Cat, Yusuf a cesta za světlem

Filip Outrata

Příběh o cestě spirituálně žíznivého zpěváka k islámu a cestě islámského filantropa zpátky k hudbě. Yusuf Islam, dříve známý jako Cat Stevens, oslaví 21. července sedmdesátiny.

Steven Demetre Georgiou se narodil 21. července 1948 v Londýně. Otec kyperský Řek, matka Švédka. Jeho rodiče provozovali restauraci na Shaftesbury Avenue a ačkoli se v Stevenových osmi letech rozvedli, rodinný podnik provozovali dál.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Nějakou dobu žil Steven s matkou ve švédském Gävle, pak se opět vrátili do Londýna. Stále víc ho lákala hudba a také výtvarné umění. Cíl byl jasný: stát se písničkářem po vzoru Boba Dylana či Paula Simona, především ale Beatles.

V roce 1965 poprvé vystupoval, pod jménem Steve Adams a natočil také své první nahrávky, mezi nimi první verzi pozdější známé skladby The First Cut is the Deepest. Zvučný a příjemný, rozhodně netypický a charakteristický hlas dodal této a dalším písním o lásce, touze a bolesti z lásky naléhavost.

Změnil si umělecké jméno na Cat Stevens, což dobře znělo. Jeho první skutečné hity z roku 1966 se poněkud vymykaly ze škatulky mladistvých písniček o milostném vzplanutí — Matthew and Son, píseň, která se v britské hitparádě vyšplhala až na druhé místo, si všímá tvrdých podmínek práce pro velkou krejčovskou firmu.

Blackness of the Night, verze 1967

K tomu, aby se písně mladého písničkáře dostaly ještě dál a ještě hlouběji, přispěla vážná nemoc. V roce 1969 dostal tuberkulózu a bojoval o život. Tento zážitek změnil jeho hudební tvorbu. Zvážněla, dostala osobní a zároveň už i nepochybný spirituální rozměr.

Na albu Mona Bone Jakon z roku 1970 — prvním, pro něž vytvořil i výtvarný doprovod a obal — najdeme třeba píseň I Wish. I Wish, v níž zaznívá touha po tom poznat tajemství dobra a zla. Nebo I Think I See the Light, o hledání druhého, vnitřního zraku, který dává láska. Po mnoha letech už jako Yusuf nahraje novou verzi této písně.

Cat Stevens ještě nebyl hvězdou nijak dlouho a už mu to začínalo lézt na nervy. Opět na Mona Bone Jakon si zazpíval ironickou písničku Pop Star o tom, že být popovou hvězdou je poněkud ohlupující. A přesto skutečná sláva a hvězdný prach měly teprve přijít. Na deskách Tea for the Tillerman (1970) a Teaser and the Firecat (1971) rozehrál svůj talent naplno a výsledkem byla paleta výjimečných písní, jedinečných spojením obsahu a formy.

Father and Son, dialog mladého muže plného touhy po životě a jeho usedlého a životem ochočeného otce. How Can I Tell You, jedna z nejkrásnějších milostných písní vůbec. Poetická Moonshadow, meditace o radosti a lehkosti okamžiku zvláštního osvícení měsíčním stínem. Peace Train, předznamenávající o mnoho pozdější Yusufovo charitativní a protiválečné nasazení.

Byl to vrchol jeho tvorby, který už nikdy nepřekonal. Naopak, měl přijít už jen pozvolný pokles a pak úplný konec.

Father and Son, dialog mládí a stáří

Cesta k Hoře světla

Ke zklamání mnoha jeho fanoušků začalo zpěváka zajímat vlastní spirituální hledání víc než hudba. Zezačátku ho přitahoval buddhismus. Název následujícího alba, Catch Bull at Four (1972), odkazuje k zenové tradici. Chytit a zkrotit vzpouzejícího se býka je jedním z obrazů pro cestu k osvícení.

Album obsahuje také píseň Sitting, obraz jeho tehdejšího stavu na duchovní cestě kamsi jinam. Jen sedět, cítit přítomnost všech ostatních bytostí. Cítit se jako v labyrintu dveří, které se všechny otvírají směrem k tobě.

Ačkoli postava Buddhy figuruje dokonce v názvu další desky — Buddha and the Chocolate Box (1974), Stevensovo duchovní hledání se začínalo rozbíhat více směry. V písni Jesus už vedle sebe figurují pospolu Buddha a Ježíš, oba jako příklady lásky, která vede lidi, slepé a neschopné porozumět. Ani jeden z těchto dvou však neměl sehrát ve zpěvákově životě rozhodující roli.

V létě 1975 ho při plavání poblíž jeho milionářského obydlí v Malibu chytil proud a zpěvák se přes veškeré úsilí nemohl vrátit ke břehu. Cítil, že jeho tělo je bezmocné a že je to zřejmě jeho konec.

V tu chvíli učinil slib: Bože, pokud mě zachráníš, budu pro tebe žít a pracovat. V tu chvíli ho zezadu postrčila vlna a byl zachráněn. Byl to okamžik světla, jak později popisoval.

V létě následujícího roku mu jeho bratr dal k 28. narozeninám výtisk Koránu, který koupil po návratu z cesty do Jeruzaléma. Duchovní hledání dostalo konkrétní směr a cíl. Podle vlastních slov s překvapením zjistil, že posvátná kniha muslimů není nijak exotická a cizí, ale naopak blízká, obsahuje učení o jediném Bohu, je v mnohém podobná Bibli a mluví o všech lidech jako o bratrech a sestrách, jedné velké rodině.

23. prosince 1977 v mešitě v londýnském Regents Parku oficiálně přestoupil k islámu. Následujícího roku si změnil jméno na Yusuf Islam. Yusuf není nikdo jiný než biblický a koránský Josef, jehož příběh ve zpěvákovi hluboce rezonoval.

Poslední předem nasmlouvané album pro společnost Island Records, Back to Earth (1978), natočil spíše z povinnosti. Jeho život se bude ubírat jiným směrem a vlastní nahrávací společnost, kde bude nadále střídmě vydávat pouze nahrávky striktně islámského obsahu, ponese jméno Mountain of Light, Hora světla.

A is for Allah, první ryze islámská píseň pro dceru

Islamia

V září 1979 se Yusuf Islam v mešitě v Regents Parku oženil s Fouziou Aliovou. Jeho rodina se rozrůstala, celkem mají pět dětí. V roce 1980 vykonal pouť do Mekky. V témže roce prodal své hudební nástroje a všechny zlaté desky. Výtěžek šel na pomoc dětem a starým lidem.

Ponechal si zisky z prodeje svých skladeb, ale pouze těch, které se podle jeho názoru ničím neprotivily Bohu. Závadných písní našel ve své tvorbě okolo čtyřiceti procent. Mezi nimi třeba píseň o chlapci, který se cestou na vlastní svatbu miluje s farmářovou dcerou...

Zakoupil a zrenovoval starý viktoriánský dům, který se stal jednou z prvních islámských škol pro děti od předškolního věku v Anglii. Pojmenoval ji Islamia a po mnoha letech úsilí dosáhl toho, že se stala první státem podporovanou islámskou školou ve Velké Británii. Zároveň v následujících letech navštěvoval místa humanitárních katastrof a válečných konfliktů a pomáhal — v Súdánu, Pákistánu, Bosně, Kosovu, Turecku.

Pro bombastický koncert Live Aid na pomoc Etiopii v roce 1985 napsal píseň, ale nedostal se na pódium, aby ji mohl zazpívat. Organizátoři raději prodloužili vystoupení Eltona Johna. Pro hudební svět Yusuf Islam ztratil zajímavost, podobně jako pro něj samého ztratil na důležitosti svět hudebního průmyslu.

Sám o své konverzi k islámu říká, že ho v první řadě učinila konečně šťastným. „Duše člověka nežije pouze materiálním úspěchem a slávou, ale potřebuje spokojenost, k čemuž je potřeba, aby měl člověk normální rozměry. Být hvězdou není normální: všechno musí být stále větší a lepší, musíte stále soutěžit. Vypadnout z tohohle závodu, to je právě to, co jsem udělal. Bohudíky jsem dostal šanci najít svou vlastní cestu ke štěstí.“

Hudba v životě Yusufa Islama zůstala, ale její místo v něm bylo skromné. Pro dceru Hasanah natočil v roce 1981 první píseň po konverzi k islámu, nazvanou A is for Allah. Další nahrávky s náboženským obsahem, jako deska skládající se z mluveného slova a písní o životě proroka Muhammada, následovaly.

V roce 1997 v Sarajevu s dětským sborem zazpíval tři písně. Kytaru ale vzal poprvé znovu do ruky ještě později.

Jeho vlastní děti ho prý během let marně přesvědčovaly, aby si zase zahrál na kytaru. Stalo se tak ale až po dalším otřesu jeho života, několik měsíců po 11. září 2001. Yusuf Islam útok jednoznačně odsoudil jako zásadně neslučitelný s učením islámu a Koránu. Pro oběti útoku zazpíval po dvaceti letech svůj Peace Train a věnoval jim peníze z prodeje svých písní.

A pak jednoho dne vzal do ruky akustickou kytaru, kterou mu donesl syn, a zkusil, jestli si ještě pamatuje, jak se na ni hraje. Pamatoval, a podle vlastních slov se po zahrání několika písní rozplakal.

Peace Train při udělení Nobelovy ceny míru Muhammadu Yunusovi

Rushdie musí zemřít

Ne všechno jeho v životě ale mělo barvy štěstí a spokojenosti. 14. února 1989 vyhlásil íránský duchovní vůdce Rúholláh Chomejní fatwou trest smrti nad spisovatelem Salmanem Rushdiem za jeho román Satanské verše, který považoval za blasfemický vůči proroku Muhammadovi. Mezi množstvím těch, kdo se k události vyjádřili, byl i známý britský konvertita k islámu.

Yusuf Islam se k rozsudku vyjádřil v diskusi na univerzitní půdě v Londýně. Tam pronesl slova, která ho budou pronásledovat po zbytek života. „Musí být zabit. Korán říká jasně — pokud někdo hanobí Proroka, musí zemřít.“

V dalších rozhovorech se pak svůj původní výrok snažil zmírnit, zlehčit, tvrdil, že mluvil v žertu. Zároveň se ale v jiném rozhovoru na stejné téma dopustil velmi zvláštního žertování, když na otázku, zda by se připojil k pálení Rushdieho podobizny, řekl, že by raději spálil samotného spisovatele.

Přes všechno pozdější vysvětlování, že nikoho nevyzýval k tomu vzít trest do vlastních rukou, jen konstatoval, jaké je koránské učení, se džin už nedal vtlačit zpátky do lahve. Na hlavu Yusufa Islama se snesla vlny kritiky, skupina 10 000 Maniacs odstranila vlastní verzi jeho skladby Peace Train ze svého alba, dokonce se mělo konat veřejné pálení jeho nahrávek, což bylo nakonec změněno na jejich přejetí parním válcem.

Nepřátelství ze strany Salmana Rushdieho celkem nepřekvapivě také trvalo dál, ještě v roce 2010 volal spisovatel moderátorovi Jonu Stewartovi a vyčítal mu, že na veřejném shromáždění ve Washingtonu 30. října 2010 nechal vedle dalších hostů vystoupit i Yusufa Islama, který tam zahrál právě píseň Peace Train. Stewart poté uznal, že pozvat britského zpěváka byla chyba.

Zajímavé je, že Cat Stevens/Yusuf Islam byl zřejmě předobrazem jedné z postav Rushdieho románu, afroamerického popového zpěváka jménem Bilal X, který konvertoval k islámu a svůj školený a podmanivý hlas dal do služeb fanatické doktríny. Není ale známo nic o tom, že by o tom Yusuf Islam věděl a jeho reakce na Rushdieho odsouzení tím byla nějak ovlivněna.

Yusufova verze písně napsané pro zpěvačku Ninu Simone Don't Let Me Be Misunderstood

Návrat k hudbě

V doprovodných textech na kompilacích jeho starých hitů, vydaných v době po jeho konverzi a rezignaci na hudební kariéru, lze vyčíst přesvědčení, že jako hudebník je Cat Stevens již ukončená kapitola. A přesto tomu tak nebylo.

Yusuf Islam, opět k překvapení mnohých, učinil další obrat svého života a vrátil se k hudbě, ke zpěvu a nahrávání nových písní a desek. Přesněji řečeno: od hudby nikdy zcela neodešel, ale nakonec vzal na milost i hudební průmysl.

Svoji první desku po návratu, An Other Cup, vydal po téměř třiceti letech od té poslední, v roce 2006. Následovala deska Roadsinger (2009).

Poslech obou desek ukazuje, že znovuobjevování vlastní tvorby a hledání nového projevu nebylo pro islámského filantropa vracejícího se k hudbě nijak lehké. Některé písně trpí příliš nábožensky zatíženými a frázovitými texty, není v nich mnoho stevensovské lehkosti, melodičnosti. A přece občas probleskne.

U třetí z nahrávek po svém návratu se Yusuf Islam vydal jiným směrem a spojil se se známým producentem Rickem Rubinem (podílel se mimo jiné na posledních nahrávkách Johnnyho Cashe).

Deska Tell 'Em I'm Gone vydaná v roce 2014 již jen pod jménem Yusuf se vrací k bluesovým kořenům písničkářství. Islámský písničkář se na desce prezentuje jako výborný bluesman.

Zatím poslední Yusufova deska The Laughing Apple (2017) se vrací k samým počátkům jeho písničkářské tvorby. Jsou na ní nové verze některých jeho raných písní a je fascinující sledovat, jak půlstoletí dodalo jeho hlasu a interpretaci nové naléhavosti a hloubky.

Asi nejkrásnější píseň, úvodní Blackness of the Night, je meditací o samotě, o utrpení, které se nevyhýbá ani dětem, jako je malý dětský voják nebo děvčátko, které ztratilo rodiče a zbyla mu jen jejich fotografie.

Když Yusuf/Cat Stevens dnes v této písni zpívá „jsem uprchlík, moje komunita mě vypudila. Jsem sám a pochybuji o tomto zlém, zlém světě“, získávají tato slova s ohledem na jeho humanitární aktivity nový rozměr. Ale nový rozměr, jakýsi temnější, získávají i s ohledem na spisovatele odsouzeného k smrti náboženským vůdcem.

V hlasu starého zpěváka, který už není tak hebký, jako býval, zaznívá všechno dohromady: hledání smyslu a touha po štěstí a po dobru, ale i bloudění, omyly a vědomí lidské křehkosti a nedostatečnosti.

Blackness of the Night, verze 2017

    Diskuse
    Můžu se pane Outrato zeptat, co vás vedlo k zveřejnění medailonku tohoto písničkáře?

    Pro mě je tedy schvalování vraždy umělce umělcem zcela mimo chápání a nezachrání to ani deset vybudovaných muslimských škol a několik hitů o lásce...

    (Na druhou stranu má pravdu -- Korán skutečně mluví jasně)
    Nemohu si pomoci, ale ze všech těch hudebních ukázek se to zdá být právě ta ryze islámská, která působí nejpůsobivěji, zpívaná s nejhlubším niterným zaujetím, a jaksi "nejčistěji".

    ----------------------------------

    Pro pana Morbicera: to vraždění heretiků praktikovalo velice úspěšně a angažovaně i křesťanství; zcela bez ohledu na to, že v Novém zákoně k tomu skutečně není žádná explicitní výzva. (I když určité náznaky se i tam nalézt dají.)
    FO
    July 18, 2018 v 12.53
    Panu Morbicerovi
    Díky za otázku. Kromě ryze osobní sympatie k jeho hudbě mě zaujalo především to, že se nečekaně vrátil k hudební tvorbě. Ani vztah islámu k hudbě není neproblematický, napsal jsem o tom kdysi jeden článek, a přišlo mi zajímavé, jak postupně Yusuf překonal původní rozhodnutí nezpívat a zejména nehrát na nástroje.

    Myslím, že je celkem důležité nenechávat takové věci jak schvalování smrti za rouhání "mimo chápání". Ono i na tom je totiž možné něco chápat. Korán nepochybně mluví jasně. Na druhou stranu, třeba právě případ Yusufa ukazuje, že nelze považovat někoho, kdo v jednom případě takto šeredně ujede, za někoho tím pádem navždy ocejchovaného, neschopného změny atd.

    Vůbec nejde o nějaké vyvažování počtem škol nebo humanitární pomoci. Jde o celkový přístup.
    FO
    July 18, 2018 v 12.54
    Panu Poláčkovi
    Myslím, že je to možná dané tím, že v době nahrání té islámské písně (pro právě narozenou dceru) byl nejplněji šťastný.
    JN
    July 18, 2018 v 23.48
    "... Nelze považovat někoho, kdo v jednom případě takto šeredně ujede, za někoho tím pádem navždy ocejchovaného, neschopného změny."
    A změnil se tedy? Řekl jasně, že to neschvaluje, že je proti tomu?
    JN
    July 19, 2018 v 9.27
    Pokud to schvalování smrti za rouhání jednoznačně neodsoudil,
    není pak tento článek, motivovaný osobní sympatií k jeho hudbě, současně i normalizováním tohoto (doufejme, že v naší kultuře stále ještě jednoznačně odsouzeníhodného) jeho postoje - smrt za rouhání? ("Je to docela sympatický chlapík, má jen jednu malinkou vadu - schvaluje vraždu za údajné rouhání, ale to mu přece odpustíme, když je to tak dobrý hudebník.")

    Když tedy dnes někdo schvaluje vraždu, je to OK, když je ale nějaký muž nařčen, že před třiceti lety sáhl ženě na koleno, musí odstoupit ze své funkce a je společensky znemožněn.

    Tohle je právě to, co některým vadí na onom "bájném neomarxismu", který se ani nesmí nijak pojmenovat.
    July 19, 2018 v 9.46
    Pane Nusharte,
    Moji rodiče s velkou pravděpodobností (už se jich bohužel nemohu zeptat) schvalovali popravu Milady Horákové.
    Nesmím k nim mít sympatie, když vím, že byli pod vlivem ideologie?
    JP
    July 19, 2018 v 11.32
    Sugestivní moc ideologie
    Paní Hájková tady - na základě osobní vzpomínky - otevřela téma, které nás tu při našich diskusích a názorových střetech stále tak nějak provází, aniž bychom si ho dokázali přímo uvědomit. To téma či ta otázka je: jaká je vlastně opravdu sugestivní síla a moc ideologie nad člověkem?

    Anebo ještě příměji: jaká je moc ideologie nad n á m i s a m ý m i? Nad každým z nás?

    My si tuto moc ideologií nad námi, nad naším myšlením, nad našimi přesvědčeními za normálních okolností neuvědomujeme; a i když si ji někdy uvědomíme, nikdy nejsme a nebudeme ochotni přiznat, že má moc i nad námi samými.

    Ale zastavme se teď u toho procesu s Miladou Horákovou, když už zde byl jmenován. Tento případ platí - bezpochyby právem - za příklad naprostého selhání české společnosti, kdy nejenže byla poctivá a ryzí žena a občanka ve vykonstruovaném procesu odsouzena k trestu smrti a také popravena, ale kdy navíc celé pracovní kolektivy, jednotliví občané a dokonce školní třídy(!) žádali její smrt.

    Takže jak řečeno, tento případ platí právem jako doklad národního selhání a věčné hanby.

    Ale na straně druhé - pokud chceme opravdu spravedlivě soudit a posuzovat to jednání lidí v oné době, musíme se dokázat sami do té doby - a její atmosféry - přenést, nakolik je to dnes ještě vůbec možné.

    Ten proces s Horákovou byl vždy líčen jako kompletně zinscenovaný, jako zcela klasický "divadelní proces" stalinského typu. Kdy tedy každý jen trochu soudný člověk musel být schopen tu faleš celého procesu i doznání v něm učiněných prohlédnout.

    Ten proces s Horákovou a spol. má ale jedno specifikum: je to zřejmě jediný ze všech těchto divadelních procesů v celé východní Evropě, který byl kompletně zaznamenán na filmovém pásu. Kteréžto záznamy byly objeveny až o mnoho desetiletí později.

    Tady je možno sledovat onen proces skutečně den po dni, hodinu po hodině, minutu po minutě, v naprosto autentickém dokumentu. A nedá se nic dělat, ale je tomu tak: to inscenování napohled objektivního soudního procesu bylo dokonalé.

    Státní prokurátor sice na obžalované útočil tím známým agresivním "urválkovským" stylem (přičemž Urválek sám byl tehdy jenom pomocným žalobcem, hlavním prokurátorem byl Vieska); ale soudce působil opravdu velice přesvědčivě neutrálním, nezaujatým, až přímo solidním dojmem.

    A především a v prvé řadě: obvinění se skutečně jeden po druhém víceméně plně doznávali ke svým "zločinům". Sama Horáková se sice pokoušela své politické aktivity do určité míry vysvětlovat a obhajovat, že to celé "myslela dobře" - ale proti emocionálním atakům prokurátora její obrana působila - to se nedá nic dělat - velice chabým dojmem.

    A navíc: faktem je, že nějaké takové aktivity směřující ke svržení tehdejšího komunistického režimu skutečně existovaly. Z hlediska obecného demokratismu to byly samozřejmě aktivity naprosto legitimní a záslužné; ale z hlediska komunistického režimu to byly akty podvratné.

    Takže ta doznání - za prvé, skutečně nebylo žádným způsobem možno vidět a rozpoznat, co všechno, jaké mnohaměsíční násilí a týrání obviněných stálo za těmi jejich "doznáními". Jenom ti kdo je opravdu osobně znali se podivovali nad nezvyklým, nepřirozeným, umělým způsobem jejich vyjadřování; ale pro ty kdo je neznali se jejich vyznání viny mohla být zdát opravdu autentická. A ta "doznání" opravdu říkala: "Ano, chtěli jsme zničit socialismus v Československu, chtěli jsme ve spolupráci se západními mocnostmi obnovit kapitalismus, chtěli jsme pracujícím vzít jejich závody a továrny, a vrátit je zpět do rukou vykořisťovatelů!"

    Takže ještě jednou: pro běžného člověka bylo opravdu krajně obtížné, až skoro zcela nemožné prohlédnout pravé pozadí oněch procesů a oněch doznání; a za druhé jak řečeno nějaké aktivity obviněných směřující ke svržení komunistického režimu skutečně byly konány, takže tito vůbec neměli možnost je popírat.

    A to všechno se konalo v oné politicky velice vypjaté atmosféře stále ještě nedlouho po zásadní politické a společenské přeměně, kdy státní propaganda den co den masírovala duše a mysli lidí dramatickými skazkami o tom, jak po zuby ozbrojení imperialisté (včetně německých revanšistů) neustále číhají za hranicemi na první příležitost obnovit kapitalismus, za pomoci zrádců a agentů.

    A tak tedy znovu k otázce viny, konkrétně za schvalování rozsudků smrti: tady je skutečně extrémně obtížné soudit opravdu spravedlivě. Z o b j e k t i v n í h o hlediska samozřejmě všechny tyto procesy (a jmenovitě ten s Miladou Horákovou a spol.) jsou a zůstávají národní ostudou a hanbou; ale co se týče posuzování motivů a míry zavinění jednotlivých osob - jak řečeno, tady je krajně obtížné dokázat soudit spravedlivě.
    A teď tedy zpět obecně k té moci ideologií nad námi. Ty procesy let padesátých jsou samozřejmě extrémní případ; ale i současný svět je plný násilí, nespravedlnosti i vražd - a zcela upřímně: pociťujeme my to násilí a ty vraždy opravdu vždy naprosto stejně intenzivně, anebo i my přinejmenším podvědomě rozlišujeme mezi tím, zda se to násilí děje někomu z "naší" strany, anebo ale našemu ideovému protivníku?...

    Nemáme i my tendenci - když třeba někde policie tvrdě zasáhne proti demonstrantům - jednou její postup schvalovat jako legitimní zákrok proti násilníkům, a jindy zase odsuzovat jako akt státní zvůle proti oprávněnému projevu lidové vůle v odvislosti od toho, jestli ti demonstranti vyjadřují názory nám blízké či naopak nám jdoucí proti srsti?...

    Ten vliv ideologie na naši mysl, a tedy i na naše přesvědčení co je a co není spravedlivé - to je něco, čemu prakticky vůbec není možno se vyhnout.

    A tak se nevyhnutelně staví otázka: co s tím? A je vůbec možno s tím něco udělat? Nějak se proti té manipulaci naší mysli ze strany ideologií bránit?

    Prvním krokem je to, si toto působení ideologie na nás vůbec uvědomit a přiznat. Právě to, že si ten vliv ideologie na naše vlastní myšlení, na naše vlastní názory uvědomíme, nás už do určité míry proti němu imunizuje.

    A za druhé: od vlivu ideologií se v plném smyslu osvobodit nelze; protože aktuálně nikdy není možno plně rozlišit mezi ideologií - a ideou, která za ní stojí. To znamená: vzdát se naprosto ideologií, by znamenalo vzdát se i všech idejí.

    A tak ta jediná možnost, jak omezit alespoň n e g a t i v n í vliv ideologií na naši mysl, je v tomto: vyhýbat se ideologiím, které jsou jednostranné. Které celou komplexní skutečnost redukují jenom na jeden jediný aspekt, jenom na jednu jedinou dimenzi. Protože jsou to právě takovéto ideje a takovéto ideologie, které nás nejvíce zaslepují.

    Pokud budeme vyznávat ideje a ideologie které jsou samou svou podstatou komplexní, univerzální - ten vliv tu sice stále bude, ale nevznikne žádná škoda, neboť člověk sám je ve své podstatě univerzální tvor. Nebo by alespoň měl být.
    IH
    July 19, 2018 v 12.30
    Poznámka k diskusi výše
    Politické procesy byly inscenovány zajisté přesvědčivě. Reakce spousty lidí, kteří požadovali nejpřísnější tresty pro nepřátele socialismu, zůstávají však především důkazem atmosféry teroru, za kterou nese KSČ vinu a již nemohla, i pokud snad chtěla, již nikdy z myslí lidí vypudit. Zároveň je ovšem pravdou, že by nebylo hanebných rezolucí proti Miladě Horákové, kdyby v předchozí dekádě nedošlo k německé okupaci, světové válce a heydrichiádě, kdyby nebylo toho plného Václaváku, hromadného odsudku atentátu na říšského protektora.

    Takže si myslím, paní Hájková, že Vaši rodiče pravděpodobně souhlasili s popravami (samozřejmě pokud vůbec) v určitém afektivním rozpoložení, z pocitu velkého nebezpečí, které lidem každopádně hrozí.
    + Další komentáře