Otazníky nad Zemanem škodí jemu i ústavní čistotě. Ne už tak povolebnímu vývoji

Lukáš Jelínek

Situace kolem stavu prezidenta je nejen nešťastná, ale především krajně neadekvátní smyslu úřadu. Svým jednáním tak Zeman nyní poškozuje především ideu ústavnosti. Ne už tak povolební vývoj, který aktivitu prezidenta de facto nevyžaduje.

Vidí ještě Miloš Zeman naši přítomnost? Foto FB Miloš Zeman — prezident České Republiky

„Myslím si, že každý člověk má samozřejmě právo, aby jeho dokumentace nebyla zveřejňována, ale v případě prezidenta republiky je naopak jeho povinností, aby občané znali zprávu o jeho zdravotním stavu,“ řekl Miloš Zeman 24. 10. 2019 na TV Barrandov.

Nyní leží v Ústřední vojenské nemocnici a my můžeme leda spekulovat. Podle lékařů je stabilizovaný. Jenže to může být i pacient v kómatu. Obejdeme se bez detailní diagnózy (zatím víme o cukrovce, neuropatii a od Václava Klause o játrech poznamenaných specifickým životním stylem), jen si zasloužíme vědět, zda je prezident při vědomí, v normální psychické kondici a schopný vykonávat úřad prezidenta. Tuto informaci by neměli tajit ani Zemanovi spolupracovníci a příbuzní, ani lékaři.

Je v zájmu Hradu předejít tlaku politiků na aplikování článku 66 Ústavy ČR. Ten totiž v případě, kdy většina poslanců a senátorů konstatuje, že prezident není ze závažných důvodů s to vykonávat svoji funkci, umožňuje přenos jeho pravomocí na předsedu vlády a předsedu Sněmovny. Není přitom ani ostuda se prezidentského postu vzdát a strávit podzim života třeba na chalupě v lůně přírody.

Ještě horší by bylo rozšíření dohadů, zda je Miloš Zeman při smyslech a nemanipuluje-li jeho okolí s prakticky bezvládným prezidentem. Snímky pořízené prý v den voleb vyvolávají místo klidu spíš obavy a pochybnosti. Kdo viděl skvělý britský film Ztratili jsme Stalina, tuší, jak tenká hranice dělí tragédii od trapnosti a frašky. Nechci zde srovnávat sovětskou totalitní mašinerii s prezidentskou kanceláří demokratického právního státu, leč není žádné tajemství, že pověst Zemanových nikým nevolených spolupracovníků bez přísných bezpečnostních prověrek a s podivnými vazbami na divoký Východ, je prachbídná.

Prezidenta teď nepotřebujeme

Na druhé straně se povolební dění bez prezidenta obejde. Schůzky s lídry nebo jejich atentátníky, jak se stalo v roce 2013 v Lánech, nepatří k povinnostem hlavy státu. Nikdo nemusí být ani pověřen konzultacemi vedoucími k sestavení vlády. Konzultovat můžou politici sami o sobě, ostatně už se čiperové mají k světu. Snad jen Andrej Babiš působí bez spoluhráče Zemana jako mátoha.

Prezident se hodí ke svolání ustavující schůze nové Sněmovny. Když tak ale neučiní, sejde se třicátý den od voleb dolní parlamentní komora sama. Jakmile se ustaví (včetně výborů a funkcionářů), může dosluhující kabinet podat demisi. Následně prezident jmenuje nového premiéra, jenž dostane za úkol sestavit vládu a říct si s ní do třiceti dnů o důvěru poslanců. Pokud prezident není, nebo nemůže úřad vykonávat, přechází tato jeho kompetence na šéfa Sněmovny. Jinými slovy, k tomu, aby jedna vláda vystřídala druhou, prezidenta nepotřebujeme.

Jestli Miloš Zeman funguje, bychom mohli vědět nejpozději do měsíce od voleb. Pokud nesvolá Sněmovnu, půjde o signál pro poslance a senátory, aby konali a spustili proces výběru prezidenta nového. Kdyby se prezident, jehož způsobilost byla zpochybněna, chtěl bránit, může tak učinit u Ústavního soudu.

Doufejme však, že tak daleko situace nedojde. Snad bude Miloš Zeman natolik pří síle a smyslech, aby celou záležitost vyřešil v zájmu svého zdraví, renomé zastávaného úřadu i ústavní čistoty.