David Bowie měl k černošské mládeži stejně blízko asi jako Michael Jackson k bělošské, „vždy ale toužil po nahrání soulového alba“, komentuje situaci producent Tony Visconti. Řeč je o nevydané nahrávce The Gouster, která měla být původně představena v roce 1974, ale vyšla až po dvaačtyřiceti letech v rámci box setu Who Can I Be Now?, jenž detailně rekapituluje jednu z Bowieho etap (roky 1974 až 1976).

Gouster je údajně slangový výraz označující módu mladých Afroameričanů žijících v Chicagu na počátku šedesátých let. V kontextu Bowieho tvorby (ale i současných exkluzivních reedic) je The Gouster symbolem hrdosti a modernosti. Proč nemohla deska vyjít v roce 1974 a místo ní byla světu nabídnuta nahrávka Young Americans, bylo Bowiemu jasné už tehdy. My můžeme být generály až teď, když máme možnost nahlédnout do historie, hrabat se v dokumentech, srovnávat a hádat se na facebooku.

The Gouster a stejně tak Young Americans jsou poctou hudebním pramenům směřujícím k soulu. Mnozí to interpretují jako chytrý obrat, úhybný manévr a podobně. Příliš těmto verbálním kličkám nerozumím. U Bowieho byly soulové vibrace patrny mnohem častěji, než se na zběžný poslech zdá. 

Škodlivá homosexualita

The Gouster je na rozdíl od Young Americans zvukově přímočařejší, vyzní tu lépe Bowieho „sexy chraplák“, je soudržnější. A má — dle mého soudu — možná nejlepší obal z jeho seventies éry. Autorem většiny fotografií z této doby je Eric Stephen Jacobs. Bowieho výraz zachytil v dost odlišné náladě, než jak byl zvěčněn na Young Americans.

Na rozdíl od mnoha bowieologů jsem vždycky Young Americans miloval a vlastně si ani nejsem jistý, zda chci hodnotit rozdíly. Co chybí jedné, doplňuje druhá a tak dále. Kuriózní je zde track John, I´m Only Dancing (Again), disco-pecka, která byla na album The Gouster zařazena jako číslo jedna. Což je, uvědomíme-li si dobu a souvislosti, neskutečně odvážný krok. Bowie si toho byl vědom, proto chybí na Young Americans.