Na začátku stál David Cameron, pro kterého byl slib referenda populárním výtahem k druhému volebnímu období. To bylo naposledy, co se zcela v souladu s průzkumy veřejného mínění tvářil, jak nesnáší ty evropské regulace.

Brexit ale Cameron nikdy nechtěl a věděl proč. Věděl, co Británii čeká v tom reálném světě mimo národovecké a latentně rasistické pohádky. Věděl, kolik to bude Brity stát, věděl, že to posílí zbývající evropská finanční centra v Paříži a Frankfurtu na úkor londýnského City.

Jenže se mu to vymklo z rukou a teď rezignuje a nechává britskou kořist napospas falešně solidární politické pseudoreprezentaci nekňubů typu Borise Johnsona nebo Nigela Farage, kteří si nevidí na špičku nosu.

Nacionalistické skandování zcela vytlačilo z veřejné debaty skutečné zájmy nejslabších částí britské společnosti. Co bude Brexit znamenat pro pracující, matky samoživitelky nebo rodiny migrantů?

Levice rezignovala na své pozice a nechala si vnutit takovou debatu, která připomíná spíš opileckou hádku v hospodě. Na konci zůstala Britům volba mezi Davidem Cameronem a Borisem Johnsonem. Středolevě a levicově orientovanému voliči pak slovy Bernarda Blacka ze seriálu Black Books nezbylo, než hodit si mincí a doufat, že ve vzduchu exploduje a zabije ho.