Hustopečské zemědělství pod Babišem: proč si je kupoval, když ho zničil?

Mimořádně smutný příběh zničení hustopečského zemědělského podniku Agrofertem kromě happy-endu postrádá i kladného hrdinu. Prozatím obsahuje velké tajemství a přináší jedinečné poučení o tom, co Andrej Babiš říká slovy „řídit jako firmu“.

Zuzka_7g_cb

Zuzana Vlasatá

31.05.2016 08:00


Spoluautor: Jakub Patočka

Babiš kontra zemědělci

Repka_panely

Hledáme další náměty


Zkoumání Babišova vlivu na české zemědělství jsme před rokem a půl začínali s otázkou, zda mu nebyl v mnohém užitečný například jako zachránce pracovních míst či ochránce před tlaky supermarketů: tak málo se o jeho podnikatelském působení všeobecně vědělo. Přitom pokud Andrej Babiš v politice uspěl s volebním sloganem Řídit stát jako firmu, mělo by první otázkou veřejnosti i médií pracujících v jejím zájmu být: jak vlastně Andrej Babiš své firmy řídí?

Co jsme postupně zjistili, ale předčilo nejčernější očekávání. Před půl rokem jsme popsali příběh zemědělce Bohumíra Rady, kterého Andrej Babiš brutálními metodami, jež by neměly mít v demokracii místo, připravil o Agro Jevišovice a dodnes se mu mstí za to, že se nepodvolil a stále s Babišem vede řadu sporů.

Nicméně i pro nás zůstávala otevřená otázka, zda se nejednalo o výjimečný případ. Proto jsme systematicky pracovali na tom, abychom zjistili, jak Andrej Babiš získal dva mimořádně významné podniky: Kostelecké uzeniny a ZVOZ Hustopeče. A neméně důležité pro nás bylo zjistit, co s nimi Andrej Babiš udělal. A proč vlastně do politiky vstoupil. Výsledky svých investigací předkládáme v současném souboru textů.

Už po zveřejnění reportáže a analýzy o Kosteleckých uzeninách se nám začali ozývat další lidé poškození v podnikání Andrejem Babišem. Vážíme si toho a za náměty děkujeme. Pokud znáte další podobné příklady či jste se sami stali obětí predátorské Babišovy podnikatelské praxe, napište nám svůj námět na adresu redakce@denikreferendum.cz.

zv, jp

Související

„Nevím, jak se stalo, že se to začalo rozprodávat. Lidi to nechtěli. Měli se tu doopravdy dobře. Hromada jich tu byla zaměstnaná a nemuseli nikam dojíždět. Jen tady ve Starovicích, obci s devíti sty obyvateli, nás dělalo v družstvu přes čtyřicet. Paní tady z toho baráku, ta už je mrtvá, tam pracovala. Támhle z toho žlutého baráku, ta taky. I z toho modrého…,“ vypráví a gestikuluje starší usměvavá žena na zápraží před svým domkem. Jmenuje se Anna Fabiánová a po většinu svého života pracovala jako zootechnička u prasat v jihomoravském zemědělském družstvu Hustopeče.

To byla legenda, o níž mnozí hovoří jako o dvojce či trojce za proslulými Slušovicemi. Na rozdíl od nich ale Hustopeče nikdy nepodnikaly výboje mimo svůj obor, nestaly se normalizačním, ani perestrojkovým symbolem.

Družstvo, které vzniklo v původně většinově německé obci „dobrovolnou“ kolektivizací až začátkem šedesátých let, se přesto už za minulého režimu proslavilo. Dílem určitě díky protřelému předsedovi Ludvíku Podešvovi, který měl podle pamětníků styky na nejvyšších místech, hostil v družstvu prezidenta Husáka a stýkal se s okupačními vojsky. „Nikdo na něho nemohl,“ líčí dvaadevadesátiletý Josef Hanák, který v družstvu pracoval celý život jako zootechnik, „když něco potřeboval, domluvil si u Sovětů přímluvu.“

Podešvu patrně lze nazvat oportunistou, ale rozhodně ho není možné šmahem odsoudit. Mluvit se s ním už bohužel nedá, zemřel před dvěma lety. Byl to zřejmě člověk složitý jako doba, ve které žil. Vedoucím družstva byl podle všech svědectví schopným a pozorným. S lidmi prý vždy zacházel velmi pěkně. „Kdykoli někoho potkal, jeho první slova zněla: Nepotřebujete něco? Nechybí vám nic?“ vzpomíná jiná bývalá družstevnice.

Fotografie z Husákovy návštěvy v Hustopečích člověk najde v kronikách bývalých místních družstveníků. Repro DR 

Studenti moderních manažerských příruček by jistě ocenili historky o tom, kterak svým podřízeným, když občas museli sloužit dlouhé přesčasy a venku mrzlo, dovezl třebas lahev rumu, aby se zahřáli grogem. O jeho schopnostech a obratnosti ledacos vypovídá i to, že předsedou představenstva družstva transformovaného v akciovku byl i v letech 1995 až 2005. A vyslovíte-li jeho jméno v kraji dnes, můžete očekávat jen kladné vzpomínky.

Transformaci v akciovku počátkem devadesátých let hustopečské družstvo zvládlo. Nutnost najít novou právní formu vyřešilo založením akciové společnosti ZVOS Hustopeče, jejíž reálná struktura ale kopírovala původní družstvo. Akcionářů měl podnik 745 a nikdo původně nedržel více než dvacet akcií. Ku prospěchu regionu a místních obyvatel podnik vzkvétal do roku 2008. Od té doby patří Agrofertu.

V Hustopečích, Starovicích a Uherčicích – obcích, kde měl podnik všechna svá původní pracoviště – dodnes nikdo, ani bývalí zaměstnanci, ani členové představenstva či dozorčí rady, ani akcionáři nedovede vysvětlit, proč se společnost vůbec prodávala. Proč úspěšný zemědělský podnik skončil v rukách velkopodnikatele Andreje Babiše, když se v něm všichni měli tak dobře… A všichni svorně vyprávějí, jak trýznivý je pro ně dnes pohled na to, co se s místy, v nichž celý život pracovali, pod Babišem stalo.

V Hustopečích předběhli dobu
Moderní spotřebitel hledá všemožné cesty ke kvalitní produkci, snaží se obcházet nadnárodní řetězce a objevuje bedýnková družstva, farmářské trhy či komunitou podporované zemědělství. Často se věci líčí tak, že u nás za všechno zlé v zemědělství může kolektivizace, ale takhle jednoznačné to není. Některé socialistické podniky, jak jsme již ukázali na příkladu neotřelé privatizace Kosteleckých uzenin do rukou jejich řezníků, se podařilo transformovat příkladně – s ohledem na lidi i kvalitu produkce.

Obdobným případem byl ZVOS Hustopeče. Tomu se dařilo velkým dílem proto, že se nestal prostým dodavatelem supermarketů, ale z velké části se orientoval právě na svůj region. Byl de facto takovým mimořádně rozvinutým komunitou podporovaným zemědělstvím, aniž by se tamější lidé o aplikaci sociálně-ekologických ideálů importovaných ze západu uvědoměle snažili.

I když je pravda, že pro nejrůznější experimenty tu měli smysl: vyslechli jsme si například historku o tom, jak zkoušeli chovaným prasatům dát do výběhů pro rozptýlení a zábavu míče – a prasata to tak rozdivočilo, že jim pak museli upravit krmné dávky. V souladu s moderními ideály komunitou podporovaného zemědělství zde pracovali převážně spokojení lidé, kteří svou práci prožívali tak, že „dělají na svém“.

A všichni svorně vyprávějí, jak trýznivý je pro ně dnes pohled na to, co se s místy, v nichž celý život pracovali, pod Babišem stalo. Bývalý chov prasat ve Starovicích. Foto Jakub Patočka, DR

Kromě tradiční rostlinné výroby, kdy asi na dvou tisících hektarech rostla řepka, pšenice, slunečnice a kukuřice, chovu krav na mléko a živočišné výroby zaměřené na prasata a býky, měly Hustopeče spoustu dalších zajímavých odnoží.

Pěstovali zde mák a saflor, neboli světlici barvířskou, používanou hlavně jako krmivo pro okrasné ptáky. Dále mrkev a petržel. Pečovali o meruňkový sad, postupně převedený do režimu ekologického zemědělství. Pro zeleninu a ovoce měli vlastní chladírnu. Na sto padesáti hektarech pěstovali vinnou révu a lisovali víno, případně prodávali dalším firmám hrozny. Tehdejší sklepmistrová Jitka Sedláčková přebírala v roce 2007 ve Španělském sále Pražského hradu ocenění pro „obdivuhodné ženy“ od společností Comenius.

Dále měli v Hustopečích šlechtitelský a rozmnožovací chov prasat. Vyráběli krevní séra z mladých býčků pro humánní medicínu. Množili orchideje. Míchali krmiva. Čistili obilí a vyráběli z něj osivo. K dílnám patřila i kovárna, v níž si mohli součástky, bylo-li potřeba, i sami vyrobit. Provozovali malá jatka a na ně navázanou masnou výrobu. „Vyráběli jsme uzeniny skutečně z masa, což už se dneska moc nenosí…,“ vzpomíná jeden z bývalých zaměstnanců, který si – tak jako řada jeho kolegů – nepřeje být jmenován. Tolik strachu něco říct jako v Hustopečích člověk hned tak někde nevidí.

Hustopečská tlačenka byla vyhlášená a vysloužila si několik lokálních ocenění. Podnik měl také dva vlastní obchody s potravinami a podíl v Moravance – regionální síti sídlištních samoobsluh. Nechyběla samozřejmě závodní jídelna, která vařila i pro jiné firmy. „Ve Starovicích jsme postavili obchvat, zavedli jsme plyn, občanskou vybavenost a vybudovali tenisové kurty, jako agronom jsem postavil kolem třiceti kilometrů silnic,“ vypráví Podešvův nástupce Václav Hlaváček, jak se podnik staral o místa, k nimž patřil.

Všechno se udělalo, i sranda byla
Na svém vrcholu v roce 2003 měl ZVOS Hustopeče 267 zaměstnanců. Podnik ve městě a okolí účinkoval i jako tmelící element. Poskytoval místním zemědělské služby, například orbu. Pořádal slavnosti a bývalí zaměstnanci se i v důchodu cítili být jeho součástí. „Staří za námi kolikrát přišli, podívali se, jak pracujeme, jak to tam vypadá. Dnes jsme pro ně cizí lidi,“ ilustruje změnu Jiří Furch z Uherčic, bývalý údržbář v živočišné výrobě.

Do důchodu odešel v roce 2009 – předčasně, protože jeho místo zaniklo. „Nabízeli mi práci v Hustopečích, ale nechtěl jsem dojíždět, tak jsem šel. Pár měsíců po mém odchodu stejně následovaly hromadné výpovědi, takže jsem jen přišel o odstupné,“ dodává s tím, že za jeho časů mělo díky družstvu práci přímo v Uherčicích asi sto lidí – tedy každý desátý z obyvatel. Dnes je jich už jen asi patnáct.

V Uherčicích pracovala i Zdeňka Křivinková, a to celkem šestatřicet let, čemuž je těžké uvěřit vzhledem k tomu, jak mladistvě a vitálně vypadá. Přestože v době „převratu“, tedy prodeje družstva Agrofertu, respektive jeho dceřiné firmě ZZN Pomoraví, byla členkou představenstva, na otázky „Jak to, že jste to družstvo prodali. Kdo to chtěl?“ dokáže jen rozhodit rukama a odvětit: „To nikdo neví. Jen ti, co to dozorovali.“

Setkání s paní Křivinkovou patří k nejlepším momentům, které může práce reportérů přinést. Málokdy se poštěstí narazit na člověka, který vykládá o svém celoživotním zaměstnání s tak nefalšovaným nadšením. A okouzluje to o víc, když tou prací bylo dojit krávy, čímž přece ve škole strašívali holčičky, že je čeká, budou-li se špatně učit.

„Všechno se udělalo, i sranda byla. Žádná závist, buzerace, honička. Všechny své krávy jsme znaly jménem. Věděly jsme, kdy měla která telátka. Hřebelcovaly jsme je a česaly jim ofinky, aby byly krásné,“ vypráví s nadšením, na což její muž se smíchem kontruje: „A sama vždycky přišla domů celá zamazaná.“

Všechny své krávy jsme znaly jménem. Věděly jsme, kdy měla která telátka. Repro DR

Zdeňka Křivinková se svou prací dojičky skončila před třemi lety. „Pod Babišem“ tedy působila pět let a může porovnávat. Dřív, za Podešvy a jeho nástupce Václava Hlaváčka, podle ní bylo jednoznačně líp. A rozdíl není jenom v tom, že se změnila technologie a charakter práce dojičky, ale v přístupu vedení. „Dnes je to pásová výroba. Nemají tam lidi, honí vás na směny. Dělají se hromady přesčasů. Svačíte při práci, protože na jídlo nemáte pauzu. A o kravách, které dojíte, nevíte nic,“ říká.

Přichází ten, kdo není ani miliardářem, ani podnikatelem
Od dob, co se podnik dostal pod křídla Agrofertu, se změnilo úplně všechno. Během krátké doby skončilo vše, co bylo pro Babišův holding s nadnárodními aspiracemi a bez jakéhokoli vztahu k Hustopečím jen zbytečnou výstředností.

Z družstevního podniku, který fungoval jako pokročilé komunitou podporované zemědělství, se stal jen další článek výrobní vertikály agro-chemického gigantu. Agrofert si mohl odškrtnou dalšího odběratele své chemie, krmiv, osiv a nafty – a dodavatele primární zemědělské produkce.

Ostatně právě v roce 2008 se Agrofert konečně stal i jedničkou v oblasti zemědělské prvovýroby, jak Andrej Babiš doznal v rozhovoru s příznačným názvem „Nejsem miliardář ani podnikatel“. Rozhovor vedl pro časopis Ekonom Jiří Pšenička, jeden z mála novinářů důkladně sledujících Babišovu nebezpečnou dráhu ještě před jeho vstupem do stranické politiky. Díky Pšeničkově práci víme, že Agrofert tehdy vlastnil osmadvacet podniků zemědělské prvovýroby a hospodařil na jednapadesáti tisících hektarech.

Do té doby se nacházel dle svého majitele „v sendviči“: na jedné straně potravináři, na straně druhé prvovýroba. Protože Andreje Babiše štvaly marže zemědělců, začal kupovat, a to na obou stranách. Potravináři dopadli úplně stejně jako zemědělci.

Z původní pestré skladby hustopečského zemědělství zůstal jen chov dojných krav v Uherčicích – mléko pro dnes již rovněž Babišovu Olmu – a notně osekaná rostlinná výroba. Už žádné meruňkové sady, žádná jatka, žádná prasata, natožpak hrající si s míči, žádné uzeniny „doopravdy z masa“, žádná séra, žádné orchideje, žádný mák, žádný saflor, žádná kovárna, žádné víno. Vinice Babiš prodal Znovínu, meruňkové sady Rudolfu Jelínkovi.

Podle poslední dostupné výroční zprávy z roku 2014 firma hospodaří na 4285 hektarech polí. Za tuto svou činnost má nárok na 31,5 milionu přímých státních dotací. Takto o ní její dnešní vlastník přemýšlí.

Co šlo, se rozprodalo či pronajalo. Vepřín ve Starovicích zel dlouho ke smutku místních prázdnotou. Nedávno areál koupila firma, která balí suché plody – tedy podle některých místních „blbiny“, jiní starovičtí ale odevzdaně říkají: „Aspoň něco.“

Nedávno areál koupila firma, která balí suché plody – tedy podle některých místních „blbiny“, jiní starovičtí ale odevzdaně říkají: „Aspoň něco.“ Foto Jakub Patočka, DR

Jestliže v roce 2003 zaměstnával ZVOS Hustopeče podle výroční zprávy 267 lidí a v roce 2007 173, v roce 2014 to bylo jen 89. Na něčem se jistě podepsala ekonomická krize a technologický vývoj. Srovnáváme-li ale počet pracovních míst před Babišem a po něm, musíme vzít také v potaz, že 1. června 2009 se hustopečeský podnik sloučil se sousedním, obdobně velkým podnikem Zemos Velké Němčice.

Slučování samo o sobě přineslo hustopečským křivdu, jako by se Sparta stala součástí Slávie, a samo o sobě by vydalo na text, jako je ten dnešní. Pro nás je nyní ale důležité, že mluvíme-li o decimaci pracovních míst v éře Andreje Babiše, neporovnáváme pouhý úbytek v někdejším hustopečském družstvu, ale hned ve dvou rivalských podnicích dohromady.

Příběh bez kladného hrdiny
Sláva hustopečského družstva, které mohlo být modelovým příkladem jisté části našeho zemědělství, je pryč. ZVOS Hustopeče se stal další z řady firem patřících „někomu v Praze“. Jak se to mohlo stát, když v něm všichni byli tak spokojení a podnik neměl závažné ekonomické problémy?

V roce 2006 měla firma 10 143 akcií – 10 063 z nich vlastnilo 745 akcionářů a osmdesát sama akciová společnost ZVOS Hustopeče. Ovšem ještě rok před tím nedržel nikdo akcií více než dvacet. Podnik prostě patřil lidem, kteří v něm pracovali. Co je přimělo akcie vydat, jsme zjišťovali půl roku. Naše cesty na Hustopečsko nespočítáme.

Hovořili jsme s většinou bývalých členů představenstva, některými členy dozorčí rady, bývalými zaměstnanci, následníkem Ludvíka Podešvy Václavem Hlaváčkem, a také s člověkem, který měl coby zaměstnanec Agrofertu akvizici na starost. Mnozí nechtějí být citováni pod svým jménem, většina o podrobnostech prodeje nic neví a ti, kteří vědí, nechtějí mluvit. Někteří nás zapřísahali, ať jejich jméno neuvádíme, někteří nám dokonce vyhrožovali. Lidé se až nepochopitelně bojí. Každopádně dnešní text neobsahuje ani jedno jméno člověka, který si je uvést nepřál.

Z reakcí, kterých se nám dostalo, soudíme, že příběhu ztroskotání hustopečského zemědělského podniku chybí „kladný hrdina“. A to je možná právě důvod, proč všichni mlčí. Působí to tak, jako by si někteří vyčítali, že podnik v jeho původní podobě neuhájili. Možná se dokonce stydí, protože vědí, že – jak nám shrnula bývalá mzdová účetní firmy Marie Kňákalová – na prodej dodnes svorně nadávají úplně všichni.

Z výpovědí svědků událostí můžeme nicméně shrnout, že v jistý moment vypuklo něco jako davová psychóza, a všichni začali hromadně prodávat své akcie, které měly jmenovitou hodnotu deset tisíc korun za poloviční sumu firmě ZZN Pomoraví patřící Agrofertu. Ještě o něco dříve někteří členové představenstva pod kdovíjakou záminkou vykupovali akcie od svých podřízených, kteří k tomu byli ochotni, po pětistovce či tisícovce. Nepochybně přinejmenším někteří z nich věděli, co se chystá.

Hustopeče leží tady v údolí pod kopcem. A jejich okolí je dnes žluté. Foto Jakub Patočka, DR

Klíčové role uvnitř podniku sehráli podle všeho dva muži, předseda společnosti Václav Hlaváček, který po jistý čas vedl i Agrární komoru, a talentovaný agronom Radek Sedláček. Jisté je, že nejméně jeden z nich musel Agrofertu aktivně napomáhat přímo uvnitř firmy.

V lednu 2008 byl zvolen členem představenstva člověk z Agrofertu, který situaci dnes diplomaticky komentuje: „Poměry v tom družstvu nebyly tak idylické, že by se v představenstvu nenašla skupina, která by byla připravená tu firmu prodat komukoliv.“ Kdo ale otevřel Babišovi cestu a co se mu za to slíbilo, prozatím s jistotou nevíme.

Něco to ale určitě bylo. Stojí za povšimnutí, že po převzetí podniku Babišem v roce 2008 ZVOS Hustopeče sice okamžitě propustil dvaačtyřicet zaměstnanců, ale vedle toho rapidně narostly odměny řídícím pracovníkům: z 986 tisíc v roce 2006 na více než dva miliony v roce 2008.

Charakter akcií podniku, které byly původně převoditelné jen mezi akcionáři, případně na děti a manžele, se v tomto turbulentním období samozřejmě musel změnit. Od února 2008 byly převoditelné i na třetí osoby, pokud k tomu byl udělen souhlas představenstva. A od června 2009 pro převody akcií přestala platit jakákoliv omezení. Nakonec v únoru 2012 byly všechny původní akcie sloučeny v jednu. Komu patřila, můžete hádat.

Na konci března 2009 drželo ZZN Pomoraví, respektive Agrofert, 9641 akcií společnosti, což bylo 95,05 procent. Valná hromada schválila návrh usnesení předložený hlavním akcionářem a rozhodla o přechodu všech ostatních účastnických akcií na něj, tedy na Babišovo ZZN Pomoraví.

Toto autoritativní rozhodnutí však ještě mělo občansky poučnou dohru. Část z akcií, které ZZN Pomoraví chyběly do sta procent, držel již v úvodu zmíněný bývalý zootechnik družstva Josef Hanák. S prodejem podniku nesouhlasil a svoje akcie nevydal. Nebyl sám. Podobných lidí bylo ještě několik.

Pouze on však trval na soudním projednání a odhodlaně bojoval až do loňského roku. Pro příslušníka jedné z mála předválečných českých hustopečských rodin vleklá a nepříjemná tahanice skončila výhrou. Dnes dvaadevadesátiletý muž vloni po sedmi letech přemohl mocnou firmu Andreje Babiše, která se s ním sama nechtěla poctivě vyrovnat.

Ačkoli přesný mechanismus prodeje hustopečského zemědělského podniku, který předcházel jeho destrukci Andrejem Babišem, prozatím není znám, naše pátraní pokračuje, a uděláme vše pro to, abychom vám nakonec zprávu o tom, jak přesně se to celé stalo, dokázali přinést. Zaslouží si ji především lidé, kteří v hustopečském zemědělském družstvu strávili svůj život, a dnes každý den hledí na trosky svého životního snažení.

V každém případě je příběh hustopečského zemědělského podniku, který patřil svým zaměstnancům a byl spontánně vzniklým příkladem pokročilého komunitou podporovaného zemědělství, další z ukázek toho, jak Andrej Babiš spravuje své firmy. A jak by chtěl spravovat stát.


A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Oto Gürtler - Čáslav

Spravovat stát jako firmu? Proč ne? Pátek, 10.Června 2016, 08:49:34

Stát je samozřejmě potřeba spravovat jako firmu. Jde jen o to, jak to kdo chápe, nebo chce chápat. Komunisté stát spravovali jako firmu do roku 1989. Na jedné straně náklady, na druhé straně produkce a zisk. Cílem je vydělat a neprodělat. Tedy nezadlužovat se, ale generovat právě zisk. Nechme stranou, jakým způsobem se to dělo, ale finanční zadlužení státu v roce 1989 bylo v podstatě nulové. Navzdory nulovým dotacím z EU, navzdory hospodářskému embargu ze strany západních zemí na mnohé technologie, navzdory vývozu do západních zemí, znevýhodněnému v nich celními a daňovými překážkami, navzdory mezinárodním měnovým manipulacím, manipulacím s cenou ropy atd., atd. Navzdory výdajům na armádu a zajištění obranyschopnosti země, zajištění sociálních jistot, bezplatného školství, zdravotnictví, dotacím potravin, jízdného, energií a bůhvíco ještě stát tehdy platil. Takže stát nemusí být tak špatný hospodář, pokud ovládá materiální a lidské zdroje a může kontrolovat relativně snadno svoje náklady a zisky. Pokud to tedy Babiš se státem myslí tak, jako komunisté, pak není co namítat. Stát prostě nesmí generovat stále větší dluh, jak se to v uplynulém čtvrtstoletí dělo. To je logický smysl správy státu. Pokud ovšem chceme Babišovi podstrčit, že chce stát zničit, jako zničil mnohé firmy, které si koupil, to je jiná! (Navrhuji redaktorům ještě článek o Rosických těstovinách - dříve Tero, pak součást Penam, kde se zničila například výroba špičkových těstovin, splňujících nejpřísnější kritéria i podle italských nejvyšších požadavků). Na druhou stranu i stát socialistický před rokem 1989 musel občas sáhnout k tomu, že se nějaká ta fabrika zavřela, nebo musela začít dělat něco jiného, než dosud. Ovšem, pokud byla skutečně totálně ztrátová! Je taky možné, že Babiš, kdyby vlastnil celý stát (nebo ho alespoň řídil), mohl by mu naopak prospět, protože by tahal dotace z EU mnohem lépe, než to dokáže nyní právě státní byrokracie. Článek je tedy minimálně rozporný ve svém závěru. Protože všechno to, co Babiš dělá, má nakonec pozitivní dopad pro jeho impérium a jeho zisk. Takže pro firmu je to přínos. Což samozřejmě netěší ty zemědělce, kteří přišli nejen o práci, ale i smysl svého života, životní jistoty a koneckonců i pocit sounáležitosti v daném místě. Ale tak prostě kapitalismus funguje. Podniká se pro zisk (tak to stanovuje i zákon o podnikání), nikoliv pro to, aby se uspokojily potřeby lidí. To je pouze vedlejším produktem podnikání. A nejlépe se podniká se státem. Stát platí vždycky a platí dobře (a někdy ještě mnohem lépe) a nese náklady i na průvodní jevy podnikání, protože stát řeší nezaměstnanost, staví dálnice, potřebné pro přepravu zboží, dává daňové úlevy, chrání soukromý majetek podnikatelů policií a soudy, platí zdravotnictví, aby bylo dost zdravých zaměstnanců, školy, aby bylo dost vzdělaných zaměstnanců a tak dále. Nikoliv podnikatel. Ten jen platí (někdy) daně ze zisku. Ty ale ve státním rozpočtu činí jen zlomek daní, vybraných od zaměstnanců. Ostatní odvody podnikatelů jsou v podstatě jen částí mzdy zaměstnanců, která je přesměrována do státní kasy (takže zaměstnanec odevzdává daně, když to přeženeme, dvoje). Z toho všeho vyplývá, že Babiš by měl řídit stát jako firmu - ve prospěch státu. Pokud by měl řídit stát jako svoji firmu, ve svůj vlastní prospěch, pak je to pro občany tohoto státu možná špatně. (I když existují i firmy, kde jsou zaměstnanci spokojeni a je o ně pečováno.) Jenže se obávám, že to nikdo neví, jak to Babiš s tím řízením státu vlastně myslí. Nicméně to může být hezká příležitost, jak si do Babiše kopnout.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

Spravovat stát jako firmu? Proč ne! Pondělí, 20.Června 2016, 17:27:52

Stát nelze řídit jako firmu, a to z jednoduchého důvodu. Pokud máte ve firmě někoho, kdo nic nedělá (případně, kdo nedělá to, co chcete), můžete ho prostě z firmy vyhodit a je po problému. Ale u státu?

Stát jako firmu řídí diktátoři, kteří se nepohodlných lidí snaží zbavit, třeba exilem, posíláním do pracovních táborů, nebo přímo na smrt.

Dokonce stát nelze ani řídit jako zaměstnanecký kooperativ (tj. v zásadě firmu, která není hierarchická, ale demokratická), kde se také lidé mohou rozhodnout, že nějakého (špatného) kolegu ze svých řad vyloučí.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.