Série ústních zkoušek budoucích ministrů vlády Petra Fialy, jíž jsou podrobováni u plexisklového výběhu covid-pozitivního prezidenta Miloše Zemana, se přehoupla do druhé poloviny. Hlava státu nadále předstírá, že má co mluvit do složení vládního kabinetu. A žádný z jeho budoucích členů prozatím nenašel odvahu se zcela zbytečné šarády nezúčastnit. Lidé umírají, nemocnice se plní a v Lánech se vedou rozhovory o ničem. Česko země příběhů.

Přestože jednání s prezidentem nemají žádný smysl, něco jsme se díky nim dozvěděli. Víme, že Fialův kabinet do Strakovy akademie dvakrát nespěchá. Že se otevřenému střetu se Zemanem důsledně vyhýbá. A že někteří z ministrů těžce nesou výtky, jež se na ně za poklonkování před prezidentským výběhem snáší ze všech koutů. Budoucí ministryně obrany Jana Černochová například nerozdýchala pár výpadů na Twitteru a jala se blokovat všechny, kteří si dovolili vystoupit s kritikou.

Ti, kdo se před volbami obávali, že by v Černínském paláci mohl usednout rasistický samuraj, si jistě odechli, když seznali, že zdejší armádu povede hysterka z Vinohrad, jež se bezmála zhroutí z bezvýznamné přestřelky, jichž jsou sociální sítě plné. Nastupující vládou vzývaná politická kultura, otevřený dialog a věcná diskuse tak vzala za své mnohem dříve, než se dalo předpokládat. A můžeme jen s napětím očekávat, jak se zachová, až jí nebo nám skutečně poteče do bot.

Potýkání se Zemanem teprve začíná

Jakkoliv by příznivci pětice stran vládní koalice mohli namítat, že tajtrlíkování v Lánech je tou nejrychlejší cestou, jak se chopit moci ve státě, věc není zdaleka tak prostinká. Nový kabinet se totiž bez prezidenta neobejde ani po svém jmenování. A ten si to, že se mu nebyl schopen účinně postavit na odpor, stát si za svým a hájit ústavní pořádky, jistě velmi dobře zapamatuje. Politika appeasementu nefunguje, Fiala by to jako profesor politologie, byť z Brna, měl vědět.

Stýkání a potýkání se Zemanem nástupem do ministerských funkcí nekončí, spíše začíná. Navíc je třeba mít na paměti, že žádná vláda nedovládla v původním složení. I té Fialově se proto zřejmě stane, že se některý z ministrů neosvědčí, bude nucen vyvodit politickou odpovědnost nebo zkrátka uteče — což platí zejména pro všechny tři Piráty —, aby si zachránil alespoň zbytky reputace. A proč by si v takové situaci měl prezident odepřít další podlou habaďurů?

Vedle toho stále visí ve vzduchu osud jednoho z kandidátů, vůči němuž má prý Zeman zásadní výhrady. Je přitom v zásadě jedno, o koho jde, ač všichni očekávají, že se prezidentovi příčí Jan Lipavský, jež by měl vést českou diplomacii. Odmítne-li jej skutečně jmenovat, Fiala se střetu s Hradem — nebude-li chtít ztratit úpěnlivě budovanou pověst konzervativního politika, jenž vedle tradiční rodiny klade na dělené první místo obranu demokratického právního státu — beztak nevyhne.

A takový spor se může táhnout dlouho. I kdyby budoucí premiér s kompetenční žalobou u Ústavního soudu uspěl, na věci se nic zásadního nezmění. Verdikt totiž nemá prezidenta jak přimět k tomu, aby se jal dodržovat Ústavu, choval se jako odpovědný politik a ne jako sígr, který s gustem způsobuje ostatním bolehlav. Pokud právnímu výroku Zeman nedopřeje sluchu, bude vláda nucena hledat jiné cesty, kterak jeho zpupnost zkrotit, což nebude jednoduché.

Zbavit hlavu státu úřadu je — zejména od zavedení všelidové volby — mimořádně obtížné a jiné přímé nástroje náš právní řád nenabízí. Fialovi proto zbývají jen méně účinné zbraně, například oklešťování hradního rozpočtu. Přestože by se jednalo o vyčerpávající zápas, budoucí vláda by v něm nakonec zvítězila. Nejpozději po uplynutí druhé Zemanovy pětiletky. Spíše však dříve. Mohla by tím nakonec přece jen ukázat, že zemi se vládne z podhradí, nikoliv z Hradu. A to by nebylo málo.