↗

Miloš Zeman krátce poté, co se ujal prezidentského úřadu, 5. května 2013 před Českým rozhlasem. Nikdo tehdy ještě netušil, že vedle něj stojí jeho nástupce. Foto David Sedlecký, WmC

Zdálo by se, že poté, co ČSSD výrazně pomohla dostat Zemana na Hrad, zakope válečnou sekyru a začne s ní spolupracovat, jak před prezidentskou volbou sliboval. Krátce po prezidentské volbě to tak skutečně vypadalo.

Zeman přijal pozvání na jarní sjezd ČSSD do Ostravy, kde přednesl vcelku přívětivý projev. Kdo mu chtěl věřit, že „sociální demokrat na Hradě nemůže nemít s ČSSD korektní vztahy“, uvěřil. Budoucí události ukázaly, že to byl ze strany Zemana jen další úskok, a ze strany těch, kteří mu „chtěli věřit“, hloupá naivita.

Zeman byl už beztak dávno rozhodnut dohrát svoji roli Zorra mstitele až do zlověstného konce. Jinými slovy byl odhodlán poslat Sobotkovu ČSSD zcela ke dnu.

Příběh Miloše Zemana

Jak budou Zemana jako politika, který se výrazně zapsal do dějin polistopadového vývoje v naší zemi, s odstupem času historikové hodnotit? Bude jeho obraz lepší či horší než ten, který vytvářeli jeho současníci? Oto Novotný, který byl po čtvrt století hlavním analytikem České strany sociálně demokratické, podává obraz Zemana poznamenaný vlastní osobní zkušeností s ním – především v prostředí druhdy dominantní levicové strany a událostmi kolem ní.

Rozsáhlý portrét analyzující různé aspekty Zemanovy osobnosti zveřejňujeme v DR na pokračování k prvnímu výročí konce Miloše Zemana ve funkci.

Dosud vydané díly seriálu analýz:

1. Osobnost Miloše Zemana: nenaplněná nietzscheovská perspektiva
2. Intelektuál Zeman?
3. Miloš Zeman v sametové revoluci a prvních letech po ní
4. Miloš Zeman v čele sociálnědemokratické opozice
5. Zemanova politická dráha se zlomila volbami v roce 1996
6. Zemanova cesta na vrchol a sestup z něj: 1998-2003
7. Proměna Miloše Zemana v Zorra mstitele
8. I v éře Jiřího Paroubka Miloš Zeman hasil svou žízeň po pomstě
9. Zeman s Haškem proti Sobotkovi: cesta na Hrad se konečně otevřela

Pád Nečasovy a Rusnokovy vlády

Zemanovi zcela zjevně nestačilo, že se stal prezidentem. Absolutní vrchol své politické kariéry začal spatřoval v tom, že bude prezidentem v systému, který co nejvíce promění v prezidentský systém. A tomu podřizoval veškeré své počínání. Tato Zemanova politická ambice byla dlouho veřejným tajemstvím, ale na konci svého hradního angažmá se k ní otevřeně přiznal.

V roce 2013 padla v důsledku různých afér — financování Věcí veřejných, kauza Nagyová — Nečasova vláda a v zemi začala vládnout Zemanem dosazená úřednická vláda v čele s externím zemanovcem Jiřím Rusnokem, který byl jednou z ústředních postav v Zemanově volebním štábu v první přímé prezidentské volbě. Zeman chtěl, aby Rusnokův kabinet vládl až do řádných voleb v červnu 2014 a kypřil půdu pro posun k prezidentskému systému.

S tím však Sobotkova ČSSD nesouhlasila. Podle ní měla Rusnokova vláda účinkovat jen do předčasných voleb uskutečněných v co nejkratším termínu ještě v roce 2013 a do té doby nedělat žádné systémové politické kroky. Sobotka si byl vědom Zemanovy ambice a všech rizik, které jsou s ní spojeny; zároveň chtěl ale využít zvyšujících se volebních šancí ČSSD předčasné volby vyhrát.

Nebylo překvapením, že Zemanovu snahu, aby Rusnokova vláda úřadovala až do termínu řádných voleb v roce 2014, podporovali v ČSSD zemanovci v čele s Haškem. Sobotkovi se však podařilo prosadit stranické usnesení o konání předčasných voleb, jehož součástí bylo rozhodnutí nedat Zemanem jmenované Rusnokově úřednické vládě důvěru.

Rusnokova vláda tak padla, a Zeman k nastartování změn politického systému nedostal šanci. Samozřejmě, že si postup Sobotkova vedení opět vyložil jako „zradu“ a jeho nutkání pokračovat v roli Zorra mstitele opět zesílilo.

„Smíření“ Zemana s ČSSD se tak ukázalo jako podmíněné. Zeman se právem obával vítězství Sobotkovy ČSSD v předčasných volbách a následného sestavení vlády pod vedením principiálního předsedy ČSSD, který by si nenechal do její politiky Zemanem mluvit a dále by komplikoval uskutečňování jeho politických ambicí. Po etapě „hry na smíření“ tak opět nastoupila etapa proti-sobotkovských intrik.

Lánský puč

Předčasné sněmovní volby 2013 Sobotkova ČSSD vyhrála s podporou 20,5 procenta, což bylo o 1,5 procenta méně, než byl výsledek Paroubkovy ČSSD v roce 2010. Povolební situace pro ČSSD byla ale diametrálně odlišná; na rozdíl od Paroubka, Sobotka se mohl s velkou nadějí na úspěch pokusit sestavit většinovou vládu s hnutím ANO a lidovci.

Stalo se však něco neuvěřitelného. S absurdním zdůvodněním údajně slabého volebního výsledku se rozhodli zemanovci v čele s Haškem Sobotku odvolat z vedení strany. Právě Hašek už měl vést rozhovory o sestavení vlády, stát se příštím premiérem a vládu vést způsobem, který by vyhovoval Zemanovi.

Zemanovci tento scénář s prezidentem podrobně konzultovali na schůzkách v Lánech, které vešly později ve známost pod názvem Lánský puč. Tyto schůzky probíhaly v utajení, leckdo o nich ovšem věděl, včetně Sobotky, který na nich měl svého člověka, spekulovala o nich také média. Hašek a další účastníci těchto schůzek však jejich konání sveřepě popírali.

Z přímých účastníků lánských schůzek se nejčastěji uvádí, kromě Haška, Jeroným Tejc a Zdeněk Škromach. Škromach byl starou Zemanovou marionetou, právník Tejc se k zemanovcům přidal teprve krátce předtím, když mu prezident slíbil karierní a politický vzestup na funkci ministra spravedlnosti nebo člena Ústavního soudu. Chtěl-li Zeman provést transformaci parlamentního systému na prezidentský, potřeboval mít v soudním systému, a hlavně mezi ústavními soudci co nejvíce svých lidí.

Málo se ovšem vědělo o roli dalšího účastníka lánských schůzek — Milanu Chovancovi. Tento za Sobotky významný místopředseda strany jel na první lánskou schůzku, která se konala ještě v den vyhlášení výsledků voleb, údajně s vědomím Sobotky, aby mu o pletichách zemanovců podal informace.

Chovancova role však byla v tomto ohledu poněkud nejednoznačná. On sám na schůzku nejel jen jako Sobotkův člověk, ale také jako ten, který může stejně tak posloužit Zemanovi — dávat mu informace z bezprostředního Sobotkova okolí. Chovanec byl s určitou nadsázkou něčím, co se ve špionážních kruzích nazývá „dvojitý agent“.

Když se konání lánských schůzek stávalo stále více veřejným tajemstvím a rozepisovala se o nich hlavní média, vyvolávalo to rozhořčení většiny členů ČSSD i značné části veřejnosti. Situace se se stala neudržitelnou.

Hašek a ostatní účastníci lánské schůzky její konání nadále umíněně popírali. Česká televize, která případ detailně sledovala, nakonec našla přesvědčivé důkazy, na jejichž základě v přímém přenosu Haška a ostatní účastníky schůzek usvědčila ze lži.

Jakmile byly na světlo světa vyneseny důkazy o lánských schůzkách zemanovských pučistů, zevnitř strany zesílil tlak na jejich odstoupení ze všech vysokých stranických funkcí. Tomu Hašek, Tejc a Škromach nemohli nevyhovět. Byla to další velká porážka Zemana a jeho „páté kolony“ v jejich dlouhodobém úsilí ovládnout stranu.

Selhání reformy ČSSD

Tato porážka zemanovců sjednotila v ČSSD síly, jejichž cílem bylo konečně prosadit důležité vnitrostranické reformy, o které se pokoušelo, i když poněkud rozpačitě, už Paroubkovo vedení; a které by stranu definitivně odpoutaly od zemanovské minulosti a přivedly na cestu moderní levicové strany. V jejich čele stála mladá generace sociálních demokratů sdružených v hnutí Idealisté, kteří nosili legitimaci ČSSD, anebo se pouze hlásili k sociálně demokratickým idejím.

Sobotka, vítěz nad lánskými pučisty, s těmito změnami sympatizoval a byl zjevně ochoten je začít prosazovat. Stál však před úkolem sestavit vládu a vést zemi, a na to potřeboval vnitřně stabilizovanou a jemu zcela loajální stranu, o kterou se může opřít.

Takže velmi brzy namísto potřebných změn ve fungování strany nastoupil cestu vnitrostranického smiřování a kompromisů. To samozřejmě v následném období umožnilo zemanovcům přežívat v nižších, i když nikoli bezvýznamných politických funkcích. Například Hašek, hlava pučistů, se stal časem šéfem klubu hejtmanů a spolupracoval se Sobotkovou vládou až do konce jejího funkčního období.

Nevyužití příležitosti ČSSD k důležitým vnitrostranickým reformám zkraje roku 2014 bylo také způsobeno malou ochotou etablovaných funkcionářů ne-zemanovské části strany. Podpořili sice Sobotku proti pučistům, ale už jej nebyli ochotni podpořit v těchto reformách.

Ukázalo se, že většina funkcionářů strany, se změn, které by mohly demokratizovat vnitrostranické praktiky politického rozhodování, na základě, kterých se dostali ke svým funkcím, přímo děsí. Přísliby pozitivních změn, které přišly se Sobotkou poté, kdy se stal v roce 2011 předsedou strany, se tak paradoxně s porážkou pučistů, kteří jim od počátku stáli v cestě, definitivně vypařily.

Dienstbier a služební zákon

Poté, když se Zemanovi opět nepodařilo pomocí lánského puče, ovládnout ČSSD, věděl, že svého záměru změnit politický systém nedosáhne skrze tuto stranu a bude muset hledat jiného spojence. ČSSD vládla v koalici s hnutím ANO v čele s ambiciózním Andrejem Babišem a bylo to vládnutí nanejvýš obtížné.

Vláda se musela mít na pozoru před sněmovní opozicí, ale nejsilnější vládní strana musela být zároveň soustavně ve střehu vůči svému koaličnímu partnerovi — hnutí ANO. Sobotka tak od počátku bojoval na dvou frontách. A samozřejmě i uvnitř strany.

Po lánském fiasku interní zemanovci, „uklizení“ do nižších funkcí, sice nepředstavovali větší hrozbu a navenek se tvářili, že jsou vůči Sobotkově vládě loajální. Se zadostiučiněním však pohlíželi na všechny obtíže, do kterých se vládní ČSSD dostávala — v naději, že Sobotka v nich neobstojí a jeho vcelku silné postavení jako premiéra a předsedy ČSSD oslabí.

V období Sobotkovy vlády byli interní zemanovci v prosazování sociálnědemokratických cílů spíše pasivní. Zato hradní Zorro mstitel byl připraven využít každou příležitost, aby činnost vládní ČSSD sabotoval.

Od počátku zasahoval do Sobotkovy pravomoci sestavit vládu. Předsedovi hrozil, že se nebude vůči jeho vládě chovat loajálně, pokud učiní ministrem svého stranického kolegu a dlouholetého spojence Jiřího Dienstbiera. Ten byl dlouhodobě znám svými proti-zemanovskými postoji, měl v tomto ohledu sympatie mnoha straníků i mimostranické veřejnosti; a asi nejvíce symbolizoval vizi nové reformované ČSSD. V očích Zemana si navíc dovolil tu drzost kandidovat proti němu v prezidentské volbě.

Sobotka se však Zemanem nenechal zviklat a Dienstbiera jmenoval ministrem pro lidská práva a rovné příležitosti a předsedou Legislativní rady vlády. Zeman proto k útokům proti Dienstbierovi využíval další příležitosti.

První nastala, když Dienstbier ve vládě — podporován šéfem Sobotkových poradců Špidlou — předložil poměrně radikální variantu služebního zákona. Zeman jí sabotoval tím, že veřejně Dienstbiera hanil jako „nekompetentního“ a otevřeně vyzýval k jeho odvolání.

Nešlo jen o osobní Zemanovu nevraživost a snahu vyvolávat ve vládě a v hlavní vládní straně rozpory. Dienstbier měl protivníky ve straně nejen mezi zemanovci, ale i mezi konzervativními odpůrci demokratizačních změn.

Zemanovi, ostatně jako mnoha politikům, přísnější varianta služebního zákona vadila, protože více chránila odborný úřednický aparát ministerstev a veřejné správy před jejím zglajchšaltováním účelovými politickými tlaky. Nový služební zákon měl v tomto ohledu nastavovat jasnější limity.

Zeman a jemu podobní političtí predátoři tak napříč vládou a opozicí spojili své síly, zatlačili premiéra ke zdi a odsouhlasili variantu nového služebního zákona, který byl v daném směru krotší. To jen zvýšilo útoky na Dienstbiera jako „slabého ministra“ a tlaky na Sobotku, aby jej odvolal.

Dienstbier a migrační krize

Další příležitost zemanovců zaútočit na Dienstbiera přišla s migrační krizí v roce 2015. Do Evropy proudily statisíce syrských a afrických migrantů a Unie řešila problém, jak dostát svým humanitárním závazkům.

Byl to pro Evropskou unii a celý západní demokratický svět, zakládající svoji legitimitu na lidských právech, zřejmě osudový rok v její poválečné historii. Až mnoho západních liberálních politiků napravo a nalevo podlehlo tlaku vzedmuté anti-uprchlické vlny a tyto své závazky popřelo.

Nikoli snad proto, že by osobně začali být ovládáni nacionalistickými a kulturně rasovými sentimenty, ale proto, že podlehli představě, podle níž důsledné plnění humanistických závazků by je připravilo o politický vliv. Tímto defétistickým postojem liberálové otevřeli prostor pro působení nacionalisticko-konzervativního populismu, který začal rozkládat liberální demokracie v jejích základech.

Česká republika nebyla výjimkou, ale stala se obzvláště nechutným příkladem neblahého trendu. Zdejší politici se většinově zcela utrhli ze řetězu, jako by Česká republika nebyla ani demokracií a jako by nevěděli, že nějaké humanitární závazky vůbec existují.

Vládní ČSSD se snažila alespoň o něco. Odmítala sice, stejně jako ostatní koaliční a opoziční strany, uprchlické kvóty navržené Evropskou komisí, ale přišla do vlády se strategií, ve které se zavázala během několika let přijmout do země zhruba dva tisíce uprchlíků. Vláda tuto strategii hlasy sociálnědemokratických a lidoveckých ministrů přijala.

Nacionalističtí populisté v zemi však vytvářeli proti uprchlíkům stále nenávistnější atmosféru a každou pomoc vykládali za „zradu národních zájmů“. Zastrašili nakonec i vládu, v níž se na stranu populistů otevřeně přidalo Babišovo ANO, které mělo od počátku sklon sebemenší snahy pomoci uprchlíkům sabotovat.

Bohužel, své humanitární závazky nakonec nedodržela ani vládní ČSSD. S blížícími se sněmovními volbami 2017 začala vládní strategii pomoci uprchlíkům zcela ignorovat, aby nepřišla o vlastní, populisty vystrašené, voliče.

V čele sociálních demokratů, kteří se otevřeně postavili na proti-uprchlické stanovisko a dotlačili k němu nakonec i premiéra, byl ministr vnitra Chovanec. Když mu začala následně růst osobní popularita, zjevně počítal s tím, že jej proti-migrační vlna v budoucnu vynese politicky ještě výše, a tak ve svých xenofobních postojích přitvrzoval.

Vrcholem jeho hysterického protimigračního postoje byla podpora snah liberalizovat zákon o nákupu střelných zbraní za účelem osobní obrany. Zdálo se, že Česká republika za Chovancova vedení ministerstva vnitra doslova zešílela.

V této době to byl Chovanec, spíše než profláklý Hašek, který hrál v ČSSD, v souladu se svým dlouhodobě podvojným postojem k Sobotkovi, Zemanova „trojského koně“. Tento postoj jej de facto řadil k zemanovcům jen s tím rozdílem, že to měl být on, a nikoli Hašek, kdo v jejich čele de-facto ovládne ČSSD a učiní z ní nástroj prosazování Zemanových politických ambicí.

Zeman si ho ale jako „práskače“ z lánských schůzek ani v nejmenším nevážil. A to i navzdory okázalé pozdější přítomnosti Chovance po boku Zemana bezprostředně po jeho vítězství v druhé přímé prezidentské volbě.

Zemanův přechod ke kulturním konzervativcům

I Miloš Zeman zjevně vycítil, že by mohl na populistické vlně výrazně posílit svoji popularitu a stal se v České republice jedním z neformálních mluvčích rodícího se nacionalistického konzervativního hnutí. Jestliže na počátku devadesátých let se Zeman prezentoval jako liberál, od roku 1992 jako sociální demokrat, tak nejpozději v roce 2015 si dával záležet, aby se líbil nacionalistickým a kulturně-identitárním konzervativcům.

Bylo to nejpozději v této době, kdy si Zeman začal naplno uvědomovat, jaký potenciál skrývá jeho neformální autorita přímo zvoleného prezidenta, pokud se stane populistickým vůdcem politicky dezorientovaných občanů; občanů vystrašených a ztrácejících sebevědomí tváří tvář migrační krizi; občanů, kteří přestávají být občany a stávají se bezhlavým stádem toužícím nechat se pást za příslib ochrany před „dravou uprchlickou smečkou“.

Takže nejpozději v letech 2015-2016 muselo být každému soudnému člověku zřejmé, že pokud snad někdy v minulosti Zeman vůbec něco pozitivního pro ČSSD vykonal, tak to tímto svým konzervativním obratem zcela devalvoval. Zemanův konzervativní obrat jen vyostřil jeho útoky proti vládní ČSSD, respektive „liberálnímu“ ministrovi Dienstbierovi, který z logiky své funkce musel trvat na plnění alespoň nějakých humanitárních závazků, i když ve vládě zůstával stále osamocenější. Jinými slovy, z Dienstbiera se stal pro většinu ostatních členů vlády, včetně těch za ČSSD, nepříjemný potížista.

O to více Zeman tlačil prostřednictvím Chovance a zemanovců na Sobotku, aby Dienstbiera z vlády odvolal. Ten se nakonec tomuto tlaku podvolil. Sobotka to zdůvodnil tím, že kvůli jednomu kontroverznímu členu vlády nechce vést válku s Hradem, když už vede válku s opozicí a s hnutím ANO, které se ve vládě vůči ČSSD chovalo stále více jako opoziční než koaliční strana.

Střet ČSSD s ANO

V prvních letech Sobotkovy koaliční vlády si Babiš a Sobotka udržovali srovnatelně vysokou a slušnou popularitu, stejně jako obě jejich strany. S růstem napětí v zemi v důsledku migrační krize se Babiš rozhodl hrát, stejně jako Zeman, spasitele národa před migranty a jejich politické zájmy se začaly sbližovat.

Zvláště poté, kdy preference ANO začaly růst na úkor ČSSD, si Zeman uvědomil, že právě tento politický subjekt by mu mohl jít na ruku. Po nezdařeném „lánském puči“ jeho vliv na vedení strany oslabil, ale hlavně ČSSD se stagnující či uvadající voličskou podporou, už mu nebyla pro naplňování jeho politických ambicí tolik užitečná.

Zemana s Babišem spojovala okázalá mocichtivost, hodnotová bezpáteřnost, sklon k populismu, a hlavně touha zničit ČSSD. Zeman tak začal stále více dávat veřejně najevo své sympatie k Babišovi jako nejpravděpodobnějšímu příštímu premiérovi — a na adresu ČSSD trousil stále ironičtější poznámky.

Bohužel na tento zemanovský pro-babišovský narativ slyšelo mnoho voličů ČSSD, především v důchodovém věku a v nižším sociálním postavení, kteří v nejisté době viděli v sílícím hnutí ANO, v jeho lídrovi a jeho spojenectví s Hradem záruku svých jistot. Zvláště když ANO drželo ministerstvo financí a v očích těchto voličů to byl tedy Babiš, a nikoli premiér, kdo rozhodoval o penězích, které půjdou na důchody a státní sociální pomoc. Tito lidé začali mylně vidět v ANO jakousi „kvazi sociální demokracii“ a spojovali s ní své sociální naděje.

Babiš tuto iluzi za pomocí svého dobře zaplaceného marketingu dovedně přiživoval. Nebylo to až tak překvapivé, pokud si uvědomíme, že se na něm rozhodujícím způsobem podílela zkušená americká PR společnost, která předtím dělala úspěšné kampaně pro Paroubkovu ČSSD. Babiš měl od Američanů nejlepší informace pro to, jak si „přesvědčivě“ hrát na politika sociálnědemokratického typu.

Když s blížícími se volbami a s rostoucími preferencemi loajalita hnutí ANO k ČSSD jako koaličnímu partnerovi klesla na minimum a na veřejnosti začaly prosakovat nejrůznější Babišovy skandální politické praktiky, Sobotka se rozhodl navrhnout prezidentovi Babišovo odvolání z vlády. Zeman si však tento Sobotkův návrh vyložil, jak měl ve zvyku, „tvůrčím způsobem“: jako příležitost odvolat celou Sobotkovu vládu, následně zbavit Sobotku možnosti navrhnout novou vládu bez Babiše a opět ustavit do voleb sobě loajální úřednickou vládu.

To vyústilo v konflikt symbolizovaný neslavným buranským chováním Zemana vůči Sobotkovi, který za ním přišel se svým návrhem na rekonstrukci vlády. Sobotka však vůči Zemanovu chování důstojně obstál a vysloužil si nakrátko sympatie široké veřejnosti. Zeman musel ustoupit. Babiš nakonec vyšel svému odvolání z vlády vstříc, aby jej následně politicky zúročil.

Před svými voliči začal hrát roli politického mučedníka, který se obětoval, aby koaliční vláda, úspěšná primárně díky politice jeho hnutí, mohla dovládnout v řádném termínu. A sliboval, že až sněmovní volby vyhraje, stane v čele příští vlády a bude v úspěšném vedení země pokračovat, aniž by mu v tom ČSSD házela klacky pod nohy.

Preference Sobotkovy ČSSD začaly před volbami dramaticky klesat poté, kdy začala na veřejnosti řešit interní spor, nakolik byl tah s odvoláním Babiše správný. V nejméně vhodnou dobu tak ČSSD působila jako rozhádaná strana, která neví, čeho tím vlastně chtěla dosáhnout a kráčela bezradně vstříc kruté volební porážce.