Paradoxně užitečné Zemanovo dědictví: zanalyzoval, kde vyspravit Ústavu

Jan Gruber

Snad nikdo nepřispěl k všeobecnému rozšíření znalostí o české Ústavě jako prezident Miloš Zeman. Jeho kroky poukázaly na několik nedostatků, kterými by se měla příští vláda zabývat. A to jak ve vlastním, tak ve veřejném zájmu.

Masaryk se zasloužil o stát. Beneš se také zasloužil o stát. A Zeman se zasloužil o zvýšení povědomí o jednotlivých ustanoveních české Ústavy. Foto WmC

„Pan prezident, který v těchto dnech velmi pečlivě připravuje strategii v Lánech, se již teď nesmírně těší na povolební vyjednávání,“ napsal tři dny před sněmovními volbami na twitter tiskový mluvčí Hradu Jiří Ovčáček. Ledaskdo se proto mohl oprávněně obávat, že hlava státu setrvala u svého plánu jmenovat Andreje Babiše znovu předsedou vlády, ať už lidé u volebních uren rozhodnou jakkoliv.

Čtyři roky starý scénář, kdy lídr politického hnutí ANO vládnul půl roku zemi, aniž by se jeho kabinet opíral o důvěru Poslanecké sněmovny, se ovšem prezidentovi znovu sehrát nepodařilo. Krátce po schůzce s dosluhujícím premiérem v Lánech jej totiž sanitka kvapně převezla do Ústřední vojenské nemocnice, jejíž areál zřejmě v nejbližších týdnech nebude s to opustit.

Přestože Zemanův pokus vydat se na další výpravu za hranu Ústavy zmařilo jeho chatrné zdraví a ústavní pořádky — zdá se — nic bezprostředně neohrožuje, představitelé vznikající vlády Petra Fialy by během jednání o jejím programu a složení neměli zapomenout, že převrat — neboť nerespektování výsledků voleb není ničím jiným — byl na spadnutí a zamezila mu toliko náhoda.

Českou republiku dělilo jen málo od vleklé krize, v níž by se strany držící ve Sněmovně většinu, po dlouhé týdny, možná i měsíce domáhaly svého práva vládnout, zatímco ve Starkově akademii by dál řádila politická divize holdingu Agrofert. S takovým vědomím by se demokratické strany držící ve Sněmovně většinu měly vážně zamyslet nad tím, jak Ústavu vyspravit tak, aby prezidentovi, ať už jím bude kdokoliv, pro příště podobné rejdy zcela znemožnila.

Škody napáchané přímou volbou

Je pravda, že Zeman se v úřadu roztahoval jen tak, jak mu Babiš dovolil. Jelikož se obával, že vymění slušivé obleky za vězeňský mundúr, dovolil Zemanovi hodně. Nelze se ovšem spoléhat na to, že jiný předseda vlády by zpupného hradního pána byl schopen zkrotit, udržet na uzdě a vykázat ke kladení věnců.

Politika je koneckonců soubojem, v němž zpravidla nevyhrávají argumenty, ale síla. Pokud se prezident nebude obávat, že ho někdo umravní, těžko se zbaví choutek vykládat si ústavní pořádky po svém. Z toho důvodu je zcela nezbytné, aby se příští vláda pokusila napravit škody, které ve zdejším právním řádu před lety napáchalo schválení přímé volby hlavy státu, aniž by je provázely další právní úpravy.

Dnes si prezident, získá-li na svou stranu alespoň třiatřicet senátorů nebo jedenaosmdesát poslanců, může v zásadě dělat, co se mu jen zamane, aniž by mu hrozilo, že si na něj někdo došlápne. Podmínky pro podání ústavní žaloby pro velezradu a hrubé porušení Ústavy jsou totiž nastavené neúměrně přísně. A prakticky vylučují, aby prezident mohl být kdy pohnán před Ústavní soud.

Zatímco dříve pro její podání postačovalo nalézt prostou většinu v horní komoře Parlamentu, nyní s ní musí souhlasit tři pětiny poslanců a senátorů. Má-li být daný nástroj k užitku, a nikoliv jen na parádu, musejí zákonodárci přistoupit k novelizaci Ústavy a předmětná ustanovení upravit. Možností se nabízí několik, a to včetně návratu k původnímu znění.

Lex Svoboda 2.0

Nejde přitom zdaleka o jediné místo Ústavy, které by si ve vztahu k hlavě státu zasluhovalo pozornost. Již před šesti lety se Jiří Dienstbier snažil zpřesnit pravomoci prezidenta při jmenování a odvolání vlády, rozpouštění Poslanecké sněmovny, jmenování předsedů a místopředsedů Nejvyššího soudu nebo členů Bankovní rady. Změn ovšem nedosáhl, neboť jeho novelu zákonodárci vůbec neotevřeli.

Přestože s prosazením některých ze zmíněných bodů počítá i volební program Pirátů a Starostů, zapomíná na to hlavní, a to zmírnění podmínek pro podání ústavní žaloby. Navíc se lze obávat, že koalice SPOLU nebude plánu svých partnerů nakloněná. Byla to ostatně vláda Petra Nečase, která přímou volbu — a spolu s ní i úpravu ústavní žaloby — před deseti lety schválila a prohnala legislativním procesem.

Poslední dny navíc ukázaly, že vyspravit by si zasloužil i diskutovaný článek Ústavy, jež upravuje přenesení pravomocí prezidenta z důvodu neschopnosti vykonávat úřad. Podstatné je zejména to, jak dlouho by měli hlavu státu suplovat další vysocí ústavní činitelé. Lze si totiž snadno představit situaci, kdy nějaký příští prezident nebude s to svůj úřad vykonávat po několik let.

Politikové by si proto měli položit otázku, zda je s ohledem na systém brzd a protivah žádoucí, aby předseda dolní komory Parlamentu o své vůli rozhodoval o obsazení Ústavního soudu nebo České národní banky a premiér rozdával velvyslanecké posty nebo zastavoval trestní stíhání. Řešení, s nímž má naše země i historickou zkušenost, je v zásadě prosté, a to lex Svoboda, který vyřešil situaci, kdy prezident Ludvík Svoboda nebyl schopen úřad vykonávat, ale odmítal abdikovat.

Jelikož si novelizace Ústavy žádá nalézt kvalifikovanou většinu v obou komorách Parlamentu, nepůjde o snadný úkol. Rodící se vláda by se ho ale neměla zaleknout jen proto, že by mohla ve Sněmovně narazit na odpor. To, zda má odvahu hájit a upevňovat demokratické poměry v zemi, bude zřejmé již za pár dní, neboť na počátku druhého listopadového týdne slíbila zveřejnit své programové prohlášení.

Diskuse