Východ a Západ v české a německé lidové písni

Jiří Kubička

Jiří Kubička se první dubnový den zamýšlí nad rozdíly ve východoevropské a západoevropské mentalitě, manifestující se v drobných folklorních útvarech.

V poslední době se opět diskutuje o otázce, zda patříme na Západ nebo na Východ, do Evropy nebo do Asie, zda jsme Slované jen jazykově, nebo bytostným určením.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Ani to, že celé území České republiky patří do Evropy geograficky, není tak jisté, jak by se mohlo zdát. V Antice se hranice Evropy kladla k řece Don. Řekové, Makedonci i Římané se ovšem na svět dívali okem kolonizátora a dobyvatele. Traduje se, že v první polovině 18. století objevili Rusové hranici Evropy až na východním úbočí Uralu (tedy dokonce ani ne na jeho hřebeni).

Slavný portugalský cestovatel José Augusto de Almeira si ještě v roce 1902 poznamenal: „Ásia começa atrás do viaduto Negrelli“ („Asie začíná za Karlínským viaduktem“). Je pravděpodobné, že se tento vzdělaný muž prostě jen spletl? Neprozradil náhodou bezděky střípek utajené, zakázané historie?

Připomeňme, že oním údajným objevitelem hranice Evropy takto daleko na východě byl Philip Johan von Strahlenberg. Ten byl ovšem Němec, do Ruska se dostal jako válečný zajatec po bitvě u Poltavy, kde bojoval v řadách poražené švédské armády. O jeho loajalitě k Rusku lze vyslovit vážné pochybnosti.

Svár zrcadlící se v písni

Podívejme se, jak se tento svár mezi Východem a Západem, Němci a Čechy, zrcadlí v písni, která má českou i německou verzi. Německá je sice možná o něco starší, ale nedá se říci, že by ta česká byla nepůvodní. Ve smyslu autochtonnosti, vyrůstání z temného podloží lidské existence, je zřejmě dokonce i původnější.

Běží liška k Táboru,

nese pytel zázvoru

Läuft ein Fuchs zum Tabor hin,

hat ein Sack und Ingwer drin

Na první pohled se ty dvě verze liší málo, zpívají se koneckonců na stejnou melodii. Jejich nálada je ale úplně jiná. Osamělá německá Liška běží za svým posláním cizí, možná nepřátelskou krajinou. Německá píseň je vážná, s náznakem tragičnosti, či alespoň hluboké nostalgie. Česká píseň není sice vysloveně veselá, lze ji ale označit za groteskní. Najdeme v ní určitou poťouchlost, ve které se skrývá možná cosi skrytě zlověstného. Liščina hrozící nehoda s ježkem je spíše nepříjemný malér než neštěstí. Schovává se ale opravdu liška před zajícem ze strachu o svůj náklad? Nechce na něj ve skutečnosti zaútočit ze zálohy?

Svár mezi Východem a Západem, Němci a Čechy se názorně zrcadlí v písni, která má českou i německou verzi. Repro DR

Tábor v české písni je obyčejné středně velké novověké město, kam liška doručuje svou drobnou zásilku koření do krámku s koloniálním zbožím. Historie husitského Tábora je jakoby něco dávno zapomenutého. V německé verzi však naopak tvoří hlavní motiv.

Nedochovaly se žádné doklady o tom, že by na Táborsku kdy byla rozšířena doprava zboží využívající ochočených lišek. Lze se tedy domnívat, že náklad, který liška nese, je spíše symbolický a o jeho kuchyňské využití či komerční potenciál zde nejde.

Podívejme se proto podrobněji na slova „In-gwer“ a „zá-zvor“. Zá-zvor je cosi až za zvorem, stejně jako je „zá-zrak“ až za zrakem. Gwer je naproti tomu cosi uvnitř v gweru. Zde stojí německá protestantská niternost proti východní pravoslavné transcendentnosti. Západ hledá to nejcennější v nitru člověka, Východ mimo tento svět.

Slovo „zvor“ je temné, chtonické, skurilní, připomíná, že zázvor je kořen rostoucí pod zemí. Je to rostlina, ale kořen zázvoru snadno nabývá podoby tu zvířete, tu homunkula či nejrůznějších příšer. Zázvor není přímo mandragora, ale podobá se jí. Může nabývat jakýchkoliv tvarů, protože pod zemí žádné jasné a pevné tvary nejsou.

Ve slově „gwer“ nic temného nenajdeme, je to úder na struny harfy nebo plachta vikingské lodi. „Zvor“ je z hloubi, „gwer“ je zdaleka. Ve slově „In-gwer“ vyvstává melancholický protiklad mezi intimní blízkostí a dálkou, „zá-zvor“ míří radikálně k protikladu podsvětí a nebes. („Radix“ znamená „kořen“). Německá nostalgie („Heimweh“) proti slovanské chandře.

Melodie mluví jednoznačně

Za největší překvapení lze ovšem považovat melodii společnou oběma verzím. Ta je prostě v dur a má pravidelný rytmus.

Patří jednoznačně k „západnímu“, instrumentálnímu typu lidové písně, který se  vyznačuje převážně dur-mollovou diatonikou na rozdíl od východního vokálního typu, který užívá i archaické tóniny a má méně pravidelnou metro-rytmiku.

Hranice mezi instrumentálním a vokálním typem neprobíhá mezi německým a slovanským osídlením ani mezi Čechami a Moravou, ale mezi západní a východní Moravou (východní Moravou se  v tomto kontextu myslí Lašsko, Valašsko a  Slovácko). Připomenu, že ještě husitská píseň „Narodil se Kristus Pán“ začíná v modální lydické tonalitě, je v ní velká kvarta, na Západě považovaná za „ďábelský interval“.

Pokud je tedy skutečně slovo rozum a duch a hudba srdce a duše, pak Češi patří rozumem na Východ, srdcem na Západ.

    Diskuse
    April 1, 2017 v 10.53
    Ten váš text je velice zajímavý, pane Kubičko. Ne, že bych tak úplně rozuměla všem těm odborným výrazům, ale je to opravdu pozoruhodné. Zajímá mě hlavně ten závěr, který jste vyvodil: „Pokud je tedy skutečně slovo rozum a duch a hudba srdce a duše, pak Češi patří rozumem na Východ, srdcem na Západ“.
    Předtím ovšem uvádíte, že „Hranice mezi instrumentálním a vokálním typem neprobíhá mezi německým a slovanským osídlením ani mezi Čechami a Moravou, ale mezi západní a východní Moravou (východní Moravou se v tomto kontextu myslí Lašsko, Valašsko a Slovácko).“
    Ona tam, pokud vím, ta hranice kdysi probíhala nejen co se týče hudby, ale i co se týče celkového způsobu života místních obyvatel. Pokud by ta hranice trvala, pak by muselo platit, že obyvatelé jmenovaného území nejsou Češi. Inu, proč ne, mnozí z nich se k tomu ani nehlásí a říkají prostě, že jsou Moravané.
    Jenomže ta hranice už je dávno minulostí. Tak třeba já mám předky obou rodičů převážně z oné "nečeské" oblasti - z moravského Slovácka, ale tatínkův pradědeček z otcovy strany pocházel z východních Čech - ze Skutče a na Moravu se přistěhoval koncem 18. století. A troufám si říct, že nejsem sama, kdo má tak trochu oblastně promíchané předky. Mnozí se často stěhovali. A spousta z nás má v rodě sem tam i nějakého Němce. Jak tedy my obyvatelé tohoto státu můžeme kamsi společně patřit duševně či duchovně, srdcem či rozumem, když vůbec nejsme stejní?
    A pokud nejsme stejní a každý z nás patří někam jinam? Pak z toho možná (pokud si toho nejsme vědomi) vyvstává nějaký problém.
    April 1, 2017 v 13.22
    Paní Hájkové
    Hranice mezi Východem a Západem se zdá se i v minulosti posouvala oběma směry. Teprve při psaní tohoto článku jsme se dozvěděl, že v nejstarších rukopisech Narodil se Kristus Pán ta velká kvarta není. Z toho, jak to dnes zpíváme, nás trochu mrazí v zádech, zní to archaicky.

    Pan Štampach v korespondenci s mou manželkou připomíná, že lydický modus patří mezi církevní tóniny, zpívalo se v něm i na křesťanském Západě.

    Středověká italská kuchyně se podobala dnešní arabské. Už se sice jedly těstoviny, ale do omáčky se dávala spousta koření, rozinky a dokonce cukr. Ostatně tvrdá pšenice se po Itálii rozšířila ze Sicílie, kam ji přinesli muslimové.
    April 1, 2017 v 14.1
    Hranice se posouvala....
    Ale když se začnou rychleji a rychleji posouvat lidé, tak hranice nakonec úplně zmizí. Tedy hranice na mapě. Ovšem znamená to její úplné zmizení?
    Důkaz protikladu německé protestantské niternosti a východní pravoslavné transcendentnosti založený na lišce a zázvoru si musím někde uložit, pane Kubičko. Určitě najdu příležitost, kdy ho uplatním. Jak je to s duševními právy? Mám uvádět Vaše autorství?
    :-)
    April 1, 2017 v 19.50
    Paní Zemanová vidí váš článek jako aprílový vtip.
    Bezpochyby zajímavá analýza; leckteré téze ve své jednoznačnosti a apodiktičnosti však budí přece jenom až příliš spekulativní dojem.

    Krajně sporná je ovšem závěrečná téze: tradičně se totiž vychází z toho (a odpovídá to také mým celoživotním zkušenostem), že ona relace je naprosto opačná: že Češi patří svým rozumem na Západ, ale svým srdcem na Východ.

    Jinak řečeno: Češi si - na svém rozhraní mezi Východem a Západem - dokázali víceméně osvojit západní, racionalistický způsob myšlení; ale na straně druhé emočně zůstávají přece jenom spíše zakotveni na Východě, v té známé "široké slovanské duši".
    April 2, 2017 v 14.8
    Paní Zemanové
    V autorském právu se nevyznám, takže na Vaši otázku nedokážu odpovědět. Myslím si ale, že se nevztahuje na citace. Ve vědecké práci je potřeba zdroje uvádět, jinak by šlo o plagiát.

    Tento esej nemá charakter vědecké práce, proto zdroje neuvádím. Například údaje o Philipu Johanu Strahlenberovij sou převzaty z německé Wikipedie: https://de.wikipedia.org/wiki/Philipp_Johann_von_Strahlenberg

    Pokud má paní Hájková pravdu v tom, že paní Zemanová článek pochopila jako aprílový žert, můžu k tomu jen podotknout, že mě taková interpretace nijak neuráží. Mezi mými přáteli dokonce aprílová interpretace převládala, jedna reakce například zní „Jirko,velmi se tu bavíme nad tvým článkem v deníku referendum“ Počasí prvního dubnového dne bylo nádherné a asi k jisté lehkovážnosti přispívalo. Nemám nic proti tomu, když se lidé baví a jsem rád když k tomu přispěji.
    JN
    April 2, 2017 v 14.9
    Člověk by neměl zapomínat zahrnovat do svých úvah i sebe samého.
    Jinak řečeno: Zahrnoval jste do své celoživotní zkušenosti i sebe samého, pane Poláčku?
    MP
    April 2, 2017 v 14.41
    Opožděně po aprílu
    On ten protiklad "zázvor" a "Ingwer" nevypovídá o rozlišení mezi západem a východem.

    Ingwer, Inber či Imbier mají Němci, Poláci a Rusové, zatrpklé severské národy s odhodláním se bytostně nasazovat pro -- to už je jedno pro co, hlavně se nasazovat bytostně (proto po srozumitelném In- či im-- následuje špatně interpretovatelné gwer a ber či bier, vzdálené ozvuky sanskrtského slova ozačujícího cosi tkvícího kdesi v temnotě, co vyrváno z ní přestává být životadárné, v banálním a nedostatečném překladu "kořen").

    My Češi jsme s jistou radostností přijali prozářenou mediterární variantu zenzero a protože zázvor přímo mirakurálně rozjasňuje a rozehrává při správném použití chuť jídla, přihotovili jsme si to slovo spodobou se zázrakem. Zcela jsem potlačili onu sveřepou rohatost , která u Němců v názvu stále ještě přežila ze sánskrtu a pallí, ve kterých to prostě byl "rohatý kořen". Uvolněněji se k zázvoru vztáhli už jen Slováci. Ti mu říkají ďumbier.

    Proti rmutné osudovosti heimwegu a chandře široké slovanské duše , proti hlubokému a bytostnému protikladu východu a západu, ve kterém se Němci a Rusové metafyzicky rochní, jsme dali přednost prosluněné mlsnosti.
    April 2, 2017 v 16.35
    Zen-zero
    italské "zen-zero" čili zenová nula zní ovšem zcela jinak než "zázvor", který je mnohem temnější, ne tak prosluněný. V moderní italské kuchyni se ostatně myslím zázvor používá málo a spíše ve sladkých pokrmech. Zato Magdaléna Dobromila Rettigová ho dávala i do svíčkové.
    + Další komentáře