 2010 vytkl Davidu Cameronovi, že spojencem konzervativců v Evropě je pouze „banda cvoků, popíračů klimatických změn a homofóbů“, popsal tím vcelku výstižně Klausovu ODS a současnou polskou vládní squadru.

Pokud jsme tu před britským referendem podotkli, že Brexit si sice nepřejeme (zejména právě z ohleduplnosti k britským přátelům), ale Evropské unii by mohl i prospět, měli jsme na mysli právě takovýto efekt. Současné trvání evropské politické reprezentace na tom, že Brexit se musí uskutečnit co nejrychleji, je motivováno z velké části zkušeností s Brity jako notorickými potížisty, jejichž politická reprezentace neváhala obstarávat si podporu ani u Klause, Orbána či Kaczynského. Británie teď už nebude integraci brzdit.

Politická dynamika se tedy změnila, naši „cvoci“ v čele s Janem Zahradilem jsou bez svých britských patronů. Jejich pozice se stává okrajovou, a dnes už nemají v evropské debatě relevanci mimo ultranacionalistický diskurs sponzorovaný Putinovým Ruskem. Právě ruský zájem na rozkladu EU staví do mimořádně paradoxní situace nacionalistickou polskou vládu: pokud chce nadále usilovat o redukci EU na průnik národních ekonomických zájmů, ocitá se na jedné lodi se svým úhlavním protivníkem.

Ale takových paradoxů je víc: v Británii byl korunním argumentem pro Brexit příliv ekonomických migrantů. Vzhledem k tomu, že Británie si reguluje imigraci ze zemí mimo EU sama, mobilizovalo se prakticky výhradně proti imigrantům z visegrádských zemí, kterých na ostrov přišlo přes jeden milion. Můžeme to brát jako ukázku komolivosti myšlení tak zvaných euroskeptiků, kteří svým počínáním nic neprodukují v takovém množství jako zmatky a nezamýšlené důsledky: společně se navzájem posilují proti sobě, takže by se jistě nakonec dokázali znova propracovat i k nějaké té válce.

Před zásadní dilema situace po Brexitu staví i českou politiku. Představa, podle níž jsme měli být v rámci visegrádské skupiny jakýmsi mostem mezi polským, slovenským a maďarským nacionalistickým třeštěním a Bruselem, by měla svou racionalitu, kdyby skýtala reálné naděje na příznivou proměnu celého visegrádského prostoru.

Po Brexitu je třeba se znovu ptát, zda to není pošetilá iluze. Je třeba poctivě zkoumat, zda to ve skutečnosti není přesně naopak: zda nepomáháme dodávat relevanci nepřijatelným a proti podstatě evropské integrace směřujícím pozicím Orbána, Kaczynského a Fica. A zda tím sami, zcela v rozporu s deklarovanými úmysly, nenastolujeme potřebu dvourychlostní Evropy, či jinak řečeno integrace jádra Evropy bez nás. Každopádně nejen Guardian naši odlišnou pozici nezaznamenal.

Základní fakta jsou přitom jasná. My z postsovětských zemí jsme chtěli patřit k politické Evropě, tedy svobodným a demokratickým evropským zemím. Nebylo touhou Portugalců, Dánů či Belgičanů vstupovat do RVHP. A v našem snažení být jedněmi z nich nás s neobvyklou velkorysostí hmotně podporovali.

My se dnes ale jevíme jako ti, kteří by přespříliš často chtěli jen brát, a ne dávat. Ba co hůř, převelice často se chováme, jako bychom mohli Evropany ze své zapšklé maloměšťácké perspektivy o něčem poučovat, anebo jako bychom měli mít nějaký automatický nárok na to, že se naší malosti dostane pochopení. Není tomu tak.

Naším zájmem musí být hledat spojence, kteří chtějí Evropu integrovat, aniž by přitom trvali na tom, že k základům Evropské unie patří úzkoprsý nacionalismus, nenávist k islámu či xenofobie, protože to Evropané samozřejmě z nejlepších důvodů nikdy nebudou akceptovat. Je jasné, že už z historických důvodů nemůžeme utlumit vazbu k Slovensku.

Ale ve vztahu k Evropské unii musíme usilovat o politický formát, v němž nebudeme svou politiku koordinovat s Polskem a Maďarskem, nýbrž s Rakouskem a Německem. Je to volba mezi Evropou, o níž jsme za Husákových času snili, do níž jsme se pak chtěli vracet, a mezi postsovětským Orientem.

Na okraj EU nás dovedla iracionální politika k uprchlíkům

To pochopitelně nebude snadné, protože česká politika se pohybuje v postkomunistických rámcích, které prostor vymezují velmi podobně jako v Polsku, v Maďarsku či na Slovensku. Jisté rozdíly tu přesto jsou.

Zastavíme se u dvou v naší situaci podstatných. Tím prvním je důležitý prvek, že projekt evropské integrace byl královskou myšlenkou dominantní linie českého vlastenectví. Zatímco polské i maďarské státní myšlení kontaminovaly imperiální představy o Velkém Maďarsku či o Polsku od Baltu až k Černému moři a na Slovensku se aspoň snilo o vlastním státě, což se nakonec napoprvé pravda dvakrát nepodařilo, české státní myšlení nakonec vyústilo ve ztotožnění s ideou humanitní demokracie a ve snahu o založení Společnosti národů. Je chyba, že v debatě s českými nacionalisty se takový argument málo používá.

Za druhé české vlastenectví vždy mělo mimořádně silný sociální náboj, interpretovali jsme si tak husitství, zřetelné je to u Komenského, obrozenců, podstatně se to promítlo do charakteru Československa a samozřejmě, byť rozporuplně, i do poválečného vývoje. Ještě dnes to má svůj odraz v podstatné okolnosti, že dominantní silou reprezentující levici je ČSSD, strana, která přežila sovětskou éru v exilu, a nikoli — tak jako všude kolem — subjekt založený na troskách původní komunistické státostrany.

Jsme ale na nejlepší cestě, abychom své výtečné kulturní předpoklady, jež se tu ještě tak příznivě promítly do charakteru roku 1968, Charty 77 i roku 1989, promrhali. Polistopadový vývoj byl nesporně érou ochabování české kulturní výbavy i schopnosti stanovovat si v souladu s ní priority, a pak je následovat.

Míru devastace zdejšího veřejného prostoru čerstvě naplno obnažila loňská uprchlická krize. Můžeme mít pochopení pro to, že vláda a v ní právě ČSSD jako dominantní síla manévruje v mimořádně nesnadném terénu: o sousedních postkomunistických zemích jsme už mluvili, doma to ale není o moc příznivější: nebezpečný populista Babiš, který pro uchvácení moci a proměnu českých zemí v polský či maďarský autoritářský model udělá cokoli, reprezentant tekutého hněvu na Hradě, z většiny xenofóbní opozice, slabá a zmatená občanská společnost a zdevastovaná mediální krajina.

Přirozený instinkt předsedy sociálních demokratů vymanévrovat situaci nějak středem, který mu přinesl v kariéře spoustu často obdivuhodných vítězství, tady selhává, protože celá veřejná debata a s ní i její politický střed se sesunul do nacionálně-populistických a xenofóbních vod tak rychle, že už není kudy manévrovat, kudy proplout.

Důvěra v Evropskou unii během Sobotkovy vlády spadla na rekordní minimum, na devětadvacet procent. Je to samozřejmě proto, že Evropská unie je ztotožňována se snahou přijímat uprchlíky a redistribuovat je podle povinných kvót, což je ovšem jediný reálně funkční model řešení humanitární krize v souladu s východisky EU, který zatím kdo navrhl. Žádný jiný totiž patrně ani nepřipadá v úvahu: za alternativy se vydávají jen iluze a sebeklamy, jak jsme v DR opakovaně doložili.

Náš text ze září 2015, v němž jsme napsali, že postoj české vlády k uprchlické krizi ignoruje fakta a ohrožuje evropskou integraci, je třeba zpřesnit v jediném bodě: ohrožuje naše místo v evropské integraci. Fanatická iracionalita české společnosti, která se bohužel zřejmě bude manifestovat i v nadcházející předvolební kampani xenofobní mobilizací proti nejubožejším lidem, zasluhujícím naši solidaritu, je tím, co ohrožuje naše místo v Evropě i naši demokracii, nikoli případných pár tisíc uprchlíků, které bychom ostatně měli přijímat o své vůli a bez ohledu na kvóty.

Bohuslav Sobotka v rozhovoru pro Deník Referendum označil za základní problém zastánců uprchlíků, že neberou dosti v potaz oprávněné důvody ke strachu z nich. Na tom něco může být a veďme o tom debatu. Lze ji vést technicky a s jasnými závěry.

Všichni chceme minimalizovat bezpečnostní rizika a v každém případě tu zabránit vzniku ghett. Současně ale, jsme-li ještě evropskou společností, nemůžeme chtít nést díl odpovědnosti za to, že necháme živořit rodiny s dětmi někde v blátě na Blízkém východě či na Balkáně. Co svět světem stojí, migrace má i ekonomické důvody a zde by měl stát postupovat zcela prakticky: stanovit pravidla a limity dle potřeb.

Výsledkem by byl určitý počet — konzervativně několik tisíc, realisticky několik desítek tisíc — uprchlíků, které bychom mohli každoročně přijmout a určitý počet, ale třeba také takřka nula, lidí přicházejících za prací, integrační a sociální programy, pracovní příležitosti, sociální i ekonomický rozvoj. Prostě normální provoz demokratické politiky.

Jenomže to se nestalo. Jako nesouměřitelně větší problém se tak dnes jeví neochota příslušníků české politické třídy čelně se střetnout s nepoměrně početnějšími důvody strachu z uprchlíků, které oprávněné nejsou, protože jsou produktem vypočítavého šíření nenávisti vylhanými argumenty v politickém zájmu nepřátel demokracie a lidskosti. Přitom schopnost takové propagandě čelit je jedním z definičních rysů demokracie.

Česká politická elita navíc, zcela podobně jako dříve britská, selhává v tom, že tento iracionální strach a ostří nenávistné propagandy dovoluje obrátit proti Evropské unii. Jenomže pak česká vláda nemá sebemenší právo se divit, pokud se s námi v projektech politické integrace Evropy nepočítá jinak než jako s jejími budoucími objekty, nikoli jako se subjekty participujícími na její tvorbě. Co bychom tak asi přinesli? Náš „oprávněný“ strach?

Můžeme se samozřejmě bavit o okolnostech a příčinách současného selhání sociálních demokratů vedoucích stát ve vztahu k Evropské unii. Vše, o čem jsme psali, tedy nutnost čelit politické konkurenci krajně nebezpečného žlutého barona či nevyzpytatelného žoku žluči na Hradě, katastrofický stav médií či občanské společnosti je jistě možno brát jako polehčující okolnosti, ale jedině tehdy, pokud by byla patrná nějaká promyšlená strategie, jak tyto omezující okolnosti — a jistě i za pomoci Evropské unie — principiálně změnit. To je přece podstata politiky.

Nepozorujeme ale projevy takovéto promyšlené strategie. Žádná snaha o promyšlený rozvoj občanské společnosti, žádná snaha o smysluplnou mediální reformu, a jen velmi nesmělé pokusy přerámovat českou veřejnou debatu jako zápas o spravedlivější uspořádání pro sociálně slabší a střední vrstvy, jež by ČSSD měla a mohla chtít zastupovat jak proti Babišovi, tak proti Zemanovi a jeho ruským a čínským kamarádům.

Místo toho pozorujeme snahu proplout zanikajícím středem mezi aspirací patřit do jádra Evropské unie vyslovovanou hlavně v Bruselu a příslušností ke xenofobnímu klubu visegrádských zemí, která je míněna snad také jako konejšivá šaráda pro xenofobní vlčí mlhou postižený segment vlastního voličstva. Trochu to připomíná nemotorné manévrování Dubčeka v roce 1968.

Naštěstí z Bruselu, i když jej k Moskvě zdejší zlomyslní euroskeptičtí popletové často přirovnávají, nepřijedou tanky. Ne, ne, tentokrát jsme na nejlepší cestě postarat se o svůj báječný osud, příznačně marketingově označovaný slovem Czexit, sami: tak jako v roce 1948 všelidovým hlasováním. A ze zemí Visegrádu k tomu určitě zase dorazí bratrská pomoc.