Na konci března roku 2004 se v Kostelci u Jihlavy konala velká sláva. Tamější uzenářský podnik, tou dobou největší svého druhu v České republice, otevíral nový závod.

„Provoz s denní produkcí až 250 tun masných výrobků nemá v tuzemsku konkurenci a řadí se i mezi největší v Evropě. Investice kolem 400 milionů korun má uzeninám z Kostelce otevřít cestu na evropský trh, řekla ředitelka marketingu Vladka Pivoňková,“ referovaly tenkrát Hospodářské noviny. Tehdejší šéf Kosteleckých uzenin Jan Boček na slavnost z rozpočtu uvolnil velkorysé tři miliony korun.

Sešly se tu hvězdy ze všech koutů české politiky. Nechyběl Miloš Zeman, toho času důchodce na Vysočině, Vojtěch Filip, Zdeněk Škromach, Miroslava Němcová a samozřejmě ani agrochemický magnát Andrej Babiš. „Seděl tam v patře nahoře a každého si postupně volal k sobě. To jsme se poprvé setkali osobně a on pronesl větu, kterou si pamatuji dodnes: Beze mě se v tomto státě v zemědělství nic neudělá. A pokračoval, že už má v rukách i Bočka a Kostelecké uzeniny,“ popisuje Bohumír Rada, tehdy ještě šéf podobně respektovaného zemědělského podniku Agro Jevišovice na Znojemsku.

Andrej Babiš neblafoval. V zákulisí už tehdy intenzivně pracoval na tom, aby Kostelecké uzeniny ovládl. A byl si tak jist sám sebou, že o tom mluvil otevřeně.

Radovo Agro Jevišovice v té době produkovalo asi sedmnáct procent českých kuřat. Podnik dodával na Slovensko, do Rakouska a do několika českých firem, mimo jiné i do Kostelce. S Janem Bočkem měli dlouhodobě mimořádně dobré vztahy. Kostelecké uzeniny ručily Jevišovicím za úvěr; a naopak.

Způsob, jakým Andrej Babiš demonstroval sílu, na svérázného a pracovitého jihomoravského sedláka zapůsobil. „Lákal mě, abych začal dodávat výhradně do Kostelce. Sliboval, že spolu budeme dělat dobrý byznys. Naletěl jsem,“ přiznává.

Příběh Agra Jevišovice, které skončily v roce 2010 v rukách Agrofertu právě proto, že Bohumír Rada dal na Babišovy svody, jsme již v DR důkladně popsali. Nyní poprvé české veřejnosti přinášíme ucelený obrázek toho, jak Andrej Babiš získal Kostelecké uzeniny. To, co s nimi udělal, jsme vylíčili včera.

Dílo zaujatých manažerů a vzorová privatizace

Na počátku 90. let, krátce po začátku transformace z centrálního státního podniku Masný průmysl Praha, činily roční tržby Kosteleckých uzenin asi tři sta milionů československých korun. Podnik byl zanedbaný a nebylo jisté, zda nezkrachuje, tak jako podstatná část obdobných firem v té době. Zlikvidovat ho zamýšlelo i předlistopadové komunistické vedení tehdejšího Jihomoravského kraje.

Na vrcholu slávy — v době v úvodu zmíněného otevírání nové masny — dosahovaly obraty Kosteleckých uzenin čtyř miliard korun. Vybudovat takový podnik nebylo jednoduché a Jan Boček s kolegy při tom prokázali mimořádné schopnosti, hluboký vztah k řemeslu, důraz na kvalitu, odvahu, nápaditost a velké sociální cítění.

Vše začalo už způsobem privatizace, kdy se Boček rozhodl jít proti šablonám kuponové metody. Nevytvořil podnik patřící managementu, případně akcionářské struktuře investorů, ale svým zaměstnancům. Ideologicky stanovená pravidla takovou věc znemožňovala, ale Boček je obešel. Založil družstvo 150 řezníků, jež vlastnilo akciovou společnost, která firmu formálně provozovala.

Družstevníci se za to odvděčovali nevídanými výkony i loajalitou. Pracovat tenkrát v Kosteleckých uzeninách, to bylo podle pamětníků „něco“. Tamní řezníci byli na své povolání hrdí, a to nejen proto, že si mohli slušně vydělat. „Vyndat kosti z deseti býků za směnu, takový řezník si vydělal i padesát tisíc. Jeho mzda se odvíjela od toho, kolik udělal kil,“ vypráví Boček.

Byla to zkrátka firma svých zaměstnanců, kteří pracovali na svém, nikoliv jen jako něčí najatá pracovní síla. „Když někdo například rozbil dveře od chladírny, které stály asi padesát tisíc, sám se přihlásil, že uhradí škodu. Ostatní by si na něj došlápli. Nemusel jsem si ty lidi hlídat sám,“ povídá Boček. Podnik svou hrdost stavěl na schopnostech svých pracovníků a kvalitě produkce. Věhlas Kosteleckých uzenin se rychle šířil.

Lidé v kraji dodnes až romanticky vzpomínají, jak bývalo v Kostelci dobře. „Zaměstnanci dostávali před Vánoci bohaté výslužky, aby nemuseli sami chodit tolik nakupovat — tou dobou totiž u nás bylo vždycky nejvíc práce,“ vzpomíná Jan Boček. Jeho tehdejší obchodní partner, majitel bohdalovského rybářství Jiří Růžička, žertem vzpomíná, že v Kostelci tenkrát panoval „masný komunismus“: „Každý, kdo tam pracoval, měl masa, kolik chtěl.“

Kritici zpackané české kupónové metody privatizace — mezi nimi i Miloš Zeman, ještě coby předseda opoziční ČSSD — uvádějí Kostelecké uzeniny jako vzorový příklad jiné, lepší cesty, kterou se transformace ekonomiky na počátku devadesátých let mohla ubírat. K tomu by ovšem bylo zapotřebí vytvořit i regulační a legislativní rámce, jež by podobný typ podniků ochránily. Právě na jejich absenci Kostelecké uzeniny doplatily.

Stejně jako celá řada jiných firem i Kostelecké uzeniny byly navázány na Investiční a poštovní banku (IPB), kde měly zřízený jak svůj provozní úvěr, tak úvěr investiční, za nějž v letech 2002 až 2004 zbudovaly zmíněnou novou masnou výrobu. Nebylo na tom nic divného, na IPB tehdy závisela zhruba třetina českého průmyslu.