Miloše Zemana významně charakterizuje jeho nezkrotná ambice zapsat se do dějin jako slavná a uctívaná osobnost v postavení vůdce. K jeho oblíbeným filozofickým autorům se řadí Friedrich Nietzsche. Ten nás učí, že skutečným naplněním lidského života je vytrvalé „sebe-překračování“ k „nadčlověku“. Jen ten, kdo se odváží podstoupit tuto cestu, zasluhuje si být slavný, uctívaný a ostatní vést.

„Nadčlověkem“ tak může být nejspíše geniální umělec, vědec, náboženský vůdce, vojevůdce. Zeman chtěl být v osmdesátých letech váženým učencem. Listopadové události roku 1989 jej ale přivedly na cestu politika. S nietzscheovskou perspektivou dosáhnout na samotný vrchol politiky.

Zeman toho dosáhl. Proto se říká, že je nejúspěšnějším polistopadovým politikem. Byl nepřehlédnutelnou postavou revolučního kvasu na začátku devadesátých let, česká sociální demokracie se stala za jeho vedení nejsilnější politickou stranou; byl předsedou vlády, a nakonec dvakrát přímo zvoleným prezidentem. Nahlíženo jeho osobní — soukromou — životní perspektivou, jde skutečně o grandiózní úspěch. Triumf vůle, řekli bychom s Nietzschem.

Avšak je tento Zemanův triumf vůle naplněním perspektivy stát se slavným a uctívaným? Být slavný a uctívaný předpokládá mimořádně obstát ve veřejném pohledu, což platí dvojnásob v případě demokratického politika. Naplnění smyslu politického života nelze zvažovat jen z čistě soukromé perspektivy.

Jestliže dnes hodnotí většina občanů před rokem skončené Zemanovo prezidentství výrazně negativně, lze o naplnění jeho perspektivy stát se slavným a uctívaným vážně pochybovat. Takto si zřejmě Zeman svůj odchod z politiky nepředstavoval a jeho nespoutané ego musí zažívat silný pocit frustrace. Rozhodně za sebou nezanechal odkaz, který je, alespoň v přítomném pohledu, hodný následování epigony.

Průkopník českého autoritářského populismu

Richard Rorty připouští, že nietzscheovská perspektiva stát se „nadčlověkem“, opovrhovat „lidským až příliš lidským“, může být pro naše osobní zdokonalování poněkud podivínská a riskantní cesta, ale její rizika si neseme sami. Pokud se ovšem řídí touto perspektivou politici, přenášejí její rizika na veřejnost a vyúsťuje to zpravidla ve společenskou katastrofu.

Filozof Nietzsche není zcela nevinen, že si z něj fašisté a nacisté udělali modlu a jeho ideje jim posloužily k legitimizaci „zušlechtění“ lidské rasy dopouštěním se bestiálních činů. Nietzsche si však s politikou nezadal a zdá se, že jí dokonce pohrdal. Proto, jakkoli podivínským a kontroverzním mohl být člověkem, zůstává mnohými uctívaný.

Zeman však zvolil nietzscheovskou perspektivu pro svoji kariéru polistopadového politika, a proto logicky zapadl do nové generace populistů s bezohlednou vůlí k moci, kteří mění liberální demokracie v autoritářské až v protofašistické režimy.

Pokud chtěl být Zeman vůbec někdy demokratickým politikem, nesměl by si s Nietzschem zadat ani v nejmenším. Musel by pohlížet na člověka ze skromnější čapkovské — humanistické — perspektivy jako na bytost, která žije nejlépe, jak umí. V této perspektivě zůstává každý takzvaný obyčejný člověk rovný s druhými, a přese všechno, čím je a co koná, má nezaměnitelnou osobitost. Respekt k takovému člověku nám brání jím pohrdat.

Nietzsche pro takový empatický pohled na lidskou bytost neměl pochopení. Spatřoval v něm uctívání „masového“ člověka rodícího se demokratického věku. Pohrdal-li ovšem takovým člověkem, pohrdal zákonitě i demokracií. Nietzsche ale nebyl na rozdíl od Zemana pokrytcem.

Když Zeman používal bonmot, že je vůdcem „dolních deseti miliónů“, byla to pouze hloupá kamufláž jeho dřívějšího neméně hloupého výroku o „idiotství“, kterým trpí většina národa. Pro Zemana šlo pouze o nemyslící masu, se kterou lze cynicky manipulovat, aby k němu vzhlížela jako k ikonickému vůdci. Nietzsche pohrdal člověkem, který se nechá manipulovat, Zeman s ním otevřeně manipuloval.

Zemanova nietzscheovská ambice stát se slavným a uctívaným politikem tak musela vyústit v jeho osobní karambol. I když se zdá, že její veřejné dopady naše demokracie ustála, nedělejme si iluze.

Jestliže dnes jen málokdo Zemana uctívá, není to proto, že jeho populistickou kamufláž většina lidí kriticky prohlédla. Mezi jeho kritiky je nemálo těch, kteří mu vyčítají, že to s onou změnou demokracie na diktaturu pouze zbabral nebo nedotáhl do konce.

Neslavný „odchod“ Zemana z politiky není tedy důvodem k nějakému velkému optimismu, že i tentokrát „pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí“. Ti, kdo si to myslí, nemyslí.

Autoritářský populismus zapustil Zemanovým přičiněním v české politické kultuře hluboké kořeny a v „lidu“ jen posílil touhu po příchodu nového mesiáše, který už to nezbabrá. A není vyloučeno, že možná někdy v budoucnu se Zeman přece jenom ještě dočká slávy jako ten, který byl v České republice v tomto směru úctyhodným „předskokanem“.

Zeman svoji nietzscheovskou perspektivu stát se slavným a uctívaným demokratickým politikem nenaplnil, protože tato perspektiva se s demokratickou politikou vylučuje. Pro demokraty tak Zeman zůstane vždy už jen odstrašujícím příkladem.

Tři základní rysy člověka Zemana: stihomamy, konfliktnost, lenost

William James tvrdil, že lidé jsou sice svojí přirozeností filozofové, ale jakou konkrétní filozofií jsou přitahováni, závisí nakonec na jejich povaze. Četba Nietzscheho není hlavní příčinou Zemanovy ambice stát se slavným a uctívaným; v takovéto četbě jen hledal pro svoji ambici intelektuální povzbuzení a zdůvodnění. Příčinu musíme hledat v jeho povaze a jejím utváření. Nietzsche k ní jen „logicky“ zapadá.

Miloš Zeman byl vychováván jako jedináček poněkud autokratickou matkou, povoláním učitelkou; v důsledku toho se zřejmě v dětství často cítil sám a nepochopený. Životní rozptýlení nehledal v přirozeném navazování sociálních vztahů s vrstevníky, v pouliční partě, v sportovním týmu, v uměleckém tělese a podobně, ale spíše v tichém ústraní přírody a v četbě knih.

Zemanovu povahu tak neformovalo kolektivní a solidární sdílení zkušeností, ale spíše osamělost jedince uzavřeného do vlastního světa, vymezujícího se poněkud podezíravě, vzdorovitě a s pocitem určité nadřazenosti až pohrdáním vůči světům těch druhých. A i když Zeman ujišťuje, že na něm matčina výchova „žádné zvláštní deformace nezanechala“, přesto si hned protiřečí, když říká, že „každý jedináček je svým způsobem deformovaný a učitelský jedináček je deformovaný dvojnásob“.

Řekněme si o těchto „deformacích“ Zemanovy povahy něco hned na začátku, protože se budou linout celým jeho politickým příběhem. A vlastně právě tyto osobnostní deformace budou mařit naplnění jeho nietzscheovské perspektivy. Nebyl to tedy Nietzsche, ale on sám, kdo si v uplatnění svých ambicí překážel.

Na prvním místě je to patologický pocit, že mu v naplnění jeho osobních ambicí kdekdo stojí v cestě. Z tohoto důvodu je jeho silným sklonem spřádat spiklenecké teorie o tom, kdo a proč intrikuje vůči jeho vlastní osobě; jinými slovy, Zeman trpí permanentním stihomamem.

Proto se vždy obklopoval lidmi, u kterých měl pocit, že jim může bezvýhradně důvěřovat, a kteří to museli dokazovat až byzantským uctíváním jeho osoby. Pokud někdo jeho důvěru ztratil, okamžitě jej zavrhl jako „zrádce“, aby se s ním následně mstivým způsobem vypořádal. Maska Zora mstitele provází Zemana celý jeho politický život a on sám si ji zcela bez rozpaků nasazuje.

Zeman tak není schopen rozlišovat, kdo je mu loajálním, i když někdy nutně kritickým partnerem; kdo je jeho nohsledem, anebo kdo svoji loajalitu pokrytecky předstírá a využívá ji k prosazení čistě svých osobních zájmů. Zemanův politický život je v tomto směru svědectvím opakovaných trhlin v jeho personální politice. Nakonec mu jako „přátelé“ vždy zbydou jen ti nohsledi a kariéristé. Politik Zeman proto zůstává po celou svou dráhu osamělý jako v dětství; v politice nemá žádné skutečné přátele.

Lenochovy konflikty s „blbci“

Druhou výraznou vlastností Miloše Zemana je patologická konfliktnost jeho povahy. Přiznává, že v mládí byl považován za drzého fracka, často urážel své spolupracovníky a až na vysoké škole se začal — „poněkud opožděně“ — socializovat. Sledujeme-li ale Zemanovu politickou dráhu, máme odůvodněný pocit, že toto zpoždění nikdy nedohnal, ba dá se říci, že něco jako sociální empatie mu během ní bylo stále vzdálenější.

Zemanův vzdorovitý postoj ke světu druhých jej často vháněl do životních situací plných konfliktů a sporů. I zde nacházel intelektuální ospravedlnění v Nietzschovi, který právě v podstupování konfliktů spatřoval „odvahu žít nebezpečně“ a základní předpoklad osobního sebe-překračování k nadčlověku.

Jistěže je lidský život bytostně konfliktní, ale pokud není patologicky konfliktní, dokáže ostří konfliktů spoluprací otupovat s cílem dospět k obecné shodě a přistupovat na kompromisy. To ale vyžaduje nezbytnou pokoru.

Jelikož ale Zemanovi pokora chybí, má jen malou schopnost na kompromisy přistupovat. Zeman je bytostným sólistou, týmová spolupráce jej nebaví, takže se snaží skutečným kompromisům spíše vyhýbat.

V konfliktu se svým oponentem nechce dospět k oboustranně přijatelnému nenásilnému řešení, chce ho jen smést z cesty, neboť právě takto je konflikt nejrychleji a nejsnáze „vyřešen“. Pokud na kompromisy přistupuje, tak jen v taktickém smyslu, kdy mu jde o oslabení pozornosti oponenta a jeho schopnosti čelit připravované finální zteči.

Zeman tento svůj sklon nekompromisně dorážet své oponenty omlouvá tvrzením, že nemá rád blbce. Citujme jeho slova: „Byl jsem občas obviňován z toho, že zadupávám do země, ponižuji a urážím ty, kdo se mnou nesouhlasí. Je pravda, že tak jsem se choval k blbcům, které jsem považoval za škodlivý mor a rakovinu pro jakékoli společenské prostředí.“

Problém ale je, že Zeman má za blbce každého, kdo se nechce nekriticky podřizovat jeho autoritě. Je přesvědčen, že má nějakou zázračnou intuitivní schopnost rozpoznat, kdo je „blbec“.

Zeman také spojuje „blbce“ se zakomplexovanými lidmi. Fenoménu zakomplexovanosti svých oponentů věnuje ve své knize Jak jsem se mýlil v politice tolik pozornosti, až to vyvolává silný dojem, že se takto vyrovnává se svým vlastním problémem.

Konečně stojí za pozornost, že Zeman často ony „blbce“ mezi svými oponenty spojuje s „lenochy“. Přitom o sobě říká, že byl „líné dítě od počátku, které maminka do pěti let vozila ve sportovním kočárku“ a přiznává, že ho „lenost… neopustila dodnes“.

Hned si ale opět poněkud protiřečí, když tvrdí, že se v pozdější fázi svého života stal workholikem, „aby později nemusel pracovat“. Ale všichni, kdo se pohybovali v Zemanově blízkém okruhu již od devadesátých let, mohou spolehlivě dosvědčit, že to s jeho pracovní morálkou nikdy slavné nebylo. V druhé polovině pracovního dne už totiž býval silně pod vlivem alkoholu.

Fakt, že Zeman celý život nezřízeně holdoval alkoholu, se výrazně podepsal na jeho celoživotně chátrajícím zdraví, ale pravděpodobně také na jeho morálním úpadku. I Nietzscheho fantazírování o „nadčlověku“ bylo poháněno opiem. Šlo o ono osobní riziko, které si ovšem nesl sám. U Zemana-politika šlo ovšem o veřejný problém.

Zeman jako modelový konfliktní politik? Spíše jen pozér

Zastavme se ještě krátce u konfliktnosti jako charakteristického rysu politika Zemana ze specifické perspektivy, která si získávala velkou pozornost politických komentátorů. Často se prezidentu Zemanovi, vyčítalo, že namísto aby národ spojoval, zbytečně jej rozděluje. Prezident Zeman ale jen důsledně uplatňoval styl z předchozích etap své politické kariéry, pro který je povahově mimořádně disponován.

V určitém směru je třeba Zemanovi přiznat, že není tuctovým politikem, který se chce ihned zalíbit všem. Zeman ví, že na tom politici dlouhodobě příliš nevydělají — a důsledně vzato to není ani příliš „politické“.

Proto společnost polarizuje, staví se razantně na jednu její stranu s očekáváním, že jej to legitimizuje stát se jejím vůdcem. Mohli bychom říct, že tohle je žádoucí politické chování. Demokracii pseudo-korektní zahlazování konfliktů ničí.

Politika Zemana by bylo možné chválit, pokud by metodu konfliktního dělení a polarizace společnosti používal ve veřejném zájmu; kdy po etapě předběžného zdůrazňování diferencovaných pozic aktérů politického diskurzu následuje etapa jejich spojování a spolupráce při řešení společenského problému.

To ale není Zemanův případ. Politik Zeman nevyvolává konflikty ve veřejném, ale čistě v soukromém zájmu. Svoji autoritu nevyužívá k demokratickému vůdcovství, ale aby s těmi, kteří jeho autoritu uznali, cynicky manipuloval. Takový politik si ale z demokratické perspektivy nezaslouží sebemenší chválu, natožpak aby byl oslavován a uctíván.

Zemanův styl polarizovat společnost na „přátele“ a „nepřátele“ rozhodně nekoliduje s jeho nietzscheovskou ambicí být všeobecně slavný a uctívaný. Je totiž spojen s cynickým pravidlem, že nakonec „vítěz bere vše“. Zeman si vždy velmi dobře spočítá, co mu osobně může rozehraný konflikt přinést.

Proto je omylem si myslet, že Zemanova ochota podstupovat konflikty je projevem jeho nadstandardní osobní odvahy. Jak už bylo řečeno, pro Nietzscheho byla tato ochota důkazem schopnosti „žít nebezpečně“ a vůle vzestoupit k „nadčlověku“.

Ukážeme si ale, že pokud si politik Zeman dopředu spočítá, že v dané mezní situaci je rozhodnutí, které má provést, zatíženo přílišnými riziky, ostražitě — až zbaběle — se drží vzadu a rozhodnutí nechá na jiném. To nás přivádí k další „deformaci“ Zemanovy povahy, kterou je pozérství či exhibicionismus.

Zeman přiznává, že si v mládí „liboval v mýtu osamělého hrdiny obětujícího se pro pravdu“. Již tehdy si prý uvědomoval, že pokud chybí odvaha k heroickému gestu, je tu riziko „sklouznutí ke kolaboraci se zlem“. Zároveň ale varuje, že takový heroismus je devalvován, pokud je kontaminován pozérstvím, kterému jde primárně o získání obdivu svého okolí.

Sám ale hned přiznává, že on sám do svého mladistvého heroismu někdy přimísil zbytečnou pózu, čehož se ale v dospělosti zbavil, protože v sobě dokázal zaslechnout „tichý hlas sebeúcty“. Zkušenosti s politikem Zemanem však ukazují, že u něj tento vnitřní hlas sebeúcty zdegeneroval v patologický egoismus a vzývaný heroismus v obyčejné pozérství, kterým se jej pokouší maskovat.