Klinika pro léčbu nemocné společnosti
Jakub PatočkaPřípad hrubého vyklizení Autonomního sociálního centra Klinika se může jevit jako okrajová maličkost, ve skutečnosti se ale týká základních otázek směřování české společnosti.
Může se zdát, že česká společnost má jiné důležitější starosti než další vystěhovaný pražský squat a pár ran, které při tom padly. Hlavní spojenec České republiky se nám před očima mění v nejzorganizovanější světovou mučírnu s policií příležitostně mordující černochy, v Evropě se už zase válčí a s Ruskem už zase není kloudná řeč, do toho nám tu jak silvestrovské ohňostroje vybuchují muniční sklady. Šlamastyka na šlamastyku, tak koho by zajímal nějaký ztlučený Novák?
Nenechme se strhnout svědectvími přímých účastníků a představme si na chvíli, jak zejména v různých menších místech mimo Prahu mohli přijmout běžní spotřebitelé televizního zpravodajství informaci o tom, že kdosi vlezl do cizí neobývané budovy, policie ho vystěhovala, a když proti tomu protestoval, dostal naloženo pár od cesty. Nepřekvapilo by, kdyby to lidé v okresních městech, ztuha se protloukající od výplaty k výplatě, zpravidla prožívali jako informaci o tom, že tu aspoň něco funguje tak, jak má.
Jakkoli to nebude úplně jednoduché mnohým vysvětlovat, věci se ale i v případě Autonomního sociálního centra Klinika opravdu mají jinak, než jak se jeví. I když to zatím nechápou ani nejbystřejší z českých komunistických předáků, v podstatě squaterského hnutí je zakódovaný potenciál, který se dotýká nejen nesnadné každodennosti jejich typických voličů, nýbrž i těch z nás, kterým se — prozatím — existenčně daří dobře, a zpochybňování jakékoli ochrany vlastnictví pokládají za kacířské.
Piráti, socialisté, squateři
Právě vztah k majetku a vlastnictví je totiž principiální otázkou, kterou squateři nastolují; neptají se skrze ni na nic banálního, chtějí vědět, v jaké společnosti chceme žít. Zpochybňují zvyklosti, o nichž jsme přestali debatovat, ačkoli při bližším zkoumání nejsou vůbec tak samozřejmé, za jaké je obyčejně máme. Jen se na chvíli začtěte do textů inspirátora pražského centra Arnošta Nováka, publikovaných v DR.
Není přece možné přijít a začít využívat něco, co mi nepatří. Anebo ano? Jak to vlastně bylo na počátku našich svobodných poměrů, například když redaktoři Mladé fronty zesquatovali její redakci a prakticky přes noc ji změnili v Mladou frontu Dnes? Neudělali tehdy právě toto: nezmocnili se něčeho, co jim nepatřilo a nezačali to využívat? Squateři v prázdné scházející budově si ji dokonce ani nechtějí přisvojit, chtějí ji jen využívat...
Další příklad: základem Pirátské strany je přesvědčení, že princip sdílení v oboru informačních technologií je nadřazen principu vlastnění. Strana u nás vcelku prospívá, spravuje jedno lázeňské město a zasedá v řadě zastupitelstev. Její budoucnost u nás i v Evropě je zatím předčasné předvídat, ale lze celkem bezpečně předpokládat, že zásadně závisí na tom, zda z nadřazení principu sdílení nad princip vlastnění dokáže učinit základ svého programu i v jiných oblastech kromě informačních technologií.
Je sporné tvrdit, že někdo squattuje kapitál (odhlédneme-li od toho, že squatting je obsazování nevyužívaného či opuštěného nemovitého majetku). Důchody jsou formou pojištění na stáří, nyní vypláceného z peněz aktuálně pracovně aktivních a z dalších zdrojů. Daně jsou zas prostředkem k zajištění fungování státu, resp. veřejnoprávních korporací, a to od starověku; dnes fungují v rámci norem nastavených zákonodárcem coby představitelem lidu, a to v limitech nastavených ústavodárcem, resp. ústavními normami, a to coby projev společenské smlouvy o tom, co a jak zdaníme a pro jaké účely (kdy daně a poplatky mohou mít smysl nejen v podobě naplnění státní pokladny, ale jsou i regulačním nástrojem lidského chování, ochrany veřejných zájmů či zájmů státu). Přiléhavější je tak (zřejmě jen v nadsázce použitý) pojem "squattingu" u Pirátů, kteří si bez ptaní berou, co uznají za vhodné (především v oblasti duševního vlastnictví), a to mimo zákonný rámec, a s ambicí změnit i zákonnou úpravu.
Oproti příkladu daní a poplatků, příp. též důchodů, stran squattingu, v původním slova smyslu (svémocná okupace nevyužívaného nemovitého majetku), žádná společenská smlouva (zatím) neexistuje. Vlastnické právo u nás stále vychází z římskoprávních základů, kde je vlastnictví zásadně neomezeným a úplným panstvím nad věcí, a zahrnuje několik základních složek - ius possidendi (právo držby), ius utendi (právo užívat), ius fruendi (právo brát užitky) a ius abutendi (právo předmět vlastnictví zničit).
Oproti klasickému římskému právu moderní právo doznalo určitý posun mj. v omezení ius abutendi (např. u kulturních památek), dále omezeními vlastníka ve prospěch práv a svobod jiných (např. bezpečnostní normy ve stavebním právu), omezeními vlastníka ve prospěch života a zdraví (stavební předpisy, hygienické předpisy) či ve prospěch jiných chráněných zájmů (památková ochrana, estetická a urbanistická kritéria).
Uvedené restrikce se opírají jednak o možnost omezení základních práv a svobod (pouze zákonem), při šetření jejich podstaty a smyslu, a to i s ohledem na ústavní zásadu "vlastnictví zavazuje", dále že " (vlastnictví) nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy", dále že "vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu" (důležitý odklon od komunistického náhledu na vlastnictví) a v neposlední řadě že "vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné (pouze) ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu". Provedení těchto východisek pak nalezneme v řadě zákonů, mj. občanském zákoníku, stavebním řádu atd.
Veřejnoprávní korporace (typicky stát, kraje, obce) musí navíc nakládat s majetkem "s péčí řádného hospodáře", podobně jako každý jiný, tedy i soukromé subjekty (typicky obchodní společnosti), pokud spravuje cizí, resp. svěřený, majetek.
Vrátím-li se k oněm římskoprávním základům vlastnického práva, rozlišování Arnošta Nováka mezi "soukromým vlastnictvím" a "osobním majetkem" se do něj ani trochu nevejde. Jde možná o kategorie sociologické (nebo třídní), nikoliv ale právní. Má-li být zamezeno zanedbávání státem vlastněného majetku, řada příslušných norem je již součástí platného právního řádu. Podobně totéž platí o zneužívání vlastnictví či porušování zákonných omezení soukromými subjekty. Byť to pro futuro neznamená, že tyto předpisy nelze modifikovat nebo zpřísnit.
A jde-li pak o to hlavní - dosáhnout možnosti užívat zanedbávanou (příp. zcela opuštěnou) nemovitost, chybí zde 1) společenská smlouva stran této otázky, ergo zákon, a 2) takové omezení vlastnického práva by se muselo vejít do shora uvedených ústavních mantinelů. Není to nemožné (viz příklady z jiných evropských zemí, zastřešených stejným Evropským soudem pro lidská práva), na druhé straně platné právo je takové, jaké je. Tzn., lze usilovat o změnu - do jejího dosažení však bude zásah do vlastnického práva či usurpace některé jeho složky stále protiprávním aktem.
V každém případě lze podpořit snahy o dosažení stavu, kdy je nakládáno s ("veřejným") majetkem s péčí řádného hospodáře a s (jakýmkoliv) majetkem v mezích platných zákonů a nezneužívajícím způsobem. Do přijetí právního předpisu, který by za vymezených podmínek umožnil tzv. squatting, však bude svémocná okupace cizí nemovitosti stále porušením platného práva, eventuálně z jiného úhlu pohledu projevem "občanské neposlušnosti". Která může být mnohdy i prospěšná (resp. legitimní), nikoliv ale legální (legální občanská neposlušnost je contradictio in adiecto). S čímž je pak spojena morální povinnost strpět (třeba i represivní) reakci, vymáhající platné právo, potažmo status quo (ve "vyšším zájmu", za cenu osobních obětí). Principiálně totiž nelze vždy a priori určit, co je "správné" (to ukáže až historie). Suverénem je (tady a teď, a snad i do budoucna) celý lid (prostřednictvím zákonodárce). Tedy všichni, nikoliv jen někteří (bez ohledu na sympatie či antipatie k těm "některým").