Po deseti letech s prezidentem Zemanem především sčítáme škody. Je to trochu jako když se vám z vily konečně odstěhuje příbuzný, kterého jste neměli sílu vyhodit, a vám teprve postupně dochází, co chybí ve šperkovnici, co v trezoru, co ve špajzu, protože to nikde nenechal beze změny. Zpětně si připadáte trochu jako oslové. Tím spíš, že víte, že se vám ten vypečený chlap někde chechtá.

Pak vám ale dojde, že je pryč, škody se dají přežít, a někdo u stolu konečně řekne: „Jedno se mu ale musí nechat…“

Společnost se zasměje, začne vzpomínat na to, co všechno se s tím chlápkem zažilo, když spadl do bazénku s lekníny, na čistokrevnou kočku zval psy z ulice, aby se prý ukázala síla přírody, a jak se všichni tvářili, když si všechny pšouky a krknutí za celý advent nastřádal ke štědrovečernímu stolu.

„Asi nás chtěl zničit nebo přinejmenším nějak prapodivně obsadit, ale nakonec se přeci jen ukázalo, že je jedním z nás. Chybět nám nebude, ale ukázal nám, že přežijeme leccos, když jsme přežili jeho. Gratulujme si.“

Od fiktivní postavy ve vile nyní zpět k prezidentu Zemanovi. Jedno se mu musí nechat. Byl to:

Pilný krmič hněvu

Prezident Zeman podobně jako jeho předchůdce plně uznával jednodenní demokracii. V den voleb mají lidé dostat příležitost, aby se vyjádřili, byť třeba opiti lží nebo rohlíkem. Po zbytek volební periody mají mlčet.

Prezident Zeman přišel do nejvyššího úřadu v zemi vybaven jasnou mocenskou představou a znalostí schopných a všehoschopných lidí. Jednu vládu si jmenoval úplně sám, v dalších vládách měl ministryně a ministry, o kterých se říkalo: „Je tam na Zemanovu kvótu.“

Zasahoval do všeho možného i nemožného, aniž by cokoli z toho, co dělal učinil tématem voleb nebo předmětem veřejné debaty. Nejmenoval pana Michala Koudelku generálem, pana Jiřího Fajta profesorem, do ÚSTRu na svou nominaci nasadil archiváře Vojtěcha Šustka, na velvyslanecké posty si povětšinou dosadil, koho potřeboval.

Nynější předseda jeho někdejší partaje Michal Šmarda mohl mít za sebou zkušenost na ministerstvu, kdyby ho prezident jmenoval. Namísto Šmardy a otevřené budoucnosti jen matador Zaorálek přepadl z ministerského křesla rovnou do starobního důchodu a, samozřejmě, na univerzitu rovnou za katedru. Za prezidentem Zemanem zůstává mohutná takřka veskrze záporná personální politika, jejíž důsledky budou odtávat léta.

Na své voliče ale prezident Zeman nikdy nezapomněl. Hlasy získal jako reprezentant ve společnosti nastřádaného hněvu, a ten průběžně přikrmoval. Nacházel další a další oběti, které mohl předhodit těm, kdo čekali na sousto. Novináře, „čučkaře“ v BIS, pražskou kavárnu, eko-fanatiky, islámské teroristy, uprchlíky, lepšolidi a tak dále a tak dále.

Byl to pilný a vynalézavý prezident-krmič. Často jsem si vzpomněl, jak v zoologické zahradě u nás v Ústí krmili lachtany. Krmič přivláčel kýbl mrtvých ryb, házel je, lachtani roztomile vyskakovali, krmič se smál. Myslím, že Babiš je také krmič hněvu, ale dělá chybu, když předstírá, že ryby v kbelíku chutnají i jemu.

Prezident Zeman si jako krmič hněvu vždy dokázal udržet odstup. Házel ryby obloukem, přesně tolik, kolik on chtěl, jednou modré jednou růžové, a pak se věnoval vlastním agendám mocenského darwinisty. Lachtani čekali, až se zase staví. Věděli, že je nenechá ve štychu, že jimi sice opovrhuje, ale nemá ani nechce mít jiné krásné lachtany.

Viróza u klenotů, jako nový kontext

Deset let byl prezidentem, zalígroval Hrad, nechal si ukradnout standardu, sliboval a nedodal pandu, zdravotní předpoklady pro nejvyšší funkci posunul tak daleko, že ho těžko někdo překoná. Likvidoval svou původní partaj sociální demokracii, ve škleb se proměnila jeho vlastní partaj — Zemanovci.

Byl obdivuhodný ve své jistotě, co mu všechno ještě projde. Jeden moment bych ale chtěl podtrhnout. Okamžik virózy u korunovačních klenotů.

Odcházející prezident pil a kouřil, dokud mohl. Zvláště pitím souzněl s částí svého národa. Alkohol umožňuje distanci od bolesti světa, dává možnost sebe sama karikovat, dává možnost vyslovit a předvést věci, které lze těžko provádět za střízliva.

Alkohol umožňuje střídat excitaci a kocovinu, obojí spolehlivě chrání před realitou. Jako otec Ubu, který rád říká „hovňajs“, si prezident Zeman rád došel pro sprosté slovo, a publikum nechal hádat, jestli byl zrovna opilý nebo jestli zrovna měl kocovinu.

Myslím si, že velikosti otce Ubu dosáhl, když se potácel nad korunovačními klenoty. Potácení prý způsobila viróza, ale všichni lachtani věděli, že korunovační klenoty se teď na chvíli staly rybou k jídlu, a že by jim nikdo jiný takovou rybu nehodil. Většina lachtanů se culila a šeptala si, že král byl ožralý.

Myslím si, že korunovační klenoty nemají být pod sedmero zámky, ale buď ve vitríně ve Svatováclavské kapli v Katedrále, aby se na ně koukalo trochu z dálky, nebo v ještě přístupnější vitríně v Národním muzeu.

Když budu mít příležitost po pár desetiletích vyprávět někomu o prezidentu Zemanovi, budu líčit vysokého muže, jak se u klenotů potácí mezi ostatními klíčníky, vedle vyděšené paní Miroslavy Němcové. Budu jim líčit, jak se jedna prezidentská debata v soutěži o Zemanova nástupce děla v Národním muzeu, kde nad kandidáty čněli bronzoví muži národa. A že za české ženy tam byla bronzová Božena Němcová a ve zdi ještě jaksi navíc císařovna Sisi, těžko po paměti říct, jestli vyvedená v mramoru nebo gypsu.

„Představte si, děti, že se ten pan prezident s virózou motá nad klenoty, chvíli poté, co ve funkci začal, chvíli poté, co jeho předchůdce Klaus prý chtěl univerzální klíč od korunovačních klenotů a argumentoval, že uklízečka ho má také. O Klausovi tenkrát jeden pán napsal, že je ufňukaná kremlofilní bába, to se o Zemanovi, milé děti, říct nedalo.

Zeman nefňukal, kremlofilní byl jen do války, pak si dal prr. V jádru byl přeci jen maloměšťák, milé děti. Potácel se od klenotu ke klenotu, a my jen žasli. A víte, děti, že jsme se nakonec smáli? On tu svoboděnku svobodu uměl za šos lapit jako skutečný král Ubu.“

V normalizačním vtipu se vyjmenovávaly sebrané spisy od Husáka. Spis o sportu se prý jmenoval „Jak jsem doběhl dělnickou třídu.“ Zeman nás doběhl, a přesto nevyhrál. Jen ten čas s ním se jeví jako poněkud ztracený.