Tváře současného Polska: gdaňské muzeum války a spor o dějiny

Zkoumání dnešního Polska zavedlo reportéra Vojtěcha Boháče tentokrát na sever země. V Gdaňsku vzniká za velkých sporů muzeum 2. světové války, jehož koncepce odporuje pohledu na dějiny prosazovanému vládnoucími konzervativci.

A1

Vojtěch Boháč

30.06.2016 23:47

Stalo se to během vyhrocené přestřelky mezi Polskem a Německem. V Berlíně tenkrát mělo vzniknout muzeum připomínající poválečné vysídlování Němců z Československa, Polska a dalších středoevropských zemí. Velká část polských politiků a veřejně činných postav se jala obviňovat jeho iniciátory ze snah o přepisování dějin a zobrazování Němců jako hlavní oběti druhé světové války.

Byl rok 2007, Pawel Machcewicz si sedl za svůj psací stůl a napsal komentář, který později otiskla Gazeta Wyborcza. Nejlepším řešením problému z polské strany by podle něj bylo postavit v Polsku velké muzeum druhé světové války.

V představách dnes padesátiletého profesora historie na Varšavské univerzitě mělo jít o muzeum, které by jako první v Evropě a snad i na světě vykreslovalo druhou světovou válku v kontextu desetiletí, která jí předcházela, i těch, která následovala. V kontextu tehdejší situace nejen v Polsku nebo v Evropě, ale v celém světě. Z pohledu obyčejných lidí, kteří válkou trpěli, ne z pohledu vůdců, kteří do ní verbovali. A z takového pohledu, kterým viděla tyto události střední Evropa.

„Celé dějiny druhé světové války byly psány na západě. Až do pádu železné opony jsme neměli možnost k nim přispět svým pohledem. Lidé na západě často vůbec neví o paktu Německa a SSSR, o deportacích z Pobaltí nebo o tom, že povaha okupace západní a východní Evropy se značně lišila,“ začíná Machcewicz popisovat své zkušenosti z dob působení v USA, Británii nebo Španělsku.

Netrvalo to dlouho a před dveřmi jeho kanceláře na toruňské univerzitě, kde tenkrát přednášel, se objevil Wojciech Duda, poradce tehdejšího polského premiéra Donalda Tuska.

„Požádal mě, jestli bych svůj nápad z článku nemohl trochu rozpracovat a vytvořit konkrétnější návrh, jak by takové muzeum mohlo fungovat,“ popisuje Machcewicz v kanceláři budoucího muzea druhé světové války v centru Gdaňsku začátek projektu, který se těsně před svým dokončením stal vlajkovou lodí boje o to, jak se dnes bude mluvit o polských dějinách.

Kolem tanků T-34 a M4, které představovaly v posledním roce války samozřejmost osvobozených měst, jsou budovány kulisy zničené Varšavy. Foto Vojtěch Boháč, DR

Po první návštěvě Tuskova poradce následovalo několik dalších ohledně konkrétních aspektů muzea. Nakonec padla nabídka přímo od premiéra, jestli by Machcewicz nechtěl zařídit, aby takové muzeum v Gdaňsku za vládní peníze vzniklo.

„Byl jsem akademický pracovník a tohle bylo něco zcela jiného. Nechtěl jsem to vzít, ale pak mi začalo vrtat hlavou, že takovou příležitost člověk nedostává dvakrát za život,“ směje se.

Vše se stalo krátce poté, co Tuskova liberální Občanská platforma (PO) vystřídala u vlády Kaczyńského konzervativce z Práva a spravedlivosti (PiS). Od samého začátku byl nový nápad bombardován kritikou Kaczyńského i dalších nacionalistických politiků. Tvrdili, že jde o antipolský, příliš kosmopolitní projekt, který znevažuje specifický charakter polského utrpení během války a celkově že jde o snahu rozložit polský národ.

„Kaczyński nám tenkrát slíbil, že hned jak se PiS dostane k vládě, tak muzeum přetvoří na něco, co bude ukazovat polský pohled na dějiny,“ povzdechne si Machcewicz s tím, že přece teprve v kontextu dění v ostatních částech světa opravdu vynikne specifičnost polské zkušenosti.

Strana Právo a spravedlnost se v podzimních volbách nicméně po osmi letech opravdu dostala zpět k moci. V tu chvíli se potvrdilo, že její pohled na dějiny se od kosmopolitního pohledu předchozí vlády značně liší.

Podle ministra kultury Piotra Glińského se cizí národy nepotřebují jezdit dívat na svou historii do Polska. O svém utrpení si má podle něj psát každá země sama.

„Ať se o hladu v Rusku dozvídají lidé v Rusku, o útoku na Pearl Harbour v USA a do Francie ať jezdí do Musée de la Résistance. V Polsku jim budeme vyprávět o tom, co jsme si zažili my,“ odpověděl ministr kultury na otázku ohledně současné situace polskému novináři, se kterým jsem se potkal na konferenci v rozestavěném muzeu.


Expozice je plánována jen do podzemí. Nadzemní prostory jsou připraveny pro výuku, bádání, archivy a občerstvení. Foto Vojtěch Boháč, DR

Zkušenost Timothyho Snydera, jednoho z předních světových historiků zaměřujícího se na dějiny střední a východní Evropy, říká, že právě po možnosti vidět věci v širším kontextu je mezi západními studenty a historiky dnes největší poptávka.

„Krom toho, že sem budou přijíždět stovky studentů ze západu právě kvůli muzeu, je tenhle projekt nedocenitelný i pro samotné Poláky. Rozumět dějinám své země bez znalosti ostatních nejde a polská historie umožňuje vyprávět tento příběh věrohodněji, než každá jiné země,“ tvrdí a dodává, že jsou to právě slova ministra kultury, co dokládá, že takhle dobré muzeum ještě nikde na světě neexistuje a je třeba jej postavit.

„Byl bych moc rád, kdyby se Poláci takové výzvy nezalekli a tenhle jedinečný projekt dokončili,“ říká Snyder, který je dnes členem dvanáctičlenné vědecké rady muzea.

Náměstek ministra kultury Krysztof Czabański mi však při nedávném rozhovoru řekl, že podobné projekty jsou výsledkem německé historické politiky, která se snaží ovlivňovat veřejnou debatu v Polsku a prosazovat své vidění dějin a své zájmy na úkor polských.

„Poláci jsou dnes často obviňováni z toho, že sami prováděli holocaust, že měli vlastní koncentrační tábory. Pomalu se začíná mluvit o tom, že druhou světovou válku začali Poláci, ne Němci,“ říkal tenkrát rozčileně.

Oběti a vrazi
Právě debaty o tom, že Poláci nebyli jen obětí druhé světové války, ale také účastníci vyvražďování Židů, už přes deset let značně jitří polskou společnost. A zmiňování této skutečnosti je jednou z obav nové vlády.

V roce 2000 vydal polskoamerický historik Jan Gross knihu Sousedé. Psal v ní o polském pogromu na Židy ve vesnici Jedwabne v roce 1941. Knihu, jejíž závěry do velké míry potvrdil i následný výzkum Institutu národní paměti, doprovodil prohlášením v německém časopise Die Welt.

V rozhovoru řekl, že Poláci za války zabili více Židů než Němců. Držitel polského Řádu za zásluhy si tím vysloužil o patnáct let později, ihned po loňských parlamentních volbách, zahájení trestního řízení za urážku polského národa, za kterou mu potenciálně hrozí až tři roky vězení.

„Je to pro nás něco, jako pro vás bylo vyhnání sudetských Němců,“ vypráví mi během procházky po Gdaňsku skvělou češtinou Piotr Majewski, zástupce ředitele muzea a profesor historie z Varšavské univerzity, kde se specializuje na dějiny Česka a Slovenska.

„Poláci jsou zvyklí na to označovat se jako oběti války. Situace, ve které nesou také vinu, je pro nás teď složitá,“ tvrdí s tím, že antisemitismus byl v Polsku před válkou nesrovnatelně větší, než například v Československu.

Také předválečná židovská komunita byla nesrovnatelně větší. Nezpochybnitelné hrdinské činy mnohých Poláků během války teď navozují atmosféru, že se v zemi od Poláků nikdy žádná příkoří neděla.

V podzemních podlažích si lze prohlédnout také vagóny, kterými byli transportováni Židé do koncentračních táborů. Foto Vojtěch Boháč, DR

Ruku v ruce s tímto pojetím historie bylo prezidentem Andrzejem Dudou letos v březnu otevřeno ve vesnici Markowa na jihovýchodě Polska Muzeum Poláků, kteří zachránili Židy. Výstavba pomníků „spravedlivým mezi národy“, což je izraelské vyznamenání těch, kteří za války riskovali život při pomoci stíhaným Židům, je dnes plánována po celém Polsku.

Hlavní útok proti novému muzeu nicméně přišel ve chvíli, kdy se po volbách oznámil nový ministr kultury, že muzeum bude sloučeno s ještě novějším muzeem na Westerplatte – místě nedaleko Gdaňsku, kde začala 1. září 1939 druhá světová válka napadením zdejší malé polské základny, která se nakonec bránila týden.

„S ředitelem nového muzea jsme se sešli a domluvili se, že můžeme spolupracovat,“ vypráví Machcewicz a dodává, že tento historik nicméně krátce poté z neznámého důvodu na svůj post rezignoval. Vedení nové instituce připadlo jeho dřívějšímu prvnímu náměstkovi, Mateuszi Podhorskému – člověku, o kterém se celkově ví jen velice málo.

„Podhorský je člověk, který pořádá rekonstrukce bitvy o Westerplatte. Psává články, ve kterých kritizuje velitele obrany Westerplatte za to, že se chtěl po dvou dnech vzdát Němcům. Novináři se jej snažili zastihnout, ale nikde jej nenašli. Nová instituce, která nás má nahradit, nemá ani svůj web, nic,“ kroutí hlavou Machcewicz.

Majewski k tomu později dodává, že skutečnost, že ředitelem nového muzea je člověk bez historického vzdělání, který pořádá historické bitvy, je vypovídající o přístupu nové vlády k historii země.

„Historik ve vedení muzea se bude dívat na válku pravděpodobně spíše jako na tragickou událost, kterou je třeba zkoumat kvůli poznání osudů lidí, kteří se jí účastnili. Člověk, který bere válku jako vášeň, v jejímž zkoumání je třeba ze všech sil fandit svému národnímu týmu, není pro vedení historické instituce tou nejlepší volbou,“ vypráví opatrně.

Budoucnost nejasná
I když kolem ještě stojí jeřáby, je dvanáctipatrová pyramida ze skla a betonu v bezprostřední blízkosti centra Gdaňsku z devadesáti procent hotová. V jejich šesti podzemních podlažích se nacházejí sovětské i americké tanky. Místnosti kolem nich představují rozbořenou poválečnou Varšavu. Vagóny, kterými byli transportováni Židé do koncentračních táborů, tu čekají na odjezd. Velká ulice provází budoucí návštěvníky kolem místností, které budou zobrazovat jednotlivé aspekty světa v první polovině dvacátého století.

Desítky dělníků natahují rozvody elektřiny a zařizují protipožární opatření, aby se mohly na připravená místa začít umisťovat i menší exponáty. Přesto stále není jasné, co s tímto objektem za téměř 100 milionů eur nakonec bude.

„Ministr kultury nám řekl, ať pokračujeme v práci. Peníze máme zajištěné zákonem, takže zatím nic nepřerušujeme. Podle nového zákona se však 6. října sloučí naše muzeum s novým, zatím neexistujícím muzeem. S jeho ředitelem i programem. A co s námi bude potom, to nikdo neví,“ popisuje Machcewicz.

Vědecká rada muzea se skládá z odborníků na druhou světovou válku z celého světa. V případě sloučení s novým muzeem má být rozpuštěna. Foto Vojtěch Boháč, DR

Zrušení muzea je dle Machcewicze především snahou o zničení ideových odpůrců, kteří nesdílejí konzervativní a národovecký přístup nové vlády.

„Muzeum založené Tuskem je pro ně nebezpečné. Většina z nás má vlastní pohled na svět a vlastní mínění,“ vysvětluje a dodává, že zásadním problémem je také integrace polské historie do historie světové. Ta totiž může ohrozit národovecké pojetí polské historie jakožto něčeho zcela specifického.

„PiS dnes vede velice konzistentní politiku k ovládnutí myslí lidí – vidíme to ve snaze ovládnout média i národní paměť. Ale je třeba pamatovat, že tohle se nepovedlo ani mnohem důslednějším komunistům. A i když případné zavření muzea ve městě vzniku Solidarity bude nebezpečný precedens, nepovede se to nakonec ani dnešní vládě,“ zakončuje.


Publikace tohoto textu byla spolufinancována projektem ‘Podpora veřejné debaty o aktuálních tématech týkajících se Polské republiky’ ÚMV.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.