Miloše Zemana významně charakterizuje jeho nezkrotná ambice zapsat se do dějin jako slavná a uctívaná osobnost v postavení vůdce. K jeho oblíbeným filozofickým autorům se řadí Friedrich Nietzsche. Ten nás učí, že skutečným naplněním lidského života je vytrvalé „sebe-překračování“ k „nadčlověku“. Jen ten, kdo se odváží podstoupit tuto cestu, zasluhuje si být slavný, uctívaný a ostatní vést.

„Nadčlověkem“ tak může být nejspíše geniální umělec, vědec, náboženský vůdce, vojevůdce. Zeman chtěl být v osmdesátých letech váženým učencem. Listopadové události roku 1989 jej ale přivedly na cestu politika. S nietzscheovskou perspektivou dosáhnout na samotný vrchol politiky.

Zeman toho dosáhl. Proto se říká, že je nejúspěšnějším polistopadovým politikem. Byl nepřehlédnutelnou postavou revolučního kvasu na začátku devadesátých let, česká sociální demokracie se stala za jeho vedení nejsilnější politickou stranou; byl předsedou vlády, a nakonec dvakrát přímo zvoleným prezidentem. Nahlíženo jeho osobní — soukromou — životní perspektivou, jde skutečně o grandiózní úspěch. Triumf vůle, řekli bychom s Nietzschem.

Avšak je tento Zemanův triumf vůle naplněním perspektivy stát se slavným a uctívaným? Být slavný a uctívaný předpokládá mimořádně obstát ve veřejném pohledu, což platí dvojnásob v případě demokratického politika. Naplnění smyslu politického života nelze zvažovat jen z čistě soukromé perspektivy.

Jestliže dnes hodnotí většina občanů před rokem skončené Zemanovo prezidentství výrazně negativně, lze o naplnění jeho perspektivy stát se slavným a uctívaným vážně pochybovat. Takto si zřejmě Zeman svůj odchod z politiky nepředstavoval a jeho nespoutané ego musí zažívat silný pocit frustrace. Rozhodně za sebou nezanechal odkaz, který je, alespoň v přítomném pohledu, hodný následování epigony.

Průkopník českého autoritářského populismu

Richard Rorty připouští, že nietzscheovská perspektiva stát se „nadčlověkem“, opovrhovat „lidským až příliš lidským“, může být pro naše osobní zdokonalování poněkud podivínská a riskantní cesta, ale její rizika si neseme sami. Pokud se ovšem řídí touto perspektivou politici, přenášejí její rizika na veřejnost a vyúsťuje to zpravidla ve společenskou katastrofu.

Filozof Nietzsche není zcela nevinen, že si z něj fašisté a nacisté udělali modlu a jeho ideje jim posloužily k legitimizaci „zušlechtění“ lidské rasy dopouštěním se bestiálních činů. Nietzsche si však s politikou nezadal a zdá se, že jí dokonce pohrdal. Proto, jakkoli podivínským a kontroverzním mohl být člověkem, zůstává mnohými uctívaný.

Zeman však zvolil nietzscheovskou perspektivu pro svoji kariéru polistopadového politika, a proto logicky zapadl do nové generace populistů s bezohlednou vůlí k moci, kteří mění liberální demokracie v autoritářské až v protofašistické režimy.

Pokud chtěl být Zeman vůbec někdy demokratickým politikem, nesměl by si s Nietzschem zadat ani v nejmenším. Musel by pohlížet na člověka ze skromnější čapkovské — humanistické — perspektivy jako na bytost, která žije nejlépe, jak umí. V této perspektivě zůstává každý takzvaný obyčejný člověk rovný s druhými, a přese všechno, čím je a co koná, má nezaměnitelnou osobitost. Respekt k takovému člověku nám brání jím pohrdat.

Nietzsche pro takový empatický pohled na lidskou bytost neměl pochopení. Spatřoval v něm uctívání „masového“ člověka rodícího se demokratického věku. Pohrdal-li ovšem takovým člověkem, pohrdal zákonitě i demokracií. Nietzsche ale nebyl na rozdíl od Zemana pokrytcem.

Když Zeman používal bonmot, že je vůdcem „dolních deseti miliónů“, byla to pouze hloupá kamufláž jeho dřívějšího neméně hloupého výroku o „idiotství“, kterým trpí většina národa. Pro Zemana šlo pouze o nemyslící masu, se kterou lze cynicky manipulovat, aby k němu vzhlížela jako k ikonickému vůdci. Nietzsche pohrdal člověkem, který se nechá manipulovat, Zeman s ním otevřeně manipuloval.

Zemanova nietzscheovská ambice stát se slavným a uctívaným politikem tak musela vyústit v jeho osobní karambol. I když se zdá, že její veřejné dopady naše demokracie ustála, nedělejme si iluze.

Jestliže dnes jen málokdo Zemana uctívá, není to proto, že jeho populistickou kamufláž většina lidí kriticky prohlédla. Mezi jeho kritiky je nemálo těch, kteří mu vyčítají, že to s onou změnou demokracie na diktaturu pouze zbabral nebo nedotáhl do konce.