Optimismus je to, co ti zbude, když dojdou katastrofy
Zuzana VálkováVšudypřítomný teror apokalyptickými vizemi, sarkasmem a bohorovným pomíjením všeho dobrého jsou svolením k marnění času pro ty, kdo čekají na pokyn „poslední zhasne“.
Na úvod si dovolím drobnou poznámku: toto není přímá polemika s textem Petra Bittnera. Můj ctěný kolega i čtenáři tohoto textu by záhy odhalili, že nerespektuji argumentační strukturu jeho článku, jinými slovy, že si říkám, co chci a kdy chci.
Inu, to je ostatně pravda. Dovolím si však na páně Bittnerovo J’accuse, žaluji, volně navázat svým. Jedním z motivů prvního textu, který vzbudil mou pozornost, je tvrzení, že jsme obětí „teroru dobré nálady“.
Pokud má někdo na základě uplynulých dvanácti měsíců dojem, že se bezstarostností opilá západní společnost nechala unést na tom, že „drobné radosti“, „čas s rodinou“ či „příležitosti k životním či kariérním změnám“ jsou jakousi všeobecně uznanou sadou výhod života během pandemie, já to věru nejsem. A pokud jsem ve svém okolí narazila na rady tohoto typu, jednalo se spíš o nepokrytě zoufalé pokusy najít aspoň něco, co nám dá důvod nepřepižlat si žíly dezertní vidličkou.
Anebo šlo o naprosté nesmysly, snahu naplnit žánr takzvané servisní žurnalistiky („naučme čtenáře cosi praktického“), slovní vatu, jaká musela mezi lidmi kolovat během válek, v časech živelních pohrom i dějinných hnutí. Jde o jednu z tisíce podob eskapismu, sebezáchranného reflexu utéct, aniž bychom se pohnuli z místa, který lidem, uvědomujícím si, co všechno by se ještě mohlo podělat, umožňuje přestát nový den tak, aby byl k žití.
Není tedy divu, že návody na lepší život vycházejí i v časech pandemie. A podle mého nezmizí ani v dobách, kdy budeme splétat neuronové sítě robotům a litovat přitom, že jsme se trochu dřív nedohodli na nepodmíněném základním příjmu. (Pokud se osobně obávám nějaké společenské nálady, je to přesvědčení, že je „stejně všechno jedno“.)
Ale co jsem chtěla říct: mé zkušenosti z uplynulého roku mi vlastně žádnou jinou možnost než se vnitřně rekonstruovat v opatrnou optimistku, nedaly. Jejich výčtem si přitom nežádám lítost.
Jsem — zatím — zdravá, a dokonce se ze mě stal radostný člověk. Navíc si dobře uvědomuji, že mnohým lidem na světě se denně dějí horší věci, takže spíš pro pořádek dodávám: toto není pláč nad nespravedlivostí světa, systému ani konkrétního člověka.
Jde jen o popis cesty k situaci, díky níž jsem schopná každý boží den, během nějž se nikomu z mých blízkých nic nestalo, v lednici mi z mírného blahobytu plesniví kořenová zelenina a najdu si čas napsat podobný text, hodnotit jako šťastný. Vezmu to stručně a jen prostřednictvím jakýchsi skic.
"... možná jednou budu hluboce pochybovat o tom, že lidé jsou dobří a problémy se dají řešit..."
"... Jsem vzhůru, koukám na měsíc, anebo dolů do ulic, kde lampy bloudí. Snad je to jedna z nočních můr. Co vidím, to je soudní dvůr a ten mě soudí... Ten soud mi říká: '... pochop, že v nás hárá zlost, tak požádej nás o milost a začni s pláčem.'"
"... po večerech pláče... Přemlouvá mě, abych mu lhala... připomínám mu lidi, kteří ho milují..."
Kde, pane Kolaříku, vidíte zdroj té radosti? (Prosím - nikoho nejmenovat :-)