Pohovory prezidenta Miloše Zemana s jednotlivými kandidáty na ministry ve vládě Petra Fialy se odehrávají v bizarním aranžmá, v němž je covidem nakažený prezident uzavřen v plexisklové kukani. Jsou především ukázkou toho, jak jsou česká společnost a politika i dvaatřicet let po pádu bývalého režimu i nadále v zajetí normalizační mentality.

Václav Havel ji mistrně popsal ve svém eseji Moc bezmocných. Jako příklad toho, že normalizační režim je založen na lži, použil postavu zelináře. Ten, aby měl od režimu pokoj, vyvěšuje do výlohy svého obchodu heslo Proletáři všech zemí, spojte se.

Stejně jako většina ostatních lidí podvolujících se různým rituálům, jimiž se vyjadřovala formální loajalita k režimu, je i zelinář nepochybně přesvědčen, že konformita vůči normalizační lži mu umožňuje zachovat si v soukromé sféře jakousi míru svobody, snad dokonce režim přelstít, dosáhnout svých soukromých cílů. Jenže toto podvolení se moci nakonec pokřivuje i mnohé z toho, co snad zelinář chtěl vyvěšením hesla ubránit jako vlastní sféru, kam režim nemůže.

To, co se před našima očima odehrává s pomocí televizních přenosů ze setkávání ministerských kandidátů s prezidentem a jejich následných vyjádření pro média, nese mnohé znaky normalizační lži. Všichni zúčastnění vědí, že jde jen o prázdný rituál, který nemá žádné opodstatnění v ústavě, ale účastní se ho, protože vzpoura by mohla ohrozit příslib rychlého sestavení vlády.

Od leckoho, i mezi ministerskými kandidáty, dokonce slyšíme, že si dobře uvědomují, že jde jen o hru, ale té se je prý nutné účastnit, aby se nekomplikovala cesta k nástupu „vlády změny“. Koneckonců celá šaráda prý bude trvat jen dva týdny, a na jejím konci snad prezident jmenuje novou vládu.

Nahlíženy z pozice prezidenta jsou rozhovory s ministerskými kandidáty, které obsahově k ničemu nepotřebuje, a na které formálně nemá z hlediska ústavy právo, nástrojem pro stvrzení jeho dominantní pozice na politické scéně. Ukazuje, že i když byl před několika týdny blízko smrti a nyní je nakažen covidem, nikdo by si neměl myslet, že bude jednat tak, jak by podle ústavy v procesu tvorby vlády jednat měl.

Tedy, že by měl být v nejlepším případě moderátorem, jehož ústavní povinností je jmenovat ty členy vlády, které mu navrhne premiér, bez toho, že by někoho mohl „vetovat“, jak hrozí. Nebo bez toho, že by všechny ministerské kandidáty vystavoval jakémusi přezkušování. Jde z jeho strany o rituál, který má ukázat, v rozporu s ústavou, kdo je na politické scéně pánem.

V této prolhané frašce bohužel hrají ochotně svou roli i média. Všech ministerských kandidátů se hned po skončení jejich schůzek s prezidentem přičinlivě ptají, jak uspěli, nebo v jaké formě byl prezident.

Kandidáti přičinlivě odpovídají, že pan prezident je při smyslech, ve formě, dobře informovaný. A někteří poníženě dodávají, že snad před panem prezidentem uspěli.

Jsou to přitom ministři vlády, která, pokud ji svévolně si počínající prezident vůbec jmenuje, celý proces se může zaseknout na jeho neochotě jmenovat jednoho z ministrů, má ústavně neodpovědného prezidenta takříkajíc „kontrolovat“. Premiér nebo příslušný ministr vlády musí, většinou v podobě kontrasignace, vyslovit souhlas s výkony prezidentských pravomocí podle článku 63 ústavy.

Jinými slovy: ochota členů vlády, která má mít vůči prezidentovi kontrolní pravomoci, účastnit se politického představení, kterým se prezidentovi fakticky podvolují a staví se vůči němu do podřazené role, v sobě nese ducha normalizace. Bohužel názory, že je to „nutné vydržet“, protože je to údajně nejrychlejší cesta ke jmenování vlády, slyšíme i od některých jinak osvícených komentátorů.

Ústavní demokracie nefunguje tak, že bychom měli v zájmu dopracování se k nějakému ústavnímu postupu, nejprve „vydržet“ frašku, kterou její režisér inscenuje mimo meze ústavy. Přijetí takového postupu je ponížením celé společnosti. Rozmazává pravidla ústavní demokracie i do budoucnosti.

I předchozí prezidenti se chtěli před jmenováním celé vlády sejít s některými ministerskými kandidáty, čemuž lze rozumět jako aktu vyjasnění si případné dělby práce zejména v případech kandidátů, jejichž pravomoci se výrazně překrývají s těmi prezidentskými — tedy těch na posty ministra zahraničí a obrany. Proč se ale prezident setkává s ministerskými kandidáty, kteří budou mít na starosti životní prostředí, digitalizaci nebo zemědělství, je záhada. Prezident v oblastech, které budou spravovat, nemá žádné pravomoci.

Zeman místo toho zinscenoval komplexní představení, v němž se setkává s navrženými ministry podle abecedy, jako by to byli žáci ve škole, a naznačuje, že si je soukromě i známkuje. O některých už dopředu prohlásil, že asi nemají pro výkon funkce potřebné zkušenosti, jednoho hodlá vetovat, „nejede přes to vlak“.

Premiér Fiala jen nečině přihlíží. Nejen od něj slyšíme opatrné komentáře ve stylu, že pan prezident má na pohovory s navrženými ministry právo, a že tak činí vlastním tempem, které musíme respektovat. Až bude s pohovory u konce, snad jmenuje vládu.

Ponechme stranou, že prezident, který v době krize takto záměrně zdržuje jmenování vlády kvůli svým vlastním cílům, může klidně postupovat neústavně i poté, co budou pohovory u konce. Už si vyzkoušel, že „vláda změny“ je ochotná se vůči němu chovat stejně poníženě jako před ní Andrej Babiš.

Jde přitom o víc, než jen o to, kdy bude nakonec vláda jmenována v době, kdy se země potýká s monumentálními problémy, a vládu by potřebovala co nejdřív. Jde o ponížení celé společnosti v podobě zlomyslného aktu z rezervoáru českého postkomunismu, který v postavě Zemana sice ví, že byl ve sněmovních volbách — i generačně — poražen, ale dokud má svého zástupce na Hradě, chce ukázat, že neodejde bez toho, aniž by způsobil ještě nějaké škody.

Slyšíme, že se proti této zvůli nedá nic dělat. Zeman může odmítnout se řídit i rozhodnutím Ústavního soudu, pokud by Fiala kupříkladu poslal prezidentovi seznam navržených ministrů s tím, že trvá na tom, aby je prezident bez zbytečných průtahů — tedy i bez absurdního divadla v Lánech — jmenoval, a podal by kompetenční žalobu, pokud by Zeman vše dál protahoval: nebo dokonce tvrdil, že nic nemusí. A jelikož není jisté, že by se k následné ústavní žalobě — impeachmentu s cílem prezidenta odvolat — připojilo hnutí ANO, jsme prý v pasti.

Jenže některé bitvy je pro zdraví demokracie dobré vybojovat, i když nemusí vést k požadovaným výsledkům. Navíc nová vládní koalice má stále ještě možnost aktivovat článek 66, protože lze argumentovat, že Zemanovo jednání může být výsledkem jeho vážného zdravotního stavu. A může také pohrozit přijetím zákonů, které by výrazně omezily manévrovací prostor prezidentské kanceláře.

Místo toho se „koalice změny“ rozhodla do pomyslné výkladní skříně českého zelinářství vyvěsit postup a výroky, kterými se rituálně podvoluje prezidentově lži, přičemž stejně jako Havlův zelinář naivně doufá, že to Zeman ocení a bude hrát po skončení frašky podle pravidel. Dá se skoro jistě říct, že nebude, a že se dosavadní poníženost vůči němu vrátí nové vládní koalici jako bumerang.