Optimismus je to, co ti zbude, když dojdou katastrofy

Zuzana Válková

Všudypřítomný teror apokalyptickými vizemi, sarkasmem a bohorovným pomíjením všeho dobrého jsou svolením k marnění času pro ty, kdo čekají na pokyn „poslední zhasne“.

Od kdy přesně je špatné pokoušet se vnitřně rekonstruovat v opatrnou optimistku? Foto WmC

Na úvod si dovolím drobnou poznámku: toto není přímá polemika s textem Petra Bittnera. Můj ctěný kolega i čtenáři tohoto textu by záhy odhalili, že nerespektuji argumentační strukturu jeho článku, jinými slovy, že si říkám, co chci a kdy chci.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Inu, to je ostatně pravda. Dovolím si však na páně Bittnerovo J’accuse, žaluji, volně navázat svým. Jedním z motivů prvního textu, který vzbudil mou pozornost, je tvrzení, že jsme obětí „teroru dobré nálady“.

Pokud má někdo na základě uplynulých dvanácti měsíců dojem, že se bezstarostností opilá západní společnost nechala unést na tom, že „drobné radosti“, „čas s rodinou“ či „příležitosti k životním či kariérním změnám“ jsou jakousi všeobecně uznanou sadou výhod života během pandemie, já to věru nejsem. A pokud jsem ve svém okolí narazila na rady tohoto typu, jednalo se spíš o nepokrytě zoufalé pokusy najít aspoň něco, co nám dá důvod nepřepižlat si žíly dezertní vidličkou.

Anebo šlo o naprosté nesmysly, snahu naplnit žánr takzvané servisní žurnalistiky („naučme čtenáře cosi praktického“), slovní vatu, jaká musela mezi lidmi kolovat během válek, v časech živelních pohrom i dějinných hnutí. Jde o jednu z tisíce podob eskapismu, sebezáchranného reflexu utéct, aniž bychom se pohnuli z místa, který lidem, uvědomujícím si, co všechno by se ještě mohlo podělat, umožňuje přestát nový den tak, aby byl k žití.

Není tedy divu, že návody na lepší život vycházejí i v časech pandemie. A podle mého nezmizí ani v dobách, kdy budeme splétat neuronové sítě robotům a litovat přitom, že jsme se trochu dřív nedohodli na nepodmíněném základním příjmu. (Pokud se osobně obávám nějaké společenské nálady, je to přesvědčení, že je „stejně všechno jedno“.)

Ale co jsem chtěla říct: mé zkušenosti z uplynulého roku mi vlastně žádnou jinou možnost než se vnitřně rekonstruovat v opatrnou optimistku, nedaly. Jejich výčtem si přitom nežádám lítost.

Jsem — zatím — zdravá, a dokonce se ze mě stal radostný člověk. Navíc si dobře uvědomuji, že mnohým lidem na světě se denně dějí horší věci, takže spíš pro pořádek dodávám: toto není pláč nad nespravedlivostí světa, systému ani konkrétního člověka.

Jde jen o popis cesty k situaci, díky níž jsem schopná každý boží den, během nějž se nikomu z mých blízkých nic nestalo, v lednici mi z mírného blahobytu plesniví kořenová zelenina a najdu si čas napsat podobný text, hodnotit jako šťastný. Vezmu to stručně a jen prostřednictvím jakýchsi skic.

Mrazivé, ale nekompromisně slunečné dopoledne. Smuteční hosté s popelavými obličeji se na nádvoří funkcionalistického krematoria scházejí šouravým krokem, přesto z nich slunko během setkávání ždímá náznak úsměvu.

Tu je šance poponést čísi těžký černý kabát, jinde zas za rámě dovést někoho na místo. Zatím jsem nepřišla na lepší způsob, jak přestát pohřeb než hledat příležitost, jak být užitečná. Rozloučení je důstojné. Smuteční oběd překvapivě veselý. Nakonec je to katartické.

Jiné město, jiná pohřební kaple. Venku je šedivo, těžko, v kapli je zima, ale dá se to vydržet. Cestě na tohle poslední místo člověka předcházejí dvě návštěvy v nemocnici a šance rozloučit se, jak jen to dovoluje hovor, který se smrti vyhýbá, a navíc jde o povídání spíš jednostranné. Nadějeplné. Že mi bude rozuměno. Snad mi bude rozuměno ještě příště.

Ale žádné příště už není. V den pohřbu ve vzduchu kromě páry od úst visí i odér konfliktu. Naštěstí nepropukne. Já a máma a teta pak pijeme. Máme se, a to je důležité. Katartické.

Ještě jiné město, jiná část rodiny a tragédie, která se vzpouzí líčení. I kdybych pro ni našla slova, nikdy o ní psát nebudu. O této ztrátě se dozvídám během cesty vlakem z druhého pohřbu.

Důsledky události, s níž budou mí blízcí žít, sice jednou utlumí čas, ale nikdy je nesmaže. Tohle neštěstí k žádné katarzi nepovede, protože není „v přirozeném řádu věcí“. Anebo si onen řád a onu možnou katarzi zatím neumím představit.

Když v naší rodině dospějeme k poslednímu úmrtí, ležím v posteli po operaci páteře. Na pohřeb tudíž nemůžu jet. Dodnes jsem se s tím nesmířila.

Těm, kdo neradi chodí na pohřby, ze své skromné zkušenosti radím: choďte tam. Chápu, proč to nemáte rádi, samozřejmě, ale ono je to důležité. Až jednou vynecháte, pochopíte to.

Je tedy můj opatrný životní optimismus projevem snahy vytěsnit lidskou smrtelnost, bolest, utrpení? Snad není. O své vlastní smrtelnosti jsem se ostatně letos také leccos dozvěděla.

Pád z eskalátorů zapříčiněný padajícím zavazadlem, po němž následuje padající žena. Mému synovi se oba objekty vyhnou jen zázrakem; bezprostředně po nehodě se jí sice směju, ale pak dva týdny trochu trpím. Statná šedesátnice ostatně padla přímo na mě.

V červenci máme autonehodu, kvůli níž mám dnes v páteři kus poměrně odolného a drahého kovu. (Jeden přítel mě předevčírem informoval, že ho ze mě vytáhnou před žehem: místo kupky popela by ze mě zbyly dva potupné šrouby.) Mému synovi a muži se nic nestalo — opět nejspíš jenom čirým zázrakem.

Trvalkou, na pozadí toho všeho kvetoucí jedovatou rostlinou, jíž si někdy všímám víc a jindy míň, je pandemie. V roce 2020, kdy lidé mají štěstí, mají-li aspoň nějakou práci, dvakrát měním práci. Na druhém místě, na pražské Filozofické fakultě, kde jsem šťastná, začínám kvůli autonehodě nadvakrát.

Nervy mi z toho všeho ujedou až nakonec. Až když jsem doma se svým synem a mužem. Ukáže se, že náš sedmiletý syn je otřesený, mimo jiné, ze setkání s vlastní smrtelností.

Dodnes občas po večerech pláče, protože si vzpomene, že taky jednou umře. Prosí mě, abych mu řekla, že se to nestane. Přemlouvá mě, abych mu lhala.

Do poslední chvíle si vždycky kladu otázku, jestli mu zalhat mám, aby se netrápil, ale zároveň vím, že nechci. Vyprávím mu místo toho o krásném a dlouhém životě, který má před sebou, a připomínám mu všechny lidi, kteří ho milují. To, že bude mít báječný život, si navíc opravdu myslím.

Vím, že se nejspíš bude dívat na katastrofy způsobené klimatickou krizí. Vím, že autoritářství, které bují tady, tamhle a jinde, už místy vybujelo ve vládu železné ruky a bude čím dál nebezpečnější i pro něj.

Myslím na všechny špatné věci, které se nejspíš stanou, a přesto si myslím, že můj syn bude jednou šťastný, protože je laskavý. To je základní fyzikální předpoklad šťastného života.

Ono mi taky nic jiného nezbývá.

Přes to všechno, co říkám, netvrdím, že se ve mně rozhostil věčný klid jako na hladině ledovcového jezera v kráteru vyhaslé sopky. Není vyloučeno, že jednou budu hluboce pochybovat o tom, že lidé jsou dobří a problémy se dají řešit.

Ale zatím můžu zodpovědně prohlásit, že po všem zlém, po všech zlých, vždycky přišlo dobré a dobří.

A s trochou přiznaného patosu si notuju: „ať soudí/ tady mou nápadnou růž/ ať soudí/ kdejaký náhodný muž/ že jsem opatrná optimistka. A navíc si vážně myslím, že —

— fňukání je přiznaný blahobyt.

Diskuse

"... možná jednou budu hluboce pochybovat o tom, že lidé jsou dobří a problémy se dají řešit..."

"... Jsem vzhůru, koukám na měsíc, anebo dolů do ulic, kde lampy bloudí. Snad je to jedna z nočních můr. Co vidím, to je soudní dvůr a ten mě soudí... Ten soud mi říká: '... pochop, že v nás hárá zlost, tak požádej nás o milost a začni s pláčem.'"

"... po večerech pláče... Přemlouvá mě, abych mu lhala... připomínám mu lidi, kteří ho milují..."

PK
December 13, 2020 v 17.52
Gaudete...

Pro většinu zde asi čirou náhodou, pro mě však moudrým řízením Páně tento článek vyšel zrovna dnes, na 3. neděli adventní, která se nazývá "Gaudete", tedy "Radujte se".

Zde k tomu pro zájemce dnešní promluva Mons. T. Halíka. Upozorňuje mimo jiné, že radost je duchovním protějškem zábavy, a že i optimismus má svůj duchovní protějšek, a tím je - naděje.

https://www.youtube.com/watch?v=yiGDB4D5Xso

Kde, pane Kolaříku, vidíte zdroj té radosti? (Prosím - nikoho nejmenovat :-)