↗

Bratři Kubalové v Těrlicku. „Kdo nikdy nezažil zatékající sníh za krk a oblečení, pomalu se rozpouštějící na těle při sněhové bitvě, jako by neměl dětství.“ Foto Archív Radka Kubaly

Vlastně si ani moc nepamatuji, kdy jsem naposledy zažil bílé vánoce. Zato ale rád vzpomínám na tuhé zimy plné sněhu a mrazivých teplot u nás v Těrlicku. Ikonickou vzpomínku na to období chovám ještě z brzkých dětských let, kdy brutální sněhová nadílka způsobila, že jsme s mamkou nevyjeli autem až před dům a museli jsme šlapat pěšky.

Dodneška moji rodiče vzpomínají, jak jsem celou cestu pěšky závějí a ve sněhové vánici probrečel. I tak na to ale vzpomínám v dobrém. Co teprve, když zamrzl těrlický Biologický rybník, takzvaný Biologičák. Právě tam jsme se scházeli z celého okolí a za dozoru rodičů se učili bruslit a hrát hokej. Právě při vypjatých hokejových zápasech jsem se učil manipulovat s hokejkou, což jsem později využil při závodním hraní florbalu.

Zasněžené pole před barákem pak bylo ideálním místem pro zimní běžkování, díky čemuž jsem měl před městskými spolužáky na gymplu v Havířově náskok a na lyžáku v Jeseníkách jsem jako zkušený běžkař dostal na starost jednu ze skupin. Bobování pod bludovickým kopcem, kam jsme ze školky často chodili, pak v našich dětských letech bylo zkouškou odvahy. Přece jenom, pustit se jen tak z hodně prudkého kopce, který můj otec přezdívá těrlický Kitzbühel, to člověka naučí nebát se.

Kdo nikdy nezažil zatékající sníh za krk a oblečení, pomalu se rozpouštějící na těle při sněhové bitvě, jako by neměl dětství. Až později, po příchodu do Brna na vysokou školu, jsem pochopil, že sníh může být i hnědá břečka, která vám znečistí oblečení a zateče do bot. V té době už ale nebylo po tuhých zimách z mého dětství ani památky a sněhu bylo čím dál méně.

A to v Těrlicku, kde jsou podmínky pro zimní sporty rok od roku horší. Kolektivní bruslení na Biologičáku se už skoro nepěstuje, ze školky se nechodí pravidelně na těrlický Kitzbühel a běžkování po poli už přežívá jen ve vzpomínkách.

Zima obětí klimatické krize

Jasně, z psychologického hlediska je můj subjektivní pohled jistě zkreslený. Na dětství máme tendenci vzpomínat s nostalgií. S bezstarostným obdobím, kdy nám brodění půlmetrovou závějí připadalo jako výstup na Kilimandžáro, hlavní starostí bylo trefit kamarády sněhovou koulí a udržet si přitom balanc na vratkých bruslích, si pojíme jen pozitivní emoce. Takové autentické prožívání je v dospělosti vzácné.

I s přihlédnutím ke zkreslení je však nutné říct, že realita našich zim se významně posouvá. Podle Světové meteorologické organizace bylo posledních šest let celosvětově nejteplejších v historii měření. Klimatologové jako Radim Tolasz dlouhodobě upozorňují, že zažíváme čím dál teplejší zimy a lepší to zřejmě už nebude. Podle nich je právě zimní období tím, na které celosvětová změna klimatu dopadá nejvíce.

I podle dat a prognóz Českého hydrometeorologického ústavu se budeme muset smířit s tím, že vlivem klimatické krize bude sněhu a tuhých zim čím dál méně. Nepochopte mě špatně. Mírné zimy byly v minulosti běžné a i před čtyřmi lety se stalo, že zamrzla Brněnská přehrada. Tuhé zimy ještě zažijeme. Nicméně nikdy v historii jsme nezažili takto dlouhé období teplých zimních měsíců, kdy se sníh prakticky vyhnul nížinám.

Zhoršování podmínek pro zimní sporty si všímají i čeští sportovci. Ve dva roky starém článku pro Sport.cz popisují čeští biatlonisté a sjezdoví lyžaři, že sezóna na rakouských ledovcích je čím dál kratší. Spoustu času tak nyní trenéři tráví hledáním nových tréninkových center.

Lyžařská centra a zimní sporty, které vydělávají peníze, se klimatickou krizi budou snažit obejít technologickými prostředky, jako je třeba zasněžování vodními děly či vytváření umělých ledových ploch. Zimní radovánky, které byly součástí životů nás i našich rodičů a prarodičů, tak budou jen pro vyvolené, protože náklady na umělé udržení sněhové pokrývky, bude-li to vůbec možné, zvýší i cenu lyžování, běžkování či bruslení.

Možná se někdo pokusí zpeněžit i koulování a začne za peníze pořádat sněhové bitvy s umělým sněhem. To je zatím neobsazená díra na trhu. O spontánní radost z volné zimní přírody, kterou mám nevyhnutelně spjatou se svým dětstvím, ale nakonec přijdeme všichni. Přicházíme tím i o kus historie, autentické svobody a živé lidové kultury.

Je tak dost pravděpodobné, že ona tradiční a známá věta - „za našich mladých let bylo tolik sněhu, takové zimy už dneska nejsou“ - kterou periodicky opakují všechny generace vzpomínající na své dětství, a která se nese i úvodem mého článku, postupně ze středoevropského prostoru vymizí. Stejně jako sníh v nížinách, zamrzlé rybníky, divoké koulovačky a zmrzlé prsty. A to mi bude chybět mnohem víc než bílé Vánoce.