Po deseti letech s prezidentem Zemanem především sčítáme škody. Je to trochu jako když se vám z vily konečně odstěhuje příbuzný, kterého jste neměli sílu vyhodit, a vám teprve postupně dochází, co chybí ve šperkovnici, co v trezoru, co ve špajzu, protože to nikde nenechal beze změny. Zpětně si připadáte trochu jako oslové. Tím spíš, že víte, že se vám ten vypečený chlap někde chechtá.

Pak vám ale dojde, že je pryč, škody se dají přežít, a někdo u stolu konečně řekne: „Jedno se mu ale musí nechat…“

Společnost se zasměje, začne vzpomínat na to, co všechno se s tím chlápkem zažilo, když spadl do bazénku s lekníny, na čistokrevnou kočku zval psy z ulice, aby se prý ukázala síla přírody, a jak se všichni tvářili, když si všechny pšouky a krknutí za celý advent nastřádal ke štědrovečernímu stolu.

„Asi nás chtěl zničit nebo přinejmenším nějak prapodivně obsadit, ale nakonec se přeci jen ukázalo, že je jedním z nás. Chybět nám nebude, ale ukázal nám, že přežijeme leccos, když jsme přežili jeho. Gratulujme si.“

Od fiktivní postavy ve vile nyní zpět k prezidentu Zemanovi. Jedno se mu musí nechat. Byl to:

Pilný krmič hněvu

Prezident Zeman podobně jako jeho předchůdce plně uznával jednodenní demokracii. V den voleb mají lidé dostat příležitost, aby se vyjádřili, byť třeba opiti lží nebo rohlíkem. Po zbytek volební periody mají mlčet.