Andrej Babiš klamal, když na pardubické univerzitě vyprávěl, že si jeho manažer vzal život kvůli výsledkům testů potravin. Ve skutečnosti se zabil večer po pohřbu svého tragicky zesnulého kolegy. A kde se berou jehly v Babišových uzeninách?
„Kostelecké uzeniny budou mít sto let! Devadesát devět a půl roku nenašli v žádném výrobku jehlu. A teď ji našli dvakrát. A teď vyšly nějaké pomluvy na vysočinu. Lidi jsou zlí a snaží se mě prostřednictvím mých firem poškodit. Bohužel vyšel v Blesku článek, v sobotu, že ta naše vysočina je úplně hrozná. A ten šéf výroby spáchal sebevraždu,“ prohlásil Andrej Babiš 4. května na půdě Univerzity Pardubice. Odpověděl tak nesmělému studentovi na otázku: „Litoval jste někdy, že jste šel do politiky? Měl jste svůj klid a teď do vás všichni kopou...“
Andrej Babiš se pečlivě snaží vzbuzovat dojem, že je otloukánkem, který se stal ministrem financí a místopředsedou vlády takřka z donucení, především však z čirého altruismu. A je za to bit konkurencí. Pokus vyvolat soucit se sebou samým prostřednictvím příběhu „Kterak bulvár dohnal zlými články mého člověka k sebevraždě“ je ale nová meta. Andrej Babiš naznačuje, že tragický osud jeho zaměstnance nějak souvisí s mediálně-politickým honem na jeho vlastní osobu.
Na případ a nesrovnalosti v Babišově výpovědi upozornil jako první v deníku Echo24 Tomáš Pergler. Vyslovil pochybnost, zda je Babišova výpověď pravdivá, když ve skutečnosti hodická vysočina v testu deníku Blesk neskončila špatně, ale vyhrála. Zjištění Deníku Referendum mění pochybnosti v jistotu: Andrej Babiš o příčinách úmrtí manažera svého hodického podniku klamal.
Nikoli jedno, ale dvě tragická úmrtí
Andrej Babiš před studenty v Pardubicích zamlčel, že smrti ředitele provozu Masozávodu Hodice předcházelo ještě jiné úmrtí: smrtelný úraz na jeho pracovišti. Tři na sobě nezávislí lidé v místě Deníku Referendum vypověděli, že zhruba dva týdny před osudnou událostí rozmačkal přepravní vozík, takzvaná ještěrka, dělníka v Babišově podniku. „Šel si na ni naskládat palety, a pak se to stalo. Odbrzdila se a sama se rozjela. Byla to nějaká stará mašina, podle všeho nebyla v pořádku,“ líčí příběh místní lidé, z nichž nikdo si nepřeje být jmenován.
Ředitel provozu přišel svému tragicky zesnulému podřízenému na pohřeb, a v tentýž den večer se zabil. Podle lidí v kraji mohly k jeho zoufalému činu přispět i jiné příčiny než neštěstí na pracovišti, ale každopádně všichni vylučují, že by jakkoli souvisel s kvalitou produkce, která se ostatně právě v Hodicích i v sesterském podniku v Krahulčí, podle řady hlasů po mnohaletém úpadku spravuje.
Ministr financí, předseda ANO, místopředseda vlády, majitel Mafry, majitel Agrofertu nejenom ututlal tragické úmrtí svého dělníka, ale navíc si vylhal příčiny smrti svého manažera, a nakonec vše podal tak, jako by mu všichni strašně křivdili.
Není to ostatně první případ, kdy Babiš o svém podnikání úmyslně nemluví pravdu. Když jsme před časem zveřejnili okolnosti způsobu, jakým získal Agro Jevišovice, napsal nám: „Pane Patočka, kdyby Vás zajímala pravdivá fakta o zemědělci, kterému Agrofert spálil pole, tady jsou...“ Poté, co jsme si dali práci, všechna „pravdivá fakta“ jsme několik týdnů ověřovali a jedno po druhém vyvrátili jako nepravdivá, už ale neodpověděl.
Nyní se ale jedná o ještě závažnější případ. Babiš zneužívá smrt svých zaměstnanců, aby vyvolával soucit... sám se sebou. Dokáže si někdo představit, jak se počínání Andreje Babiše musí jevit oběma rodinám pozůstalých, jejich dalším blízkým a přátelům? Jména obou obětí naštěstí unikla pozornosti médií, a my na tom nemáme důvod nic měnit, ačkoli jsou nám známa.
Pokud o věci vůbec píšeme, není to z neúcty k oběma zesnulým, ale právě z úcty k nim. Jestliže o jedné smrti Andrej Babiš mlčí a druhou zneužívá ve svůj prospěch, je na místě podívat se na jiné souvislosti obou tragédií. Pod Babišovým vedením masokombinátů na Vysočině podle všech dostupných svědectví:
- upadla kvalita vybavení i péče o něj,
- zásadně se snížila kvalifikace personálu,
- a vzrostl tlak na vedení.
Kde se vzala jehla v Babišově uzenině
Zastavme se u zmíněného úlomku jehly v uzenině. Veterinární správa jej našla počátkem letošního roku v klobáse značky Krahulík z Krahulčí. Laikům může připomínat jehlu z injekční stříkačky. S medicínou či narkomany ale nemá nic společného.
„Je to jehla z dostřikovačky. To je stroj, který má dva válce se stovkami jehel. Když jím prochází maso, jehly do něj napouštějí lák. Dělá se to proto, aby se zvýšila jeho hmotnost a vydělalo se tak víc peněz… Občas se taková jehla ulomí. Neměla by pak projít detekčním zařízením, ale vzhledem k tomu, že je dutá a krátká, můžete se to asi stát,“ vysvětluje Jan Boček, který dlouhá léta řídil Kostelecké uzeniny.
To je podnik, který leží nedaleko Hodic a Krahulčí, a pod Bočkovým vedením se stal největším svého druhu v České republice. Ale dnes už také patří Andreji Babišovi. Způsobem, jakým Andrej Babiš Kostelecké uzeniny získal, se budeme podrobně zabývat zítra.
Dle zkušeností Jana Bočka nález zlomku jehly v uzeninách vypovídá o tom, jak to dnes v Babišových masokombinátech vypadá. „Skoro všichni zkušení řezníci a vůbec lidi, kteří k fabrice měli vztah, jsou pryč. V Kostelci dneska pracují všelijací námezdní dělníci i z východu nebo vězeňkyně ze Světlé nad Sázavou. Těm je to úplně jedno,“ glosuje.
V hostinci v Krahulčí, u stolu štamgastů-bývalých zaměstnanců místní výrobny uzenin ale během hokejového zápasu Česká republika — Norsko zaznívá i názor, že úlomek jehly někdo nastrčil do klobásy schválně. To by se ale, když už, týkalo spíš dalšího, březnového nálezu v klobásách Čertíci z Kosteleckých uzenin. Jak uvedl mluvčí Státní veterinární správy Petr Pejchal, vina na straně výrobce zde nebyla na rozdíl od lednového případu prokázána.
Každopádně ani bývalý řeznický mistr z Kostelce nepovažuje událost za nijak zásadní: „Můžete být sebeopatrnější, a tohle se vám stane stejně.“ Úlomek jehly je tedy dost možná jen ne úplně podstatná — byť samozřejmě nebezpečná — epizoda.
O podstatě problémů Babišových masozávodů na Vysočině se člověk dozví více právě při rozhovorech s jejich bývalými vlastníky a zaměstnanci. Jejich líčení by se dalo shrnout stručně: Ano, bylo líp. A platí to jak pro kvalitu produkce, tak pro pracovní podmínky zaměstnanců.
„Když Babiš přišel, smetl celé vedení. Pak lidem snížil mzdy. Když pak přišel další ředitel, opět je snížil. Schopní řezníci všichni utekli do Rakouska. Původně nás bylo na bourárně až 140, dneska je jich tam pětadvacet,“ komentuje bývalý předák řezníků, který v Kosteleckých uzeninách za Babiše pracoval ještě tři roky a pak raději odešel do důchodu.
Stejně jako na něm, je i na jiných bývalých pracovnících Kostelce či Krahulčí vidět, že jim to nedá a osudy masokombinátů bedlivě sledují. A všichni s velmi těžkým srdcem.
Namísto řezníků, vězenkyně a gastarbeitři
Jestliže Jan Boček — člověk, který ze zchátralého socialistického podniku určeného k likvidaci vybudoval největší středoevropský masokombinát s ročními tržbami čtyři miliardy korun — dnes říká doslova, že Babiš udělal z Kosteleckých uzenin „sračku“, není to výraz namyšlenosti, ani zahořklosti. Fabrika za jeho dob porážela kuřata, prasata a hovězí dobytek. Masná výroba produkovala až tři sta tun uzenin denně. Dnes už se ale v Kostelci neporáží kuřata ani prasata, hovězí jen sem tam. A uzenin se produkuje tak padesát tun denně.
Mnohem podstatnější nežli kvantita ovšem byla pro tehdejší vedení kvalita. Tou se chtělo prosadit dlouhodobě jako všeobecně uznávaný podnik s tradicí od první republiky a přesahující význam České republiky. Bočkovi lidé tu zbudovali špičkové chladírny, dršťkárny, střevárny, automaty na kostění kuřat, konzervárny, udírny, vše na nejlepší tehdy v Evropě dostupné úrovni. Orientovali se na trhu, rozuměli oboru, uměli využívat příležitostí.
S ironickým úsměvem Jan Boček komentuje to, že se v Kosteleckých uzeninách od jeho dob vystřídalo na devět ředitelů. „No jak to pak může vypadat...“ Vypráví historky, které se mu donesly: o hale plné hnijících plísňových salámů či o zapařených půlkách prasat, které nějakého „experta“ napadlo chladit v chladírenských kamionech, po té, co se přestalo porážet v Kostelci, disponujícím vhodnými chladírenskými kapacitami.
Namísto špičkových řezníků dnes v Kosteleckých uzeninách pracují již zmíněné vězeňkyně a všelijací námezdní dělníci. Při průjezdu obcí dlouhodobě poutá pozornost transparent hlásající, že firma hledá zaměstnance. „Co se tam asi tak může dít? Vždyť to trvá deset patnáct let, než je z řezníka formát, než umí pořádně vykostit kýtu nebo ořezat hovězí hlavu. To nejde, udělat z někoho řezníka do zítřka,“ líčí Jan Boček.
Kvalitní masnou výrobu zkrátka nelze provozovat bez schopného, zkušeného, oddaného personálu. O ten Andrej Babiš přišel: kvůli tomu, jak své firmy řídí.
Škrob, sója a „pochcané“ salámy
Proč od začátku Babišovy éry konkrétně v Kosteleckých uzeninách skončily porážky, výroba se tak razantně snížila a kvalita šla tak dolů, nedokáže nikdo ze zasvěcených pamětníků zdůvodnit. Může za tím být samozřejmě zmíněná ztráta know-how a kvalifikovaných oddaných zaměstnanců v důsledku schematického řízení podniku vedeného snahou za každou cenu snižovat provozní náklady.
Ztráta schopného personálu se samozřejmě musela projevit i na kvalitě produkce. V okamžiku, kdy se z Kostelce i dalších podniků v okolí vytratil původní vztah k řemeslu a nový management se přeorientoval čistě na výdělek, přibyly v uzeninách náhražky jako sója a bramborový škrob. „Nebylo to nic zdravotně závadného, prostě se to nastavovalo,“ vypráví bývalý řeznický mistr.
„Já mám odjakživa rád točený polský salám,“ popisuje Josef Mikeš, bývalý zaměstnanec udírny v Krahulčí. „Jenže někdy počátkem tohoto roku jsem si ho koupil a bylo to něco strašného. Tak jsem ho vzal a přinesl kvalitáři: Tohle prodáváte? ptám se ho. Před dvěma měsíci najeli na starou technologii. Možná měli strach, že bych mluvil do novin. Každopádně se to spravilo, to hned poznáte,“ líčí mezi počítáním branek v norské síti.
Jeho kolega Josef Jírů, který dělával údržbáře, zase vzpomíná na „pochcané salámy“, lidově takto překřtěné, protože z nich vinou špatného technologického postupu, tekl tuk. I on ale říká, že se kvalita — alespoň v Krahulčí — v poslední době spravuje.
Největší lump na světě
Co se ale nespravilo, je postavení zaměstnanců. Na všem se hrubě šetří. I na údržbě, na vybavení, na lidech. A tak tu používají ještěrky, které svým nevyhovujícím technickým stavem způsobují tragické nehody. V řádově větších Kosteleckých uzeninách se během patnáctileté éry Jana Bočka nestal jediný smrtelný úraz.
„My byli za Bočka moc spokojení. Všude jinde ve fabrikách na okrese brali lidi maximálně dvanáct třináct tisíc. V Kostelci si řezník vydělal i třicet. My pro tu naši fabriku dejchali,“ pokyvuje na zahrádce před svým domem v památeční kostkované kazajce bývalý řeznický mistr z Kostelce; dnes penzista.
Jeho mladší kolegové pracují v Rakousku. A zboží pro jimi vybudovanou značku Kostelecké uzeniny vyrábějí vězeňkyně a gastarbeiteři, kterých třeba v jednom domku v Kostelci žijí naštosované dobré dva tucty.
Že se to promítá do kvality, místní dobře vědí. Samoobsluha v Kostelci zdejší uzeniny nevede. „Mají přece podnikovou prodejnu,“ odtuší prodavačka a dovysvětlí: „My se tu snažíme mít spíš produkci menších uzenářů bez alergenů a bez éček.“
Andrej Babiš kandidoval s heslem „Řídit stát jako firmu“. To je jistě možné brát jako metaforu autoritářského režimu. Ale my jsme se jeho heslo rozhodli vzít i jako impuls zjistit, jak své firmy vlastně řídí, jak to v nich vypadá.
22. dubna napsal Andrej Babiš na svém facebooku: „Pořád chci vést stát jako firmu. Je omyl, že firma je jen o zisku, je to o zodpovědnosti, postarat se o lidi, řešit problémy a dosahovat společný cíl.“ Zvlášť věrohodně to dnes musí znít Babišovým zaměstnancům v Hodicích, kteří v posledních týdnech tragicky ztratili dva kolegy. 12. května nám bývalý Babišův zaměstnanec v Kostelci řekl: „Je to největší lump na světě, největší pacholek.“
Jedná se o to, zda si dostatek lidí dokáže zavčas uvědomit neslučitelnost obou perspektiv.