↗

Miloš Zeman byl vždy vášnivým a zdatným diskutérem využivajícím pohotových obratů a sofismat. To z něj ale ještě nedělá intelektuála. Foto Miloslav Hamřík, WmC

Miloš Zeman se často holedbá svou údajnou mimořádnou inteligencí. Podrobnější pohled na to, jakým způsobem ji uplatňuje a jaký typ intelektu se jedná, ukazuje, že má mnohé vážné mezery. A v úhrnném pohledu intelektuálem není.

O Miloši Zemanovi se někdy mluví jako o hluboce intelektuálně založeném politikovi; jeho sympatizanti vždy vzývali jeho údajnou sečtělost a vysokou inteligenci. V očích některých svých přívrženců byl dokonce jakýmsi platónským králem filozofem — nejmoudřejším z moudrých povolaným dobře vládnout obci.

Příběh Miloše Zemana

Jak budou Zemana jako politika, který se výrazně zapsal do dějin polistopadového vývoje v naší zemi, s odstupem času historikové hodnotit? Bude jeho obraz lepší či horší než ten, který vytvářeli jeho současníci? Oto Novotný, který byl po čtvrt století hlavním analytikem České strany sociálně demokratické, podává obraz Zemana poznamenaný vlastní osobní zkušeností s ním – především v prostředí druhdy dominantní levicové strany a událostmi kolem ní.

Rozsáhlý portrét analyzující různé aspekty Zemanovy osobnosti zveřejňujeme v DR na pokračování k prvnímu výročí konce Miloše Zemana ve funkci.

Sám Zeman se často chlubí svým vysoce nadstandardním inteligenčním kvocientem, který mu údajně kdysi naměřili a na mítincích s občany „skromně“ vyzývá své sympatizanty, aby se jej stále netázali „Proč je tak geniální?“. Jenže i když by to s jeho inteligenčním kvocientem byla pravda, jak známo, standardní inteligenční testy nezachycují sociální inteligenci a té — schopnosti empatie, altruismu, soucitu a spolupráce — má Zeman poskrovnu.

Nakolik lze ale Zemana pojímat jako intelektuála?

Ekonomický inženýr Zeman si již za normalizačních dob získal jistý respekt v oboru prognostiky a futurologie. Zdá se, že chtěl v těchto oborech udělat vědeckou kariéru. To se, jak víme, nakonec vývojem okolností nestalo.

Především se ale ukázalo, že Zeman není v určitém podstatném ohledu pro systematickou vědeckou práci dostatečně disponován. A hlavním problémem je zřejmě jeho lajdácké nakládání s fakty.

Zeman sofista?

Miloš Zeman vykazuje nápadný zlozvyk argumentovat spíše ad personam než ad rem. Za tento zlozvyk byli v starém Řecku kritizování sofisté, kterým byla z tohoto důvodu upírána pozice filozofů či „vědců“. Tvrdí se, že sofistům nešlo primárně o věcnou faktickou argumentaci, ale pouze o to argumentačními kličkami — sofismaty — překonat své protivníky. Přijmeme-li tuto Platónem poněkud přehnanou kritiku sofistů, Zeman je spíše sofistou než vědcem.

↗

Démokritos a význačný sofista Prótagorás (vpravo) na klasické malbě italského barokního malíře Salvatora Rosy. Repro DR

Dnes už takový ostrý rozdíl mezi sofisty a filozofy-vědci neděláme. Sofistů si vážíme za jejich důraz na jazyk, rétoriku, argumentační vytříbenost a schopnost přesvědčování, kritické zkoumání hranic poznání a morálky, demokratizaci vědění. Je na místě, aby i vědci ctili uvedené schopnosti sofistů — ale vždy s primárním ohledem na fakta.

Zeman má jistě některé výjimečné rétorické a přesvědčovací dovednosti, projevující se především ve schopnosti fabulace — vymýšlet děje a události vydávané za pravdy, používat rétorické kličky a logické klamy, ale to je vše; široký rejstřík užitečných sofistických dovedností je mu cizí. Proto nemůže být v dobrém považován ani za autentického sofistu.

Můžeme Zemanovo lajdácké nakládání s fakty omluvit jeho vzděláním v oblasti soft science? Sám říká, že prognostika a futurologie, ve kterých se snažil uplatnit, jsou takzvané soft vědy, v nichž, na rozdíl od přísné vědy — přírodovědných a technických oborů — nejde pouze o fakta, ale rovněž o fantazii a tvořivost.

Pomiňme, že tohle je velmi zavádějící pohled na přísnou vědu. Tvrzení řady soft vědců z takzvané „druhé kultury“, že přírodovědci jsou pouze otroci faktů, je projevem jejich intelektuální pohodlnosti a nabubřelosti. Někdy se tím jen pokoušejí zastírat svůj „postmodernistický“ zlozvyk zaměňovat fakta za interpretace.

Pokud je ale věda vědou, ať už jde o přísnou vědu či soft vědu, fantazie a tvořivost zůstává její hybnou silou a úcta k faktům, objektivitě a realitě jejím ústředním morálním znakem. Skutečný vědec ví, že ačkoli každý fakt s sebou nese určitou interpretaci, ne každá interpretace se opírá o fakta.

Svůj intelektuální nedostatek pracovat solidně s fakty se Zeman často pokouší maskovat rádoby-moudrými citacemi z knih a otřepanými bonmoty. Takovýto způsob argumentace je však často jen špatně zastíraným nedostatkem skutečné intelektuální invence.

Znakem intelektuála je ochota uznat vlastní omyly

V druhé polovině osmdesátých let se Zeman účastnil diskusí Vědecko-technické společnosti. Mnozí tehdejší účastníci si jej ale pamatují spíše jako výstředního baviče a sarkastického glosátora než intelektuála s hlouběji promyšleným postojem. To poznamenalo i Zemanovu kritiku dosluhujícího normalizačního režimu.

Zemanův slavný článek Prognostika a přestavba publikovaný v polovině roku 1989 v Technickém magazínu, v němž zaútočil na ekonomickou neefektivnost normalizačního režimu, byl směsí faktů, ale také polopravd a vyložených výmyslů — například když vzdělanostní a ekonomickou úroveň tehdejšího Československa přirovnával k zaostalým africkým zemím.

Spíše než o poctivou kritickou analýzu, šlo o propagandistický manifest, jehož cílem bylo ještě více zjitřit již tak obecnou naštvanost na normalizační režim, ale především na sebe upoutat pozornost. To se mu povedlo. Už tehdy se ale choval spíše jako populistický politik než solidní intelektuál.

Projekt Demagog.cz eviduje, že každý pátý výrok prezidenta Zemana byl lživý, což z něj dělá jednoho z nejulhanějších politiků vůbec. Pokud někdo chce získat komplexní přehled o lžích, polopravdách, sofismatech, kterých se Zeman dopustil jenom ve svém prezidentském období, nechť si přečte nedávno vydanou knihu Jana Kudláčka Prezident Zeman. Slova a činy (Edice N, 2023).

Jak známo, k těm nejtrapnějším a morálně nejpokleslejším lžím patří Zemanovo tvrzení, že četl článek, ve kterém se Ferdinand Peroutka vyznává ze svých sympatií k Hitlerovi. Soud konstatoval faktickou neexistenci takového článku a vyzval Zemana k omluvě.

Zeman to však odmítl a na „pravdivosti“ svého tvrzení trvá jak umíněné děcko. Sice se „omluvil“, ale nikoli za to, že tvrdil něco, co není pravda, ale jen za to, že pro své tvrzení „zatím“ nenašel důkaz.

Zeman zjevně intuitivně sdílí karikovaný pohled na politiku, podle kterého je v ní dovoleno argumentovat autoritou bez ohledu na fakta. Jenže úcta k faktům či argumentace ad rem jsou důležitými znaky nejen intelektuálního myšlení, ale i morálního jednání. Pokud ovšem nehledáme alternativu k době, v níž ti, kdo objevovali a ctili fakta, byli za morální hrdiny, zatímco ti, kteří fakta ignorovali a ohýbali, za antihrdiny a morální zbabělce.

Zeman bývá někdy obhajován jako politik s právem na omylnost. Jestliže omylnost je, popperovsky řečeno, dynamickým principem rozvoje vědy a intelektuální zdatnosti, pak, má-li právo na omyl vědec, proč nemá takovéto právo mít politik? Je pravda, že kdyby se Zeman v případě údajné existence Peroutkova článku dopustil omylu a upřímně to uznal, prokázal by tím autentický intelektuální postoj vyznávající princip falibilismu.

To se však nestalo. Zeman v tomto případě, jako v mnoha dalších svých fabulacích buď mluvil rychleji, než myslel, anebo lhal čistě účelově; každopádně se stále omluvit odmítá. Podle něj přiznání omylu by znamenalo přiznání vlastní slabosti; avšak politický vůdce, k němuž vzhlížejí masy, nesmí být jako slaboch vnímán.

Lhaní je tak u Zemana prostředkem demonstrace moci. Nietzsche nikde neříká, že vůle k moci se dobře snáší se lhaním. Zeman je patologický lhář, což je jeden z dalších charakteristických rysů jeho povahy, o kterých jsme mluvili v předchozím textu. Zmiňujeme se zde o něm, abychom zdůraznili jeho souvislost s neúctou k faktům, která zrazuje jeho intelektuální ambice.

Zeman sice napsal knihu Jak jsem se mýlil v politice, ale její pozorné čtení prokazuje, že se přiznává jen k jednomu druhu „omylu“, a to, že často věřil lidem, kteří jej nakonec — údajně, podle něj — zklamali či zradili. Pouze na konci svého prezidentství se pod tlakem mimořádných okolností — ruská agrese na Ukrajině — Zeman přiznal ke svému největšímu politickému omylu spočívajícímu v jeho důvěře k Putinovu Rusku. A proč se tak zřejmě stalo, si posléze podrobněji rozebereme.

Shrnuto, podtrženo: Zeman je amorálním kvazi-intelektuálním politikem zapadajícím do dnes — konzervativci a postmodernisty — tolik vzývaného modelu post-faktické doby s jejími hybridními válkami, ve které se tolik daří konspiračním teoriím a různým formám rozkladného populismu.

To, že se Zemanovi podařilo s tímto politickým stylem prorazit do nejvyšších pater politiky, je pouze smutným dokladem stále mělké morální ukotvenosti a s tím související zranitelnosti naší polistopadové demokracie. Samozřejmě přitom nejde jen o problém morální, anebo jen o problém český.