Dojetí z Ležáků, nenávist z Hradu: o symetrii prázdnoty a zlé vůle
Zuzana VálkováReakce českých politických špiček na lidské utrpení nedefinují schopnost Čechů vzájemně si pomáhat. Ohraničují však pole mravní patologie. Na jedné straně teatrální přetvářkou, na druhé straně neochotou předstírat ani základní vychování.
Otrlejší povahy se smály, vnímavější se hněvaly, zbytek pravděpodobně postihl to, co se dá pojmenovat jako útrpný stud: pocit palčivé trapnosti za nevhodné chování osoby, která by měla z povahy své funkce reprezentovat „nás všechny“, a místo toho, aby dělala ostudu jen sama sobě, dělá ostudu „nám všem“.
Návštěva ministryně financí Aleny Schillerové, instagramové influencerky, v obci Ležáky u příležitosti 79. výročí, kdy ji nacisté srovnali se zemí, nám 20. června letošního roku připomněla, co má každý odvážnější ovlivňovač veřejného mínění — či přesněji nákupního chování — v popisu práce: stát se svým vlastním Velkým bratrem. Nepřetržitě dokladovat své jednání, jakkoliv banální, a ukazovat při tom emoce. Zvyšovat hodnotu své značky, a tím posilovat hodnotu značek, s nimiž má co do činění — v tomto případě hnutí ANO.
Alena Schillerová si ke zvyšování hodnoty své značky a kreditu ANO vybrala momentku z konverzace s člověkem, který přežil vyvraždění Lidic: podle svých slov si vyslechla „silný příběh Pavla Horešovského, kterému bylo v den vypálení obce 16 dní.“ Na snímku, který obletěl sociální i tradiční média, je pozoruhodné zejména pornograficky zobrazené pohnutí dámy, která je hluboce dojatá vlastní schopností se dojmout.
Její komicky narcistní one-woman kanál na Instagramu připomíná, že ve středu všeho dění je politička vždy sama: osoba schopná pohnutí, radosti, velkorysosti i myšlenek na blaho druhých. Tento typ marketingového úsilí je pochopitelně součástí naší každodennosti už dlouho, přesto, nahradit žal a sdílenou hrůzu záběrem na zkroucené obočí opět posunulo hranice možného k hranicím nesnesitelného.
Namísto hněvu starozákonních proroků, který se bohužel nedostavil, však ministryni Schillerové vzápětí vyčinili její sledující. Člověk kupodivu nemusí mít profesuru z jemnocitu, aby postřehl, kdy hypertrofovaná přetvářka zakrývá prázdnotu — a že to věru neprospívá značce.
Na odvrácené straně ulepené empatie této „slibné političky, kterou si Babiš pěstuje pro prezidentskou kampaň“, jak praví lidová moudrost, je naprostá chladnokrevnost, kalkul a zlá vůle alkoholem zdevastovaného muže, který z Pražského hradu šíří zmar a beznaděj. Miloši Zemanovi se před několika dny podařilo to, co české veřejnosti činí s obzvláštním potěšením: naprosto ji znechutit svou sprostotou. Mám pochopitelně na mysli poznámku na adresu trans lidí, o nichž prohlásil, že jsou mu odporní — a co by jim asi tak udělal, kdyby bylo na něm.
V debatách na toto téma — a pod vlivem různých tzv. antigenderistických a antiprogresivistických klik zachraňujících tzv. Západní civilizaci — se bohužel ztrácí obecnější rovina těchto výroků, které se odedávna opírají o konstrukci univerzálního nepřítele, kam se tradičně řadí „žid, cikán a homosexuál“. Útok na příslušníky menšin či osoby prožívající identitní krizi proto není ničím jiným než sáhnutím do rejstříku věrných hnědých.
Tam se ostatně Miloš Zeman podle všeho sápal: k voličům s hnědými tendencemi, které legitimizací jejich předsudků a nenávisti lákal do své otcovské náruče. Je vcelku nepochybné, že se mu to podařilo.
Tuto dvojici anekdot bychom mohli použít k ilustraci vnějších okrajů české komunikační politiky „ode zdi ke zdi“, osu, v jejímž středu se nachází premiér Andrej Babiš, též ochotný záchrance koťátek, děťátek a štěňátek, přijde-li na to (na Facebooku) řeč, týž člověk, který v uplynulém týdnu prohlásil, že neodsoudí nový maďarský zákon zakazující zobrazování sexuálních menšin ve vzdělávacích materiálech, filmech a literatuře určené dětem, protože by byl rád, aby mu ho „Viktor Orbán nejdřív vysvětlil.“
Pohyb na ose pohrdání—citové vydírání je však možný, a bohužel jej lze zaznamenat. Na oficiálním kanálu prezidenta ČR se dnes objevila kondolence rodičům jedné z dětských obětí ničivého tornáda, které zdevastovalo jižní Moravu.
Hrad tedy nejdřív nechá část společnosti kanalizovat nenávist, a pak další vlastněné médium využije k tematizaci neštěstí, které si řada z nás, možná dokonce většina, neumí představit jinak než jako svého druhu finální, možná dokonce fatální. Nejsem odbornicí na zvláštní oddělení v pekle, dá se však předpokládat, že jednoho dne tam bude živo.