Proč se Zeman podvolil

Jiří Pehe

Historka o náhle nalezeném státnictví Miloše Zemana nezní příliš věrohodně. Mnohem pravděpodobnější je, že Petr Fiala si zpracoval katalog mocenských pák, jež má vláda vůči prezidentovi k dispozici, a řekl mu, že je nebude váhat použít.

Petr Fiala nemusel Zemanovi nic moc slibovat. Mohlo stačit, že mu  — a Mynářovi — dobře hrozil. Foto Facebook Petr Fiala

Překvapivá změna rozhodnutí prezidenta Miloše Zemana, že bude „vetovat“ nominaci Jana Lipavského z Pirátské strany do postu ministra zahraničí, a nakonec ho jmenuje spolu s celou vládou, se okamžitě stala předmětem četných spekulací. Mimo jiné i proto, že se designovaný premiér Petr Fiala před schůzkou se Zemanem, po níž oznámil, že prezident jmenuje vládu i s Lipavským, setkal s kancléřem Vratislavem Mynářem. Jejich schůzka přitom nebyla oznámena veřejnosti, ani o ní nevěděli předsedové koaličních stran.

Pochybnosti vyvolalo i zdůvodnění schůzky poté, co se o ní dozvěděli novináři. Fiala a Mynář na ní prý dohadovali detaily jmenování vlády. Jenže na jmenování vlády se Fiala podle svého oficiálního vyjádření dohodl až „po tvrdé výměně názorů“ na schůzce se Zemanem. Není tedy jasné, jak mohl vyjednávat s Mynářem o něčem, co se prý dohodlo až později na schůzce s prezidentem.

Navíc změnu Zemanova postoje Fiala vysvětlil na tiskové konferenci po schůzce tak, že se prezident rozhodl jednat „státnicky“, protože nechce v době krize zdržovat jmenování celé vlády. A také nechce zatěžovat zemi konflikty u Ústavního soudu.

Hrad se k motivům změny prezidentova postoje, ba ani k tomu, co se na schůzce prezidenta s Fialovou vlastně odehrálo, nevyjádřil. Možná dokonce i Zemanovo okolí tuší, že historka o náhlém prozření a státnickém nadřazení zájmů země vlastním mocenským ambicím a netransparentním plánům zní poněkud neuvěřitelně ve světle toho, co současný prezident ve funkci předvádí už od svého prvního zvolení v roce 2013.

Strach z prohry u Ústavního soudu

Jedna ze spekulací, které se vynořily, zní, že se Zeman zalekl prohry u Ústavního soudu. Viděl, že koalice je jednotná ve své podpoře Fialových plánů podat v případě nejmenování Lipavského kompetenční žalobu. Zeman nerad prohrává, všichni si pamatujeme jeho výroky při oslavě jeho znovuzvolení, že teď už ho a jeho podporovatele nečeká žádná porážka.

Tomuto vysvětlení dodává jistou váhu i skutečnost, že když Zeman v minulosti odmítal jmenovat nebo odvolat některé ministry, nakonec ustoupil pokaždé, když premiér začal zvažovat kompetenční žalobu. Konkrétně jde o jeho spor o jmenování Jiřího Dienstbiera ministrem pro lidská práva v roce 2014 a o odvolání Andreje Babiše z funkce ministra financí v Sobotkově vládě na jaře 2017. Sobotka si za svými rozhodnutími pevně stál, a Zeman vždy nakonec ustoupil.

Během vlády Andreje Babiše se Zeman s hrozbou toho, že by se premiér obrátil ve sporech o odvolání či jmenování ministrů na Ústavní soud, vůbec nemusel potýkat. Bez něj by obě vlády nejen nevznikly, ale také by čelily možnému předčasnému konci.

Zeman si ve Sněmovně vytvořil alianci „hradních“ stran, kam patřili zejména komunisté a hnutí Svoboda a přímá demokracie. Navíc se mu od nástupu Jana Hamáčka do funkce předsedy sociální demokracie dařilo mít stále větší vliv i v ČSSD.

Závislost Babiše na Zemanovi byla tak velká, že druhá Babišova vláda byla svým způsobem koalicí ANO nejen s ČSSD, ale i s Hradem. Někteří ministři měli zjevně blíž k Zemanovi než k Babišovi.

Babiš tedy musel našlapovat opatrně, a nakonec vyhověl prezidentovým námitkám proti odvolání či jmenování některých ministrů tak, že ani nepředložil oficiální návrhy na jejich odvolání či jmenování. Prezidentovi vyhověl s pomocí různých manévrů za scénou tak, že vláda prezidentovu tlaku ustoupila, aniž by se oficiální návrhy, které už jsou ústavním krokem, dostaly na Zemanův stůl.

Fiala se tedy jen vrátil k praxi Sobotkovy neústupnosti, což podle některých stačilo k tomu, aby Zeman změnil názor. Zeman je politický šachista, a nejde do předem prohraných bitev, které mohou poškodit jeho obraz politika, který v zásadních střetech nikdy neprohrává.

Jistou slabinou tohoto argumentu je, že Zemanovi žádná prohra nejméně několik měsíců nehrozila. Sám předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský řekl, že posouzení kompetenční žaloby by trvalo dva až pět měsíců, což dávalo Zemanovi dostatek času, aby svůj postoj případně změnil až později.

Navíc dobře věděl, že Ústavní soud by jen těžko rozhodl tak, že by mu nařídil jmenovat Lipavského v nějaké konkrétní lhůtě, takže i po vyhlášení pro sebe nepříznivého rozsudku mohl zdržovat. A věděl také, že kdyby se rozhodnutím Ústavního soudu otevřeně odmítl řídit, nemá pětikoalice dostatek hlasů ke schválení ústavní žaloby, na jejímž konci by mohlo být odvolání Zemana z funkce.

I proto se vynořily teorie, že Zeman měl možná signály naznačující Babišovu ochotu za určitých okolností podpořit ústavní žalobu pětikoalice. Komentátor Deníku N, Jan Moláček v této souvislosti upozornil na vyjádření odcházejícího ministra Karla Havlíčka, který je nově poslancem za ANO, že by podpořil ústavní žalobu v případě Zemanova odmítnutí řídit se rozhodnutím Ústavního soudu v kompetenční žalobě.

Obchod, nebo tlak?

Spekuluje se ale i o nějakém výměnném obchodu. Největší cynici se domnívají, že Fiala mohl slíbit Zemanovi výměnou za rychlé jmenování celé vlády, i s Lipavským, beztrestnost pro lidi ze Zemanova okolí, kupříkladu pro trestně stíhaného kancléře Mynáře.

Potíž s tímto argumentem je, že Fiala nemá ve funkci premiéra možnosti „zařídit“ někomu beztrestnost. A ačkoliv se mluví o nadstandardních vztazích nastupujícího ministra spravedlnosti Pavla Blažka se Zemanem i jeho okolím, ani ministr spravedlnosti nemůže jen tak někomu „zařizovat“ beztrestnost. Jeho případné pokusy tlačit na státní zastupitelství, aby přestalo Mynáře vyšetřovat, by byly politicky natolik riskantní, že jsou fakticky vyloučené.

Fiala ale mohl prezidentovi slíbit jen jistou „shovívavost“ vlády vůči výkonu některých prezidentských pravomocí během Zemanova posledního roku ve funkci. Zeman byl donucen jednotou pětikoalice a Babišovým vyjádřením, že nechce být jmenován ve světle výsledků voleb opět do čela vlády, ke jmenování Fialy. Od tohoto okamžiku — navzdory trapné frašce s výslechem jednotlivých ministerských kandidátů před kukaní v Lánech — bylo jasné, že i kdyby zdržoval, vláda pětikoalice nakonec vznikne.

Jeho odpor vůči Lipavskému mohla vláda obejít tak, že by kandidát Pirátů až do vyřešení sporu o jeho jmenování u Ústavního soudu řídil z pozice prvního náměstka ministerstvo tak jako tak. Jakmile by byla vláda ustavena, premiér by mohl reagovat na Zemanovo jednání protiútokem tak, že by odmítal vydat potřebný souhlas s některými Zemanovými kroky při výkonu jeho „kontrasignovaných“ pravomocí podle článku 63 ústavy.

Jinými slovy: mohl by odmítnout Babišovo chování ve vztahu se Zemanem, které spočívalo ve značné „shovívavosti“ vůči tomu, co Zeman dělá. Babiš Zemanovi v podstatě nechal volné ruce v zahraniční politice, a, jak už bylo zmíněno, neodvážil se jít do kompetenčního sporu u Ústavního soudu. Také bez protestů podepisoval ostatní prezidentova rozhodnutí, která vyžadují souhlas vlády.

Článek 63 ústavy nabízí přehledný seznam prezidentových pravomocí, jejichž výkon je vázán na souhlas vlády. Patří k nim nejen prezidentovo zastupování země v zahraničí, ale třeba i udílení stáních vyznamenání či vyhlašování amnestií a abolic.

Na tom, jak rozhodne vláda, bude záviset velikost prezidentovy role při českém předsednictví Evropské unie. Vláda může dát prezidentovi nemalý prostor, kupříkladu v podobě akcí, které by se konaly pod jeho záštitou na Hradě, ale mohla by ho také zcela vyšachovat. Pro Zemana, který bude ve funkci v druhém polovině příštího roku pomalu končit, je české předsednictví přitom příležitostí se naposledy zviditelnit na mezinárodní scéně a rozloučit se s politiky z jiných zemí.

Vláda také schvaluje velvyslance, i když je jmenuje prezident. Bývá zvykem, že končící prezident využívá své role při jmenování nových velvyslanců k tomu, aby prosadil do čela zastupitelských úřadů i některé ze svých lidí. Fialova vláda by ale mohla jeho návrhy ignorovat, a počkat si až na příštího prezidenta i za cenu, že Zeman nejmenuje až do odchodu z funkce kandidáty navržené ministerstvem zahraničí a schválené vládou.

Zeman bude také jistě chtít při své poslední „velké slávě“ v den české státnosti 28. října vyznamenat i několik lidí jemu blízkých, což by Fiala mohl nepodepsáním seznamu osobností navržených na vyznamenání zablokovat. Jeho vláda by dokonce mohla odmítnout financování některých prezidentových zahraničních cest, a prohlásit je tak fakticky za soukromé.

Možnou nejsilnější zbraň, kterou Fiala měl k dispozici, ale v ústavě nenajdeme. Jde o financování poměrně rozbujelé Zemanovy prezidentské kanceláře. Vláda by mohla její finance výrazně omezit už při projednávání rozpočtu, který hodlá schválit do března. Anebo by pětikoalice dokonce mohla přijmout speciální zákon o Kanceláři prezidenta, v němž by zredukovala její velikost a změnila její strukturu.

Při setkání Fialy s Mynářem by tato hrozba měla velkou váhu. Kancléř by měl pro prezidentovy mocenské hrátky se jménem jednoho ministra dozajista mnohem méně pochopení, kdyby zjistil, že z úřadu, který řídí, zbyde jen skeleton, anebo nebude mít dostatek finančních prostředků.

Ať už se na schůzkách Fialy s Mynářem a následně Zemanem událo cokoliv, je jisté, že Fialova argumentace zabrala. A je také jisté, že prezident nezměnil názor jen proto, že by ho Fiala přesvědčil racionálními, věcnými argumenty a řečmi o potřebě státnictví.

advertisment