↗

Potíž je v tom, že současná psychologie problémy člověka zásadně individualizuje — často se má za to, že naše potíže mají příčinu výhradně někde uvnitř, v naší minulosti nebo v naší osobnosti. Za duševním utrpením hledáme individuální patologii. Snadno by se na to ale šlo dívat také tak, že nemoc člověka je odrazem světa, ve kterém žije. Foto Archív Zdeňky Voštové

Před rokem jsme v DR hovořili s terapeutkou Zdeňkou Voštovou o environmentálním žalu, neboli také úzkosti z degradace přírody a klimatické krize, která postihuje bez výraznější pozornosti psychologů nezanedbatelnou část globální populace. S odstupem jsme se chtěli k tématu vrátit a probrat, kam se za ten čas posunulo. Do cesty se nám ale postavila pandemie, která staví před odborníky v péči o duševní zdraví nové otázky a výzvy.

Velká část světa jen v řádu pouhých dnů nebo týdnů podstoupila dalekosáhlou změnu životního způsobu. Pandemie nás vystavuje ohromné nejistotě. Mnoho lidí je ale také bezprostředně ohroženo na životě. Připadá vám, že se ta situace něčím podobá hrozbě spojené s dopady změn klimatu?

Ačkoli jsou zde určité rozdíly, vnímám i řadu paralel. Obě krize představují pro lidstvo globální hrozbu s nedozírnými následky, které nás mohou ohrozit na existenční i existenciální úrovni. Zároveň je na ně potřeba reagovat dříve, než následky nastanou, a přijatá opatření musí být poměrně razantní. Pro obě hrozby také platí, že lidé mají tendenci odvracet zrak od něčeho, co je příliš děsivé, neexistuje na to jednoduché řešení a současně je to zdánlivě příliš daleko v čase nebo v prostoru.

Co se psychologického dopadu na duševní rozpoložení lidí týče, i zde vidím podobnost. Pro mnoho lidí představuje současná situace ohledně nového koronaviru stres a trauma. Pocity jako strach, úzkost, záchvaty paniky, frustrace, vztek, vina a bezmoc jsou zcela legitimní reakcí na současný výjimečný stav. A přesně tyto pocity popisují i lidé, na které doléhá environmentální žal či úzkost. 

Americká psychologická asociace mluví v souvislosti s klimatickou změnou o pre-traumatické stresové poruše. Očekávání děsivé budoucnosti může mít na lidi podobný dopad jako to, když nějakou traumatickou událost skutečně zažijí. Klimatická změna je něco, co nemáme pod osobní kontrolou, postupuje značným tempem a její důsledky jsou nepředvídatelné. O koronavirové krizi se dá nyní říci totéž.

Obě globální krize — klimatická i pandemická — mají současně potenciál spustit paradigmatickou změnu, kdy můžeme být ochotní na individuální i celospolečenské úrovni přehodnotit to, co je skutečně důležité. Mohou změnit naše návyky, postoje a přesvědčení.

Proč je pro lidstvo těžké přistoupit na zásadní změny životního způsobu?

Důvodů je celá řada. Jedním z nich jsou obranné mechanismy. Máme tendenci podvědomě upřednostňovat normalitu. Když stojíme tváří v tvář katastrofě, nevěříme, že by skutečně mohla nastat, a to i přes důrazná varování vědců. Často si příliš dlouho namlouváme, že vše bude v pořádku, že se nic neděje. 

Je těžké si připustit, že je třeba náš život zásadně změnit, aby věci mohly zůstat alespoň trochu stejné. Pro obě krize je charakteristické, že s nimi doposud nemáme v našich životech vlastní zkušenost. Mnohdy tedy nevědomě zvolíme raději popření či vytěsnění. 

Dalším důvodem může být to, že podléháme kognitivnímu omylu a neumíme si poradit s exponenciálami — přičemž obě ty krize jsou charakteristické exponenciálním růstem. Stále intuitivně počítáme s tím, že věci se budou dít lineárně, zatímco křivka letí strmě vzhůru. Mám za to, že na to náš mozek není naprogramovaný.

Myslíte, že nám zkušenost s pandemií může dávat naději v tom, že lidstvo přece jen je schopno na hrozby reagovat a pokusit se jim předejít?

V současném dění vnímám více prvků naděje. Za prvé, je to příležitost opírat se o vědecká fakta. Pokud se nyní naučíme spoléhat se na informace z odborných kruhů, vnímám v tom šanci, že vědcům začneme více naslouchat i v otázkách klimatu.

Dále vnímám nebývalou vlnu spolupráce, solidarity a kreativity, která se nyní objevila. Když se takto spojíme na globální úrovni, jakákoliv řešení se budou hledat snadněji. 

A poslední, možná nejdůležitější poznání — změna je možná. Politici nyní podnikají odvážná opatření, před několika týdny ještě nepředstavitelná. Tato pandemie může být pro nás šancí uvědomit si, že jsou i jiné cesty a možnosti. Když se vše zatřese, může to vést k přehodnocení současných priorit a hodnot. 

Můžete v karanténě pokračovat v profesi terapeutky?

Naše živnost teď není na seznamu zakázaných aktivit, nicméně většina z nás osobní poskytování svých služeb stopla a nabízíme terapie on-line. Přestože je samozřejmě osobní kontakt komplexnější, i podpora klientů na dálku zpravidla přináší dobré výsledky, navíc tím vycházíme vstříc potřebě kontinuity terapeutického procesu.

Pandemie a karanténa způsobí mnoha lidem trauma

Všímáte si už nyní u klientů nějakých rysů „pandemické úzkosti“?

Ano, slýchám to i od kolegů nebo z psychiatrických nemocnic. Ještě když jsem se vídala s klienty naživo, někteří už to téma přinášeli. Možná je to tím, že jak se zaměřuji na environmentální žal, moji klienti jsou obecně vnímavější k tomu, co se děje ve světě kolem. Klienti mojí kolegyně tohle téma tehdy ještě nereflektovali.