↗

Že má Miloš Zeman — zde na archivním snímku z roku 2019 — nepřijatelné móresy, zahraničně-politické inklinace i kumpány Hradě, je sice smutnou pravdou, ale nemění to nic na tom, že jej nelze jen tak účelově zbavit funkce. Foto Michal Čížek, AFP

Příměří, složené zbraně, ústup — tak nějak mnohá média popisovala vyjádření senátní komise pro Ústavu, podle níž nyní není nutné aktivovat článek 66 Ústavy ČR, který hovoří o převodu pravomocí prezidenta na předsedu vlády a předsedu Sněmovny po dobu jeho neschopnosti vykonávat funkci. Jako by snad základní zákon státu byl pouhým klackem v politickém boji.

Bohužel tak s ním nakládají i někteří členové horní parlamentní komory, a to už řadu měsíců. Copak jim nedochází, že se při svévolném spuštění tohoto procesu může prezident bránit u Ústavního soudu? Nemluvě o rozdělení společnosti, na ty, co Zemana nahánějí, a ty, co si stěžují na údajnou snahu odstavit nepohodlného prezidenta.

O aktivaci článku 66 se mluvilo už na jaře, a to jen proto, že senátorům vadí Zemanova inklinace k Moskvě a Pekingu. Nemusí se nám líbit, můžeme s ní hluboce nesouhlasit, ale to ještě neznamená, že by prezident byl nesvéprávný. Vznik článku 66 byl kdysi spíše než krátkou hospitalizací hradního pána motivován jeho případným únosem nebo upadnutím do kómatu. Ostatně u nemocného Václava Havla si na něj nikdo nevzpomněl: tušilo se, že dočasná indispozice pomine a prezident nijak svůj úřad neošidí.