Provizorní semafor a hluboká jáma na jedné z nejlepších adres v Mnichově. Tak vypadá místo, kde bude na podzim roku 2018 otevřeno Sudetoněmecké muzeum. Před plotem kolem staveniště je cedule, která garantuje, že na místě nezůstane díra. Cedule hlásá, že zde hloubí a betonuje bavorský stát.

„Nevolejte nám, není slyšet přes sbíječky. Když nás navštívíte, může se stát, že zrovna nepoteče voda,“ říkají přátelé a známí napříč institucemi sídlícími v Sudetoněmeckém domě. Nevypadají, že by jim to moc vadilo. Podzemní parkoviště je zavřené od září. Momentálně ve vchodu stojí kontejner.

Dělníci za sbíječkami a s kolečky mezi sebou mluví různými slovanštinami. Ptám se jednoho z přátel, kdy budou odevzdávat klíče od kanceláří. Stavební práce označuji jako maskované slovanské převzetí Sudetoněmeckého domu. „Na vyhnání jsme zvyklí. Zas bychom si poradili. Ale tady chce stát stavět, ne ničit, takže si nás asi nechá,“ zní pohotová odpověď jednoho ze zaměstnanců Sudetoněmeckého domu. Samozřejmě se narodil dávno po válce.

Novostavba muzea vzniká na místě hospody, která stála vedle Sudetoněmeckého domu. Točil se tam Budvar, jmenovala se Wallenstein-Stuben. Vývěsní štít ze zbouraného domu si Sudetoněmecké muzeum zařadilo do sbírek.

Doktor Raimund Paleczek patří spolu s Michaelem Henkerem a Klausem Mohrem do trojice, která muzeum připravuje po obsahové stránce. Hrdě vypráví, že v posledních měsících strávili asi dvě stě padesát hodin s produkční firmou. Na přednášku o vznikajícím muzeu v Řezně přišlo sto dvacet lidí a sešlo se hodně nabídek darů.

Z obsahu se toho zatím moc veřejně neprozrazuje. Když jsme ale probírali jednotlivá patra expozice, měl jsem po letech práce na muzeu našich Němců v Ústí nad Labem pocit, že naše práce nebyla zbytečná. Co se zatím nepovedlo v Ústí, bude zčásti v Mnichově. Po celou dobu jsme byli v kontaktu.

Obě muzea se dostala ke stejnému základnímu pojetí expozice. Důraz dávají na zakořeněnění v hornatém domově, na kreativitu, na snahu o obživu v nelehkých podmínkách. Ani v Mnichově nevzniká muzeum konfliktu s Čechy, přestože konflikty nezamlčuje a některé politické aspekty bude interpretovat jinak, než je zvykem v České republice. Sudetoněmecké muzeum bude mít popisky v němčině, češtině a angličtině.

Cesta k realizaci muzea ani v Mnichově nebyla úplně jednoduchá. Vedení se střídalo, rozhodující pokrok v přípravách udělala etnoložka Elizabeth Fendl. Pro realizaci je nejdůležitější, že došlo k dohodě Sudetoněmecké nadace a bavorského státu. Stát převzal stavbu, nadace garantuje obsah. Když bavorský stát rozhodl, že postaví muzeum, zástupce Bavorské státní kanceláře na vědecké radě Sudetoněmeckého muzea řekl větu, která mi zněla jako z jiného světa. „Když staví stát, staví dobře.“

Následovala architektonická soutěž na budovu v nelehkém terénu ostrého kopce. Soutěž byla mezinárodní. Vznikne dominanta jedné poměrně malebné městské čtvrti nad svižným potokem.

U muzeí je vždy důležitý člověk, který investuje energii svého života, aby se do nového vyprávění dostaly věci, které se dochovaly. U Sudetoněmeckého muzea je to pro mě Klaus Mohr. Léta sbírá a pečlivě katalogizuje sudetoněmecké kulturní dědictví. Kdyby se nebudovalo muzeum, zůstal by nenápadným člověkem ze Sudetoněmeckého archivu. Klaus Mohr s muzeem ožil. Splnil si klukovský sen, když inicioval koupi legendárního motocyklu Böhmerland. Patro muzea s industrializací má tuto motorku jako dominantu.

Až do stropu jsou vyrovnány výrobky, které dokládají kreativitu sudetských Němců. Od punčoch a ponožek Kunertovy textilky, přes sklo, jabloneckou bižuterii, hudební nástroje z Kraslicka, až po Betlémy z Králík, které se úspěšně exportovaly třeba do Brazílie. Místností prochází vyvýšený fundus na způsob mola, na kterém se konají módní přehlídky. Je to krásná ukázka chuti k životu a vynalézavosti našich Němců. Klaus Mohr, který sbíral vše od výrobků, přes památky z poutí, až po věci ze zrušených vzpomínkových světniček zvaných Heimatstube, může mít pocit, že se jeho léta úsilí nebývale zúročila.

V Sudetoněmeckém muzeu bude počítač, kde najdete každou z více než patnácti set obcí, kde žili naši Němci. Je to výsledek velké rešeržní práce, propojení sbírky pohlednic, dějin obcí a statistických dat. Jedním z vedlejších efektů vzniku muzea bude detailní vhled do sídelních poměrů našich Němců v době sčítání lidu v roce 1930.

Za jedním počítačem v muzeu je tady velká spousta práce. V době elektronického zpracování dat by se dal udělat se značnou přesností i seznam českých Němců, kteří padli ve válce, bylo jich na 180 tisíc, výrazně víc, než jsou ztráty říšských Němců přepočítané na počet obyvatel. Dal by se pořídit také seznam těch, kdo nepřežili vyhnání a odsun, aby německá strana nepožívala údaj 250 tisíc, česká o nulu méně.

Nepochybuji o tom, že až se Sudetoněmecké muzeum otevře, česká média budou hledat, co tam chybí. Jestli se dost věší K. H. Frank a podobně. Hořící Lidice v expozici jsou. Hlavní ale není tragický konec mnohasetletého soužití, ale společný život ve společné zemi, který trval staletí. V tomto smyslu je expozice Sudetoněmeckého muzea, jak je zatím připravena, příbuzná s expozicí v Ústí nad Labem, pokud bude realizována tak, jak ji připravil tým na podzim vyhozené ředitelky Collegia Bohemica Blanky Mouralové.

Dvě tváře neúspěchu na východě

O Sudetoněmeckém muzeu je dnes možné psát ve formě reportáže. Bilance projektů, které vznikly na dvou jiných místech také přibližně před deseti lety, je podstatně horší.

Gdaňsk

V polském Gdaňsku stojí hotové muzeum, které se neotevře, protože je současné vládní garnituře málo polské. Deník Referendum o stavbě za sto milionů eur referoval před časem, kdy ještě polská vláda nedokončila svůj záměr.

Nad příběhem z Gdaňsku zůstává rozum stát. Nebo se naopak začíná rozbíhat pochopení, jak se chová současná polská moc. Muzea jsou výrazem vůle říci něco v symbolických zkratkách pomocí dochovaných předmětů. Vznik muzeí vždy souvisí s politikou. Vzpomínám si na prezentaci záměru muzea v Gdaňsku asi před osmi lety v Berlíně.

Koncepce mi připadala zbytečně monumentalistická. Záměr moc polský. Muzeum chtělo do co největší blízkosti dostat Stalina a Hitlera. Tehdy mi připadalo, že pokud se takové věci mají někde říkat, pak v Polsku. Ale že se stejně už v reflexi historie uvažuje úplně jinak. Muzeum v Gdaňsku mělo ambici z polské perspektivy vést celosvětovou debatu o Druhé světové válce a přesunech obyvatelstva ve 20. století.

Asi to bylo polské málo. Nebo současná polská vláda nesnese, když na věcech pracuje někdo jiný, než lidé, které si sama instaluje. Existující muzeum v Gdaňsku bylo spojeno s ještě neexistujícím. Hotovou expozici vidělo pár VIP hostů. V Čechách by to alespoň někdo natočil na mobilní telefon a dal na youtube. Na příběhu muzea v Gdaňsku je možné si sáhnout na Evropu, ze které Britové prchli.

Ústí nad Labem

Muzejní projekt Collegium Bohemicum měl po velmi dlouhou dobu velký náskok před tím v Mnichově. Pak ho začaly dobíhat zásadní konstrukční chyby. První a hlavní chybou je fakt, že motivací ke vzniku muzea byla snaha opravit z evropských peněz budovu. A tak se spojení Collegium Bohemicum objevuje v souvislosti s vyšetřováním krádeží evropských dotací. Přitom šlo o opravu budovy pro Collegium Bohemicum.

Konstrukční chybu má ale také instituce Collegium Bohemicum jako taková. Má čtyři zakladatele, takže v českých poměrech čtyři nositele alibi. Vedle sebe ve správní radě sedí město, kterému patří budova, místní univerzita, Společnost pro dějiny Němců v českých zemích a Ministerstvo kultury. A tak vznikla správní rada, která nikdy nic nevyřešila.

Společnost pro dějiny Němců v českých zemích v ní má předsedkyni a předsedu dozorčí rady. Členem Společnosti je také Tomáš Okurka, asi nejschopnější ústecký muzejník, zaměstnanec městského muzea, ze kterého po vyhazovu ředitelky udělali vedoucovskou rychlokvašku. Muzeum ho platí, protože Collegium Bohemicum, které se chystá stavět expozici za padesát milionů korun v budově opravené za 430 milionů, nemá na provoz.

Dokonce dluží sto padesát tisíc korun vyhozené ředitelce, která peníze půjčila, aby se instituce bez dluhu překulila do dalšího roku a mohla žádat o granty. Městské muzeum ale placení Okurky zvládne, protože v něm pracují lidé financovaní z udržitelnosti projektu opravy budovy pro Collegium Bohemicum. Blázinec? Ano.

Zatímco Polský příběh připomíná parodii hry na velmoc, ústecký je taková taškařice u stolu plného jitrnic, kde při vší srandě občas někdo přistoupí zezadu, zařízne někoho u stolu, a ostatní se nepřestanou smát. Ústecký projekt více než tři roky stojí na mrtvém bodě.

Když nastoupil ministr Herman, který je předsedou české odnože spolku sudetoněmeckých katolíků, byla tu naděje, že se projekt pohne. Jeho energie se asi v tomto volebním období spotřebovala na projev na sudetoněmeckém sněmu. Nezbývá než popřát, aby se pan ministr dočkal období dalšího a neobjevily se potíže s pánem, co už nemá Agrofert.

Před deseti lety to vypadalo, že hrůzný zážitek 2. světové války a jejích následků, bude ve 21. století základem pro komunikaci a porozumění ve střední Evropě. Měly k tomu přispět velké muzejní projekty. Záměr se prozatím odkládá. Poláci mají problémy s velikášstvím, Češi s nepořádkem a Němci určitě brzy propadnou melancholii z pocitu, že v celé té EU zůstali na ocet.

Než se tak stane, můžeme si od podzimu příštího roku zajet do Mnichova podívat se, jak tam postavili muzeum pro lidi, od nás, kteří tam žijí sedmdesát let, zatímco u nás žili víc než osm staletí. Až vám v Mnichově bude připadat, že něco mělo být v popiskách a pojetí jinak, vzpomeňte si, že jsme dávno mohli mít svoje. Dokonce z valné části z evropských peněz. Takže z peněz, na kterých se svými daněmi podíleli i potomkyně a potomci našich Němek a Němců.