Úzkost z budoucnosti

Eva Hájková

Zprávy o stavu životního prostředí z poslední doby neskýtají právě optimistický obraz budoucnosti. Jak se s nimi vyrovnat? A právě zde má podle Evy Hájkové své místo křesťanská víra a naděje.

Zdá se, že ochránci životního prostředí se v otázce budoucnosti planety dělí na dvě hlavní skupiny. První říká, že planeta je v ohrožení a je zapotřebí s tím něco udělat dřív, než bude pozdě. Druhá skupina říká, že pozdě už je. Znečištění je prý takového rázu, že dramatické změny klimatu a závažné poškození biosféry včetně vymírání druhů jsou neodvratitelné.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Lidé, kteří problematiku životního prostředí sledují s velkým zájmem, se přiklánějí buď k té méně pesimistické, nebo k pesimističtější verzi. A my, kteří se pídíme po ekologických otázkách jen občas, nevíme, co z toho je víc podobno pravdě.

Nedávno u nás v práci asi hodinu netekla voda, protože se muselo něco opravit. Nikdo ovšem dopředu nevěděl, jak dlouho bude odstávka trvat, a tak měl každý potřebu napustit si pro všechny případy nějakou zásobu, aby měl na kávičku a taky na splachování WC.

V umývárně se utvořila menší fronta. „Naše děti už budou stát frontu na vodu úplně běžně,“ pronesl při tom jeden z mladších kolegů s úsměvem na tváři. Řekl to asi takovým tónem, jakým mladí lidé hovořívají o tom, že oni už ve stáří nebudou pobírat důchody. A tváří se při tom, jako by se jich osobně jejich budoucnost vůbec netýkala.

Takhle obvykle mluví o smrti někdo, kdo ji očekává až za hodně dlouho (čili ji vlastně vůbec neočekává). Proč tedy lidé přivádějí na svět děti, když se domnívají, že budou muset stát každý den frontu na vodu a pracovat bez odpočinku až do konce svých dnů? Takové řeči působí cynicky, pokud jim naslouchá někdo, kdo nad tím trochu víc přemýšlí a myšlenky mu procházejí srdcem.

Obrazy budoucnosti jsou buď pesimistické, anebo více pesimistické. Repro DR

Ale lidé, kteří tak mluví (a je jich dost), vůbec nemusí být špatní. Jen berou všechno tak nějak „normálně“. Jako, že svět je takový, jaký je, tedy drsný, a člověk se tomu musí přizpůsobit a nebýt citlivka.

Na druhé straně jsou tady lidé, kterým budoucnost planety leží na srdci až nadmíru. Asi jsou na to nějak mimořádně citliví. Před několika dny přinesl Deník Referendum rozhovor Zuzany Vlasaté s psychoterapeutkou Zdeňkou Voštovou. Zdeňka Voštová se věnuje lidem, které trápí environmentální žal. Jde o lidi, co zažívají úzkost a strach z budoucnosti a také hluboký smutek z toho, že nenávratně zaniká část přírodního světa.

Zdeňka Voštová na svém webu mimo jiné svým klientům radí, co proti této úzkosti dělat:

  • Obklopte se komunitou lidí, kteří smýšlejí podobně, a kde se budete cítit svobodně o tom mluvit
  • Zapojte se do aktivit, které pomáhají řešit příčinu, tím snížíte svůj pocit bezmoci
  • Dopřejte si i odpočinek a odpojení od negativních zpráv
  • Soustřeďte se na přítomný okamžik a vědomě hledejte naději.

Je možné zelené křesťanství?

Před rokem napsal Filip Outrata článek Za křesťanství zelenější, v němž se zmiňuje o dluhu křesťanství vůči ekologické problematice a obecně vůči přírodě, protože prý ji nepovažuje za stejně hodnotnou, jako je člověk.

Cituji z článku: „Kde se tento vyhraněný člověko-centrismus v křesťanství vlastně vzal? Jak to, že se v něm naopak neujala vnímavost k tomu, že jiní živí tvorové — rostliny, zvířata, ale třeba i voda, skály a další takzvaně neživá příroda — mají vlastní duchovní podstatu? Proč podobné náhledy, třeba v keltském křesťanství nebo v původním františkánství, dnes v osobním podání papeže Františka, zůstaly silně menšinovou záležitostí?“

Přiznám se, že nejsem s to posoudit, do jaké míry je křesťanství papeže Františka méně antropocentrické. Zda skutečně přiznává vlastní duchovní podstatu zvířatům, rostlinám, vodě a skálám. Nebyl by to panteismus?

Křesťané samozřejmě mají být „zelenější“, než byli dříve, a to z toho prostého důvodu, že environmentálně šetrné chování se ukazuje jako nanejvýš aktuální a potřebné. Mohou být zelenější, mohou být i vegetariány. Proč ne? Je to jejich věc a není na tom nic protikřesťanského. Ale proč by se prvky environmentalismu měly vnášet přímo do křesťanského učení? Proč a jak by mělo být „zelenější? Copak se lidé nemohou chovat ekologicky zodpovědně, protože to je rozumné a užitečné pro přírodu i pro člověka? Mají opustit své učení o oddělenosti Stvořitele a stvoření? Co by potom zbylo z křesťanství?

Apoštol Pavel sice v 1. listu Korintským píše: „Bůh bude všecko ve všem“ — tedy všechno bude naplněno jeho přítomností a láskou — avšak vyjadřuje se tak o budoucím věku („až bude všecko podřízeno Kristu“), nikoliv o přítomnosti. Neříká, že Bůh už je všecko ve všem teď. I když si možná představoval, že ta budoucnost nastane brzy.

Zmiňuje se také o rozdílu mezi tělem přirozeným a tělem duchovním. Myslím, že křesťané nemohou být panteisty, a přitom zůstat křesťany. Příklon křesťanů k panteismu by znamenal vedle věčného života akceptovat také věčnost smrti.

Křesťanství však počítá s přemožením smrti v „budoucím věku“ či v „budoucím světě“ (ten pojem mimochodem zná i judaismus). Příklon k panteismu by v jistém smyslu znamenal akceptovat i zlo. Těžko se přece dá říct, pokud se na přírodu budeme dívat lidskýma očima (a jakýma jinýma?), že je výhradně dobrá. I v případě, že nám někoho blízkého sežere medvěd?

Křesťan zajisté může být mystikem (tím bezpochyby byl i svatý František), ale nemůže být panteistou. Jistě, na všechno se dá nahlížet v přeneseném smyslu slova — například každý rozpuk jara lze nazvat takovým malým „vzkříšením“. Příroda bezpochyby zná způsob, jak překonávat smrt a pomíjivost, jak zajistit věčné pokračování života. Jenže jinak, než jak to chápe křesťanství.

K pokračování života, například u zvířat, dochází předáváním genů. Věčnost spočívá v plození nových generací. Takovéto překonávání smrti — nazvala bych to biologickou transcendencí — znal člověk dávno před Kristem. A přece mu to nestačilo k věčnému, tedy plnému životu. On potřeboval něco víc.

Ale byla bych blázen, kdybych chtěla poučovat teologa, natož na základě přečtení jednoho jeho článku. Nakonec, každý máme právo na své vlastní pojetí víry. I kdyby se k panteismu přikláněl sám papež František, nemuselo by mi to vadit, pokud já osobně to vidím jinak.

Mám za to, že panteismus původně vycházel z předpokladu, že příroda je věčná a nezničitelná. Že se neustále obnovuje. To v minulosti mohlo být pro člověka, který s přírodou souzněl, jakýmsi zdrojem optimismu a síly. Pohled na dnešní umírající přírodu však zdrojem optimismu být nemůže. Je naopak zdrojem smutku z blížícího se konce světa. Ani další rada psychoterapeutky (soustřeďte se na přítomný okamžik) nebude zřejmě příliš pomáhat. Myslím, že každý to nedokáže.

A tady má křesťan určitou výhodu, dá-li se to tak říct. On totiž s koncem světa vlastně počítá. Ačkoliv ta původní křesťanská představa o konci světa je trochu jiná. Nejde o lhostejnost ke smrti, ale souvisí to s vírou, že věčný život není záležitostí biologickou a cesta k němu vede přes kříž. A že koneckonců nežijeme sami sobě ani jen svému okolí, nýbrž Bohu.

Křesťané prý smysl života přenášejí mimo tento svět, čímž ho údajně rozdvojují, jak jim vytýkal už Nietzsche (který ovšem nic nevěděl o ekologické krizi). Není dnes to nalézání smyslu mimo svět do jisté míry výhoda? Neříkal už Archimédes: „Dejte mi pevný bod ve vesmíru a já pohnu Zemí?“ Dobře věděl, že Zemí nepohne ten, kdo na ní spočívá celou svou vahou.

Dalším důvodem, který svědčí pro přijetí křesťanství, i když nebude „zelené“, je, že se v něm rýsuje možnost nenásilného překonání kapitalismu. Kapitalismus je totiž hlavní příčinou ekologické krize. Žádný ekologický kapitalismus s omezením výroby zboží a různého konzumního balastu není realizovatelný. Nevěřím tomu. Cesta k potřebné změně světa může vést jen přes změnu člověka.

Ať už tedy platí, že je nejvyšší čas pro budoucnost Země něco udělat, anebo to, že už je pozdě, v obou případech by křesťanská víra a naděje mohla pomoci. Když už nic jiného, tak aspoň pomoci trpícím lidem překonávat smutek a úzkost z budoucnosti.

    Diskuse
    K tomu "člověko-centrismu" v křesťanství: to má ze všeho nejspíš své kořeny v judaismu, původně se totiž bůh Jahve ke svému národu choval jako v zásadě "kmenový náčelník", tedy jako někdo komu se jedná především o blaho vlastního kmene, vlastního národa. A teprve později se Jahve stal moralizátorem, zákonodárcem.

    On to - nutno vidět - nebyl žádný div, v tehdejší době se jednalo každému národu v prvé řadě o jeho vlastní přežití, vlastní zánik či přinejmenším zotročení bylo možné prakticky ze dne na den, jednou jedinou prohranou bitvou. Aby si za takové situace ještě někdo dělal hlavu s tím, že možná i zvířata a rostliny mají "svou duši" - ne, to by se po tehdejším člověku žádalo přece jenom už příliš mnoho. Je to svým způsobem opravdu skoro zázrak, že se z toho "kmenového náčelníka" - starého Jahve - časem vyvinul ten Jahve nový, ten Jahve Zákona, platného pro všechny, univerzálně.
    March 3, 2019 v 14.29
    Až do doby babylónského zajetí, které silně otřáslo jejich kolektivním sebevědomím, si Židé byli jisti, že fakticky existuje mnoho různých božstev, že každý národ uctívá svého boha (pro ně to byl Hospodin - JHWH). Že tedy každý bůh projevuje svou moc na moci a síle svého vlastního lidu. Božstvo poraženého národa bylo podle jejich představy také poraženo a bylo podrobeno cizímu božstvu vítěze. Podle této logiky by Hospodin musel v Babylonu mlčet, protože byl poražen spolu s izraelity. Jenže on nemlčel. Naopak, Hospodin v té době začal mluvit a zjevovat sebe jakožto jediného Boha nad celým světem a nad dějinami. Vybírá si pohana (!) - perského krále Kýra, aby se stal „Božím pomazaným“ a vysvoboditelem jeho lidu. To zcela převrací dosavadní chápání a téměř překračuje hranice logiky. Teologický systém, který si vytvořil člověk, Bůh prolamuje a ukáže jim, že je všechno úplně jinak, než si mysleli. Od té doby se stalo víckrát, že Boží jednání přesáhlo lidské představy a zažité modely. Například, jak velmi se rozcházela židovská představa o Mesiáši s postavou Ježíše z Nazareta! Jak nepřijatelná původně byla myšlenka, že by se transcendentní Bůh mohl vtělit do člověka a dát se ukřižovat! I obrat k pohanům, s nímž přišel Pavel, byl obrovským zlomem v chápání Boží vůle. Bůh že by přijal mezi své vyvolené pohany bez obřízky a bez striktního dodržování Zákona? Není nakonec i v dnešní době fakt, že Bůh či Duch svatý působí také mimo hranice církve nebo církví, pro některé věřící trochu pohoršlivým?
    Já bych Boha nenazvala moralizátorem, pane Poláčku. Myslím si, že ten Zákon, seslaný po Mojžíšovi měl být jakousi oporou (berličkou) lidem, kteří nevěděli, jak mají vlastně žít. Původně je neměl spoutat, ale pomoci jim.
    Pokud jde o duše zvířat a rostlin, tak pozor, o tom v článku Filipa Outraty vůbec nebyla řeč. On si kladl otázku, proč se v křesťanství neujala představa, že "živí tvorové – rostliny, zvířata, ale třeba i voda, skály a další takzvaně neživá příroda – mají vlastní duchovní podstatu". To je, myslím, trochu rozdíl.
    Žasnu, co všechno a jakým způsobem dokáže Eva napsat. Jsem přesvědčený, že nás Bůh bude ještě hodně překvapovat. Zvláště ty křesťany, kteří jsou přesvědčeni o své spáse a vědí přesně, co se stane s ostatními.
    JD
    March 6, 2019 v 22.8
    Co (ne)dělat?
    Taky považuji články Evy Hájkové za jedny z nejlepších na DR.

    Ty otázky souvisejí ještě s další otázkou, totiž do jaké míry máme svět ve svých rukou. Jestli je všenáprava lidských věcí na člověku. Pokud ji máme nastolit my, nezvrtne se to zase zákonitě kvůli naší nedokonalosti a porušenosti? Dokážu si představit, že si situace vynutí jakýsi světový "ekologický výjimečný stav". Děsím se ale povahy takové vlády, obávám se, aby nepřipomínala spíš nějakou dystopii.

    Na druhé straně - není tato obava jen omluvenkou pro naši pasivitu? A co tedy dělat?

    March 7, 2019 v 22.36
    Díky, pane Dospivo. Asi bychom mohli něco udělat, kdyby existoval nějaký celosvětový konsensus, co se má vlastně dělat. Zatím může každý dělat, co umí.
    VP
    Je známé pravidlo, že čím vyšší ideál, tím víc se kvůli němu prolilo krve. Kvůli rovnosti, volnosti, bratrství byla vynalezena gilotina, kvůli sociální spravedlnosti vznikly gulagy, kvůli národní hrdosti byly likvidovány jiné národy. Prolévala se krev i kvůli Kristu, posledním světovým hitem je všeobecná láska, která změní svět, a i ta „musí“ potřít nemilující. A přesto je potřebné bratrství, sociální spravedlnost, hrdost na vlastní národ. Ježíš dokáže měnit člověka a láska je ten největší dar. Je třeba změnit svět, přes to, že bylo tolik omylů a slepých kolejí. Vzniká naděje, že cestou by mohla být samosprávná společenství. Vypadají bezbranně jako semínka zasetá do půdy. Pan Poláček jim nevěří, neví, že jejich proměna, jejich klíčky už dokáží prorazit i tvrdou krustu. Jejich výhodou a silou má být: množství členů jen takové, aby uvnitř probíhala vnitřní kontrola; mohou být nejrůznějšího založení, z nejrůznějších oborů, tím větší okruh zájmů obsáhnou; nepodléhají zákonu konkurence, ale naopak spoléhají na vzájemnou výpomoc; spojuje je touha měnit svět, z toho plyne spolupráce; v množství a zároveň důrazu na samosprávnost jednotek je obrana proti vzniku nové totality.
    Neexistuje jich zatím hodně ve světě, mohou však spojovat všechny lidi bez ohledu na národnost, víru či přesvědčení.
    JV
    March 8, 2019 v 7.1
    Nebylo to jinak?
    A nebylo to spíše tak, pane Pospíšile, že se k velkým ideálům vždy přidali lidé, kterým o ty ideály nešlo, ale šlo jim o moc a zbohatnutí? A také že ti, kterým o ideály na počátku skutečně šlo, začali na ty ideály zapomínat s tím, jak se jim pomalu začala otevírat možnost nakládat s mocí až příliš po svém?

    A nemyslíte, že každé společenství - i to malé a postavené na obecném dobru a nezištnosti, jak jej popisujete – je výše uvedenému pokušení vystaveno? Nehledě na to, že má-li celý náš svět být dobrý, u malého společenství nikdy zůstat nelze. Resp. malá společenství pak musí vytvářet vztahy s jinými malými společenstvími a ty se pak musí nějak domlouvat, čímž vzniká požadavek na rozhodování a začíná se vytvářet podřízenost, nadřízenost a hierarchie atd. atd. (Ostatně máme tu sto let starý příklad se zakládáním Sovětů.)

    Souhlasím s Vámi a na srdci mi leží totéž, ale s tím jak zákonitě (mluvíte o známém pravidlu) odvozujete z velkých ideálů následný teror – s tím souhlasit nemohu.

    Jiří Vyleťal
    Zajímavá intuice, pane Vyleťale: zrovna v posledních dnech jsem si na Vás vzpomněl, jak je tomu dlouho že jste zde nepřítomen, a jestli se tu přece jenom ještě někdy neobjevíte.

    Takže Vás vítám zpět v naší malé komunitě. - Jedné z těch, o kterých pan Pospíšil stále ještě dokáže s nezlomným přesvědčením věřit, že jenom jejich pouhým rozmnožením bude možno změnit tento svět, aniž by bylo zapotřebí zásadně přeměnit vlastní mechanismy fungování a existence toho světa samého...
    JV
    March 8, 2019 v 13.9
    Děkuji panu Poláčkovi
    Srdečně děkuji za přivítání, pane Poláčku.
    Jiří Vyleťal
    JN
    March 9, 2019 v 1.53
    Všichni nakonec zemřeme.
    Někteří lidé jsou přesvědčeni, že smrt je absolutní konec a po ní už nic není. Proč by tedy takového člověka měla děsit představa konce - vlastně nikoliv představa konce, ale představa změny současného světa v nějakou jeho jinou podobu?

    Jde jen o lpění na tom starém a známém a o strach z neznámého, nebo o víru v nějaký smysl tohoto současného světa - smysl, který se ale vytratí, když známé bude nahrazeno neznámým, jistota nejistotou?
    + Další komentáře