Zdá se, že ochránci životního prostředí se v otázce budoucnosti planety dělí na dvě hlavní skupiny. První říká, že planeta je v ohrožení a je zapotřebí s tím něco udělat dřív, než bude pozdě. Druhá skupina říká, že pozdě už je. Znečištění je prý takového rázu, že dramatické změny klimatu a závažné poškození biosféry včetně vymírání druhů jsou neodvratitelné.

Lidé, kteří problematiku životního prostředí sledují s velkým zájmem, se přiklánějí buď k té méně pesimistické, nebo k pesimističtější verzi. A my, kteří se pídíme po ekologických otázkách jen občas, nevíme, co z toho je víc podobno pravdě.

Nedávno u nás v práci asi hodinu netekla voda, protože se muselo něco opravit. Nikdo ovšem dopředu nevěděl, jak dlouho bude odstávka trvat, a tak měl každý potřebu napustit si pro všechny případy nějakou zásobu, aby měl na kávičku a taky na splachování WC.

V umývárně se utvořila menší fronta. „Naše děti už budou stát frontu na vodu úplně běžně,“ pronesl při tom jeden z mladších kolegů s úsměvem na tváři. Řekl to asi takovým tónem, jakým mladí lidé hovořívají o tom, že oni už ve stáří nebudou pobírat důchody. A tváří se při tom, jako by se jich osobně jejich budoucnost vůbec netýkala.

Takhle obvykle mluví o smrti někdo, kdo ji očekává až za hodně dlouho (čili ji vlastně vůbec neočekává). Proč tedy lidé přivádějí na svět děti, když se domnívají, že budou muset stát každý den frontu na vodu a pracovat bez odpočinku až do konce svých dnů? Takové řeči působí cynicky, pokud jim naslouchá někdo, kdo nad tím trochu víc přemýšlí a myšlenky mu procházejí srdcem.

↗

Obrazy budoucnosti jsou buď pesimistické, anebo více pesimistické. Repro DR

Ale lidé, kteří tak mluví (a je jich dost), vůbec nemusí být špatní. Jen berou všechno tak nějak „normálně“. Jako, že svět je takový, jaký je, tedy drsný, a člověk se tomu musí přizpůsobit a nebýt citlivka.

Na druhé straně jsou tady lidé, kterým budoucnost planety leží na srdci až nadmíru. Asi jsou na to nějak mimořádně citliví. Před několika dny přinesl Deník Referendum rozhovor Zuzany Vlasaté s psychoterapeutkou Zdeňkou Voštovou. Zdeňka Voštová se věnuje lidem, které trápí environmentální žal. Jde o lidi, co zažívají úzkost a strach z budoucnosti a také hluboký smutek z toho, že nenávratně zaniká část přírodního světa.

Zdeňka Voštová na svém webu mimo jiné svým klientům radí, co proti této úzkosti dělat:

• Obklopte se komunitou lidí, kteří smýšlejí podobně, a kde se budete cítit svobodně o tom mluvit
• Zapojte se do aktivit, které pomáhají řešit příčinu, tím snížíte svůj pocit bezmoci
• Dopřejte si i odpočinek a odpojení od negativních zpráv
• Soustřeďte se na přítomný okamžik a vědomě hledejte naději.

Je možné zelené křesťanství?

Před rokem napsal Filip Outrata článek Za křesťanství zelenější, v němž se zmiňuje o dluhu křesťanství vůči ekologické problematice a obecně vůči přírodě, protože prý ji nepovažuje za stejně hodnotnou, jako je člověk.

Cituji z článku: „Kde se tento vyhraněný člověko-centrismus v křesťanství vlastně vzal? Jak to, že se v něm naopak neujala vnímavost k tomu, že jiní živí tvorové — rostliny, zvířata, ale třeba i voda, skály a další takzvaně neživá příroda — mají vlastní duchovní podstatu? Proč podobné náhledy, třeba v keltském křesťanství nebo v původním františkánství, dnes v osobním podání papeže Františka, zůstaly silně menšinovou záležitostí?“

Přiznám se, že nejsem s to posoudit, do jaké míry je křesťanství papeže Františka méně antropocentrické. Zda skutečně přiznává vlastní duchovní podstatu zvířatům, rostlinám, vodě a skálám. Nebyl by to panteismus?

Křesťané samozřejmě mají být „zelenější“, než byli dříve, a to z toho prostého důvodu, že environmentálně šetrné chování se ukazuje jako nanejvýš aktuální a potřebné. Mohou být zelenější, mohou být i vegetariány. Proč ne? Je to jejich věc a není na tom nic protikřesťanského. Ale proč by se prvky environmentalismu měly vnášet přímo do křesťanského učení? Proč a jak by mělo být „zelenější? Copak se lidé nemohou chovat ekologicky zodpovědně, protože to je rozumné a užitečné pro přírodu i pro člověka? Mají opustit své učení o oddělenosti Stvořitele a stvoření? Co by potom zbylo z křesťanství?

Apoštol Pavel sice v 1. listu Korintským píše: „Bůh bude všecko ve všem“ — tedy všechno bude naplněno jeho přítomností a láskou — avšak vyjadřuje se tak o budoucím věku („až bude všecko podřízeno Kristu“), nikoliv o přítomnosti. Neříká, že Bůh už je všecko ve všem teď. I když si možná představoval, že ta budoucnost nastane brzy.

Zmiňuje se také o rozdílu mezi tělem přirozeným a tělem duchovním. Myslím, že křesťané nemohou být panteisty, a přitom zůstat křesťany. Příklon křesťanů k panteismu by znamenal vedle věčného života akceptovat také věčnost smrti.

Křesťanství však počítá s přemožením smrti v „budoucím věku“ či v „budoucím světě“ (ten pojem mimochodem zná i judaismus). Příklon k panteismu by v jistém smyslu znamenal akceptovat i zlo. Těžko se přece dá říct, pokud se na přírodu budeme dívat lidskýma očima (a jakýma jinýma?), že je výhradně dobrá. I v případě, že nám někoho blízkého sežere medvěd?

Křesťan zajisté může být mystikem (tím bezpochyby byl i svatý František), ale nemůže být panteistou. Jistě, na všechno se dá nahlížet v přeneseném smyslu slova — například každý rozpuk jara lze nazvat takovým malým „vzkříšením“. Příroda bezpochyby zná způsob, jak překonávat smrt a pomíjivost, jak zajistit věčné pokračování života. Jenže jinak, než jak to chápe křesťanství.

K pokračování života, například u zvířat, dochází předáváním genů. Věčnost spočívá v plození nových generací. Takovéto překonávání smrti — nazvala bych to biologickou transcendencí — znal člověk dávno před Kristem. A přece mu to nestačilo k věčnému, tedy plnému životu. On potřeboval něco víc.

Ale byla bych blázen, kdybych chtěla poučovat teologa, natož na základě přečtení jednoho jeho článku. Nakonec, každý máme právo na své vlastní pojetí víry. I kdyby se k panteismu přikláněl sám papež František, nemuselo by mi to vadit, pokud já osobně to vidím jinak.

Mám za to, že panteismus původně vycházel z předpokladu, že příroda je věčná a nezničitelná. Že se neustále obnovuje. To v minulosti mohlo být pro člověka, který s přírodou souzněl, jakýmsi zdrojem optimismu a síly. Pohled na dnešní umírající přírodu však zdrojem optimismu být nemůže. Je naopak zdrojem smutku z blížícího se konce světa. Ani další rada psychoterapeutky (soustřeďte se na přítomný okamžik) nebude zřejmě příliš pomáhat. Myslím, že každý to nedokáže.

A tady má křesťan určitou výhodu, dá-li se to tak říct. On totiž s koncem světa vlastně počítá. Ačkoliv ta původní křesťanská představa o konci světa je trochu jiná. Nejde o lhostejnost ke smrti, ale souvisí to s vírou, že věčný život není záležitostí biologickou a cesta k němu vede přes kříž. A že koneckonců nežijeme sami sobě ani jen svému okolí, nýbrž Bohu.

Křesťané prý smysl života přenášejí mimo tento svět, čímž ho údajně rozdvojují, jak jim vytýkal už Nietzsche (který ovšem nic nevěděl o ekologické krizi). Není dnes to nalézání smyslu mimo svět do jisté míry výhoda? Neříkal už Archimédes: „Dejte mi pevný bod ve vesmíru a já pohnu Zemí?“ Dobře věděl, že Zemí nepohne ten, kdo na ní spočívá celou svou vahou.

Dalším důvodem, který svědčí pro přijetí křesťanství, i když nebude „zelené“, je, že se v něm rýsuje možnost nenásilného překonání kapitalismu. Kapitalismus je totiž hlavní příčinou ekologické krize. Žádný ekologický kapitalismus s omezením výroby zboží a různého konzumního balastu není realizovatelný. Nevěřím tomu. Cesta k potřebné změně světa může vést jen přes změnu člověka.

Ať už tedy platí, že je nejvyšší čas pro budoucnost Země něco udělat, anebo to, že už je pozdě, v obou případech by křesťanská víra a naděje mohla pomoci. Když už nic jiného, tak aspoň pomoci trpícím lidem překonávat smutek a úzkost z budoucnosti.