Tváře současného Polska: poznaňský squat Rozbrat

Reportér Vojtěch Boháč se během další cesty do Polska vypravil do Poznaně. Navštívil komunitu tamního squaterského centra a přiblížil, jak se za stávajících poměrů v zemi daří polským squaterům.

A1

Vojtěch Boháč

26.06.2016 21:25

Za malým zaprášeným oknem je vidět stinný parčík s houpačkou. Na jedné jeho straně je pomalovaná bílá stěna. Opička na ní sprejuje slogan Město je naše. Z malované stalinské dominanty Varšavy visí prapor s nápisem Go vegan! Bručení starého počítače se doplňuje s cinkáním nářadí ve vedlejší dílně. Někdo opravuje kola.

„Ptáš se, z čeho mám největší radost?“ volá na mě z knižního skladu Metys a prohrabává se uspořádanými papírovými bednami. Po chvíli radostně vykřikne a s hrdostí ve tváři se vrací zpět do kanceláře.

„Taková malá bible to je, chtěl bych ji distribuovat do kostelních lavic. Okraje stránek měly být původně pozlacené, ať je to se vším všudy, ale bylo by to potom moc drahé,“ usmívá se od ucha k uchu a ukazuje mi malou knížku v černé vazbě s červeným nápisem. Jde o autorské vydání myšlenek anarchistického ideologa Michaila Bakunina, které před dvěma lety vydalo anarchistické nakladatelství Trojka. Tohle vydavatelství mě také přivedlo na nejstarší polský squat – poznaňský Rozbrat.

Vydavatelství bylo jedním z počátečních projektů, které se na prvním a největším polském squatu usídlily. Postupem času se k necelé třicítce squaterů přidaly také anarchistické Besedy o svobodě, knihovna, opravna kol, koncerty, festivaly nebo pravidelné tréninky bojového sportu Muay Thai pro veřejnost.

Lidé z Rozbratu byli také u založení polských anarcho-syndikalistických odborů Inicjatiwa Pracownicza (IP), které jsou dnes zastoupeny ve většině polských měst a bojují například za lepší pracovní podmínky v Amazonu či v obchodních domech jako Kaufland nebo Auchan.

Když jsme se nedávno bavili s poznaňským levicovým sociologem a jedním ze zakladatelů IP Jaroslawem Urbańskim, zmiňoval, že právě odbory o několika tisících členů způsobily značnou legitimizaci celého anarchistického hnutí. To v dnešním Polsku prý nepředstavuje už jen do sebe uzavřenou subkulturu, ale důležitou společenskou sílu, která zasahuje do každodenního života Poláků. Ještě zajímavější pro mě bylo, že nad našimi hlavami na anarchistické demonstraci při tomto rozhovoru vlály vedle vlajek IP a anarchistické federace také desítky vlajek Polské republiky.

V Rozbratu přebývá dlouhodobě na třicet lidí. Konflikty se sousedy prý nemají. Foto Vojtěch Boháč, DR

„Nebyl jsem tu úplně od začátku. Ti, kteří to tu v devadesátém čtvrtém odstartovali, byli pro mě punkáči. Já jsem tenkrát fungoval v dadaistické skupině sdružené při časopisu Artzin. Na Rozbrat jsem se dostal, až když to tu začínalo fungovat jako sociální centrum. Hledali jsme tou dobou prostory pro další činnost,“ popisuje Metys, jak se jako vyučený tiskař a dadaista dostal na Rozbrat.


Od svého založení vydalo nakladatelství Trojka čtyřicet knih polských i zahraničních autorů. Dále přes stovku brožur a nesčetně plakátů. Rozběhnout se podařilo také internetové knihkupectví, kde je možné objednat knihy autorů napříč politickým spektrem.

„Je třeba poznat také svého nepřítele,“ mrkne Metys a hned mi jako důkaz ukazuje celý sloupec knížek v knihovně, ve kterých jsou anarchisté vykresleni jako negativní hrdinové.

Za pár týdnů půjde do tisku třetí číslo novin Atak, které Rozbrat vydává v nákladu okolo deseti tisíc výtisků a rozesílá jej do několika desítek měst v celé zemi. Nedávno se tu začal dělat vlastní potisk triček sítotiskem a jako hudba budoucnosti tu zní myšlenky na vlastní tiskárnu.

Počátky hnutí a boj s developery

V Polsku dnes funguje do deseti squatů ve smyslu sociálních komunitních center. Přesné číslo není schopen nikdo říct. Neví se totiž, které z desítek obsazení domů mají reálný sociální přesah. Nejznámější jsou vedle Rozbratu na každý pád vratislavský Wagenburg a varšavský dvojsquat Syrena a Przychodnia.

Důvodem, proč se základnou anarchistického a šířeji levicového hnutí v Polsku stala právě Poznaň, je prý kromě tradičně liberálního nastavení obyvatel jednoho z nejbohatších měst v zemi také blízkost německých hranic a hlavně Berlína.

„Hned jak se rozpadl sovětský blok, se lidé vyrazili podívat, jak to funguje za hranicemi. Berlín inspiroval ze začátku punkovou a hardcorovou komunitu, a ta se hned začala poohlížet po místě, kde by se mohla usadit,“ vypráví mi Šema a ve stínu stromů u toho opravuje staré silniční kolo.

Šema žije na Rozbratu už devět let. V současnosti vede v místní tělocvičně třikrát týdně kurzy sebeobrany pro všechny věkové kategorie. Z okolí si sem prý přicházejí často zacvičit i děti. Vztahy se sousedy jsou podle něj dobré, což potvrzuje i starý pán okopávající zahrádku v zahrádkářské kolonii, se kterou rozlehlý squat o několika přízemních budovách bezprostředně sousedí.

Z části díky tomu, že se objekt nachází v průmyslové oblasti na okraji města, kde moc sousedů vlastně ani není, se moc často nestává, že by si na jeho provoz někdo stěžoval. Zároveň se zatím podařilo úspěšně zabránit odkupu pozemků od současných malých majitelů developery.

Právě takový odkup od města znamenal na podzim loňského roku konec poznaňského sociálního centra Od:Zysk. To se nacházelo v samém historickém jádru města a fungovalo dohromady tři roky.

Vedle Rozbratu jsou nejznámější polskými squaty vratislavský Wagenburg a varšavský dvojsquat Syrena a Przychodnia. Foto Vojtěch Boháč, DR

„Policie se do nás moc nepouští. Máme silnou síť podporovatelů, a když se policajti pokusili několikrát dostat dovnitř a vyklidit nás, vždy jsme je nejprve vytlačili zpět ven, a pak jsme zareagovali masivní kampaní kritizující práci policie. Ukazovali jsme, jak by měla policie v demokratické společnosti fungovat a policajti vyšli z konfliktu nakonec s větší újmou než ziskem,“ popisuje Šema a otírá si z čela pot.

V letech 2009 a 2010 pořádal kolektiv Rozbratu sérii velkých demonstrací proti developerskému odkupu pozemků, na kterých se squat nachází. Developeři jsou ostatně hlavním důvodem občasných konfliktů s radnicí. Kromě boje proti novému územnímu plánu, ve kterém se kolektiv spojil se sousedy a místními neziskovkami, jsou jedním z důležitých směrů činnosti aktivity proti vystěhovávání lidí ze soukromých bytů. Lidé z kolektivu založili celopolskou iniciativu nájemníků, ve které hájí právo lidí na bydlení.

Kvůli blokování policie při exmisích dnes ostatně sedí ve vězení Lukáš Bukowski, jeden ze členů kolektivu, který dostal za blokování práce policie veřejné práce. Odmítl na ně nicméně nastoupit, čímž si vysloužil čtvrt roku ve vězení na půli cesty mezi squatem a centrem města.

Squateři a současná vláda
Mezi angažovanými lidmi v celém Polsku je dnes silným tématem tažení nové vlády proti levici. Slova „liberál“ a „neomarxista“, se kterým není na místě se bavit, jsou společným označením pro kohokoli, kdo se nějak vymezuje proti dnešní vládě. V souvislosti s novým anti-teroristickým zákonem ze začátku letošního roku začali navíc anarchisté čelit tomu, že je nová vláda označuje za teroristy. 

Tři z nich byli zadrženi při údajném kladení po domácku vyrobených bomb pod policejní auta ve Varšavě. Protože se tak stalo jen krátce po přijetí zmíněného značně kontroverzního zákona, který rozšiřuje pravomoc policie v otázce odposlechů a elektronického dohledu, považuje případ za vykonstruovaný mimo krajní levice i většina polských liberálů.

„Každá vláda potřebuje svého obětního kozla,“ glosuje případ Šema s tím, že liberální vlády za tímto účelem využívaly fotbalové chuligány, konzervativní musejí nutně sáhnout po anarchistech. Připouští nicméně, že zásahy současné vlády jsou trochu přes míru i s přihlédnutím k praktikám těch minulých.

Vedle vydavatelství a opravny kol funguje v Rozbratu také knihovna, koncertní sál a tělocvična na výuku Muay Thai pro děti z okolí. Foto Vojtěch Boháč, DR

Že se obyvatelé Poznaně minimálně po nástupu nové vlády přikloní spíše na stranu anarchistů než režimu, je občas docela zřejmé. Když jsme na jaře přijeli s kolektivem varšavského squatu Syrena do Poznaně na demonstraci proti vystěhovávání, policie nechtěla nechat náš autobus odjet, dokud neprověřila doklady lidí uvnitř.

Náhodní kolemjdoucí se přitom zastavovali a žádali po policii předložení služebních odznaků. Následně opisovali jejich čísla a zabránili vstupu do autobusu až do chvíle, než se objevila asi stovka dalších lidí z demonstrace. Před těmi se těžkooděnci schovali do dodávek. Demonstranti i někteří kolemjdoucí si rychle posedali na zem kolem dodávek, aby autobus odjel a policie jej nemohla následovat.

„Levice si v Polsku stále teprve buduje svou identitu, po minulém režimu je to dost náročné. Jasněji se ale dnes ukazuje, že jsme součástí opozice,“ vysvětluje Šema s tím, že dříve byli anarchisté považováni spíše za prvek, který pořádně nespadá do kategorie politického boje.

„Je pravděpodobné, že jednou zanikne i Rozbrat. Rozprodej pozemků pokračuje, developeři jsou stále silnější. Dokud ale Rozbrat existuje, chceme skrze něj co nejvíce rozšířit solidární projekty ve společnosti. Squat je tu pro nás způsob, jak dosahovat svých cílů, ne o cíl sám o sobě,“ zakončuje Šema.


Publikace tohoto textu byla spolufinancována projektem ‘Podpora veřejné debaty o aktuálních tématech týkajících se Polské republiky’ ÚMV.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.