K tomu je ovšem nutno podotknout, že to "převrácení kosmického řádu naruby" učinil až evangelista Jan, postavený před nutnost křesťanství vymezit proti helénistické gnósis, která byla ve své době křesťanství velice silnou konkurencí.

Celý ten model "Boha otce" a "Boha syna", jímž je Logos - to všechno je originální model helénistické gnóze. Evangelista Jan tento model z gnóze převzal - ale přidal k němu ten skutečně převratný moment, že "Slovo tělem učiněno jest". Něco takového bylo pro gnostiky naprosto nepřijatelné; pro ně byl Syn-Logos naopak Bohem (Nús) vyslán na zem k lidem, aby jim vysvětlil marnost pozemského (tělesného) bytí. V tomto ohledu se toto gnostistické pojetí mimochodem až neuvěřitelně úzce překrývá s pojetím (před)buddhistickým (až na samou existenci Boha).

Takže ten počin Pavla, s jeho reinterpretací gnóze, že Ježíš byl "vtělením Slova", je v tomto smyslu skutečně převratným; ale je nutno ještě jednou připomenout, že k této interpretaci došlo až hodně dlouho po smrti Ježíše, on sám s ní neměl naprosto nic společného.

Pane Poláčku, Vy budete pořád opakovat "prehistorické" nesmysly.
Jiné kapacity než jste Vy mají jiný pohled na Ježíše.
http://klimes.mysteria.cz/clanky/teologie/eucharisticka_rec.htm
http://klimes.mysteria.cz/clanky/teologie/
formotvorne_postavy_jezise.htm
Kopíruju závěr úvahy psychologa Klimeše:

Závěr
Tento článek rozebíral, zda popis evangelií nám umožňuje vytvořit si nějakou koherentní představu o myšlenkových procesech, které vedly Ježíše k tomu, že ustanovil eucharistii jako centrální svátost křesťanství. Myslím, že na tuto otázku, můžeme odpovědět kladně: Eucharistie je centrální svátost křesťanství, protože ze všech svátostí je nejúžeji svázána s identitou samotného Ježíše, který sám sebe považoval za Božího syna a byl přesvědčen, že jeho primárním úkolem je zachránit lidi tím, že je vzkřísí z mrtvých v poslední den, na konci světa. Když si uvědomíme tuto jeho osobitou motivaci, pak bude srozumitelný i smysl eucharistie v kontextu dobových událostí.

děkuji paní Hájkové

Pane Pospíšile, já neznám toho Vašeho Klimeše - ale už na zcela první pohled je to fundamentalistický apologet, od kterého není možno v žádném případě očekávat ani jen v základních rysech střízlivý, objektivně kritický pohled na novozákonní problematiku.

Zastavme se tedy blíže u Vámi zmíněné scény. Klimeš tu naprosto zamlčuje, že tato scéna je popisována nejen u Matouše, ale i Marka - a to sice s naprosto jiným vyzněním!!

Za prvé je nutno zmínit, že původní otázka Ježíše zněla: "Za koho mě považují lidé?" - A odpověď jeho učedníků je skutečně zajímavá: "Někteří tě považují na Jana Křtitele (!!), někteří za Eliáše, opět jiní za nějakého dalšího z proroků."

Už tady máme tedy sděleno velmi zajímavé svědectví: ž á d n ý z lidu izraelského tedy Ježíše nepovažoval

- ani za mesiáše
- ani za Syna božího
- dokonce ani za "Syna člověka", v jehož blízkosti se zřejmě viděl on sám.

Byl to pouze a jedině Šimon Petr, který vykřikl: "Ty jsi Mesiáš, syn Živoucího Boha!"

A nyní dochází k tomu nemálo zajímavému rozporu v líčení obou evangelií. Jestliže u Matouše Ježíš Petra za tento výrok pochválí, pak u Marka se naopak Ježíš zcela jednoznačně (opět jednou) přihlašuje k tradici judaistické postavy "Syna člověka". A na Petra, který chce dále setrvávat na svém, se nakonec velmi zle oboří: "Satane, jdi mi z očí!"

A připomínám ještě jednou, že tyto obě postavy (Syn boží a Syn člověka) jsou v judaistické tradici principiálně zcela n e k o m p a t i b i l n í; je tedy možno být j e n o m tím jedním, a n e b o tím druhým. A tím že se Ježíš zcela jednoznačně přikloní k oné postavě (a dějinné roli) Syna člověka, tak tím automaticky o d m í t á roli a úlohu mesiáše.

Ještě k tomu rozporu v obou evangeliích: původnější je samo o sobě samozřejmě evangelium Markovo; od něj tedy můžeme právem očekávat autentičtější podání.

A za druhé: v tom Matoušově evangeliu, kde se Ježíš údajně ztotožňuje s Petrovým výrokem o něm "ty jsi mesiáš, Syn boha!" - tak na toto místo následuje ona pasáž, kde Ježíš údajně Petra ustanovuje svým následovníkem, prvním mužem jeho (Ježíšovy) církve. Jedná se tedy naprosto evidentně o pasáž s apologetickou motivací, která má posílit Petrův nárok na vůdcovství celé křesťanské komunity. Už z tohoto důvodu je tedy záhodno vůči celému tomu textovému úseku u Matouše chovat značnou nedůvěru, ohledně jeho nezaujatosti, a tedy i objektivní pravdivosti.

Toto "ustanovení Petra Kristovým následníkem" v křesťanské církvi je už proto samo o sobě extrémně nevěrohodné, protože Ježíš sám žádnou organizovanou církev vůbec nechystal a nepředpokládal; podle jeho představ ke zlomovému okamžiku v existenci židovského národa mělo dojít jedním jediným aktem nebeské ingerence, v souvislosti s příchodem Syna člověka.

Takže to je tak asi všechno k dané záležitosti; a Vám osobně, pane Pospíšile, by bylo možno závěrem pouze opět doporučit, abyste si zkusil alespoň jednou o Ježíšovi a jeho působení přečíst také něco opravdu seriózního, místo nekritických a myšlenkově bezcenných apologií.

A ještě k tomu srovnání mezi křesťanským a asijským pojetím duchovnosti: ano, je tu samozřejmě ten rozdíl v tom, že - na rozdíl od buddhismu a taoismu (ne ovšem hinduismu) je to křesťanské pojetí osobnější, svým propojením lidské duše s (taktéž osobním) Bohem.

Jenže: co je na straně jedné výhoda, to je na straně druhé zase deficit. Ta asijská spiritualita nemá zapotřebí v y m ý š l e t si takové či onaké mystické bytosti, aby teprve s jejich pomocí (a z jejich milosti!) člověk mohl zakusit svou jednotu s tím prapůvodním "kosmickým řádem". Člověk tu může - bude-li dostatečně spirituálně vyspělý - tuto svou jednotu s Bytím a jeho mystériem zakusit přímo, bezprostředně; zatímco v křesťanství pouze zprostředkovaně, přes mystickou figuru Boha či Krista.

A za druhé: oba tyto modely trpí zároveň jedním společným deficitem. V obou případech je tu totiž postulováno nějaké apriorní, všemu nadřazené mystické Bytí; a úloha člověka (a jeho možnosti) nesestává v ničem více a nesahá nikam dále, nežli s tímto Bytím splynout, plně a pasivně se podřídit jeho intencím.

V obou těchto modelech naprosto absentuje to zcela základní poznání, že toto Bytí, tento "kosmický řád" zůstává nakonec pouze m r t v o u zákonitostí vesmírného prostoru, pokud k tomu nepřistoupí s á m č l o v ě k, aby tuto zákonitost naplnil a oživil svým duchem, svou touhou, svým autonomním kreativním činem.

Mýlíte se, pane Poláčku. Šimon Petr skutečně řekl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Ale
Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích".
"Jdi mi z cesty, Satane", řekl Ježíš Petrovi také, ale za něco jiného. Když Ježíš učedníkům vyprávěl, že "Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát, Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“

A na to, že v buddhismu může člověk "jednotu s Bytím a jeho mystériem zakusit přímo, bezprostředně", vám odpovím.
Ano, ale může jít o pouhý pocit. Křesťanství však není o pocitech, ale o tom, jak žít v reálném světě, nikoliv ve světě, který se nám jen zdá.

Podle tradice z 2. století je Markovo evangelium jeho zápisem Petrových kázání v Římě. Tím se dá vysvětlit, že se Petr nechlubí jak byl pochválen Ježíšem, jak je to zapsáno v Matoušovi.
Podle staré tradice Matouš psal "hebrejským dialektem". To by nemělo smysl v době, kdy se křesťanská církev rozcházela s židovstvím.
Podle vykladatelů z předminulého a začátku minulého století je Markovo evangelium nejstarší. Mají pro to jediný nesmyslný důvod: Je nejkratší.
A ještě další důkaz Ježíšova Božství z Marka. Mk 3,11-12. A nečistí duchové,kdykoli ho viděli, padali před ním a křičeli: Ty jsi Syn Boží! Ostře je kázal, aby nezjevili, kdo je.
Jen pro zajímavost: časté A na začátku věty u Marka je jasný hebraismus (Ve ..)

Ještě jednou: v tom původním (Markově) podání Ježíš ve vší ostrosti o d m í t n e Petrův výkřik, že on - Ježíš - by měl být Mesiášem.

Proč? - Připomeňme si: podle judaistické tradice měl být Mesiáš tím, kdo obnoví legendární Davidovo království. Které tedy obnoví židovskou státnost v celé její slávě, a zároveň v něm bude bezprostředně přítomen Bůh.

Ale rozhodující ten právě ten první moment: Mesiáš byl chápán v prvé řadě jako obnovitel zcela reálné, historické (byť i zároveň legendární) židovské státnosti. A to je přesně ta role, kterou Ježíš naprosto zásadně odmítá ("mé království není z tohoto světa").

Je to samozřejmé: někdo takový jako Ježíš mohl smysl svého působení spatřovat výlučně a pouze v rovině ryze spirituální; ale nikdy a za žádných okolností v rovině světské, potažmo politické. Ježíš se mohl plným právem cítit jako duchovní vůdce; ale nikdy by se nemohl vžít do role nějakého pozemského "krále", který sedí někde na královském trůně a mocensky ovládá své poddané.

A připomeňme si: byl to právě ď á b e l, který na poušti sváděl Ježíše přesně k tomu - aby se stal p o z e m s k ý m vládcem, a aby pro tuto pozemskou slávu a moc vzdal svůj vlastní duchovní cíl.

A právě proto se Ježíš tak zostra obořil na Petra, a právě proto ho nazval "Satanem", když ho tento chtěl obdařit titulem Mesiáše - protože z Ježíšova pohledu ho tím Petr chtěl stejně jako ďábel svést k tomu, aby propadl svodům světské slávy a světské moci.

Ježíš - a i to zcela zjevně vyplývá z dalšího textu - očekával od svých učedníků zcela jinou odpověď, a byl hořce zklamán že se jí nedočkal. On od svých učedníků očekával odpověď: "ty jsi Syn člověka!" Toto byla totiž ta pravá - ryze duchovní - role, s kterou se Ježíš ztotožnil; nikoli role Mesiáše. A právě proto Ježíš pak - poté co narazil na naprosté nepochopení dokonce ze strany svých nejbližších - sám začal hovořit o Synu člověka, a o tom že tento Syn člověka "musí trpět".

Přičemž on tím spojením Syna člověka a utrpení naprosto naboural judaistickou tradici, podle které je naprosto nemyslitelné, aby Syn člověka (tedy bytost svým původem nebeská) mohl podléhat nějakému druhu pozemského, tělesného utrpení.

Jasné a nepochybné je jedno: Ježíš zde jednoznačně a se vší ostrostí o d m í t á plnit roli židovského Mesiáše; tato role mu byla přiřčena až po jeho smrti, jeho následovníky, kteří se na rozdíl od něj nechali právě svést tím vnějším leskem obnoveného Davidova království.

Pokud je Vesmírný řád neosobní, tak si určitě nebude brát "osobně" své "porušování", ne? :) Ostatně to má být řád i chaos zároveň, ne? Nevím, ten Tao-te-ťing jsem četl dávno, ale někde jsem zase četl (myslím, že u Grofa), že lidská aktivní činnost je to, co dává "Kosmické hře" smysl a co ji "hraje". Všechno je Bůh/Absolutní vědomí a toto Vědomí se skrze své inkarnace ve virtuální realitě vnímatelného světa utváří a přetváří. Nezdá se mi, že by všechny ty východní tradice směřovaly jenom do "pasivního rozplynutí", dynamika je tam také.

U křesťanství si nejsem jistý tou dichotomií "Bůh - člověk". Jako by tam někde pořád byla "náruč Smyslu", do které se lze uchýlit, stačí ji najít a vrhnout se :)

Kdo je pravým autorem Markova evangelia, je dodnes sporné. Je fakt že biskup Papias (kolem roku 100) jako jeho autora uvádí Petrova tlumočníka v Římě Jana Marka; ale na straně druhé je celá řada argumentů, která hovoří proti tomuto předpokladu. Faktem je: kdo skutečně byl autorem, s jistotou nevíme.

Co se týče posloupnosti evangelií: Markovo evangelium bývá datováno rokem 70, zatímco Matoušovo mezi roky 80 - 100.

To ovšem - to je nutno přiznat - nemusí bezpodmínečně znamenat, že by Matouš prostě jenom opisoval od Marka, a pouze k tomu přidával další historky a komentáře. Nakonec, žádný z nich není autentickým, originálním svědkem Ježíšova působení; oba (jakožto i další evangelisté) čerpají z celé řady raných křesťanských tradicí a podání, většinou ústních, zčásti dost možná i už písemně fixovaných.

A ani jeden z nich ovšem není ve svém líčení Ježíšových skutků a promluv nijak nezaujatý; každý z autorů provozuje v prvé řadě apologetiku, to jest snaží se Ježíše prezentovat v optice pozdější (povelikonoční) křesťanské víry. V případě že si líčení evangelií ohledně Ježíšových činů navzájem odporují (což je snad dokonce spíše pravidlem nežli výjimkou) - pak je možno jenom v každém jednotlivém případě znovu a znovu podle celé řady vedlejších aspektů posuzovat, kterou z navzájem si odporujících verzí je možno pokládat za pravděpodobnější (pokud vůbec nějakou).

S názory Grófa jsem seznámen jenom zcela okrajově; cítím k nim značnou apriorní skepsi. Ale pokud skutečně napsal, že "lidská aktivní činnost je to co dává Kosmické hře smysl" - pak je nutno uznat, že tím skutečně trefil do černého.

Právě tohle je ten aspekt, který je principiálně nepřijatelný jak na křesťanství, tak i na taoismu: naprosté znehodnocení, degradace významu člověka.

To transcendentální bytí (ať už ho nazveme Bůh, Kosmický řád či jakkoli jinak) je tu prezentováno jako něco principiálně naprosto soběstačného, dokonalého, o sobě absolutního a dovršeného, co toho nicotného lidského červa vlastně vůbec nemá zapotřebí pro věčné existování ve své totální dokonalosti.

Právě tohle jedinečným způsobem rozpoznal Hegel: že bez celého toho vezdejšího, materiálního světa (vrcholem jehož vývoje je ovšem sám člověk) to údajné Absolutno zůstává jenom tou čirou (logickou) zákonitostí, ale nikdy se nestane skutečným vědomím, skutečným duchem.

Ale ta "náruč Smyslu" - ano, to je přesně ono, sám jsem to chtěl dnes ještě zmínit, jak křesťanství tak i ty východní spirituality nakonec přes všechny vzájemné rozdíly mají jedno společné, totiž že Nejvyšší smysl je všude jinde jenom ne u samotného člověka, a že tady opravdu někde čeká ta "Velká náruč", do které postačí se jenom uchýlit, spočinout v ní, a člověk sám se už nemusí o nic starat, už nemusí nic hledat. Veškerá životní nejistota rázem mizí, a je možno se oddat věčné blaženosti.

Ano, jej to dozajista velice svůdný obraz, tato představa všeobjímající a veškerý myslitelný smysl bytí poskytující Velké náruče; ale při pohledu na toto svádění by i zde Ježíš Nazaretský dost možná hněvivě vzkřikl: "Satane, jdi mi z očí!..."

Máte pravdu, pane Poláčku, že Židé očekávali Mesiáše politického. Ježíš však neodmítal (ani v Markově podání), že je Mesiáš, očisťuje jeho náplň spojením s podobou Syna člověka. Chápu, že racionalistické datování evangelií Vám vyhovuje (nemusíte Ježíše přijmout odvoláváním se na to, že to není pravý Ježíš, eventuelně nevíme jaký vůbec je ten pravý atd.), ale je nesmyslné, aby, jak píšete " tato role (Mesiáše) mu byla přiřčena až po jeho smrti, jeho následovníky, kteří se na rozdíl od něj nechali právě svést tím vnějším leskem obnoveného Davidova království." Tedy v době, kdy křesťanství už bylo mezi pohany a Davidovo království, zvlášť po zničení Jeruzaléma, vůbec nepřicházelo v úvahu.

Ten vesmír lidé před dvěma tisíci lety samozřejmě neviděli našima očima. Neměli ponětí o velkém třesku, galaxiích, černých dírách a jiných fyzikálních teoriích. Vesmírný řád vnímali jako harmonii – slunce vychází, jde k poledni, zapadá, hvězdy opisují své dráhy, řeky sledují svá koryta atd. Všechno má své místo a člověk v tom všem také. Prostě do toho měl nějak logicky zapadat, měl být tam, kde je jeho místo, slušně se chovat a a dělat to, co se od něj očekává. Badiou o tom píše jako o „dobrotivém řeckém kosmu“, který narušila ta Událost s Ježíšem, který v jistém smyslu spravedlnost nahrazuje milostí. Ale třeba i staří Číňané ctili kosmický řád – Nebesa, což byl jakýsi neosobní bůh. Buddhismus uznává karmu, což je součást toho kosmického řádu.

Domnívám se, že existuje určitá podobnost myšlení řeckých, tedy antických pohanských filosofů s tím východním myšlením. Původně jsem chtěla i zmínit některé antické filosofy, ale nechtěla jsem se do toho zbytečně zamotávat, zvlášť v tak krátkém textu. Navíc dnes „letí“ spíš ten buddhismus a ezoterika než třeba Seneka . Já samozřejmě nemohu tvrdit, že znám do hloubky východní myšlení (o taoismu toho vím pramálo). Proto jsem si záměrně vybrala příklad toho samuraje, abych jeho cestu (myslím, že opravdu používají slovo cesta) srovnala s cestou křesťana. Přičemž až do současnosti bylo křesťanství, myslím, zřídkakdy chápáno jako cesta jednotlivce.

Domnívám se, že buddhismus má spíš tendenci nás vést pryč z tohoto světa, který nemá smysl, zatímco křesťanství ne. Ano, Bůh dává člověku a světu smysl. Ale proč si myslíš, že je lepší žít beze smyslu? Pokud někdo nalézá smysl v buddhismu, neberu mu ho. Já si naopak myslím, že lidé, kteří ztratí smysl života, jsou na pokraji sebevraždy. Křesťan chápe život (byť těžký) jako Boží dar, ne jako trest. Svět přece můžeme postupně zlepšovat, aby byl lepším místem k životu.

Mimochodem, jestli se jedná o tohoto Grofa, tak s tím nesouhlasím. https://www.krajskelisty.cz/stredocesky-kraj/17970-lsd-zkusil-i-gott-slavny-psychiatr-haji-psychedelika-drogy-ano-ale-pod-dohledem.htm
Marx odmítl křesťanství jako opium lidstva a nová levice nahradí křesťanství drogami?

Co se toho Grofa (a drog) týče: právě proto jsem napsal že vůči němu (a nejen proto) pociťuji nedůvěru; ale s tím zmíněným výrokem měl nicméně velkou pravdu. (Pokud ho tedy myslel přesně v tom smyslu, jak byl citován.)

No ano, pane Pospíšile, je nutno konstatovat že ohledně toho "Mesiáše" v souvislosti s Ježíšem došlo přinejmenším ke zmatení pojmů.

Jak řečeno ti úplně první křesťané chápali Ježíše především (nebo přinejmenším do značné míry) jako toho obnovitele legendárního Davidova království. No a protože tento Obnovitel nese v judaistické tradici označení "mesiáš", tak oni i Ježíše obdařili tímto titulem. A zřejmě si vůbec nedokázali uvědomit, do jak příkrého rozporu se dostali s tím, co Ježíš sám hlásal, a jak se sám viděl.

Je ovšem nutno uznat, že v dalším rozvoji křesťanství bylo toto nedorozumění korigováno alespoň v tom smyslu, že Ježíšovi sice zůstal ten - o sobě naprosto nepřípadný - mesiášský titul; ale ty atributy kterými byl v křesťanské víře a teologii vybaven, ty se opravdu mnohem více blíží tomu Synu člověka, s kterým se Ježíš sám cítil nějakým způsobem spřízněný, případně přímo totožný.

Vůbec v průběhu - a vývoji - křesťanství v ohledu christologické titulatury došlo k velkým posunům, Ježíšovi byly přisouzeny tituly kterých on sám nikdy pro sebe neužíval (Syn boží, Spasitel, Mesiáš...); zatímco právě ten titul, který on ve spojitosti se sebou užíval, tedy Syn člověka, tak právě tento titul upadl zcela do zapomnění.

Je to - opět - jeden příklad toho, jak ideje, pokud už jednou vstoupily do lidského světa, mají svůj vlastní samopohyb, svůj vlastní vývoj, a nabývají takových podob a forem, nad nimiž by jejich vlastní zakladatelé mnohdy jen nevěřícně potřásali hlavou.

Ano, ty paralely mezi západní (jmenovitě křesťanstvím) a východní spiritualitou jsou mnohdy skutečně až ohromující. Tuto neuvěřitelnou podobnost je možno vysvětlit dvěma způsoby: za prvé, ta oblast evropského Středomoří a oblast Asie nebyly od sebe už tehdy nijak hermeticky oddělené; existoval čilý obchodní styk, a spolu s tím i výměna myšlenek, idejí.

A za druhé: tato podobnost není nakonec nijak příliš překvapující, náboženství je vždy způsob, jak člověk hledá odpověď na základní, palčivé otázky své existence na tomto světě. A protože tyto otázky jsou nakonec všude stejné, pak i odpovědi se ve svém jádru nakonec liší mnohem méně, než jak by se napohled zdálo, z rozdílnosti vnějškových forem toho či onoho způsobu spirituality.

Abychom si plně osvětlili ty společné momenty mezi křesťanstvím a dejme tomu buddhismem, musíme jít ale v obou případech ještě o jeden krok zpátky.

Buddha navázal v prvé řadě na předcházející upanišádovské texty, především na ty Jadžňaválkjovy.

Jadžňaválkja říká: život na této zemi je tak těžký, tak bolestný, tak plný utrpení, že vlastně vůbec nestojí za to, aby byl žit. Skutečného štěstí je možno nalézt pouze u Boha (respektive Božství) Bráhmy. To jediné co tedy člověk může rozumně učinit je to, zbavit se svých vazeb na tento vezdejší svět, a spirituálně se spojit, sjednotit s Bráhmou.

Už tady tedy vidíme zcela zřetelné elementy buddhismu. Buddha ovšem ještě radikalizuje tento náhled; podle něho je iluzí nejen tento vezdejší svět (tj. iluzí ve smyslu, že by mohl přinést člověku skutečné naplnění, skutečné štěstí) - ale podle Buddhy je stejně takovou iluzí i víra v Boha. Tento bráhmanský Bůh, to je daleko spíše jenom nějaká ryze duchovní, neosobní substance, která sama nemůže přinést nijaké naplnění.

Z toho pak vyplývá Buddhovo radikální řešení: odpoutat se od vezdejšího světa naprosto, zpřetrhat s ním veškeré vazby; pouze v této naprosté odloučenosti od tíže světa a života vezdejšího je možno nalézt konečné osvobození, věčné spočinutí v nirváně.

------------------------------------

Tolik tedy buddhismus a jeho kořeny. Křesťanství - jak už jsem uvedl minule, to zase vyrůstá (vedle judaismu) především z helénistické gnóze.

A je to právě tato gnóze, která vykazuje až neuvěřitelnou podobnost s těmi upanišádovskými duchovními texty. I tady platí ten základní moment, totiž že vezdejší svět a život jsou těžké až k neunesení; a že jediné pravé východisko spočívá v duchovním splynutí s Bohem.

Přičemž tento gnostistický Bůh nese jméno "Nús" - což je fakticky pojem z řecké filozofie, a znamená něco takového jako "kosmický duch", respektive "kosmické vědomi".

Tento Bůh Nús je zároveň Bohem-Otcem, který vysílá svého Syna jménem Logos k lidem, aby je poučil o pravém stavu věcí. Tedy aby jim přinesl to pravé poznání (gnósis) o tom, že jedinou pravou cestou člověka je odpoutání se od pozemského života, a splynutí s tímto ryze duchovním, filozofickým Bohem jménem Nús. Tento Syn-Logos tedy s p a s í (!!) lidstvo tím, že mu ukáže pravou cestu k Bohu.

Takže jak řečeno to řecké gnostistické náboženství je vzniklo vlastně zbožštěním původně ryze filozofických pojmů logos a nús. Přičemž "logos" znamená fakticky totéž co nús, znamená stejně tak kosmický řád, kosmickou moudrost. Tyto dva pojmy se od sebe mohou lišit v určitých akcentech; ale stejně tak byly v řecké filozofii používány paralelně vedle sebe, víceméně v tom samém smyslu. Že gnostici z toho jednoho pojmu udělali Boha-Otce a z druhého Boha-Syna, bylo tedy počinem značné svérázným.

V každém případě ale ten Bůh-Syn Logos dospěl ke značně vysokému stupni uctívání, především v oblasti přední Asie - tedy přesně v té oblasti, kde byly usídleny i mnohé prvokřesťanské obce. (A v té samé oblasti se pohyboval Pavel, a zřejmě tak zde i vzniklo přinejmenším jedno z evangelií.) Tady je tedy možno nalézt vysvětlení toho, proč i v křesťanství byl posléze Ježíš spojen s oním "Logem". A že se stal "Spasitelem", který přinesl lidstvu osvobozující boží zvěst.

Takže jak snadno vidíme, ta paralela respektive podobnost mezi helénistickou gnózí a mezi těmi upanišádovskými texty, které předcházely buddhismu, je skoro stoprocentní.

Poněkud rozdílný je ale další vývoj. Jestliže jak řečeno Buddha řešení vidí v naprostém oproštění a vyvázání se ze světa, který je chápán jako bezcenný, pak křesťanství (které z gnóze přebírá celý ten model Otce-Boha a Otce-Syna, i včetně oné funkce Logu, přiřčené Ježíšovi) - tak křesťanství sice také zůstává u přesvědčení, že ten svět vezdejší (lidský) je v porovnání se světem božským jenom druhotný, že nemá (ten lidský svět) žádnou vlastní hodnotu; nicméně křesťanství neutíká před vezdejším světem tak daleko a tak radikálně jako buddhismus. Tím že křesťanství svět prohlašuje za dílo boží a toto dílo (spolu s judaismem) prohlašuje za dílo "dobré", pak sice i zde platí, že skutečného a dokonalého štěstí je možno dosáhnout až u samotného Boha (tedy vlastně až po smrti); ale na straně druhé je možno se k Bohu a jeho dobrému dílu se přimknout, přihlásit už za pozemského života, a tím dosáhnout alespoň určitého stupně smysluplné a šťastné existence.

Na straně druhé ale nelze zapomenout na to, co je v křesťanství i buddhismu společné: totiž že tomu vezdejšímu světu, a tedy i samotnému člověku, není přiznáno ani právo, ani možnost samostatného, svébytného hledání a vytváření smyslu jeho vlastní existence. V buddhismu je tento smysl prakticky naprosto popírán; v křesťanství je přesouván ze země do nebes.

Co se týká Stanislava Grofa a psychologického oboru, který založil (a který je uznávanou větví objevující se například v učebnici Cyrila Hoschla), tam je to poměrně složitější.

Je to složitější i s těmi drogami. Rozhodně nelze psychadelické drogy rozšířující vědomí jako LSD házet do stejného pytle jako třeba heroin nebo alkohol. Psychadelika jsou zcela jiná kategorie, využívaly je přírodní národy, dokonce existují teorie, že zásadně přispěly ke vzniku lidské inteligence, dnes se zkoumá jejicich reálné využití v psychoterapeutické praxi, jsou na to desetiletí výzkumu...to téma je poměrně složité, nechci do toho zabředat.

Pokud by to někoho zajímalo, doporčuji nějakou knihu od Stanislava Grofa, třeba Kosmická hra. Mám dojem, při vši skeptičnosti, že je v ní mnoho opatrné pravdy. Je zde argumentováno vědecky, nicméně také s vědomím nejistoty pojmů a slov v "holotropních spirituálních otázkách".

Nevím, jestli je úplně autorsky v pořádku sem házet přímý odkaz, ale Kosmická hra je k dispozici ke stažení na takovém tom serveru, kam se "ukládá" všechno :)

Psychadelika nejsou opium. Naopak - můžou ukázat duchovní pravdu, člověka pozmění vnitřně...konzervativní předsudky zde nejsou podle mě na místě. Je to daleko daleko složitější...

Marek 14: Opět se ho velekněz zeptal: „Jsi ty Mesiáš, Syn Požehnaného?“62Ježíš řekl: „Já jsem. A uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“63Tu velekněz roztrhl svá roucha...

Pokud je léčba psychedeliky dobrovolná a prováděna jen pod lékařským dohledem, pak jistě nelze nic namítat. Mně vadí spíš ten celkový příklon společnosti (zejména levice) k omamným látkám, propagace měkkých drog a tak. Já si nemyslím, že mají být zakázány. Ale proč jim přikládat takovou důležitost, propagovat je?
Já prostě nevěřím tomu, že je to dobré.

Ještě jsem chtěla dodat, že (osobní) Bůh člověku dává nejen smysl, ale také jistou ochranu, čili spásu, která začíná už na tomto světě.

Pane Nusharte, pokud chcete alespoň něco přejmout z toho střízlivého, textově kritického pohledu na evangelia, pak se v prvé řadě jednou provždy rozlučte s představou, že všechno co píšou evangelia je realita.

Pravý stav věcí je spíše zcela opačný: žádný z evangelistů nepsal své dílo s úmyslem podávat nějaké nezaujaté svědectví o Ježíšovi, jeho činech a jeho výrocích; naopak základní snahou každého jednotlivého z autorů evengelií bylo vylíčit Ježíše ve zcela určitých barvách, pod zcela určitým úhlem pohledu. A navíc: všichni čerpali ze zdrojů které byly stokrát ústně podané, tedy stokrát zkomolené. Takže daleko spíše je vždy nutno znovu a znovu prokazovat, že ten konkrétní výrok Ježíšův skutečně může víceméně odrážet realitu.

Před čím - a od čeho - vlastně chcete být "spasena", paní Hájková?...

Tohle a právě tohle je pro mě jednou z největších záhad: jak jsou lidé přímo posedlí svou touhou po "spasení".

A zdá se, že je to touha značně univerzální; už jsem jednou uvedl, že například podle jednoho buddhistického podání i sám Buddha (hned po svém zrození!!) prý prohlásil, že přišel na svět proto, aby ho "spasil".

To je samozřejmě naprosto očividný nesmysl; a sám Buddha se ve svých autentických kázáních nikdy do role nějakého "spasitele světa" nestavěl, stejně tak málo jako Ježíš.

Ale ukazuje to na jednu věc: jak lidé skutečně hluboce touží po "spasení". A hlavně po někom, kdo je "spasí". Po nějakém Velkém a Mocném, který svým činem, svou nadpřirozenou mocí zlomí všechno prokletí života vezdejšího (i zásvětného) nad člověkem, a člověk z tohoto aktu vzejde čistý, křišťálově ryzí, nezatížený žádnými problémy, žádnými obtížemi života pozemského.

Snad tedy opravdu za tou snahou po "spasení" stojí tato odvěká lidská touha zbavit se, osvobodit se od vší tíže života pozemského, a vznášet se v rajských výšinách beztížného a bezstarostného bytí...

Historicky pochází ten institut či princip "spasení" v judaisticko-křesťanské tradici především od izraelské národní legendy o "záchraně z egyptského zajetí"; čili sám o sobě dosti profánní motiv.

Do stavu vznášení se v rajských výšinách beztížného a bezstarostného bytí se dostanou někteří jedinci postižení Alzheimerovou chorobou. Ne všichni, takže spoléhat na to nelze, ale jistá naděje existuje.

uveďte tedy, prosím, nějaký ověřený zdroj, ze kterého je zřejmé to, co tvrdíte, že totiž Ježíš se sám za Mesiáše nepovažoval.

Raději mám starší biblické překlady, resp. nové mi přijdou příliš profánní. Takový "anděl" zní přece jen působivěji než "posel". Podobně je tomu se slovy "spása" a "uzdravení". Když však někdo před dvěma tisíci let řekl "salve!", myslel tím "buď zdráv!", tedy totéž, co si přejeme my.

Mám tedy za to, že toužíme-li po spáse (už) na tomto světě, chceme prostě, abychom byli (zachováni) při zdraví a rozumu. Abychom žili dobře, tj. zdravě a rozumně.

Tak já tady budu opět (už po několikáté) citovat ze svého článku Překonávat uzavřenost, který vyšel před časem zde na Referendu:
„Vykoupení, záchrana, spása – to jsou pojmy, které spolu úzce souvisí a jejich obsah lze vykládat různě. Spása původně neznamenala něco, co nastane až po smrti. Staří Hebrejci chápali spásu jako stav, který nám Bůh poskytuje už tady na zemi, žijeme-li s ním ve smíru. Spása v sobě zahrnovala myšlenku Boží osvobozující moci, která láme pouta pozemského útlaku a Božímu lidu dává svobodu. Spása se tedy týkala jak duchovního, tak i tělesného dobra. Měla znamenat vykoupení celého člověka (tedy i těla) a vlastně i celého tvorstva. Spása původně byla z tohoto světa. Spásu své zemi slibovali hebrejští, a pak i helénští králové. Myslelo se tím dlouhé období míru a blahobytu. Zásluhy za takové období spásy se přičítaly Bohu (a také lidem, kteří ho poslouchali). O takovou spásu by ateisté rozhodně měli stát.
Jenže časy se měnily a spása se postupně začala jevit jako něco, co se vymyká běžnému stavu společnosti. Jako by se její těžiště tím více přesouvalo na onen svět, čím bylo jasnější, že období spravedlnosti a pokoje na zemi je nedosažitelné. Nakonec všichni začali toužit jen po spáse v tomto smyslu“.
Je to podle mě naprosto jasné. Čím více se ukazovalo, že „dlouhé období míru a blahobytu, které zahrnuje „duchovní i tělesné dobro“ pro většinu lidí nepřichází, tím více se ta spása přesunovala na posmrtný život. Zcela logicky, protože na zemi to dobro nebylo možno nalézt.
Často ho není možné nalézt ani dnes, i když mír máme, blahobyt vcelku také. Ale to obojí je vlastně dobro tělesné. Ještě nám může scházet to dobro duchovní.
Spása je složitý pojem, který i různí křesťané chápou různě, a tak mnoho křesťanů vám třeba řekne, že jsou spaseni už teď, tady na zemi. Někteří to chápou tak, že jsou spaseni už teď, pokud jsou o své spáse pevné přesvědčení, odevzdali svůj život Bohu a vnitřně jsou proto zcela vyrovnaní. Mělo by to být viditelné i navenek.
Taky bych mohla ocitovat Anselma Grüna – to je takový duchovní popularizátor: "List Židům chápe spásu v Ježíši Kristu tak, že on jako náš předchůdce vstoupil do velesvatyně, do níž měl u Židů přístup pouze velekněz. Velesvatyně však už není vnější kamenný chrám, nýbrž svatostánek v nitru každého člověka. V naději jsme překročili práh svatostánku své duše, v němž existuje prostor svatosti a místo přebývání Boha. Nemají sem přístup mocnosti tohoto světa. Zde jsme chráněni před jeho vnějším terorem. Ve svatém prostoru se dotýkáme svatosti jež v nás přebývá. Dotýkáme se svého zdravého jádra, své skutečné osobnosti nenakažené hříchem. Naděje nás pevně ukotvuje v tomto prostoru."
Ano, řekla bych, že v našem nitru je posvátný prostor, skrze nějž navazujeme spojení s Bohem. Mocnosti tohoto světa (nebo nějací zlí lidé) nás mohou pochopitelně i zabít, ale do toho posvátného prostoru za námi vkročit nemohou. Čerpáme skrz něj sílu a vyrovnanost od Boha. V některých dobách se takto lidé upínali na určité ideje. Říkali si: mohou mě zabít, ale ideu nezabijí. Křesťan se však neupíná k ideji, nýbrž k Bohu.

Řekl bych že dnes to má jiný význam než kdysi. Dnes pod tím spíše chápeme dodržování zdravé životosprávy (například nekouřit), žít rozumně pak znamená racionalizovat svůj život ve jménu co největšího užitku (prospěchu).

Spása je ale "uzdravení" ve smyslu "žít v souladu s dobrem".

Spasit, stč. spásti vzali první překladatelé Bible Konstantin a Metoděj z pastýřského života. Dnes běžně se chápe jako dostat se po smrti do nebe. Být spasen. Proto raději používám slovo Zachránce a zachránit. Zachránit před sebou samým (jak Vám to přeji, pane Poláčku!). Zachránit ve všech možných způsobech. Zachránit tento svět. I to chce Ježíš. - Můžete říct, že o tom Ježíš nikde nemluví. Nemluví ani v Pavlovských termínech: Jsme jedno Tělo. On je Hlavou jednoho těla. K určitým důsledkům docházíme, když začínáme chápat, proč Ježíš přišel a co chce udělat.

No dobře - já jsem tu věc vlastně nechtěl hnát až takto na hranu, ale když už to bylo vysloveno i ze strany samotných křesťanů, pak tedy snad bude možno se o tom zmínit.

Když jsem totiž - jmenovitě paní Hájkové - položil otázku, před č í m vlastně chce být "spasena", byl jsem přitom veden právě tím pocitem, že konec konců za touto žhavou touhou křesťanů po spáse stojí snaha utéct, uniknout sám před sebou. Před svým vlastním životem. Před - nepochybnou - tíží našeho vezdejšího žití. A především - uniknout před pocitem prázdnoty.

Před pocitem prázdnoty, před pocitem neexistence smyslu vlastní existence, vlastní přítomnosti na tomto světě.

Jistě, tento svět a tento život na nás mohou uvalit velkou tíhu; a především hledat smysl vlastního bytí právě v současném přetechnizovaném a zmechanizovaném, dehumanizovaném světě může být opravdu záležitostí krajně nesnadnou. Z čistě objektivního hlediska je tedy možno pochopit, že velmi mnoho lidí se pokouší tento pocit prázdnoty vlastního žití naplnit obsahy z jiných sfér. Ze sfér, které jsou tradičně označovány jako "duchovní".

Ale i v tomto případě by bylo přinejmenším poctivé říci: ano, j á nenalézám smysl ve vezdejším světě, a proto se ho pokouším nalézt někde jinde, v jiných sférách.

Ale takovéto osobní doznání (či vyznání) je něco naprosto jiného, nežli ukázat prstem na tu či onu historickou postavu a prohlásit: "To ON nás jednou provždy spasil!"

Protože v tom prvním případě to zůstáváme stále my sami, kdo za toto své hledání přebíráme odpovědnost, kdo stále znovu musíme hledat a přezkušovat, co je pravé a co je jenom zdání, zda to co nacházíme má opravdu potenciál vnést do tohoto světa smysl, a co je naopak jenom lacinou útěchou.

Ano, takovouto "záchranu před sebou samým", před pocitem prázdnoty a marnosti své přítomnosti v tomto světě zcela explicitně nabízí buddhismus. A nabízí ji i křesťanství - v tom modelu, ve kterém navazuje a který přebírá od helénistické gnóze.

Ale - takovýto únik a takovouto útěchu nepřinášel samotný Ježíš. Těžiště Ježíšova působení, Ježíšových kázání bylo v tom, že před člověka stavěl ú k o l y, povinnosti; a ne v tom, že by mu nabízel nějakou (lacinou) útěchu či "spásu". Ježíš se vůbec nezaobíral existenciální prázdnotou vezdejšího žití; Ježíš žádal po člověku, aby o n s á m dodal svému vezdejšímu žití smysl, tím že se bude chovat řádně a mravně, v souladu s Boží vůlí. Bůh zde působil - jenom - jako nejvyšší instance pro posouzení (a souzení) toho, co je a co není dobré; ale to vlastní dílo byl povinen vykonat sám člověk.

Jednou jedinou větou řečeno: "spasit" v daném smyslu se musí nakonec člověk sám; nikdo jiný to za něj definitivně neudělá, a udělat nemůže.

A vlastně vůbec nesmí; protože v tom okamžiku kdyby toto dílo vlastního osvobození, vlastního naplnění za člověka začal provádět někdo jiný - v tom samém okamžiku by se z toho stalo něco nepravého.

Utéct, uniknout, to jsou termíny patřící spíš k buddhismu.
Křesťanský termín je svoboda, osvobodit se. Pravda vás osvobodí, řekl Ježíš. Chesterton postřehl, že heretik se pohybuje v kruhu. A neplatí to jenom o hereticích. Každý, ke svému osvobození potřebuje vnější popud, aby vyšel ze svého kruhu. Nic nepravého v tom není. Je to nutnost. A pro tuto nutnost přišel Ježíš.
Bylo by toho víc k rozebrání. Žádná laciná spása; samozřejmě, že to musí udělat člověk, ale v tom okamžiku pozná, že to byl Bůh, kdo to udělal; hledání pravdy je často bolestné a nesnadné; křesťanství a víra k Ježíšovi nezbavuje člověka plnosti života; a to stálé vnucování helénismu do křesťanství je taky takový bludný kruh.

Paní Hájková, v první části Vašeho vysvětlování smyslu termínu "spása" v křesťanství v zásadě jenom potvrzujete můj sekulární náhled, totiž že se jedná v prvé řadě o záležitost pragmatickou, neřkuli přímo utilitaristickou. Člověk touží po snadném, lehkém, vší tíže zbaveném žití - a v prvé řadě ve svém životě a světě bezprostředním, osobním a pospolitém; a když takovýto "rajský život" se nechce dostavit na tomto světě, pak si ho člověk náhradou hledá ve sférách jiných. Které jsou natolik vzdálené té vnější realitě, že jim nikdy není možno dokázat, že jsou jenom fiktivní.

Ale ta druhá část Vašeho líčení - tam už jsou momenty, které je zapotřebí brát vážně. Tedy kde líčíte tu "vnitřní svatyni" člověka. Ano, i ta má v prvé řadě ochrannou úlohu (jak sama uvádíte, před "terorem" toho vnějšího světa). Ale přece jenom nelze popírat, že je tady - v té "svatyni" - ještě něco více. "Dotýkáme se svého zdravého jádra, své skutečné osobnosti nenakažené hříchem."

Etty Hillesumová, mladá holandská židovská žena, která svou životní pouť skončila v Osvětimi, v jejích plynových komorách - její deníky z posledních let jejího života jsou mnohem méně známy nežli deníky Anny Frankové, ačkoliv líčí vlastně ten samý osud. Zřejmě je to z toho důvodu, že deníky Etty Hillesumové byly vydány až mnohem později, až v osmdesátých letech. Předtím se nenašel žádný vydavatel který by byl ochoten je vytisknout; snad proto, že ona v těchto svých denících až příliš otevřeně líčila své - mnohačetné - lásky.

Přitom ty deníky Etty Hillesumové (vydané jako "Myslící srdce") mají svou jedinečnou významovost v tom, že ona byla vzdělaná, velmi inteligentní žena, která svou osobní situaci, jako příslušnice židovského národa v dosahu smrtící nacistické moci, tuto situaci dokázala reflektovat prostřednictvím velmi pronikavých, hlubokomyslných úvah.

Postupem času se u ní zesiloval její vztah k Bohu - jakémusi ne zcela přesně definovanému bohu židovsko-křesťanskému.

A někde ke konci svých deníkových záznamů - když už se tragický konec rýsoval čím dál tím neodvratněji - si na adresu Boha (či své víry v něj) zapsala dva základní momenty.

"Všechno co učiníš, je dobré".

"Jako 'Boha' označuji to, co je ve mně to zcela nejhlubší."

Co je ve mně to zcela nejhlubší - to by odpovídalo té Vaší "svatyni", paní Hájková; a v tomto smyslu bych skutečně dokázal akceptovat to, co je obecně spojováno se jménem, s představou, s bytostí Boha.

Pokud to vztahování se k Bohu člověku může být nápomocno k tomu, nacházet a pěstovat "to nejhlubší" v sobě - pak proti tomu není možno mít žádných námitek.

Jenže - stále se tady v pozadí vznáší i ten druhý záznam Etty Hillesumové: "Všechno co učiníš je dobré."

Už se nikdy nedozvíme, zda si tato tragickým osudem postihnutá židovská žena tuto svou hlubokou víru v bezpodmínečné dobro Božího konání udržela i tváří v tvář plynovým komorám smrtící nacistické mašinérie; ale lze o tom mít zcela závažné pochybnosti.

To je právě ten druhý, už mnohem méně přijatelný aspekt víry v Boha: únik do fikce. Únik do té víry, že je zde nějaký "dobrotivý Velký Otec", který za nás a pro nás všechno zařídí, všechny nás spasí, který je nám jednou provždy zárukou přítomnosti nezpochybnitelného Dobra v tomto světě.

Ano, je možno pochopit - a zcela bezpodmínečně respektovat - když někdo ve stavu akutního osobního ohrožení hledá poslední stéblo naděje v tomto přimknutí se k nějaké Absolutní, veškerým zlem tohoto světě nedotčené bytosti. Ale nedá se nic dělat: znovu a znovu se ukazuje, že toto upnutí se k této bytosti je pouze únikové, že moc jejího Dobra je pouze fiktivní.

A že my v té míře, v jaké v ni přenášíme naše naděje v naši spásu - že v té samé míře na ni přesouváme naši vlastní odpovědnost za tento svět, za jeho reálné přetvoření ke skutečnému dobru.

Takže: co se té "svatyně v našem nitru" týče - v pořádku; ale pokud za touto svatyní stále stojí víra v to, že nakonec za nás veškeré dílo vykonají jakési všemocné nebeské bytosti - ne, v tomto smyslu nelze tu víru ve "spásu" přijmout.

Já takové "bludné kruhy" právě naopak znovu a znovu nacházím v křesťanství, pane Pospíšile.

Samozřejmě ne všem, co souvisí s křesťanstvím. Bylo by možno říci: těchto "bludných kruhů" je o to méně, čím více se v křesťanství ještě uchovává zcela původní Ježíš.

Jenže křesťanství samo jako takové se konstituovalo právě až p o Ježíšovi; a vytvořilo si své vlastní články víry, svá vlastní nezpochybnitelná dogmata - a právě to jsou pak ty "bludné kruhy".

Pane Nusharte, pochopte konečně jednou: vůbec n e e x i s t u j í jakékoli "ověřené zdroje" o Ježíšovi. Všechno co něm máme uchováno jsou pouze v y p r á v ě n í, podání z druhé, třetí či páté ruky. (Jenom jeho samotná existence může být považována za relativně objektivně ověřenou, od jednoho římského a jednoho židovského historika.)

Není nic - ani jedna jediná věta v evangeliích - kterou by bylo možno vzít jako autentickou zprávu o Ježíšovi, pokud tato věta nedokázala s úspěchem projít kritickou textovou a historickou analýzou.

Už jsem vyložil - a doložil - že v judaistické tradici ta postava Mesiáše principiálně není kompatibilní s postavou Syna člověka.

Je mimo pochybnost, že Ježíš sám se cítil být nějakým způsobem v blízkosti této postavy "Syna člověka". Těch jeho příslušných zmínek a výroků v tomto směru je v evangeliích tolik, že není možné je rozumně zpochybňovat.

Kdyby se tedy Ježíš náhle začal prohlašovat za Mesiáše - pak by tím popíral sám sebe, svou roli jakožto "Syn člověka". Pokud Vy tedy chcete setrvávat na tom, že se za Mesiáše přesto považoval - pak by tedy bylo na Vás, abyste toto své tvrzení nějakým způsobem dokázal. Důkazní tíže leží u Vás, ne u mě.

"Spasit se musí člověk sám, nikdo jiný to za něj udělat nesmí, protože v tom okamžiku, kdy by to za konkrétního člověka začal provádět někdo jiný (jiný člověk, jiná skupina lidí) - v tom samém okamžiku by se z toho stalo něco nepravého."

Ano, to je přesně to, co Vám vytýkám, to je také důvod toho, proč mě nemáte rád: Vy sám, ani nějací jiní (mravně nadprůměrně vyspělí) lidé nikoho druhého - natožpak celý svět - spasit nemohou!

Mimochodem, pane Pospíšile, jedním z těch "bludných kruhů" křesťanství je právě to, že si dodnes nedokáže přiznat ten zcela základní fakt, že celé to schéma "Bůh-Otec a Bůh-Syn" nemá se samotným Ježíšem co dělat, ale že je skutečně až importem z řecké filozofie a řecké teologie.

Pane Nusharte, já jsem skutečně nepřišel nikoho "spasit", a ani to nemám v úmyslu.

Pokud je něco mou ambicí na tomto světě, pak je to pouze to, tomuto světu (a jeho obyvatelům) ukazovat nepravdu a faleš jejich stávajících názorů, jejich postojů, jejich dogmat, jejich ideologií.

A - budiž - v optimálním případě přes toto demaskování falše směřovat k nalezení pravdy, a tedy i řádného a spravedlivého uspořádání tohoto světa.

-----------------------------

Mimochodem: nakonec o nic jiného neusiloval ani samotný Ježíš. Jak už bylo řečeno: on sám nepřišel nikoho "spasit"; on jenom lidem své doby ukazoval nepravost a nepravdivost jejich způsobu žití a jednání.

Bezprostředním důvodem Ježíšova ukřižování bylo jeho rouhání.

Jestliže se má spasit každý sám, pak je zcela namístě říct i to známé pravicové heslo: ať se každý stará sám o sebe.
Nebo ne?

Pokud je Vaší ambicí ukazovat lidem nepravdu a faleš jejich stávajících názorů, postojů, dogmat a ideologií a přes toto demaskování falše je směřovat k nalezení pravdy - tedy nakonec k řádnému a spravedlivému uspořádání světa, pak si myslím, že takového cíle nelze dosáhnout formulacemi tohoto typu:
"V boji o humanismus neexistuje rovnost, vy se z té komunity sobě rovných vydělujete sám svými názory a je jen na vás, abyste do ní byl opět přijat. Do té doby budete vystaven ostrým útokům."

To je přece klasický příklad mocenského a nikoli názorového ovlivňování. Pokud však chcete - podle vlastních slov - usilovat o stejnou věc, jako samotný Ježíš, pak tady vězte, že on sám mocenského nátlaku nepoužíval a nikoho z "komunity sobě rovných" nevylučoval, dokonce ani Jidáše ne.

něco vám poradím.
Vy jste naštvaný, že vás členové klubu "Za boj o humanismus" nevzali mezi sebe, protože se jim nelíbí, co jste o nich vykládal, a neberou vaše řeči jako plnoprávné příspěvky do spolkové diskuse.
Založte vlastní klub, nazvěte ho "Klub sobě rovných" a staňte se předsedou.

z citace pana Poláčka nemůžete usuzovat na mé pocity.

Jinak si myslím, že tím tématem k diskusi se stávám spíše já sám, než že bych o někom něco vykládal.

Ale já hlavně členem klubu "Za boj o humanismus" být vůbec nechci, já chci diskutovat s lidmi, kteří mají jiné názory než já, jinak by ta diskuze neměla ani žádný smysl. Žádný vlastní klub tedy zakládat také nechci.

vyhrazuji si tedy právo být v té vaší (hodnotové) partě rovnoprávným zrádcem a vy mě nesmíte diskriminovat:-) (Zákony samozřejmě budu dodržovat jako každý a také jako plnoprávný občan budu tlačit na jejich změnu, aby více vyhovovaly mým kulturním zvyklostem.)

Můžete dát do stanov toho vašeho Klubu sobě rovných, že žádný člen nesmí mít stejné názory jako jiný člen. Pak budete mít zaručenou diskusi s lidmi různých názorů bez toho, že by byl některý diskriminován.
Nezní to lákavě?

Souhlasím s Vámi, pane Poláčku, že se převážné dnešní křesťanství utvářelo samostatně, není totožné s tím, co zamýšlel Ježíš. Jenže Vy tyto změny, toto zjinačení, pod vlivem různých vykladačů, kladete už do evangelií. Nevidím jinou možnost než nemyslet na všechny ty teorie a naprosto bez předsudků si znovu pročíst evangelia.

A není tedy jednodušší prostě žádný klub nezakládat a s lidmi různých názorů diskutovat rovnou? Jediný problém je, že oni se budou té diskusi s jinak názorově orientovanými lidmi bránit - možná mají nějakou "jinonázorofobii", a proto budou patrně ty lidi s menšinovou názorovou orientací urážet. Takže lepší než zakládat klub bude uspořádat třeba nějaký pochod hrdosti na své menšinové názory.

než někoho obviníte, že uráží nositele menšinového názoru, přesvědčte se, jestli náhodou nejde o prosté oponování většinovému názoru.
To, že se člověk na nějakém konkrétním místě ocitne v pozici, že s ním ostatní nesouhlasí /a bere tuto pozici úkorně/, neznamená, že by se ve většině hospod nedočkal potlesku.

Křesťanství a socialismus spolu souvisí víc než si kdo myslí. Proroctví a Ježíš jsou totiž zcela jasně na straně utlačovaných. Četla jsem o tom o tom v knize "Království Boží v dějinách" od Benedicta Viviana. Autor knih píše:
„Proto se v 19. století objevil Friedrich Nietzsche jako zakladatel nové pohanské ideologie, která zadrží postup socialistů. Nietzsche byl génius, byť pomýlený a na sklonku života úplně šílený. A jako génius dokázal nahlédnout hluboko pod povrch problému. Zjistil, že problém spočívá v eschatologii, ve víře v zacílení a ve smysl historického procesu. Dokud budou lidé z nižších vrstev věřit v lepší budoucnost, ať už pochází od Boha, přírodního vývoje, osvíceneckého pokroku nebo společenské revoluce, nespokojí se prostě se svým místem. S jasnou myslí vyťal problém u kořene a zcela ho oprostil od veškeré ideologie. Zavrhl křesťanství jako náboženství otroků, které vyjadřuje jenom předsudky podřadných vrstev. Nietzsche oslavuje bojeschopnost, hrdinskou odvahu a vůli zbavenou morálky, vítá sociální darwinismus „přežití silnějšího“. Vše směřuje k nadčlověku. Křesťanství je třeba nahradit návratem k pohanství, klasickým pohanským mýtem o věčném návratu všech věcí a pesimistickým teutonským pohanstvím soumraku bohů (Wagner). Löwich poznamenal, že klasické pohanství bylo šťastné a bez eschatologie (vždyť si nedokázali představit nic lepšího).
Ale Nietzscheho neopohanský mýtus neměl radostnou tvář, sám ho s hrůzou nazývá „smrt Boha“. My bychom spíš řekli smrt naděje na lepší budoucnost.“

Není ani tak důležité, jak to kdo myslel, ale určující je, jak to kdo pochopil, a jak s tím, co pochopil, v praxi naložil.

Paní Hájková, formulace "já sám" má dva zcela odlišné významy: jednou ve smyslu "já jako individuum, bez ohledu na všechny ostatní", a za druhé "já to učiním sám, svým v l a s t n í m počinem, v rámci své vlastní odpovědnosti".

"Pravicový" je jenom ten první význam.

Pane Nusharte, Ježíš z n o v u a z n o v u své soukmenovce postihoval hrozbou pekla a "hněvu Otce nebeského". Jinými slovy, ty kteří nebyli ochotni chovat se mravně řádně, ty striktně vylučoval z komunity "božích dětí".

A ta biblická historka se "zradou Jidáše" je od samotného počátku naprosto nesmyslná, to jsem vyložil už několikrát.

Ale jistě, pane Pospíšile, že toto "zjinačení" původního Ježíše ve směru k pozdějšímu křesťanství prolíná už evangelii.

Především evangelium Janovo - to není fakticky vůbec ničím jiným než tímto "zjinačením", to je přetvořením Ježíše pod jednoznačným vlivem helénistické gnóze.

Ale už i v synoptických evangeliích k tomu "zjinačení" zcela jednoznačně dochází, už ti zcela prvotní křesťané s tímto novým výkladem Ježíše začali.

Toto předefinování Ježíše (a tedy vývoj raného křesťanství) je možno velmi přibližně rozdělit do tří fází:

V první fázi ta prvokřesťanská komunita která se uchovala po smrti Ježíše, tak ta ho prohlásila za Mesiáše - právě v tom smyslu o kterém tu byla řeč, oni skutečně očekávali že se ve vší slávě zjeví snad už příští ráno, a obnoví legendární říši Davidovu.

Poté co se ukázalo že to s tím příchodem Mesiáše zřejmě nebude tak aktuální, pak ta víra v tento příchod sice nebyla v zásadě vzdána, ale došlo k tomu zcela zásadnímu přelomu, tím že se prohlásilo, že tou "mesiášskou událostí" byla už samotná smrt Ježíše na kříži. A že až sestoupí na zem, tak tím jenom dovrší započaté dílo.

A až teprve ve třetí fázi pak dochází k dalšímu posunu, kdy Ježíšův příběh je pojímán jako od počátku mesiášský, kdy Ježíš se tedy narodil z Ducha svatého, že on sám je vtěleným Logem, že preexistoval u Boha, byl jím poslán na zem, stal se tělem, splnil své vykupitelské poslání, byl vzkříšen, sedí po boží pravici a jednou v slávě přijde k poslednímu soudu a nastolí věk boží slávy.

Právě tato třetí fáze je už silně poznamenána helénistickými, především gnostickými, náboženskými, vykupitelskými představami. Výsledkem této cesty je pak nakonec křesťanské dogma o Ježíšově božské a lidské přirozenosti.

Ale jistě, paní Hájková, že socialismus a křesťanství spolu úzce souvisí; aniž by ovšem socialismus bylo možno redukovat na křesťanství, a aniž by křesťanství bylo možno redukovat (pouze) na sociální otázku.

Ale socialismus a křesťanství skutečně mají jeden rys společný: a sice právě tu dějinnou pasivitu, o které zde stále mluvím.

Nejen křesťané totiž nakonec pasivně spoléhají na to, že to rozhodující dílo za ně provede někdo jiný (Bůh, Ježíš...); nýbrž stejně tak i komunisté se nakonec spoléhali jenom na nějaký externí faktor. Totiž na jakýsi garantovaný automatismus dějin. V rámci kteréhožto automatismu jenom postačí povalit přežilý kapitalistický řád, zespolečenštit výrobní prostředky - a ten krásný, harmonický komunismus (toto sekulární "Království boží") nám tu propukne sám od sebe.

Právě toto pasivní spoléhání se člověka na nějaké vnější síly chtěl prorazit Nietzsche, tím že chtěl znovu rozpoutat oheň v samotném člověku. Ano, Nietzsche tento svůj projekt vyhlásil ve velice dramatické, přiostřené formě (která pak byla historicky zneužita nacismem) - ale nedá se nic dělat, ve věci samé měl velký kus pravdy. A na to bychom ani dnes neměli zapomínat.

Paní Zemanová, Vaše doporučení panu Nushartovi, jak definitivně vyřešit zdejší konfliktní stav, jsou skutečně vynikající. ;-)

"Pan předseda Nushart" - to by přece znělo nemálo hrdě, skoro jako u Gorkého...

A teď to celé trochu jinak.

Dostal jsem opět jednou přípis od jednoho čtenáře, který mi čas od času posílá velmi inspirativní komentáře k našim teologickým diskusím. Protentokrát mě inspiroval (či donutil?) k sepsání určitých úvah, které sice na straně jedné plně zapadají do našich polemik - ale na straně druhé se právě z těchto polemik (a jejich logiky) vymykají, respektive přímo vysvobozují.

Dospěl jsem tam proto k určitým závěrům, které by se v rámci zdejší kontroverzně vedené diskuse vlastně vůbec nedaly vyslovit. Z toho hlediska jim přikládám přece jenom určitou důležitost.

Pokud by tedy tyto mé úvahy někoho zajímaly, tady je link: https://jopol68.hpage.com/clovek-a-absolutno.html

Vzhledem k tomu že je ten text kopií z mého mailu, vyskytly se určité technické problémy s jeho převedením do konečné podoby. Ale důležitý zde bude asi především samotný obsah, méně už jeho forma.

Teď už nezbývá, pane Poláčku, než nemyslet na všechny ty teorie a naprosto bez předsudků si znovu pročíst evangelia.

Ad "spoléhání člověka na vnější síly":
Vůči člověku jakožto jednotlivci je i lidská síla jiných lidí úplně stejně "vnější" jako nějaká nadpřirozená síla nebo dějinné zákony.
Možná je problém právě v tom. Člověk prostě odhaduje, čeho jsou v dané době schopni druzí lidé.
Vy věříte ve schopnost osamělého jedince změnit svět, pane Poláčku? Jste takový voluntarista?
Kazatel by asi řekl, že je "čas boje i čas pokoje". Nebo něco podobného.

Myslím, že nikoho neobviňuji z urážení, jen říkám, zda prostě není jednodušší žádné názorové kluby nezakládat a diskutovat rovnou bez nich. A to, že se tomu lidé brání, je celkem pochopitelné - neradi totiž podstupujeme riziko, že bychom museli měnit svůj náhled na svět. Ten obraz světa, který si utvoříme a kterému pak věříme, může mít možná dvojí funkci: Jednak je odpovědí na naše hledání pravdy, a pak má také tu funkci, že kolem těchto navzájem různých skupinově sdílených obrazů světa vytváříme navzájem různá společenství, která si mezi sebou úplně nerozumí právě z důvodu odlišných představ o realitě světa. Vyměnit svůj obraz světa za jiný tedy vlastně znamená změnit svoji "kmenovou" příslušnost.

Požadavek diskutovat bez názorových klubů jako rovný s rovným je tedy požadavkem na zavedení univerzalismu.

"Ježíš z n o v u a z n o v u své soukmenovce postihoval hrozbou pekla a 'hněvu Otce nebeského'. Jinými slovy, ty kteří nebyli ochotni chovat se mravně řádně, ty striktně vylučoval z komunity 'božích dětí'."

--------------------------

Nevím, zda Vám dobře rozumím, pane Poláčku. Vzhledem k znění mojí námitky (Pátek, 11.Ledna 2019, 15:40:1), ve které kladu Vaši ambici do rozporu se způsobem jejího uskutečňování, se tedy domnívám, že na správnosti tohoto (z mého hlediska nesprávného) rozporu i nadále trváte, čímž mne - obrazně řečeno - postihujete stejně jako Ježíš hrozbou pekla, a protože i nadále nejsem ochoten chovat se "mravně a řádně", vylučujete mne z komunity lidí, kteří jsou si navzájem rovni.

Ježíšova věta "Bože odpusť jim, neboť nevědí, co činí" (jakož i jeho odpuštění vrahovi) jsou podle Pana Poláčka do evangelií zřejmě dodatečně vsunuté. Zatímco všechny Ježíšovy věty kárající jsou asi zcela autentické.

Pane Pospíšile, tím kdo by si mě znovu přečíst evangelia bez vší předpojatosti - to znamená, bez vší zatíženosti starými dogmaty křesťanského katechismu - tak to jste, řekl bych, v prvé řadě Vy sám.

Paní Hájková, podle všeobecně sdíleného soudu seriózního novozákonního výzkumu jsou v š e c h n y Ježíšovy výroky na kříži až pozdějšího data, to jest jsou mu až následně vloženy do úst v procesu tvoření křesťanských legend.

Za prvé: je opravdu extrémně nepravděpodobné, že by někdo, kdo jsa přibit na kříži prožívá poslední chvíle svých muk, přitom ještě dokázal formulovat nějaké teologické sentence jakéhokoli druhu.

Za druhé: neexistuje ž á d n ý svědek z Ježíšovy komunity, který by byl v blízkosti kříže, a mohl by tedy tyto - údajné - Ježíšovy výroky uslyšet a uchovat.

Za třetí: ohledně údajných "posledních slov Ježíše" si (jako obvykle) všechna evangelia navzájem odporují. Nejsou ani pouhá dvě evangelia, která by spolu navzájem souhlasila.

Za čtvrté: ten výrok "Bože odpusť jim..." je obsažen pouze v evangeliu Lukáše - ale n i k o l i v v jeho n e j s t a r š í c h verzích.

Takže ten výrok "Bože odpusť jim" můžete s klidem zapomenout; se skutečným Ježíšem nemá naprosto nic společného.

---------------------------------------

Co se toho odpouštění hříšníkům týče: o tom už jsme v minulosti vedli diskuse, na straně jedné Ježíš samozřejmě přichází s velmi silným impulsem "odpuštění" - ale na straně druhé je krajně příkrý vůči těm, kteří překračují jeho vlastní mravní zákon.

Velmi zkráceně by bylo možno říci: Ježíš je velice vstřícný vůči k a j í c í m se hříšníkům; ale je naprosto nesmiřitelný vůči z a t v r z e l ý m narušitelům mravního zákona.

---------------------------

Paní Hájková, až jednou nastane chvíle, kdy pan Nushart bude ochoten litovat své zatvrzelosti vůči trpícím tohoto světa (migrantům, sexuálně atakovaným ženám...) - pak i já k němu v tu chvíli dozajista zaujmu smířlivější postoj. Pokud by jeho pokání byl opravdu upřímné. Ale - do té doby nemohu jinak, nežli zůstat nesmiřitelným vůči amorálnímu charakteru mnohých jeho postojů a přesvědčení.

Pane Nusharte, já Vám peklem opravdu nehrozím - už proto, že na jeho existenci nevěřím.

Ale můj osobní názor je ten, že Vy kus toho pekla uchováváte někde hluboko ve svém nitru. A právě to Vás znovu a znovu nutí vyvádět ty Vaše psí kusy.

Vy nemáte odvahu postavit se tváří v tvář těmto svým vnitřním démonům; a tak místo toho raději démonizujete okolní svět, abyste mohl bojovat proti jeho démonům. To je vždy daleko snadnější. A pohodlnější.

Převracíte celou záležitost, paní Hájková. Zase přesně v tom smyslu, který jsem Vám už jednou vytkl: význam "já sám z vlastních sil něco učiním" (to jest: nebudu se spoléhat na zázraky a mýtické bytosti) převracíte ve význam "já to provedu úplně sám (jakožto jedinec), bez pomoci všech ostatních.

Samozřejmě že ty "vnější síly", vnější faktory vždycky existují, a je s nimi vždy nutno vždy počítat.

Ale tady jde o to, jestli č l o v ě k jako takový převezme osud světa do svých vlastních rukou, anebo jestli se bude stále pasivně spoléhat na to, že toto dílo za něj vykoná někdo jiný, Bůh či automatismus dějin, či cokoliv jiného.

(Za podmínek liberální demokracie ostatně je projevem té samé pasivity člověka, když on tuto svou primární odpovědnost za stav světa přenese na profesionální politiky. Ti to stejně tak mají udělat "za něj".)

Jenže, pane Poláčku, člověk "jako takový" neexistuje. Existuji jen já, vy, on a další jednotlivci. Lidé prostě nejsou jedné mysli a nebyli ani dřív. Není to způsobeno tím, že je liberální demokracie.

Jak to, že nebyli u kříže svědci z Ježíšovy komunity. Lukáš píše: Všichni jeho přátelé stáli opodál, i ženy, které Ježíše doprovázely z Galileje a všechno to viděly.

Víte, pane Poláčku, já jsem přesvědčena, že Ježíš musel být nejen naprosto dokonalý člověk, ale zároveň Bůh. Jinak by to celé nedávalo smysl.
Oproti nám měl nespornou výhodu, například i v tom, že viděl lidem přímo do duše, aniž by tito něco řekli nebo napsali na internet.

Jste tedy, pane Poláčku, pro přímou demokracii, nebo pro vládu moudrých?

Paní Hájková, "všichni Ježíšovi přátelé" se jak známo po jeho zatčení v panice rozprchli; a dokonce sám Petr ho (údajně třikrát) zapřel.

Že by tito jeho "přátelé" pak přišli k jeho ukřižování, a tím riskovali že taktéž skončí na kříži - to je skutečně extrémně nepravděpodobné.

Ženy - tam je to trochu jiné, díky tomu že ženy tehdy nebyly v politických záležitostech vůbec brány vážně, nebyly vystaveny takovému nebezpečí, a je tedy možné že tam skutečně nějaké byly; ovšem "opodál" (jak uvádí Marek, pozorovaly celou scénu "z dálky"), to jest natolik vzdáleny, že asi sotva mohly slyšet, co by umírající Ježíš snad mohl - nanejvýš - tiše zasténat.

Evangelium sv. Jana říká, že ne opodál, ale přímo u Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. A vedle matky učedník, kterého Ježíš miloval. A Ježíš s nimi mluvil.
I když je pravda, že Jan se nezmiňuje o tom, že mluvil s lotry ani ne o tom, že by Ježíš řekl: Odpusť jim, neboť nevědí, co činí. U Jana umírající Ježíš říká "Dokonáno jest".
Možná Jan zapsal jen to, co se mu zdálo důležité.

V prvé řadě se obávám, paní Hájková, že kdybyste měla příležitost potkat samotného Ježíše, pak právě on by Vám řekl, jak daleko mu chybí do nějaké "dokonalosti".

Problém je ten, že Vy Ježíše vidíte a vnímáte už jenom prostřednictvím těch retušovaných, barvotiskových obrázků křesťanských biblí a jiných náboženských knih. Kde je Ježíš samozřejmě prezentován a vykreslován jako "rytíř bez bázně a hany", jako vtělený Bůh.

Ale pokud se pro změnu podíváme na to, co je možno - při troše pozornosti - vyčíst dokonce i ze samotných evangelií, pak tu máme v každém případě dva momenty, které nutí k zamyšlení:

- za prvé, Ježíš ve své vlastní domovině nikterak neuspěl. To jest: právě ti kteří ho znali nejlépe, kteří ho znali od jeho dětství - ti v něm naprosto nenalezli nějakou dokonalou (či dokonce: božskou!) bytost, nýbrž se mu vysloveně vysmáli.

A za druhé: dokonce ani jeho vlastní rodina ho - ohledně jeho spirituálního působení - vůbec nebrala vážně; a to dokonce tak dalece, že ho v jednu chvíli chtěli prakticky oficiálně nechat prohlásit za blázna!!

A vlastně ještě za třetí: připomeňme si, že Ježíš působil vlastně jenom mezi "proletariátem", mezi těmi, kteří tak či onak byli na okraji společnosti.

To ovšem znamená: jemu se nikdy nepodařilo svým "božským" zjevem ani přesvědčit, ale ani vůbec nějak hlouběji zaujmout příslušníky judaistické "střední vrstvy"!

Zkrátka: nedomnívejme se, že Ježíš byl nějaký už na první pohled charismatický zjev, který by "viděl lidem přímo do duše".

A navíc: evangelická líčení působení Ježíše jsou samozřejmě "přizpůsobena" tak, že ze střetů se svými protivníky Ježíš vždy vyjde jako jednoznačný vítěz. Ale - a i tady se v samotných evangeliích nechají nalézt určité náznaky - ve skutečnosti tomu tak zdaleka nebylo, a i tady musel Ježíš asi znovu a znovu zakoušet, že jeho protivníci v diskusi (tedy skuteční znalci Talmudu) ho vlastně ani vůbec - jakožto laika - příliš neberou vážně.

--------------------------------------------

Ale zpátky k té otázce: jaký Ježíš dává smysl? Dává smysl skutečně pouze a jenom Ježíš zbožštěný, glorifikovaný, zmýtizovaný do onoho barvotiskového obrazu všestranně dokonalého zjevu bez sebemenšího kazu?

Připomeňme si opět jednou: Ježíš sám se ze všeho nejspíše cítil být nějak příbuzný či spjatý s oním záhadným "Synem člověka". Který byl sice na straně jedné nebeské provenience; ale na straně druhé byl p r o l e z l ý n e d u h y a nemocemi všeho druhu, postižený všemi možnými ranami, byl předmětem posměchu ostatních.

Je sotva myslitelné, že by se Ježíš Nazaretský cítil být právě s touto postavou židovské tradice natolik blízce spřízněný, kdyby zde nebyla i nějaká ryze tělesná, osobní příbuznost. Jinak řečeno: už po čistě fyzické stránce Ježíšovi asi velice mnoho chybělo do "dokonalosti".

A jsou skutečně určitá svědectví z dob raného křesťanství, že Ježíš svým vzhledem opravdu nebyl žádný hollywoodský krasavec, jak je soudobou - kýčovitou - filmovou produkcí zpodobňován.

Jenže: p r á v ě v t o m t o spočívá s k u t e č n ý smysl Ježíšovy přítomnosti na tomto světě, jeho počinu: že ačkoli sám postižen neduhy, vysmíván svým okolím - že přes to všechno se jedinečnou s i l o u s v é h o d u c h a dokázal povznést nad všechny tyto nepříznivé okolnosti, a dokázal vytvořit duchovní ideu natolik silnou, že ta dokázala pro příští dvě tisíciletí spirituálně, mravně i sociálně formovat celou západní hemisféru.

Je to právě tento počin Ježíše, které lidem přináší svědectví: k a ž d ý se může povznést nad překážky, které mu klade život; pokud bude jeho duch dost velký, a jeho zápal dost upřímný.

A tento - reálný - příběh Ježíše Nazaretského nakonec přináší mnohem vyšší, mnohem hodnotnější smysl, nežli pečlivě vycizelované, vyumělkované bajky o naprosté, apriori dané "božské dokonalosti".

Ještě jednou, paní Hájková: pokud je řeč o tom, jaké byly reálné okolnosti Ježíšova působení (a Ježíšovy smrti): z a p o m e ň t e jednou provždy "Evangelium svatého Jana".

Už v synoptických evangeliích je celá řada až mnohem později zfabulovaných tvrzení; ale Jan své "kreativní fantazii" už neklade naprosto žádné meze.

Je to svým způsobem pochopitelné: Jan už vůbec naprosto nic nemá společného s původní židokřesťanskou komunitou, nýbrž obrací se výhradně na novokřesťanskou komunitu v římské říši, především na tu helénisticky ovlivněnou. Nemusel tedy brát už žádné ohledy na to, že by mu nějací svědci (respektive jejich následovníci) řekli: "To co píšeš o Ježíšovi je přece nesmysl, takhle to vůbec nebylo!"

Zkrátka: co si Jan píše o výjevu ukřižování (jakožto o působení Ježíše vůbec), to má svůj význam jenom a pouze pro sledování toho, jak se - už po Ježíšově smrti - konstituovalo nové křesťanské náboženství; ale jako objektivní svědectví o Ježíšovi je to prakticky naprosto bezcenné.

Já přece nemluvím o jeho fyzické dokonalosti či o dokonalém zjevu, kterým oslňoval, pane Poláčku. Dokonalost spočívá v něčem jiném. Ježíš nikdy neudělal nic špatného, snažil se pomáhat lidem atd. Prostě byla mu vlastní maximální dobrota a láska k lidem.

A pane Poláčku, když Jan fabuloval, proč uváděl tolik místopisných podrobností, jako třeba, že Pilát zasedl k soudu na místě zvaném ‚Na dláždění‘, hebrejsky Gabbatha. Nebo že v Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, a u něho pět sloupořadí?

Pane Nusharte, pokud Vám mohu doporučit: zapomeňte jednou provždy j a k o u k o l i dichotomii, co se týče člověka a jeho komunitního uspořádání.

Jakmile se - kdekoli a v čemkoli - přikloníme jenom k jednomu jedinému principu: okamžitě nám něco bude chybět na straně druhé.

Právě tohle se skutečně geniální jasnozřivostí pochopil Aristoteles; a proto ve své "Politice" znovu a znovu krouží právě kolem tohoto jediného centrálního problému, a znovu a znovu ukazuje, že pokud chceme vytvořit společenské uspořádání alespoň v zásadních rysech komplexní a symetricky uspořádané (kde by tedy nebyl potlačován žádný element, a žádná sociální skupina) - pak je naprosto nezbytné zvolit k o m b i n o v a n ý model.

V dobovém kontextu tehdejší politické scény se mu jako základní vykrystalizoval protiklad mezi demokracií na straně jedné, a oligarchií na straně druhé. Za - relativně - optimální tedy nakonec označil kombinovaný model demokracie a oligarchie, s mírnou převahou elementů demokratických.

Pokud by se nám dnes zdálo poněkud obzvláštním (či přímo zcestným), že Aristoteles přiznává relativní legitimitu (respektive vůbec pozitivní smysl) oligarchii, pak je nutno si uvědomit, že v oné době to byla prakticky jenom tato oligarchie, která zároveň ztělesňovala moment k o m p e t e n c e ohledně řízení státních záležitostí.

Ta demokracie - Aristoteles totiž viděl, že ta je nerozlučně spjata s populismem. Kdy se tedy masy nechají nějakým demagogem strhnout, zmanipulovat k prosazování svých vlastních partikulárních zájmů, bez ohledu na potřeby řádně fungujícího státu.

Oproti tomu ta oligarchie má tuto kompetenci (její blahobyt je garantován právě tím řádně fungujícím státem) - ale na straně druhé, oligarchie má samozřejmě vždy tendenci ten stát si podřídit, ve svém vlastním zájmu. (Ne, Aristoteles ještě nepoužil slovního obratu "řídit stát jako firmu"; nicméně aktualita jeho analýz v dnešní době je skutečně až ohromující. Některé věci - a některé lidské typy - skutečně zůstávají i přes tisíciletí naprosto stejné.)

Ovšem - je nutno položit i tu otázku, jestli se máme spokojit jenom s tím ve své podstatě binárním modelem aristotelským; anebo zda do celého modelu nemáme vnést ještě prvek platónský, totiž právě tu "vládu moudrých". Jejichž moudrost by vycházela ze zcela jiných zdrojů nežli jenom ta ryze technická správní a řídící kompetence vrstvy oligarchů.

Ovšem: i pro tuto "vládu moudrých" by na straně druhé nevyhnutelně platil ten základní aristotelský princip "dělby moci". Tedy: že i ti moudří (což si sám Platón ovšem nechtěl dost dobře přiznat) mohou propadnout buďto omylu, anebo ještě hůře, že i oni mohou propadnout těm či oněm ryze egoistickým zájmům.

Takže ten optimální model by musel být skutečně navzájem velice citlivě vyvážený, kde by každá část, každá síla měla svůj vlastní, speciální obor působnosti, kde by tedy mohla uplatnit všechny své přednosti; ale na straně druhé by musela být vyvažována a kontrolována instancemi ostatními.

Svým způsobem to není nic jiného, nežli ten i v současné liberální demokracii zcela standardní systém "vah a protivah"; jenom s tím rozdílem, že v té liberální demokracii naprosto absentuje ten faktor "vlády moudrých". A je suplován "vládou soudců".

Paní Hájková, za prvé ti Ježíšovi příbuzní a sousedé se Ježíšovi docela určitě neposmívali (jenom) kvůli jeho zjevu. Nýbrž především proto, že jim jeho duchovní počínání připadalo naprosto ztřeštěné.

Takže ještě jednou: nemysleme si že by Ježíš byl nějaký charismatik, který by už svým pouhým vystoupením dokázal strhnout zástupy.

----------------------------

Co se toho evangelisty Jana týče: paní Hájková, už jsem dříve panu Pospíšilovi napsal, že (určitá) znalost reálií ještě sama o sobě není naprosto žádným důkazem správnosti dalších tvrzení o (Ježíšově) působení.

Já si mohu například z mapy Číny vyčíst celou řadu reálií; ale to ještě naprosto neznamená, že budu zároveň opravdu přesně vědět, co dělal, jaký byl a jaké myšlenky měl ten či onen císař z dynastie Ming.

Vy, pane Poláčku, pořád má slova převracíte. Dokonalost nespočívá v oslňování druhých. Ani zjevem ani myšlenkami. Napsala jsem, v čem byl Ježíš dokonalý.
A znovu se zeptám. Jak mohl evangelista Jan, píšící podle vás řecky, více než sto let po Ježíšovi znát ty hebrejské názvy, když Jeruzalém byl v jeho době už zničený, přičemž není pravděpodobné, že existovala nějaká jeho mapa?
Podotýkám, že Jeruzalém byl zcela srovnán se zemí a místo něj bylo postaveno nové město s jiným názvem.

Napřed k tomu evangelistovi Janovi: on podle všeho skutečně pocházel z Palestiny; proto není žádného divu že znal tehdejší reálie. Ale to ještě naprosto neznamená, že to co psal - s odstupem nějakých přinejmenším 70 let - o Ježíšovi, že to skutečně zachycuje realitu.

Já sám pocházím z Prahy, a tak jsem s jejími reáliemi stále ještě docela dobře obeznámen; ale kdybych teď například začal psát nějaké vyprávění o tom, jak v této Praze svého času působil Masaryk, byla by to z mé strany ryzí fabulace. Kteroužto fabulaci bych si ovšem mohl celkem snadno dovolit v takových časech, kdy prakticky neexistovala historiografie, kdy nebyly žádné novinové či jiné zprávy z oné doby; a kdy už by ani nežili žádní svědci z oněch časů. Za těchto okolností bych mohl naprosto korektně napsat: "Masaryk vykonával svůj prezidentský úřad na Pražském hradě," a byl bych i schopen reálie toho Pražského hradu do jisté míry přesně vylíčit; a pak už bych mohl tomu Masarykovi vkládat do úst výroky víceméně zcela volně, podle vlastního uvážení a vlastní chuti. A mohl bych z něj udělat třeba i svatého, kdyby se mi zachtělo.

----------------------------------

A teď k té dokonalosti. To je totiž opravdu docela důležitá záležitost.

Člověk má v někde hluboko v sobě zřejmě skutečně velice intenzivní touhu po dokonalosti. Toužíme po dokonalé lásce, po dokonalém životním partnerovi, po krásných dětech, po dokonalém životním štěstí; a třeba i po dokonalém automobilu nebo televizoru.

Tato touha po dokonalosti - ta bude asi opravdu velice úzce spojena s naší lidskou existencí vůbec, právě ta nás totiž žene k tomu nespokojovat se s polovičatostí, ale usilovat stále o lepší, efektivnější, zkrátka dokonalejší uspořádání našich věcí, našeho světa. Právě díky této touze po dokonalosti se lidstvo rozvíjí stále dále.

Na straně druhé ale - právě tato touha po dokonalosti je pro nás zdrojem trvalé frustrace. Protože na tomto vezdejším světě je nám možno ten pocit dosažené dokonalosti dopřáno zakoušet jenom zcela výjimečně. Naopak - znovu a znovu musíme trpět tím, jak jsou ty naše životy nedokonalé, jak nás zahrnují stále novými těžkostmi, překážkami, bolestmi někdy až nesnesitelnými.

A pak není žádného divu, že člověk si tento trvalý konflikt svého žití snaží zmírnit tím, že si tu touhu po naplnění projektuje do jiných sfér. Když není možno tu dokonalost prožít a zakusit zde na této profánní zemi - pak je možno ji zakusit alespoň "v nebi", v éterických sférách naší fantazie, nedotčených a nedosažitelných všemi bolestmi a špatnostmi světa vezdejšího.

Jak řečeno: ta touha po prožitku dokonalosti je zcela objektivně daná, a tedy legitimní; a protože i ta nemožnost ji realizovat v našem světě vezdejším je objektivně daná, pak je prakticky stejně tak svého druhu zcela objektivně danou "antropologickou konstantou" to, že člověk si tu dokonalost bude vždy znovu a znovu projektovat do těch nebeských výšin.

-------------------------------

Toto je tedy jeden z kořenů naší touhy po dokonalosti, to jest po našem osobním splynutí s tím (božským) světem absolutně dokonalého bytí.

Ale - to by byl jenom víceméně psychologický důvod, byť i objektivně daný. Ale je tu ještě jeden, mnohem širší či hlubší aspekt.

Ta "Dokonalost" - ta tady totiž skutečně existuje. Sama o sobě. Je to to, co filozofové označují pojmem "Bytí". Kdyby totiž tato dokonalost Bytí neexistovala - pak by vůbec nemohl existovat celý náš jsoucí, předmětný svět. Nemohl by se ubránit před náporem destrukce, dezorganizace, nicoty.

To dokonalé, to "čisté", to "absolutní" Bytí - to ovšem není jenom někde mimo tohoto předmětného světa (jak se i dnes mnozí domnívají) - nýbrž ho prolíná, tvoří jeho vlastní existenční základnu. A toto ryzí, dokonalé Bytí prochází ovšem i námi samými, našimi životy, vším čeho se dotýkáme a s čím zacházíme. Právě proto si pro toto "ryzí Bytí" dokážeme vůbec vytvořit cit - protože s ním prakticky denně jsme v kontaktu. I když je napohled neviditelné.

To je tedy druhý, pro tentokrát nikoli subjektivně-objektivní, nýbrž ontologicky objektivní základ toho, proč my si vytváříme naše obrazy, naše představy o transcendentálních, duchovních, a tedy i "božských" formách existence.

Ještě jednou: oba tyto důvody jsou objektivně platné, a proto legitimní.

Ale: znovu a znovu se tu opakuje jedna zcela zásadní chyba: že se celý jsoucí svět doslova r o z t r h n e (v představách lidí) na dvě zcela izolované části: na ten svět dokonalé transcendence na straně jedné, a na principiálně "nedokonalý", zkáze, špatnosti a hříchu propadlý svět vezdejší.

Takovýto model má svou výhodu, že je velice jednoduchý a přehledný: absolutní Dokonalost na straně jedné, lidská zkaženost či přinejmenším nedokonalost na straně druhé.

Jenže: jak už bylo naznačeno výše, takhle postavit neprostupnou "Berlínskou zeď" uvnitř veškerého bytí prostě není možné.

Bytí jako takové je konec konců jedno jediné; a není tomu tak, že zde by existovala jedna sféra, a někde zcela jinde sféra úplně jiná. To jsou představy ještě z úsvitu lidských dějin, kde se sféra nebeská ještě člověku mohla zdát být zcela nedosažitelná.

Ta "Dokonalost" - to je jenom jeden a s p e k t jednoho jediného, jednotného a nerozlučitelného Bytí. To "čisté", ryzí, transcendentální Bytí - to by nebylo nakonec ničím, kdyby neexistovalo to "tělo" světa vezdejšího, i s jeho celou nedokonalostí.

Je skutečně velkou zásluhou Hegela, že to zřejmě jako první dokázal s takovou jednoznačností vyslovit: takovéto "čisté Bytí", zcela odtržené od toho "nedokonalého", profánního světa vezdejšího - to by bylo tak prázdné, že by fakticky bylo totožné s nicotou, s Ničím!

Byla by to pouhá potencialita, pouhý princip dokonalosti; ale nikdy by to nebyl svět sám, a tedy ani Bytí jako takové.

Jednou větou: ta (nebeská, transcendentální) Dokonalost n i k d y reálně neexistuje bez právě té pozemské nedokonalosti. Obojí jsou jenom dva různé aspekty jedné a téže jsoucnosti.

Právě v tom spočívá ta klasická chyba lidské mysli, že nedokáže pochopit, pojmout, "strávit" tuto podvojnost, tuto současnou koexistenci dokonalého a nedokonalého. A proto si lidská smysl znovu a znovu vykresluje ten svět absolutní, ničím nezkalené (božské) Dokonalosti, principiálně odtržené a odloučené od světa pozemské nedokonalosti.

-------------------------

Sečteno a podtrženo: tyto lidské představy o Dokonalosti jsou objektivně podmíněné; ale přesto jim není možno přiznat nárok na pravdivost. Skutečné Bytí je samo sebou; a ne podle toho, co si o něm ve své omylnosti představují lidé.

Tak vidím, pane Poláčku, že si zase nerozumíme. Ale už se s tím asi smířím, jakožto s projevem nedokonalosti světa.

Znáte ale třeba názvy ulic pražského Josefova před jeho asanací?

Kdy byl Jeruzalém asanován, pane Nusharte?

Jeruzalém nebyl asanován, ale srovnán se zemí roku 70 n.l. při prvním židovském povstání proti Římanům.

Z Jeruzaléma srovnaného se zemí v roce 70 zbyla jen západní zeď Chrámu – Zeď nářků. Na místě zničeného města bylo vybudováno nové město, zcela v římském stylu, které bylo nazváno Aelia Capitolina.
Pokud Jan používá pomístní hebrejské názvy, musel by si je doslova vycucat z prstu, jestliže evangelium napsal řecky a až dlouho po zničení Jeruzaléma. Proč by to dělal?

Přece jen se ještě vrátím k té Boží dokonalosti. Totiž uvedu, jak si Boha představuje papež František. Má to dost daleko k "ničím nezkalené (božské) Dokonalosti, principiálně odtržené a odloučené od světa pozemské nedokonalosti", jak si ji představuje pan Poláček.
"Ptejme se: je možné, že Ty, Bože, znáš pouze lásku? Ty neznáš nenávist? Ne – odpověděl by Bůh – znám pouze lásku. Kde je v Tobě pomsta, požadavek spravedlnosti, rozhořčení nad uraženou ctí? A Bůh by odpověděl: Já znám jenom lásku".
https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=28831

Pane Nusharte, v mém dětství jsme u mé babičky v Krušných horách chodili k "Supímu hrádku", který už v té době byl skoro jenom ruinou. Ale tento jeho název se v paměti místních stále ještě udržoval - celá staletí poté, co tento hrad byl opuštěn, rozbořen a přestal sloužit svému účelu.

A takových míst, která už dávno neexistují, a přesto jejich jména stále ještě žijí v místní paměti, by v Čechách bylo možno nalézt tisíce.

Ještě jednou: evangelista Jan zřejmě pocházel z Palestiny, takže není žádného divu, že mu místní názvy (a to třeba i lokalit mezitím zbořených) byly důvěrně povědomé. Z této jeho znalosti není možno dělat žádné dále jdoucí závěry.

Stejně jako já z té mé znalosti onoho Supího hrádku nemohu legitimně fabulovat, že tam svého času strašila Bílá paní.

Tak za prvé: paní Hájková, Vy sama přece vždy trváte na tom, že křesťanský Bůh je totožný s židovským Jahvem.

Jenže: o tomto Jahvem se za žádných okolností nedá prohlásit, že znal "jenom lásku". Jahve byl bůh hněvivý, vznětlivý, žárlivý, brutální a velice pomstychtivý. Který neváhal vyvraždit (to jest: smrtí postihnout) tisíce a desetitisíce Židů, když ti se opovážili mu být "nevěrní", to jest, když uctívali i jiné bohy.

----------------------------------

A za druhé (což ovšem souvisí s výše řečeným): tento novokřesťanský "Bůh plný lásky" - to je právě jenom čirá fikce. Je to jenom přesně ta projekce věřících křesťanů, o které jsem mluvil. Křesťané touží vnitřně po tom dokonale harmonickém, všech strastí a bolestí zbaveném světě - a tak si tuto svou touhu projektují do svého obrazu "láskyplného Boha".

Tento obraz - jak výše uvedeno - se ale během dějin velice měnil, a to dokonce i u samotného Boha křesťanského; neboť prakticky po celé trvání středověku i ten křesťanský Bůh byl - sice už ne tak slepě pomstychtivý jako starý Jahve, ale stále ještě krajně přísný. Ten středověký křesťanský Bůh, to byl v prvé řadě Bůh trestající, Bůh hrozící peklem pro hříšníky. A středověký křesťan, ten skutečně žil celý svůj život v hrůze před tímto nebeským soudem, před uvržením do pekla.

Dalo by se dost možná říci, že to paradoxně bylo až racionalistické osvícenství, které tu víru v reálnou existenci pekla přece jenom dosti oslabilo, a tím umožnilo zbavit křesťanského Boha té jeho trestající přísnosti. A transformovat ho tedy do té současné podoby "milujícího Boha".

V každém případě je jisté: tento veskrze milující, vší strohosti a přísnosti zbavený Bůh - to je v křesťanství skutečně až záležitost poslední doby. V žádném případě není možno tvrdit, že takovým by křesťanský (křesťansko-židovský) Bůh byl vždy.

Je tedy možno zcela jednoznačně vidět: ten obraz Boha se v dějinách velice výrazně měnil; a byli to sami lidé, kdo si tuto svou představu Boha měnili.

Proč by se Boží přístup k lidem nemohl měnit, podle toho, jak se měnili samotní lidé? Které navíc začal proměňovat Kristus?

"Pane Pospíšile, tím kdo by si mě znovu přečíst evangelia bez vší předpojatosti - to znamená, bez vší zatíženosti starými dogmaty křesťanského katechismu - tak to jste, řekl bych, v prvé řadě Vy sám." - Děkuji Vám, pane Poláčku! Poslechl jsem Vás, a stal se účastníkem dění před 2 000 lety. Pokračuji v četbě evangelií. A co Vy? Kdy se pustíte bez předsudků do četby evangelií?

Název Supí hrádek se možná udržoval diky tomu, že z něj zbyly aspoň ty ruiny, jak píšete. Lidé okolo nich patrně chodili a zajímali se, co to vlastně je. A dost možná, že se lidé o hrádku i o jeho názvu dovídali ve škole v hodinách dějepisu či vlastivědy.
Ale měl byste si uvědomit, že židovská i židokřesťanská komunita musela opustit Palestinu poté, co byl zničen jeruzalémský chrám v roce 70, a byla rozeseta napříč Středomořím. Nevím, zda si ty pomístní názvy odnášeli v paměti do diaspory jen tak pro nic za nic, aniž si odnášeli evangelium, které podle vás vzniklo až mnohem později. A nové město Aelia Capitolina, to už bylo helénizované. Židům do něj byl odepřen přístup.

Opravdu nevím, na co narážíte a co tím chcete dokázat, paní Hájková.

Za prvé, to že byl zničen Jeruzalém neznamená že by Palestinu opustili (byli z ní vyhnáni) všichni Židé.

A za druhé: ti kteří ji opustili, ti samozřejmě ve svých vzpomínkách vzali ty místní názvy s sebou. Chrám byl zbořen roku 70; vznik Janova evangelia se datuje obvykle do let 90 - 100 n.l. To znamená: ten časový rozdíl je nějakých dvacet-třicet let. Čili žádný problém pro to, aby si mohl autor Janova evangelia ještě pamatovat místní názvy, které zažil ve svém mládí.

Pane Pospíšile, abyste se skutečně mohl stát "účastníkem dění před 2000 lety" - tak k tomu byste si napřed musel prostudovat skutečně velké množství seriózních historických studií. Opravdu u Vás nemám ten pocit, že byste na své cesty časem byl vybaven takovouto průpravou.

Paní Hájková, jestliže tedy křesťanský Bůh může libovolně měnit svůj přístup k lidem - pak se ovšem kdykoli zase může stát tím žárlivým, vznětlivým, krvelačným Jahvem.

V žádném případě ale nemůžete tvrdit, že by ten křesťanský Bůh byl prostě a jednou provždy identický s "láskou".

Tak za prvé, Bůh nikdy nebyl krvelačný. Nicméně pomsta byla svého času na zemi zcela legitimním nástrojem. To ano.
A za druhé - Bůh nikdy neruší své sliby.

Takže Vy, pane Poláčku, nechcete si znovu přečíst evangelia bez vší předpojatosti .

"Opravdu u Vás nemám ten pocit, že byste na své cesty časem byl vybaven takovouto průpravou." -
Pane Poláčku, to bych do vás nikdy neřekla, že zrovna vy tolik dáte na své pocity.

a opět se přesvědčuji o tom, že pokusy přesvědčit druhého argumentační obratností, jsou docela plané.

Ale pro Vás, pane Poláčku, pro Vás mám kromobyčejně hluboké pochopení. Připomínáte mi mě do mých sedmadvaceti let. Nesmírně inteligentní, rétoricky schopný, verbálně obratný a nesmírně působivý v konstruktivní představivosti. Přesvědčený, že moje schopnost argumentovat přece musí ty druhé (a „zatemnělé“) přivést k rozumu a přesvědčit.

Nemusí. Protože nemůže. Také jsem totiž tehdy ještě nechápal jednu doopravdy klíčovou skutečnost: Argumentací z materiální dimenze, pomocí tělesného rozumu a hmatatelných důkazů, nepohnete ani o milimetr postoji a pohledy z dimenze duchovní. Platí pouze pro svět fyzický, tedy pro Zemi. Naopak ani důkazy duchovní zhusta nepohnou fyzickou realitou (s výjimkou, kdy tělo akceptuje a následuje bytost duchovní). Protože hrubohmotný materiál je prostě nevidí, nevnímá a tedy neuznává.

Pane Poláčku, s veškerým respektem k Vám a vážností (neboť mi to žádnou radost fakt nepůsobí), Vy tomu vůbec nerozumíte!
Ani nemůžete, neboť třebaže jste se naučil ovládat verbální materii učenců, filozofů a osob náboženství blízkých (sic), cestu k poznání duchovních entit a reálií si dosud stále blokujete Vaší „světskou moudrostí“. Před oči jste si dal Váš logicky vysvětlený a zkonstruovaný obraz fyzického (a psychologicky vnímaného) světa, a protože jste si zrak doslova zatarasil pregnantními formulacemi a „důkazy“ správnosti Vašeho pohledu na věc, nic jiného nevidíte. Vaše schopnost logicky dovozovat by Vám teď měla napovědět, že to mu tak je.

Nechci vést dlouhé a trochu zbytečné řeči, tak závěrem jen větu, kterou dozajista pisatel Janova Evangelia vložil Ježíši do úst až daleko „poté“, a jistě pod dojmem rozkvétajícího křesťanství:

„Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží“.

Přeji Vám (stejně ovšem, jako komukoli jinému), aby se Vám to podařilo, jinak kolem duchovních záležitostí budete stále pouze obcházet, pozorovat je zvenčí a o nich jenom učeně mluvit.

Být něčeho účasten znamená zapojit srdce.

z mého pohledu jste Vy a pan Poláček dvě rovnocenné strany téže mince, něco jako jin a jang nekonečných debat o Bohu a víře. Nemůžete si porozumět navzájem a nemůžete ani přesvědčit o své pravdě nikoho třetího. Protože člověk buďto víru má anebo nemá. Tím je dána jeho pozice a žádná debata ji nezviklá.

v obecné rovině (nikoli jen v debatách o Bohu a víře) já úplně to samé cítím i ve Vašich postojích (viz zakončení naší poslední debaty Vaším prohlášením, že nemám šanci Vás přesvědčit o tom, jak jsem to myslel - abych to tedy ani nezkoušel).

Pane Mašku, tady jste trochu smísil dvě různé záležitosti.

Za prvé: možnost přesvědčit názorového odpůrce zcela obecně. A za druhé: možnost překlenout propast mezi racionalistickým, a mezi neracionálním (metaracionálním, intuitivně-emocionálním) způsobem vnímání světa, respektive skutečnosti.

Ad 1: ono je vždy extrémně obtížné, přesvědčit názorového odpůrce o čemkoli, i když se jedná třeba jenom o fotbal. ;-) Sám jsem už uváděl výsledky moderních psychologických výzkumů, že i když je zastánci nějakého názoru s kterým je on emočně spjatý (například ohledně rizikovosti očkování) - i když se mu nějaký jeho argument zcela jednoznačně vyvrátí, on si hned vzápětí najde (pseudo)argument další, a svou pozici obhajuje pak ještě s neotřesitelnější tvrdošíjností!

Je to opravdu podivný mentálně-charakterový rys toho tvora, který si do svého druhového označení hned dvakrát vložil predikát "moudrý". Spíš by to druhové označení mělo znít "člověk tvrdohlavý", či tak nějak. Někdy to dokonce opravdu už budí takový dojem, že tato planeta vůbec není obydlena lidmi, nýbrž roboty; automaty kteří každý jedou jenom podle předem vloženého programu. A nic - naprosto nic nedokáže tento jejich program změnit.

Ano, je to skutečně velice tristní stav; ale pokud přece jenom ještě chceme setrvávat alespoň na posledních zbytcích té víry, že jsme přece jenom lidé, a že tedy přece jenom máme alespoň určitou schopnost čistě rozumové činnosti - pak ani nikdy nesmíme vzdát ten pokus o dialog. Tedy o tu naději, že toho druhého přece jenom dokážeme alespoň trochu přesvědčit či zviklat silou čistých a nezpochybnitelných argumentů.

--------------------------

Ad 2: pane Mašku, že ta propast mezi racionálním a mimoracionálním způsobem vnímání světa je obrovská, o tom není sebemenších pochyb.

Nicméně platí v zásadě už řečené pod bodem 1: kdybychom měli jednou provždy vzdát naše snahy o překlenutí této propasti, pak bychom tím fakticky vzdali sebe samé, jako člověka.

Protože Bytí jako takové je nakonec jenom jedno; to jenom my, lidé, ve své d o s a v a d n í nevědomosti a omezenosti nejsme schopni toto Bytí pochopit v jeho vlastní jednotě. Jsme to jenom my, lidé na současném stupni svého vývoje, kdo ve své mysli nejsme schopni pojmout tento podvojný charakter Bytí, a tak si to celé znovu a znovu zjednodušujeme jenom na pohled buďto racionalistický, anebo spirituálně iracionalistický.

A kdybychom teď jednou provždy prohlásili: "Tuto propast nikdy není možno překlenout" - pak bychom tím fakticky prohlásili, že člověk jako druh, jako myslící bytost není schopen žádného dalšího rozvoje. Že nikdy nebude schopen překonat tuto svou dosavadní omezenost, tuto svou vnitřní rozpolcenost.

---------------------

A za třetí: pane Mašku, já naprosto m á m vysoké porozumění pro spirituální sféru. Nikdy jsem nebojoval proti spiritualitě jako takové. To jediné proti čemu neustále vedu boj, to jsou překonané, archaické, antiracionální, se zcela základními principy rozumu neslučitelné f o r m y toho či onoho zcela konkrétního kultu.

Tady jak známo se vedou spory především o křesťanství; a křesťanství - to se nedá nic dělat - je vysoce zatíženo právě takovými překonanými, dnes už neudržitelnými iracionálními tvrzeními, historkami, mýty a legendami.

A to je vlastně všechno, pane Mašku. Nejde o to stavět proti sobě racionalismus a spiritualitu; naopak, skutečně důsledný racionalismus je si přinejmenším vědom jak ontologické, tak niterné (emocionálně-psychologické) legitimity spirituality.

Nejde o to popřít, zrušit spiritualitu. Jde naopak o to, očistit ji od těch překonaných, archaických, neudržitelných elementů.

Nebo jinak řečeno: jenom a pouze taková forma spirituality může být považována za legitimní, která dokáže vydržet a ustát srážku s rozumem.

Ale jinak Vám, pane Mašku, děkuji za vzácně vstřícný a přátelský pohled na mé snažení zde. ;-)

Není mi úplně jasné pane Poláčku, proč tak zarytě trváte na té své uměle vytvořené dichotomii božské (vládnoucí, nadřízené) vs. lidské (zbavené vůle, nesvobodné).

Vždyť to jde proti samotnému duchu křesťanství, vždyť Ježíš sám je vlastně propojení těchto dvou u vás tak ostře a neslučitelně oddělených částí. Je zároveň Bůh i člověk, je mostem mezi nimi, je právě tím propojením, které odmítáte vidět.
(v jednom z vašich příspěvků (11.Ledna 2019, 10:41:8) dokonce přiznáváte, že Ježíš před člověka "staví úkoly", ale vlastně to tak asi nemyslíte, aspoň to nemá žádný vliv na jiné vaše názory s tímto nekompatibilní...)

.....................

Za určitých okolností mohou být i součástí/přínosem civilizačnímu pokroku.
Příkladně schopnost křesťana vnímat Boha nikoliv v personifikované podobě byla před pár set lety možná pouze ojedinělým jedincům. A dnes je to umožněno i mně - polovzdělanému penzistovi.
Jde o malý emancipační pokrok poměrně značného vlivu na schopnost tvorby konsenzu v sekularizované společnosti
....bych se domníval.

Respektive pane Poláčku - vy vytyčujete dvě jsoucna, dva vztahy mezi božským a smrtelným.
První si představuje svět jako dichotomii - dokonalé božské je zcela nadřazeno pozemskému, zcela ho ovládá, pozemské nemá důvod k vlastní aktivitě, nic nehledá, protože nic nalézt ani nemůže.
Do téhle kolonky řadíte buddhismus, taoismus, komunismus..... a taky ze zcela neznámého a mně nepochopitelného důvodu i křesťanství, přestože všechny základní křesťanské teze toto popírají.
Ba samotný Kristus to popírá.

A pak tady máme pravdivé vidění světa coby opozici k výše uvedenému lživému vidění, v němž je božské a lidské propojeno.
Prý na to přišel křesťan Hegel.

Problém je v tom, že pan Poláček si myslí, že Ježíš byl JENOM člověk. Pak mu uniká smysl celého křesťanství.

Tak především: ta podvojná identita Ježíše jakožto Boha a zároveň člověka - tak to je až dost pozdní produkt křesťanské teologie. Vzniklý až opravdu hodně dlouho po jeho smrti. Sám Ježíš o tom - tedy že by měl být zároveň člověkem a Bohem - vůbec nic nevěděl.

------------------------------------

Tak to je jedna věc. A teď se tedy podívejme blíže na tento konstrukt křesťanské teologie - tedy na tento podvojný, lidsko-božský charakter Ježíše - blíže.

Nutno uznat: tento konstrukt není vůbec nijak marný. V každém případě splňuje základní požadavek dialektiky: zahrnuje danou věc - tedy postavení člověka v jeho (duchovním) světě - z obou jejích stran. Máme tu jak tu stránku metafyzicko-absolutní (Bůh), stejně tak jako stránku lidskou (člověk).

Potud tedy dobře. Ta klíčová otázka ovšem zní, jestli je tento dialektický vztah (syntéza dvou protikladných momentů) v křesťanství vyřešen a pojat opravdu důsledně, opravdu vyváženě - anebo ale jestli jsou tu oba tyto momenty sice přítomny, ale jenom formálně. To jest: jestli jejich propojení, syntéza není jenom vnějškové.

Právě tohle - budiž to řečeno ještě jednou - je zcela klíčová otázka. Není to totiž nijakou výjimkou, ale spíše pravidlem, že se vytvoří nějaký konstrukt, nějaký model, který napohled vypadá velice přesvědčivě, že dokázal pojmout danou věc v její úplnosti, tedy právě v této její dialektické podvojnosti - ale při bližším pohledu se ukáže, že tomu tak není, že tento model je pouze formálně správný, ale vnitřně nevyvážený, nesymetrický.

Naprosto klasickým příkladem této pouze formální, asymetrické dialektické syntézy je dílo samotného Hegela - tohoto velmistra dialektiky, jehož koncept dějin a vůbec veškerého bytí svého času platil za absolutní, konečný, nezpochybnitelný. Ale - netrvalo dlouho a ukázala se právě tato nevyváženost toho modelu; v posledku veškerá lidská dějinná činnost (a tedy člověk sám) byl jenom nesvébytnou figurkou (jak sám Hegel přímo řekl: loutkou!) na šachovnici Absolutního ducha (tedy: Boha).

S takto pasivním postavením člověka se nespokojil Marx (především z ryze praktických, sociálních důvodů) - a Marx se tedy pokusil o novou dialektickou syntézu vztahu mezi člověkem a světem. A i tato jeho syntéza (v osvobozené komunistické společnosti) se opět nakonec ukázala být pouze fiktivní, formální, asymetrickou. Tato její asymetričnost spočívala v podřízení jednotlivce pod zájmy celku. Volonté générale, na úkor autonomní svobody lidského jedince.

Připomeňme si, o co se jedná: opravdu vyvážený, symetrický vztah můžeme mít jenom a pouze tehdy, když o b a momenty onoho vztahu mají zachovány svou vlastní (byť i jen relativní) autonomii. Pokud tato autonomie zachována není - pak ve skutečnosti jeden účastník konec konců pohlcuje, dominuje toho druhého. A ten je právě jenom tou jeho "loutkou".

Ježíš - kde pak on si ve své l i d s k é pozici zachoval svou bezpodmínečnou autonomii?

Ano - on si vyvzdoroval svou autonomii vůči Z á k o n u, vůči jeho formalistickým ustanovením; ale Ježíš si nevytváří žádnou autonomii vůči samotnému Absolutnu - tedy vůči Bohu.

A on si ani žádnou takovou autonomii vytvořit nemohl. Pokud by skutečně byl sám Bohem/Logem, pak nemohl přejít do opozice vůči sobě samému.

Vidíme tedy na první pohled: ta podvojná role Ježíše, jakožto člověka a Boha zároveň, je ve skutečnosti pouze fiktivní.

Pokud byl Bůh - nikdy nemohl mít potenciál ke skutečné emancipaci člověka. Kterážto emancipace - v posledním smyslu - nemůže znamenat nic jiného nežli právě to, že člověk hrdě prohlásí: "Já budu svůj svět, svůj život utvářet podle své vlastní vůle, podle nálezu svého vlastního rozumu!"

Jistě, křesťanství vychází z přesvědčení, že "tam nahoře", u Boha, je přece všechno naprosto a bezezbytku dokonalé a dobré. A že tedy člověk tím, když se k tomu božskému plně přimkne a bezezbytku s ním splyne, že tím neztrácí svou svobodu, ale naopak dochází svého určení, svého naplnění.

Jenže: to je právě přesně ten Hegelův model, i se všemi jeho chybami. I u něj byl ten "Absolutní duch" sám o sobě naprosto dokonalý, dovršený. Hegel pochopil alespoň tolik, že toto Absolutno, tento Absolutní duch ke své realizaci, ke svému dovršení nezbytně potřebuje jsoucí, materiální svět, a samotného člověka. Na rozdíl od křesťanství - kde Bůh tvoří člověka jenom v aktu své libovůle - u Hegela je tedy vznik člověka nutný a nezbytný. Ale jestliže u Hegela ten člověk, i s celým svým dějinným dílem, nakonec zůstává jenom tou "loutkou" Absolutního ducha, pak v křesťanství má člověk roli ještě marginálnější - neboť Bůh člověka ve skutečnosti vůbec nepotřebuje pro to, aby mohl naplnit smysl sebe sama. Ano, v křesťanství se ta loutka-člověk může samozřejmě pokazit, může se přimknout ke zlu; ale to nic nemění na tom, že tato loutka nemá žádnou svou vlastní autonomii, nemá žádnou možnost vytvářet svůj vlastní s m y s l svého světa.

Ta křesťanská "svoboda" je tedy svobodou bez autonomie; a zůstává skutečně křesťanským mystériem, jak má být něco takového reálně možné.

Takže ještě jednou: ten (dodatečně vzniklý) model křesťanských teologů o jednotě božské a lidské podstaty Ježíše sám o sobě není zcela marný, obsahuje určité progresivní elementy; ale v žádném případě není možno ho uznat za model skutečně řešící daný problém.

Jeho zásadní závadou zůstává ona asymetričnost vztahu člověka a Absolutna (Boha); kdy člověk nakonec zůstává v tomto vztahu jenom podřízeným, subsumovaným článkem, bez vlastní autonomie, bez vlastní svébytnosti.

Bez možnosti říci: "Já jsem já". Protože v křesťanství je člověk nakonec vždy něčím jiným, nežli sám sebou: je pouhým produktem Boha-Stvořitele.

Vy se pořád staráte jen o nějaké "modely", namísto o realitu, pane Poláčku.
Jak to to, že dnes člověk nemá možnost vytvářet svůj vlastní s m y s l svého světa? Kdo mu v tom brání? Vždyť spousta lidí se o to s větším či menším úspěchem pokouší. Zatímco jiní se zase pokoušejí hledat ten smysl v Bohu, aniž by je k tomu někdo nutil a aniž by jim kdo zakazoval hledat vlastní smysl.

Jak už jsem několikrát zmínil, probírám se právě v současné době dosti podrobně děním roku osmašedesátého. Tedy toho zlomového období, kdy se na jedné straně přímo provalila stavidla s odhalováním všech deformací a zločinů předcházejících let komunistického režimu - kdy ale zároveň znovu ožila naděje na to, že tento komunismus teď bude "obrozen", že budou konečně uskutečněny všechny jeho původní humanistické ideály.

Všechny ty tehdejší názory, postoje, prohlášení, analýzy a úvahy profiluje jeden ústřední moment: totiž víra v harmonickou pospolitost všech lidí za socialismu. Přiznává a odhaluje se (mnohdy se skutečným úděsem), co všechno se především v padesátých létech spáchalo ve jménu komunismu; nicméně stále ještě přetrvává víra, že to byly jenom časově podmíněné deformace, ale že t e ď se všechno napraví, a že v š i c h n i lidé se teď už konečně budou moci semknout v harmonické spolupráci na velkém společném díle.

Zkrátka: ti tehdejší reformní komunisté si opravdu ani v nejmenším nedokázali uvědomit, jak obrovské c e n t r i f u g á l n í síly jsou ukryty v lidském individuu. Anebo - možno také říci - v lidské individualitě.

Oni si vůbec nedokázali představit, že jakmile poskytnou lidem svobodu, že to nemůže vést k žádnému jinému výsledku, než k totální destrukci socialismu, s jeho kolektivistickou harmonií. Oni pořád ještě věřili tomu, že i osvobozený člověk se v této své svobodě naprosto dobrovolně a uvědoměle přimkne ke všem těm kolektivisticko-humanistickým ideálům socialismu.

A přesně v totéž nakonec věří i křesťanství: že i svobodný člověk nebude svou svobodu nacházet v ničem jiném, nežli v dobrovolném a uvědomělém splynutí s Božím dobrem.

Pro tuto touhu po této Velké harmonii je sice možno mít plné pochopení; a jmenovitě ten osmašedesátý byl - a právě pro tuto víru - svým způsobem opravdu nádherný a jedinečný rok.

Ale nedá se nic dělat: realita světa i realita člověka je jiná, ta harmonie a pospolitost jsou tu sice ovšem t a k é nějakým způsobem přítomné; ale nikdy není možno se spolehnout na to, že tato harmonie jenom svým vlastním vyzařováním účinně přetvoří a jednou provždy nekonečným Dobrem zahrne náš svět.

Této touhy po harmonii se nemusíme (a nesmíme!) vzdát; ale stejně tak musíme vzít vážně člověka takového, jaký je ve svém reálném, nikoli ve svém fiktivním žití. Jedině na základě takovéhoto realismu můžeme v našem vezdejším světě vytvořit alespoň takový stupeň harmonie, jaký je vůbec objektivně možný.

Když hledám smysl vlastního žití v někom jiném, paní Hájková, pak to automaticky znamená, že ho nemám - a nehledám - v sobě.

Vezměme si docela obyčejnou lidskou, partnerskou lásku. Jsou takoví, kteří se zamilují natolik intenzivně a natolik "oddaně", že mají pocit že jenom a prostřednictvím této své lásky, toho svého partnera mohou najít, a také skutečně nalézají definitivní smysl svého života.

Jenže, jak Vám řekne každý znalec z oboru lidské duše, a především každý manželský a partnerský poradce: právě takovéto "nesobecké" lásky mají pravidelně velmi jepičí život. Na tomto aktu, vzdát se sebe samého ve prospěch svého partnera, je něco krajně nezdravého. Ne že by to nemohlo tu a tam fungovat, když jeden partner je naprosto dominantní, a ten druhý naprosto submisivní; ale zdravý, rovnoprávný lidský vztah to skutečně není.

No, já se přiznám, pane Poláčku, že já jsem skutečně tak nedokonalý člověk, kterému toho tolik chybí, že já prostě ten svůj smysl musím hledat mimo sebe.
A proto potřebuji lásku a také potřebuji Boha.

s alespoň průměrným intelektem by nemělo být obtížné zjistit, že obraz světa, který on vnímá v jistém čase svého života, se podstatně liší od obrazu, který mu týž svět poskytuje za několik desítek let. Nemůže pominout, že ony změny, které zjistil, nejsou vždy způsobeny tím, že by se svět změnil, ale značně tím, že on tentýž svět vnímá jinak.

Jsme-li schopni pochopit, že se naše vnímání světa mění, neměl by být problém akceptovat, že mění i u jiných lidí. Domnívám se, že to je pro názorové ovlivňování - jež je součástí vývoje poznání - podstatné. Názorové působení je totiž podle mého soudu rozhodující, ostatní je (přes dočasné mocenské úspěchy) mlácení prázdné slámy.

Nikde se přece neříká "miluj bližního svého víc než sebe sama".

Musím říct, že někdy už se v té diskusi zcela ztrácím, zkrátka přestávám rozumět, co vlastně pan Poláček chce říct.
Ale ještě to zkusím. Takže vezměme si ty pojmy dominantní x submisivní. Pan Poláček chtěl zřejmě naznačit, že ve vztahu Bůh a člověk v křesťanství je člověk absolutně submisivní, kdežto Bůh je absolutně dominantní. Člověk musí dělat to, co chce Bůh. Myslí si opravdu, že Bůh, který odpouští lidem hříchy, je dominantní?
Já bych to ukázala z jiné stránky. Dejme tomu, že existuje člověk, který je natolik submisivní, že má skutečně potíž být sám sebou. Nedělá, co chce sám, ale to, co po něm chtějí druzí, protože buď neví, co chce, nebo je jeho vůle slabá.
Přičemž každý chce po takovém člověku něco jiného, takže on je zcela na roztrhání nebo na rozpadnutí, a raději se lidem vyhýbá. Ale potom k němu přijde Bůh a nabídne mu sám sebe, aby mu pomohl najít sama sebe. A člověk je zachráněn. Už se nemusí lidem vyhýbat. Diky Bohu.
Jakápak dichotomie? Vždyť podle křesťanského pojetí je člověk v Bohu i Bůh v člověku. Tedy obojí je spojeno.

Paní Hájková, jakmile si někdo osobuje absolutní právo rozhodovat o tom, zda druhému člověku smí či nesmí být odpuštěno - pak je automaticky vůči tomu druhému dominantní.

A naopak: ten kdo tomu druhému přizná výlučné právo rozhodovat o - jeho vlastním - odpuštění či neodpuštění, či dokonce o jeho "záchraně", ten se okamžitě ocitá v pozici submisivní.

Jenže, pane Nusharte, v křesťanství se říká: miluj B o h a více než sebe samého...

Nerozumím, pane Poláčku. Má se tedy o odpuštění hlasovat?

Každý člověk má přece moc odpustit těm, kteří mu něco špatného udělali (nebo si to aspoň myslí). Zároveň ale to jeho odpuštění není něco, co mu může někdo přikázat.

Ale jak je vidět, jsou v tom pořád ještě zmatky. Nepochopení, o co se vlastně jedná. Hegel svého času (na počátku své "Filozofie práva") udělal jednu opravdu zajímavou věc: on analyzoval dopodrobna samotnou vnitřní strukturu lidské svobody. (Respektive, svobodné vůle.) Nám se napohled pojem či skutečnost svobody může zdá věcí naprosto jednoduchou; ale jak se ukáže, ve skutečnosti se jedná o velice komplexní, vnitřně strukturovanou záležitost. A co je pro nás tady důležité: Hegel sice tu svobodu analyzuje v ryze univerzální, filozofické podobě; ale fakticky se to jeho pojetí svobody plně kryje s pojetím křesťanským.

------------------------------------------

Hegel svou analýzu počíná tím, co je "svoboda" pro běžnou lidskou mysl: totiž jako možnost, jako bezpodmínečné právo dělat si všechno, co chci já sám. Tedy - svoboda realizovat svou vlastní vůli.

Hegel říká: ano, to je v pořádku. Tato bezpodmínečná svoboda vlastního konání je skutečně naprosto zásadním, nepostradatelným momentem svobodné vůle.

Jenže, Hegel k tomu vzápětí připojuje: tato ryze osobní, individuální svoboda je právě pouze j e d e n moment svobody; není to svoboda celá.

Takto ryze individualisticky pojatá svoboda je jenom formální, jenom vnější. Jednající individuum je svobodné ve svých aktech vůle; ale ve skutečnosti je - na této úrovni - o v l á d á n o nevědomými obsahy (pudy, instinkty, rozumem neřízenými potřebami a tužbami). Pro takovouto svobodu má Hegel označení "Willkür", svévole. Je to svoboda vlastně anarchistická, respektive svoboda divocha nebo barbara. Je to pouhá volnost, která svou nevázanost povýšila na absolutní princip. Takováto anarchistická volnost nad sebou není ochotna uznat žádnou autoritu kromě sebe samého.

Hegel proto říká: abychom dostali skutečnou, pravou svobodu (hodnou člověka, tedy rozumné a mravního jednání schopné bytosti), pak k tomu prvnímu momentu musí přistoupit ještě moment druhý, opačný. Jestliže ten první moment svobody je individualistický, pak ten druhý je univerzalistický. Jestliže ten první moment je formalistický (mohu si dělat co chci, bez ohledu na obsah, na charakter a význam mých činů), pak ten druhý je substanciální, obsahový. Tento druhý moment znamená: skutečně svobodný jsem pouze tam, kde konám tak, aby to bylo v souladu s objektivním dobrem. S objektivním dobrem tohoto světa, celého kosmického řádu a pořádku.

Je na první pohled vidět: tato druhá svoboda je kvalitativně vyšší, hodnotnější, nežli ta svoboda první. Člověk se zde pozdvihává ze svého původního, divošského stavu, kdy on byl pouze autoritou sám sobě, a uznává nad sebou autoritu vyšší, konec konců autoritu veškerého Bytí.

Jenže: pro dialektika Hegela tímto pouhým konstatováním vyšší kvality toho druhého pojetí celá záležitost ještě ani zdaleka nekončí. On totiž ví: tato o sobě vyšší, hodnotnější svoboda, pokud zůstane izolovaná jenom samu na sebe, je opět jenom d í l č í, neúplná, strnulá. (Hegel říká: "abstraktní".) Je to opět jenom j e d e n m o m e n t svobody, nikoli svoboda celá. Tato svobodná vůle je sice obsahově správná (dělám to, co je objektivně správné) - ale chybí tu ten moment první, totiž "dělám to proto, že to chci".

Hegel to v dané pasáži nezmiňuje výslovně, ale evidentně tu má na mysli (také) judaistický Starý zákon. Ten kdo dodržuje tento Zákon, ten koná objektivně správně (v souladu s Boží vůlí, tedy s božím Dobrem) - ale on fakticky n e v í, proč tak jedná. On tak jedná jenom proto, že je mu to n a k á z á n o; ne proto, že by sám nahlédl vnitřní nutnost, správnost toho jednání.

Teprve syntéza o b o u těchto momentů podle Hegela dává dohromady skutečně svobodnou vůli, a tedy skutečnou lidskou svobodu: jednám objektivně správně (tj.: jednám mravně) - ale jednám tak proto, že jsem s á m nahlédl a rozpoznal kořeny té mravnosti, toho objektivního dobra.

Tuto syntézu pak Hegel ovšem spatřuje v křesťanství, respektive v osobě Ježíše, který v sobě spojuje obojí: jak tu bezpodmínečnou lidskou svobodnou vůli (manifestující se odmítnutím slepé poslušnosti vůči Zákonu) - tak ale i to objektivní Dobro respektive mravnost, splynutím s Boží vůli.

Tento model spojení individuální svobody a univerzální mravnosti - nutno uznat - je krajně přesvědčivý. A napohled se zdá být skutečně "neprůstřelný". A je nutno podívat se na celou záležitost opravdu velice hodně zblízka, abychom rozpoznali jeho deficity; ne-li přímo jeho klamavost.

-------------------------------------

Vraťme se zpět k tomu judaistickému Zákonu. Jak bylo řečeno, ani poctivé konání v souladu s ním (a ačkoli ten vyjadřuje Boží vůli, tedy objektivní Dobro) není skutečnou svobodou; jednající nekoná z vlastního přesvědčení, nýbrž "na rozkaz". A - konec konců ze strachu před božím hněvem.

Položme si otázku: dostává se tady křesťan s k u t e č n ě do zásadně jiné pozice? Křesťan se sice už nepodřizuje slepě mrtvé liteře Zákona - ale na straně druhé ani křesťan nemá ž á d n o u v l a s t n í v o l b u ohledně rozhodování o tom, co je a co není dobré!!

I křesťanovi tedy nezůstává v jeho "svobodné vůli" nakonec nic jiného, nežli se pokorně sklonit před boží autoritou; křesťan se jednou provždy spolehne na to, že "Bůh to přece musí vědět lépe".

Vraťme se zpět na počátek Hegelovy analýzy svobodné vůle. Bylo řečeno, že ten moment autonomní, ničím nepodmíněné svobody jednotlivce je naprosto základním, nepostradatelným momentem skutečně svobodné vůle.

Jenže: teď se nám ukazuje, že ve skutečnosti Hegel sám tento moment nakonec r u š í, naprosto ho podřizuje tomu vůdčímu momentu té univerzální (Boží) vůle!

Svoboda je tedy v Hegelově podání nakonec jenom a čistě "poznaná nutnost"; ale ten moment vlastního hledání, vlastního chtění, vlastní autonomní vůle lidského jedince je tu nakonec zcela vymazán!

Pan Petrasek nedávno zmínil, že "určitá míra anarchistického smýšlení" je velice prospěšná i v podmínkách současného, moderního státu. Prostě proto, že tento stát (ačkoliv svou existencí, svými zákony bezpochyby objektivně dobrý) potřebuje tuto "kontrolu zdola", to neustálé přezkušování, zda právě v tuto chvíli je právě toto (tyto zákony, tyto normy, tyto hodnoty) dobré, anebo už přežilé, strnulé.

Je možno říci: náš pan Petrasek tímto svým ryze českým "přemyšlováním" (Masaryk!) daleko překonal proslaveného velekněze světové filozofie Hegela.

Ten Hegelův (křesťansky fundovaný) model svobodné lidské vůle se sice může jevit být strukturálně naprosto dokonalým; ale ve svém k o n k r é t n í m výkladu je nakonec asymetrický, ten moment univerzality (objektivního Dobra, Boží vůle) tu nakonec zcela dominuje a pohlcuje ten moment autentické svobody, nepodmíněné vůle člověka, jakožto konkrétního jedince.

Jednou větou: skutečně pravá lidská svoboda nikdy nesmí být jenom a pouze tím povrchním anarchismem; ale na straně druhé, vždycky tady musí být přítomen t a k é ten moment "anarchismu", totiž práva zpochybnit a kriticky přezkoumat i ty zdánlivě nejposvátnější pravdy a normy.

Paní Hájková, jenže on je opravdu velice zásadní rozdíl mezi tím, když já se rozhodnu odpustit někomu, kdo mi ublížil - a mezi tím, když se postavím do pózy s o u d c e, který smí definitivně rozhodovat o každém počinu toho druhého, zda je dobrý či není, jakož i vůbec rozhodovat o jeho celém životě (spasení či zatracení).

Na tom křesťanském odpouštění je vůbec něco velice podivného: n a p ř e d je člověk uvržen do stavu hrůzy z vlastní hříšnosti; aby mu vzápětí byla nabídnuta m i l o s t o d p u š t ě n í, spasení právě od toho samého pocitu hříšnosti, který v něm byl předtím uměle vyvolán!

Ve vztahu člověka s Bohem rozhoduje o tom, zda bude člověku odpuštěno, člověk sám.

Ve vztahu člověka s člověkem rozhoduje o tom, zda druhému odpustí, také člověk sám.

-------------------------------

Člověk má tedy svoji vlastní autonomii, svoji svobodu. O získání této svobody obrazně vypráví kniha Genesis v příběhu o vyhnání Adama a Evy z ráje. V ráji totiž Adam a Eva žádnou svobodu (autonomii) neměli, byli pevnou součástí Božího řádu, jako ostatní živočichové.

Autonomním správcem Země se člověk stal až teprve tím, že se z tohoto (Božího, přírodního) řádu vymanil, že tento řád porušil, že byl - obrazně řečeno - vyhnán z ráje (z ráje nevědomosti?).

Kdo v kom vlastně vzbuzuje pocit viny, pane Poláčku?
Bůh? V nevěřícím člověku? To asi těžko, když pro něj neexistuje.
Nebo křesťané? Ti přece mohou být nekřesťanům ukradení, ne?
Nebo pocit viny vzbuzuje v člověku ten, komu byla způsobena bolest a on o tom nemlčí?
Anebo pocit viny v člověku způsobuje jeho vlastní svědomí? Které se na člověka umí (slovy Komenského) zle obořit?

Řeknu vám pane Poláčku, co najdete, když budete hledat smysl vlastního bytí jen a jen v sobě.

Najdete temnou díru beze dna.

Pak se, jak známo, stačí do ní dívat dostatečně dlouho,,,,,,,,,,,,,,,,,,

,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, a vše bude vyřešeno.

A jsme zase u svobody jako poznání nutnosti. Takže když je člověk součástí Božího řádu, není svobodný, když dělá, co je správné (nutné)? A nejsvobodnější jsou ti, kteří si pro svou moc a bohatství mohou dovolit likvidovat druhé a ničit, devastovat přírodu?

Pane Morbicere, můžete mi vysvětlit, jak jste vůbec přišel na ten nesmysl, že bych smysl vlastního bytí hledal j e n o m v sobě?... A to samé platí i pro pana Pospíšila.

Někdy mám opravdu pocit že tu o nejhlubších věcech naší existence píši zcela zbytečně, když jsou pak mé výroky buďto zcela nepochopeny, anebo záměrně dezinterpretovány.

Znovu a znovu tu píšu o Bytí, které je - ovšem! - základem (a ve víře je personifikací tohoto Bytí ovšem Bůh).

To jediné o co se jedná je konečně pochopit, že jak toto Bytí, tak tento Bůh je právě pouze a jenom z á k l a d e m; a že tento základ zůstane nedovršený, tento potenciál nevyužitý, pokud k tomu všemu nepřijde sám člověk, a nezačne - na tomto základě - konat s v é v l a s t n í dílo.

Nikdy nevystavíme celou katedrálu, pokud se spokojíme jenom s položením jejích základů.

Paní Hájková, ten pocit věčné viny v člověku vzbuzuje judaisticko-křesťanská teologie; judaismus tím, že samotný akt osamostatnění se člověka označuje za hřích, a za druhé tím, že ho svazuje stovkami nesplnitelných religiózních příkazů a zákazů. (Právě proto si Pavel vymyslel institut "milosti", aby se zbavil své životní hrůzy z toho, že neobstojí před tváří Boha, tím že nedokáže všechny tyto příkazy a zákazy splnit.)

A křesťanství? - To rovnou postihuje člověka údajným "dědičným hříchem", ze kterého ho může osvobodit právě zase jenom boží milost.

Člověk je tedy celou svou existencí naprosto závislý na tom, jestli mu Bůh tuto svou milost udělí; anebo jestli ho naopak svrhne do pekla.

Pane Nusharte, pro tentokrát máte - až na tu první větu - docela pravdu.

Ano, je tomu tak: dokud byl člověk (nevědomou!) součástí božího či kosmického řádu, do té doby nebyl člověkem. Právě protože neměl - skutečné - vědomí, a neměl tedy svou vlastní autonomii, svou vlastní svébytnost. (Byl tedy právě jenom tou hegelovskou "loutkou".)

Skutečným člověkem se stal až tehdy, když se vymanil z toho - slepého - řádu věcí, když získal svou autonomii.

Tady ovšem dochází k zásadnímu zlomu, který je principiálně zcela ambivalentní.

Na jedné straně je tomu tak, jak píšete: člověk se od té chvíle stává autonomním správcem celé země. To je ten pozitivní moment; nikdo jiný než on tuto roli převzít nemůže.

Ale: na straně druhé platí i to, že člověk této svébytnosti - jak vůči Bohu, tak vůči Zemi respektive přírodě - dosáhl opravdu tím, že se v y m a n i l z toho řádu věcí. A že tím tedy získal možnost chovat se bezohledně. (To je přesně ten první, nezralý stupeň svobody, který Hegel nazývá "svévolí".)

Jak křesťanství, tak i judaismus tedy v podstatě správně vnímají tuto principiálně negativní stránku této lidské svobody, toto "vytržení se z řádu".

Ta omezenost tohoto judaisticko-křesťanského konceptu je v tom, že chtějí člověka zase jenom p l n ě p o d ř í d i t tomu Řádu; že člověku zase chtějí vzít jeho vybojovanou autonomii.

Ukázali jsme si rozborem toho Hegelova modelu, že takhle je to zase špatně. To by byl zase jenom návrat do toho (údajně rajského) stavu, kde člověk ještě vůbec nebyl skutečným člověkem. Kde byl jenom tou loutkou.

To o co se jedná je to, aby člověk dokázal nalézt tu velice labilní rovnováhu mezi oběma extrémy: mezi svévolí ze řetězu utrženého lidského individua na straně jedné, a mezi pasivním podřízením se intencím zcela dominantní vyšší (transcendentální) instance na straně druhé.

Právě nalezení (či přesněji: stále nové hledání a nalézání) této labilní rovnováhy je to ze všeho nejtěžší; a proto lidé vždy znovu a znovu z pohodlnosti či neschopnosti sklouzávají jenom na jednu či na druhou stranu: buďto hlásají svou naprostou "svobodu", která je fakticky pouze tou svévolí - anebo naopak hledají svou jistotu v přimknutí se k absolutní autoritě té nadřazené instance, ale tím se zase vzdávají své autonomie, a tedy své svobody.

Co když je to uvědomění si vlastních chyb pro další rozvoj člověka důležité?
Nakonec, vy sám se občas pokoušíte vzbudit v druhých lidech pocit viny, pane Poláčku, a odvoláváte se přitom na potřebu katarze.

Jenže když člověk vyšel z toho (narozdíl od Vašeho mínění) "hotového" Bytí, začal rozestavěnou katedrálu rozbíjet. A dělá to dodnes.

spočívá, pane Poláčku, (podle mě) ve vytvoření vztahu k absolutní autoritě, který umožní se s touto absolutní autoritou přít, hádat se s ní.

Tím dojde v naší mysli k přerodu vnímání Řádu - Řád se změní v Osobu, první nepravdivá věta začne platit a autonomie člověka se završí.

- mezi svévolí intuitivního lidského individua na straně jedné, a mezi pasivním podřízením se intencím zcela dominantní vyšší (transcendentální) instance na straně druhé?
Něco takového lze nalézt mnohdy se značnými obtížemi v osobní rovině. Jedinec se musí mnohdy vyrovnat s velmi vzdornou obranou/odporem svých vrozených instinktů.
Obtížnější, velmi sporadický výskyt je možný i ve společenské rovině, což je dáno setsakra dominujícími instinkty celku .
Takže ano, ale velmi vzácně - pouze v periodách ojedinělého zájmu o "tu velmi labilní rovnováhu" jak občanskou většinou tak i její politickou reprezentací.....bych si ač defétista pomyslel.

Lidé jsou přesvědčeni buď - že jsou svobodní a mohou dělat, co chtějí, a opravdu se pak neohlížejí na pravidlo, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého, a že máme zodpovědnost za svět a za druhé..., nebo - že nejsme svobodní, poněvadž nás příliš moc faktorů omezuje: genetická zátěž, nemoci, výchova, společnost, ...
Ježíš jako Zachránce (Spasitel) nás přišel osvobodit. Přinesl nám svobodu. On sám jako člověk přijal při Janově křtu Božího Ducha, který mu dal (pomohl) zvítězit nad pokušením na poušti, i rozhodnout se naplnit svůj úkol, a nakonec se rozhodnout i pro smrt na kříži. Tohoto svého Božího Ducha nám nyní nabízí a těm, kdo o něj požádají, dává. Proto přijetí Ježíše za svého Pána, přijetí jeho Svatého Ducha, není snížení naší integrity a jedinečnosti, ale naopak, posílení. Vždyť Ježíš nakonec nazývá své učedníky svými přáteli, a podobně chce, abychom si s ním stejně rozuměli i my a byli svobodnými budovateli naší planety, Božího království. Jeho spolupracovníky.

Člověk potřebuje bezpodmínečné přijetí. Takového by se mu mělo dostat především od rodičů v jeho raném dětství. Kolika lidem se toho, bohužel, nedostane! A jaké následky si pak ten člověk, který v dětství nebyl svými nejbližšími přijat, odnáší v dospělosti! Bůh může napravit i toto, pokud ho člověk vytrvale neodmítá. Bůh je někdo, kdo nás naprosto a bezvýhradně přijímá takové, jací jsme. Přijímá nás za své děti. Máme pro něj velkou cenu. Je jenom na nás, jestli jeho lásku přijmeme a opětujeme, mimo jiné třeba i tak, že budeme bezvýhradně přijímat druhé lidi takové, jací jsou. Protože to otevírá srdce. Nikoho nezískáme tím, že ho prostě odněkud vyloučíme.

stojí podle mě za pozornost vyjádření českého mystika Květoslava Minaříka o poměru k Bohu. Ve spisku Spása, Canopus, 1998, na s.19 definuje mystiku jako praktickou psychologii, která používá mentálních vztahů k věcem jako nástroje ovlivňování psychiky. Pozitivní poměr k Bohu jako představě obdařené nejvyššími morálními kvalitami vyvolává nejlepší ovlivnění; naopak pozitivní poměr mysli k představě, že životní děje a projevy jsou čistě mechanické, vyvolává ovlivnění, které člověka olupuje o vyšší morální hodnoty a dokonce ho strhává do propasti duševní i duchovní bídy.

Možná trochu něco podobného, jako léčivý efekt placeba.

Pokud si na cestě k otevřené křesťanské společnosti vědeckotechnické epochy vystačíme s představou dvou nesmiřitelných jevů, .tak tedy spánembohem.
Popř. splňujeme podmínky úspěšné brakové literatury
...............bych k laškovnému upozornění paní Šprynarové na závěry nelaškujícího pana K.M. trochu neurvale dodal.

Doporučila bych každému, kdo si myslí, že nemůže věřit, i kdyby chtěl, aby zkusil k Bohu mluvit, třeba i s vědomím, že jde jen o představu, obracet se k němu se svými problémy, nic před ním neskrývat. (Myslím, že i kterýsi z bývalých papežů řekl nevěřícím: zkuste aspoň chvíli žít, jako by Bůh byl).
A já taky radím: Zkuste vytrvat a časem možná poznáte, že Bůh reálně působí a mění váš život.
Ano, je možné se s Bohem i hádat, jak napsal pan Nushart, nebo mu nadávat. Hlavně s ním mluvit. Možná se naše představa o něm bude časem měnit. Možná se Bůh někdy na dlouho odmlčí. Vždyť i tak hluboce věřící a zbožný člověk jako byl Jan Amos Komenský, se na Boha někdy zlobil:
"Voláme-li jej, neslyší a slyšeti nechce. Zatvrdil se proti nám, stíhá nás, morduje a nešanuje, a jakkoli voláme a křičíme, zacpává si uši před modlitbami našimi! Daremné jest obraceti se k němu. Nedbá o nás, děj se s námi jak děj, jemu v nebi dobře... A tak konec nevidíme, ale vidíme před sebou propast jakousi bezednou, do níž padáme čím dál tím hlouběji. Neboť co v tom čase lidí opět pomordováno! Co pozajímáno! Co hladem, morem, zimou a nahotou, hořem a žalostí, strachem a zděšením pomřelo! A není na tom světě k zpomožení naděje žádné..."
A přece Komenský Boha neopustil po celý svůj život. Ani Bůh jeho.

vůbec léčit nemělo. Je to tedy samozřejmě k vzteku, ale ono bohužel léčebný účinek má, z čehož tedy - přísně vědecky vzato - vyplývá, že pacienti, na něž placebo působí, jsou blbci.

Ukázali jsme si, že lidská svoboda není - oproti obecnému domnění - naprosto jenom nějaký fixní stav; nýbrž že je to neustálý živoucí proces.

Je to v prvé řadě proces dějinný; kdy se pojetí svobody od původních archaických forem rozvíjelo k formám komplexnějším, vyzrálejším.

Podle Freuda veškerá lidská kultura (jakož i religiozita) má své kořeny v prapůvodních přírodních společenstvích, kde došlo ke konfliktu mezi touhou mladých mužů (synů) po ženách (tedy po sexuálním uspokojení), a mezi nemožností tuto svou touhu (a tedy svou svobodu) realizovat. Neboť nárok na všechny ženy si osoboval "vůdce tlupy", rodový patriarcha. Došlo tedy k aktu povstání mladých mužů, vrcholícímu v otcovraždě. Které ale oni následně litovali; zabitý otec byl mysticky glorifikován, uctíván v podobě totemového zvířete; a byl vysloven absolutní zákaz toto totemové zvíře zabíjet, v podobě tabu.

Dochází tu tedy k naprosto prvotnímu konfliktu mezi (individualisticky pojatou) svobodou (chci bez jakýchkoli omezení realizovat, vyžít mé touhy) a mezi vyšším, mysticky (či transcendentálně) ukotveným zákazem.

To Freudovo pojetí, fixované téměř výhradně na sexuální motivy, má samozřejmě své slabiny; ale to nic nemění na tom, že zde skutečně vytvořil (či snad přesněji: objevil) archetypální, pro všechny časy a všechny kultury platný prazákladní model či schéma lidské svobody a její principiální ambivalentnosti: neustálý střet mezi svobodou uskutečnit vlastní, osobní tužby na straně jedné - a mezi hodnotami univerzálního charakteru, které vůči mně (jakožto individuu) vystupují napřed v podobě zákazu, omezení mé svobody, ale které jsou zároveň i mými vlastními hodnotami (pokud jsem sám bytostí univerzální); a jejich dodržování je tedy zároveň naplněním mé vlastní svobody.

Je to tedy nakonec nejen konflikt mezi mnou a mezi mým okolím (které mi uděluje zákazy respektive příkazy); nýbrž je to nakonec i n t e r n í konflikt svobody samotné. Individuální moment svobody tu naráží na moment univerzální.

Pro nás je teď rozhodující především toto: tento konflikt je sice sám o sobě trvalý a konstantní ve své základní rozporuplnosti; ale jeho formy se vyvíjely spolu s vývojem lidské civilizace, od těch forem naturalisticko-mysticky archaických, až k formám současné kultury a civilizace.

Ovšem: ukazují se znovu a znovu snahy a pokusy tento proces zastavit, fixovat, prohlásit ho za "jednou provždy" vyřešený.

Jedním z takových pokusů byl komunismus; svým tvrzením, že pouze holým aktem převzetím produkčních prostředků do rukou primárních výrobců (dělnické třídy) dojde k finálnímu naplnění celého historického procesu směřování ke svobodě lidské bytosti.

Takže: celý ten p r o c e s neustálého hledání, vytváření, kultivování podmínek pro realizaci (vždy ambivalentní) lidské svobody najednou měl postačit jeden jediný fixní akt změny vlastnických poměrů - a tím mělo být vystaráno! Člověk tím měl být už jednou provždy "svobodný"!

Dnes už snad není velkého sporu o tom, jak nesmyslná, dokonce přímo zvrácená byla tato doslova hybris člověka, neustálou práci na utváření vlastní svobody nahradit jednou provždy jedním jediným (víceméně formálním) aktem.

Ovšem: jestliže tato iluzornost komunistické ideje je dnes už celkem zřejmá, sotva kdo si uvědomuje, že ve skutečnosti naprosto stejné hybris vůči principu svobody se dopouští i ta slavná liberální demokracie!

Neboť i ona se dopouští prakticky přesně toho samého klamu: namlouvá člověku, že své svobody může dosáhnout jednou provždy jedním jediným, jednorázovým aktem, totiž nastolením politické, občanské svobody! Liberální demokracie (na rozdíl od komunismu) sice vidí a uznává ten střet mezi individuem a mezi potřebami celku; ale tento konflikt "řeší" tím, že svobodu definuje principiálně jenom jako svobodu individua, zatímco ten princip univerzality (obecně platné zákony, normy a hodnoty) má v ní jenom druhotné postavení, ty univerzální normy se zavádějí vlastně jenom z nouze, tam kde by se výstřelky toho "svobodného" individua jevily až příliš destruktivními.

Jenže - i křesťanství chce tento věčný proces hledání a vytváření lidstva jeho svobody fixovat, prohlásit jednou provždy za ukončený, a tím ho fakticky umrtvit.

Křesťanství přitom postupuje přesně opačně, nežli liberální demokracie. Jestliže ta ten konflikt mezi individuálním a univerzalistickým momentem svobody řeší ve prospěch individualismu, pak křesťanství tento poměr naopak překlání ve prospěch univerzalismu. Jedinou skutečně závaznou hodnotou je v křesťanství apriori dané, jednou provždy fixované Dobro, vytvořené, garantované a sankcionované Bohem. A svoboda člověka pak nespočívá v ničem jiném, nežli se k tomu "božímu dobru" přimknout, plně s ním splynout, bez jakýchkoli vlastních individuálních přání a výhrad.

Ukazují se nám tu tedy jasně a jednoznačně dvě věci:

Za prvé, jakákoli snaha to věčné hledání pravé lidské svobody jednou provždy zastavit (ve jménu té či oné ideje) je nakonec jenom projevem lidské hybris, pýchy; je to postavení vlastního n á z o r u na svobodu nad tento věčně živoucí proces.

A za druhé: žádné pojetí, žádné schéma lidské svobody nemůže být považováno za pravé a pravdivé, které spočívá na něčem jiném, nežli na principiálně v y v á ž e n é m, symetrickém poměru obou uvedených základních složek: jak svobody individuální, tak svobody univerzální.

Paní Hájková, vždyť Vy přece - spolu s Komenským - naprosto vyvracíte sama sebe.

Už z toho citátu Komenského naprosto jednoznačně vyplývá, že "Bůh ho opustil", že ten "Bůh" se o tento svět vůbec nestará, že v něm vůbec není přítomen. "Pánbůh se klidně opil levným balkánským likérem a teď vyspává, jinak to smysl nedává," zpíval Jarek Nohavica.

To že si i Komenský p ř e s t o v š e c h n o udržel a uchoval svou víru v Boha - to je v prvé řadě záležitost ryze psychologická, v žádném případě důkaz nějaké "Boží přítomnosti" v tomto světě.

Paní Hájková, o tom jsme už svého času taky mluvili. A už tehdy jsme mluvili o tom, že mladý člověk - ať má jakkoli pozitivní, láskyplný vztah ke svým rodičům - jednou stejně musí přijít k tomu, aby se z té všeobjímající rodičovské lásky vymanil, aby se postavil na vlastní nohy. Aby si mohl říci: "Já jsem já, a od nynějška si budu vést svůj vlastní život!"

Ano, ti "láskyplní" rodiče tomuto osamostatňování se svého potomka většinou nechtějí rozumět; oni jsou stále přesvědčeni o tom, že jsou to jenom a jedině oni, kdo lépe vědí, co je pro něj dobré a co ne.

A oni třeba mají i objektivně pravdu; mají nakonec mnohem více životních zkušeností.

Jenže: pokud ten mladý člověk ten akt své vlastní emancipace - a to i za cenu omylů, a za cenu konfliktů se svými pečujícími rodiči - pokud tedy tento akt své emancipace nevykoná, nikdy se nestane skutečně dospělým člověkem. Který by byl schopen převzít s v o u v l a s t n í odpovědnost za svůj život.

Ten Váš příměr lásky rodičovské a lásky Boží je vlastně naprosto přesný a naprosto trefný: křesťanství vposledku člověku n i k d y n e p ř i z n á v á tento akt osobní emancipace. A tedy ani tento akt vstupu do vlastní dospělosti. V křesťanství člověk stále zůstává tím dítětem, které se má plně schoulit v bezpečném obětí svého zploditele.

V tomto nadřazeném postavení křesťanského Boha se stále ještě ukazuje ten starý žárlivý Jahve: "Já jsem váš Otec - ale běda kdybyste mě jenom náznakem chtěli opustit, jít vlastními cestami, v tom okamžiku vás všechny pro všechny časy zatratím!"

----------------------------

A to je ostatně, paní Hájková, zároveň důvod, proč nikdy nevyužiji Vašeho návrhu či nabídky, "hovořit s Bohem".

Pane Pospíšile, pochopte konečně: pokud tu nebude sám člověk, n i k d o j i n ý tu "rozestavěnou katedrálu" nepostaví.

Opakuji znovu: to "Bytí" (jehož náboženským symbolem je Bůh) - to je jenom a pouze ten z á k l a d, nic víc.

Vy vidíte v člověku vlastně jenom to špatné. Jenom to nedokonalé, co prý kazí to dokonalé "boží dílo".

"Nechtěj dokonalost, to je vlastnost muzejních strážců," praví v Exupéryho "Citadele" Otec-Vládce ke svému synovi.

To má znamenat: vytváření dokonalého díla, to je vždy velice složitý proces, a v jeho průběhu musí být napřed vytvořeno velmi mnoho nedokonalého. Člověk musí projít celou řadou chyb a omylů; aby teprve na konci této cesty, na vrcholu této pyramidy někteří mohli vytvořit dílo dokonalé.

Nakonec, i všechny ty kamenné katedrály tohoto světa postavil člověk, nikoli Bůh. Člověk, i při vší své nedokonalosti.

Ostatně, pane Pospíšile, ty Vaše výklady o tom, jak Spasitel Ježíš nám "přinesl svobodu" - nezlobte se, ale to jsou opravdu jenom prázdné floskule, vyčtené z katechismu.

Co pak reálného, konkrétního si má člověk pod touto "svobodou" představit? - Nic, naprosto nic tu není, jenom ten mystický akt toho, jak "Ježíš nám přinesl spasení".

No ano, pane Nusharte - pokud člověku skutečně bude přiznáno právo "přít se s řádem", pak by za těchto okolností opravdu bylo možno uvažovat o "dovršení lidské svobody".

Mám jednoho dobrého známého, přesvědčeného mystika. Zrovna v současné době s ním - opět jednou - vedu debatu o duchovních záležitostech. Myslím, že jeho tři myšlenky by i pro nás mohly být docela zajímavé. Napřed jeho citát z externích zdrojů:

"Zrovna včera jsem četl takové dobré přirovnání: filosof obchází kolem chrámu a zkoumá jeho proporce, ovšem proporce chrámu nejsou chrámem, ten skutečný chrám je uvnitř. Básník vkročí na chrámové schody, ale zastaví se u krásně zdobených dveří. Vnější krása vstoupí do cesty vnitřní kráse. A nebo je možno vnímat, že všechno včetně člověka má svůj niterný způsob bytí, to znamená začít vstupovat do toho chrámu. Je to všude."

Položil jsem mu potom doplňující otázku, kde se v této jeho posloupnosti (filozof - básník - mystik) nachází vlastně teolog. On mi na to odpověděl napřed toto:

"Teolog je blázen na střeše, který si myslí, že rozumí božímu dílu, protože je na střeše. A pod sebou má všechny proporce chrámu. Spoustu těch proporcí, co jsou blízko země a jejímu běžnému životu, sice tam odtud nemůže vidět, to ovšem považuje spíše za výsadu než za nedostatek. Teolog zná církev, ale o chrámu toho neví mnoho."

A nakonec jeho vlastní (mystikovo) vyznání: "Člověk by měl být bděle při tom, co dělá. Jak tedy Ježíš říká, člověk by se měl modlit tak, že vstoupí do svého srdce a nečiní mnoho slov; lidé by měli uctívat ducha ve svém vlastním duchu a ne v nějakém chrámu; vidět nejdřív trám ve vlastním oku. A tak dále. Nejde o formu a nejde o nařízení. Jde o to, být bdělý a jednat z vlastního probuzeného nitra. A to se teologům líbit nebude, protože ti tuhle svobodu ducha svatého, svoji vlastní svobodu, pořád zabíjejí otázkami: řekni nám, co máme dělat, co si máme myslet, co máme vyzdvihovat a co odsuzovat. Ne - duch musí být bdělý, vnímavý, volný. Tyhle hry "co by se mělo" to jsou akce bezradného lidského já, které hledá nějaký trvalý model chování. Ale duch musí být volný a pak ať jedná podle vlastní přirozenosti a přijme důsledky své volby."

Stala se mi kdysi taková příhoda ("z natáčení"): četl jsem zrovna ve Freudovi o snových symbolech (co údajně má určitý snový děj - podle Freuda - ve "skutečnosti" znamenat) a následující noci se mi zdál sen, který by jako film byl zhola nesmyslný, neměl by vůbec hlavu a patu, jenže já už v tom snu věděl, co ty nesmysly "ve skutečnosti" (podle Freuda) znamenají a ještě ve spánku jsem si je tedy překládal do jazyka reality, takže ten sen, ačkoliv na první pohled (jako "film") vůbec tak nevypadal, byl ve skutečnosti krásný, a já zjistil, že i nevědomí má docela smysl pro humor.

Pane Poláčku, ty hrůzy třicetileté války, které Komenský prožíval, za ty přece Bůh nemohl. To byl jen důsledek lidské "svobody". Mysleli si, že se zavděčí Bohu, když budou válčit, a přitom mu vůbec nenaslouchali. Zároveň bohužel trpěli i lidé spravedliví, jako byl Komenský, jak už to bývá. Bůh není loutkář. Komenský se s Bohem setkává ve svém srdci, ve skutečném Božím chrámu, o němž v Komenského Labyrintu Bůh říká:
"Tu jsem sobě zvolil palác k bydlení svému: chceš-li tu bydliti se mnou, najdeš tu, čehožs v světě nadarmo hledal, pokoj, utěšení, slávu a sytost všeho... "

A pane Poláčku, to vaše uvažování o dětech, které už už chtějí být samostatné, a tak se chtějí vymanit ze "všeobjímající rodičovské lásky", aby mohly samy rozhodovat o svém životě, se bohužel týká jenom části lidstva. Spousta lidí žádnou takovou bezpodmínečnou všeobjímající lásku rodičů nepoznala. Třeba proto, protože ani ti rodiče žádnou takovou lásku nepoznali. Takoví lidé možná vůbec nechtějí rozhodovat a být samostatní. A právě Bůh jim může tu bezpodmínečnou rodičovskou lásku vynahradit. Protože na světě láska zkrátka chybí. A kdo jiný než Bůh ji tam může vnést?

Nevím proč máte představu, že by láska měla být zneschopňující a ne naopak uschopňující.

Milý pane Poláčku, vždyť Vy píšete totéž co já. Že člověk je nedokonalý a teprve se stane dokonalým. Kdyby byl dokonalý, už je tady sjednocená Evropa, krásný svět. Jenže rozdíl mezi námi je v tom, že Vy na začátek kladete nulu. Sice duchovní, ale nulu. A už Váš velký Aristoteles říká, že na začátku musí být Jednička (Primum Ens). Tak se Vám ty nuly skládají od začátku jako katedrála, a teprve někde za polovinou se objeví rozumný člověk, který by ji měl dostavět. Výsledek? Zatím jen boří. Jen se objevila skvostná Jednota bratrská, už ji hamižní Habsburci museli zlikvidovat. Už schopný a moudrý Jiřík s tím musel začít, poněvadž na něho tlačil papež. Jen co ho napadla myšlenka na sjednocenou Evropu, už se musel bát, že na něho pošle křižáky. Samé nuly, nuly, nuly. A pokud se objevila nějaká jednička, byl to zázrak. Komenský, Masaryk, Palach, Havel. A kolem samé nuly. Klaus, Zeman, Duka, … Pospíšil, Poláček, … A v Evropě? A ve světě? Musíme čekat na zázrak. Na jedničky.
Píšete o zodpovědnosti. Tu nám ale někdo musí dát. Jinak je přírodě jedno, jestli lidstvo vyhyne a budou se tu vyvíjet švábi nebo delfíni. Je jí jedno, že z někdejších polabských, rakouských, panonských Slovanů jsou dnes kovaní Němci, Rakušani, Maďaři. Hrdý Rakušan pan Unger nebo já hrdý Hanák, Moravan, Čech a snad trochu Evropan bychom možná měli být hrdými Tatary, Turky, Kozáky, Francouzi, nebo kdo ví, kdo se ještě po naší rodné Hané proháněl na koních a znásilňoval ženy. Přírodě je jedno, že vy budete spálen v Německu a já možná v Semilech – pokud mne nepoloží do hrobu. Jestli se z nuly stane jednička, to je zázrak. A k tomu je potřeba – přišel na to už Komenský - nespoléhat na Labyrint světa, a vstoupit do ráje svého srdce, pokud tam pozveme Ježíše. To je záchrana naše i světa. Ne spása. Záchrana.
Kdo je jednička, to se pozná až potom. Až už tu není. Vy pohrdáte těmi, kdo se snaží stát takovými jedničkami, ba jednotkami, jako třeba Mondragonským hnutím – řídí se kapitalistickými zákony, řeknete. I Vy využíváte výdobytky západního kapitalismu, nežijete jako Diogenés v sudu. Musíme žít a přežít v tomto labyrintu světa, ale důležité je, jestli do něj vejdeme z ráje našeho srdce, s Ježíšem. To pořád nechápete, že jinak jsme nuly, nuly, Materiál na stavbu tohoto světa. A to ještě, jak říká apoštol Pavel, záleží, jestli ze slámy, dřeva, nebo kamene. Jestli po nás aspoň něco zůstane. Jestli něco budujeme nebo jenom mlátíme prázdnou slámu.
Pan Nushart Vám to správně napsal: Nevím proč máte představu, že by láska měla být zneschopňující a ne naopak uschopňující. Proč Vaše Bytí na začátku musí být Nula, a náš Bůh podle Vás omezující člověka, snižující, prostě Bůh despota? Nechápete, co to znamená, že Bůh je Láska.

No, v každém případě docela zajímavé povídání, pane Pospíšile, o těch "jedničkách" a "nulách". A pomohlo mi to trochu více pochopit Váš náhled na věc.

Jenomže: bohužel, vidíte celou záležitost přesně převráceně.

Je to totiž právě křesťanství, které člověka jako takového vidí jako nulu. Člověk sám, jako bytost, není ničím; jenom a teprve když k němu přistoupí Bůh, když ho tento Bůh obdaří svou milostí - t e p r v e p o t é se člověk stává "jedničkou", teprve poté dostává člověk nějaký smysl, nějaký účel a cíl své přítomnosti na tomto světě. Křesťanství tedy člověka napřed ponižuje do nicoty, aby ho poté mohlo "povýšit".

Podívejme se teď na věc z té druhé strany. Vy se domníváte, že příroda sama nezakládá žádný vyšší smysl lidské existence.

Je vlastně opravdu dobře, že jste sem tuto záležitost vnesl. Je to opravdu velice zásadní věc. A - nutno říci předem - velice komplikovaná.

Všechno totiž záleží na tom, c o konkrétně máme na mysli tím, když vyslovíme pojem "příroda".

V současné době se stalo obecným zvykem, a snad dokonce jakousi "módou", pod přírodou nevidět nic jiného a nic více, nežli jenom evoluci. A ještě hůře: za touto evolucí (což je o sobě vlastně neutrální termín) není spatřováno nic více, nežli jenom a pouze samotný přirozený výběr. Holý boj o přežití, který vede k optimalizaci životních funkcí. A který tedy také může za příznivých podmínek vést k vytvoření inteligentních forem života.

Jistě: z tohoto pohledu si takováto "příroda" opravdu neklade žádné vyšší cíle, nežli to holé přežití. A přesně vzato, přírodě je naprosto jedno i to, jestli tu vůbec budou nějaké vyšší formy (organické) přírody, anebo jestli bude všechno jenom porostlé mechem.

Právě proto se znovu a znovu odvolávám na toho Aristotela (a další antické myslitele): tam to totiž opravdu bylo ještě o hodně jinak.

Tam skutečně není příroda (takto úzce pojatá) prvopočátkem všech věcí. Tam - u těch starých myslitelů - je dáno ještě něco jiného, co předchází samotnému vzniku hmotného světa, hmotné přírody.

Jenže: ono je extrémně obtížné, toto "Něco" nějakým způsobem definovat, uchopit. V zásadě se jedná o tři základní okruhy otázek, které jsou s tímto "Něco" spojené:

1. má toto apriorní "Něco" charakter objektivního rozumu?

2. pokud ano, je tento rozum (či přesněji: tato rozumnost světa) také rozumem v subjektivním smyslu; to jest, dokáže myslet sebe sama?

3. a pokud ano, je takovýto subjektivní rozum v reálném smyslu živoucí, je tedy vědomou a cíleně jednající bytostí (Bohem)?

Základní problém celé té záležitosti je v tomto: už jenom ten úplně první stupeň (tedy přítomnost nějakého rozumného faktoru v našem vesmíru) je čirou spekulací. Spekulací, kterou sice není možno vyvrátit; ale není ani naprosto a vůbec nic, čím by bylo možno ji dokázat. (Aristotelův údajný "důkaz" existence Boha, jakožto "Prvotního hybatele" je značně kostrbatou myšlenkovou konstrukcí, která dnes už platí jenom jako součást dějin filozofického myšlení, ale ne jako skutečně logický důkaz.)

Dnešní poznání, dnešní věda tedy nahlíží na svět jako na víceméně "samu o sobě" jsoucí záležitost, bez oněch metafyzických konstrukcí či spekulací.

Ovšem - takovýto obraz samozřejmě nevyhnutelně vede k velmi zúženému, redukovanému pohledu na to, co je. Můj někdejší profesor filozofie (který byl mimochodem původně teologem) mi jednou v osobním hovoru řekl, že základní problém současného filozofického myšlení je právě v tom, z n o v u dokázat svět pojmout jako rozumný.

Nebyl jsem tehdy sám ještě tak daleko, abych dokázal v plném rozsahu pochopit smysl a význam tohoto jeho výroku; ale čím dál tím víc poznávám, jak naprostou měl pravdu.

Ještě jednou, ta slepá ulička v které se v současné době nacházíme: bez předpokladu té "rozumnosti" světa se náš svět vysloveně "scvrkne" jenom na bezduchý komplex fyzikálně-chemických procesů a zákonitostí; ale na straně druhé, za současného stavu vědeckého poznání jakýkoli předpoklad o nějaké vnitřní, či dokonce apriorní rozumnosti (a tedy: duchovnosti) světa zůstává čirou spekulací, kterou není možno opřít o žádné seriózní poznatky či fakta.

Na tuto "rozumnost" či duchovnost světa je ovšem i dnes možno věřit; ale právě že jenom věřit. "Věřím tomu, protože tomu věřím" - to je fakticky jediné "odůvodnění", které je tu možno nabídnout.

Z této slepé uličky - nedá se nic dělat - v tuto chvíli nemáme k dispozici žádný jasný východ. Jestliže ti staří Řekové ještě mohli - při pohledu na zdánlivě dokonalé, jako by nějakou vnější a rozumnou vůlí řízené pohyby nebeských těles - za daných podmínek legitimně věřit na svůj nous (nús), na světový rozum, pak dnešní kosmologie je opravdu už někde zcela jinde.

Na straně druhé - i moderní kosmologie (a právě ona) stále více naráží na hranice svých možností; a nakonec i dodnes má plnou platnost základní Aristotelův postulát o tom, že sice nijak nelze definitivně dokázat existenci toho "metafyzického" světa; ale že přírodní vědy nikdy nedokáží odůvodnit a vysvětlit, proč věci tohoto světa existují právě tak jak existují; a proč vůbec existují. V každém případě tu tedy stále ještě existuje nějaký prostor pro to hypotetické "Něco", které by překračovalo ty úzké hranice současných přírodních věd.

---------------------------------------

Vraťme se ale k otázce po samotném smyslu, po těch "jedničkách" a "dvojkách".

Abych zkrátil tuto krajně složitou záležitost: i já věřím tomu, že je zde něco více, nežli co dokáží postihnout jenom přírodní vědy. Že je tu tedy na počátku (a to ještě p ř e d vznikem samotné materiální přírody) nějaká ta "jednička", nějaký (metafyzický, o sobě nemateriální) základ.

To je vlastně odpověď na otázku číslo 1. Ale co se otázek č. 2 a 3 týče - pak nevidím nic co by ukazovalo na to, že by tento "nemateriální základ" mohl být opravdu "vědomým vědomím", tedy nějakou "kosmickou inteligencí", či dokonce že by to bylo vědomou, jednající bytostí (tedy Bohem).

A jak už bylo řečeno předem: existence takovéto Bytosti by naopak z člověka dělala tu "nulu"; protože člověk sám by tu neměl žádný vlastní smysl své existence.

V tom ryze "metafyzickém" pojetí tu totiž člověk takovýto smysl své existence, svého úsilí má: tím že nalezne, objeví a pochopí ten "metafyzický základ" - a zároveň o svou vlastní činností, svým vlastním úsilím r e a l i z u j e v dějinách.

Ale pozor: na rozdíl od křesťanské koncepce tady člověk nerealizuje jenom cizí (boží) intence; nýbrž člověk tady realizuje, ale zároveň s á m v y t v á ř í, svým vlastním kreativním počinem.

Celé dějiny člověka tedy nejsou jenom uzavřený kruh (jak je tomu u Platóna, a jak je tomu v křesťanství), kde by se člověk jenom navracel k prapůvodnímu, domněle absolutně dokonalému počátku. Dějiny člověka jsou zde p o d v o j n é: na straně jedné je to nalézání a realizace onoho původního "prestabilizovaného řádu" - ale na straně druhé jsou dějiny člověka stejně tak otevřené, jsou jeho vlastním dílem, a on v nich vytváří svůj vlastní, ryze lidský smysl.

Jednou větou: ten platónsko-křesťanský model sice není sám o sobě nijak vadný, je v něm mnoho správného; ale je příliš zjednodušený, na celou záležitost pohlíží jenom z jedné jediné strany. A v tom právě spočívá jeho omezenost.

Vyznavači křesťanství si pořád a pořád nechtějí připustit, že i samotná láska má principiálně ambivalentní, rozporuplný charakter. A to platí bezezbytku i pro lásku boží.

Krátce řečeno: čeho je moc, toho je příliš.

Stejně jako rodičovská láska může zcela pohltit, a nakonec v jeho rozvoji omezit dítě, mladého člověka - stejně tak i ta láska boží, pokud pohlcuje celého člověka, a nepřipouští a nedovoluje mu jeho svébytnost, se nakonec stává omezující. Vzniká tu právě ten stav lásky dominantně-submisivní, o kterém jsem mluvil výše. Je ovšem mnoho takových, kteří v té submisivní pozici nalézají zalíbení; je jim tak odebrána veškerá vlastní starost o své vlastní bytí, vše potřebné pro ně - a za ně - zařídí jejich dominantní partner.

Ale to ještě zdaleka není důkazem toho, že by takovýto dominantně-submisivní vztah byl sám o sobě opravdu v pořádku.

Ale jistě, paní Hájková: poté co Komenský zjistil že Bůh není nijakým způsobem přítomen v tomto (reálném) světě, pak si ho uzavřel jenom do vlastního srdce.

Takovýto "Bůh" je tedy jenom čistě záležitostí jeho vlastní víry; respektive jak jsem napsal minule, je to záležitostí ryze psychologickou. Komenský vidí, že Bůh reálně (tedy v reálném světě) neexistuje; ale on na něj c h c e věřit, a tak si pro něj vytváří skrýš ve svém vlastním srdci, kam ten reálný svět nijak nedosáhne.

Pane Poláčku, je to jakési nejasné. Tedy, pokud si tu kombinaci dominantní x submisivní promítneme na dvojici lidí, jak naznačujete. Vy tedy říkáte, že ten, kdo je dominantní, zařizuje vše potřebné, zatímco submisivní člověk nedělá vůbec nic. To by pak znamenalo, že nejvíc dominantní jsou otroci. Ti přece zařizují všechny potřebné věci. A jejich pán, který nedělá nic, by byl vlastně submisivní. Zatímco dominantní pán přiměje své otroky, aby pro něj něco dělali.
Já myslím, že ono to bude složitější.

pokud se dokážeme trpělivě zvídavě zaobírat lidskými limity.
Tedy příčinami které brání je přiznat, pochopit a uchopit.
Výhodou filosofa je radost z putování do kterýchkoliv i zcela bezvýchodných zákoutí lidské duše, kde objevuje ony rostliny a pestrost jejich vůně......bych se s notnou porcí závistí v srdci a dnes extra pateticky podotkl.

Je tedy láska (=chtít dobro pro druhého) spíše škodlivá?

že jsme jako jedinci lidského druhu existencí vzájemně provázáni, a zároveň platí, že energie a hmota se neztrácejí a mohou se proměňovat, pak platí též rovnítko mezi chtěním dobra pro druhého a chtěním dobra pro sebe.

Jistěže láska (= chtít dobro pro druhého) je dobrá věc. Nakonec, v žádném vztahu (ať manželském či jiném) to nikdy není tak, že by jen jeden miloval a dělal všechno a druhý nemiloval a nedělal nic. To by byl extrém a asi by to dlouho nefungovalo. Většinou platí, že "ten dělá to a ten zas ono", jeden je dominantní v tom a druhý zase v onom, jednomu záleží víc na jedné věci a druhému na druhé věci, jeden umí lépe to, druhý ono, lidé se navzájem potřebují. Nevím, proč by všichni museli dělat všechno a každý se starat o sebe, když se mohou starat o sebe navzájem, prokazovat si vzájemné služby? A taky nevím, proč by měli jeden druhému měřit, jestli dělají oba (všichni) stejně?
Když někde vládne Ježíš (tedy Láska), tam jsou lidé spokojeni, přestože každý dělá něco jiného. Tam, kde vládne Ježíš, nemusí vládnout nikdo jiný. Žádná moc. Nic se nevymáhá, ale všechno se dělá dobrovolně a z lásky.

Rozdělení na nuly a jedničky mělo spíš připomínat binární soustavu. Nuly zde v každém případě nejsou nicky. Přesnější vyjádření by bylo na vodorovné ose, kde vpravo od nuly jsou ještě záporná znaménka. Nula pak neznamená nicku, ale tvora, který je od Boha už vybavený přirozenou velikostí. Teprve protestantská tradice mu dala vlastnosti absolutní negace (zlý hříšník). Předprotestantská tradice mu přiznává jen naklonění ke zlému, což je zřejmé po všech stránkách (Proto např. není kladem referendum v důležitých otázkách, poněvadž většina je snadno manipulovatelná – pro třicetikorunu bude volit Paroubka, ve vyvolaném strachu z migrantů populisty, za slib přidání na platu nebo důchodu oligarchu…).
Apoštol Pavel například vyzdvihuje nevěřícího člověka nad falešného věřícího. Je to text z listu Římanům v překladu Slovo na cestu, objevila mi jej Eva: "Jestliže se věřící člověk ve svém jednání rozchází s učením Bible, není víc než pohan a nevěrec. Spíše má právo počítat se mezi lidi ten, kdo Boha sice nezná, ale žije v souladu s Božími požadavky. Takový člověk, který zásady tvé víry nepoznal - ač třeba jiného náboženství nebo ateista, pokud žije podle biblických zásad, plným právem zahanbí tebe se vším tvým náboženstvím, jehož zákony přestupuješ." Takže pravé nicky jsou mínus jedničky, ti, kteří se zpronevěřili lidské či božské velikosti, kterou dostali.
Stále zaměňujete, pane Poláčku pravou lásku (která v každém případě, v každém stupni pochází od Věčné Lásky) za formy, které by láskou ani neměly být nazývány: slepá láska, láska nepřipouštějící odpor, láska kořistnická, … Znovu Vás na to musí upozorňovat pan Nushart: „Je tedy láska (=chtít dobro pro druhého) spíše škodlivá?“ Bůh jako Láska dává člověku svobodu hlavně od něj samotného, zbavuje nás závislosti na všem. Ježíš je Zachránce, ne nějaký imaginární spasitel, zachraňuje nás tím, že nám dává moudrost, sílu a lásku. Narovnává nás. Přečtěte si Velepíseň lásky apoštola Pavla v 1. Korinťanům.
Divím se, že Vy jako filosof podléháte tendencím přírodovědců, kteří neuznávají filosofické myšlení a tím i aristotelskou ontologii. Chápu je. Oni zjišťují jak se co vyvinulo, jak to funguje a jak by se to dalo využít. Vycházejí z toho, co je. Ovšem poznáním Prvního Hybatele ještě nepoznáváme celou velikost Boha. Teprve osobním kontaktem, jeho oslovením se nám zjevuje a dává poznat VE SVÉM VZTAHU K NÁM OSOBNĚ. Proto to nabádání Evy, abyste Boha oslovil.
Uznávám, že platonská, aristotelská filosofie a pozdější Akvinského aplikace těchto filosofií do teologie (všech si vysoce vážím) nejsou už dnes přitažlivé. Jsou odleskem doby. Jsou jako stavební slohy – dorský, jónský.., gotika, .., které jsou překonány. Mají svou platnost, ale doba postoupila. Dnešní otázkou je filosofie, kterou začal Marx (žel Bohu ne církev): Jak změnit svět. V hledání této praktické filosofie jsme všichni na jedné lodi. Pokud překonáme svou náklonnost ke zlému, to je našeptávání populistů. Pokud jsme ochotni spojit své síly a udělat něco pro lepší svět (Boží království, řeknou křesťané).

Pane Nusharte (a jakož i ostatní), ještě jednou: láska je principiálně velice a m b i v a l e n t n í záležitost.

Jako ostatně všechno, beze zbytku naprosto všechno, co vůbec jenom nějakým způsobem vyplňuje a utváří náš lidský svět. Není nic - naprosto a absolutně nic, co by mělo absolutní hodnotu jenom samo o sobě.

Naprostou pravdu měl Hegel s tím, že "pravda je jenom celek". V konečném smyslu pravdivým, a vlastně i "dobrým" je jenom celý komplex všeho, co existuje. Jakmile se z tohoto celku, z tohoto komplexu vytrhne jenom jeden jediný aspekt, ať napohled jakkoli ušlechtilý a vznešený - okamžitě je tím porušena souvislost, symetrie, a tedy i harmonie samotného celku.

Zkusme si jenom udělat paralelu se sluncem, se slunečním svitem (a že v minulosti bylo slunce mnohdy ztotožňováno s - nejvyšším - božstvem): bez slunce by samozřejmě nebylo vůbec života; ale snad je každému jasné, že příliš mnoho slunečního žáru je nakonec stejně tak smrtelným, jako jeho nedostatek.

Ta "Ježíšova láska" - i když odhlédneme od toho že ve skutečnosti je to až konstrukt pozdějších křesťanských teologů, počínaje Pavlem - pak i tato Ježíšova láska může příliš zahltit, zaslepit lidskou duši, když ta se jí oddá natolik, že přitom zapomene sama sebe. Když přitom (ta duše) vzdá svou vlastní identitu.

Připomeňme si ještě jednou Aristotela: vždycky je nutno hledat pravý, to jest vyvážený střed všech věcí. Všechno ostatní - tedy vše co je příliš nachýlené, příliš "ujeté" tím či oním směrem, narušuje tuto základní symetrii, a je bez dalšího špatně.

Paní Hájková, naprosto nechápu Vaši argumentaci. Ve vztahu dominantní - submisivní je to přece vždycky tak, že ten dominantní n a k a z u j e, a ten submisivní koná, pracuje. Podle pokynů toho dominantního.

A v křesťanství je tomu přesně tak. Bůh jednou provždy určil (a nakazuje znovu a znovu), co je závazným cílem, a co má být vykonáno. A člověk pak nemá za úkol nic jiného, nežli chovat se přesně v rámci těchto shora daných intencí.

Jinak řečeno: člověk nemá naprosto žádnou autonomii v tom, aby si sám rozhodoval o tom, co je dobré a co je špatné. Nemá žádnou autonomii v tom, aby si sám utvářel svůj vlastní svět. Nemá žádnou autonomii ani v tom, aby si sám hledal svou vlastní spirituální cestu. Všechno je dané, nalinkované předem, tou dominantní, absolutní instancí.

"A člověk pak nemá za úkol nic jiného, nežli chovat se přesně v rámci těchto shora daných intencí..."
Ale, pane Poláčku, co když jsou ty Boží "intence" tak nepředstavitelně náročné, že plnit je vyžaduje téměř nadlidský výkon, takže většina lidí to vzdá a radši si dělá to své?
I tak se vám zdá, že následování Boha je jednoduché?

Vraťme se ještě jednou k Platónovi; právě na jeho modelu je možno naprosto názorně vidět, k čemu to vede, když se vyjde z předpokladu nějaké výchozí, absolutní (božské) Dokonalosti.

Přitom předesílám předem, že jsem opravdu velkým příznivcem Platóna, je mi mnohem bližší nežli precizní, ale suchopárný Aristoteles. Na rozdíl od Aristotela je to právě Platón, který ukazuje do výšin, který před naše oči staví vizi absolutně dokonalého uspořádání všech věcí. A ukazuje nám, co všechno musíme udělat pro to, abychom se této (božské či metafyzické) Dokonalosti pokud možno přiblížili.

V tomto ohledu se tato Platónova vize v zásadě shoduje s pojetím křesťanským.

Jenže: druhá stránka věci je právě ta, že když pak Platón prozkoumává přítomnost člověka na této zemi z hlediska časového, vývojového - pak je výsledkem čirý kruh. Na počátku je Dokonalost, ze které se člověk vzdálil respektive ji ztratil (zčásti svou vinou, zčásti v důsledku Velké potopy; i tady jsou paralely s judaisticko-křesťanským pojetím naprosto zřetelné).

Člověk se tedy musí velice snažit, aby si znovu získal ty schopnosti a vlastnosti které měl dříve, když ještě žil u bohů. Stojí tu tedy před člověkem nepochybně velký cíl, a velký úkol.

Jenže: jakmile bylo tohoto cíle dosaženo a tento úkol splněn - pak už není kam jít dál. Veškerý pohyb lidstva v jeho dějinách byl jenom pohybem v kruhu; na jeho konci je člověk jenom a pouze tam, kde už byl na počátku.

Veškerá dějinná činnost člověka je tím tedy uzavřena do tohoto jediného, v podstatě umrtveného kruhu. Jakmile se dosáhlo cíle, v tom okamžiku je zároveň konec všeho.

A především: v takovémto modelu člověk naprosto ztrácí možnosti své vlastní, autonomní kreativity. (A připomeňme si, že Marx - vůbec ne neprávem - právě ve svobodné tvůrčí lidské kreativitě spatřoval vlastní naplnění smyslu lidské existence.)

K jakým důsledkům toto vyloučení autonomní lidské kreativity vede, je možno naprosto jasně vidět právě u Platóna: kromě jiného on striktně nakazuje, že v hudbě jsou přípustné jenom a pouze d v ě hudební formy respektive rytmy; a všechno ostatní je prý herezí proti bohům, proti té "božské dokonalosti"! A Platón se dokonce velice pochvalně (a se zjevnou závistí) zmiňuje o Egypťanech, kteří povolili dokonce jenom jeden jediný druh hudby, tento rovnou zbožštili - a všechny ostatní pod trestem zakázali!

(A jen tak mimochodem: ve středověku stejně tak křesťanská hudební dogmatika zakazovala celé skupiny tónů - jako prý "příliš frivolní"!)

Tady se právě naprosto zřetelně ukazuje jedno: jakmile se vytvoří ten "kruhový" model, kdy něco označíme za jednou provždy absolutně dokonalé - pak prostě vůbec není možno se vyhnout tomu, že začneme popírat, a že začneme potlačovat všechno ostatní. Všechno, co se nám nebude zdát dostatečně "dokonalé".

Jenže: život sám, ten jde jenom přes - relativní - nedokonalost. Absolutní dokonalost je zánik veškerého pohybu; je to tedy fakticky smrt.

Životu je nutno poskytnout to právo vlastního hledání, vlastního tvoření - a to i za cenu vlastních chyb.

Anebo opačně řečeno: komu nebude dáno právo dělat vlastní chyby, ten si ani nikdy nevytvoří schopnost tu dokonalost opravdu vnímat, natož ji vytvářet, respektive se k ní přibližovat.

Takže ještě jednou: ono to vůbec není marné, tu "Dokonalost" mít před očima, mít ji za svůj cíl, směřovat k ní a toužit po ní.

Ale: jakmile se tato Dokonalost učiní jedním jediným fixním úběžníkem veškerého konání a veškerého bytí - pak se stane jakousi kosmickou "černou dírou", která v sobě pohltí, uvězní a anihiluje vše živé.

existuje pak vůbec něco, co je jenom vyloženě dobré?

To přijde na to, jak se to vezme, pane Petrasku. Já znovu zmíním to co mi na dané téma poslal ten můj známý (mezitím upřesnil, že to vyčetl z Osha) - totiž to, že filozof je ten, kdo z chrámu ducha vidí jenom a pouze ty - vnějškové - proporce.

Na tom doopravdy něco je; a na takového Aristotela by to platilo víceméně stoprocentně.

Ale - už o dosti méně by to platilo pro Platóna, který naprosto měl smysl pro mystiku. Tedy pro to "naprosto vnitřní". Jenže - na rozdíl od klasických mystiků byl Platón právě tím, který se snažil spojit obojí: jak to intuitivní vnímání tajemství bytí, tak i ty myšlenkově odůvodněné a precizně vytyčené, nutné a správné proporce. Protože bez těchto proporcí to "niterné" (ať už mysticky či křesťansky vnímané) zůstává jenom jakýmsi nejasným tušením, z kterého ale nikdy není možno vystavět ten "chrám", jako reálnou stavbu.

Ale zpátky k těm "zákoutím lidské duše". To že je někdo filozofem, to ještě zdaleka nemusí znamenat, že by k těm "zákoutím lidské duše" - míněno v empatickém smyslu - měl zaručený nějaký privilegovaný přístup. On sice tato "zákoutí" může zmapovat (jako to například s naprostou precizností učinil Aristoteles); ale to je také všechno.

K těmto skrytým zákoutím lidské duše - a to je nutno přiznat - má nakonec mnohem blíže kněz, pokud své poslání "péče o duši člověka" bere opravdu vážně.

Právě o to jde, pane Nusharte: něco takového (tedy něco co by bylo jenom vyloženě dobré) nikdy neexistuje. A právě tohle naprosto geniálně odhalil svého času Hérakleitos.

Připomeňme si: i on jako jeden ze zcela základních principů všeho jsoucího považoval "Lásku". Tedy takový princip, který překonává všechno rozdělení, všechny vzdálenosti, všechny rozpory.

Jenže: ta genialita Hérakleita spočívá právě v tom, že on i přes toto své vysoké ocenění principu "Lásky" dokázal pochopit, že pokud by se veškeré bytí ponechalo jenom v dosahu působení této Lásky - že by tím došlo nakonec k úplné stagnaci. V té všeobjímající, všepohlcující harmonii a homogenitě by ustal veškerý pohyb. A konec pohybu - to je smrt.

A proto Hérakleitos viděl a věděl, že vedle toho integrujícího, spojujícího principu "Lásky" musí nevyhnutelně existovat i princip opačný: princip sporu, princip vzájemného zápasu, princip konfliktu. Který sice na straně jedné rozbíjí tu krásnou, dokonalou harmonii - ale ve skutečnosti je to nakonec právě a jedině on, kdo přináší pohyb, další vývoj. A to sice dokonce vývoj k v y š š í m formám, vyšším stupňům dokonalosti, než k jakým by kdy mohla dospět jenom ta samotná Láska, pokud by ta byla ponechána sama sobě. Protože ta by se zastavila - dá se říci - u p r v n í h o Dobrého; a už by ji nic nenutilo hledat něco ještě lepšího, ještě dokonalejšího.

No - jak se to vezme. V zásadě ano; a toho si byl vědom už Hegel. Tedy toho, že i když se někdo chová jenom egoisticky (tedy chce dobro jenom pro sebe) - že i tak v určitém smyslu (respektive v určitém rozsahu) koná zároveň i o b j e k t i v n í Dobro. Protože i tento egoista zůstává v zásadě člověkem, v zásadě chce dosahovat dobrého; na rozdíl od takového kamene, který nechce a nekoná vůbec nic.

To omezení toho egoisty spočívá ovšem právě v tom, že on to dobré chce jenom a pouze pro sebe samotného. Čímž se vytrhává z kontextu celku - a jak už jsme si řekli, podle Hegela je konečnou pravdou, a tedy konečným Dobrem právě samotný celek. Jedinec má svá - relativní - práva; ale nakonec (jak věděl už Aristoteles) celek je více, nežli jenom suma jednotlivých součástí (individuí).

proč by pak měl mít člověk autonomii k tomu, aby rozhodoval, co je dobré a co špatné?

"Absolutní dokonalost je zánik veškerého pohybu; je to tedy fakticky smrt."
Tuto větu pan Poláček jakoby "obšlehl" od pana Štampacha, který ve svém článku "Jaký bůh neexistuje" napsal: "Vše božské je dokonalé a proto dokonané, vše už skonalo a je to mrtvé."

Já jsem k tomu článku minulou středu napsala v diskusi:
"No, já nevím. Řekla bych, že o mrtvole těžko někdo řekne, že je dokonalá. Podle mě je něco dokonalé, když je to dovršeno, tedy je to na svém vrcholu. Ještě by se dalo říct, že být dokonalé znamená být takové, jaké (to) má být. Žádnou absenci pohybu natož života tam nevidím".

A ještě dodatek - pokud neexistuje něco, co je všem lidem společné, něco, k čemu všichni směřují, pak je dokonalost věcí úsudku toho kterého člověka, tedy věcí názoru. Jeden bude považovat tutéž věc za dokonalou, jiný za nedokonalou. Totéž lze soudit o jiných lidech, ba i o sobě samém. Tam skutečně platí, že kdo připadá sám sobě dokonalý (a tedy je sám se sebou spokojen), ten nemá šanci se dál rozvíjet. Proto má život s Bohem, vedle něhož jsme nedokonalí, ale on nás přesto přijímá a pomáhá nám k dalšímu rozvoji, tak cenný.

Zkusme se na tu záležitost podívat v čistě abstraktní rovině. Tedy - ve formě čísel.

To není naprosto tak od věci, jak by se napohled mohlo zdát. Připomínám ještě jednou, že u starých Řeků vůbec ta idea "dokonalosti" vznikla vlastně z pohledu na nebeskou klenbu, na - zdánlivě - dokonalé pohyby nebeských těles. A moderní věda se snaží právě tuto "kosmickou", kosmologickou dokonalost vypočítat, jako univerzální vzorec veškerého bytí. A méně známé je, že už řečtí pythagorejci se snažili prakticky o totéž: onu předpokládanou dokonalost vesmíru a vůbec veškerého bytí vyjádřit čistě prostřednictvím čísel, jejich poměrů a proporcí.

Takže dejme tomu, že opravdu existuje nějaký takový - ryze matematicky vyjádřitelný - konečný a absolutní kód veškerého bytí, ve kterém je tedy obsažena i konečná dokonalost všeho, co existuje.

A teď si představme, že by se našim vědcům opravdu podařilo tento kód objevit, vypočítat.

A co pak dál? - Právě že vůbec a naprosto nic. Byl by konec. Tajemství bytí by bylo definitivně odhaleno, a už by nebylo kam jít dál. Nebylo by co zkoumat, nebylo by o co usilovat. To jediné co by lidstvo pak ještě mohlo udělat by bylo to, i struktury svého společenského a politického života plně přizpůsobit této "poznané dokonalosti"; ale nebyl by tu pak už naprosto žádný prostor nejen pro další počítání (to jest, pro jakékoli další zkoumání a hledání) - ale nebyl by tu prostor pro vůbec nic. Lidstvo by se fakticky utopilo v té údajné "dokonalosti".

A právě toto je ten model platónsko-křesťanský. Který končí sice napohled mohutným a slavným finále; ale po tomto vyvrcholení nastává prázdno. Ten "věčný život", který slibuje křesťanství, se svou nehybností, svou prázdnotou fakticky rovná smrti. Obživlé mrtvoly prý zažívají pocity nekonečného štěstí v této své naprosté nehybnosti a bezcílnosti.

---------------------------------

P.S. Ve skutečnosti se ale takovýchto konců nemusíme obávat. I kdyby se totiž opravdu podařilo ten "kód bytí" vypočítat - je možno prakticky s naprostou jistotou očekávat, že on (na rozdíl od toho platónsko-křesťanského pojetí) právě n e b u d e u z a v ř e n ý. Nebude to nějaký jednou provždy ukončený, fixní stav.

To znamená: tato "dokonalost" v sobě nevyhnutelně musí mít zabudován moment "rušivosti", protipohybu, kontradikce. Přesně tak, jak to rozpoznal Hérakleitos.

Jednou větou (ač to zní napohled paradoxně): dokonalost, aby byla skutečně dokonalá, musí sama obsahovat moment nedokonalosti.

------------------------------------------

P.P.S. Paní Hájková, to že se mé názory a vývody do značné míry shodují s těmi pana Štampacha, není nic podivného. S určitou mírou důslednosti a odpovědnosti v myšlení se nakonec víceméně nevyhnutelně musí dospět k těm samým závěrům. Dalo by se říci, že od pana Štampacha mě dělí nakonec vlastně jenom jediné: já věřím pouze na Ježíše, zatímco on věří i na Krista. ;-)

A ještě k té submisivitě v křesťanství: ta je vlastně dennodenně vyjadřována a znovu a znovu cementována v tom zdánlivě tak zcela samozřejmém vyznání křesťanů: "Náš pán Ježíš Kristus!"

Toto "Pán" nemá totiž se samotným Ježíšem naprosto a vůbec nic společného; tento titul mu byl přidán až mnoho let po jeho smrti, v procesu jeho mytologizace. V procesu jeho povýšení do božského statutu. A navíc: je možno soudit, že v tomto povýšení Ježíše na "Pána" svou roli hrála i životní zkušenost tehdejšího římského proletariátu, který neznal nic jiného, nežli právě vztah pán - sluha.

Ježíš sám - ten samozřejmě nebyl žádným "pánem", nikdo z jeho společníků a učedníků ho tak neoslovoval, pro ně byl učitelem, duchovním vůdcem, mravní autoritou; ale v žádném případě ne nějakým "Pánem". A dokonce i když se ho jednou pokusili uctít oslovením "Otče", s rozhořčením to odmítl, jako naprosto nepřípadné a nepřípustné.

Ježíš byl - a také se tak dozajista cítil - čistě jako "první mezi rovnými": tedy jako takový, který na duchovní cestě dospěl dále a výše nežli ti ostatní, a proto má právo je učit, ukazovat jim cestu; ale nic víc.

Kdyby Ježíš opravdu vstal z mrtvých a teď by z nebeských výšin musel přihlížet tomu, jak z něj lidé učinili svého ikonického "Pána", musel by si zoufat z toho, jak naprosto se ti, kteří ho vzývají, míjejí s jeho skutečným poselstvím.

A i co se té údajně všespasitelné, všeobjímající, čisté "boží lásky" týče, na kterou křesťané věří a v kterou doufají: připomeňme si znovu, že u Ježíše samotného jeho ochota k odpouštění (kterou můžeme s určitou mírou tolerance pojmout jako "odpouštějící lásku") - tedy u něj to byl pouze j e d e n aspekt jeho vztahování se k lidem. Druhý aspekt byl totiž zcela opačný (a dokonce velmi dominantní): totiž zcela rigidní požadavky na chování lidí. Nesmlouvavá přísnost.

Mimochodem: tato ambivalence pak prostupuje (až podnes) vlastně celý další vývoj křesťanství, jeden směr křesťanství se hlásí především k tomu momentu lásky, milosti, odpuštění (v zásadě je možno říci, že je to princip protestantismu); zatímco v katolicismu a v pravoslaví se mnohem více prosadil ten moment řádu, kázně, striktního dodržování norem. Ta "Boží láska" je v tom druhém proudu spíše jenom verbálním vyznáním, ale reálná církevní praxe je značně jiná.

Právě proto, pane Nusharte, že nic není nějak "absolutně" dobré, musí tu být člověk i s autonomií jeho ducha, aby znovu a znovu mohl přezkušovat a rozhodovat, co je - za daného konkrétního kontextu - alespoň v p r i n c i p u, alespoň relativně dobré. Kdyby se nám podařilo dosáhnout alespoň tohoto relativního dobra, už to by se téměř rovnalo zázraku na zemi.

Proč nejsou odškodněni potomci ateistů?... Pane Krupičko, to je opravdu velice originální myšlenka! ;-) A nedá se nic dělat; má opravdu velice mnoho do sebe. Katolická církev se rozhořčovala nad tím, jaký jí byl sebrán m a j e t e k; ale kdyby se spočítalo, kolika lidem ona sama vzala ž i v o t - jak vysoké odškodnění by pak ona sama musela uhradit?...

Myslím, že nejlépe bude, když v tomto ohledu pošlete vyrozumění panu kardinálu Dukovi. Jako bohabojný křesťan si dozajista okamžitě uvědomí svou křesťanskou povinnost činného pokání, a podnikne bezodkladné kroky pro napravení všech hříchů křesťanské církve z dob minulých.

Ježíšovi učedníci že mu neříkali Pane?
Namátkou pár vět z evangelií, které dokazují opak:

"I přistoupili a probudili ho se slovy: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“
"Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“
"Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“
"Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“
"Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“
"Velice je to zarmoutilo a začali se ho jeden po druhém ptát: „Snad to nejsem já, Pane?“

A mohu samozřejmě doložit, že i jiní lidé než učednici, mu říkali Pane.

Dalekáť cesta jeho. Marné volání!

Měl jsem staršího kamaráda, školáka ještě za Rakouska. Rodina vypsaná z katolické církve, na náboženství musel odcházet ze třídy. Jednou bylo ošklivé počasí, zůstal ve třídě. Kaplan ho spatřil a slovy: Ven!, vyhnal ze třídy. Byl poslušný rakouských zákonů, podobných komunistickým - na náboženství směl chodit jen ten, kdo byl přihlášený podpisem obou rodičů. Znáte jiný příklad útisku ateistů katolickou církví? Pokud vím, utiskovala spolu s Habsburky své věřící a ty, kteří se hlásili k jiné víře. Navíc, částečná náprava nespravedlností se stanoví k určitému datu, nejde jít příliš do minulosti.

Paní Hájková, to místo v Matoušovi, na které se odvoláváte, je bohužel zcela evidentně od počátku až do konce zcela fiktivní. Je to čirá legenda, která vznikla až dlouho po Ježíšově smrti. Cílem této legendy je Ježíše "doložit" jakožto Syna Boha - což je naprosto prokazatelně opět christologický titul, kterým byl Ježíš (přesněji řečeno: Kristus) obdařen až mnohem později.

A jak je celá tato historka s údajným Ježíšovým procházením po vodě smyšlená, pak stejně tak smyšlená jsou samozřejmě i všechna uvedená oslovení "Pane".

Ještě jednou: Ježíš byl pro své společníky m i s t r e m, snad ho nazývali "rabínem" (i když takový titul mu v podstatě nenáležel); ale nebyl pro ně nějakým "Pánem", kterému by se kořili, ke kterému by se modlili.

Ten nejvyšší titul, kterým - a tato událost působí relativně věrohodně - Petr obdařil Ježíše, to byl jeho známý výrok: "Ty jsi mesiáš!" A je stejně tak známo, že Ježíš ho za to vzápětí nazval "satanem".

Jenže, pane Pospíšile, ta církev se odvolává právě na to, že ty její majetky jí patří už od středověku.

A co komu vůbec patří "právem" - to může být krajně sporná otázka, například podle buržoazního práva je kapitalista naprosto právoplatným vlastníkem svých fabrik, zatímco podle teorie marxisticko-komunistické jsou ve skutečnosti právoplatnými vlastníky jenom ti, kdo v těch fabrikách skutečně pracují.

Svého času jsem právě na to téma legitimity vlastnictví chtěl napsat dost zásadní úvahu; ale zmeškal jsem příležitost, a teď už je na to pozdě.

Ještě se jednou musím vrátit k té "dokonalosti". Z mých předešlých polemických příspěvků by mohl vzniknout dojem, že ten institut či princip (boží), metafyzické Dokonalosti zásadně popírám či znevažuji.

Tak tomu ale v žádném případě není. Naopak - bylo to naprosto jedinečným aktem starých Řeků (a následně i křesťanů), že tuto (boží) Dokonalost vůbec vytyčili, postavili ji před člověka jako nejvyšší, absolutní cíl, ke kterému se má vztahovat, o který má usilovat.

Právě tím se tato řecko-křesťanská tradice zcela zásadně a dramaticky liší od současného liberalismu, který pro člověka nevidí žádné vyšší cíle, a tedy ani žádný vyšší smysl jeho existence, nežli "usilování o vlastní štěstí", což je ovšem ve skutečnosti eufemismus pro vyhraněný egocentrismus, respektive prázdný individualismus.

Takže tedy: ten princip Dokonalosti je sám o sobě naprosto v pořádku, je nezbytný, aby nám ukázal kam jít a o co usilovat.

My jenom nikdy nesmíme propadnout tomu bludu, že tato "Dokonalost" na nás někde čeká na stříbrném podnose v nějaké fixní, jednou provždy dané podobě.

Tato "Dokonalost" je svým způsobem opravdu jenom v i z e; je to vize která má sice (v nejhlubších základech Bytí) své reálné kořeny, ale kterou musíme dotvářet, uskutečňovat už jenom my, lidé.

A - tato vize je opravdu věčná, to jest: této "Dokonalosti" nikdy nemůžeme reálně dosáhnout. Jinak by přestala být vizí. Musíme se už jednou provždy smířit s tím, že kdykoli své vize dosáhneme, tedy alespoň určitého stupně relativní dokonalosti - že se před námi vzápětí vynoří obrysy dokonalosti ještě "dokonalejší", ještě vyšší.

Tak nevím, pane Poláčku. Má cenu s vámi diskutovat, když vy jste přesvědčen, že znáte všechno lépe?
Pro mě je stejně lepší držet se dochovaných textů evangelií, eventuálně číst různé překlady a chápat je po svém, než pracně studovat kdovíjaký odborný výklad. Zaprvé, odborníci se ve výkladu mohou mýlit úplně stejně jako já, navíc vůbec se v tom nemusejí shodovat, a za druhé, jejich výklad nemusí být v mém zájmu. Já přece nemusím nikomu z nich důvěřovat. Nebo jen tomu, koho já sama uznám za důvěryhodného.
Evangelia, a vlastně celou Bibli, mají věřící pro těžké chvíle, které mohou kdykoliv zase nastat. V takových chvílích mohou být ty texty člověku oporou, která ho podrží nad vodou. Lidé v nich mohou hledat prvky, které mají význam právě pro jejich život, přičemž nikdo cizí tomu nemusí rozumět.
Proto si ponechám svou víru.

1. Neobhajoval jsem církevní restituce, dnes už jen čekám, jak s majetkem naloží. Reagoval jsem na údajný útisk ateistů od církve.
2. Pravdu má Eva. "Odborníci" nejsou vzhledem k Bibli jednotní, a evangelia slouží k působení na rozum, a srdce každého člověka. Proto má význam číst je bez předsudků, třeba i "vědeckých".

jsem také rozhodnut považovat jiné než moje názory, za paralelně existující veličiny, jejichž platnost určují až výsledky spontánního vývoje společnosti.
Můj nedostatek entusiasmu je způsoben přesvědčením, že společensky dominantní veličinou je stále intaktní imperativ neviditelné ruky trhu.
Přestože již zřetelně zločinného rázu...bych mezi námi postmodernisty dodal.

Církev se neodvolává na to, že její majetky jí patří už od středověku, ale že jí patřily k 28. 2. 1948.

Takhle bychom mohli zkoumat libovolně daleko do historie původ majetku kohokoliv. Třeba i nějakých skupin lidí, ke kterým bychom chtěli vzbudit všeobecné antipatie.

Každá revoluce byla přerozdělení majetku. Husitská, Bílá Hora, 1948 i 1989 (majetek KSČ, majetek ČSM, velká privatizace). Většinou nejde jít zpátky. Otázka je: Co dál. Revoluce, anebo změna smýšlení?

Paní Hájková, svým posledním prohlášením jste se vlastně plně postavila na stranu legitimity v současné době natolik populárních "alternativních pravd". V zásadě ve smyslu: ať je realita jakákoliv, já si budu neotřesitelně nadále hlásat to svoje.

Tento postoj je nakonec takovýto: "I kdyby odborníci tvrdili, že jedna a jedna jsou dvě, když mně tento jejich názor nepasuje, budu si i nadále stát na svém, že jedna a jedna jsou tři."

Pokud něco takového potřebuje pro své životní štěstí, je to Vaše věc; ale je to jenom další doklad toho, jak se křesťanství čím dál tím méně snáší s moderní dobou.

Jistě, paní Zemanová, církev se v záležitosti restitucí odvolává na právní titul platný v roce 1948. Jenže tady byla řeč především o principiální, sociální, mravní legitimitě církevního majetku. V zásadě v tom smyslu, jak to napsal pan Krupička.

Jen tak pro srovnání: už v první republice došlo k velkému přerozdělování (to jest: vyvlastňování) zemědělských majetků, to jest velkostatků. Usoudilo se totiž tehdy, že je to mravně a sociálně nelegitimní, aby několik jednotlivců vlastnilo obrovské latifundie, zatímco velká masa malorolníků nemůže ani vlastní rodinu uchránit před hladověním.

zdá se mi, že každá revoluce je nejen přerozdělení majetku, ale zároveň změna smýšlení. Má hnutí francouzských žlutých vest spíš rysy přerozdělení majetku nebo spíš povahu změny smýšlení?

No ano, vypadá to tak, že patřím k reakcionářům. Ale vědecky dokazatelná pravda, to přece nemůže být ta "celá pravda", o kterou vám jde, pane Poláčku. Aspoň tak usuzuji podle vašich minulých vyjádření, že vám jde o celou pravdu. Navíc bylo jasně řečeno, že ti vědci nejsou úplně jednotní. Kvůli tomu, že věda ztratila důvěru, přece nastala postmoderna. Nelze nad tím jen tak mávnout rukou a jedeme dál. Asi se něco stalo. A nejde jen o vědu.
Bude to čím dál složitější.
Už dnes lidé přicházejí s různými protichůdnými "pravdami", které nejsou vyslovenou lží, ale třeba pravdou smíšenou s omyly nebo i záměrnými klamy. Virtuální realita a prostředí internetu tomu silně napomáhají.
Svědčí o tom třeba tento článek:
https://tech.ihned.cz/c1-66417360-technologie-roku-2019-prinesou-konec-pravdy-tak-jak-ji-zname-nicemu-nepujde-verit-stale-castejsi-bude-take-valka-mezi-umelou-inteligenci?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku&fbclid=IwAR0jX07LU-Rl0S4vTnNebMDjZnqiNece4lkmEYDqPy8XcYLOSLpLj3pp4hM
Jak budete v budoucnu tu pravdu zjišťovat? Vědecky ji dokázat bude čím dál těžší. Bude stále těžší oddělit od sebe lež a pravdu, podobně jako je těžké oddělit plevel od zrna.
Proto věřím raději tomu, že pravda se člověku zjevuje, než že se dokazuje. Že pravdu jsme možná schopni vidět spíš srdcem, než rozumem.

Například bolševická revoluce v r. 1917 byla podporována Německem proto, aby Rusko bylo vyřazeno z války.

Jsou žluté vesty nějakou výjimkou?

máte pravdu, že už I. republika přikročila k pozemkové reformě a poválečné Československo rozhodlo zákonem z roku 1947 o dotažení této reformy. Církvi mělo zůstat jen asi 3% půdy.
Jenže k tomuto legálnímu i legitimnímu záboru nedošlo. Víte proč?

Nikoliv, paní Zemanová, o tomto nemám skutečně žádnou bližší vědomost. Zdá se, že Vy jste na tom v tomto ohledu o něco lépe. ;-)

Ale jistě, paní Hájková, že ta ryze racionalistická pravda není pravou úplnou. Není pravdou kompletní. Nedokáže postihnout nejen celou šíři (a hloubku) lidské existence; ale nedokáže dohlédnout ani do hlubin samotného bytí, nedokáže dohlédnout za ryze fyzikální, materiální f o r m u existence tohoto bytí.

Z tohoto hlediska je tedy naprosto v pořádku, když člověk hledá ještě jiné roviny skutečnosti, a jiné roviny p r o ž í v á n í skutečnosti, než jaké může postihnout ten ryzí racionalismus. Toto "více nežli racionalismus" je možno neutrálně označit jako "metaracionální" pravdu. To je takový způsob poznávání, vztahování se ke světu, který tedy vychází za ten striktní (a omezený) racionalismus, ale přesto je možno ho považovat za pravdivý, i když pravdivost jeho obsahů je jen velice obtížně (a jenom nepřímo) prokazatelná.

Ovšem, je tady ještě třetí stupeň toho, jak si člověk vykládá svět; a právě tento způsob je ten ze všech neproblematičtější. Je to způsob, který nejen překračuje omezený dosah té pravdy racionalistické - nýbrž ji vysloveně p o p í r á. Tento způsob je tedy principiálně i r a c i o n á l n í.

Nežli půjdeme dál v našich úvahách, dejme si konkrétní příklady. Aristoteles celou svou "Metafyziku"založil na jednom základním předpokladu. Který - jak sám otevřeně doznal - není možno pozitivně dokázat. On napsal, že principiálně není možno vyloučit, že ty fyzikální, racionalistické vědy plně postačí k vysvětlení fenoménů našeho světa. A že tedy všechno nad to jdoucí jsou jenom čiré spekulace. Poté ale dodal, že ty racionalistické vědy samy nikdy nebudou schopny vysvětlit, proč věci tohoto světa existují právě tak, jak existují - a ani to, proč existují vůbec. Svědčí o velikosti Aristotelova ducha, že tato jeho věta platí bezezbytku až podnes.

Aristoteles se tedy svými metafyzickými úvahami vydal za hranice těch ryze racionalistických věd. Ovšem - ty jeho úvahy mají samy o sobě v zásadě logický charakter; je to určité myšlenkové schéma, které je možno přezkoušet na jeho vnitřní, logickou konzistenci. Je možno přezkoumat, co je v něm opravdu odůvodněné, a co už ne. A co je důležité - i když se Aristoteles svou dedukcí nakonec dostává až ke svému Prvotnímu hybateli (kterého ztotožňuje s Bohem), tak se nepouští do nějakých dále jdoucích spekulací ohledně tohoto Boha. Nedělá z něj nějakou vědomou bytost, která by měla takové a takové vlastnosti, s kterou by bylo možno hovořit či se k ní modlit. Nezatěžuje ho prostě žádnými mýty.

Zatímco když například křesťanství prohlásí: "Ježíš chodil po vodě" - to je pak tvrzení nejenom nedokazatelné, ale naprosto iracionální, které se nachází v okamžité kolizi s jakýmkoli racionalismem. Za prvé: je to čistě fyzikálně holý nonsens; a za druhé, u takovýchto pasáží v Novém zákoně je možno zcela pravidelně víceméně jednoznačně vystopovat jejich původ až v pozdější době, to jest až po smrti Ježíše.

Říkáte, že i vědci mohou mít různé názory. Jenže: přinejmenším u určité části obdobných mýtů v Novém zákoně je jejich pozdější (tedy neautentický) původ natolik jednoznačný a nevývratný, že dokonce ani konzervativní křesťanští teologové to nemohou popírat, aniž by se v komunitě znalců Nového zákona zcela neznemožnili.

Jak ve svém kritickém díle "Ježíš Syn člověka" velmi přesvědčivě ukázal Rudolf Augstein, tito konzervativní teologové - když už nemohou přímo popřít tyto jednoznačné pravdy - si vypomáhají celou řadou verbálních i jiných triků. V zásadě se jedná o to, když už tyto pravdy není možno popřít, tak je tedy alespoň bagatelizovat.

Takže takovýto konzervativní křesťanský teolog například nenapíše: "Ta pasáž v Novém zákoně o tom, jak Ježíš chodil po vodě, je mýtus vzniklý až v pozdějších dobách, v procesu tvorby raných křesťanských legend" - nýbrž on napíše: "Líčení Ježíšova putování po vodě má podle všeho postvelikonoční kořeny." (!)

No, a je to. Vlk badatelské objektivity se nažral, a koza křesťanské mytologie přesto zůstala víceméně celá. To kouzelné slůvko "postvelikonoční" mezi znalci znamená právě to, že se jedná nikoli o nějaké autentické svědectví Ježíšových současníků, nýbrž právě až o později (po jeho smrti) vzniklou legendu; ale přitom se - pro ty konzervativně smýšlející teology - tou uvedenou formulací nicméně velice dovedně daří budit dojem, že i když třeba ta samotná historka je zfabulovaná až dodatečně, tak že p ř e s t o může odrážet něco z reality, či přinejmenším z d u c h o v n í p r a v d i v o s t i Ježíšova působení.

Anebo - jak Augstein také dokumentuje - tito konzervativní teologové, když už musejí přiznat nepůvodní charakter určitých pasáží v Novém zákoně, tak přitom používají natolik šroubovaných formulací a extrémně specifických, zaklauzulovaných pojmů, že jim žádný normální smrtelník nikdy nemůže porozumět.

Tolik tedy k těm "alternativním pravdám" konzervativních, dogmatických křesťanských teologů.

------------------------------------------------------

Tímto konstatováním bychom naše uvažování vlastně mohli ukončit; ale ve skutečnosti je celá věc ještě mnohem složitější. A to sice co se týče té "iracionální pravdy".

Jak už řečeno: tato "pravda" (na rozdíl od pravd ryze metafyzických) bezprostředně popírá a neguje pravdu vědeckou, racionální. Z tohoto hlediska jsou tedy takovéto iracionální názory a představy pro čirý rozum vždy principiálně nepřijatelné. Jsou - řekněme to na rovinu - vysloveně urážkou rozumu. S kterou on se nikdy nesmíří.

Ale - ona je tu ještě jedna, mnohem hlubší rovina celé věci. A dokonce i ten ryze racionalistický rozum je povinen položit si otázku: co je to vlastně v člověku, v lidské mysli, co je tak silné, tak hluboké, že si to žádá svého uplatnění, svého manifestování, a to i proti všemu racionalistickému uvažování? Nemá tato hluboká touha po těchto jiných rovinách skutečnosti, po těchto jiných "pravdách" sama o sobě objektivní, a tedy r a c i o n á l n í původ a kořen?...

Úvodem našich úvah jsme si řekli, že je samo o sobě naprosto v pořádku, když člověk hledá i jiné (nežli čistě racionalistické) skutečnosti, a způsoby p r o ž í v á n í skutečnosti.

Protože lidský život, to je právě v prvé řadě to prožívání; to je hluboce emocionální stav, kde má čirá logika opravdu jen velice málo co říci. Kdyby nic jiného, tak jsou tyto - o sobě iracionální - představy naprosto l e g i t i m n í m aktem vzdoru lidské mysli proti té omezenosti ryze racionalistického myšlení.

V tomto napohled natolik iracionalistickém myšlení se odkrývají, ale zároveň vůbec vytvářejí zcela nové prostory pro člověka, pro jeho mysl, pro jeho prožívání jeho přítomnosti na tomto světě. Zkrátka - pro zcela jiné dimenze bytí, nežli jaké kdy dokáže postihnout ten racionalistický rozum.

Krátce řečeno: tyto "iracionalistické pravdy" mají velice ambivalentní charakter: na straně jedné popírají objektivní, vědecky zjistitelnou skutečnost, a tedy popírají objektivní pravdu. Ale - na straně druhé i přes svůj bezprostředně iracionální charakter přece jenom mají svou vlastní, zcela specifickou "pravdu": pravdu v tom, že odrážejí objektivně zcela reálné, a dokonce velice podstatné roviny a sféry lidské existence na pozadí veškerého bytí.

A dokud ten racionalistický rozum nebude schopen překročit své vlastní hranice, a tuto sféru lidské existence pochopit jako stejně tak objektivní a tedy pravdivou, do té doby se bude muset smiřovat i těmi iracionálními formami, ve kterých si tato nachází své zobrazení, svou manifestaci.

tedy s projevem pravdy, která se zaštiťuje láskou laskavého srdce a otevírá pole i těm nejhorším lidským neplechám.
Milosrdnou pravdu považuji za projev, který by si konečně zasloužil pozornosti.
Racionalistický rozum vůči instrumentalizaci milosrdné pravdy přímo zbaběle iracionálně trucuje i trestuhodně rezignuje. .
Jak dlouho musím mou smířlivost štrapacírovat...bych se zeptal.
Vaše odpověď pane Poláčku........ "dokud ten racionalistický rozum nebude schopen překročit své vlastní hranice, a tuto sféru lidské existence pochopit jako stejně tak objektivní a tedy pravdivou"...naznačuje věčné štrapáce.
.Rovelliho pojem čas jako těkání v konstantním prostoru se opět jeví jako aktuální....bych dodal.

Pane Poláčku, timeo lectorem unius libri. Vy jste vsadil na Rudolfa Augsteina.

Nevím, kdo napsal, že "Líčení Ježíšova putování po vodě má podle všeho postvelikonoční kořeny."
Ale dotyčný tím patrně nemyslel, že popis té události má původ až v době po Ježíšovi, čili že není přímým svědectvím a je vymyšlený. Postvelikonoční doba je doba po vzkříšení, kdy Ježíšovo tělo nabývá trochu jiných vlastností než mělo dřív (například prochází zdí) a ukazuje se takto učedníkům. Takže autor věty se podle všeho domnívá, že Ježíš nechodil po vodě před ukřižováním nýbrž po svém zmrtvýchvstání.

Když nezatížíme Boha vědomím (tedy i myšlením), asi si nikdy nebudeme schopni odpovědět na otázku PROČ(!) Aristotelův Prvotní hybatel vůbec něčím pohnul. Bude to pro nás stále jen automatismus hmoty, automatismus bez smyslu; svévole Řádu, podle kterého se jen tak pro nic za nic všechno hýbe.

Není nakonec třeba i kvantová mechanika (viz např. tunelový jev) "urážkou rozumu", tedy iracionální pravdou? On totiž pravděpodobnostní popis světa (kvantová mechanika) je jiný, než logický popis světa. V pravděpodobnostním popise světa se s určitou - velmi malou - pravděpodobností mohou dít i věci velmi nepravděpodobné - tedy "zázraky".

tak i "něco" (s vlastní vůlí) stojí za (nad) "rozumem". Zdá se mi, že takováto existence "něčeho nad rozumem" (něčeho s vlastní vůlí) je patrná i při četbě této dlouhé debaty.

S tou "milosrdnou pravdou" to dnes už, pane Petrasku, myslím nebude tak hrozné. V každém případě byly časy horší. Kdy mohla křesťanská církev ve jménu "milosrdné pravdy a lásky" zabíjet a žehnat válkám. Anebo kdy komunistická totalita mohla - ve jménu "milosrdné lásky" vůči proletariátu stejně tak zabíjet, a utlačovat všechny včetně toho proletariátu.

Centrálním problémem současné doby je daleko spíše svoboda - to jest ten paskvil, který se za (skutečnou a pravou) svobodu vydává.

------------------------------

Ale co se těch potíží racionálního rozumu s tím mimoracionálním vztahováním se ke skutečnosti týče - ano, tento vztah bude dozajista vždy konfliktní, nedá se nic dělat ale určité typy myslí/mozků jsou konstruovány více k logicky-racionálnímu myšlení, zatímco jiné typy jsou naprogramovány na vnímání komplexně-mystické.

Takže vždy tu bude ten věčný konflikt; ale jde o to, jestli se podaří tuto propast alespoň v z á s a d ě překlenout.

Jak jsem zmínil toho mého známého mystika, a jeho citát z Osha - tak ten mi potom uvedl ještě něco od téhož autora, co má svou jak zajímavost, tak i svou oprávněnost. Osho totiž prý prohlásil, že je pro současný svět naprosto nezbytné navzájem propojit západní, tedy racionalistické myšlení, a myšlení východní, tedy meditativně-mystické.

Je to i můj názor, že k něčemu takovému musí dojít; jinak náš svět zůstane natrvalo rozpolcený na dvě části, které spolu budou vést trvalý boj, i když třeba jenom skrytý.

To překonání této propasti: ano, to je obrovskou výzvou, a to pro obě strany. A obě strany přitom musí dokázat překročit svůj vlastní stín. Tábor racionalistů si musí uvědomit omezenost svého racionalismu, musí pochopit (relativní) legitimitu toho druhého způsobu vnímání skutečnosti; ale na straně druhé ten tábor mystiků musí být schopen ve své sféře dokázat oddělit zrno od plev, a to legitimní na tom meditativně-mystickém způsobu vnímání oddělit od holých mystifikací.

-----------------------------

Ještě trochu konkrétněji k tomu, co je na tom "alternativním" způsobu myšlení či vnímání legitimní: jak jsem zmínil, ten zásadní rozdíl je v tom, že to racionalistické myšlení uvažuje striktně logicky, to jest lineárně. A právě v té linearitě leží jeho omezení: náš svět, náš život je skutečně jenom ve značně omezeném okruhu konstruován lineárně.

Zatímco to mystické vnímání naši skutečnost pojímá principiálně k o m p l e x n ě, jako jeden jediný kompaktní, jedním jediným vůdčím principem řízený a prodchnutý celek. To je právě ta schopnost, kterou ten racionalistický rozum principiálně nemá.

Na straně druhé ovšem toto "holistické" myšlení přinejmenším vytěsňuje, ne-li přímo popírá tu lineární logiku; a to je pak ovšem zase špatně.

Takže jak řečeno: o b ě strany musejí přinést svůj díl ke vzájemnému porozumění; a obě strany přitom musí obětovat leckteré svoje posvátné krávy.

Ještě malý dodatek k tomu, jak jsou naše mozky, a tedy náš postoj ke světu preformovány předem, tedy ohledně větší tendence k lineárně-racionálnímu, anebo k mysticko-holistickému vnímání: zrovna v minulých dnech byl uveřejněn výzkum, podle kterého celých 51 procent (!) české populace tak či onak věří na pověry; a to sice i na pověry mnohdy opravdu zcela triviální a dětinské, jako že když přeběhne přes cestu černá kočka, tak že bude zle. A že je "rozumnější" se otočit a jít jinudy.

Právě tady se ale jednoznačně ukazuje, jak celá p o l o v i n a populace je náchylná k těm iracionálním, mystickým výkladům skutečnosti, a její kauzality. Takové množství nemůže opravdu být pouze náhoda; ukazuje se tady názorně, jak je populace skutečně rozdělena na dvě stejné poloviny, podle zásadně jiného vnitřního mentálního nastavení. A zdá se, že je možno právem soudit, že tento poměr je v zásadě konstantní. Tedy natolik konstantní, že je možno ho přímo označit jako "antropologickou konstantu". S kterou jako takovou je opravdu sotva možno nějak zásadně pohnout.

Pane Pospíšile, těch knih které střízlivě a racionálně přezkušují texty Nového zákona ohledně pravdivosti jejich výroků, těch je dnes - naštěstí! - přece jenom už celá řada. A opravdu by vůbec, ale vůbec nezaškodilo, kdyby Vy sám jste našel odvahu si prostudovat a l e s p o ň j e d n u jedinou z nich.

Pane Nusharte, p r o č vlastně ten Aristotelův "Prvotní hybatel" vůbec něčím pohnul, to je opravdu tou největší slabinou celého toho Aristotelova modelu. On se to snaží vysvětlit momentem či principem "lásky", která - paralelně k lásce pozemské, partnerské - prý "z ničeho vytváří něco". To jest, podle něj stejně jako láska mezi mužem a ženou "z ničeho" vytváří dítě, tak i láska "Prvotního hybatele" z nepohybu (tedy z nicoty) může stvořit pohyb.

Jak my už dnes poněkud lépe víme, ani ty pozemské děti skutečně nevznikají "z ničeho" (a mnohdy ani vůbec ne z lásky). A co se toho prvního uvedení věci do pohybu týče - pak Aristoteles vůbec nezvažoval tu alternativu, že v š e c h n o co vůbec jenom existuje, neexistuje jinak nežli ve formě pohybu.

A jestliže měl pravdu Parmenides (a to zcela očividně měl), že (čisté) Bytí je věčné, nezničitelné, ale tedy i stejně tak nestvořitelné - pak nám z toho vyplývá jednoznačný závěr, že toto věčné Bytí bylo stejně tak už v ž d y c k y v pohybu; a nemělo tedy vůbec zapotřebí nikoho, kdy by ho teprve "rozpohyboval".

Co se toho "smyslu" tohoto Bytí týče: z jedné strany můžeme za jeho smysl pokládat jeho samovývoj k nejvyšším, tedy inteligentním formám; z druhé strany jsme to právě a jedině my, kdo tento smysl musí realizovat, a znovu a znovu svým úsilím vytvářet.

Paní Hájková, to s tím Ježíšovým údajným "chozením po vodě", to byl jenom jeden příklad za mnohé další.

Tak ještě jednou: v seriózním novozákonním výzkumu je naprosto prokazatelná c e l á ř a d a případů, kdy ta či ona pasáž v Novém zákoně, která Ježíšovi připisuje ty či ony výroky či činy, že tato pasáž vznikla až po jeho smrti - a to sice třeba i o celá d e s e t i l e t í později. Jsou to tedy skutečně naprosto jednoznačně fabulace vzniklé až v procesu vytváření specifické křesťanské mytologie.

Ten termín "postvelikonoční" (nejsem si zcela jistý jeho podobou v češtině, v němčině zní "nachosterlich") - tak tento termín je velice neutrálním, a velice zdrženlivým označením právě pro tyto později zfabulované mýty. Ale právě tato značně nespecifická forma tohoto označení pak umožňuje konzervativním křesťanským teologům se za jeho nevinné znění prakticky schovat, v tom uvedeném smyslu, aby se vlk objektivity nažral, ale koza křesťanské mytologie zůstala víceméně netknutá.

Jestliže velký třesk je počátkem vesmíru, tedy počátkem prostoročasu (začátkem existence prostoru a času), pak bytí nemůže být věčné.

Svět existuje v čase, prostoru a v pohybu. Jenom Bůh trvá věčně. Skála věků, jak říká Izajáš. Střed bezpečí, v němž žijeme a pohybujeme se, jak říká Komenský. Podstata naší podstaty, která je nám bližší než my sami sobě. Proto je důležité udržovat s ním kontakt.

Řekla bych, že víra je v jistém smyslu také otevřenost vůči tomu, že všechno může být jinak, než jsme si mysleli.

naší podstaty – prostřednictvím víry – můžeme ovšem udržovat též jinými cestami, než cestou zde diskutovanou.

také se domnívám, že můžeme věřit jen jaksi "beze slov", prostě se spoléhat na tu podstatu a nevzdalovat se od ní. Ale zdá se mi lepší, když se člověk pokouší víru nějakým způsobem vyznat i navenek, přičemž musí vždycky použít konkrétní jazyk. Nemyslím jen jazyk jako je třeba čeština, ale jazyk nějaké konkrétní víry. Aspoň já mám potřebu to nějak vyjadřovat i slovně.

Náš současný vesmír, pane Nusharte, je jednom j e d n o u konkrétní formou existence Bytí. Toto Bytí jako takové bylo před naším vesmírem, a bude i po něm. Náš vesmír vznikl; ale nikoli samotné Bytí.

Ano, je možno říci, že právě tento "kontakt s podstatou" je tím pravým a legitimním jádrem víry. Je to víceméně to samé, co jsem zmínil v souvislosti s Etty Hillesumovou: "Slovem "Bůh" označuji to nejhlubší ve mně."

Ale: tady se vzápětí vynořuje otázka, jakou f o r m o u, jakým způsobem se k této podstatě vztahovat.

Jestliže totiž samotná tato podstata, respektive samotné to vztahování se k ní je legitimní - to ještě zdaleka neznamená, že stejně a bez rozdílu legitimní by byly všechny f o r m y tohoto vztahování se.

Dejme si mezní příklad: jednou z historicky reálných forem tohoto "vztahování se k podstatě" byly i krvavé obětní rituály středo- a jihoamerických indiánských civilizací. A jak už jsem v minulosti zmínil, dokonce ani tyto z našeho hlediska naprosto barbarské rituály naprosto nebyly samoúčelné, z hlediska jejich účastníků měly svůj dobrý důvod, svou legitimitu. Ti tehdejší - a tamější - věřící si vytvořili určitý konkrétní obraz, určitou představu božského a kosmického řádu; a udržování tohoto kosmického řádu v chodu prostě nezbytně vyžadovalo tyto krvavé oběti, pro jakési "energetické vyrovnání" té životní energie, kterou tomuto světu poskytují bohové.

Mimochodem, když pak do toho regionu vstoupilo křesťanství, tak ve jménu svého mariánského kultu prolilo nakonec dost možná mnohem více krve, nežli ti indiánští "pohané".

Jistě, dnešní křesťanství už nemá inkvizici a neobrací pohany na "víru svatou" pomocí mučíren a hořících hranic; ale to nijak neznamená, že by se v jeho učení, v jeho pojetí světa a člověka nevyskytovala stále ještě celá řada archaických, v dnešní době už neudržitelných momentů. A to je právě to, o co se tu celou dobu jedná.

Jinak řečeno: kontakt s p r a v o u podstatou je možno mít jenom takovou cestou, která je s touto podstatou v souladu. Všechno ostatní tuto podstatu přinejmenším zčásti falšuje.

To, čemu Vy, pane Poláčku, říkáte "Bytí, které bylo před naším vesmírem a bude i po něm", tomu já říkám "Bůh". Rozdíl mezi námi je v tom, že já mohu s "Bytím" navázat osobní vztah, kdežto Vy ne.

Při posuzování legitimity příběhu v kontextu dnešního racionalismu je ale třeba rozlišovat a vnímat cíl vyprávění. Často se můžeme setkat se situací, kdy dva lidé, kteří byli přítomni stejné události, ji popíší odlišně, přičemž úmyslem ani jednoho z nich není klamat, oba chtějí podat pravdivé svědectví, oba popisují realitu tak, jak ji prožívají, ze svého úhlu pohledu. Svědectví je pravdivé (příběh "je legitimní") v tom případě, pokud předává to, co mělo být předáno: V případě vyšetřování okolností trestného činu se ale budeme soustředit na předání jiných informací, nežli v případě filozofického poselství pro život.

Jestliže ovšem tomuto filosofickému poselství nedůvěřujeme, budeme se ho možná snažit vyvrátit nikoliv vyvrácením podstaty jeho sdělení (podstata sdělení je pravdivá nebo nepravdivá), ale vyvrácením těch okolností.

Znám lidi, co nevěří v Boha, ale nějakým způsobem v dobro kosmu. Vyjadřují se pak třeba: Vesmír mi pomohl. Vesmír byl ke mně dobrý. Spoléhají se na něco, co je ve vesmíru dobré, počítají s tím, a ono se to projevuje v jejich životech. Podobně jako křesťané, kteří ale řeknou Bůh. Osobní Bůh. Ne jenom Bytí pana Poláčka. Neznámé.
Velikost Ježíšova je v tom, že židovské jméno Boha JHWH, které se chápe: Jsem tady pro tebe, přiblížil vysvětlením, že vlastní jméno Boha je OTEC: Vy se modlete takto: Otče náš... A zdůrazňuje to slovy: Nikoho nenazývejte otcem, jediný je váš Otec na nebesích. Jsem tady pro tebe, jsem tvůj Otec.
K Otci, jehož jsme se stali dětmi můžeme mít naprosto důvěrný vztah. A dětmi můžeme být naprosto malými, ale i dospělými, které už chápou, co Otec chce a začínají pracovat na jeho díle: Přetvořit svět v Otcovo království spravedlnosti, pokoje a lásky.
Kdo nepoznali Boha jako svého Otce, nemohou mít tento důvěrný láskyplný vztah.

Jestliže je něco nelegitimní, je to neoprávněné. Pan Poláček patrně považuje křesťanskou víru za neoprávněnou. Vadí mu asi, že někdo zcela "neoprávněně" něčemu věří.
Může být vůbec víra nelegitimní? Popřípadě bychom se mohli zeptat: Může být naděje nelegitimní? Nebo: Může být láska nelegitimní?
A kdo vlastně může legitimně rozhodovat o tom, co je a co není legitimní?

Rozdíl je v tom, pane Nusharte, že to věčné Bytí principiálně nemá ke své existenci zapotřebí Vaší představy Boha. Zatímco ten Bůh se bez toho Bytí neobejde.

Ano, pane Nusharte, jak už řekl T. Halík v jednom interview které jsme tu nedávno zmínili: člověk p o t ř e b u j e příběh. Konkrétně: i když je známo že velmi mnohé křesťanské (novozákonní) příběhy jsou pouze fiktivní; přesto člověk tyto příběhy potřebuje, aby se přes ně, přes jejich bezprostřední poutavost, dostal k těm vlastním duchovním obsahům.

Potud by tedy celá záležitost mohla být v pořádku: vyprávějme různé příběhy, hlavně když ten obsah na který ony poukazují bude pravdivý.

Jenže: ten problém je, že tady navzájem kolidují obsah (pravdivý), a forma (fiktivní, zfabulovaná).

A jak už ve své "Logice" ukázal Hegel: forma a obsah jsou spolu navzájem nerozlučně spojené, a není možné aby se navzájem natrvalo nacházely v konfliktu, v rozporu.

Hegel jako příklad uvádí, že opravdu není možno uznat argumentaci (špatného) umělce, že on měl přece tu nejlepší, nejušlechtilejší uměleckou ideu (tedy: obsah); a že jenom ta f o r m a provedení (tedy způsob namalování obrazu) se mu jaksi zcela nepovedla.

Krátce řečeno: vadná forma n e m ů ž e být natrvalo nositelem pravého, pravdivého obsahu.

A to je přesně ten problém, v kterém se nachází současné křesťanství. Až do 18. století se pevně věřilo že všechno co je psáno v evangeliích je objektivní pravda. Ale od 19. století, s nástupem kritického myšlení a jmenovitě kritického novozákonního výzkumu se čím dál tím více ukazuje, kolik z těch biblických vyprávění je fiktivních, neautentických, a tedy objektivně nepravdivých.

Ten pravý, pravdivý obsah křesťanského sdělení čím dál tím více ztrácí svého nositele. Ten příběh je nutno převyprávět zcela znovu - a odstranit z něj vše nepravé. Jedině tak je možno zachránit do pravé, pravdivé jádro.

Ano, pane Pospíšile, je tomu skutečně tak: mnoho lidí kteří nejsou křesťany (či jiného vyznání), ti se alespoň snaží si nějak dodatečně "oživit" vesmír, tím že mu připisují vlastnosti nějaké "kosmické inteligence", "kosmického ducha", či podobně.

Ono to velice úzce souvisí s tím co jsem uvedl minule: že celá polovina populace věří v pověry. To jest: lidé si nevystačí s obyčejným, profánním, logickým výkladem věcí; mnoho lidí má niterné puzení k mystice, k nějakým "onačejším" výkladům toho co se s nimi na tomto světě děje.

Ono to zřejmě souvisí s až přímo nekonečnou komplexitou člověka, lidské mysli: člověk je natolik složitá, komplexní bytost, že vůbec nedokáže obsáhnout, pochopit sám sebe. Člověk jako by neustále hledal, a neustále nemohl najít sám sebe. A odtud ten sklon k mystice: tím že do tohoto světa zavedeme nějakou nadpřirozenou, vědomě působící instanci, si můžeme alespoň určitým způsobem utřídit ten svůj niterný, existenciální zmatek.

Paní Hájková, co se té legitimity a nelegitimity křesťanského učení týče, to je prakticky přesně to samé co jsem napsal panu Nushartovi v souvislosti s tím vyprávěním příběhů. Tedy jedná se nakonec o dialektiku formy a obsahu.

Je vlastně opravdu dobře, že jsme tu narazili na ten pojem "vztahování se k podstatě". Tedy k duchovní, respektive obecně k "nejvyšší" (anebo také: nejhlubší) podstatě.

Naprosto zásadní, klasická chyba všech náboženských směrů spočívá v jednom jediném bodě: totiž že tuto "podstatu" hypostazuje, fixuje jako něco jednou provždy daného, absolutního, nezměnitelného. Takovýto náhled je sice zčásti správný; ale právě že jenom z části. A jak si ukážeme, z části mnohem méně nežli poloviční.

Zopakujme si ještě jednou tu výchozí formulaci; ta je to totiž naprosto klíčová: "Vztahování se k podstatě".

Je tu tedy nejenom ona - napřed pouze hypotetická - "podstata"; nýbrž zároveň je tady i to "vztahování se". A - jsme tu zároveň nevyhnutelně i m y sami. Neboť jenom my se můžeme "vztahovat".

1. Vyjděme napřed od toho co je nesporné: ano, nejpozději od dob Parmenida se jeví být jistým, že zde existuje něco jako "ryzí Bytí". Tedy něco, co stojí z a naším světem bezprostředně se jevících, materiálních věcí, které podléhají změně, vzniku a zániku: toto "něco" je naopak trvalé, věčné, nezničitelné, a tedy nevznikající. Je tedy absolutní, a je pro všechny časy konstantní.

Jenže: my o tomto "něčem" sotva můžeme říci něco více, nežli právě to, že to je. Parmenides hranice tohoto ryzího Bytí (oddělujícího ho od toho profánního, materiálního světa) nechá strážit bohyní soudu, rozsudku, zákona Diké. To by mohlo poukazovat na to, že už on toto "Bytí" chápe jako určitou primární, ontologickou z á k o n i t o s t.

2. Vedle této zcela univerzální, nezměnitelné, konstantní zákonitosti toho prapůvodního Bytí existují taktéž konstantní zákonitosti našeho vlastního vesmíru; ovšem ty jsou konstantní, tedy "věčné" právě jenom pro dobu jeho vlastního trvání. (Přinejmenším zkusmo bychom tuto základní zákonitost či kód našeho vesmíru mohli identifikovat s Einsteinovou "kosmologickou konstantou".)

Tato zákonitost (čili: tato "podstata") je tedy na jedné straně konstantní, ale na druhé straně jenom relativní.

3. Nyní dochází k tomu zcela zásadnímu zlomu. Jak už řečeno, principiální chyba všech náboženských obrazů světa leží v tom, že ony tu "podstatu", ke které se člověk (prostřednictvím daného vyznání) vztahuje, že tedy tuto podstatu konstruují jako něco co existuje naprosto fixně, nezměnitelně, absolutně pro všechny časy. Zcela bez přihlédnutí k samotnému člověku.

Jenže: nedá se nic dělat, ale bez toho člověka tu nepoběží vůbec nic. Protože k té podstatě se může "vztahovat" právě jenom ten samotný člověk; nikdo jiný. A jakmile tu máme toho člověka - pak tu okamžitě máme změnu, proces, vývoj. A pak se nám velice relativizuje i ta samotná "podstata".

Totiž, kdyby tomu tak nebylo, pak by nebylo žádného kvalitativního rozdílu mezi vyspělou, vytříbenou duchovně-filozofickou podstatou křesťanství - a mezi tou samou podstatou, jak ji vidí dejme tomu jihoamerický indiánský kmenový šaman. Který ji spatřuje v prvé řadě v podobě mysticko-přírodních sil, duchů stromů, vod a kamenů.

Tady můžeme nahlédnout okamžitě: ta údajně "věčná" (božská) podstata doznává velice zásadních, kvalitativních změn, ruku v ruce spolu s vývojem člověka, lidské kultury, lidské civilizace, lidské spirituality.

Tato "podstata", ke které se vztahujeme - ta tedy ztrácí své původní zdání absolutní nehybnosti, stálosti, neměnnosti; a ukazuje se být stejně tak produktem samotného člověka, jeho vlastního ducha, jeho vlastní kreativity.

Ta původní, ta primární, ta ontologická podstata, to parmenidovské ryzí Bytí - to zde stále zůstává, ve své neměnnosti; ale spolu s člověkem (a až s ním) je tato konstantní podstata "oživena", je rozpohybována, nabývá nových kvalit.

4. Přičemž ovšem ten podíl člověka na této "podstatě" má sám dvě složky. Jedna z nich je ta dějinně a kulturně proměnná, jak jsme si ji právě popsali; ta druhá je ovšem sama relativně konstantní. To je ten sklon člověka k holisticko-mystickým výkladům světa, jak byl vylíčen výše. Tento sklon je zřejmě natolik stálý, že je možno ho označit za relativně fixní "antropologickou konstantu".

------------------------------------------

Takže všeho všudy, jak se ukazuje, to naše "vztahování se k podstatě" sestává nakonec ze čtyř různých komponent. Z těchto čtyř jenom jedna jediná (to prapůvodní Parmenidovo "ryzí Bytí") může platit jako skutečně absolutní, fixní, neměnná.

Dvě komponenty (ta "kosmologická konstanta" našeho vesmíru) a mystické nastavení lidské mysli (u poloviny populace) jsou sice konstantní - ale pouze relativně.

A ta poslední komponenta - ten historicky, evolučně a kulturně podmíněný z p ů s o b vztahování se samotného člověka k této podstatě, tak ta je zcela principiálně proměnná.

Právě proto jsou všechny ty náboženské směry, které chtějí tu "podstatu" vidět jenom a pouze jako něco absolutního, jednou provždy daného a neměnného, ve své podstatě vždy konzervativní, protože ten svůj vlastní obraz chtějí fixovat jednou provždy. A tím zároveň doširoka otevírají dveře teologickému dogmatismu, a na samý konec dostávají pravidelně přinejmenším zčásti charakter přímo reakční.

Už tu byla víckrát řeč o tom, že Bůh, čili ta podstata lidské podstaty oslovuje každého jednotlivce (!) takovým způsobem, jakému je tento schopen porozumět.

Pane Poláčku, špatně jste mě pochopil. Podle mě historická a textová kritika evangelií dospěla k jiným závěrům, než ke kterým jste dospěl Vy.

Takže, pane Poláčku, Vy jste ateistický panteista. Uznáváte jen (přírodo)vědecký pohled, který však Bytí nemůže postihnout. Přitom uznáváte že člověk má i schopnost mimovědeckého vnímání ("mystické nastavení lidské mysli "). To však Vy nechcete užívat, chcete být "čistým" vědcem. Tím se ochuzujete a nikdy tak nemůžete dosáhnout plnosti poznání, a nejen poznání, ale i plnost života.

I o neměnnosti Božství se dá diskutovat. Ježíš jako člověk (Boží Syn, který se stal člověkem) vstoupil jako náš zástupce a první ze stvoření do nebe, sedí po Boží pravici. Jestliže Bůh nakonec přijme do sebe všechno stvoření, bude to jiný Bůh, než na počátku stvoření, ikdyž u něj není žádný čas.
To se může aplikovat i pro současný život. Bůh, kterého jsem poznal jako Otce, je jiný Bůh ve vztahu k němu. Křesťanství vyznává dualismus, který spěje k Jednotě.

Pane Nusharte, a k jakým závěrům podle Vás dospěla moderní textová a historická kritika evangelií?

Pane Pospíšile: ne že bych to "mimosmyslové vnímání" nechtěl používat; jak sám píšete, v zásadě ho uznávám.

Já jenom odmítám přijmout takové jeho f o r m y, které jsou v naprosto jednoznačném rozporu s nálezy střízlivého rozumu.

Jako jsou například ty křesťanské mýty o "Ježíšovi sedícím po pravici Boha", a podobně.

Jinak řečeno: to "mimosmyslové", to holisticko-mystické vnímání naší skutečnosti až a pouze tehdy bude mít plný nárok na legitimitu, když dokáže ustát ten náraz s racionálně myslícím rozumem.

Ovšem - a i to už jsem napsal - tento vztah platí stejnou měrou i opačně, i ten racionalistický rozum bude mít svou plnou legitimitu až tehdy, když do sebe dokáže pojmout i to "mimosmyslové vnímání".

Jenže v současné době tento krok nedokáže udělat ani jedna z obou stran. A tak tu máme dva tábory, každý má svou částečnou, partikulární pravdu - ale žádný z obou táborů není ochoten uznat pravdu protistrany, a především žádný z obou táborů není ani v nejmenším ochoten a schopen nahlédnout své vlastní omezení, a tedy svou vlastní nepravdu.

který tváří v tvář všeobecnému šlamaslu možná upoutá pozornost většiny táboritů.
Stále ještě tu zavání možnost výskytu periody většinového zájmu nejen o labilní rovnováhu ve vratkých bárkách, ale ve společné lodi.
Možná že zvolání "braňte do krve vše co milujete" ztratí svou aktualitu....... bych dodal doufaje, že nejsem v naprosto jednoznačném rozporu s nálezy střízlivého rozumu

vnímám zatím stále jako pokus osvětlovat, co která cesta člověku nabízí. Jakmile by se ale vyprávění přechýlilo z osvětlování různých cest v dokazování prospěšnosti jisté bárky a prokazování nevhodnosti jiné bárky, pak by jednoznačně nahrávalo ztroskotání společné lodi. Společná loď se „úspěšně“ pohybuje sice ve vodách vzájemného strachu, ale ten se až dosud dařilo globálním politikům udržovat, takže zatím ještě je v čem plout….

Ještě něco k poznámce paní Hájkové, že prý "Bůh oslovuje každého jednotlivce takovým způsobem, jakému je tento schopen porozumět".

Tohle může na první pohled vypadat jako uznání toho faktoru času, respektive vývoje: jak jednotlivec, tak i celé lidstvo prochází určitým (intelektuálním, duchovním) vývojem; a proto se jim ta "podstata podstat", čili Bůh, zjevuje v rozličných formách, adekvátních dosaženému stupni jejich vyspělosti, jejich schopnosti porozumění.

Jenže: takovýto vývoj je konec konců zase jenom fiktivní. Tohle je vlastně naprosto přesně ten Hegelův model; který byl ve své době objevný a progresivní, ale nakonec se stejně ukázal být naprosto fixním, uzavřeným a zavinutým jenom sám do sebe.

Protože přes veškerý vývoj se tu stále železně setrvává na tom, že je tu nějaká ta absolutně daná, pro všechny časy fixní a neměnná "podstata všech podstat". Která je zároveň s a m o p o s t a č u j í c í, to jest v sobě samé dovršená, úplná. V takovémto modelu je pak ovšem úloha člověka v dějinách (jakož i v jeho individuálním životě) zadními vrátky zase znovu d e g r a d o v á n a do pouze pasivního postavení toliko druhotného příjemce oné "podstaty podstat". A člověku samotnému není přiznáno naprosto a vůbec nic, čím by - vlastním kreativním počinem - k vytvoření, či snad lépe: k d o t v o ř e n í této podstaty mohl přispět.

Tato "podstata" je tedy (podle onoho modelu) fixní, neměnná, stálá; ale tím je zároveň bezživotná, protože je z aktivní účasti na ní vyřazen sám člověk, který jako jediný by jí mohl tu reálnou životnost dodat.

Je to stále dokola to samé: křesťanství se tváří, jako by - svým vztahováním se, svým upínáním se k Nejvyšší bytosti - člověku dodávalo něco absolutně cenného a dokonalého; ale ve skutečnosti člověka (zároveň) zcela zásadně ochuzuje, neboť mu upírá aktivní účast na vytváření, na budování toho, co vytváří podstatu jeho přítomnosti na tomto světě.

Zopakujme ještě jednou: ta podstata l i d s k é přítomnosti na světě nesestává z jedné jediné komponenty, ale přinejmenším ze d v o u: na straně jedné podstata samotného věčného Bytí (pro mě za mě: Boha) - ale na straně druhé stejně tak podstatnou je právě vlastní kreativní čin a počin samotného člověka. A to co člověk pociťuje jako tu "Nejvyšší podstatu" - to je ve skutečnosti výslednicí obojího. Tedy i té vlastní činnosti člověka, v jeho vlastních dějinách. A v jeho vlastní duši.

Tak ten příměr s těmi bárkami... Ten mě upomněl na Platóna, na samý počátek jeho díla "Politeia" (do češtiny obvykle překládáno jako Ústava). Kde se Sokrates pustil do učeného hádání se sofistou Thrasymachem o tom, co je a co není spravedlnost. A Sokrates pro podporu svého stanoviska (že spravedlnost není děvečka jsoucí po vůli silnějšímu, nýbrž je hodnotou sama o sobě) uvedl právě příklad s lodí. Tedy s uměním stavět lodi. (To byl v disputacích řeckých filozofů tehdy značně frekventovaný motiv.)

Pro naše účely bychom Sokratovu argumentaci mohli zkrátit a zhustit asi do této věty: Proč vlastně - jenom pro jakýsi formalistický princip pluralismu - stavět i špatné lodě, když přece máme možnost postavit rovnou loď fortelnou, bytelnou a řádnou?...

Takovouto řádnou a bytelnou loď, která nás bezpečně převeze přes všechny bouře a úskalí tohoto světa, tu je ovšem možno postavit jenom při nasazení veškerého vůbec jenom dosažitelného loděstavitelského umění. Sokrates/Platón se tedy zasazuje o to: napřeme veškeré své úsilí na to, abychom (v rámci našeho státu) vytvořili všechny podmínky pro rozvoj toho loďařského (tj. fakticky: státnického) umění; a pak už se nebudeme muset obávat o to, že by nás ta loď našeho státu nedovezla do správného přístavu.

---------------------------------------------

Tolik tedy ve vší všeobecnosti. Ovšem - my tu máme před námi ten zcela konkrétní problém s tím, že zde existují (pro tu stavbu lodi, dejme tomu) dva zcela protichůdné, navzájem nekompatibilní koncepty. Dejme tomu, že jedni chtějí vystavět loď silnou, bytelnou, která odolá každé bouři a každému nepříteli; zatímco ti druzí naopak chtějí postavit loď lehkou, rychlou, která z každého nebezpečí včas unikne, a navíc nás ještě přiveze k našemu cíli mnohem rychleji.

Takže - co s tím? (A dozajista je všem zřejmé, že pod tímto příměrem je skryt i náš zde projednávaný protiklad mezi racionalismem a intuitivismem/mysticismem.)

Tady ten Sokratův/Platónův koráb ovšem dostává značnou trhlinu. Ten, který měl být univerzálně použitelný, univerzálně platný, a tedy jako ten jediný opravdu správný - ten se nám tu náhle rozpadá na zcela nesourodé části.

Řešeni tohoto problému (či alespoň návod k němu) nalezneme ovšem opět u Platóna, v tom samém jeho díle. O dosti později (když už sofista Thrasymachos, vynervovaný tím jako ho Sokrates porazil jeho vlastními argumenty, rozlíceně opustil diskusní kruh) se Sokrates snaží v hovoru s mnohem příjemnějším partnerem Glaukónem dobrat se odpovědi na otázku, co je nejvlastnější pravdou.

A Sokrates se ptá: "A jak, milý Glaukóne? Není tomu snad tak, že abychom poznali pravou pravdu věcí, že se na ni musíme podívat ze v š e c h jejích stran? A není tomu tak, že se prostřednictvím tohoto mnohostranného pohledu musíme dobrat samotné p o d s t a t y dané věci?"

Takže zde máme dány dva zcela podstatné momenty:

1. zohlednit v š e c h n y aspekty dané záležitosti - to znamená, jejich mnohost, jejich p l u r a l i t u; a

2. nezůstat stát ani u této - i když o sobě úplné, kompletní - mnohosti, nýbrž přes tuto mnohost se dobrat, dopracovat k vlastní p o d s t a t ě dané záležitosti.

Pro náš střet racionalismu a intuitivismu (víry) to tedy znamená:
vlastní pravdou věci (a tedy zároveň: správně postavenou lodí!) bude jenom takový koncept, který dokáže integrovat o b ě tyto protichůdné stránky, oba tyto protichůdné momenty, v jeden jediný funkční celek. Pak už nebude zapotřebí vymýšlet, stavět další a další, principiálně nedokonalé lodi - když tady bude ta jedna, která bude stejně tak silná, jako rychlá.

A za druhé: my ale toto dobré dílo dokážeme uskutečnit (to jest, onen výchozí protiklad sjednotit) jenom a pouze tehdy, když se dokážeme propracovat k nejvlastnější p o d s t a t ě dané záležitosti.

A právě tento druhý bod je přesně to, čeho se nám zcela zásadně nedostává. My jsme se - přece jenom snad určitý pokrok! - dokázali dopracovat alespoň k tomu, že jsme víceméně jasně nazvali a určili ten protiklad, který před námi stojí. Ale - my jsme ještě v žádném ohledu nedokázali proniknout k vlastní podstatě věci. Tuto pravou, skrytou podstatu nepřináší ani racionalismus - ale ani (religiózní) mysticismus.

Ten religiózní mysticismus sice velice rád mluví o "podstatě", o "Nejvyšší podstatě", či o "podstatě podstat" - ale to všechno jsou nakonec jenom prázdné floskule. Je to jenom nejasné tušení něčeho; ale bez schopnosti jeho přesného, jasného určení.

Protože - budiž to řečeno ještě jednou - ta skutečná podstata, ta skutečná pravda leží jenom a jedině tam, kde jsou spolu navzájem spojené v š e c h n y aspekty dané záležitosti. Tedy v našem případě aspekt jak mysticko-religiózní, tak ale i aspekt striktně racionální.

A dokud právě tento protiklad nepřekleneme, stále nám jeho pravá podstata, a tedy i jeho pravá pravda bude unikat.

je to pořád stejné. Už jsem se Vám to snažil docela otevřeně říct v této debatě před dvěma týdny. Obratně operujete filozofy, rétoriku zvládáte výtečně.

Avšak duchovní entity, dokonce i samotného Stvořitele, vnímáte pouze jako položky fyzického světa, proto jste jimi ve skutečnosti nedotčen.

A ani být nemůžete, vždyť Vy zde za bílého dne, opakovaně a zcela nepokrytě osobu „hrnčíře“ z pozice stvořené „nádoby“ popíráte a odmítáte. No tak potom jak byste jej mohl poznat, že… Jak byste mohl pocítit, co člověku nabízí… Jak byste mohl nabýt vědomí duchovního osvobození… Jak byste mohl vědět, co pro člověka, toho neustále chybujícího tvora, udělal... Jak byste mohl uvidět jeho krásu, lásku, spravedlnost, pravdu… Ech…

Tenkrát jsem Vám napsal, že mi připomínáte mě do mých 27 let; ale právě jenom do té doby. Dnes už jsme každý na jiném, řekl bych přesněji na protilehlém a opravdu dost vzdáleném břehu. Mrzí mě to, obdivuji lidi s takovou schopností používat jazyk a formulovat myšlenky.

Škoda.

Tak především, pane Mašku: ty "duchovní entity" a ten Váš "Stvořitel" - to opravdu nejsou identické záležitosti.

Ten (křesťanský) Stvořitel - to je jenom j e d n a konkrétní forma, jak si lidé svůj zážitek, svůj dotek s oněmi "duchovními entitami" přestavují, konkretizují, vizualizují.

Není skutečně pravda, že já sám bych žádný zážitek s těmi "duchovními entitami" neměl. Měl jsem ho přinejmenším třikrát: poprvé, když jsem opustil onu Platónovu "jeskyni", a pohlédl do "záře slunce poznání". A pak ještě dvakrát, to byly zážitky v úžeji mystickém smyslu, obojí bylo při sledování filmů se spirituální východoasijskou tématikou.

Takže ještě jednou: opravdu nesouhlasí, že bych neměl vůbec žádnou zkušenost se spirituálním, respektive mystickým rozměrem našeho bytí. A v příslušných diskusích opakuji a zdůrazňuji znovu a znovu: pokud se současné lidstvo má dobrat nějakého skutečně zásadního obratu, pak to sotva bude možné i bez hluboké renesance nějakého druhu spirituality.

To co však zcela zásadně odmítám, je představa jakési supranaturální bytosti, právě v podobě jakéhosi "Stvořitele", kterážto bytost se vznáší někde ve spirituálních výšinách, je vůči nám naprosto nadřazená, a my vůči ni máme jenom zcela podřízené, sekundární, odvozené postavení.

Právě proto jsou mi ty východní, asijské formy spirituality mnohem bližší: protože se principiálně obejdou bez těchto archaických, víceméně antropomorfických představ o Bohu, Stvořiteli, andělech, atd.atd.

Bylo by opravdu záhodno si jednou konečně uvědomit: křesťanství naprosto nemá nějaký absolutně platný monopol na výklad spirituality. Křesťanství je - opakuji ještě jednou - jenom j e d n o u specifickou formou spirituality, a to sice formou vázanou a fixovanou na zcela specifické obrazy, představy a mýty.

Krátce řečeno: křesťanství má - právě v důsledku této specifičnosti svých teologických výkladů, obrazů a mýtů - velice daleko k "čisté" spiritualitě. Tedy k takové spiritualitě, která by se obešla bez těchto - mnohdy opravdu naivních - představ. Právě proto se křesťanství nikdy nemůže stát spirituálním projevem skutečně univerzálním.

Pokud by tedy opravdu i v třetím tisíciletí měla hrát spiritualita opravdu významnou roli ve zmíněném přerodu člověka a lidstva, pak to může být jenom a pouze spiritualita očištěná, osvobozená od těchto archaických, pro racionálně smýšlející rozum naprosto nepřijatelných artefaktů.

Ostatně: mě nestvořil Stvořitel; já pocházím z opice.

A co hůře: já jsem na tento svůj původ hrdý.

Jsem hrdý na to, že jsem součástí toho velkolepého procesu, kdy od té doby, kdy život dokázal přetrhnout svou vázanost na ryze fyzikální danosti a vazby a stal se sám sebou, tak od té doby podnikl tento život onen velkolepý proces neustálého sebezdokonalování, neustálého pozdvihování se ke stále vyšším a vyšším formám svého bytí. Kterýžto proces pokračuje stejně tak i dnes, neustálým zápasem mezi formami přežilými, zastaralými, a mezi formami progresivními, komplexnějšími a pravdivějšími.

Zatímco křesťan - ten je z tohoto velkolepého procesu vlastního sebevytváření přírody, života i člověka samotného vyřazen; neboť křesťan dostává jednou provždy všechno dáno "shůry". Neprobíhá tu tedy žádný proces, žádné hledání, žádné vlastní tvoření; v zásadě je tu dána jenom jedna jediná, zcela chudičká binární alternativa: buďto bezezbytku přijmout to, co přišlo shůry - anebo to odmítnout. Nic víc tu není; člověk sám tu nemá žádnou možnost vlastního dějinného kreativního počinu.

Takže to je ten zásadní rozdíl v tom, kdo byl jak a kým stvořen.

Ještě dodatek k těm "duchovním entitám": jak jsem uvedl, naprosto tomu není tak, že bych sám neměl žádnou osobní zkušenost s tímto duchovním rozměrem naší skutečnosti (respektive našeho vnímání skutečnosti).

Jenže: stejně tak jsem přitom udělal zkušenost, jak velice krátký je poločas rozpadu těchto "duchovních entit", když se z nich pak člověk navrátí zpět do obyčejného, profánního vezdejšího světa. V tomto každodenním, materiálním světě totiž tyto duchovní dimenze, duchovní prožitky velice rychle ztrácejí svou platnost, svou účinnost.

Ten termín "duchovní dimenze" je sám o sobě asi nejvýstižnější; je to opravdu asi něco takového, jako jakýsi "čtvrtý rozměr" naší skutečnosti. Kterýžto "čtvrtý rozměr" někteří lidé jsou schopni vnímat, a někteří ne.

Jenže: pro náš vezdejší, materiální svět má ta duchovní dimenze asi tolik praktického smyslu a reality, jako kdybychom se parcelu pro postavení našeho domku pokoušeli změřit prostřednictvím čtyřrozměrného prostoru a teorie relativity.

Zkrátka: ten vezdejší, ten "třírozměrný" svět je principiálně zcela jiný, má zcela jiný způsob existence, nežli ten "čtyřrozměrný" svět spirituálního prožitku.

Jsou to svým charakterem velice vzdálené, velice cizorodé světy; a není možno je jen tak bez dalšího promíchat dohromady.

Ten pokus obojí provázat dohromady prostřednictvím nějakých nadpřirozených bytostí, které mají být tak či onak zároveň přítomny v obou světech (Bůh, Ježíš) - to je velice zjednodušená, až přímo trivializovaná cesta k propojení obojího. Ten spirituální, ten "čtyřrozměrný" prostor, ten leží někde mnohem dále a mnohem hlouběji, než aby bylo možno ho dosáhnout jenom prostřednictvím takovýchto víceméně antropologizovaných představ, která jsou fakticky lineární projekcí přirozené lidské zkušenosti do sfér principiálně zcela jiných.

Ty antropologizované představy (a nemusí to být jenom takové, které si Boha vykreslují přímo jako dejme tomu velebeného starce s plnovousem; nýbrž všechny které si tu spirituální dimenzi představují jako b y t o s t) - tak takovéto představy mohly úspěšně plnit svou roli v předešlých fázích vývoje člověka a lidstva; ale nemohou ji plnit v časech přicházejících, kdy se probuzené racionální vědomí bude dostávat do stále ostřejšího konfliktu s těmito archaickými představami a modely.

Ještě jednou: ta duchovní dimenze je sama o sobě naprosto legitimní, v každém případě odráží část naší žité skutečnosti; ale to zdaleka neznamená, že by stejným způsobem legitimní byla každá naše představa, kterou si tuto duchovní dimenzi snažíme zpřítomnit, představit.

Možná časem dojdete i k názoru, pane Poláčku, že také existence některých lidí je zcela nelegitimní. Zvláště když jejich obsah neodpovídá jejich formě. Nebo jejich forma obsahu.

Když knihy Starého Zákona mluví o Bohu lidským způsobem, není to antropomorfimus, ale naopak ocenění velikosti člověka. Jsme Bohu podobní, můžeme o něm mluvit lidskými slovy, ikdyž si uvědomujeme, že celý kosmos je jen stvořený (na rozdíl od nežidovského světa, který jej zbožšťoval) a Bůh stojí vysoko nad ním. Bohu však jde o vztah k člověku. Vždyť 1. Bůh stvořil člověka jako svůj obraz (a nezáleží na tom, jestli přímo nebo vývojem) a 2. trochu nás omezil, abychom nebyli božskou bytostí (Žalm 8,6). To je vidět v tom, že dokážeme měnit svět jako Bůh,jen s tím rozdílem, že my pracujeme s jeho "materiálem". Svůj si nedokážeme stvořit.
Když nám Bůh chtěl ukázat jaký skutečně je, navštívil nás jako člověk. Ježíš je nejvěrnější obraz Boha.
Když křesťanství vstoupilo do řeckého filosofického světa, chtělo ukázat tyto skutečnosti ve filosofickém světle. Udělali to dobře Augustin, Tomáš Akvinský, a jiná,ale je vidět, že ani to moc nepomohlo. Nepomáhá to ani dnešním filosofům, přesto, že použili Platonovu a Aristotelovu filosofii.
Křesťanství by udělalo líp, kdyby pokračovalo v Ježíšově činnosti, jak ji začali jeho učedníci v Jeruzalémě: byli jedné mysli a jednoho srdce, starali se o chudé a zanedbávané, věnovali se hlásání Božího slova a modlitbě.
Kdo chce vidět, vidí, že zatím neuspěl žádný lidský koncept. Ani ten křesťanský, který opustil Ježíšovu cestu, ikdyž přinesl (stejně jako jiné lidské koncepty) nové myšlenky.
Mluvit pouze o Bytí znamená neříkat vůbec nic, nemůžeme k němu mít žádný vztah. Mluvit o Esse in se subsistens znamená mluvit o nejvyšší skutečnosti, můžeme však k ní mít pouze vztah filosofický. Díky Ježíšovi můžeme mít k Bohu opravdový vztah a poznávat jeho působení ve svém konkrétním životě i ve světě.
Úkolem křesťané je ukazovat, že to jde jít Ježíšovou cestou, domýšlet a uskutečňovat jeho myšlenky pro změnu světa, ba dokonce jít s ním.

Ale jistě, pane Pospíšile, že když je řeč o "Bytí", že je to jako takové jenom čistě filozofický pojem. A je nepochybné, že vztahování se člověka k tomu, co pociťuje jako "Nejvyšší bytí" prostřednictvím tak či onak pojatého Boha, že toto vztahování se je nesrovnatelně intenzivnější, niternější, hlubší.

To všechno je pravda; a nikdy, naprosto nikdy jsem tuto skutečnost nepopíral. A právě z toho důvodu pořád dokola opakuji znovu a znovu: j e n u t n é (i pro moderního člověka) nalézt nějakou formu jeho duchovního vyjádření, jeho duchovního nalézání se.

To naprosto jediné proti čemu se tu znovu a znovu obracím je to, že ta - tradiční, klasická, ortodoxní - forma křesťanského vyznání je právě pro toho moderního člověka čím dál tím méně přijatelná. Všechny ty mýty o "seslaném Synu" (převzaté z helénské gnóze), o "vykoupení na Kříži", o "zmrtvýchvstalém Ježíši" a tak dále a tak dále - ty jsou pro člověka technické a racionální civilizace čím dál tím méně přijatelné, čím dál tím méně stravitelné.

Dokud nebude pro staré duchovní (tedy i křesťanské) obsahy nalezena nějaká nová forma, která nebude v rozporu s rozumem, do té doby musím pracovat jenom s tím ryze filozofickým Bytím - protože tam je možno pracovat s obsahy a s myšlenkami, které jsou pravdivé, které s tím rozumem nejsou v rozporu.

Kdepak pane Poláčku.

Nepřijatelné je producírování se duchovenstva s olezlými lebkami světců, fanatická nenávist na "Duše a hvězdy" a podobně.

Kristus je klíč i brána i cesta.
Kristus je podstata...

Zrovna o něm čtu: Byl před stvořením světa a zároveň je konečným cílem - k němu tíhne a směřuje veškeré stvoření.

Pane Pospíšile, ještě je nutno připojit, že to "Bytí", o kterém jsem mluvil já, a ten Bůh o kterém mluvíte Vy - že to nejsou bez dalšího identické záležitosti. To "Bytí" - to je jenom samotný základ. Základ, o kterém můžeme s naprostou jistotou prohlásit, že existuje - protože jinak by neexistovalo vůbec nic, ani my sami.

Zatímco ten Bůh - to už zdaleka není pouze základ, nýbrž naopak, ten má představovat, ztělesňovat p l n o s t - nejvyšší podstatu všeho Bytí, ale zároveň naprostou, absolutní naplněnost této podstaty. A jestliže jsem řekl že my můžeme plným právem prohlásit, že to Bytí existuje - jakmile začneme toho Boha chápat jako tu plnost, pak už se vydáváme do říše našich vlastních spekulací. Protože tato "plnost" je spojena s našimi vlastními představami o tom, v čem vlastně má spočívat.

My tady vlastně musíme sáhnout po starém dobrém Kantovi, totiž k jeho rozlišování "věcí o sobě" a "věcí pro nás".

Kant tím má na mysli to, že my - naprosto všeobecně - nikdy nemůžeme vědět, jaký je skutečný svět, jaké jsou věci z kterých se tento svět skládá. Protože mezi těmito objektivně existujícími (tedy "o sobě jsoucími") věcmi, a mezi naším poznáním stojí vždycky naše vlastní vědomí. Jinak řečeno: my nikdy nemáme přímý kontakt k věcem; my máme přímý kontakt jenom k naší mysli, k našemu vědomí. Vše co se domníváme vědět o světě, jsou ve skutečnosti jenom produkty naší mysli. A my nikdy nemůžeme vědět, jestli ty obrazy které nám zprostředkuje, vytváří naše mysl - jestli tyto obrazy jsou pravdivé. My se domníváme že vidíme, poznáváme věci v jejich skutečnosti, v jejich vlastní podstatě (věci o sobě) - ale ve skutečnosti vidíme věci jenom tak, jak se jeví našemu vědomí (věci "pro nás").

A co platí všeobecně - to platí mnohonásobně o Bohu.

Dejme tomu, že něco takového jako "Bůh" skutečně existuje. Jenže: všechno, naprosto všechno co m y l i d é se domníváme o tomto Bohu vědět, všechny vlastnosti, všechny atributy které mu připisujeme - to všechno je jenom ten "Bůh pro nás". My nikdy, za žádných okolností nikdy nemůžeme poznat toho "Boha o sobě". Všechno co my s Bohem spojujeme, jak si ho vykládáme - to všechno jsou bezezbytku naše vlastní představy, produkty naší vlastní mysli.

Jednou větou: to k čemu se lidé vztahují jako ke svému Bohu, to je spojením jak onoho objektivně jsoucího Bytí a jeho podstaty - ale stejně tak i n a š i c h vlastních představ o této podstatě.

A to je přesně to čemu se křesťané (ale vlastně i mimokřesťanské duchovní směry) stále snaží uniknout: uvědomění a doznání si toho l i d s k é h o podílu na celé záležitosti.

Nejen náboženství s personálním Bohem, ale i mystikové bez toho Boha chtějí mít své "o sobě" jsoucí kosmické vědomí, Ducha, či cokoli jiného, jako absolutní, nadřazenou, fixně danou jsoucnost. A nikdy si nedokáží připustit, že my k tomuto Absolutnu nikdy nemáme přímý kontakt; nýbrž vždycky jenom prostřednictvím naší vlastní mysli, tedy našich vlastních představ.

Krátce řečeno: to co se obecně nazývá "Bůh", to je vždy až výslednicí jak toho Bytí, tak ale působení naší mysli. To je skutečnost, které se prostě nedá vyhnout. A tak by bylo načase si to konečně jednou plně a upřímně doznat.

Ten, kdo tvoří, dává svým výtvorům také smysl.

Aby naše poznání Boha bylo co nejobjektivnější, stal se Bůh člověkem.
A je zajímavé, že ikdyž dnes Ježíš "sedí po pravici Otce v nebi" (jistě v tom cítíte ten výklad naší mysli, poněvadž objektivní zkušenost nemůžeme poznat), přes to všechno tolik lidí má stejné nebo podobné zkušenosti s Bohem.

Tuším, že moderní neurovědy, které došly k závěrům o reálném působení přestav (tedy i mýtů) na mysl člověka (tedy i moderního člověka) nezmiňují, že by při tomto působení představ byl rozum vymazán.

Já myslím, že je jen dobře, když lidé nemohou Boha úplně poznat. Pro mnoho lidí totiž poznat znamená totéž, co ovládnout. Takovému poznání se Bůh zcela vymyká. Bůh se nedá spoutat do našich logických pravidel a systémů.

Dostal jsem opět jednou mail od jednoho našeho čtenáře, k našem diskusím na téma Boha. Jeho úvahy mě inspirovaly k sepsání odpovědi, která by myslím mohla mít význam pro osvětlení celé záležitosti; a proto tu mou odpověď vkládám i sem:

No dobře, podívejme se na celou záležitost z hlediska toho "zázraku". Nakonec se fakticky skutečně nejedná o nic jiného, nežli o ten náš pocit, že v určitých chvílích překračujeme omezené hranice našeho profánního vezdejšího bytí, a že vstupujeme někam nebo se dotýkáme něčeho, co je ve srovnání s touto naší profánní všední existencí něčím nesrovnatelně vyšším, bohatším, tajuplnějším; tedy "zázračnějším". Jak už jsem zmínil, sám jsem několikrát takovéto pocity mohl zakusit; a nechci tedy jejich relevantnost nijak snižovat.

Ale - pořád je nutno tady velice pečlivě a velice ostře rozlišovat, o co se vlastně jedná. Obecně se v takových případech hovoří o "dotyku s Bytím", respektive "zážitku Bytí". V personálně pojatých náboženských směrech se tento zážitek pak pojímá jako "zážitek Boha".

Ale zůstaňme u toho Bytí - protože to nám obecněji, univerzálněji zahrnuje to, o co se tu jedná. Jenže: já osobně tu daleko spíše hovořím nikoli o Bytí, nýbrž o - Jinobytí! Protože toto označení "jinobytí" nám daleko přesněji vystihuje podstatu celé záležitosti: je to něco, co je "jiné", co překračuje hranice naší všední zkušenosti - ale zároveň je to n a š e vlastní bytí, tedy to kterého my jsme (každodenní) součástí; protože jinak bychom ho vůbec nedokázali vnímat.

Zkrátka: je tu dána identita a jinakost zároveň. To jsou dvě naprosto nezbytné "ingredience", abychom ten zázrak dotyku mohli prožívat.

To co mě stále a znovu ruší na náhledu nejen personálně pojatého náboženství, ale stejně tak třeba i taoismu (nejsem si jistý do jaké míry to platí i pro buddhismus) je stále ten jeden jediný moment: že se tu postuluje výlučná existence pouze toho Bytí, jakožto j e d i n é h o a postačujícího zdroje toho "zázraku".

Zkusme si pro jednou představit: podaří se nám to, po čem tak hluboce vnitřně toužíme, totiž d o k o n a l é s p l y n u t í s tím "zázrakem" - tedy s Bytím, s Bohem.

A - co pak bude výsledkem? Bude snad výsledkem nepřetržitý, nikdy nekončící prožitek zázraku toho "jinobytí", prožitek mystéria? - Ale právě že vůbec ne; pokud bychom takto naprosto a dokonale splynuli s tímto "Zázrakem" - pak nebude žádného rozdílu mezi jím a námi, a jeho jsoucnost se pro nás stane naprosto profánní, banální záležitostí!! Tohle a právě tohle je to, co si (věřící) člověk nikdy nedokáže uvědomit či připustit: že v tom okamžiku kdy by dosáhl svého vytouženého cíle, v tom okamžiku by ten cíl ztratil celou svou hodnotu.

My si tu věc můžeme postavit dokonce i zcela přímo takto: prožívá sám Bůh tento pocit zázračnosti Bytí, zázračnosti své vlastní existence? - Ale právě že vůbec ne!... Bůh - pokud by byl opravdu jediným a výlučným zdrojem a stvořitelem všeho - pak by nemohl prožívat a zakoušet nic více, nežli prostou identitu se sebou samým; naprosto stejně jako my ji prožíváme sami se sebou. Naopak, celý svět by pro něj byl ještě mnohem méně tajemný, vzrušující, zajímavý nežli pro nás; protože jakožto "vševědoucí" by věděl o všem, co se děje, jak se to děje, a proč se to děje. My sami jsme sobě stále ještě určitým tajemstvím, protože nedokážeme nahlédnout do hlubin našich duší; něco takového by ale pro Boha nikdy nemohlo platit, on sám by pro sebe samozřejmě nemohl být žádným tajemstvím. Celý svět, veškeré existence by pro Boha tedy nutně byla něčím zcela profánním, průhledným, samozřejmým, nevzrušivým - tak jako se nám samým jeví naše profánní existence všedního dne.

Vraťme se zpátky k tomu "jinobytí"; to je tu skutečně centrální pojem. Toto "jinobytí" - to z uvedených důvodů nemůže vytvořit sám Bůh; on je pouhá identita se sebou samým. Toto "jinobytí" - tedy ten náš zázračný pocit z dotyku s Bytím (Bohem) - toto Jinobytí může vzniknout právě a jenom tam, kde jsme přítomni m y s a m i. Kde tedy je dána ta identita, ale zároveň i různost. Kde není člověk sám - tam nevzniká žádná jinakost, žádné jinobytí - a tedy ani žádný zázrak.

Tady nejde o to - jak píšete - že to "zprostředkování" (k Bohu) si svým způsobem modifikuje každý jednotlivec, na základě svých vlastních osobních predispozicí a zkušeností. Tady jde o to, že v ů b e c bez člověka tu neběží, nevzniká naprosto nic.

Ještě jednou musím poukázat na Hegela, který to naprosto přesně rozpoznal jako první: Bůh sám (to jest: dokud zůstane j e n o m sám, jenom u sebe samotného) - to je nakonec pouhý p o t e n c i á l; a tento potenciál nenalezne svého naplnění, svého realizování, když tady nebude jsoucí svět a sám člověk. Bez člověka Bůh zůstává pouhým l o g e m, tedy pouze čistě myšlenkově-duchovní konstrukcí; zůstane pouhou nehmotnou formou, ale bez živoucího obsahu.

Takže Hegel dokázal pochopit a rozpoznat alespoň toto, že bez člověka a reálného světa tu nakonec nebude nic, jenom ta o sobě prázdná (boží) identita Bytí se sebou samým. A přitom ale i u Hegela je ta role člověka stále ještě omezená, stále zůstává nakonec člověk jenom tou "loutkou", která tu sice být musí, ale nakonec nemá jiný úkol (a jiný smysl), nežli prostě ve vezdejším světě realizovat to, co je už předem kompletně obsaženo v onom transcendetálním, preexistentním Logu.

A právě proto říkám znovu a znovu: to co se nazývá "Bytím" či "Bohem", to je sice na straně jedné opravdu základ - ale na straně druhé, skutečně a pouze základ. A pokud k tomu nepřistoupí sám člověk a nezačne sám t v o ř i t - pak tady nebude nakonec nic. V každém případě nic, co by mohlo být vnímáno a prožíváno jako "zázrak", jako Tajemství.

Takže tolik k dané záležitosti.

Jenže, co pro člověka znamená SÁM tvořit? ODKUD se v něm berou nové, tvůrčí nápady, které nejsou pouhým napodobením něčeho, co už tu je nebo bylo, ať v přírodě nebo v kultuře? Já myslím, že přicházejí "shůry", tedy ze sféry transcendence.

Místo odpovědi sem zase přetisknu část odpovědi, kterou jsem právě dnes poslal onomu čtenáři:

"Zázračná nesamozřejmost naší existence všedního dne" - no ano, vposledku se jedná právě o toto; jenže abychom my tu naši profánní existenci mohli vnímat jako "zázračnou", či alespoň nesamozřejmou, tak k tomu musíme mít nějaký naprosto reálný základ. K tomu nepostačí jenom naše chtění. My musíme objevit - a zpřítomnit! - nějakou "čtvrtou dimenzi" našeho bytí, která bude jaksi "prozařovat" ten náš vezdejší trojdimenzionální svět.

A základní otázka je právě ta, kde tuto "čtvrtou dimenzi" vzít. Jenom v nás samých, v těch "neuronálních sítích" našeho myšlenkového aparátu? - Na jedné straně ano; zase platí ten Kant, že není nic, co by k našemu vědomí neprocházelo právě tím naším myšlenkovým ústrojím, a jeho (apriorně danými) formami.

Na straně druhé všechno hovoří právě pro to, že člověk sám jako takový tu "čtvrtou dimenzi" bytí nedokáže konstruovat, nedokáže tvořit sám ze sebe. Přinejmenším - ne v míře dostatečné. Právě proto se tato čtvrtá dimenze vždy hledala ve sférách jiných - buďto ve sférách duchovně-mystických, anebo ale i ve sférách sice pozemských, ale právě jaksi "nesamozřejmých", jako byl svého času projekt komunismu, jakožto realizovaného humanismu.

Zkusím to vyjádřit takhle: my máme schopnost vnímat ten mysticko-spirituální dotyk s tou "čtvrtou dimenzí". Tradičně je tato čtvrtá dimenze chápána jako něco zcela objektivního; něco co existuje samo o sobě, mimo nás, a na nás je jenom abychom ji dokázali vnímat.

To je na jedné straně pravda, tato čtvrtá dimenze existuje objektivně; ale zároveň p r o n á s má jenom a pouze takový smysl a význam, jaký m y s a m i jí přidáme, vtiskneme. Ona je sama o sobě vlastně samozřejmá; ten charakter nesamozřejmosti, zázračnosti jí musíme dodat až my, lidé. Právě v tom spočívá ten klasický omyl lidí: že se domnívají že se vztahují k něčemu ryze vnějšímu - a přitom si nedokáží uvědomit, že se tak vztahují k něčemu, čeho oni sami jsou (přinejmenším) z jedné poloviny tvůrci. Tedy: spolutvůrci.

Takže, paní Hájková, teď to samé konkrétně: ptáte se na zdroje tvoření, kreativity. A domníváte se že jejím jediným skutečným zdrojem může být "transcendence".

Na straně jedné já tu sféru transcendence nijak nechci bagatelizovat či znevažovat.

Ale věc je taková: pokud tady skutečně takováto "transcendence" existuje - pak zde také musí být někdo, kdo t r a n s c e n d u j e.

Jak jsem vysvětlil minule, Bůh sám nemá potřebu cokoli transcendovat. Ten prožitek "jinobytí", té zázračnosti, nesamozřejmosti bytí - ten si musíme vytvářet my sami, právě tím že m y překračujeme (transcendujeme) tu sféru naší vezdejší, reálné existence, kterou my obvykle pociťujeme jako profánní. Jsme to my a pouze my, kdo vnímá to napětí mezi tím životem vezdejším a tou sférou transcendovanou.

Celá věc je opravdu velice složitá - právě proto že se tu prolínají dvě různé složky, složka objektivní transcendence, ale zároveň složka naší vlastní trascendující kreativity.

Ptáte se, kde se bere zdroj toho tvoření, té (naší) kreativity.

V prvé řadě jsme to právě my sami, kdo jaksi "naráží" na hranice našeho vezdejšího bytí. Jsme to my sami, kdo pociťujeme, že tento "trojrozměrný prostor" je nedostatečný. Jsme to my, kdo cítíme, že tady někde musí být ještě něco víc. A jsme to tedy nakonec my sami, kdo provádí ten akt transcendence.

Samozřejmě, můžete zase namítnout, kde se v nás vůbec bere ta schopnost vnímat ty hranice, pociťovat tu nutnost oné transcendence. Jestli tedy ta naše touha po transcendenci nepramení - z té transcendence samé. Tedy z Boha.

Tady je zase celá věc krajně složitá. Na jednu stranu je ovšem možno to tak vidět. Na straně druhé ovšem - k tomuto "narážení na hranice", k uvědomění si omezenosti toho našeho trojdimenzionálního prostoru, k tomu už postačí naše lidskost sama. Naše vlastní touha po naplnění. Už zarytý materialista Marx věděl, že člověk je ve své podstatě kreativní bytost. Člověk = kreativita. A tohle už dokážeme sami poznat, kde ta naše kreativita naráží na hranice oné profánnosti, oné "trojrozměrnosti" našeho všedního bytí. Je to tedy naše touha po uplatnění naší lidské kreativity samotná, která nám říká: tady musí být ještě něco víc. A my se pak snažíme vystoupit z té těsné klece naší profánní trojdimenzionality, a vstoupit do rozměru dalšího. Ten další, ten "čtvrtý" rozměr - to není nic jiného nežli ta sféra transcendence.

------------------------------

Takže my tady máme dva výklady, kde je zdroj naší kreativity, naše vztahování se k transcendenci; a každý z těchto výkladů tvrdí něco zcela jiného.

Podle mého vlastního přesvědčení platí o b a tyto výklady: na straně druhé je tady opravdu nějaký objektivní, ontologický (tedy v samotném Bytí zakotvený) základ té transcendence; ale na straně druhé je to opravdu sám člověk, který celý ten proces transcendence dotváří, svým vlastním kreativním (i když mnohdy neuvědomělým a nevědomým) počinem.

Mně se zase zdá, že si nějak nerozumíme, pane Poláčku. Totiž, vy také překládáte transcendenci jako přesah, jenomže každý z nás si ten přesah jinak vykládá. Vy jako pocit tajemna a nesamozřejmosti, jakéhosi úžasu, hledání "jinobytí". Kdežto já transcendenci nechápu jenom jako pocit, ale jako lidské jednání přesahující hranice sebe sama nebo hranice přírodní či jiné danosti a nutnosti. Proto jsem se ptala, kde člověk bere nápady dělat něco nového, nesamozřejmého (nikoliv mít pocit nesamozřejmosti)
Vy píšete: Bůh sám nemá potřebu transcendovat, čili nemá potřebu překračovat své hranice. S tím nekoresponduje představa, kterou měl i apoštol Pavel - že Bůh možná chce být "všechno ve všem", že chce postupně prostoupit veškeré stvoření (a ani jemu nejde o to, aby měl jakýsi pocit). Podobně zde napsal Václav Pospíšil: "Jestliže Bůh nakonec přijme do sebe všechno stvoření, bude to jiný Bůh, než na počátku stvoření, i když u něj není žádný čas".
Píšete, že Marx pokládal člověka za kreativní bytost. Jenomž Marx pokládal člověka zároveň za determinovanou bytost, což je spolu trochu v rozporu. Myslím, že u Marxe znamenala ta lidská kreativita překonávání nutnosti, kterou mu vnucovala příroda. Například, aby člověk v zimě nemrznul, kreativně si postavil dům a topil si v něm. Nicméně cílem lidské kreativity nakonec nebylo nic jiného než uspokojování (stále rostoucích) lidských potřeb.

Mně už to příjde úplně zmatené, pane Poláčku.

Vždyť v křesťanství je Bůh z části člověk, bez tohoto svého lidství by nebyl plnohodnotným Bohem, a Boží dílo by bez člověka nedávalo žádný smysl.
Zcela oddělený Bůh od člověka je například Alláh. Tam je ta hranice ostrá a nepřekročitelná.

A přesto islám v této souvislosti nikdy nezmiňujete ani nekritizujete a když na něj někdy dojde řeč, tak ho plamenně obhajujete, kdežto na křesťanství nenecháte suchou nit a kritika je vždy zdrcující - povídačky o synu božím, gnostické pohádky, blablabla...

Vypadá to jako nějaký protikřesťanský mentální blok.

Tipuji, že se jednou s Kristem přece jen potkáte a pak se váš život rázně změní...

paní Hájková, myšlenky Východu jsem chtěla původně vložit pod tento Váš článek, podle něhož se zdá, že východní náboženství hluboce podceňujete. Já bych tipovala, že svíčka (pomíjivá forma – tedy to „pojmenovatelné“) se ztotožní spíš s tím nepomíjivým „bezejmenným“ ohněm. Možná ilustrativnější příklad - ledová socha se ztotožní spíš s vodou (zdroj, původ, Otec), než se svou pomíjivou formou sochy. Podstata i forma jsou však nepomíjivé a neoddělitelné vlastnosti zdroje, či Zdroje, takže překročit svou pomíjivou osobní formu a transcendovat ji k nepomíjivé univerzální (tedy neosobní) podstatě, není ve skutečnosti ztráta, ale zisk.
Vřele Vám doporučuji dalajlámovu knihu Vesmír v jediném atomu, třeba jen kapitolu Prázdnota, relativita a kvantová fyzika, která je i přes hrozivě vyhlížející název srozumitelná a plná lásky. Tak pěkný obraz interakce osob Boží trojice manifestované v materiálním světě jsem snad nikde v křesťanské literatuře nečetla. Možná v knize jezuity Tomáše Špidlíka My v trojici.

Já buddhismus nepodceňuji, paní Chrobočková. Pokud to někomu něco říká, ať si je pro mě za mě buddhistou. Já jsem se rozhodla pro křesťanství, nikoliv pro mnohonáboženství. Ještě tak občas zabrousím do judaismu, protože vztah judaismu a křesťanství je prý jako vztah matky k synovi. Pro mě je zkrátka důležitý ten osobní Bůh, který tak vadí panu Poláčkovi. Ta metafora ohně je pro něj dost charakteristická. Ať už jde o hořící keř nebo ohnivé jazyky.

Možná máte pravdu a ten Zdroj formy i podstaty je skutečně to monistické Jedno (v uvedeném případě Tao), z něhož ta dualita podstaty a formy pochází. Ostatně i Mistr Eckhart mluvil o "věčné temnotě", z níž emanuje Boží trojice a vysloužil si tím odsouzení v pastýřském listu biskupům tehdejšího kardinála Ratzingera. Ale to je vše jen teorie, nemám nějaký hlubší meditační vhled, jímž bych tento názor mohla potvrdit. A tím se dostáváme k praxi. Z prastarého buddhistického praktikování "bytí v přítomném okamžiku" pochází dnešní módní technika mindfulness. Tedy žádný útěk z tohoto smyslového materiálního světa, ale syntéza obou aspektů - realizace transcendentního nadsmyslového i toho "pojmenovatelného" smyslového v jedinečném přístupu k realitě. Člověk z ní nemusí utíkat, takže ač jsem Hegela nečetla, myslím, že definovat princip "prázdnota je forma" (a naopak) jako útěk před reálným materiálním světem je mýtus. Ostatně ona "prázdnota" je podobně jako v současné fyzice míněna jako potencialita, z totální prázdnoty ve smyslu absolutního nic by nevznikla ani ta iluze.

Pane Poláčku, pokud ale tolik stojíte o tříbení myšlení a hledání "skutečné pravdy", zkuste diskutovat na osacr.cz :-)

ale o setkání s Kristem tam, kde byste je nečekala. Tedy o obohacení v rámci vlastní víry, nikoli o ochuzení v nějakém synkretismu. Viz taky kniha Živý Buddha, živý Kristus, kterou napsal vietnamský mnich a mírový aktivista Thich Nhat Hanh.
Když mohla existovat "preevangelní moudrost" v dílech antických filosofů, která křesťanští mniši až do vynálezu knihtisku ručně přepisovali v klášterech, proč by nemohla existovat v mystice jiných náboženství, když Bůh je jen jeden - osobní i neosobní v jednom.

Já nehledám zvláštní spirituální zážitky, chtěla bych jenom umět dobře prožít zbytek svého života. Aby měl můj život nějaký smysl.
Vzpomínám si, že jednou mě zaujalo nějaké vyprávění o Buddhovi v knížce Anselma Grüna Poselství shůry. Úryvek je i na internetu - https://www.vira.cz/texty/clanky/umet-se-na-sebe-divat-s-nadhledem

Až teď zjišťuji, že jsem nějak přehlédl dvě repliky z poloviny února adresované na mě; tak se tímto omlouvám, že jsem je nechal bez odpovědi.

Paní Hájková, s tou "kreativitou" u Marxe je to opravdu dost hodně složitá záležitost. Ale v každém případě se nedá říci, že u něj by byla jenom a pouze ta determinace přírodou.

Vlastně zcela naopak. To je to svého času proslulé místo, kde Marx píše, že "i ten nejhorší stavitel se i od té nejlepší včely liší tím, že než započne své dílo, má už předem v hlavě jeho plán".

Marx tím chce vyjádřit právě toto: ta včela je plně řízena, předurčena, determinována svými instinkty; zatímco stavitel (tedy kreativní lidský duch) nikoli - neboť ten vystupuje z té říše determinace, a tvoří sám sebou a sám ze sebe, ze své vlastní nepodmíněné invence.

V tomto smyslu je tedy možno plným právem říci: i sám Marx do svého konceptu člověka zabudoval prvek transcendence. Tedy toho "překročení" sebe sama, své vlastní podmíněnosti.

Na straně druhé je ovšem fakt, že u Marxe je tento moment transcendence z ryze teoretického hlediska nemálo problematický. Protože Marx tím, že principiálně zavrhl jakoukoli metafyziku (jakožto prý "duchaření"), tak tím se připravil v každém případě o ten klasický základ, na který bývá ta schopnost (a smysl) transcendence stavěna.

Ta klíčová otázka potom je, jestli je možno na základě marxistického, tedy striktně materialistického pojetí vytvořit základ nový. Ale - i tady je odpověď krajně komplikovaná.

Na jedné straně je možno soudit, že ano. Já jsem to vlastně už popsal v té paralelně běžící diskusi, v souvislosti s evolucí: evoluce vyváří entity, jsoucnosti, které jsou napřed jenom ryze materiální, nevědomé. Ale - postupem času a vývoje se tyto entity stávají čím dál tím komplexnějšími, vypracovávají si nové a nové vlastnosti a schopnosti, až se v nich na určitém stupni vývoje vyvine a vytvoří i schopnost reflexe a sebereflexe, a tedy i transcendence. Ta schopnost transcendence vzniká tím, že já dokáži v prvé řadě reflektovat - tedy uvědomovat si - jak sebe sama, tak i toho druhého (mé okolí, především ostatní duchem obdařené bytosti), a naše vzájemné vztahy. Touto schopností reflektovat, uvědomit si, překračuji tu sféru pouhé determinace. Už nemusím jednat jenom podle toho co do mě vložily instinkty, ale mohu jednat na základě v l a s t n í h o p o s o u z e n í, vlastního zhodnocení - tedy svobodně.

Takže k té schopnosti transcendence (z hlediska jednajícího individua) je tedy možno skutečně dospět i čistě v rámci evoluce, čili ryze materialisticky.

Na straně druhé je ovšem faktem, že - pouze - takto odůvodněná transcendence zůstává poněkud "slabou". Tímto způsobem je možno dospět pouze k té s c h o p n o s t i, k té možnosti transcendence; ale transcendence tu nevystupuje jako n u t n o s t, jako konečný smysl lidské existence. Transcendence je tu tedy možná, ale v konečném smyslu pouze nahodilá.

Takže se přece jenom ukazuje potřebnost tu transcendenci (pokud jí rozumíme zásadní pozdvižení se lidské bytosti k novým, vyšším horizontům) postavit přece jenom na nějaký pevnější, obecnější, univerzálnější (metafyzický) základ.

Tak tohle ovšem vyžaduje bližší vysvětlení, paní Hájková. Pokud tomu dobře rozumím, tak Bůh má být "všechno ve všem", a tím že do sebe přijme všechny lidské bytosti, stane se v určitém smyslu Bohem "novým", obsažnějším, nežli jakým byl na počátku.

Podívejme se tedy blíže na toto "Boha přijímajícího". Samozřejmě, za tímto pojetím stojí srovnání Boha izraelského, a Boha křesťanského. Kde je tedy skutečně možno vystopovat tento rozdíl, přinejmenším v nuancích.

Jenže - pokud takovýto výklad podrobíme důkladnějšímu přezkoumání, narazíme na velice zásadní obtíže.

Totiž - ten Bůh který je stvořitelem všeho: jak ten může do sebe vůbec ještě něco či někoho "přijmout"?... On přece stvořil všechno, on sám je Vším; a není tedy zcela principiálně možno ho ještě o cokoli rozšířit, obohatit. I když by do sebe přijal člověka, a všechny lidi - nebude tím obohacen, rozšířen o naprosto nic, co by v sobě neměl už od samého počátku.

Tato nemožnost vyplývá právě z toho, že v křesťanství - opakuji to znovu a znovu - člověk nemá nakonec principiálně žádnou s v é b y t n o s t. Člověk je jenom to, čím ho stvořil Bůh; a člověk tedy nemá žádnou možnost vytvořit něco navíc, oproti Bohu. Takovouto možnost by mohl mít člověk jenom a pouze tehdy, kdyby - alespoň zčásti! - nebyl pouze s t v o ř e n í m (respektive: stvořeným); nýbrž kdyby měl nějaký vlastní, zcela autonomní základ své vlastní existence. Svého vlastního ducha, své vlastní kreativity.

Jenže právě nic z toho v rámci křesťanského konceptu nemá, a principiálně mít nemůže: protože tady všechno, bezezbytku všechno vychází jenom a pouze z Boha, a z ničeho jiného.

V prvé řadě, pane Morbicere: já se tady do křesťanství tak vehementně "navážím" čistě z toho důvodu, že v těchto krajích - a v těchto diskusích - je křesťanství dominantní. Kdyby zde převažovalo hlásání islámu, mohu Vás ujistit, že v tom případě bych se zaměřil na kritiku islámu (to jest, jeho neodůvodněných článků víry).

Islám ostatně bráním výhradně oproti neodůvodněným, fundamentalistickým atakům; a mohl jste si přece jenom už povšimnout, že - pokud je zapotřebí - proti takovýmto nenávistným a zaslepeným atakům bráním stejně tak i křesťanství.

-------------------------------------------

Teď k věci. Tedy ohledně vztahu Bůh - člověk. Ano, v křesťanství je dozajista toto spojení bezprostřednější, přes tu osobu Ježíše, jakožto údajně "Božího syna".

Jenže: za prvé se opravdu nedá říci, že by v islámu (stejně jako v judaismu) to spojení věřícího s jeho Bohem bylo nějak méně intenzivní jenom proto, že zde chybí ta figura Ježíše.

A za druhé: z hlediska islámu je ten akt zbožštění Ježíše (pozdějším) křesťanstvím prostě a jednoduše - příznakem pohanství!!

Islám jak známo striktně zakazuje jakékoli vyobrazení Boha; a to sice z toho velice dobrého důvodu, protože jedině tak je Bůh uchován v jeho nadsvětné absolutnosti, tajemnosti, neuchopitelnosti. Jakákoli snaha tohoto neuchopitelného, nepopsatelného, nepochopitelného Boha přiblížit lidskému smyslovému vnímání (aťsi "jenom" přes postavu jeho syna) je z hlediska islámu naprosto nepřijatelná, je herezí. A není zřejmě nijak náhodou, že křesťanství tento model Otec-Syn přejalo z helénské gnóze - tedy z prostředí, kde bohové byli (obvykle v lidské podobě) zcela přirozenou součástí vezdejšího lidského světa.

Islám je - to se nedá nic dělat - v tomto smyslu teologicky vyspělejší, ryzejší nežli křesťanství, ve kterém - v osobě Ježíše - skutečně ještě přetrvávají zcela zřetelné znaky polyteismu.

Pane Poláčku, když už mermomocí trváte na tom, že spiritualita je pocit, tak takovým pocitem, který odráží naše reálné bytí v tomto světě, může být například pocit absurdity. Je to pro vás dost spirituální?

Bůh v tomto světě nevládne tak, jak by vládnout měl, protože lidé ho neposlouchají.
Bůh může do sebe pojmout tento svět tak, že ho úplně prostoupí, ale to nejde bez lidského souhlasu. Takže se to stane, až i tento svět - tedy především lidé tohoto světa - přijmou do sebe Boha. Začnou mu naslouchat, místo aby ho odkazovali do říše báchorek.

Paní Chrobočková, já opravdu nejsem natolik zběhlý v buddhismu, abych dokázal odpovědně posoudit jeho různé formy (a především ty současné). Pokud - jak píšete - se v současné době projevuje snaha o (meditativní) syntézu univerzálního a jednotlivého, pak to lze z principiálních důvodů jenom pozdravit; ale na straně druhé tu zůstávají nemalé pochybnosti.

Každý duchovní či obecně ideový směr je totiž konec konců limitován svými základními ideovými výpověďmi, svými základními principy. A je prakticky nemožné se z moci těchto ideových principů definitivně osvobodit, aniž by přitom nebyla otřesena původní idea jako taková. - Z téhož důvodu (jenom pro ilustraci) se například marnými ukázaly všechny upřímně míněné snahy o syntézu marxismu a demokracie: není to možné, protože ta demokracie vždy nevyhnutelně koliduje s marxisticko-komunistickým absolutním kolektivismem.

A ten buddhismus (respektive východní spirituální pojetí vůbec) - tam ten člověk, individuum, jednotlivost, nakonec vždycky zůstane jenom podřízenou složkou. To univerzální tu bude vždycky dominantní. Právě jako dejme tomu tao. Je sice ovšem možno říci, že v tom "tao" je od samého počátku obsažena i ta jednotlivost (a tedy i ten atom), a že tedy je kdykoli možno od té jednotliviny (atom, lidské individuum) dospět k tomu všeobsažnému, dokonalému Tao; ale to naprosto nic nezmění na faktu, že ta jednotlivina, to individuum zde nikdy není a nemůže být nějakou samostatnou, svébytnou entitou. Nemůže být "samo sebou"; vždy bude nakonec jenom emanací toho "Velkého".

Je tu tedy nakonec dán ten samý poměr (či spíše: nepoměr) jako v křesťanství: ten vztah obecné - individuální je tu principiálně a s y m e t r i c k ý, nebyla zde vytvořena skutečně autentická syntéza dvou o sobě primárních momentů. A - zcela upřímně - mám dost značné pochybnosti o tom, že takováto skutečná syntéza by mohla vzniknout jenom nějakým způsobem meditace. Tam, kde je už ten původní vztah asymetrický, vychýlený z osy, tam je sotva možno nějak dodatečně dosáhnout skutečné nápravy.

---------------------------

Velice názorně je to ostatně vidět na tom Vašem příkladu s tou ledovou sochou, a s tou vodou. Píšete, že ta "voda" (tedy ten prapůvod všeho) je prý "obsahem i formou".

Jenže - právě takhle tomu není. Tou formou - tou je právě ta socha, nic jiného. Voda je obsah, bez formy. A - tuto formu té o sobě amorfní vodě dodal jenom a jedině člověk-tvůrce! Byl to jenom a pouze tento umělec, který s v o u v l a s t n í kreativitou té amorfní vodě dodal zcela novou formu, ale spolu s tím i zcela nové sdělení. On tedy vytvořil - silou své kreativity - něco, co tu předtím nebylo; a to sice ani na té úplně nejvyšší úrovni. Tam je to dáno jenom jako forma v ů b e c, tedy jako abstrakce, jako možnost, potenciál; ale tu skutečnou, reálnou, nově obsažnou a sdělnou formu, tu může vytvořit jenom individuální duch, tedy člověk sám, nikdo jiný.

P.S. na ten "osacr" se podívám, díky za poukaz; ale pochybuji že bych tam mohl nějak aktivně vstoupit, už takhle mám potíže s tím, že příliš dlouho sedávám před monitorem počítače.

Paní Hájková, ten vztah našich pocitů na straně jedné, a objektivní jsoucnosti (samotného Bytí) na straně druhé, ten je opravdu krajně problematický. A zdá se opravdu, že zrovna někde tady vězí jádro celé věci.

Co je "Bůh"? - Bezprostředně jenom naše vlastní víra, náš pocit, že něco takového jako "Bůh" existuje. Ale - na straně druhé ovšem naše pocity nejsou jenom zcela subjektivní, jenom zcela náhodné či svévolné, ale odrážejí specifickým způsobem svět, realitu kolem nás.

Takže my nakonec nikdy nemůžeme s konečnou platností vědět, zda ten či onen obraz v našem (ne)vědomí, jestli nějakým způsobem odráží realitu, anebo je jenom volnou kreací našeho nevědomí.

A - v naprosté většině případů to zřejmě bude kombinací obojího.

Ale i to Vaše poslední vyjádření nic nemění na zásadním problému: i kdyby ta boží přítomnost ve světě se děla se "souhlasem lidí" - stále tu ti lidé nemají žádnou možnost vlastního kreativního počinu, nežli jenom "vyjádřit souhlas". Vyjádřit souhlas s něčím, co je jim dáno zvenčí, od někoho jiného.

No, takže lidé, aby si mohli dělat, co sami chtějí (a to se také děje), svůj souhlas raději nevyjadřují. Výsledkem pak je to, že trpí Bůh.

Ještě k tomu porovnání křesťanství a východních meditativních duchovních směrů: paní Chrobočková, na straně jedné tyto východní duchovní směry mají oproti křesťanství skutečně zásadní výhody - tím že jsou osvobozeny od obrazu personálního Boha, mohou se tedy více ponořit do "čisté" duchovnosti.

Ale - na straně druhé, všechno má své plus i minus, každý zisk znamená zároveň ztrátu na straně druhé. Oproti křesťanství v té východní meditativní spiritualitě absentuje lidská duše, a to sice velice citelně. V tomto ohledu je na tom zase nepoměrně lépe to křesťanství.

jsou nepřekročitelné, pane Poláčku? Možná jsou nepřekročitelné na určité rovině výkladu dané stupněm lidské ne/zralosti. Ale ideje, alespoň ty „vyšší“, nedogmatické, nejsou něčím plochým a statickým, mají svou hloubku, která se odhaluje postupně, ruku v ruce s vývojem lidstva. Viz třeba výklad biblických příběhů. Trochu jinak vypadá katechismový výklad než psychologický či mystický. Takže ani syntéza marxismu a demokracie nemusí být nemožná, pokud je k ní dostatečně silná motivace či vyspělý duch. Nevím, jak to bylo např. v židovských kibucech, ale „kolektivismus“ nemusí znamenat násilné podřízení individuality vyššímu celku, pokud v sobě člověk principy pospolitosti a vzájemnosti, bez nichž by jako jednotlivec nepřežil, dostatečně silně pociťuje.

Tím „vyšším celkem“ není jen uměle vytvořený autoritativní sociální systém. Ta univerzalita, která podle Vás znemožňuje plnou svobodu a autonomii jednotlivce, čímž dělá vztah mezi ním a Bohem (ať už osobním nebo neosobním) asymetrickým, je naší podstatou! Která tu byla mnohem dřív, než individualita. Obojí je vlastně opět jen dvojím aspektem téhož, dvojím modem vědomí. Lidský mozek umožňuje oba tyto mody přirozeně projevit, jeden z nich ale v západní společnosti poněkud zakrněl.
Takže vnímat v sobě Boží hlas a jednat podle něj neznamená stát se Borgem! Jak v podstatě tvrdíte paní Hájkové. To Borgové vnucují lidské vůli něco cizího, vnějšího, co v ní nikdy nebylo. Univerzalita je to nejzákladnější, primární, co je nám bytostně vlastní - Bůh je univerzální duše. Individuální duše – átman ve východním myšlení taky existuje, nicméně je to „iluze“, tedy pokud se přeceňuje.

Vůbec jsem nepochopila, proč by formu „vodě“ mohl dodat jen člověk. Člověk přece nestvořil vesmír, i když i tento názor je docela rozšířen (Měsíc, na který se nikdo nedívá, neexistuje). Ale „mentální“ výtvor světa je výtvorem Univerzální duše, ta individuální na ní jen participuje. Nevidím na tom nic ponižujícího, to vidí jen ego, pokud nezažilo „ten druhý“ mod vědomí.

Tak tohle je skutečně náhoda, paní Chrobočková: právě teď jsem napsal odpověď jednomu našemu čtenáři (jednalo se o srovnání mezi platónským a křesťanským pojetím Absolutna a momentu utrpení) - kde jsem psal právě o tom, že tato "idea" (a to tedy ani ta křesťanská idea!) není ničím fixním, že se nutně vyvíjí. A že tedy jakkoli to křesťanské pojetí vztahu, spojení mezi Absolutním a mezi lidským (prostřednictvím Kristova utrpení) bylo svého času velmi progresivní, neboť spojilo judaistické duševno s helénistickým duchem - že tedy ani toto křesťanské řešení nemůže být uznáno za platné "pro všechny časy a nikdy jinak", ale že i tady je nutno postoupit dále, k novým, komplexnějším a hlubším řešením.

Potud tedy dobře; ale ten zbytek Vašeho exposé, to jenom v plné míře potvrzuje mou tézi, že v rámci buddhismu (respektive východního pojetí spirituality vůbec) principiálně n e n í možná skutečná syntéza. A bez této syntézy není možno dosáhnout samotného celku, v jeho úplnosti, a tedy v jeho pravdivosti.

Aby totiž bylo možno vůbec uskutečnit syntézu - tak k tomu je napřed zapotřebí si vůbec dokázat uvědomit, že tady máme p r o t i k l a d. Tedy že tady máme dány dva elementy, dva momenty, které jsou jako takové navzájem v absolutní opozici. Jeden vylučuje druhý.

Vy tady tvrdíte, jak ta jednotlivost je už od samotného počátku obsažena v tom prvku, v tom momentu univerzality. A že tu tedy není žádný skutečný protiklad. Ale právě tohle naprosto jasně ukazuje, jak je v tomto konceptu ten moment jednotlivosti (a to zároveň znamená: lidské individuality!) naprosto podceněn. Je tady podceněn, a tedy devalvován ještě mnohem více nežli v křesťanství, kde ta individualita má svou oporu, svůj základ alespoň v individuální lidské duši. (Vada toho křesťanského modelu spočívá v tom, že i tato duše je konec konců jenom produktem stvořeným Bohem, nemá tedy nijakou vlastní autonomii, svébytnost. Ale - přece jenom alespoň v určitém omezeném okruhu má svou vlastní hodnotu.)

Ale to východní pojetí, tam není ani tato pouze relativně existentní křesťanská duše, tam není naprosto nic, jakákoli individualita je tam chápána právě jenom jako "iluze".

Ano, samozřejmě je možno celou věc pojmout tak, že v tom ú p l n é m prvopočátku, tedy v té úplně nejvyšší (metafyzické) rovině, že tam je skutečně dána a p r i o r n í syntéza všech protikladů, a tedy i protikladu mezi individuálním, a mezi obecným, univerzálním. (Ten pojem "univerzální" je tu možná poněkud matoucím, ono je totiž možno ho použít jak ve smyslu "obecné", tedy jako protiklad vůči "individuální" - stejně tak jako ve smyslu toho absolutního, tedy univerzálně platného Apriori, kde jsou všechny protiklady překonané. - Na tyto různé významy toho pojmu "univerzální" je skutečně nutno dávat velký pozor, jinak vzniknou neřešitelné zmatky.)

Takže znovu: je tedy možno věc pojímat tak, že v té nejvyšší úrovni jsou všechny protiklady překonány, spojeny, syntetizovány.

Jenže: tato nejvyšší rovina syntézy všeho, to je opravdu jenom čistě m e t a f y z i c k á záležitost. Není možno si to představovat jakou nějakou reálnou entitu; a to jakéhokoli druhu. Tedy ani jako nějakého "ducha", pokud tímto duchem máme na mysli nějaké autonomní, reálné vědomí. - A připomenu znovu Plotina, s jeho rozpoznáním, že Duch n i k d y nemůže být tou sférou naprosto prvotní: právě protože to První má být absolutní jednotou, zatímco Duch je vždy diferenciací, rozdílem, protikladem.

Ale především: je zásadní chybou, když se tato absolutní, metafyzická rovina (jednota) chápe jako něco bezprostředně určujícího pro náš vezdejší svět, pro náš vlastní život.

Protože ve své r e á l n é existenci nakonec jsme a vždycky budeme tím individuem, tou individualitou; a snažit se tuto svou exkluzivní, výlučnou individualitu rozpustit v tom oceánu té ryze metafyzické (tj. čistě jen myšlené) Jednoty, to je fakticky spirituální sebevraždou. Kdy sám sebe prohlásím za bezcenného, nicotného.

Vezdejší, reálný svět, ten je a provždy zůstane světem protikladů - a bojem protikladů. My ovšem můžeme - a v tom tkví vlastně smysl naší přítomnosti zde - my můžeme tyto protiklady sjednocovat, syntetizovat, a tím překonávat jejich jednostrannost, jejich omezenost; ale na straně druhé, pokud život zůstává životem, potud je v pohybu. A my tedy nemůžeme doufat, že jednou dosáhneme nějaké "absolutní syntézy" - protože to by znamenalo totéž, jako dosáhnout "absolutní komplexity". A to by znamenalo, že veškerý vývoj se zastavil, jednou provždy. A konec vývoje, to je smrt.

Tohle věděl a poznal naprosto přesně Hérakleitos; a proto u něj platí, že přes všechno směřování ke spojení, k syntéze (princip "Lásky") tu k o n e c k o n c ů musí vládnout princip sporu, princip konfliktu ("Nenávist") - protože jinak by došlo k naprostému umrtvení všeho, ve strnulé stagnaci zdánlivé "dokonalosti".

Takže je možno jenom znovu opakovat: ano, to asijsko-buddhistické pojetí spirituality má bezpochyby své přednosti, jmenovitě oproti křesťanství; ale na straně druhé má stejně tak svoje limity, které nikdy nedokáže překročit.

Konkrétně pak k tomu vztahu komunistického kolektivismu a demokracie: na d a n é úrovni skutečně syntéza možná není. Kolektivismus je jednota: jednota totální, jednota vlastnická, jednota myslí. Zatímco demokracie, to je diferenciace - to je různost individualit, různost názorů, různost zájmů. Různost vlastnická. Nikdy není, nikdy nebude možno všechny tyto různé individuální zájmy a životní náhledy spojit v jeden jediný, bezrozporný celek.

To jediné o co je možno (a nutno) se pokusit, to je právě d i a l e k t i c k á s y n t é z a obojího, tedy toho kolektivismu (a homogenity) na straně jedné, a toho individualismu na straně druhé.

Ovšem: takováto syntéza nemůže být právě ničím jiným, nežli syntézou p r o t i k l a d u; tedy syntézou dvou momentů, které jsou samy o sobě v opozici. A ony v té opozici budou i nadále; a ta syntéza bude muset být za prvé krajně zdařilá, krajně promyšlená, a krajně komplexní, aby bylo vůbec možno nalézt nějaký společný základ pro tento protiklad. A za druhé a především: i tato syntéza (pokud se kdy podaří) zůstane i nadále l a b i l n í, bude ji nutno udržovat při životě znovu a znovu, protože bude vždy hrozit rozpadem na tyto oba své "prvočinitele".

Ale v žádném případě není možno spoléhat na nějakou bezrozpornou konvergenci principu komunismu a principu (liberální) demokracie.

A ještě k té vodě a ledové soše: ano, ovšemže i voda může - spontánně - vytvářet určité konkrétní formy. Například formu vodopádu.

Ale - ještě jsem opravdu nikdy neviděl, aby voda spontánně vytvořila ledovou sochu. Tedy - artefakt ryze umělecký. Autenticky uměleckou formu.

Jistě - je možno na věc pohlédnout tak, že tato "voda" (jakožto symbol všech možných obsahů) má v sobě samé zároveň potenciál všech možných forem - tedy být zformována k tomu či onomu.

Jenže: ten specificky a autenticky umělecký útvar, jako je ledová socha, tak ta jak řečeno nikdy nevznikne sama od sebe, spontánně. K tomu musí přistoupit autentická k r e a t i v i t a lidského ducha, která silou své invence vytvoří tuto novou formu.

Zdůrazňuji: n o v o u formu. Tedy něco zcela nového, co tady předtím nebylo, a co vytváří zcela novou (uměleckou) kvalitu. Tato kvalita tady nikdy nevznikne jenom z toho původního potenciálu či rezervoáru všech možných forem. Tu dokáže vytvořit jenom lidský kreativní duch; a to sice duch ryze i n d i v i d u á l n í, který vykročí z amorfnosti toho oceánu "všech možných forem", a vytvoří formu zcela novou, svou vlastní.

Pane Poláčku, přistoupila jsem na Vaše tvrzení, že je tady nějaký nediferencovaný monistický zdroj („věčná temnota“, Tao, Jedno, nepojmenovatelné), který plodí dualitu: diferencovanou jednotlivost (individualitu) a univerzalitu - jednotu těch individualit – něco jako společný jmenovatel, terý v podstatě vychází z univerzality (ve smyslu monismu) toho zdroje. Na to následovala Vaše reakce, cituju, kopíruju: „Vy tady tvrdíte, jak ta jednotlivost je už od samotného počátku obsažena v tom prvku, v tom momentu univerzality. A že tu tedy není žádný skutečný protiklad.“

No tak je to zdánlivý protiklad? Co je to syntéza? Sjednocení protikladů na vyšší úrovni. Sjednocení „neslučitelných“, „nesmiřitelných“ protikladů na vyšší úrovni. Co je to „neslučitelnost“? Není to jen naše omezené vidění celku? Neschopnost vidět komplexně? Kdyby celek nebyl „holistický“, pravděpodobně by žádná syntéza nebyla vůbec nikdy možná. Jen synkretismus.

tady zaměňujete metaforu a moje tvrzení, že vesmír nestvořil člověk. Metaforicky jsem přirovnala Boha (univerzalitu) k vodě, podobně jako paní Hájková k ohni. Svět forem (vesmír) jsem přirovnala k ledovým sochám. Taky jsem zmínila názor, že vesmír je výtvorem lidské mysli participující na univerzální (Boží) mysli (viz Měsíc, na který se nikdo nedívá...).

Reagovala jsem tím tak trochu i na toto Vaše sdělení paní Hájkové:

"Co je "Bůh"? - Bezprostředně jenom naše vlastní víra, náš pocit, že něco takového jako "Bůh" existuje. Ale - na straně druhé ovšem naše pocity nejsou jenom zcela subjektivní, jenom zcela náhodné či svévolné, ale odrážejí specifickým způsobem svět, realitu kolem nás.
Takže my nakonec nikdy nemůžeme s konečnou platností vědět, zda ten či onen obraz v našem (ne)vědomí, jestli nějakým způsobem odráží realitu, anebo je jenom volnou kreací našeho nevědomí.
A - v naprosté většině případů to zřejmě bude kombinací obojího."

Naše ne/vědomí participuje na Božím bytí (teď bychom se mohli dostat do složitých definic, co je a není ne/vědomí), skutečným autorem ať už přírodního nebo lidského díla je tedy Bůh. Potenciál lidské kreativity vychází z jeho kreativity. Takže ano, bude to "kombinací obojího", jak tvrdíte paní Hájkové.

"Protože ve své r e á l n é existenci nakonec jsme a vždycky budeme tím individuem, tou individualitou; a snažit se tuto svou exkluzivní, výlučnou individualitu rozpustit v tom oceánu té ryze metafyzické (tj. čistě jen myšlené) Jednoty, to je fakticky spirituální sebevraždou. Kdy sám sebe prohlásím za bezcenného, nicotného."

Tady narážíme na limity teorie. Je zapotřebí praxe, aby nedošlo k nekonečnému teoretizování o "chuti kandysového cukru", který jsme nikdy neochutnali. Není to "jen" metafyzická záležitost. Ego je něco jako role, s kterou se herec ztotožnil natolik, že už nemá ponětí, kým vlastně je. Když si na to vzpomene, uvědomí si, že vlastně může hrát spousty a spousty jiných rolí, a přece nepřestane být sám sebou. Osvícený člověk není spirituální sebevrah, je "vším a všemi" a zároveň "sám sebou" (Bohem). Kdyby byli všichni osvícení, skončily by války, lidé by umírali s úsměvem třeba i uprostřed tsunami a - máte asi pravdu, svět by zanikl. Domnívám se ale, že vývoj půjde dál a dál, možná donekonečna. A pokud to donekonečna nepůjde - vesmír by musel být plně vědomý v každém atomu nebo částici - znovu vznikne nevědomost, oddělenost, méně eufemisticky řečeno utrpení. Jakožto hybná síla vývoje. Nevím, jestli je možnost vývoje i bez utrpení (protiklady nemusí hned nutně znamenat utrpení) a jestli jednotlivá duše má v tomto nějakou svobodnou volbu. Kéž by to tak bylo - to je jediné, co k tomu za sebe můžu říct.

Nevím o tom, že by Plotinos zrovna tohle řekl. Proč by Duch nemohl být homogenitou se schopností pohybu, diferenciace? Zase jako ta voda, zdánlivě nehybná, která se může kdykoli zvlnit, zčeřit, zvířit, vypařit, zmrznout, vytvořit útvary z ledu (metaforicky). Nebo chcete-li, vydělit ze sebe – nehybné – pohyblivou část, která bude „oddělená“, a přesto svou esencí neoddělitelná. Tak to pojímá hinduismus i např. Kabala.

Ta „absolutní metafyzická rovina (jednota)“ J E něco bezprostředně určujícícho pro náš vezdejší život. Protože ji hluboce v sobě cítíme. Jako pojivo s ostatním světem, lidmi, Bohem. Bez toho pojiva bychom byli beznadějně roztříštění, dezintegrovaní, osamocení, nebyl by možný žádný opravdový vztah. Působí tu dostředivé síly směrem k ní, v té lidské rovině samozřejmě všelijak deformované (totalita jako náhražka jednoty, závislost jako náhražka lásky) a taky odstředivé síly směřující k diverzitě, jinak by se, jak říkáte, protiklady zhroutily v té „strnulé stagnaci zdánlivé "dokonalosti".
Ale ta jednota bude vždy v pozadí jako společný jmenovatel.

Paní Chrobočková, jsem v současné době poněkud limitován malým onemocněním v možnostech rozmýšlet do hloubky o metafyzických záležitostech, omezím se proto jenom na to zcela nejpodstatnější.

A to se ukrývá v tom Vašem přesvědčení vyjádřeném v posledním odstavci: že totiž ta "absolutní metafyzická rovina (jednota) JE něco bezprostředně určujícího pro náš život".

Právě tohle je zcela klasický, a zcela zásadní omyl všech těch, kteří vycházejí z naprosté priority této sféry nad vezdejším světem, a tedy i nad samotným člověkem. Ať už si tuto sféru představují jako Boha, jako Kosmické vědomí, jako Tao, nebo cokoli jiného.

Zcela striktně vzato, je to vlastně výrazem p o h o d l n o s t i lidské mysli, která chce přijít k hotovému.

Která chce mít nějakou naprostou jistotu v tomto složitém světě, která chce s touto jistotou splynout, a čerpat z ní. Která chce mít na stříbrném podnose dodáno vysvětlení celého světa a celého života; jakož i mravní předpisy a zákazy, co je a co není nutno dělat. Je to úhyb před nutností vlastního - nekonečně složitého a nekonečně namáhavého - vlastního hledání, vlastního určování, vlastního nacházení toho, co je pravé, co je opravdu hodnotné.

Tato - předpokládaná! - sféra té "absolutní jednoty" je (opakuji znovu) jenom rovinou čistě m e t a f y z i c k o u.

Je to tedy jenom čirá logická strukturalita; to znamená, že všechno co reálně existuje, může existovat jenom v tomto strukturálním rámci.

Ale: není to žádná sféra, žádná entita r e á l n á - v tom smyslu že by nějakým způsobem řídila, určovala náš svět vezdejší. Tento vezdejší, materiální svět (tedy včetně nás samých) - ten je svou v l a s t n í entitou, ten si musí sám nalézat cesty své vlastní existence, sám musí projít tím ohněm neustálého zkoumání, porovnávání, vytváření lepších, komplexnějších, optimalizovanějších struktur.

Ano, k o n e c k o n c ů se tento vezdejší svět může pohybovat, může existovat jenom a pouze v rámci těch preexistentních, onto-logických struktur a určení; ale to jsou právě jenom zcela o b e c n á určení, zcela obecný rámec. Tu samotnou náplň, samotnou vezdejší realitu, samotný život - ten už si musí vytvořit ten předmětný, materiální svět (a tedy i člověk) sám; tohle za něj opravdu nikdo jiný neudělá. Žádná božská či jiná bytost mu nepřinese na stříbrném podnose jednou provždy rozřešeno, dáno a určeno: takhle a takhle je to dobré, a takhle a takhle to musíš dělat, abys byl dokonalým.

Ta "vesmírná harmonie" (respektive "prestabilizovaná harmonie" Leibnize) - ano, to může skutečně v určitém smyslu existovat; ale právě jenom jako ta n e j o b e c n ě j š í struktura, v jejímž rámci (a v jejíchž limitech) se může pohybovat naše snažení.

Ale: jestli n á š život vezdejší bude skutečnou, aktuální, reálnou harmonií - tak o to se už musíme postarat my sami, svým vlastním úsilím, svým vlastním hledáním, svou vlastní kreativní činností. Nějaké spoléhání se na tu "boží harmonii", to nakonec není ničím jiným, nežli útěkem před vlastní odpovědností za stav světa.

A - útěkem před vlastní svobodou; neboť svoboda je nakonec jenom druhou stránkou odpovědnosti.

Pokud tedy není reálná, pak nejsme reální ani my, jelikož z ní pocházíme a čerpáme svou existenci. Subatomární částice jsou ostatně také jakýmisi fantómy, než reálnou hmotou atd. Nerozumím, proč se ty dvě roviny dle Vás nemohou doplňovat, když se navzájem prostupují. Jsme tedy opět tam, kde jsme byli na počátku. Každý u vlastního chápání. A tak to má asi být. Mějte se.

Pane Poláčku, to vlastní chápání, o kterém mluví paní Chrobočková, je dnes tak důležité, že Halík se dokonce obrátil na papeže Františka s tím, aby se církev starala i o lidi, které tradiční formy náboženství neoslovují. Říká, že "jednoduché dělení lidí na věřící a ateisty už nepostihuje pestrou škálu duchovních postojů v pluralitním světě,“
https://www.krestandnes.cz/halik-predal-papezi-dopis-s-tisicovkami-podpisu-na-jeho-podporu/

Paní Hájková, to je zcela jiná záležitost. To je záležitost transcendentálního p r o ž í v á n í, naší vlastní spirituality. To je jiná záležitost nežli otázka, na jakém základu toto naše prožívání stojí: jestli na nějakém objektivním základu ontologickém (ať v jakékoli formě), anebo jenom na naší vlastní niterné reflexi našeho světa, našeho života.

Paní Chrobočková, ta otázka co vlastně je a co není (a jakým způsobem) reálné, to je krajně složitá a subtilní otázka.

Neřekl jsem že ta nejvyšší metafyzická rovina není reálná; řekl jsem že není možné (přípustné) představovat si ji jako nějakou reálnou entitu, to jest konkrétně v podobě nějakého "ducha" respektive "vědomí", který či které tak či onak určuje celý náš svět, včetně našich nepatrných maličkostí. Což je zřejmě právě to o to se jedná Vám: udržet si svou víru, a uchránit ji před příliš dotěrnými pochybnostmi.

kopíruju: "představovat si ji jako nějakou reálnou entitu, to jest konkrétně v podobě nějakého "ducha" respektive "vědomí", který či které tak či onak určuje celý náš svět"

a paní Hájkové adresujete: "To je záležitost transcendentálního p r o ž í v á n í, naší vlastní spirituality."

Vy si dokážete představit transcendentální prožívání bez ducha či vědomí?"

Niternou reflexi bez ontologického základu si taky nedokážu představit. Pokud metafyzická rovina, která je naším původem (nikoli původcem - osobním Stvořitelem) nemá ontologický základ, pak ho nemáme ani my.

Pokud by ho neměl ani Stvořitel - pak ano, pak by měli pravdu teisté: mezi námi a Stvořitelem by byla nepřekročitelná, nekonečná propast. Překonatelná jen jednosměrně - vtělením Syna.

Těžko říct, zda jen jednosměrně. Ježíš totiž řekl:
"Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven.
A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“
Můžeme uvažovat, co přesně tím myslel, ale jedno je jisté. Přišel spojit božské a lidské dohromady. A zatímco na počátku byl Bůh transcendentní, na konci (až bude spojení úplné) bude vlastně Stvořitel celému stvoření imanentní.
Aspoň tak to chápu já. Ale myslím si, že člověk ani nemusí filosoficky chápat, k čemu přesně dochází, že může ten přesah vnímat i tak.

Ano, paní Hájková, "až bude všechno podřízeno pod nohy Synu, pak se i Syn podřídí pod nohy Otce a Bůh bude všechno ve všem", to je tuším v Apokalypse. Jen nevím, co znamená "být vyvržen ven". Jestli Bůh bude imanentní třeba i věčnému Peklu. Přítomen v něm je, jinak by neexistovalo, jak říká teistická teorie o Boží všudypřítomnosti. Panteismus jde ještě o krůček dál, Bůh je už od počátku ve všem stvoření imanentní, nejen přítomný.

Dovršenou imanenci na té nejvyšší úrovni, jakou Bible slibuje, si dovedu představit jen v případě apokatastase.

Apokatastase se v dějinách křesťanství objevila také, paní Chrobočková. Ale někteří křesťané ji zřejmě považovali za nespravedlivou. Nebo se možná těžko smiřovali s tím, že by se člověk nemohl svobodně rozhodnout pro peklo, jako se pro ně rozhodli ďáblové. Že by mohli být spaseni i proti své vůli.
Peklo by také jednoduše mohlo znamenat nebytí. Nedávno někdo psal, že ďáblové nemohou být spaseni, protože jsou mimo čas a prostor. Nevím. Myslím, že příliš přemýšlet se o tom nemá. Lepší je věřit, že Bůh to udělá správně.

Ti křesťané, kteří apokatastasi považují za nespravedlivou, se jednoduše nepodívali do zrcadla. Myslím do Božího zrcadla, ne lidského.

Je zajímavé, že zastánce apokatastase novoplatonik Origenes byl církví odsouzen, zatímco Řehoř Nysský nebo Izák Syrský byli svatořečeni, ačkoli v tomto evidentně odpírali Bibli...

Argumenty Izáka Syrského pro apokatastasi v knize I. Alfejeva Izák Syrský a jeho duchovní odkaz jsou hodně zajímavé a hodně silné.

Zřejmě je opravdu zapotřebí precizovat určité pojmy, paní Chrobočíková.

Tak napřed: nemám samozřejmě sebemenších námitek proti tomu, že to "metafyzické prožívání" je dílem ducha. Mám ovšem zásadních námitek proti tomu, aby se totéž pojímalo jako dílo Ducha.

Že je toto dílem lidského ducha, lidské mysli, je samozřejmé. Ale je něčím zcela jiným, když se prohlásí (a to sice bez jakýchkoli důkazů), že za vším nejen prožíváním, ale za vší realitou vůbec stojí nějaký Duch - a to sice Duch vědomý, jakožto subjekt obdařený vlastní vůlí.

----------------------------------------


Co se pak toho "ontologického základu" týče - ani tady nemám žádných zásadních námitek. Přesně naopak: celou dobu se snažím tento "ontologický základ" nějakým způsobem pojmout, uchopit, prokázat jeho reálnost i pro ten zcela bezprostřední svět vezdejší.

Ale - všechno záleží na zcela konkrétním způsobu, jakým tento ontologický základ chceme vnímat. Jsou zde dva základní okruhy problémů.

Ten první už byl zmíněn: ze strany spiritualistů všeho druhu se neustále projevuje snaha tento ontologický základ pojmout ve formě, v podobě jakéhosi "Ducha", "Vědomí", "Boha", atd.atd. Opakuji ještě jednou: není nic, co by pro takovéto spekulace mohlo poskytnout nějaký reálný základ. Člověk si tento ontologický základ prostě antropologizuje, promítá do něj své vlastní vědomí.

A ten druhý okruh problémů, ten je zřejmě ještě fundamentálnější. To je právě to, kolem čeho tu víceméně celou tu dobu obíháme.

Jedná se o vztah člověka (a lidské svobody) k tomuto ontologickému základu.

Totiž: pokud se to formuluje opravdu čistě takto, totiž jakožto z á k l a d - pak je všechno v naprostém pořádku.

Pak je tu dána jenom ta nejobecnější, nejuniverzálnější struktura veškerého bytí; a člověk sám pak může - relativně! - svobodně a nepodmíněně tvořit, utvářet svůj vlastní svět, a za tento svět nést také svou vlastní odpovědnost.

Jenže: prakticky všechny duchovní směry (snad s výjimkou p ů v o d n í h o buddhismu) vždycky znovu a znovu sklouznou k tomu, že z toho, co je tím pouhým z á k l a d e m, učiní fakticky skutečnost c e l o u.

Že z tohoto ontologického základu (Bůh, Tao, Kosmické vědomí...) učiní něco, co generuje prakticky v e š k e r ý s m y s l všeho existujícího, a tedy i samotného člověka.

V takovýchto konceptech pak člověk samozřejmě fakticky ztrácí veškerou možnost skutečně autonomního jednání, autonomního tvoření - a tedy i svou vlastní svobodu. Všechny řeči o tom že "Bůh ponechal člověku svobodu", jsou pak jenom naprosto prázdnými floskulemi, bez jakéhokoli reálného obsahu.

Je nutno si uvědomit: to co se z jedné strany - tedy ze strany ontologického Bytí - jeví být tím absolutním Základem, tak to samé se ze strany druhé - tedy ze strany člověka, dějinné lidské bytosti - jeví být pouhým v n ě j š í m r á m c e m, zcela obecným (a velmi vzdáleným!!) limitem jeho vlastní činnosti, jeho vlastní cesty životem a časem.

Vždycky je nutno mít na paměti, že tady existují o b ě tyto perspektivy; a obě tyto perspektivy jsou zcela reálné.

Ono je krajně obtížné, tyto protichůdné perspektivy spojit v jeden jediný celek; a proto lidská mysl vždycky znovu a znovu sklouzne k tomu zjednodušení, že se postaví jenom na jednu či na druhou stranu.

Právě že máme autonomii, pane Poláčku, ten pocit všejednoty je natolik potlačen, že nám ani nic jiného nezbývá. Účelem je dojít k ní znovu cestou ega, tedy autonomie, což je, ano, cesta paradoxu. Ale někde v sobě tu jednotu s transcendentnem máme, jinak bychom se dávno vyvraždili.

S tou antropomorfizací souhlas.

"Ono je krajně obtížné, tyto protichůdné perspektivy spojit v jeden jediný celek; a proto lidská mysl vždycky znovu a znovu sklouzne k tomu zjednodušení, že se postaví jenom na jednu či na druhou stranu."

Ta první kapitola Tao te ťing pokračuje takto:

Bezejmenné je počátkem všeho
pojmenovatelné je matkou tisíce věcí
proto prázdný a bez přání vidí počáteční jemnost (homogenitu)
kdežto naplněný vidí povstávající úplnost
to obojí má společný původ... atd.

Taoismus obě tyto roviny explicitně spojuje a nestaví se "jenom na jednu či druhou stranu". Proto lidé, kteří mají skutečnou a úsilím do života dlouhodobě integrovanou mystickou zkušenost, žádný spirituální bypass po psychedelikách (i když i tam často), změní životní styl, žebříček hodnot, jsou etičtější, empatičtější atd.

Jistě, paní Chrobočková, takto řečeno to působí (v tom Tao) velice přesvědčivě.

Jenže: ono se nakonec vždy velice spolehlivě pozná až v reálně praktikované praxi, jaký je skutečný charakter těch ideových a filozofických východisek.

Co mi totiž z toho Tao nakonec nejvíce ulpělo v paměti: totiž to, že všude tam kde se jedná o člověka, jakým by měl být a čím by měl být - tak tam všude přichází nakonec jedno jediné: že se má co nejvíce přizpůsobit a pasivně podřídit tomu "Velkému", tomu Tao.

Je tam ještě jedna velice důležitá, klíčová věta (cituji volně, po paměti): "Myslíš že je něco většího než ta síla, která stvořila moře, zemi, hory?... Nedomnívám se, že je tomu tak."

To všechno u Lao-c' nakonec pochází a směřuje výhradně "shora", od té jedné jediné - hypotetické - tvůrčí Síly. A že úloha člověka nespočívá tedy v ničem jiném, než se této Tvůrčí síle pokud možno přiblížit, připodobnit, podřídit.

Ano, vypadá to velice přesvědčivě, když se argumentuje "silou, která stvořila zemi, moře, hory" - jenže už tady je ta zcela zásadní chyba úvahy (v každém případě z hlediska moderního poznání), totiž všechny ty hory a země apod. nestvořila nějaká "Síla", nýbrž ony se "stvořily" samy, svým vlastním spontánním samopohybem a samovývojem. Stvořily se - ne snad na základě nějaké myšlenky jednoty, ale daleko spíše na základě konfliktu, neustálého soupeření a boje, jedna forma vytlačuje druhou, tam kde je země nemůže být moře, to může znít napohled banálně, ale jde o to že každá forma jako taková musí být v prvé řadě sama sebou, musí mít svou vlastní substanci, kterou dokáže prosadit proti všem formám/substancím jiným, které by chtěly zaujmout její místo, respektive ji pohltit.

A co platí o mrtvé přírodě, to o to spíš platí o člověku, ten je člověkem v naprosto prvé řadě jenom prostřednictvím svého vlastního Já, tohle a právě tohle je naprosto základní a primární moment jeho existence; a nějaká myšlenka "všejednoty", to je něčím co k tomuto jeho primárnímu Já přistupuje až pouze druhotně.

Základní vada všech duchovních koncepcí tohoto druhu (jako je taoismus) vězí v tom, že se vychází z té všeobecné jednoty a homogenity jako z něčeho předem daného. Jinak řečeno: to jednotlivé, to individuální je tu pojímáno jako apriori vřazené, vpletené do síťoví té "Velké jednoty". V důsledku toho to individuum, to vlastní Já nikdy nemá - a mít nemůže - žádnou autonomní hodnotu, vždy je chápáno jenom jako (principiálně nepatrná) součástka celku. Kapka se rozpouští v moři.

Pořád znovu se tu sugeruje, jako by to "moře" bylo nějakou vlastní, svébytnou, autonomní entitou, do které ty kapky jednotlivého pouze vtékají a se v něm rozpouštějí; a není tu žádné uvědomění toho, že z opačné strany i to moře nakonec není ničím jiným, nežli jenom souborem individuí, jednotlivých kapek.

Všechny tyto (především východní, asijské) koncepce nikdy nedokázaly do sebe pojmout centrální myšlenku Hérakleita, totiž že konec konců rozhodujícím principem všeho dění není harmonie, nýbrž - negace. Nikoli klidná, avšak pasivní homogenita, nýbrž zásada sporu.

Toto přesvědčení o "všezahrnující Jednotě" vzniká velice snadno především tam, kde existuje tradice meditace.

Protože v meditaci je to právě velice snadné (respektive je to vůbec jádrem meditace), že vědomí překračuje každodenní zkušenost s materiálním světem, a noří se jenom do sebe samého. V takové situaci ovšem vlastně zcela automaticky vzniká pocit naprosté jednoty, homogenity: vědomí se ponořuje do sebe samého, nachází se tedy ve stavu ryzí identity se sebou samým.

Ovšem meditující si není vědom toho že se noří jenom sám do sebe; on má přitom naopak pocit že se tímto způsobem noří do celého vesmíru, respektive do jeho duchovní podstaty.

A to je vlastně všechno; to celé spočívá na záměně vlastní mysli s reálnou substancí veškerého Bytí.

může být klidně vlastností energie a informace projevené v hmotě. Dvě kvantově provázané částice se chovají "jako něco živého", počítačové viry a programy se samy vylepšují a rozmnožují. Jak můžete vědět, že myšlenka panpsychismu je blud? Totéž meditace, jak můžete mít jistotu, že vědomí na určité úrovni není provázáno s podstatou smyslového i nadsmyslového světa. Nebylo to dokázáno ani vyvráceno.

Na ostatní jsem už odpovídala o pár článků výš, nebudu to kopírovat, vše je dohledatelné.

"Jenže, paní Chrobočková, Ježíš nepočítal s tím, že to pravidlo přijmou všichni hned. Naopak: "Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno."

Ano, paní Hájková, Ježíš překračoval hranice, a nejen ty geografické. Jeho rozhovory s lidmi, kteří se pokřtít nikdy nedali, a Ježíš to po nich jakožto podmínku spásy nikdy nepožadoval, když ocenil jejich "velikou víru", patří snad k nejkrásnějším v NZ. Když jsem četla některé pasáže Tao te ťing, Upanišad nebo buddhistických spisů, připadala jsem si nejednou jako ta samařská žena, když jí Ježíš otevřel oči: "ne tam nebo onde", ne v Jeruzalémě, ale v srdci se budete modlit. Po přečtení těch posvátných textů Východu jsem mnohem víc pochopila Bibli. A když jsem po letech při úklidu oprášila Upanišady, analogicky mi naskočilo tolik veršů z Pavla, Jana Křtitele, Janova evangelia, některých proroků, že jsem se nestačila divit. Díky čtení Bible jsem mnohem víc pochopila naopak zase tyto spisy. Tomáš Halík, kterého často citujete, je velkým propagátorem mezináboženského dialogu. Aniž by kohokoli obracel na buddhismus, jak mu někteří fundamentalisté vyčítají. Ti lidé se nesmírně ochuzují. Nikdy se nestanou římským setníkem nebo Syrofeničankou, nikdy nepotkají Krista daleko za hranicemi křesťanské kasty. Nikdy nesestoupí ve svém srdci o patro níž, do hloubky, kterou by nečekali.
Ani já Vás nechci obracet na "pohanství", paní Hájková :-)
Chci jen potvrdit Váš vlastní úhel pohledu zase svým úhlem pohledu.
Požehnané postní dny, snad se mi podaří trochu postit i od internetu :-)

Ale co ta většina lidí, paní Chrobočková? Vždyť většina nepatří k osvícené duchovní elitě jako vy nebo Halík. Většina věřících nakonec skončí u oné "mravní kalkulačky" barmských buddhistů trávících psy, jak o tom byla řeč v diskusi pod článkem http://denikreferendum.cz/clanek/29161-myanmarsky-psi-zivot. Většině lidí mystika nic neříká a říkat nebude. Je snadné se na ně vykašlat, pohrdat jimi. Možná si myslíte, že ti fundamentalisté si za to, jací jsou mohou sami. Ale co když dostali v životě málo lásky?
U těch Židů je nakonec sympatické to, že oni vlastně chtěli, aby to Boží království přišlo sem na zem. nechtěli moc chápat to niterné království...
Nakonec, i cílem ateisty Marxe, který nešel cestou mystiky, nýbrž cestou rozumu, bylo, aby se změnil tento svět - materiální svět. Aby to, co je v nebi, přišlo sem na zem. Jenomže cestou rozumu a síly to zařídit nešlo.
Také vám přeji požehnané postní dny.

Řekla bych, že cesta vlastní transformace jde přes pomoc druhým. I když ti druzí, ba dokonce ani ti, kteří pomáhají druhým, nepatří zrovna k osvícené duchovní elitě.

Také si myslím. Na to, aby člověk mohl druhým pomáhat, nemusí být ani tak sečtělý. Spíš musí vědět, co ti druzí vlastně potřebují.

Samozřejmě, paní Chrobočková - s definitivní, absolutní jistotou není možno dokázat a ani vyvrátit vůbec nic. Jedinou opravdu nepopiratelnou jistotou je to, že v ů b e c n ě c o existuje (myslím, tedy jsem). Všechno ostatní může být jenom klamem našeho vědomí. A tak je ovšem možno na tomto základě zcela volně spekulovat o všem; konec konců nic z toho není možno vyvrátit.

Je to jenom otázkou našeho vnitřního rozhodnutí, jestli se chceme plně oddat těmto spekulacím (jenom proto že zrovna nějak konvenují našemu vnitřnímu nastavení, našemu světonázorovému přesvědčení) - anebo jestli ty volné spekulace kreativní části naší mysli budeme korigovat střízlivým rozumem a smyslem pro realitu.