Andrej Babiš na sociálních sítích komentoval rezignaci policejního vyšetřovatele Roberta Šlachty slovy: „Je to zatím nejvážnější krize. Panu Chovancovi se podařilo destabilizovat českou policii. Útvar, který byl zaměřený na boj proti korupci, fakticky končí, a tak je vlastně u konce celý protikorupční boj naší vlády. V ANO se poradíme, jestli chceme být v takové vládě.“ V podobném smyslu poslal předseda ANO dnes po poledni dopis Bohuslavu Sobotkovi. Babiš tím spouští děj, který pro něj nemusí dopadnout dobře.

Na kampani hnutí ANO proti reorganizaci policie je zajímavé, že její obsah nemá žádnou souvislost s realitou ve svých příčinách, což ale neznamená, že ho nemůže mít ve svých důsledcích. Pro novější české poměry je přitom charakteristické, že z novinových zpráv, ani z většiny komentářů, nelze o tématu pochopit prakticky vůbec nic. I z toho důvodu v DR téma nyní zpravodajsky vůbec pokrývat nebudeme. Jedná se o každým coulem uměle vyvolanou kauzu.

V celé záležitosti jde jen částečně o Roberta Šlachtu a prakticky vůbec nejde o téma boje s korupcí. Zajisté je ilustrací otřesného způsobu, jakým tu dnes pracují média. A má dvě podstatné roviny: jednou je zápas o vymezení kompetencí mezi policií a státním zastupitelstvím, druhou, ještě závažnější, je vystupňování mocenského střetu mezi ČSSD a ANO, v němž nejde o nic menšího než o to, kdo bude v nadcházejícím období určovat charakter české politiky.

Téma Šlachta: čili střet policie a státního zastupitelství

Robert Šlachta získal určitý kredit jako vyšetřovatel, který přivodil konec Nečasovy vlády. Nesouhlasíme s hlasy, které dnes říkají, že „Nečas toho zase tolik nespáchal“, anebo tvrdí, že si takový konec nezasloužil. Nečasova vláda působila lidem tolik zbytečného utrpení, byla tak zkorumpovaná a natolik nekompetentní, že i kdyby si ji odnesl Lucifer, museli bychom s takovým jejím koncem ve jménu humanity souhlasit. Šlachta ukončující Nečasovu hrůzovládu byl kladným hrdinou.

Šlachtův problém tkvěl ale už tehdy v tom, že ve jménu vyšší spravedlnosti nepostupoval zcela rigorózně dle pravidel. Takovou praxi lze omluvit jednorázově, mimořádnými okolnostmi, a Petr Nečas se svým vládním gangem takovou mimořádnou okolností byl. Past tu ale číhá v tom, že taková sláva a moc může jednomu zachutnat a může podlehnout pokušení začít zdůvodňovat vlastní představou vyšší spravedlnosti své neortodoxní postupy soustavně, učinit z nich normu.

Příznaky toho, že Robert Šlachta přeceňuje svou úlohu a postavení, se v posledních letech množily. Jen před pár dny na jeho zcela skandální chování v případu absurdně dlouho vazebně stíhaného anarchisty Ignačáka upozornil Deník Referendum.

Je přitom veřejným tajemství, že Šlachtu si oblíbili vysoce postavení lidé ve státním zastupitelství proto, že vychází vstříc jejich představě o tom, jak šetřit jednotlivé případy. Podobným typem jako Šlachta je totiž státní zástupkyně Lenka Bradáčová, jež se o sobě podle všeho domnívá, že kdyby snad při rekonstrukci Kuksu potřebovali znovu vytesat sochu spravedlnosti, mohla by stát Braunovým následovníkům modelem.

Úmysly obou spravedlivců nejsou zlé, ale až příliš počestné: nemají mentalitu odpovědného úředníka, ale nadšeného aktivisty, který se svatým zápalem napravuje svět. To dnes velmi často chybí třeba v takovém Hnutí DUHA, kde bychom to vítali, ale nemělo by se to vyskytovat v policii či ve státním zastupitelství, kde to může páchat škody, nenapravitelné škody.

Stát má ovšem proti nadšeným aktivistům ve svých strukturách spolehlivou pojistku spočívající v dělbě moci. Ta funguje institucionálně rozdělením justice, legislativy a exekutivy, ale funguje i na nižších úrovních, například oddělením policie spadající pod ministerstvo vnitra od státních zastupitelství spadajících pod ministerstvo spravedlnosti.

V reformě policie se jedná primárně o to, aby se zpřehlednila struktura a zvýšila účinnost. Těžko z našich pozic můžeme něco proti záměru namítat, vidíme-li například, jakou paseku dnes páchá, řeší-li Šlachta současně korupci i tzv. levicový extremismus. Kvůli Šlachtovi dnes Ignačák hladoví.

V každém případě ale platí, že věc vnitřní reformy opravdu je v kompetenci policie. A k vyvolanému humbuku není vůbec žádný věcný důvod. Nic se neruší, naopak pouze se zpřesňují kompetence.

Téma korupce je třeba uchopit nově a jinak

Za věcný důvod kritiky organizační reformy se vydává údajné ochromení boje s korupcí. Nepatříme k lidem, jako jsou novináři z médií dříve přisluhujících establishmentu ODS, kteří tvrdí, že Babiše k moci dostala „protikorupční hysterie“ (termín Lenky Zlámalové). Ne, silné protikorupční naladění společnosti opravdu nevzniklo jako marketingová či aktivistická chiméra.

Prudká protikorupční vášeň ve společnosti vznikla jako zákonitá reakce na skutečnost, že se nad korupčním počínáním prakticky všech struktur spjatých s ODS přespříliš dlouho přivíraly oči. Jelikož se ODS stala v novém století stranou institucionalizované korupce, nebylo volání po reformách, jež takové praxi učiní přítrž, ničím nepatřičným, ale právě naopak projevem státotvorné odpovědnosti, která velké většině pravicových novinářů scházela. Kdyby si Lenka Zlámalová a spol. svou ODS lépe hlídali, nemuseli dnes na Babiše štěkat z internetového exilu.

Problém protikorupčního aktivismu tkví jinde: je jím neschopnost přemýšlet o společenské a politické realitě vcelku. Protikorupční aktivisté se domnívají, že problém korupce lze vyřešit jaksi zvnějšku, kombinací represivních a aktivistických metod a na politické strany pohlížejí při tomto svém snažením jako na soupeře. To je nesmysl, protože nikdo jiný než strany stát řídit nebude. Cílem tedy nemůže být porazit je, nýbrž kultivovat je.

Z obrázku se aktivistům takové Rekonstrukce státu navíc zcela ztrácejí systémové příčiny korupce, které leží hluboko v mentalitě kapitalismu a zejména v jeho neoliberální doktríně. Mají-li být peníze na prvním místě, má-li být všechno na prodej, pak se zákonitě panství peněz rozšiřuje tak, že se předmětem tržních vztahů stávají i obsahy médií, sklony veřejného mínění, úřední a politická rozhodnutí. Václav Klaus se v obou případech stal prezidentem díky nakoupeným hlasům přesně v duchu této doktríny. A přesně v duchu této doktríny pak v závěru svého vládnutí amnestoval všechny potrestané za její důslednou aplikaci. Navíc velká většina korupce se děje legálně.

Není vůbec žádná náhoda, že takzvané protikorupční iniciativy v ČR nyní napsaly dopis na Šlachtovu podporu. Není ani náhoda, že ve své neschopnosti rozumět problému korupce v jeho systémových souvislostech sedly na lep Andreji Babišovi. Není náhoda, proč nechápou, že samo Babišovo působení v politice — vzhledem k jeho vlastnictví Agrofertu a Mafry — je definicí nejzkorumpovanější myslitelné politické praxe. A není tak ani náhoda, že jsou pro něj vítanou kádrovou rezervou: viz Adriana Krnáčová či David Ondráčka, kterého si přece Babiš představoval na Chovancově místě.

Milan Chovanec je v tomto médiu často kritizován a často ostře, například za své zcela neospravedlnitelné počínání v oblasti migrační politiky, jimž napomáhá vzestupu xenofobního populismu. Ve  věci reformy policie je ale v právu, a to beze zbytku. Pokud mu lze něco v celém případě vyčíst, pak je to fakt, že jeho ministerstvo vynakládá na granty v oboru boje s korupcí směšné tři miliony, jež navíc dostávají pravidelně přiděleny tytéž organizace, jimž je přiděloval už Jan Kubice a jež vinou své zaslepenosti a omezenosti nalezly takové zalíbení v nejzkorumpovanějším politikovi, jenž u nás po roce 1989 působil a jímž není nikdo jiný, nežli Andrej Babiš.

Problém médií: Babiš tu nemůže být ničeho vydavatelem

Deník Referendum v minulých týdnech zveřejnil několik textů zcela zásadní povahy odhalujících pravou podstatu Babišova podnikání. Ukázali jsme, jak zneužíval a zneužívá své obchodní síly k nepřátelskému přebírání jiných podniků, jak zbavuje lidi práce a snižuje kvalitu pracovních míst, jak privatizuje zisky a socializuje náklady, jak ovlivňuje stát, aby se vzdával miliard v jeho osobním obchodním zájmu, anebo jak ve veřejné správě jeho strana rozkládá účelově instituce v zájmu jeho firmy.

Zjištění, která jsme publikovali, jsou řádově podstatnější než reforma policie, která s vysokou pravděpodobností zeefektivní boj se všemi typy organizovaného zločinu a která důsledněji oddělí výkon praxe státního zastupitelství od policie. S těmi úmysly je vedena a není na nich nic nelegitimního.

V médiích se ale neřeší agenda, kterou jsme nastolili: zda je legitimní, aby stát sponzoroval Babišovo neužitečné řepkové podnikání daňovou úlevou 1,5 miliardy ročně. Neřeší se, proč neplatí poctivě daně. Neřeší se rozvrat České inspekce životního prostředí. Neřeší se strašlivý příběh způsobu, jakým Babiš připravuje lidi od Jevišovic, přes Hustopeče až po Kostelec o podniky, o práci i o důvěru v možnost dovolat se tu spravedlnosti a práva, čili o důvěru v demokratické zřízení.

V médiích se řeší agenda, kterou jim ministr financí, majitel Agrofertu, sty procenty zvolený předseda hnutí ANO s radikálně nedemokratickými stanovami, skrze své produkty jménem Lidové noviny, Mladá fronta Dnes, Rádio Impuls a skrze další své mediální vazby vnutil. To prostě nejde.

Je zcela evidentní, že demokratická společnost, má-li se udržet, musí daleko přísněji dbát o zajištění svých komunikačních potřeb. Ukázal to nakonec i případ TV Prima, o jejímž propojení s Babišovým impériem se rovněž mluví. Je výrazem fatální slabosti demokracie, že se o licenci Primy ještě vůbec vede debata. Potřebujeme ovšem nejen mnohem přísnější, přehlednější způsob regulace, potřebujeme také, aby stát dal jasně i finančně a institucionálně najevo, že je pro něj pluralita, nezávislost a kvalita médií zásadní hodnotou.

To je téma, k němuž se brzy vrátíme. Pro tuto chvíli nechť je nám způsob, jakým Andrej Babiš skrze svá média z ne-tématu reformy policie udělal otázku budoucnosti vlády a podoby české demokracie, příkladem, proč musí být takováto kumulace ekonomické, politické a mediální moci absolutně nepřijatelná; a proč jí demokratický stát v zájmu své čiré existence musí napříště znemožnit.

Politická stránka konfliktu

Zde se konečně dostáváme k tomu, oč se v celém konfliktu jedná především. Mnohokrát jsme upozorňovali na to, že hlavní štěpící linie české politiky dnes vede mezi nacionálně-podnikatelským populismem a liberální demokracií, nikoli mezi levicí a pravicí. Upozornili jsme také na to, že ČSSD se ve vládě svým politickým působením takové realitě přizpůsobila, stojí svou politikou ve většině otázek napravo od německé CDU.

Je to důsledek naprosté devastace české pravice, kterou bohužel hlavní česká média doprovodila na cestě k jejímu zhroucení pod tíhou vlastní institucionalizované korupce a pod tíhou až absurdně asociální, zvrhlou ideologií neoliberalismu poháněné politiky. Doplatili na to všichni: média ztratila důvěryhodnost a koupil si je Babiš, aby mu kryla záda v politice, a pravice je zdevastovaná tak, že o návratu k vládě může přemýšlet leda jako něčí doplněk.

Právě v této roli ale mohou ještě pravicoví politici pomoci. O Miroslavu Kalouskovi jsme napsali mnoho příkré kritiky a nebudeme z ní nic brát zpět. Faktem ale je, že v rozhodování o tom, zda je větším problémem pro společnost Babišovo ANO, anebo Kalouskova TOP 09, není třeba váhat ani pár vteřin. A není vůbec náhoda, že Kalousek velmi přesně současný konflikt od první chvíle popsal jako konflikt primárně mocenský: a bez okolků a bez rezerv se v něm postavil na stranu Sobotky a Chovance.

To je totiž strana liberální demokracie, jež je zajisté provázena řadou vnitřních problémů, které ji nakonec třeba i mohou zahubit. O nedůslednosti ČSSD i jiných politických stran v překonávání jejich vlastních problémů jsme psali a budeme jistě psát i dál s neztenčenou intenzitou. Dál také budeme podporovat systémové reformy, jež by mohly vést ke zvýšení kvality médií, posílení občanské společnosti: jednoduše řečeno ke zvýšení kvality demokracie.

Nicméně je-li protivníkem politických stran stojících na pozici liberální demokracie nacionálně-populistický subjekt s vůdcem, který čím dál tím hůře skrývá své sklony k autoritářství a který svůj korupční úmysl formuluje už heslem „řídit stát jako firmu“ Andreje Babiše, neměla by nás ani podpora pošetilých aktivistů se spasitelským komplexem zmást v tom, na čí stranu bychom se měli bez zaváhání postavit. Babiš dost možná vidí, že čas je proti němu, poněvadž čím dál víc lidí ví, co je zač, a tak zkouší rozehrát konflikt v situaci, kdy ještě není zcela bez šance na výhru.

Jeho úspěch nelze vyloučit i vinou nepředvídatelnosti Miloše Zemana. Přesto je pravděpodobnější, že právě sledujeme začátek Babišova konce.