Na gymplu v sekundě jsme měli se spolužákem zálibu. Občas jsme se zašili u něho doma a zkoušeli nazpívat naší tehdy oblíbenou kapelu Linkin Park. Já jsem se pokoušel napodobit nezaměnitelný chraplák Chestera Benningtona, on divoký rap Mika Shinody. Naštěstí ty nahrávky nikdy nespatřily světlo světa.

V posledních dnech si z nostalgie dokola pouštím alba Hybrid Theory a Meteora, podobně jako miliony dalších lidí, kteří dospívali po roce 2000. Chester Bennington se totiž ve čtvrtek rozhodl udělat krok do propasti, oběsil se ve svém domě v Los Angeles. Bylo mu čtyřicet jedna let. Zanechal po sobě manželku a šest dětí.

Kapela kvůli tragédii zrušila své koncertní turné k nové desce One More Light, během kterého vystupovala v červnu i v Praze. Podle kolegů z kapely mohou za sebevraždu zpěvákova celoživotní traumata z dětství a dlouholeté deprese, umocněné nedávnou ztrátou blízkého přítele Chrise Cornella, frontmana kapely Soundgarden.

Rozervaný, bojující

Jen málo kapel dokázalo svým debutovým albem určit hranice žánru. Když Linkin Park v roce 2000 vydali svou možná nejlepší desku Hybrid Theory, definovali pojem nu-metal. Podařilo se jim účinně propojit rap, graffiti estetiku, punk, metal a elektronickou hudbu do nečekaně dynamického mixu.

Oproti jiným typově podobným kapelám, jmenujme například Limp Bizkit nebo Disturbed, měla kapela z Kalifornie přidanou hodnotu v podobě charismatického a vnitřně rozervaného frontmana. Právě jeho složitá povaha a pohnutý osud daly kapele definitivní tvář.

Jeho životní příběh je děsivý. Po rozvodu rodičů skončil u otce, který se o něj nestaral a nejevil o jeho výchovu žádný zájem. A to ani ve chvíli, když ho v sedmi letech začal sexuálně zneužívat jeho o několik let starší kamarád. Opakovaně dlouhých šest let. Z děsivé zkušenosti se podle svých přátel nikdy nevzpamatoval a ta byla také hlavní příčinou jeho častých depresí a závislosti na drogách.

O sebevraždě podle svých slov uvažoval už v dětství, nakonec se rozhodl bojovat. A jeho písničky z raného období jsou téměř všechny o boji s vlastními démony. Svoje zkušenosti z dětství dokázal přetavit v umění.

Nezaměnitelný chraplavý řev, dynamika hlasu spojená s depresivními až nihilistickými texty dokázala oslovit generaci vykořeněných milienálů, pro kterou nebyl problém ztotožnit se s potetovaným cápkem s vizáží protagonisty filmu Trainspotting, který se na všech videiích a koncertech vyřvává ze svého trápení.

A že to uměl. V nejosobnějších písničkách o svých zkušenostech z dětství Crawling nebo One Step Closer působí Chesterův chraplák natolik autenticky, že musíte jeho osud prožívat s ním. A navíc je to skvělá jízda.