Cesta křesťana

Eva Hájková

Ačkoli se křesťanství může jevit jako v dnešní době již beznadějně zastaralé, ideologické a patriarchální náboženství, nemusí tomu tak být. Jeho potenciál je obsažen v tom, jak jej my sami pojmeme, říká Eva Hájková.

Svět je čím dál tím menší a lidé si v něm vzájemně hledí do oken i do talířů. Každý každého může nějak ovlivňovat či napodobovat ho, a to po všech stránkách, tedy i po stránce duchovní. A tak sotva vyšel ateismus z módy, začali se bývalí křesťané, nebo spíš jejich potomci, poohlížet po cizích duchovních proudech.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Křesťanství se jim totiž jevilo jako beznadějně zastaralé, ideologické, patriarchální, totalitně-univerzalisticko-uzurpátorské a jánevímjaké ještě. Kladly se mu za vinu všechny nectnosti západní civilizace, jež si od šedesátých let 20. století sype popel na hlavu za to, že ovládala svět (zatímco teď prý už se snaží to nedělat).

Upadající křesťanskou víru začal nahrazovat eklekticismus různých náboženských směrů. Tato nezávazná kvazireligiozita, která je vším možným, jen ne uceleným duchovním systémem, se někdy nazývá Nový věk (New Age). Encyklopedie nových náboženství se o Novém věku vyjadřuje slovy: „Ať se o něm řekne cokoliv, může to být pravda.“ A všímá si i jistého konzumního přístupu ke spiritualitě, jímž se vyznačují někteří jeho příznivci. Nechci nikoho urazit. Jistě se najdou i lidé, kteří sami sebe k Novému věku počítají, a přitom jejichž přístup k duchovním věcem vůbec není povrchní.

To, že se Bůh stal člověkem, bylo ve své době něco naprosto neslýchaného a kacířského. Foto Apostolic Information Service

Dnešní doba, vyznačující se neustálou změnou pravidel a dekonstrukcí naprosto všeho, nepřeje stálosti. Proto přibývá lidí, kteří hledají nějaký pevný bod. Do popředí zájmu duchovně hladovějících obyvatel Západu se dostává nejen spirituální mix, ale i ucelené duchovní systémy —například buddhismus, jemuž se výše jmenované nectnosti křesťanství kupodivu nepřipisují.

Naopak se většinou pokládá za vzor nenásilí, ačkoli ani jeho minulost není zdaleka tak čistá, jak si lidé myslí. I buddhisté páchali špatné skutky, dokonce i ve jménu své víry. Co však na něm asi nejvíc přitahuje dnešní Evropany (a co se jim patrně jeví jako pokrokovější duchovní forma), je absence Boha. Buddhismus vypadá spíš jako filosofie než jako náboženství. Bývalým ateistům, kteří se necítí nijak zavázáni domácí tradici, se náboženství bez Boha jeví jako pro ně stvořené.

Západní člověk čím dál tím častěji touží, aby jeho život měl nějaký hlubší smysl, aby nežil povrchně. Proto hledá vlastní duchovní cestu. Často netuší, že i křesťanství je možné pojmout jako duchovní cestu. Že mu nechybí nic z toho, co nabízí buddhismus, nýbrž naopak, obsahuje něco navíc. Osobní rozměr tajemné hlubiny bytí. Boží přítomnost. Křesťan není na své cestě sám, nestojí opuštěný vůči neosobnímu kosmickému řádu, který ve východních duchovních naukách zaujímá místo Boha a s nímž je zapotřebí být v souladu. Může si ponechat své lidské emoce, které by v buddhismu možná znamenaly přítěž, jíž je zapotřebí se zbavit.

Jeho vnější dobré skutky nejsou jeho zásluhou, nemusí se starat, zda je jeho cesta v souladu s kosmickým řádem, jako se musí starat stoupenci různých východních směrů, ani o svou dobrou pověst, dobré jméno čili o svou slávu, jak to vyžaduje například cesta samuraje, jemuž při hrozbě porušení cti nezbývalo než spáchat rituální sebevraždu, neboť dobré jméno bylo vlastně důležitější než on sám. Kosmický řád nezná slitování.

Kosmický řád převrácený naruby

Něco jiného platilo v křesťanství, ba částečně už ve Starém zákoně, z něhož křesťanství vychází. Lidé uzavírali smlouvu s Bohem a byli odpovědní jemu, nikoliv neosobnímu kosmickému řádu. Žádné porušení řádu nemohlo člověka navždy znemožnit, protože za tím řádem stál Bůh. Nikoliv abstraktní, nade vše povznesený Bůh filosofů, nýbrž tajuplný, avšak milosrdný Bůh Abrahamův. Bůh odpouštějící morální poklesky, pokud se k nim dotyčný přiznal a projevil vůli k nápravě.

Už u Ezechiela čteme: „Kdyby se svévolník odvrátil ode všech svých hříchů, jichž se dopouštěl, a dbal by na všechna má nařízení a jednal podle práva a spravedlnosti, jistě bude žít, nezemře“. Bůh hříšníky nezavrhoval, ale přál si jejich nápravu. Věděl totiž, že lidé, kteří v minulosti mravně selhali, se mohou v budoucnu ukázat lepšími než ti, kteří jednali vždy bezchybně.

Ježíš převrací veškerý kosmický řád naruby i s jeho spravedlností. To, že se Bůh stal člověkem, bylo ve své době něco naprosto neslýchaného a kacířského. Bůh se snižuje, přijímá hříšníky (narušitele řádu), dává za ně svůj život, a tím jim umožňuje žít nový život ve své blízkosti. Člověk je důležitější než kosmický řád. Nemusí a nemá páchat sebevraždu, aby očistil své jméno. Může začít znovu a lépe.

Odpuštění přitom vůbec neznamená o nic se nesnažit. Naopak. Boží blízkost pomáhá člověku, aby své nectnosti uviděl a zbavoval se jich, aby se stal dokonalejším, aby dal svému životu nový směr a pevný základ. To je velmi důležité a stále to platí.

Toto nemá být výzva „dejte se k nám, aby nás bylo víc“. O novém „postreligiózním“ pojetí křesťanské víry — nikoliv jako ideologie, s níž lze buď souhlasit, nebo nesouhlasit — nýbrž jako duchovní cesty se nedávno zmínil Tomáš Halík ve svém rozhovoru pro Salon Práva. Halík vybízí k „objevení hlubšího chápání (křesťanské) víry, její spirituální a etické dimenze“.

Cesta křesťana neznamená, že musíme odjet někam daleko, abychom tam vedli duchovní život. Nejde o cestu prostorem odněkud někam, ale o životní cestu, na níž se setkáváme s Bohem jako se svým průvodcem. Můžeme zůstat tam, kde jsme, s lidmi, se kterými žijeme, a přitom můžeme všechno uvidět jinýma očima, což změní celý náš život. A nejen náš.

V křesťanství máme velký duchovní potenciál, i když se nám dnes může jevit jako zastaralé či zdiskreditované. Tohle není výzva k návratu k tradici a k opuštění cizích náboženských směrů, nýbrž výzva k zamyšlení. Pokud se křesťanství jeví jako zdiskreditované, kdo jiný by ho měl očistit a vrátit mu tvář než právě my, potomci křesťanské Evropy?

    Diskuse
    K tomu je ovšem nutno podotknout, že to "převrácení kosmického řádu naruby" učinil až evangelista Jan, postavený před nutnost křesťanství vymezit proti helénistické gnósis, která byla ve své době křesťanství velice silnou konkurencí.

    Celý ten model "Boha otce" a "Boha syna", jímž je Logos - to všechno je originální model helénistické gnóze. Evangelista Jan tento model z gnóze převzal - ale přidal k němu ten skutečně převratný moment, že "Slovo tělem učiněno jest". Něco takového bylo pro gnostiky naprosto nepřijatelné; pro ně byl Syn-Logos naopak Bohem (Nús) vyslán na zem k lidem, aby jim vysvětlil marnost pozemského (tělesného) bytí. V tomto ohledu se toto gnostistické pojetí mimochodem až neuvěřitelně úzce překrývá s pojetím (před)buddhistickým (až na samou existenci Boha).

    Takže ten počin Pavla, s jeho reinterpretací gnóze, že Ježíš byl "vtělením Slova", je v tomto smyslu skutečně převratným; ale je nutno ještě jednou připomenout, že k této interpretaci došlo až hodně dlouho po smrti Ježíše, on sám s ní neměl naprosto nic společného.
    VP
    Pane Poláčku, Vy budete pořád opakovat "prehistorické" nesmysly.
    Jiné kapacity než jste Vy mají jiný pohled na Ježíše.
    http://klimes.mysteria.cz/clanky/teologie/eucharisticka_rec.htm
    http://klimes.mysteria.cz/clanky/teologie/
    formotvorne_postavy_jezise.htm
    Kopíruju závěr úvahy psychologa Klimeše:

    Závěr
    Tento článek rozebíral, zda popis evangelií nám umožňuje vytvořit si nějakou koherentní představu o myšlenkových procesech, které vedly Ježíše k tomu, že ustanovil eucharistii jako centrální svátost křesťanství. Myslím, že na tuto otázku, můžeme odpovědět kladně: Eucharistie je centrální svátost křesťanství, protože ze všech svátostí je nejúžeji svázána s identitou samotného Ježíše, který sám sebe považoval za Božího syna a byl přesvědčen, že jeho primárním úkolem je zachránit lidi tím, že je vzkřísí z mrtvých v poslední den, na konci světa. Když si uvědomíme tuto jeho osobitou motivaci, pak bude srozumitelný i smysl eucharistie v kontextu dobových událostí.
    January 6, 2019 v 22.16
    Krásný článek,
    děkuji paní Hájkové
    JP
    January 7, 2019 v 12.48
    Ježíš, Syn boží, Mesiáš a Syn člověka
    Pane Pospíšile, já neznám toho Vašeho Klimeše - ale už na zcela první pohled je to fundamentalistický apologet, od kterého není možno v žádném případě očekávat ani jen v základních rysech střízlivý, objektivně kritický pohled na novozákonní problematiku.

    Zastavme se tedy blíže u Vámi zmíněné scény. Klimeš tu naprosto zamlčuje, že tato scéna je popisována nejen u Matouše, ale i Marka - a to sice s naprosto jiným vyzněním!!

    Za prvé je nutno zmínit, že původní otázka Ježíše zněla: "Za koho mě považují lidé?" - A odpověď jeho učedníků je skutečně zajímavá: "Někteří tě považují na Jana Křtitele (!!), někteří za Eliáše, opět jiní za nějakého dalšího z proroků."

    Už tady máme tedy sděleno velmi zajímavé svědectví: ž á d n ý z lidu izraelského tedy Ježíše nepovažoval

    - ani za mesiáše
    - ani za Syna božího
    - dokonce ani za "Syna člověka", v jehož blízkosti se zřejmě viděl on sám.

    Byl to pouze a jedině Šimon Petr, který vykřikl: "Ty jsi Mesiáš, syn Živoucího Boha!"

    A nyní dochází k tomu nemálo zajímavému rozporu v líčení obou evangelií. Jestliže u Matouše Ježíš Petra za tento výrok pochválí, pak u Marka se naopak Ježíš zcela jednoznačně (opět jednou) přihlašuje k tradici judaistické postavy "Syna člověka". A na Petra, který chce dále setrvávat na svém, se nakonec velmi zle oboří: "Satane, jdi mi z očí!"

    A připomínám ještě jednou, že tyto obě postavy (Syn boží a Syn člověka) jsou v judaistické tradici principiálně zcela n e k o m p a t i b i l n í; je tedy možno být j e n o m tím jedním, a n e b o tím druhým. A tím že se Ježíš zcela jednoznačně přikloní k oné postavě (a dějinné roli) Syna člověka, tak tím automaticky o d m í t á roli a úlohu mesiáše.

    Ještě k tomu rozporu v obou evangeliích: původnější je samo o sobě samozřejmě evangelium Markovo; od něj tedy můžeme právem očekávat autentičtější podání.

    A za druhé: v tom Matoušově evangeliu, kde se Ježíš údajně ztotožňuje s Petrovým výrokem o něm "ty jsi mesiáš, Syn boha!" - tak na toto místo následuje ona pasáž, kde Ježíš údajně Petra ustanovuje svým následovníkem, prvním mužem jeho (Ježíšovy) církve. Jedná se tedy naprosto evidentně o pasáž s apologetickou motivací, která má posílit Petrův nárok na vůdcovství celé křesťanské komunity. Už z tohoto důvodu je tedy záhodno vůči celému tomu textovému úseku u Matouše chovat značnou nedůvěru, ohledně jeho nezaujatosti, a tedy i objektivní pravdivosti.

    Toto "ustanovení Petra Kristovým následníkem" v křesťanské církvi je už proto samo o sobě extrémně nevěrohodné, protože Ježíš sám žádnou organizovanou církev vůbec nechystal a nepředpokládal; podle jeho představ ke zlomovému okamžiku v existenci židovského národa mělo dojít jedním jediným aktem nebeské ingerence, v souvislosti s příchodem Syna člověka.

    Takže to je tak asi všechno k dané záležitosti; a Vám osobně, pane Pospíšile, by bylo možno závěrem pouze opět doporučit, abyste si zkusil alespoň jednou o Ježíšovi a jeho působení přečíst také něco opravdu seriózního, místo nekritických a myšlenkově bezcenných apologií.
    JP
    January 7, 2019 v 13.7
    Křesťanství a východní spiritualita
    A ještě k tomu srovnání mezi křesťanským a asijským pojetím duchovnosti: ano, je tu samozřejmě ten rozdíl v tom, že - na rozdíl od buddhismu a taoismu (ne ovšem hinduismu) je to křesťanské pojetí osobnější, svým propojením lidské duše s (taktéž osobním) Bohem.

    Jenže: co je na straně jedné výhoda, to je na straně druhé zase deficit. Ta asijská spiritualita nemá zapotřebí v y m ý š l e t si takové či onaké mystické bytosti, aby teprve s jejich pomocí (a z jejich milosti!) člověk mohl zakusit svou jednotu s tím prapůvodním "kosmickým řádem". Člověk tu může - bude-li dostatečně spirituálně vyspělý - tuto svou jednotu s Bytím a jeho mystériem zakusit přímo, bezprostředně; zatímco v křesťanství pouze zprostředkovaně, přes mystickou figuru Boha či Krista.

    A za druhé: oba tyto modely trpí zároveň jedním společným deficitem. V obou případech je tu totiž postulováno nějaké apriorní, všemu nadřazené mystické Bytí; a úloha člověka (a jeho možnosti) nesestává v ničem více a nesahá nikam dále, nežli s tímto Bytím splynout, plně a pasivně se podřídit jeho intencím.

    V obou těchto modelech naprosto absentuje to zcela základní poznání, že toto Bytí, tento "kosmický řád" zůstává nakonec pouze m r t v o u zákonitostí vesmírného prostoru, pokud k tomu nepřistoupí s á m č l o v ě k, aby tuto zákonitost naplnil a oživil svým duchem, svou touhou, svým autonomním kreativním činem.
    January 7, 2019 v 13.10
    Mýlíte se, pane Poláčku. Šimon Petr skutečně řekl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Ale
    Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích".
    "Jdi mi z cesty, Satane", řekl Ježíš Petrovi také, ale za něco jiného. Když Ježíš učedníkům vyprávěl, že "Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát, Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“
    January 7, 2019 v 13.16
    A na to, že v buddhismu může člověk "jednotu s Bytím a jeho mystériem zakusit přímo, bezprostředně", vám odpovím.
    Ano, ale může jít o pouhý pocit. Křesťanství však není o pocitech, ale o tom, jak žít v reálném světě, nikoliv ve světě, který se nám jen zdá.
    VP
    January 7, 2019 v 13.41
    Podle tradice z 2. století je Markovo evangelium jeho zápisem Petrových kázání v Římě. Tím se dá vysvětlit, že se Petr nechlubí jak byl pochválen Ježíšem, jak je to zapsáno v Matoušovi.
    Podle staré tradice Matouš psal "hebrejským dialektem". To by nemělo smysl v době, kdy se křesťanská církev rozcházela s židovstvím.
    Podle vykladatelů z předminulého a začátku minulého století je Markovo evangelium nejstarší. Mají pro to jediný nesmyslný důvod: Je nejkratší.
    A ještě další důkaz Ježíšova Božství z Marka. Mk 3,11-12. A nečistí duchové,kdykoli ho viděli, padali před ním a křičeli: Ty jsi Syn Boží! Ostře je kázal, aby nezjevili, kdo je.
    Jen pro zajímavost: časté A na začátku věty u Marka je jasný hebraismus (Ve ..)
    JP
    January 8, 2019 v 10.14
    Proč označil Ježíš Petra za Satana?
    Ještě jednou: v tom původním (Markově) podání Ježíš ve vší ostrosti o d m í t n e Petrův výkřik, že on - Ježíš - by měl být Mesiášem.

    Proč? - Připomeňme si: podle judaistické tradice měl být Mesiáš tím, kdo obnoví legendární Davidovo království. Které tedy obnoví židovskou státnost v celé její slávě, a zároveň v něm bude bezprostředně přítomen Bůh.

    Ale rozhodující ten právě ten první moment: Mesiáš byl chápán v prvé řadě jako obnovitel zcela reálné, historické (byť i zároveň legendární) židovské státnosti. A to je přesně ta role, kterou Ježíš naprosto zásadně odmítá ("mé království není z tohoto světa").

    Je to samozřejmé: někdo takový jako Ježíš mohl smysl svého působení spatřovat výlučně a pouze v rovině ryze spirituální; ale nikdy a za žádných okolností v rovině světské, potažmo politické. Ježíš se mohl plným právem cítit jako duchovní vůdce; ale nikdy by se nemohl vžít do role nějakého pozemského "krále", který sedí někde na královském trůně a mocensky ovládá své poddané.

    A připomeňme si: byl to právě ď á b e l, který na poušti sváděl Ježíše přesně k tomu - aby se stal p o z e m s k ý m vládcem, a aby pro tuto pozemskou slávu a moc vzdal svůj vlastní duchovní cíl.

    A právě proto se Ježíš tak zostra obořil na Petra, a právě proto ho nazval "Satanem", když ho tento chtěl obdařit titulem Mesiáše - protože z Ježíšova pohledu ho tím Petr chtěl stejně jako ďábel svést k tomu, aby propadl svodům světské slávy a světské moci.

    Ježíš - a i to zcela zjevně vyplývá z dalšího textu - očekával od svých učedníků zcela jinou odpověď, a byl hořce zklamán že se jí nedočkal. On od svých učedníků očekával odpověď: "ty jsi Syn člověka!" Toto byla totiž ta pravá - ryze duchovní - role, s kterou se Ježíš ztotožnil; nikoli role Mesiáše. A právě proto Ježíš pak - poté co narazil na naprosté nepochopení dokonce ze strany svých nejbližších - sám začal hovořit o Synu člověka, a o tom že tento Syn člověka "musí trpět".

    Přičemž on tím spojením Syna člověka a utrpení naprosto naboural judaistickou tradici, podle které je naprosto nemyslitelné, aby Syn člověka (tedy bytost svým původem nebeská) mohl podléhat nějakému druhu pozemského, tělesného utrpení.

    Jasné a nepochybné je jedno: Ježíš zde jednoznačně a se vší ostrostí o d m í t á plnit roli židovského Mesiáše; tato role mu byla přiřčena až po jeho smrti, jeho následovníky, kteří se na rozdíl od něj nechali právě svést tím vnějším leskem obnoveného Davidova království.
    JK
    January 8, 2019 v 10.53
    Neosobní řád?
    Pokud je Vesmírný řád neosobní, tak si určitě nebude brát "osobně" své "porušování", ne? :) Ostatně to má být řád i chaos zároveň, ne? Nevím, ten Tao-te-ťing jsem četl dávno, ale někde jsem zase četl (myslím, že u Grofa), že lidská aktivní činnost je to, co dává "Kosmické hře" smysl a co ji "hraje". Všechno je Bůh/Absolutní vědomí a toto Vědomí se skrze své inkarnace ve virtuální realitě vnímatelného světa utváří a přetváří. Nezdá se mi, že by všechny ty východní tradice směřovaly jenom do "pasivního rozplynutí", dynamika je tam také.

    U křesťanství si nejsem jistý tou dichotomií "Bůh - člověk". Jako by tam někde pořád byla "náruč Smyslu", do které se lze uchýlit, stačí ji najít a vrhnout se :)
    + Další komentáře