David Bowie měl k černošské mládeži stejně blízko asi jako Michael Jackson k bělošské, „vždy ale toužil po nahrání soulového alba“, komentuje situaci producent Tony Visconti. Řeč je o nevydané nahrávce The Gouster, která měla být původně představena v roce 1974, ale vyšla až po dvaačtyřiceti letech v rámci box setu Who Can I Be Now?, jenž detailně rekapituluje jednu z Bowieho etap (roky 1974 až 1976).

Gouster je údajně slangový výraz označující módu mladých Afroameričanů žijících v Chicagu na počátku šedesátých let. V kontextu Bowieho tvorby (ale i současných exkluzivních reedic) je The Gouster symbolem hrdosti a modernosti. Proč nemohla deska vyjít v roce 1974 a místo ní byla světu nabídnuta nahrávka Young Americans, bylo Bowiemu jasné už tehdy. My můžeme být generály až teď, když máme možnost nahlédnout do historie, hrabat se v dokumentech, srovnávat a hádat se na facebooku.

The Gouster a stejně tak Young Americans jsou poctou hudebním pramenům směřujícím k soulu. Mnozí to interpretují jako chytrý obrat, úhybný manévr a podobně. Příliš těmto verbálním kličkám nerozumím. U Bowieho byly soulové vibrace patrny mnohem častěji, než se na zběžný poslech zdá.