Koaliční krize změnila rozložení sil: tahá už ANO za kratší konec?

Koaliční krize mění politickou situaci. ANO ztrácí půdu pod nohama a ocitá se v izolaci. Vítězství demokratické politiky nad Babišovým podnikatelským politickým projektem ale bude mít smysl jen tehdy, bude-li řešit příčiny jeho vzestupu.

Vr_a

Vratislav Dostál

25.06.2016 08:00


Spoluautor: Jakub Patočka

Babi_

Babiš se dostává do izolace. Dokonce se za něj tentokrát nepostavil ani prezident Miloš Zeman. Foto hnutí ANO

Už dlouho nebyl český politický terén tak přehledný. Nebývale vyhrocená situace donutila téměř všechny aktéry zaujmout jasnou pozici. A výsledek? Na jedné straně hnutí ANO, jehož strategie je sice čitelná, leč stále méně věrohodná. A na straně druhé všechny zavedené subjekty.

Střízlivý rozbor situace si vyžaduje oprostit se od emocí. Je žádoucí nedémonizovat ministra vnitra Milana Chovance způsobem, který jsme naposledy zažili u Jiřího Paroubka, a je potřeba připustit, že Robert Šlachta rozhodně není čistě kladným hrdinou, se kterým stojí a padá efektivita boje policie proti organizovanému zločinu.

K dispozici jsou i jiné výklady, a ty obraz odvážného policisty, který se rozhodl vyčistit politiku od veškeré špíny, značně zpochybňují. „Pan Šlachta se svým týmem si patrně z nedostatku jiných podnětů hrají na vojáky, zastrašují a poškozují bezúhonné občany a my všichni jim tuto hru platíme,“ řekla v rozhovoru Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv na sklonku loňského roku. Podobně na jeho pochybnou roli v kauze Fénix nedávno upozornila reportáž Saši Uhlové.

Plastické vyobrazení reality musí být zkrátka pestřejší, politiku nelze redukovat na souboj podlých a zkorumpovaných proti čistým a neposkvrněným. Pokud jde tedy o policejní reformu jako takovou, věci se jeví spíše nepřehledné nežli jednoznačné, jak je na jedné straně podává třeba Respekt přejímající bez rezerv interpretaci státního zastupitelství, na straně druhé Šafrovo Svobodné fórum, které za všech okolností hájí poměry před vzestupem Andreje Babiše; jako by on snad ani nebyl jejich plodem.

Jako zcela přehledná se ale naopak jeví politická rovina zápasu, kterou od počátku v celém sporu analyzujeme jako určující. Pokusme se tedy o pokud možno věcný a střízlivý popis politického terénu, jak jej koaliční krize obnažila, na němž jednotlivé dílčí události, jako jsou tance kolem jednoho jednání sněmovního výboru, nic nemění. Klíčových otázek je několik.

Střet levice s pravicí opět přestal být hlavní osou české politiky
Souboj mezi ANO a ČSSD se Andrej Babiš pokouší prezentovat jako součást střetu mezi jeho populistickým subjektem, který se etabloval jako „Akce nespokojených občanů“ a zavedenými politickými stranami, které hájí status quo. Snad poprvé s touto strategií zásadně narazil, a to i z toho důvodu, že jeho výklad politické reality začíná ztrácet na věrohodnosti, což jsme v minulosti opakovaně předpovídali.

Babišův úspěch totiž stojí a padá s ochotou voličů akceptovat jeho osobní bezprecedentní střet zájmů, z nějž profituje Agrofert i jeho média. Je po celou dobu jen otázkou času, kdy Babišovým voličům dojde, že snaha nahradit představitele zkorumpovaných pravicových stran i ČSSD, oligarchou sledujícím primárně zájmy svého podnikatelského impéria, bylo pověstným vyháněním čerta ďáblem.

Není tedy náhoda, že se nyní na stranu sociálních demokratů postavila TOP 09, ODS a vlastně i lidovci; s výjimkou určitého váhání Mariana Jurečky, který na ministerstvu zemědělství svou politikou dnes rovněž především hájí podnikatelské zájmy Agrofertu. Babiš by asi byl ještě schopen koupit si komunisty, kteří se už nutně potřebují dostat ze sněmovní izolace, ale jak níže ještě rozebereme, věci se dnes jeví tak, že sama jejich podpora mu s největší pravděpodobností stačit nebude.

Babiš si podle všeho uvědomuje, že čas nemá na své straně, k tomu podrobněji ještě níže. A tak po celou dobu od propuknutí krize stupňoval svou konfliktní rétoriku, zpočátku jednoznačně hrozil sociálním demokratům odchodem z koalice, nakonec ale minulou středu ustoupil jen několik hodin poté, co ministr vnitra Milan Chovanec oznámil, že reformu policie podepsal. Dnes už jen požaduje nepatrnou revizi koaliční smlouvy.

Svou nešikovností a metodami, které prakticky vylučují uzavření kompromisu, tedy politické dohody, se Babiš dostal do izolace a nezbylo mu nic jiného, než ustoupit. Dokonce, jak zde již poznamenal Petr Dimun, se za něj nepostavil ani prezident Miloš Zeman. To se nyní ještě prohloubilo Zemanovou jednoznačnou podporou policejnímu prezidentovi Tuhému.

Babiš si zdá se ještě pořád nezvnitřnil, že se v politice bez spojenců neprosadí, že politika je navýsost kolektivní disciplína. Svým chováním navíc dává stále více za pravdu hlasům, které ho vykreslují jako hrozbu pro demokracii. Názornou ilustrací je jeho výrok, že „než by byl v opozici, raději odejde z politiky“. Jako by nechápal, že demokratická politika bez opozice není možná.

Svým počínáním předseda hnutí ANO legitimizuje aliance, které se většině veřejnosti jevily ještě před nedávnem jako zcela neakceptovatelné. Pokud nyní Miroslav Kalousek a Petr Fiala jednoznačně Chovance podpořili, je evidentní, že vstupujeme do kvalitativně nové éry.

„Je známo, že lze snáze odstoupit od politické moci, než se k ní zase vrátit. Za všech okolností je snadnější pracovat při podílu na moci než bez tohoto podílu.“ Tato slova napsal kdysi Ferdinand Peroutka a Babiš jako by si to minulý týden ve středu uvědomil. Pokud by totiž koalici skutečně opustil, ztratil by příliš mnoho a nezískal prakticky nic.

Sociální demokraty a lidovce by ve sněmovně podpořila pravicová opozice, Kalousek by na oplátku nejspíše požadoval po sociálních demokratech nějaký účinný nástroj na vyšetření všech korupčních kauz předsedy ANO. A Sobotka by nejspíš neměl důvod na požadavek nějaké parlamentní vyšetřovací komise s gustem nepřistoupit. Babiš by se sice mohl stylizovat do role mučedníka, což dělá tak jako tak, avšak je otázka, nakolik by mu to pomohlo.

Aniž bychom přeceňovali výstupy sociologických šetření, je evidentní, že podpora hnutí ANO dlouhodobě stagnuje, podle některých agentur dokonce mírně klesá. Spor o revizi koaliční smlouvy, jejíž novou podobu začaly vládní strany řešit ve středu, zatím k rozpadu vlády zcela jistě nepovede. Lze jej brát ale také jako odklad před dalším kolem střetů, s cílem zjistit, jak na vyhrocenou situaci reaguje veřejnost.

Možná se bude ze zpětného pohledu konflikt o reformu policie připomínat jako moment, kterým definitivně pominula Babišova šance převzít moc. To pochopitelně neznamená, že majitel Agrofertu už nemůže vyhrát volby, avšak rozložení sil a celková konstelace ve sněmovně i v celé společnosti pravděpodobně bude taková, že se svým ANO zůstane v izolaci.

Faktor času
Zde je třeba zmínit čas jako klíčovou veličinu, která není na straně předsedy hnutí ANO. Babišův dosavadní úspěch byl postaven na směsi předpokladů, z nichž mnohé přestávají platit. Před volbami v roce 2013 byl v opozici, dokonce mimo parlament. Vstupem do politiky se chtě nechtě ušpinil.

Od vzniku Sobotkovy vlády se ve vládě změnili čtyři ministři či ministryně, z toho tři z hnutí ANO. Babišovi se sice zatím daří ve sněmovně držet klub ANO pohromadě, avšak pozice jeho strany v regionech už zdaleka tak pevná není.

Prakticky ve všech velkých městech čelilo hnutí ANO vážným krizím, nevyhnulo se dezintegračním tendencím, někde dokonce štěpení. V posledních senátních volbách uspěli pouze čtyři kandidáti ANO a je otázka, zda-li jich může být letos na podzim výrazně víc.

Totéž platí o krajských volbách, možná v několika krajích ANO vyhraje, o nějaké dominanci půjde hovořit ale jen stěží. Sám Babiš nám před několika týdny řekl, že by za úspěch považoval zisk dvaceti procent hlasů: „V parlamentních volbách jsme získali 18,63 %, dvacetiprocentní zisk by byl v krajských volbách pro hnutí ANO úspěch.“

Proti Babišovi hovoří jeho kumulace politické, mediální a ekonomické moci. Na jedné straně mu po určitý čas dala ohromnou konkurenční výhodu, na straně druhé bylo jasné, že od určitého okamžiku čím dál více lidí začne vnímat, proč se jedná o zcela mimořádnou hrozbu pro poctivou politickou soutěž.

Bylo také jasné, že se začnou objevovat příklady, v čem Babišovo ANO nespravuje svěřené resorty tak docela nezištně. Jen Deník Referendum v uplynulém měsíci přinesl několik zásadních zjištění týkajících se metod podnikání Andreje Babiše a způsobu, jakým při něm využívá svého vlivu na stát.

Poslední a možná nejzásadnější moment tkví v neschopnosti Babiše přetáhnout na svou stranu politické partnery. Ba co víc, svým chováním ty stávající spíše ztrácí. Sice si lze představit, že po volbách bude v obměněné podobě pokračovat stávající koalice, ale zejména pokud se spory mezi ČSSD a ANO budou stupňovat, pro sociální demokraty mohou být lákavější jiné konstelace.

Lidovci jsou otazník, zkušenost nás nabádá k opatrným závěrům, KDU-ČSL byla a nejspíš i bude potenciálním koaličním partnerem kromě komunistů snad kterékoli formace. ODS a TOP 09 pro Babiše nepřicházejí v úvahu, pokud se do sněmovny dostane Strana zelených, s Babišem vládnout bude jen těžko. Zbývají komunisté.

„Ano, spolupráci KSČM s ANO si představit dokážu,“ řekl nám zdroj dobře obeznámený se situací uvnitř Komunistické strany Čech a Moravy. Miloš Zeman, Andrej Babiš i Vojtěch Filip by podle téhož zdroje cestu k sobě nalézt mohli. Klíčem k realizaci tohoto scénáře je ale volební výsledek, který by oběma formacím zajistil v součtu hlasů většinu mandátů.

A taková možnost se nyní vzdaluje, obzvlášť pokud se ANO nachází ve fázi stagnace nebo dokonce poklesu preferencí. Podle aktuálního šetření CVVM by ANO a KSČM volilo v součtu necelých čtyřicet procent voličů, ČSSD, ODS, TOP 09 a KDU-ČSL přes sedmačtyřicet procent.

Příčiny Babišova vzestupu: slabost médií a občanské společnosti

Andrej Babiš má pravdu v jedné z věcí, které opakuje až do omrzení jak na kolovrátku. Když říká, že ho stvořili Kalousek a ODS, nedá se mu vážně oponovat.

Právě naprostá a oprávněná diskreditace pravicových stran uvolnila prostor k takovému typu politické mobilizace, který už nenabízel jen politickou alternativu, nýbrž alternativu k politice jako takové. To ostatně leží za hesly jako „Řídit stát jako firmu“ či „Nejsme jako politici. Makáme.“

Babiš se učil z chyb podobného podniku, který je v české politice přímým předchůdcem jeho ANO. Osud Bártových Věcí veřejných pro něj byl poučením především v tom, že si pojistil zásadní část médií. Pracují pro něj také špičkoví marketingoví profesionálové, kteří velmi dobře vědí, že reálný obsah politiky může dnes bohužel mít s jejím veřejně propagovaným obrazem velmi volný vztah.

A tak se předseda hnutí ANO může prezentovat jako nositel nějakých nových kvalit v politickém provozu, jako reprezentant s politikou oprávněně nespokojených občanů, a přitom současně nechat svoje lidi účelově demontovat některé ze základních institucí státu, jako je Česká inspekce životního prostředí, či využívat své kontroly nad ministerstvy životního prostředí, financí a dopravy k tomu, aby si přihrával miliardy z řepkového byznysu.

Babišova média pak systematicky nastolují jinou agendu a problematizují primárně záležitosti v resortech jeho politických konkurentů. Lidové noviny se ještě před týdnem hrdě chlubily tím, že „kauzu policejní reformy“ rozjely ony. O zcela reálném a ve své přehlednosti jistě závažnějším problému demolice České inspekce životního prostředí se tam ovšem samozřejmě nepsalo.

Babišovo zneužívání médií pro vlastní politickou agendu ale není jeho vynález. Také masivní propojení ekonomické a politické moci není novinkou, kterou sem vnesl on. Začtete-li se do Deníku Referendum z prvních let naší existence po roce 2009, snadno rychle zjistíte, že přesně toto spojení politické a ekonomické moci jsme – oprávněně – kritizovali na tehdejší pravicové vládě; a stejně tak jsme – oprávněně – kritizovali média za to, že nad tím z ideologických důvodů přimhuřují oči.

Babiš tu tedy žádný nový systém ohrožující demokracii nezavedl. On jej jenom od pravicových vlád převzal a vybavil jej jednotným řízením. To, co ODS s podporou TOP 09, a částečně i ČSSD a KDU-ČSL vybudovala, začal Babiš prostě řídit jako svou firmu.

Bylo by proto kardinální chybou českých politických stran, kdyby se uspokojily tím, že nad Babišem zvítězí, i když ani to dnes není jisté; a samozřejmě samo o sobě to nebude nijak malý výkon. Pokud se ale současně nezačnou poctivě a velkoryse zabývat příčinami, které způsobily jeho nástup, bude jen otázkou času, kdy se antisystémové politické síly neprojeví znovu s o to prudší intenzitou.

Jedním ze základních témat pro budoucnost demokracie, o němž tu mluvíme opakovaně, je stav médií. Ukázalo se v České republice naprosto jasně, že tržní seberegulace medií nevede k vzniku prostředí, v němž by vzkvétalo pluralitní, nezávislé, kvalitní novinářství.

Naopak jasně se ukazuje, že média, až na pár čestných výjimek manévrujících v čím dál užším prostoru, postupně degenerují na vlivové agentury s čím dál frivolnějším vztahem k novinářské etice. K úplné destrukci českého mediálního prostředí už chybí snad jen to, aby si Economii od zdecimovaného podnikatele Bakaly koupili třeba nějací Číňané.

Stát tu na sebe musí vzít odpovědnost. Na jedné straně mnohem přísněji regulovat a eliminovat lživé mediální obsahy, na straně druhé, což je ještě mnohem podstatnější, masivně investovat právě do nezávislosti, kvality a plurality.

Argument, že to stát nemůže nebo nedokáže, by v zemi, kde je jedním z největších vydavatelů ministr financí, nikdo neměl vyslovovat vážně. Ve skutečnosti je to přesně naopak: nikdo jiný než stát to dnes dokázat nemůže. Veřejnoprávní média, která dnes obsahují největší ostrůvky kvalitního novinářství, jejichž nezávislost právě stát garantuje, jsou toho názorným příkladem.

Druhým podobně zásadním tématem je stav občanské společnosti. Opakovaně jsme tu podrobili principiální kritice iniciativu Rekonstrukce státu, jejíž rodokmen je podobný jako ještě o stupeň naivnějšího hnutí Vyměňte politiky.

Úmysly snad byly v obou případech dobré, ba nejlepší, sentiment odporu vůči politickým stranám pochopitelný, ale v obou případech se hlavním výsledkem stala pomoc antisystémovým populistickým tělesům k moci.

Bylo by fatálním omylem na základě toho odsuzovat veřejnou politickou angažovanost občanských iniciativ jako takovou. Právem pohoršující nekompetence v politickém působení Rekonstrukce státu není výrazem přemrštěné síly občanských iniciativ, jak to někteří podávají, nýbrž právě její slabosti.

Faktem zůstává, že nejspolehlivější metodu jak potírat korupci, ale stejně tak i řešit prakticky veškeré jiné, společenské problémy, skýtá soustavná participace, kompetentních a nezávislých občanských sdružení – reflektovaná právě podobně kompetentními a nezávislými médii. Je to právě řádový kvalitativní rozdíl v těchto dvou oblastech, který odlišuje kvalitu demokracie v západoevropských společnostech od její kvality ve společnostech postkomunistických.

Právě díky síle svých, byť rovněž chřadnoucích, médií a síle své občanské společnosti se dokáží západoevropské společnosti stále ještě přibližovat ideálu rozhodování ukotveného v realitě, založeného na faktech, zatímco společnosti postkomunistické, jak se ukazuje na všemožných tématech od migrační krize po energetickou politiku, přespříliš často tonou v zajetí tu korporátní, tu nenávistně populistické propagandy.

Výhra nad Babišem, která se policejní krizí přiblížila, bude sladká v každém případě. Nemá-li ale záhy zhořknout, musí ji provázet zásadní systémová opatření: velkorysou mediální reformou a novou koncepcí masivního rozvoje občanské společnosti je třeba začít.

VRATISLAV DOSTÁL, JAKUB PATOČKA


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.