Otrlejší povahy se smály, vnímavější se hněvaly, zbytek pravděpodobně postihl to, co se dá pojmenovat jako útrpný stud: pocit palčivé trapnosti za nevhodné chování osoby, která by měla z povahy své funkce reprezentovat „nás všechny“, a místo toho, aby dělala ostudu jen sama sobě, dělá ostudu „nám všem“.

Návštěva ministryně financí Aleny Schillerové, instagramové influencerky, v obci Ležáky u příležitosti 79. výročí, kdy ji nacisté srovnali se zemí, nám 20. června letošního roku připomněla, co má každý odvážnější ovlivňovač veřejného mínění — či přesněji nákupního chování — v popisu práce: stát se svým vlastním Velkým bratrem. Nepřetržitě dokladovat své jednání, jakkoliv banální, a ukazovat při tom emoce. Zvyšovat hodnotu své značky, a tím posilovat hodnotu značek, s nimiž má co do činění — v tomto případě hnutí ANO.

Alena Schillerová si ke zvyšování hodnoty své značky a kreditu ANO vybrala momentku z konverzace s člověkem, který přežil vyvraždění Lidic: podle svých slov si vyslechla „silný příběh Pavla Horešovského, kterému bylo v den vypálení obce 16 dní.“ Na snímku, který obletěl sociální i tradiční média, je pozoruhodné zejména pornograficky zobrazené pohnutí dámy, která je hluboce dojatá vlastní schopností se dojmout.

Její komicky narcistní one-woman kanál na Instagramu připomíná, že ve středu všeho dění je politička vždy sama: osoba schopná pohnutí, radosti, velkorysosti i myšlenek na blaho druhých. Tento typ marketingového úsilí je pochopitelně součástí naší každodennosti už dlouho, přesto, nahradit žal a sdílenou hrůzu záběrem na zkroucené obočí opět posunulo hranice možného k hranicím nesnesitelného.

Namísto hněvu starozákonních proroků, který se bohužel nedostavil, však ministryni Schillerové vzápětí vyčinili její sledující. Člověk kupodivu nemusí mít profesuru z jemnocitu, aby postřehl, kdy hypertrofovaná přetvářka zakrývá prázdnotu — a že to věru neprospívá značce.

Na odvrácené straně ulepené empatie této „slibné političky, kterou si Babiš pěstuje pro prezidentskou kampaň“, jak praví lidová moudrost, je naprostá chladnokrevnost, kalkul a zlá vůle alkoholem zdevastovaného muže, který z Pražského hradu šíří zmar a beznaděj. Miloši Zemanovi se před několika dny podařilo to, co české veřejnosti činí s obzvláštním potěšením: naprosto ji znechutit svou sprostotou. Mám pochopitelně na mysli poznámku na adresu trans lidí, o nichž prohlásil, že jsou mu odporní — a co by jim asi tak udělal, kdyby bylo na něm.

V debatách na toto téma — a pod vlivem různých tzv. antigenderistických a antiprogresivistických klik zachraňujících tzv. Západní civilizaci — se bohužel ztrácí obecnější rovina těchto výroků, které se odedávna opírají o konstrukci univerzálního nepřítele, kam se tradičně řadí „žid, cikán a homosexuál“. Útok na příslušníky menšin či osoby prožívající identitní krizi proto není ničím jiným než sáhnutím do rejstříku věrných hnědých.

Tam se ostatně Miloš Zeman podle všeho sápal: k voličům s hnědými tendencemi, které legitimizací jejich předsudků a nenávisti lákal do své otcovské náruče. Je vcelku nepochybné, že se mu to podařilo.

Tuto dvojici anekdot bychom mohli použít k ilustraci vnějších okrajů české komunikační politiky „ode zdi ke zdi“, osu, v jejímž středu se nachází premiér Andrej Babiš, též ochotný záchrance koťátek, děťátek a štěňátek, přijde-li na to (na Facebooku) řeč, týž člověk, který v uplynulém týdnu prohlásil, že neodsoudí nový maďarský zákon zakazující zobrazování sexuálních menšin ve vzdělávacích materiálech, filmech a literatuře určené dětem, protože by byl rád, aby mu ho „Viktor Orbán nejdřív vysvětlil.“

Pohyb na ose pohrdání—citové vydírání je však možný, a bohužel jej lze zaznamenat. Na oficiálním kanálu prezidenta ČR se dnes objevila kondolence rodičům jedné z dětských obětí ničivého tornáda, které zdevastovalo jižní Moravu.

Hrad tedy nejdřív nechá část společnosti kanalizovat nenávist, a pak další vlastněné médium využije k tematizaci neštěstí, které si řada z nás, možná dokonce většina, neumí představit jinak než jako svého druhu finální, možná dokonce fatální. Nejsem odbornicí na zvláštní oddělení v pekle, dá se však předpokládat, že jednoho dne tam bude živo.