Schulz oživuje německou politiku způsobem, jemuž tu nerozumíme
Kateřina SmejkalováKandidát německé sociální demokracie na kancléře Martin Schulz oživuje v Německu zájem o politiku. Zdá se, že Angela Merkelová skutečně může prohrát: s kandidátem, který má k uprchlíkům vřelejší vztah než ona.
Německo v září čekají parlamentní volby. Křesťanské demokraty do nich povede současná kancléřka Angela Merkelová, lídrem sociální demokracie se před měsícem stal bývalý předseda Evropského parlamentu Martin Schulz. Sociální demokraté od té doby zažívají bezprecedentní nárůst členské základny — jen pomocí online formuláře na internetových stránkách SPD o členství od té doby požádalo bezmála pět tisíc lidí, žádosti u jednotlivých místních organizací do toho přitom ještě nejsou vůbec započítány.
Nápor je v některých regionech tak veliký, že beznadějně došly stranické knížky a musejí se improvizovaně vyrábět. Fantastický je také nárůst preferencí sociální demokracie — zatímco měsíce stagnovala kolem dvaceti procent, nyní se se během pouhých čtyř týdnů ocitla skoro na třiceti. Ještě donedávna jednoznačně vedoucí křesťanskou demokracii v některých průzkumech těsně stíhá, a v jiných dokonce těsně předhání.
Jestliže je fenomén Martina Schulze do jisté míry záhadou i v německém kontextu, pak musí být pro českou veřejnost nepochopitelný zcela. Převládající diskurz v zemích Visegrádské čtyřky v uplynulých měsících sugeroval, že německá společnost omylu vpustit si do země milion válečných uprchlíků trpce lituje. Líčilo se tu, že při nejbližší volební příležitosti kancléřka Merkelová za svou osudovou chybu krutě zaplatí.
Namísto toho se nyní těší ohromné popularitě kandidát, který se proslavil výrokem, že uprchlíci Německu přináší něco, co je hodnotnější než zlato: důvěru v evropskou myšlenku. Jedná se nadto o kandidáta strany, která kancléřčinu uprchlickou politiku plně podporovala, ba místy ji dokonce kritizovala jako příliš restriktivní a vůči lidem na útěku před válkou nepřátelskou.
Obě strany na sebe dohromady aktuálně váží skoro 65 procent všech hlasů. A nárůst preferencí sociálních demokratů se z části živí z hlasů, které by ještě donedávna připadly pravicově populistické AfD, jež ale od konce ledna v průzkumech klesá.
Z toho lze tedy nejen vyvodit, že Němci nejsou s průběhem integrace uprchlíků zdaleka tak nespokojení, jak by se mohlo zdát pod vlivem našich médií, která si s gustem smlsnou na každém sebemenším německém zaškobrtnutí. Ukazuje se ale také, že nakonec je pro velkou část lidí rozhodující, komu se podaří věrohodně uchopit opravdu nejpalčivější problémy — tedy ekonomické a sociální nerovnosti a nespravedlnosti.
Martin Schulz zatím ze svých programových plánů nepoodhalil mnoho. Že chce ale znovu obnovit společenskou spravedlnost a posvítit si na ty, kteří ze systému aktuálně nespravedlivě profitují jako manažery s nepřiměřenými odměnami nebo firmy provozující daňové úniky, dává jasně najevo od začátku.
Druhá věc, kterou v České republice Martin Schulz budí neporozumění a místy až odpor, je jeho politické charisma a nadšení, jež dokáže pro politiku obecně a sociální demokracii konkrétně vzbudit. V nejspodnějších patrech české veřejné debaty, to jest v českých internetových diskuzích, lze dokonce narazit i na příměry Martina Schulze k Adolfu Hitlerovi — zřejmě právě ve vztahu k jeho rétorickým schopnostem a umění nadchnout a mobilizovat.
Že v českém prostředí pociťujeme jistou nedůvěru vůči sugestivním politickým projevům, které nám mohou vzdáleně zavánět propagandou, je do jisté míry pochopitelné. Na druhou stranu ale všechna porovnání Martina Schulze s jakýmkoli diktátorem 20. století ukazují především český politický cynismus a tendenci upřednostňovat pragmatismus a technokratismus před politickými vizemi a mobilizujícím nadšením pro ně.
A tak je napínavá předvolební německá situace také fascinujícím zrcadlem naší vlastní společenské situace. Není to lichotivý obrázek.
Zdá se, že v německé společnosti už - pod hladinou obecné spokojenosti s víceméně bezkonfliktní dlouholetou (nad)vládou Angely Merkelové - se už přece jenom v tichosti nahromadil vyložený "hlad" po změně. A Schulzovi se podařilo razantně uchopit velice naléhavá témata: prekérní situaci mnoha německých důchodců, zkrácení podpory v nezaměstnanosti (svého času provedené sociálním demokratem! Schroederem), exorbitantní výši manažerských odměn...
Po létech růstu německé ekonomiky a příjmů státního rozpočtu zřejmě velká část veřejnosti dospěla k názoru, že už nastal čas aby z toho koláče něco dostaly i materiálně méně obdařené vrstvy společnosti. A že je načase, aby se zase jednou přišlo s výrazným a programaticky levicovým a prosociálním projektem.
A dokonce nelze vyloučit ani to, že zde do jisté míry působí i "faktor Trump": už před nástupem M. Schulze německá sociální demokracie pocítila příliv nových členů a příznivců, vyvstala zde vlna odporu proti nástupu reakce v USA, pocit že "proti tomu se musí něco udělat".
V tuto chvíli ještě není možno odpovědně předpovídat, jak se budou věci dále vyvíjet: je docela dobře možné, že ten efekt "nového Schulze" zase dost rychle opadne.
Nicméně je i docela dobře možné, že sociální demokracie zde skutečně pocítila nový, svěží vítr v plachtách; a že společnost je skutečně vnitřně připravená k tomu, po létech nadvlády pravice nechat politické kyvadlo se zase přehoupnout na stranu opačnou. Vyčkejme věcí příštích; ale zdá se, že německá sociální demokracie se víceméně zcela nečekaně ocitla v pozici, kdy může být německé pravici v příštích volbách přinejmenším důstojným soupeřem.