Nevím, co všechno v posledních letech Miloši Zemanovi odumřelo, ale rozhodně to platí o jeho citech k druhým, měl-li kdy nějaké. Nemyslím si, že by chtěl vědomě ubližovat, jen je mu úplně jedno, jak jim je a co je trápí. Zajímá jej už pouze vlastní fanklub, který si žádá, když ne krev, tak aspoň výpady, urážky, nenávist.

Stírání opozice a novinářů mu již nestačí. A tak přišly na řadu sexuální menšiny a lidé s nalomenou psychikou.

Všimli si toho už i v cizině. Český prezident se snaží trumfnout vládnoucí xenofoby maďarské i polské. Jeho označení transgender jedinců za „bytostně odporné“ je spouštěčem negativních emocí.

Jako by Zeman ctil zásadu, že dav potřebuje vidět a cítit krev, jinak bude nesvůj. Nemá smysl číst hlavě státu z černé kroniky ani ze studií psychiatrů, zejména těch dětských. Nepomohlo by to. Jeho alter ego je inženýr Zloun, stejně jako proti dr. Jeckyllovi stál Mr. Hyde.

Můžeme leda opakovat, že jsou chvíle, kdy si člověk nevybírá — třeba když jde o sexualitu, nebo když je uvržen na invalidní vozík. Posmívat se slabým, těžce zkoušeným nebo nemocným je znakem duševní nevyzrálosti, či pokleslé civilizace a kultury.

Zemanovi jsou ale hodnoty a tradice ukradené. Pohrdá vědou i vírou. Uznává jen jediné božstvo — sám sebe. Podřizuje tomu gesta, rétoriku i slovník. A těží z toho, že většina redaktorů a moderátorů, kteří s ním vedou interview, stojí před prezidentem v předklonu.

Druhá skupina komentátorů, politiků a aktivních občanů radí Zemana ignorovat. Nežádat jej o vyjádření, nevšímat si jeho názorů, nešířit prezidentova ošklivá slůvka. Je to ale možné?

Můžeme vypnout hradního mluvčího, jakkoli zjevně se Zemanem dokonale souzní. Nejde ale o ústavního činitele a pozornost si zaslouží, jen když cituje šéfa, a ne když rozvíjí svoje toxické úvahy a soudy. Podobně rezolutně lze přistupovat i ke zbytku hradního ansámblu.

Je však možné nesledovat prezidenta a nerozebírat jeho kroky? Jak to zapůsobí na tu část veřejnosti, která není imunní vůči hoaxům a dezinformacím? To přitom nejsou mimozemšťani nebo nesvéprávní lidé. Žijí tu s námi, chodí k volbám, vychovávají děti.

Nezapomínejme ani na „přidanou hodnotu“ prezidentského úřadu. Před devětaosmdesátým většina Čechů, Moravanů a Slezanů neměla důvod fandit komunistickému režimu a jeho exponentům. Politici byli vesměs k smíchu. Přesto když s projevem vystoupil prezident — je jedno, zda Ludvík Svoboda či Gustáv Husák — podstatná část veřejnosti jim naslouchala.

I na komunistické prezidenty dolehl odlesk zastávané funkce a hradního podnájmu. Byť by šlo o sebevětšího prevíta, užívala většina lidí sousloví „pan prezident“.

Počítejme s tím, že Miloš Zeman je s to ovlivnit spoustu běžných spoluobčanů nezávisle na jejich věku a bydlišti. Kvůli nim má smysl prezidentovy postoje a omyly rozebírat a vyvracet.

A pak je tu ještě jeden důvod: nevíme kdo přijde po Zemanovi. Když se každé darebáctví přejde mlčením, mohou mít příští prezidenti nutkání dál zvyšovat, nebo vlastně snižovat laťku.

Od Zemana jsme zvyklí na politické intriky či dezinterpretování Ústavy. Dehonestovat, ba urážet spoluobčany je ale mnohem silnější kalibr. Špiní se tím nejen sám šiřitel špíny.

Poškozená a pokaňkaná je zastávaná funkce. Kde člověk v těžké chvíli najde zastání? Když prezident není pro všechny, tak pro koho tedy je?