„Dodá nám odvahu v těžkých časech“, napsaly v pondělí 13. února, po volbě nového německého spolkového prezidenta, na titulní straně lokální noviny v Lužici. Podobné titulky se daly číst i v celoněmeckých novinách. Přestože věta zní pateticky, lidé věděli, že jde o konstatování. U prezidenta Steinmeiera na zvolání nedojde. Léta z něj jde zvláštní klid vzbuzující důvěru. Solidní člověk, řeklo by se jazykem naší první republiky.

Motiv dodávání odvahy pochází z prvního projevu nově zvoleného prezidenta. Líčil v něm, že se v Tunisku setkal s aktivistkou, která mu řekla: „Dodáváte nám odvahu.“ Myslela Německo. Prezident mluvil o tom, že lidé ve světě mají k Německu důvěru, přes všechno, co má za sebou. Ne protože by si mysleli, že je to v Německu dobré, ale protože si myslí, že se věci v Německu mohou lepšit. „Téměř nikde se nenabízí tolik šancí…“

Frank-Walter Steinmeier byl dosud úspěšným ministrem zahraničních věcí. Pár let předtím vedl úřad dominantnímu a v mnohém diskutabilnímu kancléři Gerhardu Schröderovi. Umí se dohodnout ve velké koalici. Jednašedesátiletý sociální demokrat by uměl zastávat asi jakýkoli vysoký úřad.

„Bude s ním nuda, ale cítím se zastoupen,“ povídá kamarád v kavárně v Lübbenau, v Lužici. Naší společné přítelkyni, co sedí naproti, se po letech vrací dcera ze zahraničí. Časy se změnily. Lidi to ze světa táhne domů.

„Na dovolenou pojedeme k vám,“ říká paní od vedlejšího stolu, když v poloprázdné kavárně zjistí, že jsem z Čech. „Jasně, u nás je bezpečno. Moji krajané vás nakonec pomluví, ale máme tak nesrozumitelný jazyk, že vám to může být jedno.“ Ironii tu znají, byla tu NDR a žilo tu, či trochu pořád žije, Slovanstvo. Dosvědčují to dvojjazyčné místní názvy a malovaná lužickosrbská vajíčka v obchodě se suvenýry. Můžete se je i za poplatek naučit zdobit. Lužickou srbštinu na ulicích neslyšíte, v rádiu ano. „Pivo je u nás pořád za babku a úroveň pohostinství se zlepšila,“ dělám reklamu své vlasti, od které se víc neočekává.

Bavíme se dál o politice. Steinmeier dostal 75 procent hlasů. Je dvanáctým spolkovým prezidentem. Dříve prezidentské volby v Německu ukazovaly politickou sílu jednoho ze dvou velkých politických táborů. Dnes jde o víc, Steinmeier to ví, a ví se to i v kavárně v Lužici, mimo sezonu, kdy jsou zamrzlé kanály, po kterých se jinak jezdí v dřevěných lodích, které místní lidé postrkují dlouhým pádlem. Místní okurky „Spreewaldky“ jsou jednou z mála značek, které přežily východoněmecký stát.

„A o co jde, když jde dnes o víc?“ ptám se, protože přijíždím ze země, kde se o prezidentském úřadě vedou řeči, které se za hranicemi skoro nedají přiblížit. Výroky prezidenta Zemana v Německu znají a vnímají nehumorně. To, že jeho jediným oponentem je zatím někdejší majitel sázkové kanceláře bez politické praxe, se jim nechce ani věřit.

„Od pádu NDR volím zelené, ale nevadilo by mi, kdyby kancléřka zůstala, když se prezidentem stal sociální demokrat. Jde o to, aby vůbec bylo ještě poznat, když někdo říká pravdu a o něco se snaží, a kdy lže. Jde o základní úsudek,“ povídá kamarád.

„Prezident Steinmeier mluvil o tmelu společnosti. Jde o to, čím držíme pohromadě. Proto jsem ve třech spolcích,“ povídá kamarádka.

Beru si slovo, dopíjíme čokoládu. „Víte, jak se jmenuje kavárna, ve které sedíme? Zeitlos — Nadčasová. U nás se to slovo používalo pro bezčasí. Po roce 1968. Jak to tak oba líčíte, začíná v politice jít o udržení základních nadčasových věcí. A já se tak těšil, že čas bude v pohybu, ve změnách k lepšímu.“

„Pohybovat se může jen společnost, která drží pohromadě.“

U železné lady z  Lübbenau

Cestou z Lübbenau na mou žádost zastavujeme u objektu ženy s pádlem v naznačené čepici lužickosrbského kroje, která stojí uprostřed kruhového objezdu. Jsem velkým obdivovatelem ohýbané armatury každé tloušťky. Tedy ozdobných a dekoračních předmětů z ohýbané armatury.

Železná Lužická Srbka má dřík pádla z tyče na lešení, domnívám se.

„Ne abys napsal, že si takto v Lužici představujeme železnou lady,“ volají na mě z auta, zatímco fotím.

„Ne, napíšu, že se pozná, že je to žena v kroji, která má v ruce pádlo. Má to díry, ale drží základní tvar, na rozdíl od velkých částí politiky. Napíšu, že armaturu takto pojednávali za socialismu, kdy ji ještě dokázali ohnout, svařit a nabarvit. Nezranili se u ohýbání, neoslepli u svařování a u štětce se nenadýchali jedovatých výparů.“

Shrnuto a podtrženo. Němci mají nového prezidenta. Jako prioritu vidí mnozí lidé v Německu nahoře i dole solidní vážnost a dělení pravdy od lži. Němci už zažili prezidentské volby s větší politickou brizancí i atraktivnějšími figurami v úřadu. Sází se na jistotu a pravděpodobně to bude znát i ve spolkových volbách na podzim. Němci jsou v takovém vnímání politiky čím dál víc osamoceni. Ale zatím drží.