Příměří, složené zbraně, ústup — tak nějak mnohá média popisovala vyjádření senátní komise pro Ústavu, podle níž nyní není nutné aktivovat článek 66 Ústavy ČR, který hovoří o převodu pravomocí prezidenta na předsedu vlády a předsedu Sněmovny po dobu jeho neschopnosti vykonávat funkci. Jako by snad základní zákon státu byl pouhým klackem v politickém boji.

Bohužel tak s ním nakládají i někteří členové horní parlamentní komory, a to už řadu měsíců. Copak jim nedochází, že se při svévolném spuštění tohoto procesu může prezident bránit u Ústavního soudu? Nemluvě o rozdělení společnosti, na ty, co Zemana nahánějí, a ty, co si stěžují na údajnou snahu odstavit nepohodlného prezidenta.

O aktivaci článku 66 se mluvilo už na jaře, a to jen proto, že senátorům vadí Zemanova inklinace k Moskvě a Pekingu. Nemusí se nám líbit, můžeme s ní hluboce nesouhlasit, ale to ještě neznamená, že by prezident byl nesvéprávný. Vznik článku 66 byl kdysi spíše než krátkou hospitalizací hradního pána motivován jeho případným únosem nebo upadnutím do kómatu. Ostatně u nemocného Václava Havla si na něj nikdo nevzpomněl: tušilo se, že dočasná indispozice pomine a prezident nijak svůj úřad neošidí.

Nic nemá v úmyslu šidit ani Miloš Zeman. Vždyť politika je pro něj životabudič. Možnost ovlivňovat chod událostí mu dodává sílu. Ani coby penzista na Vysočině v období 2002-2013 nestál bokem a přinejmenším do dění v sociální demokracii nadšeně vstupoval.

V roli prezidenta se našel. Odpovědnost nemá žádnou, zato možností kibicovat a posouvat figurky na šachovnici spoustu. V českém ústavním systému je prezident tak silný, jak mu to dovolí premiér stojící na čele exekutivy a zodpovídající se Sněmovně.

S Petrem Nečasem Zeman příliš nepobyl a jakmile jeho vláda padla, nejmenoval premiérkou Miroslavu Němcovou z ODS, za níž stála většina poslanců, ale svého oblíbence Jiřího Rusnoka. Po předčasných volbách a Zemanově angažmá v takzvaném lánském puči Bohuslavu Sobotkovi dlouho trvalo, než se prezidentovi zřetelně postavil. Andrej Babiš (ANO) dokonce viděl v Zemanovi klíčového spojence.

Nyní to bude mít Zeman těžší. Na Petra Fialu (ODS) nemá páky, nepočítáme-li vlivného brněnského poslance Pavla Blažka, jenž se chystá k návratu do křesla ministra spravedlnosti a jenž s Hradem tradičně dobře vychází. Středopravicová pětikoalice může, pokud bude pevná v kramflecích, prezidenta držet na uzdě.

Nejprve ji však musí Zeman instalovat. S tím je už vyrovnaný, jen se dá čekat kádrování navržených ministrů. Kdyby ale chtěl některé z nich vetovat či bojkotovat, měl by premiér záminku obrátit se s kompetenční žalobou na Ústavní soud. Pravděpodobně by uspěl.

Právě kompetenční žaloba je jedním důležitým nástrojem pro pacifikování prezidenta, jenž překračuje svěřené kompetence. Dalším je žaloba pro velezradu. S tou se už neúspěšně pokoušeli šermovat někteří senátoři. Když jim to nevyšlo, zkusili článek 66. Prý „normální“ prezident by nedělal to, co dělá Zeman. Jenže on je samorost. Šílené kroky a výroky jsou u něj znamením, že je pořád stejný, nijak se nezměnil.

Dokonce i prezidentská kancelář, která právem dostává v posledních týdnech za uši, šlape tak, jak ji Zeman nastavil. Extravagantního Jiřího Ovčáčka vybral za mluvčího kvůli schopnosti budit pozornost a přilévat olej do ohně. Podnikání Vratislava Mynáře a Martina Nejedlého mu nikdy nevadilo.

Z Hradu udělal chaloupku, v níž nehospodaří klíčový ústavní činitel a několik státních úředníků, nýbrž partička bizarních kamarádů. Podle toho vypadá i komunikace prezidentské kanceláře během Zemanova pobytu v Ústřední vojenské nemocnici.

Zdravotní stav Miloše Zemana je vážný, člen jeho lékařského konzilia prof. Pafko hovoří o nevyléčitelné cirhóze jater. Přesto se podařilo prezidentův stav stabilizovat natolik, že 5. listopadu promluvil způsobem sobě vlastním z Frekvence 1. Následně navázal spojení s Babišem i Fialou.

Projevil dokonce přání jmenovat novou vládu na lánském zámku. Subjektivně se cítí dobře, byť lékaři optimismem nehýří. Zemanova kondice může být jako na houpačce, což povede k tomu, že někdy bude aktivní a jindy o něm neuslyšíme.

Koaličním politikům nijak zvlášť nechyběl celý měsíc. Teď hlavně musí jmenovat premiéra a vládu. Kdyby to nebylo ze zdravotních důvodů možné provést ani korespondenčně, může se debata o článku 66, na jehož aktivování by se musela shodnout většina poslanců a většina senátorů, vrátit. Buďme na to připraveni.

Nepleťme si však technicky laděný ústavní článek, který zajišťuje, aby ústavní mechanismy běžely i za prezidentovy dlouhodobé nepřítomnosti, s palicí na nepřizpůsobivého, někdy i brutálního či humanismu vzdáleného politika. Parlamentní osazenstvo není prezidentovi nadřazeno. Na něj dosáhne jen Ústavní soud nebo volič, když se hlava státu chystá k obhajobě mandátu.

To už u Zemana neplatí, druhé období mu již za rok a kousek skončí. Lepší bude, když se jeho oponenti soustředí na hledání příštích uchazečů o prezidentský post. Nechť při tom nezapomínají, že pánem je u přímé volby občan, s jehož vkusem se musí politici potkat.