Úsilí o sociální reformu společnosti bývá pokládáno za rozporné s náboženstvím nebo spiritualitou. Vysněný duch má prý v životě podobnou funkci jako droga. Nabízí iluzorní spočinutí tam, kde by měla mít místo nespokojenost a politický zápas o reálnou změnu ekonomicko-sociálních vztahů.

Takové hodnocení se připisuje Karlu Marxovi. Jenže jeho slavné větě „Náboženství je opium lidu“ v Úvodu ke kritice Hegelovy filozofie práva předchází slova s diferencovanějším hodnocením: „Náboženská bída je jednak výrazem skutečné bídy, jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů.“

Jak napsal Jan Jandourek, sociolog, publicista, ale i kněz ve starokatolické církvi na Christnetu v článku reagujícím na uvedený Marxův výrok, „opájet se soukromými vizemi, zažitými nebo vyčtenými, krásami liturgie, pocitem jistoty a převahy nad ‚pohany a bezvěrci‘ a úleva, že nemusíme s problémy světa nic dělat, protože je tak jako tak prolezlý hříchem a ráj na zemi nelze vybudovat, je také druhem opia. O to nebezpečnějším, že se tu nepožívá žádný fyzický stimulant měnící mysl.“

Lze připustit, že angažovaný občan žije duchovně. Právem se brání, že nemusí být vulgárním, mechanickým materialistou, jak se mu předhazuje. Nemusí však kvůli tomu patřit do žádné církve. Co však takové spirituální zaměření vlastně znamená? Přesvědčení, že nejsme pouhými produkty neosobního sledu příčin a následků, že jsme skutečnými autory svého životního příběhu? Že naše svoboda není fiktivní? Že jsme svým vnitřním nasměrováním a svými činy schopni měnit svět?

Bez náboženských rekvizit

Buddhismus k takovému přesvědčení a k tomu odpovídající praxi nepotřebuje klasické náboženské rekvizity, buddhista se před nikým nekoří. Ctí Buddhu, který však zůstává člověkem i jako Probuzený, jako ten, v kom se rozzářila světelná podstata skutečnosti. Proto dnes v dřívější oblasti buddhismu, poté co opustil Indii, kde vznikl, tedy převážně v jihovýchodní a východní Asii a ještě více v západním světě, do kterého nově vstoupil v plné síle v minulém století, nacházejí lidskoprávní, míroví a ekologičtí aktivisté inspiraci v Buddhově dharmě.

Neděje se to vlastně ani tak proti duchovním tradicím po staletí zdomácnělým v Evropě a dalších částech světa, které převzaly a po svém rozvinuly evropskou kulturu. V křesťanství již v první polovině minulého století působili lidé jako Dietrich Bonhoeffer (1906—1945), pro jejichž nenáboženskou interpretaci evangelia není náboženství ve smyslu citovaného Marxova výroku jen povzdechem, ale i protestem proti skutečné bídě. Inspirací k účinnému jednání. Jednání, které konkrétně Bonhoeffera stálo život. Byl jako účastník protinacistického odboje popraven v koncentračním táboře ve Flossenbürgu 9. dubna 1945, dva týdny před osvobozením lágru americkou armádou.

Za inspirátora angažovaného buddhismu je pokládán vietnamský mnich Thích Nhất Hạnh, který 22. ledna zemřel ve věku 95 let v klášteře v Huế, někdejším sídle vietnamských králů, městě, které je dnes na seznamu kulturního dědictví UNESCO.

V Huế se narodil a v šestnácti letech věku vstoupil do kláštera. Studoval se znalostí pramenných jazyků, sanskrtu, pálí a čínštiny směry mahájánového buddhismu, hlavně školy thiên, což je vietnamská verze toho, co známe z japonštiny jako zen. Po průpravě se roku 1951 stal mnichem. O deset let později odejel studovat religionistiku do USA a po jejím absolvování vyučoval buddhismus na Kolumbijské univerzitě.

Ve Vietnamu probíhala od roku 1955 občanská válka mezi komunistickým severním a jižním prozápadním Vietnamem. Když se Thích Nhất Hạnh vrátil do jižního Vietnamu, tamní prozápadní režim diktátora Ngô Đình Diệma katolického vyznání právě pronásledoval buddhisty. Zapojil se proto do protestů. Světově známým projevem odporu buddhistů proti despotickému režimu se stalo sebeupálení mnicha Thích Quảng Đứca 11. června 1963.

Po porážce Jihu a ovládnutí celého Vietnamu komunisty došlo k mohutné vlně exilu. Statisíce takzvaných boat people, lidí na člunech, prchalo přes moře nebo přes řeku Mekong do sousedních zemí. Humanitární krize tím vyvolaná trvala až do začátku devadesátých let. Thích Nhất Hạnh organizoval z exilu pomoc uprchlíkům.

Následně se usídlil v jižní Francii v regionu Dordogne a založil tam centrum známé pod anglickým názvem Plum Village (Švestková vesnice). Její jádro tvoří mnišská komunita jeho Řádu soubytí a na ni jsou napojeni další lidé, kteří tam pobývají nebo dojíždějí. Thầy (vietnamsky mistr, učitel), jak se mu zkráceně říká, se jim zde věnoval.

Je autorem více než sta knih, ve kterých se převážně z různých hledisek zabývá doporučením ohledně duchovního života, tedy meditací v sedě a při chůzi, bdělou pozorností věnovanou každodenním aktivitám a prací s tíživými životními situacemi. Před utrpením se podle něj nemá uhýbat, je třeba je pozorně sledovat a pronikat do něj. Vyjadřuje to titul jednoho z jeho nejznámějších spisů „Bez bahna lotos nevykvete“.

Angažovaný buddhismus

Angažovaný buddhismus českému prostředí roku 2019 přiblížila v knihkupectvích špatně dostupná čítanka textů českých a světových autorů Radikální buddhismus. Čítanka (nejen) pro anarchisty vydaná a redigovaná publicistou a básníkem běloruského původu Maxem Ščurem a publikovaná Nakladatelstvím Anarchistické federace.

Buddhistický apel na neustálé přehodnocování myšlenek připisovaných Buddhovi a nabádání k dosažení osobní svobody skrze vlastní úsudek ve prospěch spásy celku se velmi blíží anarchistickému ideálu emancipace jednotlivce, kde jde o osobní zodpovědnost k životu, a tím k vytvoření solidární autonomní společnosti.

Už v roce 2000 redigoval Dušan Lužný na Masarykově univerzitě, kde tehdy působil, publikaci Zelení bódhisattvové, která se snažila zachytit zřetelný obrat buddhismu k sociálním a environmentálním problémům a ilustrovat jej na příkladě několika význačných představitelů angažovaného buddhismu druhé poloviny 20. století.

Thầy vedl své žáky k bdělému a soucitnému žití ve světě a ke konkrétní činnosti ve prospěch trpících lidí a jiných bytostí. Svůj angažovaný buddhismus v posledních letech shrnul do čtrnácti zásad.

Čtrnáct zásad

Na začátku stojí výzva nebýt modlářští, nevázat se na žádnou doktrínu, teorii nebo ideologii, ani na tu buddhistickou. Buddhistické myšlenkové systémy jsou doprovodnými prostředky, nejsou absolutní pravdou. Doporučuje: „Nemyslete si, že znalosti, které v současné době máte, jsou neměnné.“ Máme se vyhnout úzkoprsosti a být „připraveni učit se po celý svůj život a pozorovat realitu v sobě a ve světě za všech okolností.“

Buddhistické téma vlastního utrpení rozšiřuje na celek a říká: „Neztrácejte povědomí o existenci utrpení v životě světa. Najděte způsoby, jak být s těmi, kteří trpí, včetně osobního kontaktu, návštěv, obrazů a zvuků. Takovými prostředky probuďte sebe i ostatní do reality utrpení ve světě.“

Nemáme hromadit bohatství, když miliony lidí trpí hladem. Doporučuje žít jednoduše a sdílet čas, energii a materiální zdroje s těmi, kteří jsou v nouzi. Soukromou morálku překračuje také jeho výzva nejen mluvit pravdivě, nešířit zprávy, které jsou neověřené, ale též mít „odvahu mluvit o situacích nespravedlnosti, i když to může ohrozit vaši vlastní bezpečnost.“

Další zásady angažovaného buddhismu jsou následující: „Nezabíjejte. Nedovolte ostatním zabíjet. Najděte všechny možné prostředky k ochraně života a zabránění válce. Nevlastněte nic, co by mělo patřit ostatním. Respektujte majetek druhých, ale zabraňte ostatním, aby profitovali z lidského utrpení nebo utrpení jiných druhů na Zemi.“

Nejde o moralizování. Není tu žádná instance, která by hrozila trestem, pokud se příkazům nepodřídíme. Jsou to zásady osobního a sociálního života, u kterých platí jen to, že náš vlastní život a život druhých bude takový, jaký ho sobě a jim svými postoji a činy připravíme.

Každý tváří v tvář času, pomíjivosti a smrtelnosti toužíme po něčem, co nepomine, co je hodnotné provždy. Nemusí jít o naplnění představy, že smrtí spadne opona a pak se zase zvedne a v nových kulisách bude příběh pokračovat donekonečna. Jde spíš o to, že vprostřed časoprostorového vymezení můžeme zažít Přítomnost, která nám dává smysl. To můžeme nazvat Nirvánou, která určitě ani zdaleka neznamená, že si nějak blaženě hovíme v absolutním nicnedělání.

Do takové parinirvány, definitivního odvanutí mohl Thích Nhất Hạnh před několika dny vstoupit. V tom, čemu mahájánoví buddhisté říkají „tělo Dharmy“ zůstává přítomen. Ale určitě jako postava občansky angažovaná především směrem k sociální spravedlnosti, míru a péči o životní prostředí zasahuje i mimo buddhistický okruh a je nepochybnou autoritou dnešní spirituality a současné globální společnosti.