Před rokem jsme v DR hovořili s terapeutkou Zdeňkou Voštovou o environmentálním žalu, neboli také úzkosti z degradace přírody a klimatické krize, která postihuje bez výraznější pozornosti psychologů nezanedbatelnou část globální populace. S odstupem jsme se chtěli k tématu vrátit a probrat, kam se za ten čas posunulo. Do cesty se nám ale postavila pandemie, která staví před odborníky v péči o duševní zdraví nové otázky a výzvy.

Velká část světa jen v řádu pouhých dnů nebo týdnů podstoupila dalekosáhlou změnu životního způsobu. Pandemie nás vystavuje ohromné nejistotě. Mnoho lidí je ale také bezprostředně ohroženo na životě. Připadá vám, že se ta situace něčím podobá hrozbě spojené s dopady změn klimatu?

Ačkoli jsou zde určité rozdíly, vnímám i řadu paralel. Obě krize představují pro lidstvo globální hrozbu s nedozírnými následky, které nás mohou ohrozit na existenční i existenciální úrovni. Zároveň je na ně potřeba reagovat dříve, než následky nastanou, a přijatá opatření musí být poměrně razantní. Pro obě hrozby také platí, že lidé mají tendenci odvracet zrak od něčeho, co je příliš děsivé, neexistuje na to jednoduché řešení a současně je to zdánlivě příliš daleko v čase nebo v prostoru.

Co se psychologického dopadu na duševní rozpoložení lidí týče, i zde vidím podobnost. Pro mnoho lidí představuje současná situace ohledně nového koronaviru stres a trauma. Pocity jako strach, úzkost, záchvaty paniky, frustrace, vztek, vina a bezmoc jsou zcela legitimní reakcí na současný výjimečný stav. A přesně tyto pocity popisují i lidé, na které doléhá environmentální žal či úzkost. 

Americká psychologická asociace mluví v souvislosti s klimatickou změnou o pre-traumatické stresové poruše. Očekávání děsivé budoucnosti může mít na lidi podobný dopad jako to, když nějakou traumatickou událost skutečně zažijí. Klimatická změna je něco, co nemáme pod osobní kontrolou, postupuje značným tempem a její důsledky jsou nepředvídatelné. O koronavirové krizi se dá nyní říci totéž.

Obě globální krize — klimatická i pandemická — mají současně potenciál spustit paradigmatickou změnu, kdy můžeme být ochotní na individuální i celospolečenské úrovni přehodnotit to, co je skutečně důležité. Mohou změnit naše návyky, postoje a přesvědčení.

Proč je pro lidstvo těžké přistoupit na zásadní změny životního způsobu?

Důvodů je celá řada. Jedním z nich jsou obranné mechanismy. Máme tendenci podvědomě upřednostňovat normalitu. Když stojíme tváří v tvář katastrofě, nevěříme, že by skutečně mohla nastat, a to i přes důrazná varování vědců. Často si příliš dlouho namlouváme, že vše bude v pořádku, že se nic neděje. 

Je těžké si připustit, že je třeba náš život zásadně změnit, aby věci mohly zůstat alespoň trochu stejné. Pro obě krize je charakteristické, že s nimi doposud nemáme v našich životech vlastní zkušenost. Mnohdy tedy nevědomě zvolíme raději popření či vytěsnění. 

Dalším důvodem může být to, že podléháme kognitivnímu omylu a neumíme si poradit s exponenciálami — přičemž obě ty krize jsou charakteristické exponenciálním růstem. Stále intuitivně počítáme s tím, že věci se budou dít lineárně, zatímco křivka letí strmě vzhůru. Mám za to, že na to náš mozek není naprogramovaný.

Myslíte, že nám zkušenost s pandemií může dávat naději v tom, že lidstvo přece jen je schopno na hrozby reagovat a pokusit se jim předejít?

V současném dění vnímám více prvků naděje. Za prvé, je to příležitost opírat se o vědecká fakta. Pokud se nyní naučíme spoléhat se na informace z odborných kruhů, vnímám v tom šanci, že vědcům začneme více naslouchat i v otázkách klimatu.

Dále vnímám nebývalou vlnu spolupráce, solidarity a kreativity, která se nyní objevila. Když se takto spojíme na globální úrovni, jakákoliv řešení se budou hledat snadněji. 

A poslední, možná nejdůležitější poznání — změna je možná. Politici nyní podnikají odvážná opatření, před několika týdny ještě nepředstavitelná. Tato pandemie může být pro nás šancí uvědomit si, že jsou i jiné cesty a možnosti. Když se vše zatřese, může to vést k přehodnocení současných priorit a hodnot. 

Můžete v karanténě pokračovat v profesi terapeutky?

Naše živnost teď není na seznamu zakázaných aktivit, nicméně většina z nás osobní poskytování svých služeb stopla a nabízíme terapie on-line. Přestože je samozřejmě osobní kontakt komplexnější, i podpora klientů na dálku zpravidla přináší dobré výsledky, navíc tím vycházíme vstříc potřebě kontinuity terapeutického procesu.

Pandemie a karanténa způsobí mnoha lidem trauma

Všímáte si už nyní u klientů nějakých rysů „pandemické úzkosti“?

Ano, slýchám to i od kolegů nebo z psychiatrických nemocnic. Ještě když jsem se vídala s klienty naživo, někteří už to téma přinášeli. Možná je to tím, že jak se zaměřuji na environmentální žal, moji klienti jsou obecně vnímavější k tomu, co se děje ve světě kolem. Klienti mojí kolegyně tohle téma tehdy ještě nereflektovali. 

Pandemie a život v karanténě mají samozřejmě ohromný potenciál vyvolávat v lidech úzkost, protože je tady obrovská míra nejistoty. K tomu musíme přičíst další faktory: omezují se sociální kontakty, domácí vztahy jsou vystaveny zátěži, na spoustu lidí dopadly nebo dopadnou finanční problémy. Nikdo neví, jak dlouho to bude trvat. Proto mluvíme o traumatu. 

Na druhou stranu někteří mí klienti nyní reflektují, že jim současná situace přinesla do života určitou úlevu. Například proto, že najednou spoustu věcí nemusí, jejich život se příjemně zpomalil a klesají nároky na výkon, které pro ně mnohdy byly příliš zatěžující.

Psychologové a psychoterapeuti v této situaci mohou — a snad i budou muset — sehrát velmi důležitou roli…

Ano. Vážím si toho, že si to mí kolegové a jednotlivé profesní organizace těchto oborů uvědomují a vymýšlejí cesty, jak se zapojit. Například Česká asociace pro psychoterapii zřídila telefonní linku Anténa, kam mohou lidé volat a bezplatně dostanou psychoterapeutickou podporu na dálku. V poslední době vznikly asi tři takovéto platformy. Veřejnost už to začala využívat.

Měl by v Ústředním krizovém štábu zasedal i psycholog?

Určitě, podle mého názoru jednoznačně stojí za to se už teď zabývat tím, jak současná opatření dopadají na psychické zdraví veřejnosti a jak tomu předcházet. Čím dříve začneme traumatu předcházet či ho léčit, tím menší má nakonec následky. 

Odborný časopis Lancet publikoval metaanalýzu, která shrnuje výsledky studií věnovaných dopadům karantény na psychické zdraví lidí. Jedna z citovaných studií zkoumala psychický stav personálu nemocnice, který mohl přijít do kontaktu s nemocí SARS. Zjistila, že bezprostředně po skončení epidemie byla právě karanténa faktorem, který nejvíce predikoval příznaky akutní stresové poruchy. 

Zaměstnanci v karanténě s mnohem větší frekvencí uváděli příznaky jako vyčerpání, odcizení od ostatních, úzkost při jednání s ostatními pacienty, nespavost a špatnou koncentraci, zhoršující se pracovní výkon a vůbec ochotu pracovat. Podle jiné studie vyjevovalo devět procent respondentů z řad nemocničního personálu příznaky těžké deprese ještě tři roky poté.

Jak si v současném stavu udržovat duševní hygienu, případně jak podpořit své okolí?

Z výše uvedených studií vyplývá, že ve veřejné rovině velmi pomůže, když nás bude vláda informovat v maximální možné míře o tom, co nás čeká: co, jak a proč se děje, jaké to bude mít dopady. Tak lze snižovat míru nejistoty a stresu.

Na individuální úrovni bych lidem chtěla připomenout, že je normální cítit celou škálu pocitů — strach, bezmoc, stres. Jsme ve výjimečné situaci. Ve velmi krátkém čase se změnilo skoro všechno, naše práce, vztahy, ztratili jsme naše jistoty, své denní rutiny a návyky.

Řada lidí se méně hýbe, což je taky faktor, který nepřispívá k lepšímu stavu. Opravdu se není za co stydět, když se z toho necítíme dobře. Zkusme tedy své pocity akceptovat.

Jako dobrý nástroj na zvládání stresu se osvědčilo stanovit si režim a rutinu. Naplánovat si, co budu přesně ten který den dělat, začlenit opakující se rituály a držet se jich. Tyto zdánlivě bezvýznamné návyky nám pomohou vrátit pocit, že máme věci alespoň částečně pod kontrolou a zároveň nám umožňují soustředit svou pozornost na něco jiného, než na věčné sledování zpráv o aktuálním vývoji počtu nakažených a zemřelých.

Co se nových informací týče, je fajn si vybrat důvěryhodné zdroje a informace z nich si dávkovat v omezené míře. I náš mozek a naše duše si potřebují odpočinout. 

Pokud jde o sociální izolaci, je dobré si udržet vztahy, jak to jen jde. Můžeme zavolat dvakrát denně někomu blízkému. Kdo byl zvyklý chodit třeba s partou jednou týdně večer do hospody, může si s nimi uspořádat videokonferenci, při níž si každý otevře to svoje pivo a užijí si společnou legraci. 

Současně můžeme zkusit využít toho zpomalení k tomu, že si užijeme společný čas s rodinu. Dřív nás stále tlačil čas: pořád jsme museli ještě někde být, ještě něco dodělat. Teď řada těch povinností odpadla. 

Zároveň vnímám, že takové rady lze těžko vztáhnout na každého. Řada lidí se ocitla v extrémním pracovním nasazení, například proto, že to jejich pozice vyžaduje. Spousta rodičů se věnuje vedle práce i dennodenní výuce dětí. Pokud na vás současná krize emočně silně doléhá, nebojme se říct si o pomoc — ať už blízkým nebo na zmíněných terapeutických a krizových linkách.

A co ona pověstná ponorková nemoc?

Určitě má smysl vyjít si ven o samotě nebo si prostě jakkoliv jinak vyhradit čas jen pro sebe. V rámci psychohygieny je to nutné. Co se společného času týče, stejně jako se snažíme akceptovat svoje vlastní pocity, zkusme mít pochopení i pro to, že každý člen rodiny může prožívat současnou situaci jinak. 

Změny klimatu mají a budou mít závažné dopady na duševní zdraví

Pojďme se nyní vrátit k tématu environmentálního žalu, které jsme spolu probíraly na stránkách DR již před rokem. Jak vypadá situace dnes? Etabluje se tento koncept v české psychologii? Kolik terapeutů se nyní věnuje péči o lidi s environmentální úzkostí?

Je nás víc než před rokem. Postupně se seznamujeme. Ještě před vypuknutím pandemie jsem chtěla založit intervizní skupinu pro environmentální žal, která bude dávat dohromady svá východiska a zkušenosti z praxe. Jinak se tomu tématu ale česká psychologie a psychoterapie systémově nevěnuje. Změnu vnímám trochu u mladší generace.

Čím si dosavadní malou odezvu vysvětlujete?

Potíž je v tom, že současná psychologie problémy člověka zásadně individualizuje — často se má za to, že naše potíže mají příčinu výhradně někde uvnitř, v naší minulosti nebo v naší osobnosti. Za duševním utrpením hledáme individuální patologii. 

Snadno by se na to ale šlo dívat také tak, že nemoc člověka je odrazem světa, ve kterém žije. Jestliže se tady kácejí pralesy, vysychá půda, vymírají druhy, je pak otázka, kdo je tady nemocný, zda jedinec, kterého to trápí, nebo svět, který ho obklopuje.

Když se podíváme do odlehlejších civilizací, můžeme vidět, že například brazilští indiáni to pojímají jinak. Ti nikdy nevztahují nemoc pouze k jednomu člověku. Když má někdo potíže, berou to jako záležitost celého kmene. Nemoc jednoho člověka často následně postihuje i další členy společenství. To proto, že potíže mívají hlubší příčiny, které přesahují jednotlivce.

Myslím, že s environmentálním žalem se to má podobně. A psychologové svým způsobem participují na současném systému svým důrazem na individualizaci. Léčíme někomu pracně duši, ale posíláme ho zpět do nemocného světa. Možná by bylo zajímavé podívat se na to opačně a zkusit léčit spíše ten svět. Moc hezkou úvahu o tom napsal psycholog Aleš Borecký.

Vidíte už někde takový posun?

V zahraničí podepsalo asi tisíc psychologů a odborníků zabývajících se traumatem otevřený dopis, jakýsi manifest, kde zdůrazňují fakt, že změny klimatu mají a budou mít závažné dopady na duševní zdraví lidí. Požadují okamžitou akci v ochraně klimatu v souladu s požadavky hnutí Extinction Rebellion.

V jiné iniciativě se spojili psychologové z asi čtyřiceti zemí, včetně odborníků z vedení Americké psychologické asociace, a podepsali manifest. V něm vyzývají odborníky působící v péči o psychické zdraví, aby využívali všechny své znalosti a dovednosti a poskytovali lidem větší psychickou podporu během klimatické krize. 

Dále apelují na větší využití psychologie v řešení změny klimatu. Jak už víme, nestačí lidem poskytovat informace, je třeba je také vhodným způsobem emocionálně doprovázet. 

Existují pro Českou republiku nějaká data? Ve Finsku například údajně environmentální úzkosti pociťuje čtvrtina populace.

Bohužel zatím data přímo k tomuto nemáme. Jsou ale jiné výzkumy. Před rokem jsme spolu mluvily o průzkumu agentury Median pro Český rozhlas, kde padesát procent lidí řeklo, že mají strach z budoucnosti v souvislosti s environmentálními hrozbami. STEM pak udělal na přelomu loňského a letošního roku další průzkum, kde osmdesát čtyři procent lidí přiznalo, že považují klimatické změny za hrozbu pro naši budoucnost — a že se obávají nevratných změn krajiny a problémů plynoucích z nedostatku vody. Současný stav planety na lidi evidentně doléhá, ale o konkrétních prožitcích toho víme hrozně málo.

Jak klimatická krize, tak i pandemie znamenají ohrožení budoucnosti. Ovlivňují tyto fenomény naši ochotu přivádět na svět děti?

U mých klientů je to časté téma. Chodí ke mně jak lidé, kteří zvažují, zda děti mít, tak rodiče malých dětí, na něž emočně doléhá to, jaká budoucnost jejich děti čeká. Současný stav a prognózy do budoucna jsou pro ně obrovská emocionální zátěž.

Nemůžou nám děti ale i pomáhat ve zvládání takovýchto krizí? Připadá mi, že nám vnášejí do života řád, což by odpovídalo vaší radě držet si v krizi rutinu.

Ano a také mají schopnost vracet nás do života v přítomnosti a mohou dávat smysl tomu, co děláme. Nicméně konečné rozhodnutí, zda děti mít, je samozřejmě na každém z nás, neexistuje univerzální odpověď.

Jak s dětmi mluvit o těžkých tématech, jako je klimatická krize nebo pandemie?

Otevřeně s nimi hovořit o tom, co se děje, samozřejmě způsobem odpovídajícím jejich věku. I kdybyste jim totiž v zájmu jejich ochrany neříkali nic, pravděpodobně by vnímali změny ve vašem chování či prožívání. Určitě je dobré naslouchat tomu, jak se v celé situaci cítí ony. Za zásadní považuji přijetí jejich pocitů, ať už jsou jakékoliv. Nebagatelizovat, ale také nestrašit katastrofickými scénáři. 

Velmi také prospívá, když se s nimi dohodneme na věcech, které budeme společně jako rodina dělat. U klimatické krize to může být například péče o zahradní kompost, u pandemie třeba šití roušek. Je to perfektní nástroj, jak zvládat svoji bezmoc.

Máte nějakou povzbuzující radu na závěr?

Každá krize je zároveň příležitost, pojďme tuto využít k růstu, a to na osobní i společenské úrovni. A buďme u toho vnímaví vůči momentům, které nám mohou poskytnout sílu a naději. I když jsme momentálně oddělení zdmi našich domovů, jsme v tom všichni společně.

ZUZANA VLASATÁ