Policejní perzekuce a plíživý návrat normalizace

V době, kdy je česká společnost prodchnutá pesimismem a skepticismem, jsou politické squaterské aktivity svěžím vánkem občanské angažovanosti. Zároveň ale čelí stupňující snaze policejních složek je kriminalizovat.

Arnost_novak

Arnošt Novák

18.11.2014 08:00

Je to tak trochu paradoxní, že ve stejné době, kdy se „oslavuje“ 25 let svobody a demokracie, se jakoby za zády společnosti používají podobné praktiky, jaké používaly předlistopadové policejní složky. Výslechy, zastrašování, domovní prohlídka bez povolení, návštěvy policistů v zaměstnání, obvinění a stíhání, odebírání DNA a otisků prstů. To vše za projevení politického názoru.

Represivní policejní mašinérii nespustily projevy rasové nenávisti ani příprava svaté války, ale aktivity squaterské iniciativy Obsaď a žij. Ta dlouhodobě upozorňuje a kritizuje spekulantské praktiky s nemovitostmi a v poslední době právě i policii za to, že tyto spekulantské praktiky chrání a kryje.

7. června skupina demonstrativně obsadila dům v Hálkově ulici a vyvěsila na něj transparenty. Dům jako jeden z celé řady patří do neprůhledného pavouka spekulantských firem, jejichž neznámí majitelé sídlí v různých daňových rájích. Zároveň ale také aktivisté upozorňovali na to, že policie se chová jako jejich soukromá ochranka.

O sedm aktivistek a aktivistů, které policie během akce v domě perlustrovala, se začala zajímat. Byli předvoláni na několik výslechů, při nichž na ně kriminalisté tlačili, a zastrašovali je, aby je přiměli vypovídat. Nakonec se jim, v čistě přípustných mezích policejní psychologické práce, podařilo přimět jednoho z aktivistů k výpovědi, na jejímž základě celou skupinu policie obvinila z neoprávněného vniknutí.


Jestliže policisté mohou bez povolení vtrhnout na statek Cibulka, mohou zítra v podobném stylu vtrhnout do jakéhokoliv bytu? Foto Jiří Nováček

Aktivisté tak budou čelit soudnímu procesu za podobný čin, který soud v minulosti označil za pouhý přestupek a přestupkové komise jej v letošním roce řešily jako činy s malou společenskou nebezpečností, takže původně uložené pokuty se snížily na minima.

Nabízí se tak otázka, proč se policejní složky snaží tyto politické aktivity s vytrvalým a stupňujícím úsilím kriminalizovat. O stupňující se snaze policie aktivisty zastrašit a ponížit svědčí fakt, že na 20. listopadu si je policie předvolala, aby jim odebrala vzorky DNA a otisky prstů.

Ale to je další díl skládačky z celé mozaiky drobných a drobnějších policejních perzekucí a šikan, kterým jsou aktivisté upozorňující na spekulace s domy v Praze v posledních letech a zejména v posledním roce vystaveni. Nedávno si přízeň policie vychutnali také obyvatelé statku Cibulka v pražských Košířích, když k nim jednoho nedělního říjnového večera vtrhlo několik desítek policistů až do pokojů.

S klepáním na bránu či povolením k prohlídce se nezdržovali. Prostě přelezli zdi, vtrhli do budov a obytných aut a všechny přítomné vyvedli před dům, kde část z nich nechali stát s rukama nahoře čelem ke zdi a část rovnou vyvedli až do parku před usedlost. Prý pátrání po pachateli zvlášť závažného trestného činu, kterého se měl dopustit „člověk v kapuci“ někde v okolí.

Zatímco byli aktivisté desítky minut zadržováni pod záminkou lustrace na dvoře a v parku před usedlostí, co mezitím v objektu dělalo několik policistů, ví jen oni sami. Dle vyražených vnitřních dveří tu ale zřejmě nezaháleli. Statek Cibulka přitom ani není squat v pravém slova smyslu. Jeho obyvatelé sice objekt před dvěma lety obsadili, krátce poté však s majitelem uzavřeli dohodu o jeho užívání. Policie však přesto dovnitř vtrhla bez soudního příkazu, bez svolení a vědomí majitele a proti vůli nájemců.

Je obtížné s jistotou určit, zda spolu policejní razie na statku Cibulka a stíhání aktivistů z Hálkovy ulice bezprostředně souvisí, ale těžko také pochopit, proč jsou součástí trestního spisu svodky z akcí, jejichž účastníci jsou označováni policejně hantýrkovým LEX, tedy levicoví extremisté (spektrum akcí, které policie neváhá označit jako levicově extremistické a z tohoto titulu je sledovat a vést záznamy o tom, kdo se jich účastní – součástí spisu jsou i jména lidí lustrovaných na různých demonstracích z poslední doby, by přitom jistě stálo za samostatný komentář).

Kam policie vtrhne příště?
Možná jsme tu zkrátka svědky policejní akce namířené proti těm, kteří poukazují na systémové problémy současné (ne minulé) společnosti. Ať už je to jakkoliv, policejní postup každopádně vyvolává otázky. Jestliže policisté mohou bez povolení vtrhnout tam, mohou zítra v podobném stylu vtrhnout do jakéhokoliv bytu?

Možná to je jen součást policejní praxe, že lidé, kteří se odlišují vzezřením, stylem života, názory, které jsou zcela v rozporu s kulturou a světonázorem policistů, jsou prostě a jednoduše každodenně vystaveni podobnému zacházení. Ale o to by to bylo asi ještě horší.

Vůbec netvrdím, že je to stejné jako před pětadvaceti lety. Ale podobné rysy se pomalu vyjevují. Vrcholné období normalizace se neprojevovalo otevřenou represí a soudními procesy padesátých let, ale spíše jakousi „společenskou“ smlouvou. Většina lidí výměnou za rezignaci na občanskou, politickou angažovanost, která by kritizovala a zpochybňovala tehdejší status quo, získala do jisté míry pohodlný život se sociálními jistotami.

Jistě, dnes se lidé mohou angažovat v politických stranách, nevládních organizacích, svobodně kandidovat či volit. Už jen to, že zatím mohu svobodně psát články o tom, jak je policie zkorumpovaná a zneužívaná k soukromým zájmům, a nikdo mne ještě nezavřel, je rozdíl. Můžeme dokonce i čistě teoreticky a virtuálně zpochybňovat stávající status quo. Zkuste ale mluvit o třídním boji. Policie ČR však jasně ukazuje, že svobodou slova to začíná, ale také končí.

Pokud svoboda slova není doprovázena i určitou svobodou a mocí jednat, mění se v bezmocné nadávání a tlachání. Policie opět pečlivě hlídá status quo a kdo jedná tak, že jej zpochybní, toho zatlačí zpět do normálu a normalizuje jej.

A funguje to. Leckdo z těch, kdo se podíleli na squaterských aktivitách a zpochybňovali nadvládu soukromého vlastnictví, možná náhle řeší dilema, zda si může dovolit stát za svými postoji, když může být po policejní návštěvě u zaměstnavatele propuštěn z práce.

Když může být popotahován po soudech, když bude institucionálně znásilněn při odběru DNA, které už navždy zůstane v policejní databázi (vždyť kdo nic nedělá, nemá se čeho bát a spolupracující obviněné prý policisté nechávají, aby si výtěr z úst provedli sami). To vše za nenásilné politické činy? Za několikaminutové, zjevně demonstrativní, obsazení mnoho let chátrajícího činžáku s podivným majetkovým pozadím? Takhle nějak funguje plíživý návrat normalizace.

Ano, existují rozdíly: dnes už poslušnost a přizpůsobivost nevyměňujeme za příslib sociálních jistot a relativně pohodlného života. Časy se mění a dnes se toho vzdáváme za prekarizovanou, nejistou práci, za přizpůsobení se požadavku pracovního trhu, za nejisté a drahé bydlení, za neustálou soutěž s ostatními.

V časech, kdy je česká společnost až neuvěřitelně poslušná a krotká, prodchnutá pesimismem a skepticismem, jsou politické squaterské aktivity svěžím vánkem občanské angažovanosti. Sedmička stíhaných by si proto zasloužila naši solidaritu a podporu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.